„Kerouac sedí na pobřeží a vidí svou milenku, jak se vrhá do moře. Připadalo mi to jako krásný, dramatický obraz. Skladba tak trochu prochází stejnými intenzivními změnami nálad a navazuje na opilecké halucinace, které v knize najdeme,“ zve Dessner, jinak také člen indierockové kapely The National. Koncert pod taktovkou dirigenta Jakuba Hrůši můžete už tento čtvrtek od 19.30 sledovat živě na YouTube kanálu České filharmonie.
Není jisté, jestli o tom Donald Trump ví, asi spíš ne, ale kdyby hledal na Slovensku – nebo možná v celé Evropě – nějaké místo, kde by se mu určitě líbilo, byly by to Rajecké Teplice, malé lázničky na jih od Žiliny. Já jsem se tam ocitl během jednoho prosincového zasněženého dne. Dopravil mě tam příjemně vyhřátý vláček, který se hrkotavou cestou přibližoval k tomu rozprávkovému eldorádu, jež jsem ovšem neznal, jen mi bylo doporučeno a slíbeno, že nebudu litovat, že něco takového jsem ještě asi neviděl, ba že tomu snad ani neuvěřím. V čemž ono doporučení nepřehánělo, neboť realita překonala očekávání.
Zavítat do města plného stop architekta Josipa Plečnika je pro našince mimořádné a pozvání na místní konferenci jsem si velice považoval. Slovinsko je přece jen nevelká země a profesní komunita tomu odpovídá, nicméně žije velmi středoevropsky, s pohledem k jihu a sebejistá atmosféra komunikovaná v angličtině byla milým standardem. Podstatná pro mne byla samozřejmě nejen forma, ale i obsah. Slovinští kolegové nejsou žádná ořezávátka, a přestože v tyto končiny čas od času zavítám, znal jsem spíš pěstitele rostlin než sektor projektantů a zhotovitelů.
Plánovaná proměna jednoho z posledních brownfieldů v centru Prahy má přinést do dlouhodobě zanedbané a přehlížené Florence plnohodnotný městský život a přirozeně ji napojit na okolní čtvrti. Ambiciózní projekt Florenc21 ilustruje, jak a kdo dnes tvoří město a podle jakých principů. Florenc patří k dopravně vůbec nejlépe dostupným místům v Praze. Kříží se zde dvě linky metra, tramvaje, městské i dálkové autobusy, v bezprostředním sousedství je Masarykovo nádraží a hlavní pěší tahy mezi Karlínem, Novým Městem a Žižkovem.
„Poprvé po třiceti letech spouštíme digitální předplatné. Získejte přístup ke všem našim recenzím, hodnoťte a recenzujte alba sami – to vše za pět dolarů měsíčně.“ Tato slova jsme se mohli před pár dny dočíst na hudebním webu Pitchfork. Mediální prostředí je dnes neúprosnější než kdy dřív. Nejenže klesá prodej tištěných médií, zároveň se propadá i návštěvnost webů s originálním obsahem – proč na nějakou stránku vůbec chodit, když vám umělá inteligence na Googlu rovnou nabídne krátký souhrn toho „nejzásadnějšího“? Nač ztrácet čas s dlouhými texty?
V Renu v Nevadě, městě plném kasin uprostřed pouště, je zaplivaná tělocvična s honosným jménem –Bobův boxerský palác. Během dvou dnů se v něm osm dospívajícího boxerek utká o vítězství v honosně pojmenovaném turnaji – Dcery Ameriky. Publikem budou trenéři, pár příbuzných a jeden novinář z provinčního deníku, události bude přikládán význam jen v titěrné skupině lidí. Z hlediska účastnic turnaje ale nic z toho nehraje roli, mají před sebou pár desítek hodin, v nichž půjde o všechno, jakkoli by každá z nich to „všechno“ definovala jinak.
Zkraje ledna se v USA konal největší veletrh spotřební a výpočetní techniky na světě, CES 2026. Premiéru si zde odbyla například už druhá generace skládací kytary LiberLive, která se zcela obejde bez strun. Nástroj je postavený na vlastním ovládacím systému kombinujícím dotykové senzory, rytmické patterny (opakující se sekvence zvuků) a doprovodné zvukové režimy. K čemu je to dobré? Jeho tvůrci jej prezentují jako nástroj, na který si může sáhnout prakticky kdokoli, i bez předchozích zkušeností s hraním.
Po celém Plavnu stojí na ulicích, před obchody, na náměstích figuríny staršího legračního pána s malým klukem, se kterým to ten pán nemá lehké, ale zjevně se mají rádi. Je to Otec a syn, Vater und Sohn, komická dvojice klasického typu, něco jako třeba náš Spejbl a Hurvínek, s nimiž mají společný řekněme generační konflikt převedený do grotesky. Obvykle tam jde o to, že synek otce nějak nenáročně zlobí, ale tatínek, jenž to někdy odnese i tělesně, třeba si namele, mu pak vždy odpustí a vše dobře dopadne.
Užší výběr projektů nominovaných v rámci letošního ročníku Ceny Evropské unie za současnou architekturu Mies van der Rohe Award je cennou zprávou o stavu soudobé architektury starého kontinentu. Čtyřicítka nominovaných děl sice nenabízí žádný jednotící styl nebo dominantní stavební typologii, ukazuje ale, jaké nároky dnes na architekturu klademe a s jakými výzvami se dnes architekti a architektky ve své praxi potýkají.
Film Hamnet, adaptace románu Maggie O’Farrellové v režii Chloé Zhao, je velmi vzácné dílo. Vypráví o výjimečných lidech. Na výjimečných kvalitách Hamneta se shodly kritika, filmový establishment i široké publikum, které jej na diváckých databázích ocenilo velmi vysokým průměrným hodnocením. Mimořádnost toho filmu mohu potvrdit i já. Málokdy se mi stane, aby ve mně nějaké umělecké dílo vyvolalo tak prudkou odmítavou reakci, místy až fyzickou. Na konci novinářské projekce jsem seděl v sále, jakoby zalehnutý, zasažený tichem, rušeným jen vzlyky, které se ozývaly z několika míst. Mé oko ale zůstalo suché.
Zimní krajina rozpadlého sadu v posledním tažení vypadá velmi neutěšeně a úplně vidím hejno havranů posedávajících na umrlých větvích. To by se jeden zakopal a označil křížem. Mám k třešním velice blízko, anžto u nás tak trochu lemují rodinný osud. Kdysi je s protierozně hospodářským úmyslem vysadil schwarzenberský šafář na pozemek, který jsme nadechli pozemkovou reformou, dědeček dosázel další dvě generace a z tržeb za ně financoval studia své dcery. To se pak na ně díváte drobínek jinak.
Svazek nazvaný Dar čarodějky mám, sestry nebeoké představuje dosud nejrozsáhlejší výbor z Chlebnikovovy poezie v češtině. Vojtěch Frank a Jana Kitzlerová přeložili až na výjimky všechny Chlebnikovovy verše z období let 1908–1916. Výbor prezentuje autora jako bezbřehého experimentátora na poli jazyka a záměrně opomíjí jeho válečnou zkušenost a rozklížené duševní zdraví, které se zhoršilo básníkovou mobilizací v roce 1916. Je zřetelné, že výbor chce poodstoupit od životní legendy autora směrem k tvůrčímu zrodu jeho díla.
„Jsem dvojnásobným držitelem Zlatého glóbu, Jim Carrey. Když večer uléhám ke spánku, nejsem jen obyčejný muž – jsem dvojnásobný držitel Zlatého glóbu Jim Carrey, který si konečně jde dopřát zasloužený odpočinek. A když sním, nesním jen tak ledajaký sen. Sním o tom, že se stanu trojnásobným držitelem Zlatého glóbu Jimem Carreym, protože pak bych konečně byl dost. A mohl bych přestat s tímto vyčerpávajícím hledáním něčeho, co ve výsledku stejně nikdy nenaplní naše očekávání,“ prohlásil před lety Jim Carrey během slavnostního ceremoniálu v Los Angeles.
Když se vlak rozjede z kraslického nádraží směrem k německým hranicím, k nimž je to asi pět minut, vzpomenu si na Arnošta Lustiga. Tady někde totiž v půlce dubna pětačtyřicet utíkal z vlaku, na který američtí hloubkaři podnikali nálet, a on ještě s pár kamarády využil zmatku a prchal do lesů. To je ta slavná „fyzická“ scéna z Démantů noci, filmu, který začíná dlouhým úprkem dvou kluků do lesní stráně, za nimi znějí výstřely a výkřiky halt, halt!, ale oni běží o život. Pak padnou vyčerpaní do lesního ticha.
V šedesátých letech se ve francouzských Alpách začal rodit unikátní projekt lyžařské vesničky, která se měla zcela vymykat dosavadní evropské praxi. Místo modernistického betonu dostalo přednost dřevo, pravé úhly nahradily šikminy a celkově velmi expresivní výraz. Během poválečného hospodářského růstu docházelo ve Francii k budování rozlehlých lyžařských středisek, do kterých proudil státní i soukromý kapitál. Cílem bylo zastavit vylidňování alpských regionů, povzbudit ekonomiku a nabídnout lidem příležitosti pro aktivní trávení volného času.
Začátkem ledna zemřel Béla Tarr. Nezůstaly po něm jen fascinující snímky jako Turínský kůň nebo Werckmeisterovy harmonie (více než sedmihodinové Satanské tango si vám doporučovat netroufám), ale také pár dobrých rad začínajícím filmařům. Jedna z nich zní takto: „Film není příběh. Je to především obraz, zvuk a spousta emocí. Příběhy jsou jen jakousi zástěrkou.“ Zdánlivě banální tvrzení, ale právě současné divácké reakce na díla, která se klasickému „vyprávění“ vymykají, ukazují, jak relevantní ve skutečnosti je.
Hodně žaludů znamená tuhou zimu a leckterá babička to od pana hajného zaslechla cestou z posledního sbírání hub. Občas se to potvrdí, občas ne, ale pranostiky jsou v tomhle trochu záhadné, protože „když to vyjde“, utvrzujeme se v nich, a když ne, zlehčujeme je. Na letošní zimu to, zdá se, vyšlo, protože teploty padají opakovaně pod deset stupňů mrazu a žaludů bylo jak naseto. Pche, to je houby zima, vykřikne mnohý dříve narozený.
Folková, respektive folkrocková skupina Bratři Ebenové, zprvu opravdu sourozenecké trio, je dávno vícečlenná, což se samozřejmě projevuje v tom, jaký má zvuk při živých produkcích i v nahrávacích studiích, leč pro následující zamyšlení to není důležité. Řeč tady bude nikoli o kapele a její hře (to nechme hudebním kritikům), nýbrž pouze o jejích písních, a ani to ne, jen o písňových textech. Ty jsou teď pohodlně dostupné v knižním souboru Zpěvník.
Na Oneplay už je dostupný první díl z nové šestidílné série Metoda Markovič: Straka. Podle skutečných událostí přináší největší vyšetřování kariéry detektiva Jiřího Markoviče, který se tentokrát setkává s případem takzvaného spartakiádního vraha. Příběh se bude odehrávat v linii klasického honu za zločincem (a trochy té rodinné a dobové omáčky), kdo případ zná nebo četl vzpomínkovou knihu Markovič: Lovec přízraků, tuší, že tvůrci přišli o možnost vystavět hlavní dějové napětí kolem výslechů obviněného – právě to dělalo z Metody Markovič: Hojer něco na český způsob seriálu Mindhunter.
Když mám to štěstí a ocitnu se před antickým chrámem, vstoupí do mě pocit, že jsem tam už kdysi byl a že to tam znám z dob, kdy to tam ještě stálo celé… Tedy, samozřejmě, nevím, co bych tam dělal, jak bych se měl chovat, co bych asi měl na sobě: asi tedy nějaký ten chiton, ten bych si nešikovně řasil, aby to vypadalo filozoficky, důstojným krokem bych se přibližoval ke svatyni, občas by se mi do té vlněné deky zapletly nohy, ztratil bych rovnováhu, což bych vzápětí stoicky vybral.
Přímo pod Bratislavským hradem byla nedávno dokončena první etapa ostře sledovaného projektu výstavby nové městské čtvrti Vydrica. Záměr, který má po desetiletích zacelit jednu z nejbolestivějších urbanistických ran slovenské metropole, klade důraz na důsledné začlenění nové zástavby do členitého terénu podhradí i na pečlivé pojetí veřejného prostoru. Bratislava v posledních letech prochází mimořádně intenzivním stavebním rozvojem, na němž se podílejí jak domácí, tak zahraniční developeři.
Máme šestatřicet let po sametové revoluci a před ní i po ní přece fungovaly správy zeleně, které úpěnlivě pečovaly o naše parkové dědictví. Proč tedy dospíváme často k takto drakonickým řešením? Jak to, že se o parky nestaráme průběžně s náležitou péčí? Naše nejstarší zelené pásy byly kdysi sázeny okrašlovacími spolky na zavezených šancích. Od té doby uplynulo 150 let, a logicky by se tedy dalo říci, že je čas na to, vysázet je znovu.
Velký Marty je ale film o ping-pongu asi tak stejně, jako je Taxikář filmem o taxikaření. Je to snímek o zoufale sebestředném hledání sebe sama, o absurdní touze něco si dokázat a o strachu z dospělosti, o vzdorovité potřebě zůstat dítětem, kterému se všechno promíjí. A také o pocitu, že nám něco může utéct – že když si nesplníme své sny teď, už na ně později nebude čas.
Dává smysl, proč titul s názvem Lazarus: The Second Coming of David Bowie nevyšel už v prosinci, kdy je knižní trh nejsilnější. Lednové vydání totiž připomíná smutné výročí, o němž se v následujících dnech jistě dočtete prakticky všude: když David Bowie 10. ledna 2016 ve věku 69 let zemřel, jeho odchod rozesmutnil celou Británii snad nejvíce od smrti princezny Diany.
Nevím, jestli je to pravda, a ani náhodou jsem ji neověřoval (byla by to krásná náplň života!), ale z každého řeckého ostrova je prý vidět jiný ostrov či ostrůvek, kterých je dohromady, včetně těch úplně miniaturních, kolem tří tisíc. Každopádně z toho, na němž jsem se ocitl, bylo vidět nejen na další ostrovy, ale i na pevninu, takže by se o něm dalo mluvit jako o ostrovu pobřežním či (sucho)zemském. Jmenuje se Aigina, leží v Saronském zálivu, což je na mapě taková vykrojenina do řeckého laloku, a ta pevnina, která se z něj jeví jako bílý pás na úpatí vzdálených šedých hor, jsou Athény.
Bylo to někdy v polovině sedmdesátých let, nebylo mi možná ještě ani deset, ocitl jsem se sám pozdě večer doma, a abych se nebál, díval jsem se na televizi, kde i v té době občas běžel nějaký zápaďácký film. Moc jsem mu vlastně nerozuměl: jakýsi spletitý děj snad z Mexika nebo odkud, kníratí chlapíci v sombrerech tam bojovali proti bůhvíkomu, byly tam neuctivé narážky na Angličany a Američany, docela chaos a zmatek, ale zároveň to byl trochu western čili kovbojka, což mě tehdy zajímalo v naději, že tam budou střílečky.
Notných pár let se probírám archiváliemi a mapuji historii pěstování vytrvalých zahradních květin v českých zemích. Základem jsou zahradnické časopisy, které jsou dochovány a tvoří souvislou časovou osu. Druhým zdrojem jsou pak zahradnické ceníky a katalogy, jež jsou z povahy věci poměrně vzácné, protože pozbytím platnosti je lidi holt většinou zahodili. Pozoruhodné jsou pak pozůstalosti některých osobností chráněné vesměs úzkostlivě a důvodně rodinami, kterým se tu a tam podaří najít pro ně budoucnost – anebo je také nenávratně ztratit. Obé se stále děje. Drobnosti se objevují neustále.
Norský snímek Citová hodnota režiséra Joachima Triera je považován za jeden z nejdůležitějších filmů právě skončivšího roku. Na festivalu v Cannes dostal Grand Prix, obdobu stříbrné medaile, dá se čekat, že se objeví v nominacích na různá výroční ocenění. Trierův film je navíc dílo, které se snaží o jakousi neexkluzivnost, má ambici oslovit širší vrstvy publika, než jsou lidé, kteří pečlivě sledují festivalové trendy. Pokouší se dotknout čehosi univerzálního, nesnaží se publikum poučit o nějaké podobě jinakosti (...).
Návštěva některých kostelů se kvůli různým světelným podmínkám během dne vyplatí v konkrétní čas. V případě kostela Nejsvětějšího Vykupitele na okraji města La Laguna na Tenerife je nejlepší ráno. Kdo sem zavítá za rozbřesku, může naplno zakusit prostorovou sílu nevelké stavby právě díky nízkému slunci. To do interiéru proniká úzkými řezy v betonových stěnách a rozlévá se do prostoru za oltářem, kde vytváří obraz kříže. Během dne díky světlíkům zdůrazňuje hlavní liturgická místa, k večeru dopadá na zpovědnici. Interiér kostela se tak postupně proměňuje, aniž v něm dochází k fyzickým úpravám.
Kapelu Babyshambles v roce 2004 tvořili zpěvák a textař Pete Doherty, kytarista Patrick Walden, baskytarista Drew McConnell a bubenice Gemma Clark. S výjimkou útlocitné (nebo prozíravé, jak se to vezme) Gemmy, která už se nemohla dívat na Dohertyho drogovou sebedestrukci a skupinu opustila, šlo o tutéž sestavu, jež následně nahrála debutové album Down In Albion. To vyšlo v listopadu 2005, nedávno tedy oslavilo dvacet let od vydání a dočkalo se reedice.
