Umění a kritika

Kafka, Slamák a sestry

Procházka jako originální doprovodný program. Uvede vás do kontextu života a díla Franze Kafky a navnadí na zhlédnutí tanečního představení Baletu ND, které bude následovat. Navštívíte místa, jež Kafku inspirovala, projdete se zakoutími staré Prahy, kde Kafka žil. Procházka končí před Stavovským divadlem.

Po obilí umění

Kdysi největší budova subsaharské Afriky, monumentální betonový kolos obilného sila tyčící se nad pobřežím Kapského Města, prošla radikální proměnou hned v několika směrech. Z původně zemědělské stavby s čistě utilitární funkcí vznikl po náročné transformaci honosný prostor zasvěcený (primárně) současnému africkému umění.

Hlavně že se píše

Před dvěma lety jsme tu recenzovali knihu Anny Vovsové Ladič. Nyní se nám dostává do ruky próza Tapetář. Kromě titulu (příště doufáme ve vítězství románu Lakýrník) spojuje obě prózy výhra v prestižní Ceně Knižního klubu, za niž si autor odnese prémii a vydanou knihu.

Radůza, Parazit a Civilizace

Radůzu v roce 1993 objevila Zuzana Navarová a už tři dny nato zpívala v pražské Lucerně. Vydala několik úspěšných sólových alb, díky své jedinečnosti a originálním písním zaujala i publikum v zahraničí, například Polsku a ve Francii. Tentokrát nám představí průřez dosavadní tvorbou. Zazní nejen písně z nového alba, ale i z prvních desek.

Zase ta Litomyšl!

Pokud bychom u nás hledali hlavní město kvalitní soudobé architektury, nemohli bychom vybrat jinak než Litomyšl. Snahy představitelů města jsou v tomto směru dlouhá léta obdivuhodné. Díky kontinuitě práce radnice v otázce rozvoje města (namísto – obvyklé – blokace projektů svých politických předchůdců) a důrazu na kvalitu v Litomyšli od 90. let vznikla řada mimořádných architektonických projektů od špičkových českých autorů.

Posvátné krávy bučí bolestí

Doba má prý tep a je na něm prý dobré držet prst. Pokud by jeden dnes měl takové spády, je tu snadná pomoc – pustit si na Netflixu tzv. komediální speciál Davea Chapella, jedné z největších hvězd amerického stand-upu. Umělcův comeback je v médiích za oceánem intenzivně diskutovaný, v recenzích a komentářích pokrokářských autorů je cítit zvláštní druh zuřivosti – té, která je vyhrazena renegátům, těm nejhorším zástupcům lidského druhu.

Architektura, asijští umělci a klaun

Festival Den architektury klame tělem – neprobíhá v jednom dni, ale hned celý týden, každoročně zhruba v 75 městech. Začíná první říjnové pondělí a umožňuje veřejnosti nahlédnout na své okolí nevšední optikou pod vedením architektů, historiků a odborníků, kteří jim přibližují zajímavosti z jejich čtvrti i širšího okolí.

Kubisté a fillatelisté v Plzni

Velké výstavní instituce si občas dovolí komparativní výstavu velkých spoluhráčů, kteří zároveň byli v něčem protihráči a rivalové. Třeba před několika lety v Amsterdamu Vincent van Gogh kontra Paul Gauguin nebo v Paříži opakovaně Picasso a Braque nebo Picasso a Cézanne nebo Cézanne a Matisse a samozřejmě Picasso s kýmkoli či další kombinace. Jsou to atraktivní výstavy, už z toho důvodu, že člověk za cenu jednoho jde rovnou na více velikánů. A pochopitelně se tím i kunsthistoricky demonstruje, že cesty umění jsou různé a že když dva dělají totéž, není to nikdy totéž.

Rozbít uniformitu

Evropská města dlouhodobě řeší otázku, jak se postavit ke svému poválečnému dědictví v podobě panelových sídlišť. Monofunkční komplexy o stovkách i tisících bytech tvoří často autonomní svět zcela odstřižený od svého okolí. Aby ovšem mohlo město dobře fungovat, potřebuje vzájemné propojení všech svých částí i různorodou nabídku bydlení, které zajistí různorodou skladbu obyvatel, čímž předejde vytváření výrazně sociálně segregovaných lokalit. Při kompletních revitalizacích panelových sídlišť proto nestačí jen kosmetický facelift zašlých fasád.

Staré dobré strašné časy

Seriál Město na kopci, jehož první řada právě skončila na HBO, je dílo v dobrém slova smyslu tradiční. Docela se tak vymyká soudobé prestižní televizní produkci, od níž se očekává, že přinese něco dřív neviděné, spojí nespojitelné, řekne nevyřčené atd. Jenže originalita se může snadno přejíst, zvlášť je-li v jádru spíš konformní a navenek okatá a chtěná, jak se někdy stává. Při volbě mezi ní a pokusem naplnit ambici dobře odvyprávět dobrý příběh nemá cenu moc váhat. A může být jedno, jestli ta story obsahuje především staré známé elementy.

Hemingway, Tomáš a válka

Stromolezec – něco, co se zdá známé, ale s jistotou se o tom nic tvrdit nedá. Entita ukotvená někde mezi skutečností a iluzí. A přesně v tomto prostoru má kořeny i malba Jakuba Tomáše (1982). Tady nachází svou formu i obsah. Stromolezec nese ještě mnohé další významy, přijďte se sami přesvědčit.

Vzpomínky učeného mandarína

Někdy v druhé polovině 90. let mohl čtenář intelektuálněji zaměřených tiskovin zaznamenat výskyt pozoruhodných textů do té doby málo známého autora. Mísila se v nich erudice v oborech zoologických (zvláště rád používal příklady ze života můr a pavouků) s nevšedním pohledem na společnost a kulturu a jejich fungování.

Akropole 21. století

Monumentální historické budovy proslulého berlínského Ostrova muzeí, který už dvacet let spadá pod ochranu UNESCO, doplnila po dlouhých letech nová stavba mistrně odrážející své okolí i dnešní dobu. Projekt Galerie Jamese Simona ukazuje, jak současná architektura může citlivě dotvořit cenné historické prostředí a přidat mu něco navíc.

Zachovej nám...?

Hmatatelným výsledkem kompilačního úsilí Rakušana Wilhelma J. Wagnera (nar. 1938), popularizátora dějin, je knižní svazek tak vysoký, že v normální domácí bibliotéce bude muset ležet. Jmenuje se Rakousko-Uhersko / Monarchie a lidé slovem i obrazem, což je název poněkud vzdálený německému originálu ​​​​​​​Der grosse illustrierte Atlas Österreich-Ungarn / Mächte und Menschen.

Poirot, architektura a Kuks

Hercule Poirot si chtěl na tichém ostrůvku při pobřeží Lamanšského průlivu užívat zaslouženou dovolenou, ale vražda bývalé herečky Arleny Marshallové mu překazila plány. Místo koupání v moři, chytání bronzu a vyjížděk na lodičkách je zatažen do vyšetřování. A kdo mohl krasavici zavraždit? Přece každý.

Zahrát si za Neapol a zemřít

Celovečerní dokumentární film britského režiséra Asifa Kapadii Diego Maradona je o... Diegu Maradonovi. A přiznávám, že jsem jím byl přiveden k tomu, abych přehodnotil svůj vztah k argentinské fotbalové hvězdě. Z protivného chlapíka se v mých očích stal strhující a tragickou postavou. Ta moje nechuť k Maradonovi byla dost možná generační fenomén, nepamatuji se ve svém okolí na nikoho, kdo by Maradonovi fandil, obdivoval ho. „Bůh fotbalu“ byl pro mnoho a mnoho lidí postavou spíš ďábelskou nebo aspoň iritující.

Jediná správná podoba

Záběry hořící katedrály Notre-Dame obletěly během desítek minut celý svět a vyvolaly vlnu zděšení jako v případě velkých živelních či jiných globálních katastrof. Notre-Dame je zkrátka jedním ze symbolů naší civilizace a hlásí se  k němu nejen Evropané. Katedrálu ročně navštíví okolo třinácti milionů lidí – ale ani těm, kteří si tuto památku světového významu neprohlédli osobně, není lhostejná.

V magickém trojúhelníku

Když historik umění, básník a prozaik Josef Kroutvor (77) v eseji Putování hvozdem a starým lesem decentně připomíná velikost rakouského spisovatele Adalberta Stiftera (1805–1868), píše vlastně i o sobě: „… má smysl pro detail, obdivuje kameny, luční květy, mechy, ale uvědomuje si i velebný celek krajiny.“ V jiném eseji (Poloviční hory) už jde s kůží na trh sám: „Nenarodil jsem se v tom magickém trojúhelníku mezi Borovany, Trhovými Sviny a Novými Hrady, a přesto jsem zde zapustil kořeny dosti hluboké na to, aby mně byl tento kraj blízký a drahý.“ Tady sice nejmenuje obec, v níž se zakoupil (jinde v textu to nenápadně udělá), čtenář znalý popisovaného regionu si ji však může domyslet: „U Jílovic, na konci Třeboňské roviny, krajina klesá do podhůří vzdálených Novohradských hor na obzoru. Ještě je zde Nepomucké polesí, Buquoyská obora, Terčino údolí, Horní Stropnice s kostelem Svatého (sic) Mikuláše, ale pak už se musí stoupat do kopce na Dobrou a Hojnou Vodu, poklonit se Kraví hoře a pokračovat dál do náruče Novohradských hor.“

Štreit, Ramses a Cornetto

Soumrak mrtvých, Jednotka příliš rychlého nasazení a U konce světa. Tři filmy, které na první pohled žádnou trilogií nejsou. Jenže jsou: stojí za nimi stejní tvůrci, hrají v nich stejní herci, spojuje je láska k filmům, chlapské kamarádství, tisíce popkulturních odkazů a zmrzlina Cornetto.

Nevidíš, zaplatíš

Světová kinematografie má, zdá se, novou star – třiatřicetiletého amerického režiséra Ariho Astera. Během dvou let uvedl dva celovečerní filmy, Děsivé dědictví (dryáčnický překlad původního názvu Hereditary) a čerstvě premiérovaný Slunovrat (Midsommar). Oba se dají označit za horory a jsou také každý po svém nepochybně děsivé, zároveň přesahují hranice žánrové podívané (a někdy taky okázale ignorují její pravidla).

Hruška z Beskyd

Z malé moravskoslezské obce na úpatí Beskyd se stává celorepublikový pojem. Přestože zde žije pouze dva a půl tisíce obyvatel, najdeme v Trojanovicích hned několik výjimečných realizací, které bychom v obci podobné velikosti nečekali. Po bok dalších mimořádných projektů se nyní zařadila kompletní přestavba prodejny místních potravin řetězce Hruška – a příklad by si z nich mohly vzít samoobsluhy po celém Česku.

Popsat svoje chmury věcně

Muži pozdnějšího středního věku to dnes mají složitější, často bývají vykreslováni jako kořenová příčina všeho, co je se světem v nepořádku. Šéfové světa, kteří zuřivě brání svoje privilegia a neváhají při tom pošlapávat práva žen, etnických menšin, sexuálních menšin, planety Země a na ní pobývajících zvířátek a rostlinek.

Maják nové éry

Ostrava po dlouholetých snahách představila vítězný projekt nové moderní koncertní síně, který vzešel z velké mezinárodní architektonické soutěže. Jeho autorem je věhlasné studio, které v polovině 70. let založil v New Yorku architekt Steven Holl. Očekávání jsou veliká. Koncertní síň má podpořit celkovou proměnu Ostravy, její realizace by ale znamenala (nejen) v kontextu architektury velmi důležitou událost pro celou republiku.

Sochy v nejistém prostoru

Náhoda spojila do letní Prahy dva silné muže umění 20. století, přitom dva protiklady. Minulý týden jsme tady psali o fotografovi Helmutu Newtonovi a výstavě jeho nadžen a nadsamic v muzeu Kampa, nyní musí přijít řada na Alberta Giacomettiho ve Veletržním paláci Národní galerie.

Tenký krček Heleny Koželuhové

Svými články v Lidové demokracii a Obzorech v letech 1945 a 1946 si JUDr. Helena Koželuhová (tak znělo její dívčí příjmení, pod ním publikovala i jako vdaná žena) získala velké sympatie čtenářů, především mladých; ti znali nejen její postoje, nýbrž i zjev (v dobách předtelevizních to nebylo samozřejmé). Subtilní intelektuálka před čtyřicítkou dokázala při veřejných vystoupeních okouzlit posluchače pohotovými reakcemi, šarmem a vtipem. „Kazila hru“, viděla, že Národní fronta je cesta do pekel, a nebála se to říkat. I proto byla na jaře 1946 vyloučena z Československé strany lidové a zbavena poslaneckého mandátu, sotva ho získala. Klement Gottwald prý mezi soudruhy prohlásil, „že by nejraději viděl viset tu Koželuhovou za její tenký krček na stromě“. Strom by to po únoru 1948 asi nebyl, spíš pankrácká šibenice.

„Největší Čech“ jako inspirace

V okrajové městské části Lysolaje na severu Prahy stojí pěkná reprezentativní budova základní školy již od raných 30. let. Na celkovém dojmu ze školního areálu s vlastní zahradou plnou košatých stromů v klidné rezidenční oblasti ovšem výrazně parazitovaly stavební nánosy a úpravy pozdějších let – především pak banální stavba se žlutou fasádou, která v 90. letech vznikla za hlavní budovou školy u tělocvičny.