Někdy je skutečně těžké vyhnout se tomu trestuhodně nadužívanému slovu „fenomén“. Třeba ve vztahu k seriálu Stranger Things z produkce Netflixu, který si během tří let získal skutečně velké množství fanoušků mnoha generací. Na Den nezávislosti byla zveřejněna jeho třetí série, během několika málo dní si ji pustilo přes 40 milionů uživatelů, streamovací služba čeká, že přibudou další a další, až se lidé budou vracet z dovolených.
Alžběta Skálová je ilustrátorka, malířka, grafička a kreslířka. Patří ke generaci umělců, kteří podobu ilustrace zásadně proměnili. Jejich práce je ovlivněna komiksem, v němž dominuje obrazová složka, přesto zůstává vyprávěním, více se také uplatňuje autorská kniha. Skálová ilustruje pro nakladatelství Baobab.
Bývalý (západo)německý soudce a profesor práva Bernhard Schlink (nar. 1944) se proslavil románem Předčítač (1995), jenž pak byl zfilmován s Kate Winsletovou v hlavní roli (2008). Příběh kombinující jímavost a drásavost až na pomezí kýče originálně zpracoval základní poválečné německé téma: téma viny a odpovědnosti individuální a kolektivní. Sexuální vztah mladíka se starší, ale krásnou negramotnou ženou, v níž je po letech odhalena dozorkyně koncentračního tábora, je zároveň efektní love story, ale také metafora par excellence.
Začněme tím, že když už někdo chce permanentně dělat dojem, třeba tím, že bude citovat Samuela Becketta, neměl by si ho splést s Thomasem Becketem, arcibiskupem canterburským, jak se to Zábranskému stalo na straně 194: je mezi nimi mj. devět století rozdíl. Mohli mu to v nakladatelství opravit, ale nejspíš bázeň před autorovou genialitou jim zabránila provést elementární věc a podívat se, jak se dotyčný opravdu jmenuje.
Již devatenáctým rokem oslovuje londýnská Serpentine Gallery renomované architekty z celého světa, aby navrhli dočasný letní pavilon do královského parku Kensingtonských zahrad. Pro architekty jde o velkou poctu. Svou realizací se totiž zařazují do opravdu vybrané společnosti kapacit soudobé architektury, které své pavilony navrhovaly v minulých letech, čímž zároveň získávají mezinárodní pozornost celé architektonické scény.
V neděli v Karlových Varech skončil každoroční filmový festival. Na místě ho sledoval redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl, který o běhu akce zpravoval v každodenních zápiscích na webu Echo24. Přinášíme výběr z nich, data označují den publikace.
Kompletní dílo pro sólový klavír od Viktora Kalbise (1923–2006), manžela cembalistky Zuzany Růžičkové (1927–2017), zahrnuje skladby z let 1947–1999. Komponista svou představu o tvorbě, řečeno s bravurním Ivem Kahánkem, nesvazoval „tradičními zákonitostmi klavírní techniky, takže výsledná obtížnost je místy až extrémní“.
Ve Šternberském paláci na Hradčanech, tam kde Národní galerie vystavuje staré mistry, je od konce května umístěna výstava Čechy–Sasko s podtitulem Jak blízko, tak daleko (So nah, so fern), což je možná narážka na film Wima Wenderse Tak daleko, tak blízko (1993), v němž se pokusil navázat na slavné Nebe nad Berlínem.
K padesátému výročí smrti osobitého výtvarníka a literáta, jenž se za svého dlouhého života nedočkal náležitého ocenění, prezentuje litomyšlské Portmoneum objevnou výstavu Cestopisák Josefa Váchala.
V centru třítisícového města Velké Pavlovice stojí od dob vládnutí císaře Josefa II. mohutná barokní sýpka. Stavbu chrání už od roku 1958 památková ochrana, poslední desetiletí byla ovšem ve velmi zuboženém stavu. Velmi náročný (a nákladný) projekt celkové rekonstrukce a přestavby sýpky na čtyřhvězdičkový hotel Lotrinský ovšem budově nově vrátil původní kouzlo a monumentalitu.
Už poosmé a hned se čtyřmi veřejnými koncerty se uskuteční oblíbený hudební festival s mezinárodní účastí Pražské klarinetové dny, který obohatí kulturu české metropole. Špičkoví hudebníci absolvují na Hudební fakultě AMU mistrovské kurzy ve hře na klarinet. Projekt se otevírá veřejnosti, a to formou koncertů na Malé Straně.
Mladá rodina z Ústí nad Labem hledala vhodné místo, kde by v poklidu přírody mohli její členové trávit volné dny. Do oka jim padl pozemek v rekreační okrajové části města Brná spadající do CHKO České středohoří. Parcela nabízela rodině kromě nádherného prostředí přímo v údolí meandru Labe ještě jednu podstatnou výhodu – leží totiž asi pět kilometrů od jejího bytu v centru Ústí a lze k němu snadno dojet i na kole po místní cyklostezce.
Román Michela Houellebecqa Serotonin vyšel ve Francii letos v lednu, když se právě rozjíždělo hnutí Žlutých vest. Nakladatelští píáristé velmi dobře věděli, jaký mají v novém románu „provokativního“ autora poklad, neboť, ejhle, on se opět trefil do centra společenského dění! Po románu o tiché islamizaci Francie Podvolení, který vyšel ve dnech, kdy islamisté vystříleli redakci Charlie Hebdo (tedy, nechovali se úplně tiše), je tu opět prst v citlivé ráně.
Spisy Ladislava Grosmana (1921–1981), autora předlohy k oscarovému filmu Obchod na korze (1965), tady už dávno měly být, díky pražskému nakladatelství zvanému Filip Tomáš – Akropolis snad brzy budou. Je ohlášeno celkem pět svazků, loni vyšel první (č. 2 – Povídky), letos druhý (č. 4 – Dopisy Mileně). Tempo jeden kousek ročně prý firma zachová.
Na pouhé dva večery zavítá do Prahy kanadské divadlo Theaturtle, které uvede inscenaci Charlotte: Tříbarevná hra se zpěvy. Na Nové scéně Národního divadla představí fascinující příběh mladé židovské malířky Charlotte Salomon, která stejně jako nespočet dalších nepřežila Osvětim.
Blåvand je malá odlehlá obec na západním pobřeží Dánska, kterou za druhé světové války procházel systém opevnění chránící nacistické Německo před nebezpečím invaze spojeneckých sil. Sílu Atlantického valu podporovaly především masivní betonové bunkry s dělostřeleckými hnízdy. Většinu z nich nechali Spojenci po válce odstřelit, některé ale zůstaly v pusté krajině dodnes a jeden z nich se nedávno stal dokonce součástí úctyhodného kulturního projektu.
Dnes už v rozsáhlé a rozmanité řadě (sedmnáct vydaných titulů) knih Miloše Urbana tvoří hlavní linii ty, které bychom mohli pojmenovat jako „mysteriózní zabijáky“. Sériově a kreativně se v nich vraždí, přičemž důvody toho vraždění jsou složitě odkrývány v procesu poznávání, jímž prochází romanticky založený hlavní hrdina.
Dramatická životní cesta brankáře Manchesteru City Berta Trautmanna, který se narodil v Německu v roce 1923. Po vyhlášení války se jako výsadkář aktivně zapojil do bojů. Ke konci války byl zajat britskými vojáky, v táboře, kde byl držen, si všimli jeho talentu. Navzdory všem těžkostem chytal za Manchester až do roku 1964.
Jednou za čas, odhaduji to tak na deset let, vznikne v čísi, obvykle mezinárodní produkci umělecký dokument na téma Vídeň na přelomu 19. a 20. století. Má to svoji logiku, neboť jde o téma přitažlivé ve všech ohledech. Kdyby si tak mohl člověk vybrat, o čem natočit umělecko-historický dokument, a hezky si u toho užít příjemných věcí a moc se přitom nezapotit, byla by to možná Vídeň fin de siècle.
Financování a realizace bydlení formou baugruppe slaví již několik let úspěchy především v sousedním Německu. U nás se o ní ale příliš neví, přestože nabízí rozumnou cestu pro všechny ty, kteří chtějí bydlet ve svém a podle vlastních přání. Její výhody demonstruje nedávno dokončená rekonstrukce městské vily v Praze, kterou pro tři rodiny navrhli architekti Jakub Filip Novák a Daniela Baráčková ze studia No Architects.
Španělský režisér Pedro Almodóvar to má u publika, především toho jaksi vybíravějšího, dobré. Jeho filmy jsou úspěšné na mezinárodních přehlídkách, bývá jmenován mezi největšími evropskými tvůrci posledních dekád, zároveň si uchovávají dostatečnou vstřícnost vůči divákům, nijak ho nepřetěžují, často se pohybují na půdě nějakého žánru nebo si pohrávají s jeho pravidly.
Od konce dubna trvá jedinečná příležitost navštívit v Karolinu na Ovocném trhu v Praze výstavu těch nejlepších fotografií od českých a slovenských fotografů přírody. Kromě snímků české přírody opět zhlédnete i zvířata a krajinu exotických zemí. Všechny fotografie zachycují jedinečným stylem přírodu kolem nás. Otevřeno je každý den.
Někdo u toho přímo byl, pro jiné je to už historie, artefakt vhodný k vystavení. Třeba padesát tisíc portugalských růží, které přivezla do Prahy skupina portugalských studentů a 8. prosince 1989 je rozdávali na Národní třídě. Byl to snad první reálný projev západních sympatií k „sametové revoluci“, což byl termín, který právě tehdy vznikl. Korespondoval s již historickým označením „karafiátová revoluce“ (Revolução dos Cravos) pro nenásilný přechod z autoritativního státu v demokratický v Portugalsku v dubnu 1974.
Konec května je ten správný čas nabídnout pomocnou ruku čtenářům, kteří by si slunné dny rádi ozvučili čímsi novým. Z hudební produkce posledních měsíců vybral několik možností Ondřej Štindl, lze od něho očekávat vstřícnost vůči vkusu pánů středního věku, kteří ještě nechtějí zamrznout v hudbě vzdalujícího se mládí.
Na počátku 90. let publikoval textař, básník a zpěvák Jan Vodňanský (nar. 1941) knihu vzpomínek Zpívající memoáry aneb Když archiv zakuká (vydalo ji roku 1992 poněkud překvapivě „Zemědělské nakladatelství BRÁZDA v redakci encyklopedických publikací“, její rozsah byl 175 stran a v posledním roce federálního Československa stála 50 Kčs).
Bobby, Eddy a David se narodili v New Yorku na začátku 60. let jako jednovaječná trojčata. Po narození ale byli rozděleni a adoptováni různými rodinami, nevěděli o sobě. Po necelých dvaceti letech se souhrou šťastných náhod setkali… Dokumentární film Tima Wardla porota festivalu v Sundance ocenila Zvláštní cenou.
Jiří Kratochvil vydal krátce po sobě dvě nové knihy, u svého tradičního nakladatele (Druhé město) svůj sedmnáctý, možná osmnáctý román, který nazval Liška v dámu, a v jiném brněnském nakladatelství, ve Větrných mlýnech, esejisticko-povídkovou koláž Je suis Paris.
Na pódiu sedí na židli mohutný šedesátiletý muž v šortkách, z kterých by se dal složit malý stan. Holé nohy prozrazují těžkého cukrovkáře, košile podobná plachtě nedopne objemný břich, jenž připomíná obří glóbus. Ruce, které nepostrádají grácii, se občas zvednou, jako by se tělo nemotorně pokoušelo o vzlet. Trupu dominuje velká zarostlá hlava s daleko od sebe položenýma očima a velkými sumčími ústy, které bychom mohli klidně nazvat hubou, a jejich nositel by nebyl uražen.
Nepříjemnou okolností každé rekonstrukce staršího objektu bývá to, že se až během stavebních prací objeví řada problémů, se kterými se předem nepočítalo. To platí stejně tak u rekonstrukcí větších staveb jako i malých objektů nebo třeba složitějších bytů. Co když ale máte obrovskou zchátralou průmyslovou budovu, kterou plánujete kompletně předělat pro kulturu, kanceláře a bydlení?
Třicet let po popravě zažívá americký sériový vrah Ted Bundy velký „comeback“. Kromě množství výročím inspirovaných článků a televizních pořadů se také stal protagonistou hraného filmu Zlo s lidskou tváří (příští týden se objeví v českých kinech) a čtyřdílného dokumentu Ted Bundy Tapes dostupného na Netflixu, obojí režíroval Joe Berlinger. Ta dvě díla nejenom rekonstruují jeden slavný kriminální případ konce minulého století, pokoušejí se proniknout za Bundyho masku, podat jeho děsivý příběh jinak než jako senzační a morbidní podívanou.
