Umění a kritika

Sukcese

Mám rád českou step. Dokonce i v době, kdy jsem netušil, co to je, jsem ji měl rád. České středohoří bylo kulisou útlých let a člověk se tam stále vrací. Ne že by se jediné stepi rozprostíraly jen na vyhaslých sopkách, ale tamější dramatická scenerie způsobila, že je každá drobná stepička jiná. Mezi nimi totiž probíhá ta nejbrutálnější krajina, tak jak ji my lidi umíme ždímat.

Mezi řádky

Enoturistika, relativně nová forma cestovního ruchu spojená s poznáváním a konzumací vína, nabírá v posledních dekádách na významu. Nová vinařství se proto nestavějí už jen jako ryze výrobní areály, ale jako lákavé turistické destinace, kde se lidé mohou pobavit v architektonicky promyšlených prostorech a užít si krásnou krajinu. Vzorem takových snah je luxusní jihofrancouzské vinařství, kde na jednom místě najdeme hned několik realizací předních světových architektů.

Manipulace Ivety Bartošové

Ten přestup nezůstal v tuzemských médiích přehlédnut, přesto mu nebylo věnováno tolik pozornosti, kolik by si zasloužil. Neboť letošní návrat producenta Michala Reitlera na Novu po deseti letech působnosti v České televizi je důležitý přeryv v české televizní dramatice. Reitler patří k tvůrcům, jakých je vždycky málo: mají tah, umějí postavit tým, umějí najít látku, umějí zacházet s textem a dovedou ho náležitě rozvinout.

Umění neumlčíš

Politické, nebo chcete-li společensky angažované umění nebývá v Čechách časté a věnují se mu někteří umělci okrajově (Epos 257, David Černý, František Matoušek), jiní programově (skupiny Ztohoven, Podebal, Kateřina Šedá) nebo galerie ArtWall pod širým nebem. Možná je to tím, že se máme ve střední Evropě stále dobře, cítíme se relativně bezpečně, možná je to pohodlností či národní mentalitou, jestli něco takového vůbec existuje.

Samota zalitá sluncem

Drážďany jsou tak blízko, že výstavy, které se tam pořádají, jsou teoreticky i pro nás. V současné nabídce se tam vyskytuje jméno, které má stále magický zvuk a z dějin moderního umění vystupuje jako tichý a mlčenlivý gigant, malíř obrazů, do kterých se ukryl smutek opuštěného člověka. Přitom to jsou obrazy přátelské, jako by šlo o obrazy do ordinace psychoterapeuta, který o lidské duši ví všechno – ale nemůže jí pomoct.

Životní drama průkopnice, Čína podle Badiucaa, metropolitní hudební festival

Organizátoři Metronome Prague každoročně oslovují všechny věkové i žánrové posluchačské vrstvy. Sází na aktuální dění v moderní hudbě, ale neopomíjí ani stále živou klasiku různých žánrů. Dramaturgie akce nezapomíná na tuzemské účinkující, kteří zde mnohdy nabízí unikátní program. Na poslední ročník zavítalo bezmála 20 000 návštěvníků.

Náměsíčná aristokratka ve Vrchotových Janovicích

Zatím se to ještě na zámku asi nevypráví, ale je docela možné, že když na noční park ve Vrchotových Janovicích dopadá třpyt úplňku, zjevuje se tam štíhlá secesně oděná žena, kterou doprovázejí dva opravdu velcí psi. Ta žena s nimi projde parkem, přičemž je patrné, že to tam dobře zná: nezakopne na svažitých cestičkách, nespadne do rybníka či močálu ani nenarazí do kmenu nějakého letitého stromu, nýbrž se jen tak lehce astrálně dotýká země, jak to přízraky dělají.

Diploid, nebo tetraploid

Do světa rostliny vtrhly polyploidy v nevídané míře a vcelku bez nadsázky zachránily planetu před hladomorem. Zejména šlechtěné obiloviny spolu s umělými hnojivy plní regály pekáren. Tetraploidy ale plní již desítky let také mnohé zahrádky a postupně jsme se jich dočkali u mnoha druhů okrasných rostlin. V několika případech se dokonce objevily fertilní odrůdy, které lze dále množit semenem a všichni šlechtitelé postupně veškerý materiál převedli právě do tetraploidů. Typickým příkladem jsou kosatce. Proč?

Zasloužené vyznamenání

Slovenští památkáři po třech letech projednávání konečně přiznali úchvatné brutalistické stavbě status národní kulturní památky. Když se dnes začne o nějakou konkrétní budovu z poválečného období zajímat víc lidí, většinou to nevěstí nic dobrého. Počet zbouraných hodnotných staveb z padesátých až osmdesátých let každým rokem po světě narůstá, takže odborníci a stále početnější zástup veřejnosti jsou v podobných případech vždy ve střehu.

Jak se dostal Bruegel do města s řekou

Kolik je v téhle zemi děl těch největších ze „starých mistrů“? Bohužel ne moc, ve srovnání s Vídní, Berlínem, ale i s Drážďany, Mnichovem nebo i Budapeští… Ale něco tady je. Samozřejmě velkolepá Růžencová slavnost Albrechta Dürera, krásný Rembrandtův Portrét učence, El Grecův Modlící se Kristus, pak několik Rubensů, van Dycků a Cranachů, Tizianova Toaleta mladé ženy na Hradě a Marsyas a Apollon v arcibiskupské Kroměříži…

Ať to stojí cokoli!

Většina z nás má vlastní zkušenost se sbíráním všeho druhu, ať už v dětství, nebo v dospělosti. Začíná to obvykle angličáky, známkami, plechovkami, ubrousky, odznaky nebo panenkami v útlém věku, později pak sbíráme knížky, mince, někdo boty, jiný hodinky, auta, historické zbraně a samozřejmě i umění. Co nás spojuje nehledě na odvětví a velikost sbírky či zdrojů, je naše radost, když objevíme nový kousek, čas trávený při jeho objevování, pak jeho opečovávání, opakované studování, další rozmnožování sbírky a občas možnost ji s někým sdílet.

Jak velebit zemi i sami sebe

Americký novinář, reportér a komiksový tvůrce maltského původu Joe Sacco (nar. 1960) je tuzemskému čtenáři znám ze svých grafických reportáží o válce v Bosně a o situaci v Izraeli. Na jednom uzavřeném, ale přece neustále doutnajícím konfliktu a na druhém dlouhotrvajícím, jehož řešení je naopak v nedohlednu, autor předvedl, že realita bývá složitější, než si média denní produkce a následně i společnost, která je konzumuje, jsou ochotny připustit.

Problémy české vesnice, zpověď kacíře Scrutona, příběhy z dětských domovů

Obyvatelé vesnice se chystají na Velikonoce, probíhá jarmark, když oslavu na návsi naruší náraz dodávky do kašny. Řidiči se podaří zmizet a nikdo si nemůže být jist, co se vlastně stalo. Lidé jsou nicméně přesvědčeni, že šlo o teroristický čin, a zdá se, že bezpečí vesnice teď závisí na odhodlanosti hasičů. Kdyby radši hořelo, režie: Adam Koloman Rybanský, premiéra: 16. 6. 2022.

Sejmutí prokletí nad Voticemi

Nad Voticemi je vrch, na němž stojí osamělý javor, kterému chybí k dokonalosti jenom oběšenec. Na mapě se kopec jmenuje z nějakých důvodů Polský, ale je to vrch šibeniční, opravdu se tam popravovalo, ještě začátkem 19. století se tam prý nacházely lidské kosti. Čeněk Habart (1863–1942), autor monumentálního díla Sedlčansko, Sedlecko a Voticko, uvádí několik morbidních historek spojených s tímto místem, třeba tu, jak se jedné květnové noci roku 1672 po popravě jakéhosi nešťastníka přikradl sem k šibenici myslivec Jan Mráz se svými pomocníky, odřízli oběšence, podělili se o provaz, na němž visel.

Génius autenticity

Co chceš slyšet? Že jsem na tebe pyšný? Že jsi celý můj život? říká pohnutě čtyřicátník Claudio dojaté nejstarší dceři Giulii na oslavě jejích osmnáctých narozenin. S nelíčenou vřelostí přihlíží scéně autentického otcovsko-dceřiného vyznání mladší sestra Chiara, titulní hrdinka jednoho z nejzajímavějších filmů loňského roku, který právě vstupuje do českých kin. Všechno nejlepší, Chiaro!, třetí snímek výrazného reprezentanta současného evropského filmu Jonase Carpignana, zprostředkovává esenci italského jihu v celé jeho rozporuplnosti.

Strom na náměstí

Lípy a duby se sázely k chalupám v krajině před vynálezem hromosvodu a zdá se, že i lidem ve městech podnes slouží občas jako hromosvod společenský. Téma je to výbušné a blesky létají. V Litoměřicích mají na náměstí již léta famózní vzrostlé lípy. Hlučín si koupil velké nové kaštany, Mělník si prošel před lety diskusí o stromořadí podél jedné strany náměstí, Brno si uložilo menší platany pro jistotu do prokořenitelných buněk, Velká Bíteš si rekonstrukcí odpravila nejkrásnější lípu, Kadaň si dovolila nový platan a Třebíč právě prožívá hrušky.

Bez hmatatelné stopy

Západně od Barcelony, na úpatí pohoří Collserola, které se táhne podél katalánského pobřeží, najdeme vůbec největší metropolitní park světa. Zelené plíce Barcelony zaujímají rozlohu osmi tisíc hektarů, které pokrývá typická středomořská vegetace, ze stromů převážně duby a borovice. Chráněné území přírodního parku Collserola je také místem obrovského metropolitního hřbitova Roques Blanques, který se tu postupně buduje už od začátku osmdesátých let.

Labyrint světa a ráj malířčina srdce

Umělci se často zabývají filozofickými otázkami nad směřováním lidské společnosti, nad naší společnou budoucností, vnímají někdy vědomě, jindy nevědomě, kam náš svět spěje, a někteří z nich lidskou otázku, témata ekologie, udržitelnosti, koloběhu života, chápání času a nadhled nad současnou civilizací mají přirozeně jako ústřední téma svého díla. Radka Bodzewicz se osobitým způsobem vrací k archetypálnímu zobrazení lidského vzniku a zániku.

Jeden den s Karlem Poláčkem

Ruku na srdce, co je dnes z rozsáhlého Poláčkova díla stále živé? Jistěže Bylo nás pět, Poláčkův literární epilog, „Babička“ psaná v časech holocaustu, kdy spisovateli zbývala už jen intelektuální forma vzdoru vůči vražednému německému národnímu socialismu, počínajícímu si na území „Böhmen und Mähren“ jako doma. Své další a další vděčné čtenáře snad má i Poláčkův román Muži v ofsajdu, vtipná typologie fanoušků, mentálně tak odlišných od dnešních návštěvníků fotbalových zápasů.

Konec krásných časů na Konopišti

Na Konopišti žije medvěd Jiří, který byl zrovna zalezlý, ale odér čehosi zvířecího naznačoval jeho přítomnost. S chovem medvědů tam začal v roce 1897 arcivévoda Franz Ferdinand d’Este, ale chudáci medvědi mu zapáchali, tak je nejdřív přestěhoval dolů, do podzámčí, a pak po pár letech zrušil chov úplně, což se mu možná stalo osudným. Obnovili ho tady znovu roku 1935 pro radost turistů. Když tam pak za války sídlilo velení výcvikového prostoru SS, měli je medvědi sežrat, ale bohužel je to nejspíš nenapadlo.

Dědovy šeříky

Příběh naší rodinné sbírky šeříků najdete v mnoha různých obdobách po celé republice a docela se sobě podobají. Obvykle se o nich píše ve slavnostních květnových dnech a jejich příběhy jsou milou vzpomínkou v albu rodinné paměti. Po odkvětu si na ně zpravidla celý rok nikdo nevzpomene, protože „bez“ snese opravdu hodně. Přitom krása šeříků je zejména o péči po odkvětu a naši dědové to dobře věděli. Ten pravý kus historie začíná tehdy, když si položíte otázku, co s těmi parkosy uděláme?

Nová éra

Historická budova památkově chráněných jatek po dekádách chátrání vstupuje do nové éry. Pozoruhodná konverze je dalším dokladem transformace postindustriálního města, které vsadilo na kvalitní soudobou architekturu. Když přijde řeč na hlavní centra soudobé české architektury, obvykle se zmiňují malá města a obce, jako jsou Litomyšl, Dolní Břežany nebo Líbeznice. Velká města totiž v tomto ohledu dlouhodobě zaostávají, což souvisí s nízkou poptávkou ze strany veřejných zadavatelů.

Český Bernini

Frekvence, s jakou se veřejnost setkávala se sochami v minulosti a dnes, je nesouměřitelná. Výzdoba paláců, kostelů, fasád domů, parků, ale i mostů, ulic a pamětních míst byla se sochařskými intervencemi spjata automaticky. S historickým vývojem, který kladl důraz na minimalismus, funkci, purismus anebo zkrátka šetření zdroji, jsme se o oku lahodící výzdobu ochudili a jakýsi pokus o povinnou přítomnost umění v naší blízkosti, tedy obyčejného lidu, se vrátil v době normalizace.

Orfeus z Vysočiny a jeho Eurydike

„Teď tu byla / a už není / probuzení…“ Tak začíná jedna z krátkých básní sbírky básníka a historika Miloše Doležala Jana bude brzy sbírat lipový květ. Ta, která tu není, je ona Jana, manželka pětapadesátiletého autora. Na konci té krátké básně „vrtulník odnáší / tělo s duší / nachovou“. Jana Franková Doležalová, herečka a vedoucí Dismanova rozhlasového dětského souboru, zemřela náhle loni 18. června po krátké srdeční atace ve věku čtyřiapadesáti let. Její manželjen bezmocně přihlížel, jak jeho milovaná žena mizí ze světa a z jeho života.

Dystopie u uprchlické krizi, buďte smělejší, průvodce sovětskou každodenností, oslava života

Tereza žije se svým o čtyřicet let starším mužem Edou v opevněném statku blízko ostře střežených hranic s Polskem. Téměř odtud nesmí na krok, protože v okolí přestává být bezpečno. V nedalekém městě eskalují nepokoje a na obří těžební plošinu autobusy přivážejí další a další pracovníky z různých koutů rozpadající se Evropy i odjinud. Matěj Dadák: Lovci švábů, Host, 231 str.

Proletáři v Karlově Kamenici saské

Všechny kroky v Chemnitz vedou k Marxově hlavě, která se zdá zdálky menší, ale opravdu vynikne až zblízka. Není to busta, ale opravdu jen hlava, ovšem s hřívou a plnovousem, takže vypadá jako právě gilotinovaná a položená na sokl před publikum. To se před ní poprvé shromáždilo 9. října 1971, kdy tu čtyřicetitunovou a sedm metrů vysokou kebuli uprostřed Saské Kamenice odhalovali. Podle dobového tisku se tu sešlo tři sta tisíc (tedy celé město) pracujících a mládeže.

Tak už?!

Na ten okamžik čekala celá tuzemská architektonická scéna dlouhé roky. Dočkala se minulé úterý v Centru architektury a městského plánování, kde napjatá atmosféra připomínala spíš hromadné sledování důležitého hokejového utkání než obvykle ryze formální vyhlášení výsledků architektonické soutěže. Očekávání živil fakt, že se této ambiciózní soutěže zúčastnilo celkem dvacet týmů složených z naprosté mezinárodní špičky včetně několika českých studií, která se v ní rozhodně neztratila – dvě z nich se probojovala až do pětice nejlepších oceněných projektů.

Jedna hruška

Každá obec, kraj či údolí mívaly svého štěpaře. Tedy člověka, který uměl roubovat a šlo mu to. Dnes máme od toho ovocné školky a tam si k podzimu nakoupíme stromků víc než dost. Kolem Ctěnic na severním okraji Prahy býval takovým štěpařem Rudolf Polický. Vysázel po okolí tisíce ovocných stromů a ještě dnes se občas zastaví v zahradě někdo, komu přerouboval ten či onen strom. Tento znalý pomolog vysadil na hlavní ose směrem k zámku alej hrušní.

Krutá nevinnost

Většina z nás vzpomíná na minulost a dětství s přirozenou deformací, obrušující ostré hrany a lichotící skutečné realitě. Náš mozek rád vytěsňuje některé okolnosti, čímž nám usnadňuje život v přítomnosti. Ale skutečnost daná dobou, ve které jsme vyrůstali, růžová nebyla. Generace mých souputníků, narozených v 70. a 80. letech, zažila normalizaci s ruskými vojáky zabydlenými v našich městech.