Umění a kritika

Poselství versus tajemství

Skupina mocných a bohatých zvrhlíků se dopouští sexuálního násilí na dětech a dlouhodobě jí to prochází kvůli jejich vlivu a konexím. Tenhle obraz je v imaginaci současného publika velice živý, jistě také kvůli kauze kolem Jeffreyho Epsteina. Logicky se to projevuje i ve filmu a v televizi. Je to ale obraz daleko starší než jeho soudobá „aktualizace“ – první film na to téma, který jsem viděl, bylo francouzské sociální krimi Policejní inspektorka z roku 1980. Fascinaci jím dnes sdílejí lidé z obou stran fronty kulturních válek.

Jídlo otroků

New Orleans asi není místo, kam by směřovaly davy českých turistů. Pro mne je však největším americkým zážitkem, co se týká gastronomie, přírody, kultury, lidí a atmosféry vůbec. Jeho obyvatelstvo tvoří nějakých 60 procent Afroameričanů (anebo po našem, bez urážky, černochů), kteří jsou milí, mávají na vás, kouří dlouhé doutníky, a když jedou ve svých obrovských autech, zastaví ještě dřív, než se přiblížíte na dva metry k přechodu. Pak je tu samozřejmě všudypřítomná hudba. Co byste také čekali ve městě Louise Armstronga?

Nemilují tě tak jako já

Říct o nějaké rockové kapele, že je tzv. sell out, tedy že se zaprodala kvůli komerčnímu úspěchu, bylo pro starší generace hudebníků urážkou nejhrubšího zrna. Tenhle přístup se změnil s nástupem poptimismu, který začal zpochybňovat zažitou představu, že popová hudba je svou podstatou méně hodnotná než rock nebo alternativní scéna. Jenže nejhlasitější zastánci poptimismu z řad progresivistických novinářů tuto myšlenku obrátili v opačný extrém. V nekritickou obhajobu té největší popové šmíry.

Odkouzlená jihoamerická literatura, já jsem Švejk

Pod pojmem jihoamerická literatura se tuzemským čtenářům vybaví především plejáda spisovatelů z šedesátých let v čele s Argentincem Juliem Cortázarem nebo jeho krajanem Jorgem Luisem Borgesem, kteří inovativně fabulovali a experimentovali s časovou strukturou románu. Hlavním synonymem tzv. boomu hispánsko-amerických romanopisců je ale samozřejmě dílo Kolumbijce Gabriela Garcíi Márqueze, jenž stvořil jeden z nejznámějších literárních směrů 20. století, tzv. magický realismus.

Historky z podsvětí v durynském městě Schleiz

Bylo pozdní odpoledne, žár nepolevoval a jezdec se nacházel, jak jinak, na koupališti. Bylo to jeho třetí koupání toho dne, a to ještě plánoval další, až dojede do cíle, do města Zeulenroda, kde měl vyhlédnutou přehradu k večernímu ponoření. Teď vylezl z bazénu na veřejném bádu u durynského města Schleiz, o kterém se zmiňoval už v minulých dílech své cesty po germánských stezkách. Kdysi se tady chtěl s kluky dostat na dálnici a pak do západního Berlína, což bylo samozřejmě naivní, na Západ se nedostali.

Společnými silami

Kdybychom vybírali typy staveb, na které se česká architektura v posledních letech soustředí nejvíce, školy by mezi nimi nemohly chybět. A to především ty mateřské a základní. Dobrou zprávou je, že jejich návrhy jsou stále častěji svěřovány kvalitním architektům, což dokládá i početné zastoupení škol v letošním ročníku České ceny za architekturu. U škol se přitom proměňuje prakticky všechno – to, jak vypadají, fungují i za jakých okolností vznikají. Nová základní škola s podivným názvem LOŠBATES východně od Prahy je toho jasným důkazem.

Světlina

V přirozeném lese, kterého zbylo jako šafránu, je obdivuhodná především věková a druhová pestrost. Co to vlastně znamená? Najdeme tu spolu rostoucí různé druhy bojující sice velmi tvrdě o své místo na slunci, ale zároveň žijící v jakési symbióze života a smrti. Stromy jsou také velmi různého věku a ty rychleji rostoucí se dokážou často vmezeřit i mezi starší kusy, dorůst hlavní korunové úrovně a urvat si svůj kousek místa. Jakmile se ovšem neproniknutelný baldachýn korun stromů jednou zavře, možnosti přežití pod ním již nejsou zdaleka tak růžové.

Vaculíkův erotický imperativ

Ve společenství kolem Ludvíka Vaculíka (1926–2015) se léta, celá desetiletí, zjevovalo sdílené tajemství „staré postele“. Jak ještě za jeho života vycházely velmi „obnažené“, a tedy velmi erotické prózy z jeho soukromého a milostného života (Jak se dělá chlapec, 1993, Loučení k panně, 2002), tak jeho okruh věděl, že jsou ještě další texty, v nichž jde mnohem dál, snad nejdál, jak je v psaní možné, že tam už vlastně nejde o nic jiného než o to jediné: čtenář si slovo a činnost doplní dle svého.

Kampa plná moře

Seafood si v Praze moc často neobjednávám. Není to ze snobismu. Potkalo mne ale nebývalé štěstí, které si snad ani nezasloužím, že mohu jíst několik měsíců v roce čerstvé ryby, kalamáry, sépie, krevety, chobotnice i langusty v menší rybářské vesnici u Středozemního moře. A právě proto jsem ve vnitrozemí ohledně kvality mořských surovin extrémně ostražitý. Avšak poobědvat nebo povečeřet dobrou rybu na proslulém vltavském ostrově Kampa, na břehu romantické říčky Čertovky.

A co bylo za zrcadlem

Existují umělci, u kterých předem víte, co od nich dostanete. Zatímco někteří přeskakují z jednoho žánru do druhého (čímž často maskují tvůrčí krizi), jiní zůstávají důvěrně známí a i jejich novou píseň spolehlivě poznáte už po pár vteřinách. Newyorští Interpol patří právě mezi takové konzervativce.

Zvukový portál, hold divadlu, umění meziválečné

Pustit si Julii Holter je jako projít portálem do jiného světa. Ambientní, snová zvuková krajina, již tu prozkoumává, připomíná některé z nejzajímavějších sonických experimentů, s nimiž v osmdesátých letech přicházely právě kapely z 4AD. „Působivé, i když se o to vlastně ani příliš nesnaží,“ končí svou recenzi desky britský hudební časopis Mojo.

Chvála hrázděnosti na hradě Burgk

Čím je vltavské kaskádě Orlík, tím je přehradám na řece Sále durynský hrad Burgk. To jezdec pochopil, když se k němu přiblížil a pak ho z několika stran obhlížel. Původně stál na skále ve zřetelně vyšší pozici, ale ve dvacátém století, ještě před válkou, k němu skoro došplouchly vlny vnucené přehrady. Stal se, podobně jako Orlík, hradem vodním, Kačákem, jak tomu svému říkal kníže Schwarzenberg.

Utajený kolos

Ukryt v nádherné krajině Vysokých Tater, President Hotel Montfort dodnes zůstává jednou z nejrozporuplnějších staveb poválečného Slovenska. Stavba, která sloužila k rekreaci komunistických špiček i důležitým politickým jednáním včetně těch o rozdělení Československa, je ryzím dokladem bezohlednosti i možností své doby. Když odbočíte z hlavní silnice nad Tatranskou Javorinou ve Vysokých Tatrách, projedete nejprve bránou připomínající hraniční kontrolu a dostanete se na rozpraskanou asfaltovou cestu s hlubokými výmoly.

Přírůstky

V roce 2013 jsme sázeli jabloně a hrušně do Polického aleje mezi Ctěnice a Přezletice. Činili jsme tak ryze z kolegiální vůle vůči památce na dobrého chlapa a zahradníka. Stromy jsme tak nějak zapečovali, ořezali, uvázali, zalili, a to i v dalších letech. Očekávání jsme ovšem měli ryze krajinářská a po deseti letech jsme se dočkali jakžtakž ujmutých stromů, ze kterých byla v dobrém roce bedna ovoce. Ve stejné době jsme shodou okolností vysadili i dvě zbylé jabloně do záhonů v zahradnictví, a jelikož zde tyto dostávaly vodu i přihnojení spolu s perenami, narostly dvojnásobně a daly třeba deset beden ovoce. Rozdíl tedy víc než znatelný.

Není lokál jako Lokál

Proč je mým nejoblíbenějším pražským pohostinstvím Lokál Nad Stromovkou? Vždyť klasických hospod jsou tu stovky. Lokálů s velkým „L“ je ale v Praze dohromady sedm, další pak v Brně a v Plzni. Ten úplně první a pořád asi nejslavnější je v Dlouhé třídě a ten, co má asi nejluxusnější polohu poblíž Karlova mostu, je umístěn v krásném barokním domě U Bílé kuželky. Těch důvodů, proč se ale nejlépe cítím právě v Bubenči, je několik.

Dekonstrukce rockového mýtu

Is This It, debutové album americké kapely The Strokes, oslaví letos v září pětadvacet let od svého vydání. Je to bez přehánění přelomová deska. Pokud bychom měli ve 21. století mluvit o jediné rockové skupině, byli by to právě The Strokes – i když jejich přístup byl paradoxně vždy spíš antirockový, ale o tom později. Jisté je, že před nimi dokázala celý žánr takhle změnit snad jen Nirvana. Is This It tedy s trochou nadsázky bylo pro mileniály něčím jako album Nevermind pro generaci před nimi, jen místo flanelových košil začali mladí kluci zase nosit kožené bundy.

„Českej muži, pojď ke mně!“

Duch zvaný Český muž, praví legenda, se objevoval na šumavských „hraničních pláních mezi Hadravou a Nýrskem“ a „svého času posunul hraniční kámen“. Pokud byl přivolán slovy „Českej chlape, přijď!“ nebo „Českej muži, ke mně!“, skočil volajícímu „na záda a dlouho ho štval dokola“. Ač většinoví německojazyční obyvatelé Šumavy (tedy Böhmerwaldu) o agresivním chování Českého muže věděli, přesto na něj dál pokřikovali – a pak se divili, že ho mají za krkem. Naštěstí je „posvěcená boží muka“ dovedla od přízraku osvobodit.

Poslední školní den u Durynského moře

Byl nejvyšší čas vytáhnout koně ze dvora a rozjet se z bavorského Hofu na sever. Na poslední chvíli jezdec ještě přehodnotil plány a místo do Schleizu, kam chtěl dojet ve snu, jak o tom psal minule, rozhodl se pro přehradu na řece Sále pojmenovanou Bleichloch čili Olověná jáma, což mu znělo přitažlivě a romanticky. Objednal si laciný pokoj v hotelu Seeblick (Jezerní vyhlídka) v městečku Saalburg, ležícím na jejím břehu, a šlápl do pedálů.

Víc než péče

Uměřená architektura, solidní materiály, denní světlo, přívětivé dispozice. Kvality, které si u nás s domovy pro seniory bohužel stále příliš nespojujeme. Česko se otázce bydlení a péče o starší obyvatele dosud příliš nevěnovalo, přestože už za dvacet let u nás bude žít zhruba o milion seniorů více než dnes. Stárnutí populace ale představuje tak závažné téma, že do architektury a urbanismu se nakonec musí promítnout.

Howardian Hills

Pamatuji si, když jsme ondá přijížděli čtyřmílovou osou ke Castle Howard, zeptal se někdo z přítomné společnosti, jak se ten kraj kolem jmenuje. Z rovinky kolem Yorku jsme jeli alejí rovnou sice, jako když střelí, ale překvapivě zvlněnou. V půdorysu to tak dynamicky samozřejmě nevypadalo. Odpověděl jsem: Howardian Hills. Osazenstvo se zvolna rozesmálo: No jasně, jak jinak by se to tu asi mohlo jmenovat.

Zahoďte vidličky a nože!

Jíst rukama, to není projev chudoby, ale specifický způsob stolování mající hluboké náboženské, kulturní a společenské důvody. Třeba rýže s kari se v Indii a na přilehlých ostrovech míchá prsty a nabírá pomocí placek (čapátí, naan) nebo prsty samotnými. V zemích jako Indonésie (Jáva, Bali) nebo Malajsie je tradiční jídlo konzumováno rukou z různých talířů či banánových listů. Na Blízkém východě a v Africe se často jedí pokrmy prsty pravé ruky z jednoho společného talíře (kuskus nebo omáčky s chlebem pita).

Romantika v síti kulturních válek

Generace Z je posedlá chozením do kina. Chodí tam častěji než mileniálové a hlavně díky ní je letošní rok pro kina už teď nejúspěšnější od roku 2019. Stýskání, že se kina už nikdy nevrátí do předcovidových časů, tak možná bere zasvé. Zachraňují je přitom ti, od nichž bychom to možná čekali nejméně – generace, která strávila velkou část dospívání před obrazovkou mobilu. Nový Spider-Man měl být samozřejmě hit. Takový úspěch ale nečekal prakticky nikdo.

Ztracený víkend s Phoebe Bridgers

Ještě před deseti lety by se indie pop, tedy hudba vznikající převážně v malých vydavatelstvích a objevující se mimo hlavní žebříčky prodejnosti, pravděpodobně mohl líbit i postarším posluchačům, kteří vyrůstali třeba s deskami Marianne Faithfull. Nejspíš by jim zároveň připadal trochu divný, což je ovšem u popu vždy ku prospěchu. Co se s touhle hudbou stalo? Rozplizla se do všech stran. Krok za krokem se proměnila v čistý mainstreamový pop.

Sen o tom, jak potkáme v Berlíně Bowieho

Nejhezčím místem v Hofu, v tom jinak nic moc pěkném městě „ganz oben“, tedy úplně nahoře Bavorska, je park Theresienstein. Taková tamní Stromovka, ovšem s těmi „kameny“, tedy drobnými skalami, podél nichž vedou cestičky stíněné větvemi letitých dubů. Je tam umělá jeskyně, umělá zřícenina, malá zoo, fontány, jezírka a uprostřed mohutná vila či zámeček, která, jak je z fotografií tam vystavených patrné, pamatuje časy velkolepých Biergärten. Pořád tam je pár lavic a také možnost koupit si pivo, což tedy muž, jenž byl žárem dne již dosti vyčerpaný, učinil.

V souladu

Zelené návrší, les v zádech a ničím nerušený výhled na hrad tyčící se nad městem. Do této scenerie zasadil slovenský architekt Sebastian Nagy elegantní jednopodlažní vilu s masivními kamennými sloupy a výraznou dřevěnou pergolou. Dům působící jako výjev někde ze Středomoří ukazuje, že i luxusní bydlení může mít podobu uměřené architektury, v níž nad okázalými gesty vítězí jasný řád a materiálová střídmost.

Maloplošnost

Jezdíval jsem svého času jednou ročně do Dobrušky, kde armáda střežila své letecké snímky. Podklady velice cenné pro naše zahradní a krajinářské projekty. Byla to velmi vzácná a náročná kratochvíle probírat se rozsáhlým archivem, hledat správný a použitelný snímek, opisovat jeho kódy, či dokonce zakreslovat jeho části pro zhotovení zvětšenin.

Není „čína“ jako Čína

Když mi někdo řekne, že miluje čínskou kuchyni, tak si představím miliardu a půl obyvatel této megazemě, jak se kdokoli z nich mírně pousměje a zdvořile se zeptá: A co tím vlastně myslíte? Šanghajskou? Ujgurskou, sečuánskou, pekingskou, kantonskou…? A takhle by šlo pokračovat ještě hodiny. Kromě „venkova“ má Čína přes dvacet obřích velkoměst, jež každé má víc obyvatel než celá naše republika.

Z „továrny na výrobu idiotů“

Už dávno jsme si zvykli na publikování soukromé korespondence, původně adresované obvykle jen jednomu čtenáři, jedné čtenářce, nepřekvapuje nás ani zveřejňování privátních deníkových zápisků. Tato neintencionální literatura může dokreslit či prokreslit obraz osobnosti dotyčného spisovatele (výtvarníka, hudebního skladatele, režiséra, vědce, politika atd.), většinou již zvěčnělého. K „zásuvkovému písemnictví“ lze přiřadit i školní práce, stojící – na rozdíl od dopisů a soukromých záznamů – mimo zájem editorů.

Zpět na hlavní stranu