Umění a kritika

„Nový“ Nabokov

Nakladatelství Paseka vydá „nového“ Nabokova. Novela Pozvání na popravu v češtině sice již jednou vyšla (v roce 1990), ovšem jen jako součást společného vydání s Lužinovou obranou. Nyní se tak dočká své samostatné, opožděné premiéry a navíc – a to je možná vůbec největší lákadlo – ji tentokrát překládal Pavel Dominik, tuzemský dvorní překladatel Nabokova. Román pochází z Nabokovova „ruského“ období, z doby, kdy autor již nežil ve své vlasti, ale byl součástí široké ruské diaspory v Evropě.

Pravý profesorův život v Čermné

„Profesor Václav Černý studoval v Dijonu, já hodně moudrosti utopil v demižonu“ – verš Ivana M. Jirouse mě pronásledoval od chvíle, kdy jsem vyjel na svém elkole z Nového Města nad Metují nikoli tedy do Dijonu, ale do České Čermné, obce, ze které profesor Černý na svou pouť do Dijonu vyrazil. Česká Čermná, ves při samých zemských hranicích, to byl pravý domov tohoto titána české duchovnosti, literárního historika, kritika, esejisty, vlastence, vzdělance, jakému nebylo rovno.

Architektura bez architektury

Adaptace, odpovědnost a kulturní otevřenost. To jsou hlavní sdělení letošního ročníku nejvýznamnějších slovenských cen za architekturu CE ZA AR. Ocenění, které každoročně vyzdvihuje to nejlepší z tamní architektonické produkce, letos akcentovalo téma udržitelnosti a přihlášení se k evropskému kulturnímu prostoru.

Pochod dubů

Konferenci International Oak Society navštěvuji rád již po léta zejména pro velmi ojedinělou celosvětovou komunitu, která se kolem dubů točí. Koná se obvykle jednou za tři roky a letos se po mnoha létech vrátila do Mexika, kam jsem kdysi mezi dubaře zavítal poprvé. Měl jsem poměrně závažný úkol. Totiž seznámit se během několika dní s co nejvíce lidmi a vytipovat ty nejzajímavější pro budoucí spolupráci. Tehdy jsem již čtyři roky pracoval na projektu privátní sbírky dubů, známé coby „quercetum“. Coby člověk s extrémně nízkou seznamovací schopností jsem trnul v obavách, jak tenhle sociální experiment dopadne.

Všechno ti něco připomíná

„Proč vedl nástup neoliberálního, postfordistického kapitalismu ke kultuře retrospekce a pastiše?“ ptá se kulturní teoretik Mark Fisher v knize Duchové mého života, která nedávno poprvé vyšla i v českém překladu. Během posledních patnácti let se Fisher stal ikonou české levice – přesněji té málo početné, ale poměrně hlasité části, která se vyjadřuje o kultuře v médiích. Dalo by se říct, že právě jeho četba přivedla tyto lidi k nápadu psát každou recenzi tak, aby z ní vyplývalo, že nějaká kapela bojuje proti nespravedlivému uspořádání světa, prekarizaci práce, kolonialismu a všemožným dalším formám útlaku.

Ostny a bodce Aleše Veselého

Před pražským Veletržním palácem stojí od konce září sedmimetrové kovové monstrum na tenkých pavoučích nohách. Ty podpírají cosi jako rozedranou železnou hruď, z níž vycházejí špičaté ostny, které tvoří snad trnovou korunu bez hlavy. Je to působivý a také hrozivý objekt, metalurgický přízrak z nějaké postapokalyptické krajiny, cosi jako cáry ostrého kovu vynesené vzhůru na oblohu jako monstrance děsu a bolesti. Jde o pověstnou sochu Modlitba za zemřelého / Kaddish, kterou v roce 1968 během sochařského sympozia ve Vítkovicích svařil, sešrouboval, znýtoval sochař Aleš Veselý (1935–2015).

Malá domů, takový pěkný infarkt, osmipivo u Jelínků

Ne nadarmo se říká, že každý spisovatel píše za svůj život jen jednu knihu. Když se pročítáme Štindlovým nejnovějším románem, nevstupujeme s přihlédnutím k jeho předchozím rukopisům do nových tematických prostor. Půdorys knihy je znovu vystavěn na groteskně kulminujícím příběhu outsiderů, kteří se vinou náhody i vlastních rozhodnutí ocitnou na osudové křižovatce svých životů. Štindl zde opět praktikuje až jakési ryze existenční eschatologické vnímání skutečnosti, jehož tíhu ale rozlamuje absurdním vnímáním reality. Časový kolorit románu je pak zasazen do současné postinternetové doby.

Nové Město v rukách národních magnátů

U snídaně v penzionu Šatlava vás osobně uvítá majitelka Jasněna Vláhová, a když dojíte, ale možná ještě předtím, odvede vás na terasu, abyste se podívali, jaký je z ní krásný výhled. Možná to nedělá s každým hostem, ale já tak poctěný byl, neboť si mě paní Vláhová spletla s někým významnějším – druhý den, když už věděla, kdo jsem, vzala mě tam ještě jednou, aby mi to nebylo líto. Výhled byl opravdu působivý, neboť Nové Město nad Metují, kde se penzion Šatlava nachází, je rozložené na skalisku, ze kterého by se mohli svrhávat provinilci, chlípníci a rušiči nočního klidu, přičemž jejich tělo by se nikdy již nenalezlo.

Veřejná pěšina

Docela obyčejná pěšina nám někdy může zkrátit náhle a vítaně trasu, jindy může být součástí naší každodenní cesty kamkoli. Anebo je vzpomínkou, kterou rádi po letech najdeme vyšlapanou přesně tam, kde ji čekáme. Inu, pěšina není jen tak, tu musí lidi soustavně vyšlapávat, jinak se zapomene, zaroste a zmizí. Bez lidí není pěšin. To je jejich zajímavým vzestupem a pádem. Na adresu tuzemských turistických značek bylo napsáno mnoho dobrého, a jak je naším dobrým zvykem, vychvalujeme je pokud možno jako světový unikát.

Ztracené srdce posvátné Vltavy

Čechy neleží na mořském pobřeží, které jim daroval Shakespeare v Zimní pohádce, ale je to země řek. Řeky zde pramení, protékají, vlévají se do řek větších, odtékají přes hranice; dávají ráz krajině, poskytují jí živiny, vytvářejí její charakter a tvar. Soužití s řekou je základní předpoklad vzniku civilizace a kultury, je zdrojem imaginace a fantazie, citového vztahu, jenž patří k těm nejsilnějším a nejvřelejším. Šťastná země a lid, které mají svou milovanou řeku. V Čechách je jí bezesporu Vltava, Moldau, Wulda, Wilth Ahwa…

Práce s odkazem

Na pražských Vinohradech se veřejnosti nedávno otevřela jedna stavba, která fascinuje nejen svou architekturou, ale také historií a provozním modelem. Dům, který si na začátku 20. století nechal postavit vlivný nakladatel Jan Laichter podle návrhu architekta Jana Kotěry, je i dnes stejně jako v době svého vzniku rozmanitým mixem funkcí a ukazuje, jaká může být role architektonicky i historicky cenných objektů v dnešní době. Při pohledu na uliční frontu východní strany Riegrových sadů tento dům nijak zvlášť nevyčnívá

Revolucionáři v bizarní Americe

Americký režisér Paul Thomas Anderson je zcela právem považován za jednoho z největších filmových tvůrců dneška. Jeho nejlepší snímky (pro mě to jsou Mistr a Nit z přízraků) jsou v dobrém slova smyslu grandiózní – provedením, ambicí, intenzitou… A také jistou unikavostí, tím, že se vzpírají různým úhledným interpretacím. Nedá se z nich abstrahovat poselství, jež by bylo možné shrnout na třech řádcích textu. Neznamená to ale, že jsou „o ničem“, jejich témata jsou často zjevná, nejsou to filmy jaksi zašifrované.

Věřit v rock’n‘roll, hranice umění, ve stínu Říše

Mohou být první velkou americkou rockovou kapelou generace Z – tou, která obrací naši pozornost k budoucnosti rocku, nikoli k jeho minulosti. Přesně tak vyznívají nadšené články zahraničních médií, které teď o mladé americké kapele Geese vycházejí. V něčem ta až přehnaná mediální pozornost připomíná příběh kapely Jonathan Fire*Eater z konce devadesátých let či The Strokes ze začátku nultých let – období, kdy stejně jako dnes už málokdo věřil v sílu rock’n’rollu. Dnešní doba je k mládeži s kytarami opět nastavena spíše pohrdavě.

Pravda a láska u bazénku vily Čerych

Rok před smrtí vlezl Václav Havel v obleku do bazénku, ponořil se celý do vody, a když se na chvíli vynořil, pravil: „Děkuji vám, že jste si vypnuli své mobilní telefony. Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Zapněte si telefony.“ A pak se zase ponořil pod hladinu. Tím vodnickým výjevem končí jeho film Odcházení, je to taková tajuplná scénka, pamatuju si, jak jsme se po premiéře v Lucerně, bylo to v březnu 2011, s Jáchymem Topolem pana Václava (byl už to věchýtek, ale zářil radostí, že to dotáhl až sem, do kina svých předků se svým filmem) ptali, jak si to máme vyložit, on se smál.

Jablečné portfolio

Ukusuji opatrně jablko odrůdy Opat Bruno, to je slavný vyšebrodský semenáč neméně slavné odrůdy Grávštýnské. Přemýšlím, jak může být toto jablko tak jemné chuti. Přezrálé není, dokonce bych řekl, že je vcelku ideálně zralé. Ach tak, ono má jen pramálo kyselin. Proto tak opatrná, a přece přítomná jablečná chuť, velmi světlá a mezi rty až nepatrně mazlavá dužina. To je zajímavé. Včera jsme si několik jablek z výstavky jen seřízli a nyní se k nim vracím. Malinové hornokrajské na zavadlém řezu voní po jahodách.

Strážce stylu

Zemřel architekt, jehož životní dílo doslova ztělesňuje jeden z nejvlivnějších stylů druhé poloviny dvacátého století – hi-tech. Nikdy sice nezískal takovou slávu jako jeho kolegové, zato po dlouhé dekády zůstal věrný svému přesvědčení o tom, jak má vypadat správná architektura. Odmítal módní vlny a dokázal otevírat témata relevantní i v dnešní globální architektonické debatě – od udržitelnosti přes adaptaci budov až po kritiku byrokratizace profese. Nicholas Grimshaw měl všechny předpoklady k tomu, aby se stal úspěšným architektem.

Tajemství v kulisách karikatury

Jedna z postav v nové knize Dana Browna Tajemství všech tajemství se v anglickém originálu jmenuje Golěm. Pro Browna je to příznačné. Vypadá to exoticky a tajemně. Brown tím také poukazuje na podivnou českou diakritiku, jako by říkal: Tam na východě píší a uvažují jinak než my. Zdánlivě zasvěcuje čtenáře do tajného vědění, ukazuje na „správnou“ formu slova golem. Naznačuje své světáctví a znalosti – on ví, jak používat ta záhadná znaménka. A stejně jako většina Brownových výtvorů to nedává vůbec žádný smysl. V české verzi překladatel raději nesmyslný háček nad „e“ odstranil.

Podpovídkou k povídce?

Literárně bylo v poslední době o rodině Bendových slyšet najmě letos na jaře v souvislosti s biografií Alice Horáčkové Václav a Kamila Bendovi. Příběh lásky a odvahy. O ní šla řeč skutečně všude, zatímco o loňském počinu Patrika Bendy, jednoho ze synů v titulu zmíněných manželů, se mlčí. Snad je to dáno výlučností jeho knížky. Ta si cestu ke čtenářům komplikuje už složitým, vlastně neproniknutelným názvem Faob, Vinpike a Palčík, dubnová žeň, který kombinuje tři autorovy pseudonymy a časové období, kdy jeho texty v průběhu roku vznikaly.

Well, she was an American girl, Art Week, deformace lidství

Americká hudebnice Fiona Apple v rozhovoru pro magazín The New Yorker popsala, jak probíhal jeden večírek ve společnosti filmových režisérů Quentina Tarantina a Paula Thomase Andersona. Během něj oba filmaři hojně konzumovali kokain a několik hodin v kuse se bavili o filmech. „Každý závislý by měl být zavřený v soukromém kinosále s Quentinem Tarantinem a Paulem Thomasem Andersonem na kokainu – a už by nikdy nechtěl kokain,“ postěžovala si zkroušená umělkyně.

Barunčina oběť v České Skalici

Objížděl jsem přehradu Rozkoš z jižní strany a hledal místo, kde do ní vlézt. Břeh nevypadal moc přitažlivě, vody bylo málo, hladina pokleslá a voda nazelenalá. Nebe navíc našedlé a vítr studeně foukal od hraničních hor kladských. Byla ale polovina léta, povinnost velela neopomenout jakoukoli příležitost, tak jsem slezl z elkola a aspoň po kolena do Rozkoše vstoupil. Vítr čeřil hladinu toho východočeského moře, jehož erotické jméno slibuje víc, než je schopno nabídnout. Aspoň já měl teď ten pocit a vjem.

Psychologie prodeje

Téměř půl století byly Zahradnické listy časopisem, který zpravoval celé generace zahradníků o dění v branži. Dne 8. ledna 1929 na titulce vyšel článek, který se dosti vymykal běžným odborným pojednáním už svým nadpisem „Psychologie prodeje v zahradnictví“. Jako autor je uveden A. Mikoláš ze Zahnašovic u Holešova. Tím spíš nás dnes může překvapit přehled, s jakým dokázal tehdejším perem popsat kolega svůj pohled na věc. Celý článek uvádí vzpomínkou na česko-americké pojednání.

Ticho a řád

Jen pár kroků od Pražského hradu se bez velké pozornosti otevřelo jedno mimořádné místo, kde byly po staletí slyšet jen kroky sester v klauzuře. Ticho z něj ale přesto nezmizelo – stále zůstává jednou z nejvyšších hodnot kláštera bosých karmelitánů pod novým názvem Fortna, kde se bratři dnes potkávají také s veřejností při meditacích i několikadenních pobytech v tichu. Součástí proměny kláštera jsou také dvě nové zahrady, které zhmotňují duchovní rozměr řádu a propojují jej s praktickým denním životem.

Ariela Pinka zrušit nedokážete

Své o tom ví americký hudebník Ariel Pink. Vydal teď novou desku With You Every Night – a je skvělá, dost možná jeho nejlepší nahrávka od Before Today (2010). Pokud byste si však o ní chtěli něco přečíst, narazíte na podivné prázdno. Z velkých mainstreamových hudebních médií – jako Pitchfork, Stereogum, Rolling Stone, The Guardian či Spin – o něm dnes nepíše nikdo. Proč se Pinkovi všichni vyhýbají, přestože právě vydal jednu z nejlepších desek roku?

Půvab krize středního věku

Jeho nové album Allbarone (2025) je nabité zlobou, ztracenými iluzemi i poťouchlou škodolibostí. V postironických textech odkazuje na postavu Kubla Khana z básně Samuela Taylora Coleridge, legendární berlínský klub Berghain nebo třeba na tzv. habsburský ret – aristokratický znak degenerace. Právě skladba Hapsburg patří k vrcholům desky. „Celé je to o toxické maskulinitě a o tom, jak nedospět. O ztroskotaných, ale stále ambiciózních chlapech. Jako jsem já,“ směje se Baxter Dury.

Americký ideál

Zemřel slavný americký herec Robert Redford, bylo mu osmdesát devět let. Jeho skon přivedl mnoho lidí k reminiscencím na setkání s ním. Poštěstilo se to i jednomu mému kamarádovi na karlovarském festivalu v roce 2005. Dali se tam na baru do řeči se sympatickou Američankou, ta za chvilku zamávala směrem ke vchodu a radostně zvolala: „Hele, táta!“ Po několika vteřinách se k nim připojil Robert Redford. Kamarád na tu situaci zareagoval naprosto normálním způsobem – ztuhnul a nebyl mocen slova. Redford se k němu obrátil a velmi rychle a dalo by se říct zkušeně ho rozmluvil. Z toho vyplývá dvojí.

Vila, nad kterou vlají zástěry Wittal

Dům bez pána se jmenuje román Egona Hostovského, ale jsou to také vily, které přišly o své obyvatele, ztratily je obvykle násilím, protože nikdo se jen tak dobrovolně vily nevzdá, vždy je za tím nějaká bolest, zločin, vyhnání. Tahle země je zemí tisíců vil bez pánů (a paní), naše dějiny minulého století jsou vlastně dějinami vyhánění z vil, vždyť jen málokterá vila zůstala těm, kdo si ji postavili. Záminky byly podobné a rychle po sobě následovaly: nejdřív rasové, pak třídní, v obou případech to byla loupež za bílého dne. A víceméně se souhlasem přihlížejících, těch lidí bez vil, z nichž někteří se už v těch vilách viděli.

Indická utopie

Aktuální výstava v pražské Winternitzově vile představuje jednu z nejodvážnějších modernistických utopií 20. století. Indický Čandígarh – město vybudované na „zelené louce“ po osamostatnění země – měl být pro Le Corbusiera příležitostí naplnit ideál moderní demokratické metropole pomocí vlastních architektonických a urbanistických koncepcí. Výstava historika designu a architektury Adama Štěcha ukazuje nejen monumentální brutalistické stavby, ale i každodenní život v kulisách tohoto experimentu.

Příroda to neumí

Větička, se kterou se setkáváme stále častěji, anžto člověk se stal planetě dočasným svrběním – a to je nám pocitem viny. Jsme obtížným parazitem mocné přírody. Každá mince má dvě strany a dokážeme toho o přírodě i dění v ní hodně vědět, chceme-li. Neznalost vydávaná naopak za argument je spíše smutnou známkou ztráty schopnosti kritického myšlení a touhy po prohlubování poznání. Pro příklad si nemusíme chodit vůbec daleko.

Můj život s Davidem Byrnem

Na nové desce Davida Byrnea je písnička My Apartment Is My Friend (Můj byt je můj přítel), nasládlou ironií cinknuté vyznání lásky k místu, kde člověk prožil dlouhý čas, bylo svědkem jeho euforie, zmatků, hanby i těch nejtemnějších momentů, sdílelo s ním i všechno to, o čem jiným lidem nikdy neřekl. Kdybych zkusil popsat nějaký svůj imaginární byt, prostor, v němž se odehrává můj vnitřní život, zařízený starými známými věcmi, z nichž člověk vnímá jakousi uklidňující kontinuitu a jednou za čas k nim třeba přidá něco nového, viděl bych v něm i stopu Davida Byrnea a jeho hudby.

Už nezbývá moc času

Sezona britpopu pokračuje: Suede s novinkou Antidepressants obsadili druhé místo v oficiálním britském albovém žebříčku. Ustoupili pouze Sabrině Carpenter, přesto jde o výrazný úspěch skutečné hudby oproti prefabrikovanému popu. V devadesátých letech byl britský hudební tisk posedlý vytvářením nových scén. Mezi lety 1988 a 1991 se objevily proudy, které změnily celou kulturu – acid house, rave či Madchester – a přicházely tak rychle, že působily, jako by se valily jeden přes druhý.

Zpět na hlavní stranu