Umění a kritika

Básník, jenž chtěl jazykem vzedmout oceány

Svazek nazvaný Dar čarodějky mám, sestry nebeoké představuje dosud nejrozsáhlejší výbor z Chlebnikovovy poezie v češtině. Vojtěch Frank a Jana Kitzlerová přeložili až na výjimky všechny Chlebnikovovy verše z období let 1908–1916. Výbor prezentuje autora jako bezbřehého experimentátora na poli jazyka a záměrně opomíjí jeho válečnou zkušenost a rozklížené duševní zdraví, které se zhoršilo básníkovou mobilizací v roce 1916. Je zřetelné, že výbor chce poodstoupit od životní legendy autora směrem k tvůrčímu zrodu jeho díla.

Zasloužilí umělci, vzpomínky kriminalisty, jde se na frontu

„Jsem dvojnásobným držitelem Zlatého glóbu, Jim Carrey. Když večer uléhám ke spánku, nejsem jen obyčejný muž – jsem dvojnásobný držitel Zlatého glóbu Jim Carrey, který si konečně jde dopřát zasloužený odpočinek. A když sním, nesním jen tak ledajaký sen. Sním o tom, že se stanu trojnásobným držitelem Zlatého glóbu Jimem Carreym, protože pak bych konečně byl dost. A mohl bych přestat s tímto vyčerpávajícím hledáním něčeho, co ve výsledku stejně nikdy nenaplní naše očekávání,“ prohlásil před lety Jim Carrey během slavnostního ceremoniálu v Los Angeles.

Jak normalizovat Hamleta

Film Hamnet, adaptace románu Maggie O’Farrellové v režii Chloé Zhao, je velmi vzácné dílo. Vypráví o výjimečných lidech. Na výjimečných kvalitách Hamneta se shodly kritika, filmový establishment i široké publikum, které jej na diváckých databázích ocenilo velmi vysokým průměrným hodnocením. Mimořádnost toho filmu mohu potvrdit i já. Málokdy se mi stane, aby ve mně nějaké umělecké dílo vyvolalo tak prudkou odmítavou reakci, místy až fyzickou. Na konci novinářské projekce jsem seděl v sále, jakoby zalehnutý, zasažený tichem, rušeným jen vzlyky, které se ozývaly z několika míst. Mé oko ale zůstalo suché.

Kadidlo, zvon a hvězda ve Fojtsku

Když se vlak rozjede z kraslického nádraží směrem k německým hranicím, k nimž je to asi pět minut, vzpomenu si na Arnošta Lustiga. Tady někde totiž v půlce dubna pětačtyřicet utíkal z vlaku, na který američtí hloubkaři podnikali nálet, a on ještě s pár kamarády využil zmatku a prchal do lesů. To je ta slavná „fyzická“ scéna z Démantů noci, filmu, který začíná dlouhým úprkem dvou kluků do lesní stráně, za nimi znějí výstřely a výkřiky halt, halt!, ale oni běží o život. Pak padnou vyčerpaní do lesního ticha.

Přehlížený experiment

V šedesátých letech se ve francouzských Alpách začal rodit unikátní projekt lyžařské vesničky, která se měla zcela vymykat dosavadní evropské praxi. Místo modernistického betonu dostalo přednost dřevo, pravé úhly nahradily šikminy a celkově velmi expresivní výraz. Během poválečného hospodářského růstu docházelo ve Francii k budování rozlehlých lyžařských středisek, do kterých proudil státní i soukromý kapitál. Cílem bylo zastavit vylidňování alpských regionů, povzbudit ekonomiku a nabídnout lidem příležitosti pro aktivní trávení volného času.

Minulost, která straší budoucnost

Začátkem ledna zemřel Béla Tarr. Nezůstaly po něm jen fascinující snímky jako Turínský kůň nebo Werckmeisterovy harmonie (více než sedmihodinové Satanské tango si vám doporučovat netroufám), ale také pár dobrých rad začínajícím filmařům. Jedna z nich zní takto: „Film není příběh. Je to především obraz, zvuk a spousta emocí. Příběhy jsou jen jakousi zástěrkou.“ Zdánlivě banální tvrzení, ale právě současné divácké reakce na díla, která se klasickému „vyprávění“ vymykají, ukazují, jak relevantní ve skutečnosti je.

O svetr navíc

Hodně žaludů znamená tuhou zimu a leckterá babička to od pana hajného zaslechla cestou z posledního sbírání hub. Občas se to potvrdí, občas ne, ale pranostiky jsou v tomhle trochu záhadné, protože „když to vyjde“, utvrzujeme se v nich, a když ne, zlehčujeme je. Na letošní zimu to, zdá se, vyšlo, protože teploty padají opakovaně pod deset stupňů mrazu a žaludů bylo jak naseto. Pche, to je houby zima, vykřikne mnohý dříve narozený.

Biedermeier bratří Ebenů

Folková, respektive folkrocková skupina Bratři Ebenové, zprvu opravdu sourozenecké trio, je dávno vícečlenná, což se samozřejmě projevuje v tom, jaký má zvuk při živých produkcích i v nahrávacích studiích, leč pro následující zamyšlení to není důležité. Řeč tady bude nikoli o kapele a její hře (to nechme hudebním kritikům), nýbrž pouze o jejích písních, a ani to ne, jen o písňových textech. Ty jsou teď pohodlně dostupné v knižním souboru Zpěvník.

Nejtěžší případ, ruský futurista, trocha Wagnera

Na Oneplay už je dostupný první díl z nové šestidílné série Metoda Markovič: Straka. Podle skutečných událostí přináší největší vyšetřování kariéry detektiva Jiřího Markoviče, který se tentokrát setkává s případem takzvaného spartakiádního vraha. Příběh se bude odehrávat v linii klasického honu za zločincem (a trochy té rodinné a dobové omáčky), kdo případ zná nebo četl vzpomínkovou knihu Markovič: Lovec přízraků, tuší, že tvůrci přišli o možnost vystavět hlavní dějové napětí kolem výslechů obviněného – právě to dělalo z Metody Markovič: Hojer něco na český způsob seriálu Mindhunter.

Zmizelá bohyně u nalezeného chrámu

Když mám to štěstí a ocitnu se před antickým chrámem, vstoupí do mě pocit, že jsem tam už kdysi byl a že to tam znám z dob, kdy to tam ještě stálo celé… Tedy, samozřejmě, nevím, co bych tam dělal, jak bych se měl chovat, co bych asi měl na sobě: asi tedy nějaký ten chiton, ten bych si nešikovně řasil, aby to vypadalo filozoficky, důstojným krokem bych se přibližoval ke svatyni, občas by se mi do té vlněné deky zapletly nohy, ztratil bych rovnováhu, což bych vzápětí stoicky vybral.

Jak postavit čtvrť

Přímo pod Bratislavským hradem byla nedávno dokončena první etapa ostře sledovaného projektu výstavby nové městské čtvrti Vydrica. Záměr, který má po desetiletích zacelit jednu z nejbolestivějších urbanistických ran slovenské metropole, klade důraz na důsledné začlenění nové zástavby do členitého terénu podhradí i na pečlivé pojetí veřejného prostoru. Bratislava v posledních letech prochází mimořádně intenzivním stavebním rozvojem, na němž se podílejí jak domácí, tak zahraniční developeři.

Kácíme parky

Máme šestatřicet let po sametové revoluci a před ní i po ní přece fungovaly správy zeleně, které úpěnlivě pečovaly o naše parkové dědictví. Proč tedy dospíváme často k takto drakonickým řešením? Jak to, že se o parky nestaráme průběžně s náležitou péčí? Naše nejstarší zelené pásy byly kdysi sázeny okrašlovacími spolky na zavezených šancích. Od té doby uplynulo 150 let, a logicky by se tedy dalo říci, že je čas na to, vysázet je znovu.

Dejte mu všechny Oscary

Velký Marty je ale film o ping-pongu asi tak stejně, jako je Taxikář filmem o taxikaření. Je to snímek o zoufale sebestředném hledání sebe sama, o absurdní touze něco si dokázat a o strachu z dospělosti, o vzdorovité potřebě zůstat dítětem, kterému se všechno promíjí. A také o pocitu, že nám něco může utéct – že když si nesplníme své sny teď, už na ně později nebude čas.

Rok Davida Bowieho

Dává smysl, proč titul s názvem Lazarus: The Second Coming of David Bowie nevyšel už v prosinci, kdy je knižní trh nejsilnější. Lednové vydání totiž připomíná smutné výročí, o němž se v následujících dnech jistě dočtete prakticky všude: když David Bowie 10. ledna 2016 ve věku 69 let zemřel, jeho odchod rozesmutnil celou Británii snad nejvíce od smrti princezny Diany.

Talentovaní mravenci na Aigině

Nevím, jestli je to pravda, a ani náhodou jsem ji neověřoval (byla by to krásná náplň života!), ale z každého řeckého ostrova je prý vidět jiný ostrov či ostrůvek, kterých je dohromady, včetně těch úplně miniaturních, kolem tří tisíc. Každopádně z toho, na němž jsem se ocitl, bylo vidět nejen na další ostrovy, ale i na pevninu, takže by se o něm dalo mluvit jako o ostrovu pobřežním či (sucho)zemském. Jmenuje se Aigina, leží v Saronském zálivu, což je na mapě taková vykrojenina do řeckého laloku, a ta pevnina, která se z něj jeví jako bílý pás na úpatí vzdálených šedých hor, jsou Athény.

Poslední archetypální žena zanikajícího světa

Bylo to někdy v polovině sedmdesátých let, nebylo mi možná ještě ani deset, ocitl jsem se sám pozdě večer doma, a abych se nebál, díval jsem se na televizi, kde i v té době občas běžel nějaký zápaďácký film. Moc jsem mu vlastně nerozuměl: jakýsi spletitý děj snad z Mexika nebo odkud, kníratí chlapíci v sombrerech tam bojovali proti bůhvíkomu, byly tam neuctivé narážky na Angličany a Američany, docela chaos a zmatek, ale zároveň to byl trochu western čili kovbojka, což mě tehdy zajímalo v naději, že tam budou střílečky.

Krize stmeluje

Notných pár let se probírám archiváliemi a mapuji historii pěstování vytrvalých zahradních květin v českých zemích. Základem jsou zahradnické časopisy, které jsou dochovány a tvoří souvislou časovou osu. Druhým zdrojem jsou pak zahradnické ceníky a katalogy, jež jsou z povahy věci poměrně vzácné, protože pozbytím platnosti je lidi holt většinou zahodili. Pozoruhodné jsou pak pozůstalosti některých osobností chráněné vesměs úzkostlivě a důvodně rodinami, kterým se tu a tam podaří najít pro ně budoucnost – anebo je také nenávratně ztratit. Obé se stále děje. Drobnosti se objevují neustále.

„Měšťanské umění“ a jeho meze

Norský snímek Citová hodnota režiséra Joachima Triera je považován za jeden z nejdůležitějších filmů právě skončivšího roku. Na festivalu v Cannes dostal Grand Prix, obdobu stříbrné medaile, dá se čekat, že se objeví v nominacích na různá výroční ocenění. Trierův film je navíc dílo, které se snaží o jakousi neexkluzivnost, má ambici oslovit širší vrstvy publika, než jsou lidé, kteří pečlivě sledují festivalové trendy. Pokouší se dotknout čehosi univerzálního, nesnaží se publikum poučit o nějaké podobě jinakosti (...).

Řezy světla

Návštěva některých kostelů se kvůli různým světelným podmínkám během dne vyplatí v konkrétní čas. V případě kostela Nejsvětějšího Vykupitele na okraji města La Laguna na Tenerife je nejlepší ráno. Kdo sem zavítá za rozbřesku, může naplno zakusit prostorovou sílu nevelké stavby právě díky nízkému slunci. To do interiéru proniká úzkými řezy v betonových stěnách a rozlévá se do prostoru za oltářem, kde vytváří obraz kříže. Během dne díky světlíkům zdůrazňuje hlavní liturgická místa, k večeru dopadá na zpovědnici. Interiér kostela se tak postupně proměňuje, aniž v něm dochází k fyzickým úpravám.

Spatřit jaguářího žraloka

Kapelu Babyshambles v roce 2004 tvořili zpěvák a textař Pete Doherty, kytarista Patrick Walden, baskytarista Drew McConnell a bubenice Gemma Clark. S výjimkou útlocitné (nebo prozíravé, jak se to vezme) Gemmy, která už se nemohla dívat na Dohertyho drogovou sebedestrukci a skupinu opustila, šlo o tutéž sestavu, jež následně nahrála debutové album Down In Albion. To vyšlo v listopadu 2005, nedávno tedy oslavilo dvacet let od vydání a dočkalo se reedice.

Lekce z džungle, pojď si pinknout a falešný farář

Ekvádorská fotografka Isadora Romero se pohybuje na pomezí dokumentární a umělecké tvorby. Ve svém novém projektu, který máte až do konce ledna možnost vidět v galerii C/O Berlin, vypráví mnohovrstevnatý vizuální příběh o dvou mlžných lesích ve své vlasti: biosférické rezervaci Chocó Andino de Pichincha v komunitě Yunguilla nedaleko hlavního města Quita a rezervaci Mache-Chindul u Tichého oceánu. Snímky vznikaly víc než rok v úzké spolupráci s místními komunitami, vědci a výzkumnými organizacemi.

Užaslá bambule na náměstí Syntagma

Moje matka nikdy nebyla v Athénách, ba ani v Řecku, ale o to víc měla ráda píseň Akropolis, adieu, již procítěně zpívala její oblíbená Judita Čeřovská, které se trochu podobala. Ona, byť ne příliš muzikální, si ji často zpívala s týmž dramatickým výrazem, takže se mi už v raném dětství navždy vryla do mentální struktury, přestože jsem ještě nevěděl, co je Akropole a co je adyjé: máma možná taky úplně ne, pamatuju si, že mi řekla, že jde snad o nějaký přístav, což si zřejmě spletla s jiným hitem, Děti z Pirea, ten zpívala Yvetta Simonová a Milan Chladil.

Semenáče přežijí

S oblibou se na studijních cestách Evropou zastavím v Heidelbergu. Jak by ne. Člověk odchovaný údolnicí Prahy a výhledem z Mělníka musí zde spočinout se zalíbením. Večerní posezení v baru Hemingway a ranní procházka na terasy hradní zahrady jsou tedy jakousi stálicí, kolem které se točí svět. V posledních letech jsme s kolegy se zájmem sledovali, jak si vede dendrologická sbírka těchto zahrad, protože stromy na vyzděné terase vysoko nad řekou jsou zde vystaveny skutečně extrémní expozici.

Zolovy zoufalé bytosti

Velikán francouzského románu Émile Zola byl epik nadaný obrovskou představivostí a schopností zalidnit své románové cykly nepřeberným množstvím života, který je přitom veden v mohutném proudu strhujícího vyprávění. Čtenář, který do Zolova světa vstoupí, se záhy ocitá v jednom velkém víru, jenž však má svá pravidla, svou logiku, svou neodvolatelnost. Jeho romány by se daly přirovnat k velkým malířským freskám, které jsou složeny ze stovek a tisíců situací, a přitom mají svou jednotu a řád.

Architektonická extraliga

Jihlava a potažmo celá Vysočina má nové centrum kultury a sportu, jehož na první pohled zapamatovatelná architektura se ihned stala novodobým symbolem města i regionu. U podobných staveb pozornost směřuje primárně dovnitř, na sportovní plochu a koncertní pódium, Horácká aréna nicméně dává lekci v tom, jak pracovat s veřejnými stavbami v rámci měst. Důvod je prostý. Aréna vznikla nestandardně v samotném centru města, deset minut pěšky od hlavního jihlavského náměstí s kontroverzní budovou bývalého Prioru.

Jak si Češi přivlastnili Patti Smith

Jen málokterá rock’n’rollová postava byla v tuzemském mediálním prostředí opředená tolika mýty a vysloužila si tolik divokých interpretací jako Patti Smith, básnířka a punková kněžka newyorského undergroundu první poloviny sedmdesátých let. „Ježíš položil život za hříchy, ale ne za ty mé.“ Těmito slovy, recitovanými do jednoduchého klavírního doprovodu, začíná deska Horses. Neobyčejně silné album, spojující syrový a přímočarý rock s dlouhými, extatickými skladbami, často pojatými spíš jako podklad pro sugestivní recitaci.

Co poslouchat ke konci roku

Vánoční hudbě v těchto dnech nelze uniknout. Ale co to vlastně je – a musí být její poslech takřka očistcem? Když jsem nedávno nastoupil do světélkující tramvaje, překvapilo mě, že mě během cesty doprovázely písně linoucí se odkudsi z útrob vozu. Během dvaceti minut jsem tak byl nucen vyslechnout jímavé skladby od Leony Machálkové či snad Lucie Bílé – rozdíl jsem bohužel nedokázal určit. Nedivím se lidem, že jsou na žánr „vánoční písně“ alergičtí; většina těch novějších by totiž udělala zarytého nepřítele Vánoc i z katolického kněze. Co s tím?

Magická grupa u Dolu Wujek

Hornická kolonie Nikiszowiec, jejíž skořicovou krásu jsem se snažil popsat minule, má ještě tu pozoruhodnost, že sloužila jako hnízdo fantastické skupině umělců, kteří se do historie (nejen) polského umění vepsali jako Grupa Janowska. Byla to skupina malířů, jimž se v kunsthistorické hantýrce říká „naivní“, ale naivního, tedy prostomyslného, na nich nebylo nic, neboť to byli mystici, vizionáři a svérázní myslitelé. Byli to lidé sice v umění neškolení, opravdoví amatéři, ale to jim, jak to často bývá, dává možnost dělat si věci po svém, svobodně a nespoutaně.

Pravost a náhražky

Na začátku devadesátek jsme slavnostně donesli z obchodu fungl nové máslo až z Německa coby výdobytek ze Západu s nápisem Goldkern. Tatík k tomu čuchl a zhnuseně prohlásil: „Kunerol, fuj, to jsme museli jíst za Hitlera, to do mě nedostanete…“ A taky jo. Celé roky jí prachsprosté máslo a my jsme se k němu ostatně také časem vrátili. Svět náhražek v otci zanechal trpkou vzpomínku, kterou nevymazal po celý život. Vůči mnoha nešvarům a kazítkům zahradnického světa jsem, řekl bych, imunní a tak nějak jsem přijal „každému, co jeho jest“.

Emocionální sochař

Ve věku šestadevadesáti let zemřel nejvýznamnější americký architekt posledního půlstoletí. Frank Gehry se nebál velkých gest, v osobním ani profesním životě. Jeho dílo je doslova ztělesněním toho, co nazýváme ikonickou architekturou – v dobrém i špatném. Své návrhy komponoval jako umělec pracující v první řadě s emocemi lidí, a to tak dobře, že se stal doslova globální celebritou, kterých je v oboru jako šafránu. Vysloužil si i roli v jednom z dílů seriálu The Simpsons. „Franku Gehry, jsi génius!“

Zpět na hlavní stranu