Příběh, vyprávěný například dohořívající cigaretou nebo starou budovou, hýří barvami a svěžím způsobem nakládá s tradicí magického realismu a s hinduistickou mytologií (scenárista Ram V má indické kořeny). Byť autor místy trochu vykrádá tvorbu Neila Gaimana (Sandman), pořád jde o jeden z nejzajímavějších autorských komiksů posledních let – a důkaz, že komiks klidně můžete mít na nočním stolku vedle rozečteného Nabokova a Vargase Llosy.
Na věži kostela sv. Kryštofa ve Zlatém Stoku čili Rychlebech jsem nebyl sám. Doprovodil mě tam polský mladík, který si tím přivydělával o prázdninách. Trochu jsem ho litoval, že musí se mnou nahoru, tak jsem mu zdvořile chválil město, na což se on tvářil skepticky a řekl – snad že jsem ho na té věži mohl slyšet jen já –, že od té doby, co tady nejsou Němci, je to okropna dziura, tedy strašná díra, a kdo má nohy, chce pryč. Já se ho chvíli snažil přesvědčit, že tak strašné to není, že je to tady ciekawe, tedy zajímavé, a hlavně že když všichni odejdou, bude ta džura ještě větší.
Díváme se z necelých tří tisíc metrů dolů do údolí a vidíme vesnici s jejími políčky kukuřice, brambor či buráků obklopenou desítkami hektarů naprosto zerodovaných svahů. Můžeme se podívat do všech světových stran a nabídnou nám stejný obraz, kam oko dohlédne. Liší se jen tím, zdali eroze dosáhla svého dna až na skalní podklad, anebo pracuje se zvětralinou, kterou voda a vítr sunou postupně kamsi do údolí. Záhyby tzv. badlandů tu a tam spoře obývá ta nejotrlejší vegetace, která vcelku libovolně mizí stejně, jako se objevuje.
Na britské zpěvačce Lily Allen nikdy nebyla hudba to nejzajímavější. V roce 2005, ve svých dvaceti letech, podepsala svou první profesionální smlouvu. Tou dobou se zároveň začal rodit fenomén MySpace, Allen se o něm dověděla od své kamarádky, britské raperky Lady Sovereign, a začala tam zveřejňovat své popové demoverze s prvky rapu a ska – a už v roce 2006 sledovala, jak se její písně stávají virálními: třeba hit Smile, ve kterém zpívá nevěrnému ex: „When I see you cry / Yeah, it makes me smile.“
Fenomén tiny house má mnoho podob, ale jedno mají společné – snahu dostát požadavkům na komfort, funkčnost i estetiku na co nejmenší ploše. Pobyt v ubytovacích zařízeních tohoto typu obvykle stojí víc než noc v dobrém hotelu, za pocit absolutního klidu v obklopení přírodou a vytříbeným designem si ale mnozí rádi připlatí. Nová chata na Valašsku to vše splňuje s přehledem a nenásilně. Chata Bebech těží z výjimečné polohy v krajině kopanic a starých sadů, která si dodnes uchovává silnou regionální identitu.
Volné seskupení malířů a sochařů – opravdu jen mužů, žena mezi nimi nebyla žádná – známé pod číselným označením 12/15 (celým názvem 12/15 Pozdě, ale přece) má v dějinách českého výtvarného umění místo jisté jako třeba Osma, Tvrdošíjní, Skupina 42 nebo Trasa. Teď se za tvorbou všech dvanácti členů skupiny v letech jejích počátků můžeme ohlédnout v příjemném prostředí bývalé jezuitské koleje v Kutné Hoře. Galerie Středočeského kraje (GASK) zkušeným a citlivým kurátorem, přizvala k přípravě expozice ještě další dva muže, Petra Macha a Josefa Vomáčku.
Bruce Springsteen patří mezi největší jména světové hudby, ale jeho celosvětová popularita se do návštěvnosti kin příliš nepromítla. Hudební životopisný film Springsteen: Deliver Me From Nowhere, který vypráví o vzniku jeho ceněného akustického sólového alba Nebraska z roku 1982, v kinech propadá – v USA utržil jen slabých sedm milionů dolarů. Není těžké dopátrat se důvodů. Na rozdíl od filmů jako Bohemian Rhapsody nebo Rocketman se Deliver Me From Nowhere soustředí pouze na jednu, méně komerční kapitolu ze Springsteenovy kariéry.
Kladskou kotlinu lze přirovnat k baňkovitému pohárku, jehož severovýchodní okraj tvoří kapesní hory, které si Poláci pojmenovali jako Góry Złote. Na české straně se jim říká Rychlebské, což je odvozeno od slezského města, kterému Češi kdysi říkali Rychleby. Tento název už na nových mapách, natož těch elektronických, či cedulích nenajdeme. Na těch starých a starších by se jmenovalo Reichenstein, tedy Bohatý Kámen, po němž se pohoří německy jmenovalo Reichensteingebirge.
Docela nenápadnou odbočku z hlavní silnice lemovanou platany docela snadno přejdete a vůbec nebudete tušit, že jste právě minuli místo, kde se rodí jedny z nejproslulejších britských perry a ciderů. Tom Oliver se léta staral o různé kapely a prý, jak říká, dělá „promo“ dál, akorát hruškám a jablkům v hrabství Herefordshire. Zatímco v českých zemích je ciderová scéna znovuzrozeným nováčkem se zapomenutými kořeny i tradicemi, na ostrovech za kanálem se pije z jablek a hrušek kdeco.
Existuje takové poutní vzpomínkové místo pro nostalgiky i masochisty, což jsou emoce, jež k sobě jaksi patří. Tím poutním místem je chebské Retromuseum, pobočka Galerie výtvarného umění v renesančním domě na náměstí Jiřího z Poděbrad. Je to ředitelem galerie Marcelem Fišerem vzorně a odborně spravované „vetešnictví“, shromažďující a vystavující předměty, jejichž někdejší uživatelé se sami pomalu mění v mizející druh. Čas plyne a vytrácejí se nejen lidé, kteří bezpečně poznají třeba sifonovou bombičku, znají plastové pohárky na domácí zmrzlinu, vědí dobře, jak je příjemné, když vám nehet zadrhne o chemlonové vlákno (...).
V Hollywoodu se to někdy zvláštně sejde a dva dělají totéž, aniž by o tom věděli. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let tam tak vznikly dva ambiciózní přepisy románu Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti, první režíroval Stephen Frears a druhý Miloš Forman. V letech 2005–2006 byly uvedeny dva celovečerní hrané filmy o tom, jak Truman Capote psal Chladnokrevně (Capote a Pochybná sláva). A letos dvě minisérie, jejichž děj se točí kolem kamarádů, kteří v současné Filadelfii přepadají domy, v nichž svůj byznys dělají drogoví dealeři, jde to hladce, dokud se to pořádně nezadrhne.
„Pamatuj na smrt,“ připomněli svým posledním albem Memento Mori (2023) Depeche Mode. Patnáctou studiovou desku, poznamenanou náhlým úmrtím dlouholetého člena kapely Andyho Fletchera, následně představili i živě – samozřejmě v doprovodu všech svých velkých hitů. Nyní míří do kin film Depeche Mode: M, který koncertní záběry propojuje s hlubokou meditací o smrtelnosti. A kde jinde mluvit o smrti než v Mexiku, že? Día de los Muertos! Film zkoumá propojení mexické kultury se smrtí, vyprávění rámují záběry z posledního turné Depeche Mode.
S vlastí jsem se na své cestě do Kladska loučil velkou fotografií prezidentského páru ozdobenou stromečky v národních barvách. Mylně jsem se domníval, že břízolitem pokrytý dům, řeklo by se bytovka, před kterou portrét stál, je tím rekreačním objektem v České Čermné, kam manželé Pavlovi jezdí motorkou na chatu, takže jsem z elkola způsobně zasalutoval, když jsem dům míjel. Dodatečně jsem se dozvěděl, že původcem výzdoby je místní občan a že pana prezidenta s chotí bych jako chalupáře nalezl v tradičnějším stavení, což jsem ovšem neměl v úmyslu
Jedna věc je návrh a realizace, druhá to, jak dokáže stavební dílo stárnout a jak se o něj pečuje. Právě s pravidelnou a důslednou údržbou nemáme v českém prostředí zrovna nejlepší zkušenosti. I ta nejlépe navržená stavba totiž bez řádné péče dříve nebo později přijde o své kvality. A co platí pro domy, platí dvojnásob pro parky – tam se zanedbanost projeví prakticky okamžitě. Právě na tuto mnohdy podceňovanou vrstvu projektů po jejich uvedení do provozu se zaměřila porota mimořádného ročníku soutěže Park čtvrtstoletí, která vybírala nejlepší český park posledních pětadvaceti let.
Putovat po nejstarších stromech světa vyžaduje značnou trpělivost a bezpochyby půjde o cestu kolem světa. Sekvoje a obecně konifery v Kalifornii, duby v Británii, lípy v Německu, jinany v Číně a Koreji, kryptomerie v Japonsku či blahočety a pabuky na jižní polokouli. A to není samozřejmě vše. Výčet déle než tisíc let žijících dřevin by byl daleko delší, včetně například známého lesa Pando, který není ničím jiným než tisíce let starou osikou rozrůstající se kořenovými odnožemi.
Už po uvedení filmu na festivalu v Benátkách zaznívalo, že to je dílo antifeministické, oživuje překonané stereotypy, provedením úvodních titulků a výběrem hudby k nim odkazuje ke snímkům Woodyho Allena a podobně. O Obvinění bylo víckrát napsáno, že to je „postMeToo“ film, myšleno to bylo sice většinou pejorativně, je to ale docela přesná charakteristika. Guadagninův film totiž popisuje drama svých postav způsobem, který nerespektuje konvenci příběhů dotýkajících se tématu sexuálního obtěžování a zneužívání, jež se ustavila v několika posledních letech také pod vlivem kampaně MeToo.
Videoklip k písni Bitter Sweet Symphony britské skupiny The Verve udělal z jejího zpěváka Richarda Ashcrofta hvězdu. Stal se memem ještě dřív, než vůbec existovaly memy. Přitom se v něm neděje nic víc, než že Ashcroft prostě kráčí vpřed. Prochází londýnskou čtvrtí Hoxton, po ulici chodí i jiní lidé, míjejí ho na chodníku. On ale pořád jde dál. Kupředu, ať se děje cokoli: strčí do dívky tak silně, že spadne na zem, přejde po kapotě auta, které mu stojí v cestě, a nevšímá si řidiče, který na něj křičí. Smyčce se mohutně zvedají, Ashcroft zpívá o tom, že je milionem různých lidí a že se nedokáže změnit, i když tvrdí, že by chtěl.
Nakladatelství Paseka vydá „nového“ Nabokova. Novela Pozvání na popravu v češtině sice již jednou vyšla (v roce 1990), ovšem jen jako součást společného vydání s Lužinovou obranou. Nyní se tak dočká své samostatné, opožděné premiéry a navíc – a to je možná vůbec největší lákadlo – ji tentokrát překládal Pavel Dominik, tuzemský dvorní překladatel Nabokova. Román pochází z Nabokovova „ruského“ období, z doby, kdy autor již nežil ve své vlasti, ale byl součástí široké ruské diaspory v Evropě.
„Profesor Václav Černý studoval v Dijonu, já hodně moudrosti utopil v demižonu“ – verš Ivana M. Jirouse mě pronásledoval od chvíle, kdy jsem vyjel na svém elkole z Nového Města nad Metují nikoli tedy do Dijonu, ale do České Čermné, obce, ze které profesor Černý na svou pouť do Dijonu vyrazil. Česká Čermná, ves při samých zemských hranicích, to byl pravý domov tohoto titána české duchovnosti, literárního historika, kritika, esejisty, vlastence, vzdělance, jakému nebylo rovno.
Adaptace, odpovědnost a kulturní otevřenost. To jsou hlavní sdělení letošního ročníku nejvýznamnějších slovenských cen za architekturu CE ZA AR. Ocenění, které každoročně vyzdvihuje to nejlepší z tamní architektonické produkce, letos akcentovalo téma udržitelnosti a přihlášení se k evropskému kulturnímu prostoru.
Konferenci International Oak Society navštěvuji rád již po léta zejména pro velmi ojedinělou celosvětovou komunitu, která se kolem dubů točí. Koná se obvykle jednou za tři roky a letos se po mnoha létech vrátila do Mexika, kam jsem kdysi mezi dubaře zavítal poprvé. Měl jsem poměrně závažný úkol. Totiž seznámit se během několika dní s co nejvíce lidmi a vytipovat ty nejzajímavější pro budoucí spolupráci. Tehdy jsem již čtyři roky pracoval na projektu privátní sbírky dubů, známé coby „quercetum“. Coby člověk s extrémně nízkou seznamovací schopností jsem trnul v obavách, jak tenhle sociální experiment dopadne.
„Proč vedl nástup neoliberálního, postfordistického kapitalismu ke kultuře retrospekce a pastiše?“ ptá se kulturní teoretik Mark Fisher v knize Duchové mého života, která nedávno poprvé vyšla i v českém překladu. Během posledních patnácti let se Fisher stal ikonou české levice – přesněji té málo početné, ale poměrně hlasité části, která se vyjadřuje o kultuře v médiích. Dalo by se říct, že právě jeho četba přivedla tyto lidi k nápadu psát každou recenzi tak, aby z ní vyplývalo, že nějaká kapela bojuje proti nespravedlivému uspořádání světa, prekarizaci práce, kolonialismu a všemožným dalším formám útlaku.
Před pražským Veletržním palácem stojí od konce září sedmimetrové kovové monstrum na tenkých pavoučích nohách. Ty podpírají cosi jako rozedranou železnou hruď, z níž vycházejí špičaté ostny, které tvoří snad trnovou korunu bez hlavy. Je to působivý a také hrozivý objekt, metalurgický přízrak z nějaké postapokalyptické krajiny, cosi jako cáry ostrého kovu vynesené vzhůru na oblohu jako monstrance děsu a bolesti. Jde o pověstnou sochu Modlitba za zemřelého / Kaddish, kterou v roce 1968 během sochařského sympozia ve Vítkovicích svařil, sešrouboval, znýtoval sochař Aleš Veselý (1935–2015).
Ne nadarmo se říká, že každý spisovatel píše za svůj život jen jednu knihu. Když se pročítáme Štindlovým nejnovějším románem, nevstupujeme s přihlédnutím k jeho předchozím rukopisům do nových tematických prostor. Půdorys knihy je znovu vystavěn na groteskně kulminujícím příběhu outsiderů, kteří se vinou náhody i vlastních rozhodnutí ocitnou na osudové křižovatce svých životů. Štindl zde opět praktikuje až jakési ryze existenční eschatologické vnímání skutečnosti, jehož tíhu ale rozlamuje absurdním vnímáním reality. Časový kolorit románu je pak zasazen do současné postinternetové doby.
U snídaně v penzionu Šatlava vás osobně uvítá majitelka Jasněna Vláhová, a když dojíte, ale možná ještě předtím, odvede vás na terasu, abyste se podívali, jaký je z ní krásný výhled. Možná to nedělá s každým hostem, ale já tak poctěný byl, neboť si mě paní Vláhová spletla s někým významnějším – druhý den, když už věděla, kdo jsem, vzala mě tam ještě jednou, aby mi to nebylo líto. Výhled byl opravdu působivý, neboť Nové Město nad Metují, kde se penzion Šatlava nachází, je rozložené na skalisku, ze kterého by se mohli svrhávat provinilci, chlípníci a rušiči nočního klidu, přičemž jejich tělo by se nikdy již nenalezlo.
Docela obyčejná pěšina nám někdy může zkrátit náhle a vítaně trasu, jindy může být součástí naší každodenní cesty kamkoli. Anebo je vzpomínkou, kterou rádi po letech najdeme vyšlapanou přesně tam, kde ji čekáme. Inu, pěšina není jen tak, tu musí lidi soustavně vyšlapávat, jinak se zapomene, zaroste a zmizí. Bez lidí není pěšin. To je jejich zajímavým vzestupem a pádem. Na adresu tuzemských turistických značek bylo napsáno mnoho dobrého, a jak je naším dobrým zvykem, vychvalujeme je pokud možno jako světový unikát.
Čechy neleží na mořském pobřeží, které jim daroval Shakespeare v Zimní pohádce, ale je to země řek. Řeky zde pramení, protékají, vlévají se do řek větších, odtékají přes hranice; dávají ráz krajině, poskytují jí živiny, vytvářejí její charakter a tvar. Soužití s řekou je základní předpoklad vzniku civilizace a kultury, je zdrojem imaginace a fantazie, citového vztahu, jenž patří k těm nejsilnějším a nejvřelejším. Šťastná země a lid, které mají svou milovanou řeku. V Čechách je jí bezesporu Vltava, Moldau, Wulda, Wilth Ahwa…
Na pražských Vinohradech se veřejnosti nedávno otevřela jedna stavba, která fascinuje nejen svou architekturou, ale také historií a provozním modelem. Dům, který si na začátku 20. století nechal postavit vlivný nakladatel Jan Laichter podle návrhu architekta Jana Kotěry, je i dnes stejně jako v době svého vzniku rozmanitým mixem funkcí a ukazuje, jaká může být role architektonicky i historicky cenných objektů v dnešní době. Při pohledu na uliční frontu východní strany Riegrových sadů tento dům nijak zvlášť nevyčnívá
Americký režisér Paul Thomas Anderson je zcela právem považován za jednoho z největších filmových tvůrců dneška. Jeho nejlepší snímky (pro mě to jsou Mistr a Nit z přízraků) jsou v dobrém slova smyslu grandiózní – provedením, ambicí, intenzitou… A také jistou unikavostí, tím, že se vzpírají různým úhledným interpretacím. Nedá se z nich abstrahovat poselství, jež by bylo možné shrnout na třech řádcích textu. Neznamená to ale, že jsou „o ničem“, jejich témata jsou často zjevná, nejsou to filmy jaksi zašifrované.
Mohou být první velkou americkou rockovou kapelou generace Z – tou, která obrací naši pozornost k budoucnosti rocku, nikoli k jeho minulosti. Přesně tak vyznívají nadšené články zahraničních médií, které teď o mladé americké kapele Geese vycházejí. V něčem ta až přehnaná mediální pozornost připomíná příběh kapely Jonathan Fire*Eater z konce devadesátých let či The Strokes ze začátku nultých let – období, kdy stejně jako dnes už málokdo věřil v sílu rock’n’rollu. Dnešní doba je k mládeži s kytarami opět nastavena spíše pohrdavě.
