Umělec typu Kurta Vilea, který chce „jen“ dělat hudbu, není pro dnešní progresivistické kulturní rubriky ničím zajímavý. Na jeho životě a tvorbě nelze odvyprávět příběh o systémovém útlaku, traumatech, hledání sebe sama v roli otce, přijetí vlastního těla a podobných současných závažnostech.
Fry skutečně dokázal sošným látkám starověku vtisknout moderní výraz; antické předlohy přitom nijak nepřepisuje, spíš je převypravuje jazykem, jemuž bez problémů rozumí i dnešní čtenář. Je přitom zřejmé, že předlohy miluje a snaží se je podat co nejvěrněji. Uvidíme, jestli stejný přístup zvolí i režisér Christopher Nolan, ale moc bych na to nesázel.
Pomalost, ta Kunderova kniha, na kterou česky čtoucí čtenář čekal nejdéle, tedy jednatřicet let (vyšla francouzsky v roce 1995), se „odehraje“ asi nejrychleji ze všech autorových próz. Vše se stane (i nestane) během jedné noci v „zakletém zámku“, kam z Paříže přijíždí vypravěč se svou ženou Věrou: manželka Milana Kundery se tak jmenovala. Zámek je předělaný na hotel a oni dostali chuť, jak zní první věta, strávit tam večer a noc.
Jan Werich, když si dělal „italské prázdniny“, Pisu úplně odbyl. Napsal v tom roztomilém cestopise, jímž na konci padesátých obšťastnil krajany, kteří si o něčem takovém jako výlet do Itálie mohli nechat jen zdát, že do Pisy nemá cenu jezdit, když tak jen za nějakým věcným účelem, třeba za tetičkou nebo kvůli dědictví. Jediné, co tam „stojí trochu za podívanou, je totiž fotografické běsnění, kterému při pohledu na nepovedenou věž propadají turisté téměř bez výjimky“. Jinak si stačí koupit pohlednici s tou šikmou zvonicí. Nebo také nekoupit. Takže vyfotografovat a jet dál. Nejlépe k moři.
Tipovat dopředu vítěze České ceny za architekturu je vždy ošemetné. O něco realističtější už je ale odhadovat, které stavby se probojují mezi šestici finalistů. Mezi nimi by letos neměl chybět bytový soubor ve Žďáru nad Sázavou, který odpovídá na několik otázek rezonujících soudobou architekturou.
Německý krajinářský architekt Tobias Rehberger vytvořil na holandském panství Vijversburg pozoruhodnou zahradní kreaci z širokého sortimentu červenolistých dřevin. Zaujala ho myšlenka z dětství, kdy se sám dokázal ztratit v jejich domácí zahradě. Z toho vyšel a výsledek nepostrádá trnkovské kouzlo. Jen je holt celé v červených bucích, javorech, tavolách, lískách či myrobalánech. Svého času museli vyrabovat některou z proslulých místních školek a vyvézt sem všechny červenolisté variety, které našli.
Český fotbal – hráči, funkcionáři, fanoušci, všichni – se zdá zralý na terapii. Reprezentace se po dvaceti letech se štěstím probojovala na mistrovství světa. A to štěstí se ukázalo jako dost ošemetné. Po tom, co čeští fotbalisté na šampionátu před vyřazením z posledního místa ve skupině předvedli, by asi ledaskdo považoval za lepší, kdyby se na šampionát vůbec nedostali. Ušetřili by tak sebe i příznivce pocitů studu a selhání předvedeného před zraky světa, jenž si Česko a češství může nadále asociovat s nemohoucností, neinspirovaností a nudou.
Neznám žádnou hotelovou restauraci na světě, kde by mi ke snídani nabídli osm štrúdlů (hruškový, třešňový, švestkový, jahodový, meruňkový, tvarohový, ostružinový a nakonec samozřejmě jablečný s mákem). Možná že tam byl ještě malinový nebo kdoulový, ale to už jsem, gastronomicky omámen, nedokázal počítat. Kromě těchto vždy ještě zatepla podávaných závinů jsem si také mohl dát uzeného lososa, zeleninový salát, deset druhů lokálních sýrů, domácí bio chleba, čerstvě připravenou vaječnou omeletu, párečky, slaninu, dva druhy polévek a také ovesnou kaši s oříšky, datlemi... a nevím co ještě.
Česká pop music, ta budí respekt! Už jen tohle spojení člověk slyší a má nutkání vzývat všechny svaté. Není to ani tak problém samotného žánru jako spíš vkusu a nedostatečné erudice lidí, kteří ji tu tvoří. Očekávat, že se na scéně znenadání objeví nová Marie Rottrová či alespoň Věra Špinarová, by asi bylo bláhové, ale to nevysvětluje, proč český mainstream posledních dvacet let jen recykloval zahraniční vzory. Ani proč současný český pop už roky vypadá tak, že nějaký producent s několikaletým zpožděním konečně zjistí, co letí na Západě, a přetvoří to do místní humpolácké kopie.
Když se hudební publicista přiblíží čtyřicátému roku věku, nevyhlíží netrpělivě jen svou zkázu, ale i něco skutečně originálního, co ještě nikdy neslyšel. Připadá mu, že všechna nová hudba stejně jen odkazuje k historii, a i ty nejoceňovanější současné desky mu vždy připomenou, co už slyšel. Co mu tedy zbývá?
Každému italském městu už věnovali nejlepší esejisté nějaké vyznání. O toskánské Luce psal také náš Josef Kroutvor, který ji v eseji Lucca za hradbami (vyšla v knize Nové cesty na jih, 2011) nazval „jedním z nejkrásnějších italských měst“, přičemž zalitoval, že už není „naše“, jak tomu bylo na chvíli ve čtrnáctém století. Tehdy Luka pod Vápeninou, jak bychom jí mohli říkat, samozřejmě nebyla „naše“ ve smyslu „česká“, ale v rámci složité diplomacie krále Jana Lucemburského se načas stala, spolu s několika dalšími bohatými lombardskými a toskánskými městy, „dědičnou signorií“ Lucemburků
Architektonické soutěže, velké moderní dřevostavby nebo proměna veřejného prostoru našich měst a obcí. Jedenáctý ročník České ceny za architekturu nenabízí jen přehled nejzajímavějších staveb posledních let, ale také zprávu o tom, kudy se soudobá česká architektura ubírá. Česká cena za architekturu (ČCA) si za deset let své existence vybudovala pozici nejprestižnějšího tuzemského ocenění v oboru. O vítězích pravidelně rozhoduje pětičlenná mezinárodní porota
O zahradním umění se píše od nepaměti a za posledních dvě stě let se z toho stala i docela uznávaná profese. Celé dekády se psalo prakticky výhradně o tom, jak a proč jsou rostliny úžasné, krásné a nedostižné. Donekonečna se rozebíralo, odkud pochází, v čem a s kým tam rostou, kam až dojdou a kam už ne a proč. Za největší umění se pak považovala chvíle, kdy se nám podmínky pro jejich pěstování podařilo připodobnit jejich domovině natolik, že utvořily semena.
Gastronomický výlet do bývalé pražské dělnické čtvrti? To není vůbec špatný nápad. V Holešovicích totiž na rozdíl od centra prakticky nenarazíte na „turistické pasti“ a zároveň je tu přitom nečekaně pestrá škála restaurací „lepších“ i jednodušších, spousta hipsterských a studentských kavárniček a bister, pak omšelé, leč tradiční hospůdky místních pivařů a k tomu pestrá nabídka exotických podniků. Šéfkuchař Pavel Býček se svým věrným kolegou Danielem Pátkem opustili jedno z nejluxusnějších míst poblíž Václaváku – proslulý Alcron.
Na Netflixu se v předvečer fotbalového šampionátu objevilo několik tematicky souvisejících dokumentů a minisérií. Portréty slavných hráčů minulosti i současnosti (Ronaldinho, Emiliano Martínez), velkých turnajů minulosti, případně dění, jež aktuálnímu mistrovství těsně předcházelo. Jeden například popisuje cestu norského týmu kvalifikací (tamní reprezentace se na šampionát dostala po osmadvaceti letech), bohužel pro film (a naštěstí pro norský fotbal) se ale ta cesta ukázala jako velmi přímá a nijak dramatická.
Když Nicka Cavea sledujete dostatečně dlouho, začnou vám na něm nakonec připadat nejzajímavější lidé kolem něj. Ať už to byl Rowland S. Howard, nebo Blixa Bargeld, s nimiž se Cave během jejich působení v kapele nejednou rozhádal, případně o něco méně výbušné osobnosti, jako jsou Mick Harvey či Warren Ellis, který je členem The Bad Seeds od roku 1994. Právě Ellis dostal před několika lety od nakladatelství pobídku, aby napsal své memoáry.
Když byla česká spisovatelka Simona Monyová v létě roku 2011 zavražděna svým manželem, vlastně mě to ani moc nepřekvapilo. Působilo to bohužel jako poměrně logické vyústění jejího života, o němž jsme tehdy měli detailní informace i my, kdo jsme nikdy nevzali do ruky jedinou její knihu. O jejích vztahových peripetiích si bulvár ani nemusel nic vymýšlet, všechny detailní informace mu naservírovala sama. Monyovou bychom vlastně mohli označit za průkopnici autofikce, literárního žánru, který se před pár lety stal trendem v zahraniční literatuře a s klasickým zpožděním nedávno s plnou parádou dorazil i k nám.
Barva Sieny je skořicově hnědá, červená a temně růžová. Za jarního podvečera vypadá jako na podstavci z horké půdy navršená hmota prohnětená krví a žilkovaná zlatem. Její střechy se vlní jako moře tmavého medu, z něhož se zvedá neskutečně štíhlá hranatá radniční věž Torre del Mangia. Ta je jako výtvor děcka, které naskládalo na sebe hrací kostky a zkoušelo, kdy se zřítí. Nezřítila se sedm set let.
Světový fotbalový šampionát začíná a spolu s ním také prověrka toho, jak se na něj pořadatelské země a zejména města stihly připravit. Kromě samotných stadionů stojí za pozornost i širší dění kolem nich. Hrát se totiž bude v šestnácti městech Kanady, Spojených států a Mexika, z nichž každé si zvolilo jinou strategii svého urbanistického rozvoje. Pokud jde o fotbalové stadiony, může být tenhle turnaj pro část veřejnosti mírným zklamáním.
Veřejnou debatou, dají-li se tak ještě výlevy na sítích vůbec nazývat, cloumá téma dlažby vs. trávník. Dokonce se občas zdá, že jsme již překonali obvyklé zbytečné handrkování stromy vs. auta, protože se dostatek lidí dovzdělalo a přijalo, že technologicky je toto téma již vyřešeno a není třeba se halasně vlamovat do otevřených dveří. Bohužel s existencí malých kosených ploch, dosud poněkud eufemisticky nazývaných „trávníky“, nám technologie až tak nepomohou. Staly se neudržitelnými z mnoha důvodů. Tím prvním je voda. Na trávníky opravdu nemáme vodu.
Pokud milujete čerstvé ryby, mořské plody, chobotnice, kalamáry, sépie, krevety, langusty a mušličky a náhodou se budete během nadcházejících letních měsíců pohybovat poblíž severní části Costa Brava, mám pro vás zaručený tip. I ve středomořské kuchyni totiž platí ono okřídlené „když dva dělají totéž, není to vždy totéž“. Prakticky všude na pobřeží Středozemního moře vám nabídnou vše, co se dá z okolních vod vylovit, ovšem ne vždy je jisté, že ryba je skutečně čerstvá, zda pochází z farmy, ze sítě, nebo dokonce že byla vylovena na háček.
Na programu ČT art se od února do začátku května vysílal desetidílný cyklus pětadvacetiminutových dokumentů o historii HaDivadla: pod názvem Padesátka na krku jej lze stále zhlédnout v iVysílání České televize. Stojí to za to. V deseti dílech je hutně vyprávěna historie jednoho z nejdůležitějších divadelních souborů v této zemi, ansámblu, který během půlstoletí existence vstřebal tvůrčí potenciál řady originálních osobností, jež se jinde jen tak nevyskytovaly – právě proto, že byly tak nezařaditelné.
Nejspíš v každém období českého básnictví narazíme na „prokleté“ básníky, jejichž život i tvorba zůstávají na periferii literárního provozu, ale právě díky tomu si uchovávají jedinečnou sílu a opravdovost. Spisovatel, který stojí mimo zorné pole, má totiž jen jednu starost: psaní. Intimní a soukromé. V tuzemské porevoluční poezii takové přízvisko snese jen málo autorů, básnířka a výtvarnice Hana Fousková (1947–2015) mezi ně patří určitě. Svérázná a podivínská autorka byla celý svůj život silně zakořeněná v severočeském regionu ve Světlé pod Ještědem.
Začátkem roku oznámil americký prezident Donald Trump, že jeho administrativa zveřejní dosud utajované dokumenty týkající se kontaktů s UFO (dnes se pro ten fenomén používá spíš zkratka UAP – Unidentified Aerial Phenomena). Párkrát se k tomu tématu ještě vrátil, neprošlo to bez povšimnutí, očekávání byla, aspoň v určitých kruzích, značná. V květnu byla zpřístupněna první várka, nějaké dějinné odhalení to zatím nepřineslo, zapálení věřící ale něco velkého očekávají dál. Jejich zaujetí přiživila i pozoruhodná shoda.
Siena je asi nejmenší město, které má v desetidílných Pijoanových Dějinách umění zvláštní kapitolu. Samozřejmě své kapitoly mají Řím, Benátky, Paříž, Florencie, pak Vídeň, New York… Ale tak malému městu (teď tam žije něco přes padesát tisíc obyvatel) je zvláštní oddíl přidělen jen jedinému, Sieně. Ta kapitola se nalézá v díle pátém, renesančním, a jmenuje se Sienské malířství 14. a 15. století. To jsou dvě století, ve kterých Siena hrála v dějinách vrcholnou roli. Jaká to vzrušující doba!
Bohyšky jsou oblíbené již od poloviny šedesátých let, kdy Christopher Brickell uspořádal retrospektivní průřezovou kolekci odrůd a poprvé ji vystavil na Chelsea Flower Show v Londýně. Nikdo si do té doby neuvědomil, jak jsou tyto rostliny okrasné listem vlastně rozmanité a zajímavé. Od té doby se staly stálicí zahrad, a to nejen popelkami pro výplně a obruby. Dočkaly se několika desítek tisíc odrůd, z nichž mnohé se jiným podobají a jejich proud je jakoby nekonečný. Nahlédl jsem do jejich světa v létě 1997 při výletu do hrabství Devon a už mi to nějak zůstalo.
Původní budova socialistické svobodárny Kosmalt patří už od šedesátých let mezi hlavní dominanty panoramatu Košic. Třináctipodlažní kolos sloužil k ubytování dělníků místních železáren, po nedávné rekonstrukci nabízí miniaturní, avšak moderně zařízené byty, po nichž je vzhledem k situaci na trhu s bydlením stále větší poptávka. Jen málokteré československé město prošlo za socialismu tak dramatickou demografickou, a tím i urbanistickou proměnou jako Košice.
Někdy v květnu roku 1981 zasáhla i kroužek hochů z jednoho periferního gymnázia zpráva, že Jiří Schelinger je po smrti, snad se měl utopit v Dunaji. Bulvár tehdy neexistoval, možná vyšla noticka v novinách, trochu konkrétnější byl až článek Jana Rejžka v červnové (těžko sehnatelné) Melodii, který pak někteří uměli nazpaměť: „Snad poprvé volal do redakce Melodie František Ringo Čech a nevtipkoval. Oznámil tu neuvěřitelnou zprávu, že v noci na 13. dubna pod bratislavským železničním mostem zahynul zpěvák Jiří Schelinger.
Pokaždé když vstoupím do tohoto podniku, dýchne na mne nejen úžasná, moravsky i mezinárodně laděná gastronomie a vůně čerstvě upečeného chleba, ale též nostalgie z cihlového opevnění v podání císařovny Marie Terezie. Olomouc je v mém srdci hluboko, strávil jsem tu romantickou část útlého dětství, miluji zdejší atmosféru, kdy se tu arcidiecézní kostely a historické monumenty jakoby náhodou, leč přirozeně prolínají se stovkami pulzujících studentů, kultivovaných květinových zahrad a nekonečných parků.
Hlavní postavou filmu Posedlost je mladík, jehož láska ke kolegyni je stejně intenzivní jako jeho plachost a neschopnost ji pozvat na rande. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci, a tak si chlapec v pochybném vetešnictví koupí podivný předmět, který mu údajně splní jedno přání. O něm nemusí dlouho přemýšlet: chce, aby ho dívka milovala. Výsledek se dostaví okamžitě. Slečna je do něj zničehonic zamilovaná, vášnivě a šíleně. Ale něco tu nehraje. V současném světě nekonečných možností se hledání partnera paradoxně stalo těžším, nikoli snazším.
