Eseje

Rozklad státu v přímém přenosu

Mohla to být poměrně nezajímavá, technická a nudná záležitost, z miliardového daru v bitcoinech se vládě Petra Fialy ale podařilo vykřesat solidní představení. Kauza, která nedávno smetla ministra spravedlnosti Pavla Blažka, vstoupila v srpnu do nového dějství. Policie po delším vyčkávání provedla razii v břeclavském domě „dárce“ – Tomáše Jiřikovského. Noční zásah skončil dramatickou scénou: obviněný se snažil s dvěma dětmi uniknout na střechu, podle všeho v domnění, že jim hrozí nebezpečí.

Lidé s názorem na cestách

Záběr ukazuje scénu z Charkova někdy v roce 2024. Ulice druhého největšího města na Ukrajině jsou i přes den prakticky prázdné, na domech jsou vidět stopy po ruském ostřelování, co chvíli se rozezní sirény, lidé přežívají hodiny a hodiny v protileteckých krytech, i děti se učí v podzemí, z dálky je slyšet dělostřelba, občas dopadne raketa. Ulicí jdou návštěvníci z Česka, štáb dokumentárního filmu a jeho aktéři. Blíží se auto, hodně omlácený žigulík na pokraji rozpadu. Jeden z aktérů si ho všimne, obličej se mu roztáhne do vřelého úsměvu.

Třetí fáze rozhodne

Svět se pořádně ani nerozkoukal a summit na Aljašce mezi Donaldem Trumpem a Vladimirem Putinem skončil. Ruský prezident se prošel po červeném koberci kolem stíhaček F-35, nad hlavou mu proletěl bombardér B-2, tři hodiny jednal se svým americkým protějškem, oba něco řekli novinářům, aniž by odpověděli na otázky, a Putin zase odletěl. Ani pracovní oběd si nedal. Žádná konkrétní dohoda ohlášena nebyla. Přesto na první pohled může být spokojený.

Sebetravičství otevřené společnosti

Pakliže bychom se zeptali na to, co definuje západní civilizaci, svoboda by se na žebříčku nejčastějších odpovědí umístila jistě vysoko. Těžko si představit zemi, jež by byla autoritářská a zároveň „západní“ v kulturním smyslu. Ostatně když diskutujeme o tom, co Západ ohrožuje, jde povětšinou o síly tyranie, ať už ve formě rozpínavých zahraničních nepřátel, anebo vnitřních aktérů, jejichž ideologie, populismu či náboženského fanatismu se obáváme právě proto, že by mohly vést k nesvobodě. Narazíme ovšem na značné úskalí, pokud bychom chtěli na bedra svobody naložit celou váhu civilizačního určení.

Díky a teď vypadni

V roce 2003, kdy Peter Doherty, zpěvák britské indierockové skupiny The Libertines, bojoval se silnou závislostí na heroinu a cracku (odhadem za ně utrácel kolem 200 liber denně), došlo k dramatickému vyhrocení situace. Doherty byl bez varování vyhozen z turné a kapela odletěla do Japonska bez něho. Rozzuřený se vloupal do bytu svého spoluhráče Carla Barâta a odcizil starožitnou kytaru, notebook, sošku ceny NME Award, harmoniku, několik knih a… šunku z lednice. V srpnu 2003 se k činu přiznal a v září byl odsouzen k pár měsícům vězení. Po propuštění na něj Barât čekal u bran věznice.

„Největší deal v dějinách“ – to jako vážně?

„Kapitulace“, „podvolení“, „debakl“ či „temný den Evropské unie“. To je jen výběr z depresivních titulků, které zaplavily evropská média a sociální sítě ihned poté, co americký prezident Donald Trump a předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová stvrdili na konci července stiskem ruky dohodu o nové podobě obchodních vztahů mezi USA a EU. Ty v součtu tvoří více než 40 procent světové ekonomiky a obývá je skoro 800 milionů v průměru nejbohatších spotřebitelů a podnikatelů světa. Čili věru jde o hodně.

Životní hra Donalda Trumpa

Donald Trump chce Nobelovu cenu míru. „Prezident již ukončil konflikty mezi Thajskem a Kambodžou, Izraelem a Íránem, Rwandou a Demokratickou republikou Kongo, Indií a Pákistánem, Srbskem a Kosovem a Egyptem a Etiopií. To znamená, že prezident Trump během svých šesti měsíců ve funkci zprostředkoval v průměru asi jednu mírovou dohodu nebo příměří za měsíc. Je nejvyšší čas, aby prezident Trump obdržel Nobelovu cenu míru,“ prohlásila tisková mluvčí Bílého domu Karoline Leavittová při brífinku pro novináře krátce po ukončení palby mezi Thajskem a Kambodžou. Republikáni tak již o Trumpovi rádi mluví jako o „vrchním mírotvůrci“.

Akédie, polední démon

Podle mezinárodních průzkumů patří Češi mezi dvacet až padesát nejšťastnějších národů světa, ale něco tady nehraje. Stále častěji se potkávám s psychiatry, kteří jsou zahlceni novými pacienty, se středoškolskými učiteli, kteří říkají, že u nich se sebepoškozuje asi pětina dětí, a už víckrát se mi stalo, že mi byla s povzdechem položena otázka: U nás v práci snad nikdo není šťastný, co se s námi stalo? Řekl bych, že být šťastný se bere jako důkaz úspěšnosti a stává se bez ohledu na to, jak se cítíme, „společenskou povinností amerického typu“.

Cosi shnilého ve státě britském

Většina Britů se domnívá, že jejich země nevzkvétá. Podle průzkumu think-tanku More in Common si jen 9 % Britů myslí, že Spojené království je v dobrém stavu, 52 % se domnívá, že je na tom špatně, ale ne hůř než v ostatních těžkých obdobích, a 39 % míní, že je na tom hůř než v minulosti. Makroekonomická čísla dávají pesimistům za pravdu. Od finanční krize v roce 2008 Spojené království stagnuje. Mezi roky 1993 a 2007 britský HDP rostl v průměru o 3 % ročně, poté o 1,5 %. Na začátku roku 2024 byl HDP Británie zhruba o 28 % menší, než kdyby pokračoval trend před finanční krizí.

Proč je láska šílená?

„Ta láska / tak prudká / tak křehká / tak něžná / tak zoufalá / Ta láska / krásná jako den / a špatná jako počasí / když počasí je špatné,“ napsal Jacques Prévert. Básníkovy verše svými protiklady vyjevují, proč zamilovanost nelze považovat za prostou emoci – jde o širší zchvácení mysli a těla, jež jiným citům po všech stránkách velí a neúprosně směřuje pozornost a vnitřní rozpoložení k objektu naší touhy. Máme radost, když se na nás dotyčná osoba usměje, úzkostníme z toho, co si o nás pomyslí, a jsme zarmouceni, pokud nemá zájem.

Muzeum Evropa

„Evropa je shlukem zemí třetího světa s lepším brandingem. Žádná klimatizace. Žádné sušičky. Led je luxus. Při večeři se zpotíte, zatímco číšník si vás dvě hodiny nevšímá,“ napsal na X (Twitter) reportér magazínu Reason Billy Binion. Zařadil se do stále rostoucí skupiny Američanů, kteří se o letních prázdninách vydali přes Atlantik a byli zděšeni chudobou svých evropských bratranců. Například spisovatelka a aktivistka Sarah Haiderová měla podobný pocit z návštěvy Velké Británie.

Něco mezi pejskem a Bohem

Někde v Praze je ztrápený patnáctiletý kluk, když na něj jeho problémy dolehnou, konverzuje o nich celou noc s chatbotem. Vyprávěla mi o něm jedna jeho vrstevnice, působila při tom ustaraně, nedivil jsem se jí. Představa sotva dospívajícího mladíka, který svůj světabol vrhá do digitální propasti v naději, že se z ní ozvou slova, která mu pomohou zvládnout těžké dny, mi přišla smutná a snad i v něčem zvrácená. Daleko víc lidí to ale vidí jinak. Miliony jich jsou vděčné, že jim umělá inteligence dělá společníka, kterému je možné se svěřovat, probírat s ním život způsobem třeba i terapeutickým.

Porcování unijního medvěda

Politický odkaz předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové se bude do velké míry posuzovat podle toho, jak dopadnou jednání o takzvaném víceletém finančním rámci Evropské unie na roky 2028–2034. Ten Komise navrhuje výrazně vyšší než pro období současné, a okolnosti projednávání jsou navíc složitější než v minulosti, ať už jde o ruskou agresi nu Ukrajině, politiku Donalda Trumpa, či rozdrobenost politického spektra v EU.

Epstein jako zbraň

„Mohl bych se postavit doprostřed Páté avenue a někoho zastřelit, a stejně bych neztratil voliče,“ prohlásil o sobě během kampaně v roce 2016 Donald Trump. Dlouho se tato jeho nadsázka považovala za v něčem pravdivou. Popularita Trumpa samozřejmě během let kolísala. Ale vždy existovalo tvrdé jádro těch nejzarputilejších trumpistů, kteří opravdu svému idolu odpustili cokoli, jakoukoli kauzu, jakýkoli politický obrat. Podváděl Trump svou manželku s pornoherečkou? Pokud je to pravda, je to chování alfa samce. Zavedl Trump cla? Bylo načase, aby svět platil za odírání Spojených států. Zrušil Trump cla? Geniální vyjednávací tah.

Lepší, kdybychom se vůbec nenarodili

V sobotu 17. května letošního roku zaparkoval pětadvacetiletý Guy Edward Bartkus svůj stříbrný sedan za reprodukční klinikou v americkém Palm Springs. Krátce nato odpálil v autě nálož, čímž zabil sebe, zranil čtyři kolemjdoucí a zdevastoval budovu kliniky. O dva týdny později byl zatčen Bartkusův komplic Daniel Park, jenž pachateli předtím dodal víc než sto kilo dusičnanu amonného k výrobě výbušniny. Na konci června ve vazbě spáchal sebevraždu.

Nad bratry se blýská

Když se v mezinárodních vztazích píší vytýkací dopisy, kdy první strana informuje o dopise a druhá strana o své odpovědi na sociálních sítích, je to silné znamení nefunkční diplomacie. Takto nefunkční jsou už téměř rok a půl česko-slovenské vztahy a teď dosáhly prozatímního dna. Tato další trhlina ve visegrádské skupině se počítá k dalším vedlejším škodám tragické ruské války na Ukrajině. Začněme jemným rozdílem mezi dneškem a rokem 2013 u nás. Autor byl tehdy na jednom neformálním sezení, kde se mezi dalšími lidmi vyskytovali i dva tři politici ODS.

Fiume, první influencerský stát

Prožíváme dobu znejistění demokracie, kdy se o alternativách k ní mluví s otevřeností ještě nedávno nemyslitelnou. Sílí i chuť zkusit je realizovat v praxi – pro určitý typ publika bylo nejzajímavější zprávou, jež z Česka v poslední dekádě vzešla, založení ministátu Liberland, v bouřlivém americkém létě 2020 v Seattlu zase existovala asi měsíc na šesti městských blocích anarchistická zóna známá jako CHAZ. Myšlenky jako „homesteading“, „network state“ nebo technomonarchie hlásají lidé, u nichž je těžko říct, zda je označit za intelektuály, politiky, umělce, nebo vizionáře, ale vystihuje je nové povolání naší doby – influenceři.

Když vědci kazí vědu

„A přece se točí!“ Zvolání, jež z úst Galilea Galilei pravděpodobně nikdy nezaznělo, se stalo symbolem nezlomného vědeckého ducha, prahnoucího po pravdě tváří v tvář tmářství církevního dogmatismu. Osvícenský mýtus neposkvrněné vědy, která vzdoruje mocenskému útlaku a pověrčivosti, přežil staletí a promítá se i do dnešních diskusí o dezinformacích a roli expertů ve společnosti. Jenže ani zde, ani u Galilea to není úplně tak přímočaré, jak se traduje. Galileo se sice stal obětí inkvizičního procesu, ale nemalou vinu na tom nesli jeho učení kolegové.

Vyvolávání ducha Železné lady

Je to jedna z ikonických fotek Margaret Thatcherové. Britská premiérka na ní, celá v bílém, vykukuje z věže tanku Challenger. Přestože má nasazené ochranné brýle, vypadá velmi přísně. Vlevo od ní vlaje britská vlajka. Thatcherové se podařilo něco, o čem si většina politiků může nechat jen zdát – vyfotit se s vojenskou technikou a nevypadat u toho trapně. Snímek je z návštěvy britských jednotek v Západním Německu v roce 1986. O dva roky později se Thatcherovou pokusil napodobit demokratický kandidát na prezidenta Mike Dukakis, když sedl do tanku Abrams.

Docent svobody

Anton Heinrich Springer (1825–1891) byl patrně nejvýznamnějším historikem umění, který kdy působil v českém hlavním městě. Jeho hvězda však zazářila na předních německých univerzitách, neboť ta pražská zamítla jeho žádost o soukromou docenturu. Protože pochyboval o možnosti češtiny stát se jazykem kultury, a tudíž se neztotožnil s programem českého národního hnutí, vysloužil si mezi obrozenci pověst odpadlíka, od Františka Palackého rovnou nálepku „českého Jidáše“. Jedním z mála, komu Springerovo „odnárodnění“ nevadilo, byl Tomáš Garrigue Masaryk.

Osoby práce se štítící triumfují

Žijeme v jednadvacátém století. A to už dost dlouho, takže deník New York Times uspořádal anketu mezi 500 hybateli amerického filmového průmyslu – herci, režiséry, producenty, manažery filmových studií – o sto nejlepších filmů posledního čtvrtstoletí. Každý účastník měl uvést deset filmů a redakce pak z počtu hlasů, které filmy dostaly, sestavila žebříček. Když se soustředíme nikoli na pořadí, ale na vzniklou sbírku jako celek, můžeme být příjemně překvapeni. Stovka je asi dostatečně velký počet na to, aby se do ní dostal každý film, kterému byste to přáli, včetně filmů, u nichž jste se obávali, že jsou na takový výběr příliš svérázné anebo stačily už za to čtvrtstoletí sejít z mysli.

Hranice naší výdrže: migrace a dominový efekt

Před deseti lety, když vrcholila migrační krize, jejímž symbolem se stala německá kancléřka Angela Merkelová se svým heslem „Zvládneme to“, se mohlo zdát, že se nám před očima mění klíčová složka definice státu. Všichni, kteří poukazovali na to, že stát nemůže reálně fungovat bez možnosti kontroly těch, kteří vstupují na jeho teritorium, byli označovaní za – v lepším případě – staromilce, kteří nestíhají držet krok s dobou, v horším za nebezpečné fašisty. Dnes Evropou v chápání vlastních hranic prochází mohutná reakční vlna, která by se dala shrnout heslem „Získejme kontrolu zpět“.

Zamilovat se do stroje

V polovině šedesátých let vytvořil Joseph Weizenbaum, německo-americký informatik z MIT, počítačový program ELIZA. Šlo o ranou podobu jazykového modelu, prvotní příklad toho, čemu bychom dnes řekli chatbot. Program pojmenoval podle postavy Elizy Doolittlové z Shawovy hry Pygmalion, prostořeké pouliční květinářky, které se ujme profesor Higgins a kvůli sázce ji naučí mluvit natolik vznešeně, že ji místní smetánka začne považovat za vévodkyni. Weizenbaumova ELIZA byla naprogramovaná tak, aby napodobovala rogeriánského psychoterapeuta.

Dobrotivý, nepřízni osudu a nepřejícnosti navzdory

V úterý 29. června roku 1875 krátce po 16. hodině odpolední se z Pražského hradu ozval dunivý hlas největšího zvonu katedrály sv. Víta – mohutného Zikmunda, který svými rozměry zaujímá první místo i mezi všemi zvony v zemi. Tak jak to při mimořádných příležitostech dělává již od roku 1549, byl Zikmund i tento den poslem důležité zprávy určené všem obyvatelům Českého království. Jeho kovové srdce v historické chvíli oznamovalo, že se právě zastavilo jiné srdce – to, jež 82 let bilo v hrudi korunovaného českého krále.

Ať žije nahý král!

Dítě z Andersenovy pohádky Císařovy nové šaty bývá přeceňováno. Ne že by nemělo pravdu – výkřik „Vždyť je nahý!“ odpovídá realitě. Pohádku z roku 1837 obvykle čteme jako výpověď o přesnosti bezelstného dětského pohledu, na rozdíl od přetvářky, v níž žijí mlčící dospělí. Tahle trochu kýčovitá interpretace je vděčná. Teze o císařově nahotě se ostatně už léta používá třeba na Donalda Trumpa, kterého bychom podle četnosti odkazů mohli prohlásit za nekorunovaného císaře všech nahých vládců.

„Nikdo tady není zklamaný“

Dvanáctidenní válka mezi Izraelem a Íránem, ke které se na poslední chvíli přidaly i Spojené státy, skončila. Je nepochybné, že větší šrámy utrpěl Írán. Izrael ponížil jeho ozbrojené síly, když během pár hodin získal naprostou leteckou nadvládu, cílenými útoky zabil třicet vysoce postavených vojenských velitelů a čtrnáct jaderných vědců, bombardoval vojenská a jaderná zařízení po celé zemi i symboly režimu. Nyní nastává vyhodnocení následků. Splnila izraelská operace svůj cíl zničit, či alespoň značně poškodit íránský jaderný program? A jaké budou geopolitické dopady?

Vzhůru psanci této země

„Pravicová internacionála zbrojí a chystá se k boji. Demokratické síly tomu nemohou jen trpně přihlížet,“ napsala nedávno v německém Tageszeitung analytička Zsusanna Végh. Internacionála je slovo neodmyslitelně spjaté s dějinami evropského socialistického a komunistického hnutí. Vyjadřovalo nejhlubší podstatu marxismu, nezpochybnitelného dítěte osvícenství – přesvědčení o univerzálním charakteru klíčových „zákonů vývoje“ lidské společnosti. Jelikož se tyto zákonitosti týkají lidstva jako celku, přirozeným elementem mezinárodní politiky se stala také spolupráce stran reprezentujících „dělnickou třídu“.

Nerušit, zbrojíme

Vypadá to neodvratně a fatálně. Ve dnech 24. a 25. června se v Haagu sešly hlavy států Severoatlantické aliance na svém pravidelném summitu. Ten letošní aspiruje na to, aby vešel do dějin jako summit historický. Byl na něm totiž přijat „historický“ závazek masivně navýšit státní výdaje na zbrojení. Dosud platil předchozí, zatím poslední „historický“ závazek dvou procent HDP, přijatý závazně na summitu ve Walesu roku 2014. Česká republika, jak známo, závazku dvou procent dlouho nedostávala, poprvé od doby jeho přijetí se jí podařilo dostat se na dvě procenta loni.

Konec zdravé sklenky

Milan Šamánek, profesor kardiologie, spoluzakladatel Dětského kardiocentra v Motole a nositel mnoha vědeckých i státních ocenění, byl nesmlouvavý. „Víno je nutné pít každý den,“ napomínal Čechy v rozhovoru pro web iDNES.cz v roce 2004. Doporučoval především večerní konzumaci. Infarkty totiž udeří nejčastěji v ranních hodinách – a pokud si člověk dopřeje sklenku večer, antioxidanty jej prý ochrání až do poledne následujícího dne. Ženy na sebe nemusejí být tak přísné, aspoň do menopauzy; do té doby je chrání hormony. Ale dospělí muži by polevovat neměli: resveratrol, polyfenol obsažený ve víně, má tlumivý účinek i na rakovinu prostaty.

Trump na straně práva a pořádku

Donald Trump je dítě štěstěny. Součástí jeho politického úspěchu je prostý fakt, že jeho protivníci mají tendenci pravidelně si nabíhat na vidle. Poslední ukázkou jsou protesty v Los Angeles proti deportaci nelegálních migrantů. Trump má v tomto právo i veřejnost na své straně. Vyhošťování nelegálních migrantů spadá zcela do pravomocí federální vlády. Podle serveru RealClearPolitics, který publikuje průměry průzkumů veřejného mínění, 51,5 procenta Američanů schvaluje Trumpovu imigrační politiku, proti je 47 procent. Celkově 59 procent schvaluje vyslání Národní gardy na potlačení protestů.

Zpět na hlavní stranu