Odvysíláním posledního dílu šesté série skončil seriál The Americans (Takoví normální Američané). Možná je to až přelomová událost, uzavřela se tím jedna významná éra televizní produkce, respektive té její části, pro niž se v Česku zažil protivný termín „quality TV“.
Už několik měsíců se v zemích Západu docela intenzivně debatuje o sexuálním násilí, o tom, jak ho nově definovat a kde všude k němu dochází. Je odhalováno na pracovištích i v domácnostech, mezi hollywoodskou smetánkou i aktivisty v pražské Klinice.
Prózy Jiřího Kratochvila se vyznačují zvláštní kvalitou, která není pro každého, ale pro kdysi zasaženého čtenáře mají charakter návykové látky. Tou její originální hodnotou (drogou) je spojení čistého, jazykově průzračného vypravěčství s magicko-realistickými prvky, které tvoří architekturu příběhu.
Česká komora architektů vyhlásila třetí ročník České ceny za architekturu. Tentokrát se o titul ucházelo 145 děl, z nichž nyní mezinárodní odborná porota vybrala 33 užších nominací.
Rocková kapela Queens of the Stone Age předvede svoji formu v Praze, kde představí své sedmé album Villains (Darebáci), které je zároveň prvním albem kapely od roku 2013. Název nesouvisí s politickou situací, je to prý jen slovo, které hezky vypadá, navíc každý potřebuje nějakého svého darebáka – nechal se slyšet frontman skupiny.
„Potřebujeme změnu, oznámil mi nakladatel ihned po příjezdu do Sázavy, sotva jsem jemu i sobě nalil welcome drink.“ I kdybychom v nejtemnější temnotě vyslechli tuto větu, věděli bychom, že ji nemohl napsat nikdo jiný než Michal Viewegh. Otevírá se jí jeho poslední kniha Muž a žena a je v ní ve zkratce všechno, co se na něm dobře čte a co taky jiné irituje.
Současnost je považována za zlatý věk televize, velká část seriálové produkce je značně ambiciózní, přichází se s dalšími novými koncepty typu „co takhle zkřížit to a tamhleto“.
Devatenáctého června to bude pět let od smrti Filipa Topola, frontmana skupiny Psí vojáci a literáta. Chybí tady. Samozřejmě svým blízkým a fanouškům, ale taky Praze, v níž prožil většinu života a kterou jistým způsobem vyjadřoval. Byl to „umělec z Prahy“. Ten výraz může mít mnoho zvuků a může jimi znít zároveň.
Věž bývalé vodárny v pražské ulici Na Výšinách z roku 1888 se dočkala kompletní rekonstrukce podle návrhu ateliéru Petr Hájek architekti. Ve své původní podobě se do dnešních dnů dochovala pouze vodárenská věž, která je od roku 1992 památkově chráněná.
Elvis konečně vystoupí i v Evropě, a sice na velkolepé show, kterou slibuje jeho manželka Priscilla. Projekt Elvis Live on Screen má oživit odkaz slavného hudebníka a originálně připomenout jeho písně. Na koncertu v Praze za doprovodu Českého národního symfonického orchestru a sólistů.
Zpráva, že Karel Sýs byl českým parlamentem doporučen prezidentovi na státní vyznamenání, nezacloumá sice národem, ale na člověka s jistou pamětí přece jen zapůsobí. Ne že by to pamětník Sýsovi nepřál, vždyť je to po třiceti letech utrpení, které zažíval v „restauračním režimu“, pěkná satisfakce a jistě to udělá i jiným soudruhům radost. Ale přece jen se našinec trochu podiví. Opravdu už jsme tak daleko, že i Karlu Sýsovi? Právě jemu? A za co? Za ty básně? Opravdu? Ale jděte… Tak za co?
Minulou sobotu se hrálo finále Ligy mistrů – FC Liverpool proti Realu Madrid. Slibovalo zajímavou podívanou. Španělský klub nejprestižnější soutěži dlouhou dobu dominuje. Jeho nečekaný soupeř budil sympatie a taky respekt, díky síle v útoku taženém egyptskou superhvězdou Mohamedem Salahem.
Na konci svých memoárů nazvaných Dneska už se tomu směju (poprvé vyšly roku 1977 v torontském nakladatelství manželů Škvoreckých Sixty-Eight Publishers Corp. ) píše prvorepubliková a protektorátní filmová hvězda Adina Mandlová (1910–1991): „Dívám se na svou minulost bez trpkosti a lítosti a necítím nenávist k těm, kdož se mi kdysi snažili život znesnadnit. Nezávidím nikomu společenské postavení, peníze, tělesné a duševní kvality ani slávu. Všecko, co jsem kdysi pokládala za nesmírně důležité, je prostě najednou bezvýznamné, vzdálené, téměř cizí. / Dneska už se tomu směju.“
V širším centru Bratislavy, v lokalitě stojící až donedávna zcela mimo zájem developerů, se podařilo zrealizovat ukázkovou konverzi chátrající industriální budovy. Objekt Mlynica byl jako součást areálu Ľahkých stavebných hmôt postaven v 60. letech minulého století. Až do roku 1992 se v něm vyráběly tvárnice, desky a panely z pórobetonu.
Lenny Kravitz překračuje žánr, styl, rasu i třídu. Inspiraci čerpá mimo jiné ze soulu, funku a rocku 60. a 70. let. Během své dvacetileté hudební kariéry se Kravitz proslavil jako talentovaný skladatel, producent a multiinstrumentalista. Vydal deset studiových alb a získal čtyři po sobě jdoucí ceny Grammy.
Kabelové televize a streamovací společnosti se upínají k čím dál prestižnější produkci, netočí jenom seriály, ale také celovečerní filmy, tradiční výrobci celovečerních snímků v tom vidí značné ohrožení. Ilustruje to třeba i spor mezi právě skončivším festivalem v Cannes a streamovací službou Netflix, která svoje díla na přehlídce nakonec uvádět nesměla.
Jeden z nejpůvabnějších rekreačních objektů, jaké jsem dosud měla možnost navštívit, stojí v drsné krajině Českého středohoří. S minimálními náklady a maximálním využitím místních materiálových i lidských zdrojů zde byla do torza obvodových zdí bývalé stodoly vestavěna jednoduchá dřevostavba.
Multižánrový festival v parku Psychiatrické nemocnice Bohnice proběhne jako vždy poslední květnový víkend. Mezi ploty nabídne nejen hudebníky mnoha žánrů od alternativy přes hip-hop až po hlavní scénu, ale také inscenace, pohybové divadlo, stand-up comedy, nový cirkus, pohádky či tvůrčí dílny.
Před rokem 1989 vyšly česky tři knihy „otce“ polské reportážní školy Ryszarda Kapuścińského (1932–2007). Fotbalová válka (1984) o bizarním vojenském konfliktu mezi Hondurasem a Salvadorem, Na dvoře krále králů (1980) o Etiopii v časech, kdy jí vládl Haile Selassie, a reportážní esej Na dvoře šáha šáhů (1981) o Íránu ve stavu revoluce.
Místopředseda sociální demokracie Jaroslav Foldyna se minulý týden dočkal jisté – zřejmě krátkodobé – proslulosti. Vyrazil si s ruskými motorkáři z gangu Nočních vlků, skoro se porval s jedním z protestujících aktivistů, předsedou ČSSD byl potom vyzván k omluvě, v emotivním a hojně sdíleném videu pak národu sdělil, že se omlouvat rozhodně nehodlá.
Filmové festivaly vytvářely spíše ostrovy deviace od běžného života. Návštěvníci přímořského města na Azurovém pobřeží se po dobu festivalu uzavřeli do svých filmů a snů o hvězdách. Nezajímalo je, co se děje venku. Festival ale mění tvář. Nastal boj mezi tradicí a novými přístupy.
Poslední a zároveň nejmenší realizací renomovaného ateliéru Pelčák a partner je kaple sv. Vendelína v Oseku nad Bečvou. Momentálně se uchází o Českou cenu za architekturu a do svého výběru třiceti staveb ji zařadila i Marcela Steinbachová, editorka poslední ročenky architektury.
Simon Green, známý pod uměleckým jménem Bonobo, se na scéně pohybuje už více než sedmnáct let. Za nejnovější desku Migration, kterou v Praze představí, získal britský producent a DJ nominaci na letošní Grammy. Support obstará britský elektronický hudebník Poté.
O to, aby čeští čtenáři dobře znali dílo klasika finské literatury 20. století Miky Waltariho (1908–1979), autora světově proslulého románu Egypťan Sinuhet, soustavně pečuje – jako překladatelka i nakladatelka – pilná Markéta Hejkalová. Na pražský knižní veletrh (sama pořadatelka toho havlíčkobrodského) přivezla cestopisnou prózu Vlak osamělého muže. Z rozsáhlého díla Miky Waltariho nebyla tato raná práce dosud přeložena do žádného cizího jazyka, čeština získala primát. Proč bychom měli zprávu o Evropě mezi válkami (finské vydání nese vročení 1929) číst? Třeba pro srovnání s cestopisy Karla Čapka, psanými v téže době. A také proto, že je v ní pasáž o Praze. Ne právě lichotivá.
Milan Uhde patří k Brnu a Brno k Milanu Uhdemu, a přitom se jeho nejosobnější a tím také „nejbrněnštější“ divadelní hra Zázrak v černém domě uvádí na brněnské scéně až jedenáct let po její pražské premiéře (2007 Divadlo Na zábradlí, režie Juraj Nvota): mezitím ji ještě viděli v Liberci a Olomouci. Inscenace Uhdeho textu na scéně brněnské Reduty lze brát proto jako splátku dluhu – a svého druhu dramatikovo dokonání pomsty ve svém městě.
Ve třetím ročníku České ceny za architekturu soutěží 145 děl. Mezinárodní odborná porota z nich nyní vybere užší okruh nominovaných, kteří budou vyhlášeni 31. května. Jména finalistů a držitele hlavní ceny budou známa 19. listopadu. Do soutěžní přehlídky České komory architektů se mohla přihlásit díla realizovaná na území České republiky mezi lety 2013 a 2017.
Festival klasické hudby Hlavní linkou festivalu Pražské jaro bude připomínka stého výročí založení republiky. Zazní hudba českých a slovenských autorů, jejichž tvorba nalezla odezvu na světových pódiích a přispěla tím k vytváření moderního kulturního obrazu státu. Mou vlast zahraje Česká filharmonie s Tomášem Netopilem, závěrečný koncert bude patřit Slovenské filharmonii. Zahajovací koncert Pražského jara zazní 12. května v Obecním domě.
Film Tiché místo režiséra a herce Johna Krasinského je zvláštní a velmi vzácný úkaz – snímek, ve kterém je dobře vlastně všechno včetně věcí, které v něm dobře nejsou, které jsou třeba docela pitomé. Tiché místo je velice zábavná pakárna, rozumně dlouhý a vtahující film, založený na nesmyslné premise, kterou ale důkladně vyždímá, snadno čitelnými a adekvátně vykreslenými postavami, někdy udržuje diváka v napětí, jindy ho skoro rozesměje svou hrdou stupiditou. Zábavný film, efektivní zabiják času, který nepřetéká ambicemi být také o něčem důležitém (i když možná a jenom trochu je).
Petra Hůlová vydala svou devátou prózu, knížku na výbušné, a přitom vždy nějak citlivé téma, které bychom mohli nazvat „krutost pohlavního výběru“. Důležité je motto, které inteligentní autorka vybrala: je jím pasáž z románu Michela Houellebecqa Podvolení. Jde o popis stárnoucího ženského těla, které „už nemůže být a už se nikdy nestane předmětem touhy“.
Každý člověk, který alespoň jednou za čas prokrastinuje na internetu, tu scénu z filmu Pád třetí říše z roku 2004 viděl mnohokrát. Generalita wehrmachtu je shromážděna v Hitlerově bunkru, probíhá pravidelná porada, Vůdce (Bruno Ganz) je seznamován s vývojem na frontě, všechno, zdá se, probíhá v klidu. Pak se ale Hitler na cosi zeptá, napětí v místnosti znatelně zhoustne, Vůdce vyslechne odpověď pronesenou roztřeseným hlasem. Stále ještě klidně pošle všechny pryč, až na tři nejdůležitější šarže.
