Umění a kritika

Ve vlnách šílenství

Když jsem ve skoro prázdném kinosále čekal na projekci tohohle filmu, přišlo mi, jako kdybych se v čase vrátil do 90. let. Upoutávky na největší nadcházející letní hity byly všechny pokračováním toho, na co jsem jako malý chodil do kina před třiceti lety. Mission: Impossible, Jurský Park: kde je nějaká originalita? Devadesátá léta totiž nebyla jen o rozmachu velkých hollywoodských studií, zažili jsme v nich i renesanci nezávislých filmů. Velké a malé filmy tehdy ještě koexistovaly vedle sebe.

Excentrici v přízemí, filozofická sci-fi, doma je doma

„Poslouchat New Puritans je jako nahlížet do tajemných cizích světů skulinou ve zdi obrostlé rostlinami“ či „zní to, jako kdyby byli Nine Inch Nails gayové“, dočtete se v komentářích na YouTube u písní Where The Trees Are On Fire a Season In Hell. Kapelu These New Puritans tvoří bratři Jack a George Barnettové (desky s nimi ale často nahrává až čtyřicet dalších muzikantů), gayové nejsou, ale hezky to ukazuje, jaké problémy mívají lidé se škatulkováním jejich hudby. Když v roce 2008 vydali svou první desku Beat Pyramid, patřili mezi to nejzajímavější, co tehdy dojíždějící vlna indie rockových kapel ještě nabízela.

Hrabalovo zápěstí v Bystřici u Benešova

Tady v Bystřici u Benešova to bude. V městečku, kde jsem nikdy nebyl, kde jsem nikdy nespal. – Co tam bude? Smrt. Naplánovaný konec mladého života mladého výpravčího, který měl ideu, že si koupí lístek naslepo, tam, kam se kasírka v pokladně poprvé podívá, jenže ta slečna, která myslela, že s ní mladý sebevrah jen tak koketuje, říkala, že ona přece na lístky pořád hledí a zná jejich místa i poslepu. Tak jí musel ten adept sebevraždy říct: Sedmý sloupec sedmý řádek zprava doleva – a slečna vytáhla jízdenku, to byly takové ty kartonové obdélníčky, do Bystřice u Benešova.

Být každý den o něco menší debil

Kanadští Arcade Fire jsou archetypem indierockového úspěchu z počátku milénia: neznámá skupina, která se z malých montrealských klubů dostala až k vyprodaným arénám po celém světě, prodala miliony alb a získala Grammy. Hlavními tvářemi početné skupiny byli od začátku zpěvák a kytarista Win Butler a jeho dlouholetá partnerka, zpěvačka a multiinstrumentalistka Régine Chassagne, s níž se oženil v roce 2003, rok před vydáním jejich debutové desky Funeral.

Květinové slavnosti

Za posledních třicet let jsme mnohé dohnali, možná i předehnali, ale jedna kratochvíle mi u nás tuze chybí, a to květinové slavnosti či trhy. Měly u nás před mnoha lety velkou tradici a nechyběly v žádném větším městě. Dnes to zemím západní Evropy velice závidím a každoročně na nějakou takovou akci zavítám. Vím, i u nás nějaké ty trhy přece jsou, různá výstaviště to alespoň tvrdí. Bohužel až na výjimky mají tyto akce na můj vkus extrémně komerční charakter a jsou určeny spíše pro masové spotřebitele. Prostě to není můj šálek kávy.

Do třetice

Rozvinutí původních hodnot neorenesančního paláce hudby, zachování stop Karla Pragera z devadesátých let a nová autorská vrstva empatické architektury ateliéru Lenky Míkové. Právě v takových intencích se nesou další úpravy pražského Rudolfina, které do jeho interiérů přináší živý dialog napříč epochami a styly. Postupné úpravy interiérů Rudolfina probíhají už několik let. Roku 2021 architektka Lenka Míková se svým týmem zrenovovala předsálí Dvořákovy síně a další přilehlé prostory.

Ptáci a kouzla na dně společnosti

První záběr filmu Ptáče britské režisérky Andrey Arnoldové ukazuje odlétajícího racka viděného přes drátěné pletivo, je v něm velice zřetelná symbolika. Naprostá ptačí volnost jako předmět touhy člověka zavřeného do klece – poměrů, času, lidského těla neschopného letu. Tím, kdo se dívá, je hrdinka filmu Bailey (Nykiya Adamsová), dvanáctiletá holka z malebného anglického hrabství Kent, z nějž ale zná především jeho odvrácenou, ušpiněnou tvář, mezi jeho obyvateli patří k té nejnižší vrstvě. Její táta Bug (Barry Keoghan) se chce po krátké známosti ženit, což Bailey neschvaluje

Už zase křičí a ukazuje prstem, nech kámen oživnout, temné uličky

Na nejlepším albu britské kapely Pulp panuje shoda. Different Class nemohlo vyjít v příhodnější čas, trefilo se totiž takřka přesně do vrcholu britské hudební horečky poloviny 90. let. Snoubí se v něm ryzí emoce, sarkastické postřehy a hlavně jakási těžce definovatelná citlivost k problémům, které má každý druhý, ale málokdo o nich chce mluvit: ať už je to strach ze samoty, nebo ještě větší obava z toho, co se stane, pokud budeme skutečně sami sebou. Pulp nebyli tak přehnaně oslnění vlastním intelektem jako Blur ani tak přiznaně buranští jako Oasis.

V kouři jarní magie ve Vlastislavi

Jakmile člověk opustí Lovosice, což vůbec není tak marné ani tak dlouhé město, jak by si někdo mohl myslet, každou chvíli hrozí, že spadne z kola. Krajina Českého středohoří nutí k neustálému užaslému zírání, jehož se nelze jen tak nabažit. Jezdec krájí ostrý jarní vzduch, zeleň lučin a polí je koncem dubna dosud mladá a líbezná, krev tepe v končetinách. Velbloudí hrby sopečných kopců se harmonicky řadí do zástupů, z nichž kynou pocestným. Věky a věky ohlodaly kdysi ostré špičky vulkánů do malebných oblin, takže připomínají obří zvony

Jilmy

Jeden z britských doyenů péče o stromy, Ted Green, si k devadesátinám nadělil knihu. Když jsem ji otevřel pro první prolistování, bezohledně mne pohltila na několik hodin. Mimo jiné se zde vyznává z velké ztráty obrazu krajiny, kterou niterně sám prožil – a tou byla ztráta jilmů. Na několika mizerných snímcích mimořádné hodnoty ukazuje, nakolik bývaly volně rostoucí jilmy mezi živými ploty nepostradatelným krajinotvorným stromem spolu s duby. Aha. Krajina, která nám může připadat poetická, až téměř parková, může jemu přijít jako vylámané zuby. Mezi duby chybějí jilmy.

Hledání harmonie

Světová výstava se po 55 letech vrátila do Ósaky. Ve zcela jiném společenském kontextu a se značně odlišným pojetím architektury. Vzhledem k dobrým česko-japonským vztahům v politické, obchodní i architektonické rovině najdeme mezi stavbami od předních světových studií také tuzemský národní pavilon. A v silné konkurenci rozhodně nijak nezaostává.

Jak se skládá portrét doby? „Poválečnou éru zastínil euforický konec války,” říká režisér

"Už nikdy válku, ponížení a nespravedlnost!" Česká televize si v rámci osmdesátiletého výročí od konce 2. světové války přichystala dokumentární minisérii My, budovatelé nové republiky. Třídílná televizní série ukazuje obyčejný život a budování poválečného Československa v mozaice deníkových zápisků, Režisér, scenárista a střihač Ondřej Veverka navazuje na svůj rok starý cyklus My, občané Protektorátu a znovu staví do popředí autentické deníky, dopisy a unikátní rodinné filmové záznamy.

Rád bych do papíru obtiskl své tělo

Nedávno vyšla v českém překladu kniha Leszka Kolankiewicze Svatý Artaud. Kolankiewicz (nar. 1954) je polský divadelní antropolog a kulturolog, osobností Antonina Artauda se zabývá od svého mládí, dalo by se tedy říct, že je pro něj jeho životní prací. Kniha shrnuje a uvádí do kontextu Artaudovy myšlenky obsažené ve sbírce esejí Divadlo a jeho dvojenec i v jiných textech, jejichž hlavním tématem je hledání takových forem divadla, které by byly lékem na – podle Artauda – nemocné lidství, nemocný svět.

Psychiatrův dekalog

Všechno ví jenom pánbůh – a hned po něm psychiatři. Problém pánaboha v naší době je, že mlčí, což je jaksi součást jeho moderní identity, proto to za něj v rámci svých možností musí vzít oni, psychiatři. Ty lze považovat za následovníky starozákonních mudrců a proroků, což ovšem kryjí svým jakoby civilním povoláním. Klasickým vtělením proroka byl Sigmund Freud, vlídnější a lidštější podobou proroka naší české současnosti se jeví Radkin Honzák, který vedle toho zosobňuje archetypální roli moudrého starce (senex či moderně: wise old man).

Na Svět knihy dorazí Gospodinov i Tokarczuková

Už jste se oklepali z prohraného tiketu na vítěze ceny Magnesia Litera? Nebuďte rozmrzelí, skutečná literatura je stejně jinde. Po výjimečně špatné kvalitě většiny nominovaných děl na českou prózu roku by místní čtenář snadno mohl propadnout dojmu, že velký evropský román dnes už snad ani napsat nejde. Na letošní ročník Světa knihy přijedou těžké váhy, které mu to snadno vyvrátí.

Tajemství zahradníka. Echo vydává knihu svého autora Ondřeje Fouse

„Jsem ze zahradnické rodiny, takže moje pěšinka je zdánlivě vyšlapána, ale světe, div se, musí se stále udržovat. Zahradnický svět se tuze mění, a snad proto jsem o něm kdysi začal psát,“ říká zahradník Ondřej Fous, který již čtyři roky píše pro Echo. Nyní vychází výběr jeho autorských textů v knize s názvem Lodyhy v řádcích. Úvahy, postřehy, zážitky a rady zkušeného zahradníka Ondřeje Fouse se objevují na stránkách Týdeníku Echo v rubrice zvané Zahrada, záběr však mají mnohem širší

Cestička k Mayrovce ušlapaná

Kladenské Sládečkovo muzeum, které jsem chtěl konečně poznat zevnitř, zrovna na hodinu zavíralo kvůli polední přestávce. Paní, která vycházela ze dveří, mi doporučila, ať si zajdu na oběd. Jenomže mně se nechtělo vracet se do města, tak jsem vlezl na elkolo a pokračoval z Kladna ven, dál tou nadreálnou krajinou industriálních druhohor a třetihor, jury, triasu a karbonu, zaprášených ruin, skeletů, potrubí, rour a plechů, dávných a docela nedávných technických útvarů, které působily, jako by je někdo uvedl do spánku a nechal je pomalu se rozpadat a měnit v kulisy zapomenuté divadelní hry.

Lecha

Lehce předjarní les umí být velkou krásou. Stromy ještě neraší a spousta kytek jako by se naráz rozhodla, že veškerou svou krásu rozbalí předtím, než se zatáhne zelená opona listoví dubů, buků, osik či habrů. Proč to dělají? Inu, je to jejich velice dobře promyšlená strategie a stojí za povšimnutí, kde najdeme tyto podrosty nejbohatší. Luhy jsou doslova přeplněné dymnivkami a orsejemi, vzácněji pak křivatci, ladoňkami či sněženkami. V sušších dubohabřinách a bučinách se pak flóra dost vydatně liší, na žule chudší a na vápenci bohatší.

Tichá jednota

Nenápadná, útlá stavba na Zlínsku se pokorně i hrdě současně hlásí ke kontextu místa, historii regionu i symbolice františkánského světce, jemuž je zasvěcená. Kapli vytvořili architekti s využitím naprostého minima – ať už jde o materiály, tvar, velikost, nebo výzdobu. Nechal ji postavit místní podnikatel Antonín Zátopek a v roce 2019 ji posvětil olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Dlouho však o ní věděl jen málokdo.

Jako by mě opustil mozek

„Jaké bude příští téma Lindy Bartošové, kde asi je podle ní další šedá zóna?“ ptal jsem se nedávno v komentáři Utrpení Lindy Bartošové (Echo 48/2024). Na odpověď jsme nemuseli čekat příliš dlouho. Kniha někdejší finalistky České Miss a později novinářky nese slibný název Jako by mě opustila všechna síla, pokud ale čekáte syrovou reportáž například ve stylu Saši Uhlové o vykořisťování dělníků, budete zklamáni. Mít výhrady ke knize, ve které jde několik mladých lidí s kůží na trh a vypráví o svých psychických obtížích, to je chůze po velmi tenkém ledě.

Cena Jiřího Ortena, za hranicemi poznání, ptačí zpěvník

Pro začínající české autory je Cena Jiřího Ortena jedním z nejprestižnějších ocenění, která v našem literárním prostředí existují. Může za to jednak velká mediální sledovanost a garance odbornosti poroty, ale také dlouhá tradice. Ocenění udílené autorům prózy a poezie, kterým nesmí být v době dokončení díla více než třicet let, se totiž uděluje pravidelně (vyjma roku 2001) už od roku 1987. Cena tehdy vznikla v samizdatovém podhoubí zásluhou překladatele Jindřicha Pokorného a spisovatele Vladimíra Pistoriuse.

Císařské žížaly v Laxenburgu

Když ve Vídni mrholí, je výborné schovat se někam, kde prší, ba přímo leje. Někam do přírody, nejlépe do parku, kde se vlhkost projevuje obzvlášť silně. Jako ideální místo pro tento záměr se ty dny nabízel Laxenburg. To je obec asi dvacet kilometrů od centra Vídně, směrem na jih, v krajině kdysi již vesnické a idylické, v rovině s dohledem na první alpské kopce, na které ale ty dva dny nebylo vůbec vidět, neboť je halila po celou dobu hustá mlhovina. Za jiného počasí to tam nejspíš vypadá velmi jinak

Ambrózyho dub

Vyprávění v oboru dendrologickém, tedy mezi znalci stromů, se předávají z generace na generaci a obvykle je člověk nakonec někde najde i zapsaná v některé z významných knih. Přesto, nebo snad právě proto je občas zajímavé setkat se s informací velice původní. Obě války nás totiž připravily o mnohé a kolektivní paměť hodně utrpěla. Při historických rešerších, které jdou až k původním zdrojům, zjišťujeme, jak je ta naše paměť zrádná. Vzpomínky nemusí být fakta, a za dekády se tak lecjaká historka putující z úst do úst může docela proměnit.

Invalidní soud nad Egonem Bondym

Jeden rozhlasový pořad proti sobě nedávno postavil dva muže, kteří svedli vzrušivou polemiku o muži, jenž je skoro dvacet let mrtvý. Debata skončila invektivami, z čehož bylo patrné, o jak citlivý předmět sporu jde. Přitom muž, o kterého se hádali, zajímal vždy jen poměrně úzkou vrstvu obyvatelstva, naprostá většina o jeho existenci nevěděla nebo tušila jen málo. Zato v těch kruzích, které naopak zajímal a kam patřili i oba diskutéři, se těšil mimořádné pozornosti, vážnosti, ba až kultickému uctívání. Jmenoval se Zbyněk Fišer, ale v literárně-kulturní historii byl a bude zapsán jako Egon Bondy.

Příliš mnoho povyku

S odstupem času bude tento projekt výmluvným svědectvím o pomalosti, nepromyšlenosti a nekoncepčnosti pražského stavebního prostředí současné doby. Příprava nevelkého bytového domu totiž trvala přes dvacet let, vedla k demonstracím veřejnosti a následně i k odstoupení původního italského investora. Na pozadí tohoto chaosu je skoro zázrak, jak kvalitní stavbu se v pražských Stínadlech nakonec podařilo nyní dokončit.

Sporťáci v mlze dějin

Německý, v angličtině natočený film Mnichov 1972 (původní název September 5) je příkladem toho, jak ve skromných podmínkách natočit historický film, v němž dějinná událost působí jako v přítomném okamžiku se odvíjející, ještě neuzavřená a nezpracovaná realita. Je to thriller, jemuž neubírá napětí to, že publikum dobře ví, jak to všechno dopadne. Pátého září 1972 během olympijských her v Mnichově zaútočilo teroristické komando palestinské organizace Černé září v olympijské vesnici.

Labutí jezero u Tuchlovic

Po staré karlovarské silnici jel kdosi na kole. Neměl žádný zvláštní důvod ani cíl, jen se tak kochal z prvního jarního slunce. Muž jel na svém elkole opatrně, pomalu a každou chvíli zastavoval, slézal a něco si fotil. Nebyl daleko od Prahy, ale provoz byl slabý, od té doby, co se na Vary jezdí kus po dálnici, se té slavné silnici ulevilo, teď po ní jezdí jen ti, co k tomu mají místní důvod, což je správné.

Taky kradete?

Po zahradnictví se prochází pár a vybírá si tu ovocné stromky, tam nějaký ten stříhaný zimostráz. No a zem? Nehodila by se? Není moc těžká? Kamera se na ně dívá svrchu a zákazníci jsou podivně teple oděni, dokonce bych řekl nabaleni. Aha, oni to jsou neplatící zákazníci. Troufale bych si dovolil říci: zloději za bílého dne.

Architekt moderního Brna

Koncem března uběhlo 130 let od narození jednoho z nejvlivnějších a současně nejplodnějších českých architektů minulého století. Přestože dovedl Bohuslav Fuchs československou architekturu meziválečného období na špici světové produkce, dodnes zůstává ve stínu svých slavnějších kolegů. Bohuslav Fuchs za sebou zanechal neobyčejně rozsáhlé a kvalitativně ucelené dílo. Jen počet jeho realizací sahá ke sto padesáti, což je nezvykle mnoho i na tehdejší – na architektonickou tvorbu bohatou – dobu.