Dává smysl, proč titul s názvem Lazarus: The Second Coming of David Bowie nevyšel už v prosinci, kdy je knižní trh nejsilnější. Lednové vydání totiž připomíná smutné výročí, o němž se v následujících dnech jistě dočtete prakticky všude: když David Bowie 10. ledna 2016 ve věku 69 let zemřel, jeho odchod rozesmutnil celou Británii snad nejvíce od smrti princezny Diany.
Nevím, jestli je to pravda, a ani náhodou jsem ji neověřoval (byla by to krásná náplň života!), ale z každého řeckého ostrova je prý vidět jiný ostrov či ostrůvek, kterých je dohromady, včetně těch úplně miniaturních, kolem tří tisíc. Každopádně z toho, na němž jsem se ocitl, bylo vidět nejen na další ostrovy, ale i na pevninu, takže by se o něm dalo mluvit jako o ostrovu pobřežním či (sucho)zemském. Jmenuje se Aigina, leží v Saronském zálivu, což je na mapě taková vykrojenina do řeckého laloku, a ta pevnina, která se z něj jeví jako bílý pás na úpatí vzdálených šedých hor, jsou Athény.
Bylo to někdy v polovině sedmdesátých let, nebylo mi možná ještě ani deset, ocitl jsem se sám pozdě večer doma, a abych se nebál, díval jsem se na televizi, kde i v té době občas běžel nějaký zápaďácký film. Moc jsem mu vlastně nerozuměl: jakýsi spletitý děj snad z Mexika nebo odkud, kníratí chlapíci v sombrerech tam bojovali proti bůhvíkomu, byly tam neuctivé narážky na Angličany a Američany, docela chaos a zmatek, ale zároveň to byl trochu western čili kovbojka, což mě tehdy zajímalo v naději, že tam budou střílečky. Brzy jsem ale už děj, byl-li tam nějaký, nevnímal.
Notných pár let se probírám archiváliemi a mapuji historii pěstování vytrvalých zahradních květin v českých zemích. Základem jsou zahradnické časopisy, které jsou dochovány a tvoří souvislou časovou osu. Druhým zdrojem jsou pak zahradnické ceníky a katalogy, jež jsou z povahy věci poměrně vzácné, protože pozbytím platnosti je lidi holt většinou zahodili. Pozoruhodné jsou pak pozůstalosti některých osobností chráněné vesměs úzkostlivě a důvodně rodinami, kterým se tu a tam podaří najít pro ně budoucnost – anebo je také nenávratně ztratit. Obé se stále děje. Drobnosti se objevují neustále.
Norský snímek Citová hodnota režiséra Joachima Triera je považován za jeden z nejdůležitějších filmů právě skončivšího roku. Na festivalu v Cannes dostal Grand Prix, obdobu stříbrné medaile, dá se čekat, že se objeví v nominacích na různá výroční ocenění. Trierův film je navíc dílo, které se snaží o jakousi neexkluzivnost, má ambici oslovit širší vrstvy publika, než jsou lidé, kteří pečlivě sledují festivalové trendy. Pokouší se dotknout čehosi univerzálního, nesnaží se publikum poučit o nějaké podobě jinakosti (...).
Návštěva některých kostelů se kvůli různým světelným podmínkám během dne vyplatí v konkrétní čas. V případě kostela Nejsvětějšího Vykupitele na okraji města La Laguna na Tenerife je nejlepší ráno. Kdo sem zavítá za rozbřesku, může naplno zakusit prostorovou sílu nevelké stavby právě díky nízkému slunci. To do interiéru proniká úzkými řezy v betonových stěnách a rozlévá se do prostoru za oltářem, kde vytváří obraz kříže. Během dne díky světlíkům zdůrazňuje hlavní liturgická místa, k večeru dopadá na zpovědnici. Interiér kostela se tak postupně proměňuje, aniž v něm dochází k fyzickým úpravám.
Kapelu Babyshambles v roce 2004 tvořili zpěvák a textař Pete Doherty, kytarista Patrick Walden, baskytarista Drew McConnell a bubenice Gemma Clark. S výjimkou útlocitné (nebo prozíravé, jak se to vezme) Gemmy, která už se nemohla dívat na Dohertyho drogovou sebedestrukci a skupinu opustila, šlo o tutéž sestavu, jež následně nahrála debutové album Down In Albion. To vyšlo v listopadu 2005, nedávno tedy oslavilo dvacet let od vydání a dočkalo se reedice.
Ekvádorská fotografka Isadora Romero se pohybuje na pomezí dokumentární a umělecké tvorby. Ve svém novém projektu, který máte až do konce ledna možnost vidět v galerii C/O Berlin, vypráví mnohovrstevnatý vizuální příběh o dvou mlžných lesích ve své vlasti: biosférické rezervaci Chocó Andino de Pichincha v komunitě Yunguilla nedaleko hlavního města Quita a rezervaci Mache-Chindul u Tichého oceánu. Snímky vznikaly víc než rok v úzké spolupráci s místními komunitami, vědci a výzkumnými organizacemi.
Moje matka nikdy nebyla v Athénách, ba ani v Řecku, ale o to víc měla ráda píseň Akropolis, adieu, již procítěně zpívala její oblíbená Judita Čeřovská, které se trochu podobala. Ona, byť ne příliš muzikální, si ji často zpívala s týmž dramatickým výrazem, takže se mi už v raném dětství navždy vryla do mentální struktury, přestože jsem ještě nevěděl, co je Akropole a co je adyjé: máma možná taky úplně ne, pamatuju si, že mi řekla, že jde snad o nějaký přístav, což si zřejmě spletla s jiným hitem, Děti z Pirea, ten zpívala Yvetta Simonová a Milan Chladil.
S oblibou se na studijních cestách Evropou zastavím v Heidelbergu. Jak by ne. Člověk odchovaný údolnicí Prahy a výhledem z Mělníka musí zde spočinout se zalíbením. Večerní posezení v baru Hemingway a ranní procházka na terasy hradní zahrady jsou tedy jakousi stálicí, kolem které se točí svět. V posledních letech jsme s kolegy se zájmem sledovali, jak si vede dendrologická sbírka těchto zahrad, protože stromy na vyzděné terase vysoko nad řekou jsou zde vystaveny skutečně extrémní expozici.
Velikán francouzského románu Émile Zola byl epik nadaný obrovskou představivostí a schopností zalidnit své románové cykly nepřeberným množstvím života, který je přitom veden v mohutném proudu strhujícího vyprávění. Čtenář, který do Zolova světa vstoupí, se záhy ocitá v jednom velkém víru, jenž však má svá pravidla, svou logiku, svou neodvolatelnost. Jeho romány by se daly přirovnat k velkým malířským freskám, které jsou složeny ze stovek a tisíců situací, a přitom mají svou jednotu a řád.
Jihlava a potažmo celá Vysočina má nové centrum kultury a sportu, jehož na první pohled zapamatovatelná architektura se ihned stala novodobým symbolem města i regionu. U podobných staveb pozornost směřuje primárně dovnitř, na sportovní plochu a koncertní pódium, Horácká aréna nicméně dává lekci v tom, jak pracovat s veřejnými stavbami v rámci měst. Důvod je prostý. Aréna vznikla nestandardně v samotném centru města, deset minut pěšky od hlavního jihlavského náměstí s kontroverzní budovou bývalého Prioru.
Jen málokterá rock’n’rollová postava byla v tuzemském mediálním prostředí opředená tolika mýty a vysloužila si tolik divokých interpretací jako Patti Smith, básnířka a punková kněžka newyorského undergroundu první poloviny sedmdesátých let. „Ježíš položil život za hříchy, ale ne za ty mé.“ Těmito slovy, recitovanými do jednoduchého klavírního doprovodu, začíná deska Horses. Neobyčejně silné album, spojující syrový a přímočarý rock s dlouhými, extatickými skladbami, často pojatými spíš jako podklad pro sugestivní recitaci.
Vánoční hudbě v těchto dnech nelze uniknout. Ale co to vlastně je – a musí být její poslech takřka očistcem? Když jsem nedávno nastoupil do světélkující tramvaje, překvapilo mě, že mě během cesty doprovázely písně linoucí se odkudsi z útrob vozu. Během dvaceti minut jsem tak byl nucen vyslechnout jímavé skladby od Leony Machálkové či snad Lucie Bílé – rozdíl jsem bohužel nedokázal určit. Nedivím se lidem, že jsou na žánr „vánoční písně“ alergičtí; většina těch novějších by totiž udělala zarytého nepřítele Vánoc i z katolického kněze. Co s tím?
Hornická kolonie Nikiszowiec, jejíž skořicovou krásu jsem se snažil popsat minule, má ještě tu pozoruhodnost, že sloužila jako hnízdo fantastické skupině umělců, kteří se do historie (nejen) polského umění vepsali jako Grupa Janowska. Byla to skupina malířů, jimž se v kunsthistorické hantýrce říká „naivní“, ale naivního, tedy prostomyslného, na nich nebylo nic, neboť to byli mystici, vizionáři a svérázní myslitelé. Byli to lidé sice v umění neškolení, opravdoví amatéři, ale to jim, jak to často bývá, dává možnost dělat si věci po svém, svobodně a nespoutaně.
Na začátku devadesátek jsme slavnostně donesli z obchodu fungl nové máslo až z Německa coby výdobytek ze Západu s nápisem Goldkern. Tatík k tomu čuchl a zhnuseně prohlásil: „Kunerol, fuj, to jsme museli jíst za Hitlera, to do mě nedostanete…“ A taky jo. Celé roky jí prachsprosté máslo a my jsme se k němu ostatně také časem vrátili. Svět náhražek v otci zanechal trpkou vzpomínku, kterou nevymazal po celý život. Vůči mnoha nešvarům a kazítkům zahradnického světa jsem, řekl bych, imunní a tak nějak jsem přijal „každému, co jeho jest“.
Ve věku šestadevadesáti let zemřel nejvýznamnější americký architekt posledního půlstoletí. Frank Gehry se nebál velkých gest, v osobním ani profesním životě. Jeho dílo je doslova ztělesněním toho, co nazýváme ikonickou architekturou – v dobrém i špatném. Své návrhy komponoval jako umělec pracující v první řadě s emocemi lidí, a to tak dobře, že se stal doslova globální celebritou, kterých je v oboru jako šafránu. Vysloužil si i roli v jednom z dílů seriálu The Simpsons. „Franku Gehry, jsi génius!“
Vyšla „skandální“ knížka jednoho spíš méně známého autora, ale zas ne tak úplně neznámého, svým způsobem dalo by se říct kultovního, byť je to kult úzký a elitní. Onen autor píše svým specifickým jazykem intelektuální prózu a eseje, překládá z francouzštiny, je pověstný, tedy mezi svými známými a oddanými čtenáři, svým ostrým, pronikavým a sarkastickým pohledem na svět a společnost, v čemž jsou cítit oni destruktivní „Frantíci“, kterými nasál: on o nich píše jako o fukó, derida, bodrijá, míněni jsou Foucault, Derrida, Baudrillard.
Film Clinta Bentleyho Sny o vlacích je sympatické dílo, zvlášť v kontextu toho, čím Netflix v současnosti krmí svoje uživatele. Není na něm znát dotek ruky algoritmu ani úporná snaha ilustrovat nějakou předem danou a triviální tezi. Ta sympatičnost, řekl bych, přebíjí některé problémy toho snímku, nebo přesněji to, že jeho potenciál někdy a v některých ohledech není naplněný, jakkoli o něm americká kritika píše jako o bezmála zjevení. Ale stejně. Bylo by dobré, kdyby tenhle film měl pokud možno širokou a pozitivní odezvu, aby se šéfové streamovacího průmyslu nezdráhali dát zelenou nějakému dalšímu podobnému projektu.
Přestávka skončila je žánrově i ideologicky nevyhraněný román – jaká radost se do něj začíst. Škoda že současná česká literatura už dávno rezignovala na minimální snahu napsat „velký evropský román“ a často se utápí v progresivistických klišé nebo autofikčních příbězích o tom, jaké hrozné střevní potíže autora postihly. Za skutečnou literaturou se tak musíme vydat na dovolenou: ještěže ty Bulhary (Gospodinov), Francouze (Binet) a Italy (Ferrari) máme.
Po Hlivicích vedla cesta přirozeně do Katovic. Vlak se k nim rychle blížil hustou aglomerací, kde názvy zastávek zněly jako jména továren a odborových organizací: Zabrze, Ruda Śląnska, Chorzów, pak Katowice… Bylo léto, takže listy stromů zakrývaly kulisy dávné industriální slávy rajonu, kde byla taková koncentrace fabrik, dolů, koksoven, železáren a těžkého proletariátu, že stačilo, aby se tady vstoupilo do štrajku, a národní hospodářství se začalo hroutit.
Zatímco ve Spojených státech má myšlenka centra pro zahradní potřeby či kulturu tradici i ve víc než stoletých rodinných podnicích, v Evropě je podstatně mladší. Mnohá z takových míst vznikla postupně ze školek, zahradnictví, ale také z farmových krámků, ba dokonce i z řeznictví. Jak šel čas, proměňovaly se krámky se zeleninou a vejci zvolna v nabídku všeho souvisejícího se zahradou, po čem byla zrovna poptávka. V Británii mají samozřejmě jasno a jejich nejstarší zahradní centrum slaví letos sedmdesátku.
Ve světě streamovacích společností se projevuje jistá setrvačnost. Jeho těžiště se sice – hlavně v případě Netflixu – přesouvá ke standardizovaným žánrovým kusům určeným publiku, které se dívá jaksi napůl (vedle toho scrolluje na mobilu, uklízí, vaří a podobně). Nemělo by proto být obtěžováno požadavky na soustředěnou pozornost, vše by se mu mělo řádně a pokud možno několikrát vysvětlit, neznepokojovat ho tím, že by konzumovaná zábava nějak vybočila z algoritmem stanoveného rámce. Zároveň ale ještě dobíhají starší projekty a koncepty z časů, kdy služba chovala jiný typ ambicí.
Odvaha i vlna. Právě tyto významy v sobě nese švédské slovo våga a oba také dobře vystihují novou vodní věž na západě země. Monumentální dílo, které se v krajině chová spíš jako landartový zásah než jako technická stavba, navazuje na odvěkou tradici budování úchvatných vodních děl, a pomáhá tak redefinovat vodojemy i v jedenadvacátém století. Na západním pobřeží Švédska leží Varberg, čtyřicetitisícové město známé historickou pevností nad mořem, písečnými plážemi a dlouhou tradicí lázeňství.
Recenze jsou ze své podstaty subjektivní disciplína, k nějaké objektivitě se lze dobrat jen stěží. Rád si představuji, že by se jí mohl blížit třeba můj názor na zpěvačku Rosalíu (nebo na Queen – absolutní ošklivost zkoncentrovaná do jedné skupiny, s kníratou operní zpěvačkou, kytaristou v galoších, imbecilními skladbami a výpůjčkami z klasické hudby…). Jak je vidět na mém příkladu, i recenzent – nebo možná právě on – podléhá silným subjektivním svodům; většinou je to však způsobené láskou k hudbě, nikoli opakem.
Ve vídeňské Albertině se setkalo moderní a gotické umění. Velkolepá výstava staví do centra pozornosti mistrovská díla od symbolismu po expresionismus, která čerpají inspiraci z emocionální síly středověké tvorby. Gothic Modern ukazuje, jak obracení moderních umělců k tvorbě vzniklé před nástupem akademické tradice otevíralo nové cesty jejich vlastní kreativitě. Významná díla moderny vytvořená mezi lety 1875 a 1925 jsou zde přímo konfrontována sikonickými malbami, grafikami a sochami starých mistrů.
Je začátek srpna, jsme stále ještě v Nise a ukrutně prší. Meteorologické mapy ukazují, že dešťový chuchvalec se převaluje právě v téhle části střední Evropy, v pásu asi padesáti kilometrů nad a pod horami sudetskými, epicentrum je v našich Jeseníkách, jižní okraje někde u Olomouce, severní kousek nad Nisou. V Praze svítí slunko, ve Varšavě taky, na Baltu je třicet stupňů, ale tady, jak se to polsky řekne, pada a pada. Střední Slezsko je durch und durch promoklé, nejvíc zde, na přechodu mezi Dolním a Horním, v oblasti kolem města Opolí, pro které před dvaceti lety v Polsku vytvořili nové vojvodství Opolské.
Je to už několik let, co byla kolegyně kdesi na americkém venkově a před řadou místních krámků vyfotila docela obyčejné áčko, které říkalo asi tohle: „Každá stovka, kterou utratíte u nás, půjde na kroužky našich dětí, jídlo od farmářů z okolí a zůstane v místní komunitě. Stovka, kterou utratíte v řetězcích, zmizí nadobro.“ Ihned se strhla diskuse, kroužící vesměs kolem toho, o jak více či méně zjednodušující obraz souboje lokalizace s globalizací jde. Nicméně vrtalo mi to hlavou, protože odpůrci i příznivci byli neméně skalní a nachytávali se navzájem ve stylu „A k tomu sedlákovi pojedeš na kole, co sis sám vyrobil, jo?
Na pražském Výstavišti stojí jedna po všech stránkách svérázná stavba, do které v devadesátých letech proudily davy na muzikály v čele s Jesus Christ Superstar, pak však na více než dvě dekády upadla do zapomnění. Po loňské rekonstrukci ale opět otevřela své unikátní kruhové hlediště – a nabízí prostorový zážitek, jaký u nás nemá obdoby. Roku 1993 proběhl první ročník Grand Prix Obce architektů, vůbec prvního celostátního ocenění za architekturu. Zakládala jej mimo jiné Alena Šrámková a jeho váha byla mimořádná.
Na začátku osmdesátých let se New York otřásal hudební revolucí a vytvářel překvapivé předobrazy následující dekády. Patřil k nim vzestup hip-hopu i elektronické experimenty, stále ale poháněné punkovou energií, která se jen přesunula z legendárního klubu CBGB do klubu Mudd. V čele studiových pokusů a odklonu od punkového minimalismu stáli Talking Heads. Žádné album předtím neznělo jako Remain in Light: hutná, africkými vlivy nasáklá funková masa prokládaná exaltovanými promluvami a pronikavě vtíravými refrény zpěváka Davida Byrnea.
