Umění a kritika

Mistr David Byrne do vašich uší

„Byrnea dobře vystihuje jedna scéna z jinak ne moc povedeného filmu Paola Sorrentina This Must Be The Place, pojmenovaného podle písničky Talking Heads. Jeho hrdinou je kdysi slavný rocker Cheyenne, který žije v osamění a tvrdě na něj doléhají důsledky let nezřízeného života. Octne se na Byrneově koncertě a vidí tam velice vynalézavé scénické provedení titulní písně. Po koncertě zajde za Byrnem do šatny. Jsou staří přátelé a Cheyenne říká, jak moc si toho váží. Sám sebe má za „fucking pop star“, která píše depresivní písničky pro děcka v depresi, „ale o tobě říkají tu nejneobyčejnější věc, že jsi umělec“.

Nepravá příbuzná u Mistra Kašpara

Druhý den v Lošticích to už tolik tvarůžkově nevonělo. Parfém, který ale možná pocházel od močůvky, vítr přes noc rozfoukal. Anebo možná že si nos pocestného již stačil zvyknout. Po snídani v hostinci U Coufalů pak hned vyšel do města, aby stihl oběhnout vše, co mu včera večer kavárník od Lišky Bystroušky doporučil. Nejprve došel k synagoze, krásnému bílému stavení jevícímu znaky pečlivého zacházení. Už úplné ruině byla před patnácti lety vrácena důstojnost, již si zasloužila.

„Za všechno může Izrael“

Každý, kdo se někdy trochu zajímal o Izrael, ví, jak obtížné, ne-li nemožné, je o té zemi mluvit, aniž se člověk zaplete do záludných pastí a pavučin pojmů a jejich (pseudo)významů. „Gumová“ slova jako okupace, apartheid, kolonialismus, sionismus, nyní dokonce genocida, už skoro pokryla celou složitou realitu, do níž je život v tomto kousku světa osudově ponořen. Asi nikde není vnější pohled na skutečnost a její reálnou podobu tak zahlcen ideologickým nánosem, tak přefiltrován přes apriorní náhledy; nikde není tak „nezávislý“ na reálné situaci, v níž se nalézá.

Stavba jako statement

Cílem architektů nemusí být vždy jen finálně zhotovená stavba s co nejlépe provedenými detaily. Může to být také proces, vytvoření nového rámce pro další život budovy a umožnění jejího budoucího rozvoje. Právě s takovou ambicí vstupovali belgičtí architekti do projektu přestavby rozlehlého belgického výstaviště z padesátých let, který se stal nejlepší evropskou realizací posledních dvou let podle Ceny Evropské unie za současnou architekturu Miese van der Rohe.

Cibulový zázrak

S jarními cibulovinami má většina z nás, řekl bych, celoživotní zkušenosti. Chvíle, kdy se droboť předjaří překulí do velkokvětých narcisů a tulipánů, patří do té kouzelné fáze, kdy se příroda nejvíce promění. Většinou to vnímáme tak trochu kdesi na pozadí mnoha jiných událostí, ale vizuální změna se odehraje velmi rychle, protože všechny stromy se oblečou a mnohé z nich i rozkvetou, ne nutně v tomto pořadí. Je to velmi silné období, a kdo z nějakého důvodu musí sedět pár dní doma, může být velmi překvapen, jak svět vypadá, když vyjde ven. Inu, není to nic divného v našem století plném změn v přímém přenosu.

Thriller bez napětí

Na film Michael pozitivní recenzi téměř nenajdete – nechci se tvářit, že jsem právě viděl film roku, ale přesto vás od návštěvy kina rozhodně odrazovat nehodlám. Nejdříve k výtkám; některé mají své opodstatnění. Hlavní konflikt filmu, tedy vztah Michaela s jeho despotickým a přehnaně cílevědomým otcem, se postupně rozmělňuje a působí trochu na sílu – odstřihnutí se od otce na velké drama po celé dvě hodiny nestačí. S podobným problémem se ale žánr hudebních biografií potýká zcela běžně.

Více barbarství, méně průměrnosti

Daniel Hradecký je v kontextu současné české poezie takřka vyhynulým druhem. Jeho tvorba totiž sází na naprosto jiný druh autenticity, než jaký je v soudobé literatuře vyžadován. Poezie severočeského rodáka je ambiciózní v síle uměleckého gesta a skrze prožitá existenciální dramata hledá svůj střed v nevyzpytatelných extrémech. Hradecký v sobě nezapře nabubřelý, individualisticky romantický diskurz, který je antitezí současné nové citlivosti, v níž vládne snaha o co největší (navíc kolektivně sdílenou) empatii a porozumění.

Nefalšovaná Čína

Dlouhodobě se vyhýbám tzv. čínským restauracím, a to z mnoha důvodů. Jednak velmi často nebývají autentické, ale jen se tak tváří, nevaří tam Číňané, často tam nejsou typické čínské produkty úplně původní, pak také nerozumím některým výrazům a navíc mne děsí špatně nafocené pokrmy. A je tu ještě pár dalších důvodů, například pro Evropana několik těžko přijatelných surovin jako hovězí tepny a šlachy, smažené pařáty, rybí, ovčí a kachní hlavy nebo vepřová střívka. Buďme však upřímní: čínská, indická a italská gastronomie vládnou světu a restaurace této „velké trojky“ najdete prakticky po celé naší planetě.

Syrečková liška Bystrouška v Lošticích

Slunce už zapadalo, když jezdec na elkole přijížděl do Loštic. Čím více se k moravskému městečku blížil, tím silněji ho ovládal pocit, že v nose cítí známou vůni místního produktu. Byl to takový ten zápach, který je spíš nepříjemný, ale přesto něčím přitažlivý, ba dráždivý, takový ten smrad, který provokuje chuťové buňky, takže se jeho zdroj dá navzdory jisté odpornosti jíst. Byly to prostě syrečky. Zprvu se domníval, že jde o sugesci, ale když už vjel na náměstí, změnila se v jistotu: ano, opravdu to tam bylo cítit po tvarůžcích!

Klimastromy

Ke všeobecné vzdělanosti patří spousta věcí, ale všichni tak nějak zapomínáme. Povědomí o stromech ostatně pro někoho končí někde mezi hruškami a jablky, u jiného zase rozlišováním dubů letních a zimních podle vycházkových pumpek či šponovek na lyže. Tak například vysvětlení, proč je naše evropská dendroflóra ochuzená po ledových dobách, leckomu chybí, a přitom jde jen o orientaci našich pohoří. Byla o tom již řeč a bude jistě i mnohokráte později, protože mnoha dřevinám se prostě přes pohoří natažená od západu k východu nepodařilo vrátit zpět na sever, a naše příroda tak poněkud postrádá svou diverzitu.

Jak se dělá hype v době algoritmů

Humbuk kolem americké rockové skupiny Geese otevřel otázku, nakolik je dnes hudební úspěch „autentický“. V době algoritmů a sociálních sítí se marketing proměnil, jeho princip ale zůstává stejný – ostatně spor o to, co je skutečné a co uměle vytvořené, možná nikdy nedával velký smysl. Od určitého věku patří k dobrým mravům začít si myslet, že všechno, co se děje dnes, jsme už nějakým způsobem zažili dříve. Je v tom jistě něco zpátečnického a člověka by bylo snadné obvinit z intelektuální lenosti či prostého nedostatku zájmu o nové věci. Občas je ale tento přístup ku prospěchu.

Otisk doby

Nejslavnější novodobá budova Prahy oslavila třicet let. Za tu dobu se Tančící dům stal architektonickou ikonou a také oblíbenou turistickou atrakcí, která se dostala do bedekrů i na suvenýry, od ponožek po hrníčky. Tančící dům je přitom spíše sochou než budovou, vždy byl nahlížen a hodnocen primárně skrze expresivní estetiku svých fasád. Lze na něm demonstrovat však také i to, jak se změnila architektonická praxe v nových, porevolučních podmínkách.

Tři v jednom

Dobrých důvodů, proč v jakékoli roční době navštívit Kutnou Horu, je hodně, teď k nim přibyl další: Galerie Středočeského kraje (GASK) hostí velkou výstavu připomínající dílo tří českých výtvarníků z okruhu takzvané nové citlivosti, kteří po 21. srpnu 1968 odešli do západoněmeckého exilu. V cizím prostředí pokračovali ve svém uměleckém vývoji a neztratili se ve velké konkurenci. Dva z nich se dožili návratu svobody do Československa, a přestože ve staré vlasti už byli připomenuti, je tato kolektivní expozice objevná a potřebná.

Gastronautovo „nebe“

Šestadvacetichodové degustační menu za 260 eur, navíc za vodu, víno atd. je třeba si v prestižním dvoumichelinském restaurantu ještě připlatit dalších 80 až 300 eur. To jsou chvíle v životě gastronauta, kdy očekává „nebe na zemi“. Ne vždy se to však podaří úplně do detailu. Proč jsem takový puntičkář? Přece proto, že když utratím při čtyřhodinové večeři za dvě osoby v přepočtu téměř 20 tisíc korun, aniž bych objednával prestižní ročníky vín (300 až 1900 eur), tak nemohu odpustit jakoukoli chybku v obsluze, atmosféře a především v jídle.

To je vražda, napsali – detektivní speciál II.

Ceny ropy jeden den stoupají, druhý klesají. Hormuzský průliv je jednou otevřený, podruhé uzavřený, letecké společnosti hrozí rušením spojů – jak se v tom má člověk vyznat a co má lačný turista dělat? Nejlépe zůstat v klidu a zásobit se dopředu četbou k moři. Na Sicílii se podíváme s italskou autorkou Cristinou Cassar Scaliovou. První ze série detektivních románů s Giovannou Guarrasiovou, šéfkou oddělení vražd kriminálky v sicilské Katánii, se jmenoval Černý písek a vyšel v roce 2024 u nakladatelství Meridione, které je zárukou kvalitního překladu. Alice Flemrová stojí i za letošní novinkou s názvem Logika nočního rybolovu.

Bratří a sestří českomoravských masakrů

Jako nějaká luneta svítí do krajiny zábřežské vápencový lom Vitošov. K němu se přibližoval jezdec na elkole spokojen s jarním povětřím a pěknou stezkou pro jezdce na bicyklu tam zřízenou. Za chvíli dojel k obloukovému mostu přes Moravu, která je tam ještě takovým větším potokem. Ten přejel a byl v obci Leština, do níž vjel zvědav, co tam najde. Věděl totiž, že v Leštině je hostinec U Keprtů, v němž se zastavil asi před patnácti lety, a pamatoval si, že se mu líbil.

Příběh

Ovocné aleje lemovaly cesty do polí po staletí a najdeme je už na středověkých vyobrazeních. Obvykle bývaly štěpy dílem příslušného hospodáře a každý věděl, čí je který strom, kdo se o něj stará, a kdo z něj tedy sklízí. Byly zde povinnosti a pravomoci. To se v naší krajině poněkud vytratilo a mnozí mají pocit, že ovocný strom nepatří nikomu, a tudíž všem. Tato forma „sdílení“ má jisté povážlivé trhliny, protože jakkoli jsou v naší krajině tisíce stromů dokonale zapomenutých a o jejich úrodu nikdo zjevně desítky let nestojí, stále mají svého majitele.

Propojení s příslibem

Mosty mají zvláštní privilegium. Zatímco většina nových staveb v centrech měst to u nás schytává zleva zprava, propojování břehů se naopak těší všeobecné podpoře. Pro architekturu je to mimořádná příležitost. Minulý týden otevřený Dvorecký most ji využívá naplno – nejen svým působivým architektonickým zpracováním, ale i důrazem na dosud opomíjené vrstvy a funkce dopravních staveb. Není to dlouho, co Praha slavila otevření jiného očekávaného přemostění Vltavy.

Učitel snů

Možností vidět na vlastní oči díla těch opravdu hvězdných jmen umění dvacátého století bývá v Praze spíš pomálu. Velké výstavy českou kotlinu obvykle míjejí, na Národní galerii se není možné spolehnout, takže člověk si zvykl, že kdyžtak musí do Vídně, Berlína, Drážďan – což je na druhé straně pěkný výlet, jen vyjde trochu dráž. Pak se přihodí něco nečekaného a v Praze se objeví výstava, která má všechny náležitosti velké události, jen je poněkud skrytá, ne-li poloutajená, zato ale na krásném místě, v samém centru Prahy magické (Praga magica), tedy u Italů.

Dřít jako kůň

Když restauraci provozuje celá rodina, znamená to, že táta je v kuchyni, babička s dědou, kteří to všechno založili, se teď spíše pletou pod nohama, děti a strejda sviští na place a máma to všechno účtuje a fakturačně řídí a občas, když jde do tuhého, zaskočí v jakékoli roli. Tenhle koncept je z dlouhodobého hlediska absolutní výhra – nebo totální masakr. A to jak pro hosty, tak i pro samotnou rodinu. Rodinné firmy totiž většinou touží po kvalitě, dobré pověsti a po stálých zákaznících. Nechtějí někoho rychle oškubat a pak už jej nikdy více nepotkat. Chtějí čest a slávu.

Zběsilost na Žižkově

Knihu Marie Zelbové Táňa / Praha 3 / Žižkov může člověk hravě zvládnout během jednoho odpoledne, utkví v něm ale na o hodně delší dobu. Zvlášť je-li to čtenář, řekněme, mého typu, který pamatuje dobu, v níž se text z větší části odehrává, svět pozdně normalizační a těsně porevoluční Prahy. Postavy vyprávění Marie Zelbové mu navíc mohou přijít povědomé – ne že by je osobně znal, ale potkal lidi jim v něčem podobné. Někdy se jim tenkrát říkalo „existence“, tedy lidé pro řádného občana jaksi podezřelí, práce se štítící, žijící nezřízeně, vyhlížející pro normalizované oko odpudivě.

To je vražda, napsali – detektivní speciál I.

Neúprosně se blíží čas letních dovolených, možná už máte letenky i zarezervované ubytování, ale co takové plážové čtení? Není radno podceňovat ani to. Detektivky bývají často trochu nespravedlivě považovány za lehčí žánr, ale i zde lze najít autory a autorky, které stojí za to číst. Jednou takovou je bezesporu Patricia Highsmithová, jež se proslavila románem Talentovaný pan Ripley (v originále vyšel v roce 1955). V novém českém překladu u nakladatelství Slovart nyní vychází jeho pokračování Ripley pod zemí (z roku 1970).

Tvarohový macek ze Zábřehu

Na terase nádraží v Zábřehu mává od roku 1998 čepicí na pozdrav dálkám socha Jana Welzla. Jeho gesto odpovídá pravděpodobně situaci z června 1929, kdy znovu, teď už definitivně, odjížděl z rodného města na daleký sever, odkud se už do Evropy nikdy nevrátil. V Zábřehu prožil menší část života, vlastně z něho v pětadvaceti utekl, a to co nejdál, jak jen to bylo možné, ale každý, kdo se o něj někdy trochu zajímal, si pamatuje, že Jan Welzl, slavný náčelník eskymácký, velký cestovatel polární, Arctic Bismarck, sněžný Robinson a také Pojídač medvědů, jak mu z obdivu k jeho postavě a vitalitě říkali domorodci, odtud byl.

Tisk v modrém

Josef Kumpán je zosobněním slovního spojení „zahradní architekt“ pro meziválečné období. Jeho tvorba představuje několik tisíc projektů a patřil svého času mezi špičku oboru, jak kvalitativně, tak kvantitativně. Pro představu, výkonu této profese se věnovala v různě dlouhém období zhruba padesátka profesionálů na různé úrovni. On byl jedním z těch, kteří započali svou praxi po první světové válce a vytrvali až do únorového převratu. Obecnou doménou jejich práce byly především vilové zahrady a byli zacíleni většinově na shodnou klientelu.

Koncentrovaná ikona

Co lze udělat s prostorem o rozměrech čtyři krát šest a půl metru? Garáž pro jeden osobák. Nebo taky ikonický bar, který se stal architektonickým i společenským fenoménem. Jedna z nejmenších realizací Adolfa Loose v historickém centru Vídně je ukázkou toho, jak rafinovaně lze pracovat se stísněnou dispozicí, a současně kulturní sondou do posledních let rakouské monarchie. Adolf Loos byl člověkem, který rád provokoval. Ať už svými radikálními návrhy, nebo kritickými novinovými komentáři.

Zasmát se tomu nejstrašnějšímu

Film Drama norského scenáristy a režiséra Kristoffera Borgliho je zdařilá provokace. Už to je v dnešních časech docela výkon, za provokativní se v nich často označují díla, pro něž je charakteristická hra na tu nejjistější jistotu – pořádně to napálit do „těch druhých“ a vychutnat si nevyhnutelné ovace od těch svých. Borgli na věc jde, řekl bych, poctivějším způsobem, jeho film může zneklidnit a třeba i pobouřit kohokoli. Viděl jsem ho ve slušně zaplněném pražském kině, nemálo diváků – především mladých – působilo dojmem, že je na film přitáhlo také obsazení.

Na panáka se Stalinem?

Já bych s ním na panáka raději nešel, protože to byla většinou hra o nečekaný pobyt v gulagu nebo rovnou o život. Ale pokud chce někdo zjistit, jak v 50. letech minulého století z Letné trůnila nad Prahou monstrózní socha J. V. Stalina, tak má stále jedinečnou šanci prohlédnout si její vyobrazení na vlastní oči na starém gobelínu visícím v baru Grand Hotelu International v Praze 6. Nenápadně, řekl bych až trochu omšele se tu tiše rozprostírá scenerie o rozměrech asi osm krát čtyři metry s vyšitým dobovým podrobným panoramatem hlavního města.

Hoď kamenem, kdo jsi bez viny

Jen těžko si lze vybavit někoho, kdo měl větší vliv na vývoj populární hudby 21. století než Kanye West. A vůbec nezáleží na tom, jestli je váš vztah k hip hopu podobně rezervovaný jako ten můj. Americký umělec, známý též jako Yeezy či Ye, vyrůstal v Chicagu 90. let a od počátku měl silné vazby na undergroundovou scénu – což také hned dokázal patřičně využít při budování svého obrazu. Už na svém debutovém albu The College Dropout (2004) se stylizoval do role spojovatele světa komerce a undergroundu: označoval se za „prvního negra s mercedesem a batohem“.

Pomsta chutná i po letech, vůně benzinu, lítaj facky

Od posledního filmu Quentina Tarantina už uplynulo dlouhých sedm let – jeho zatím poslední snímek Tenkrát v Hollywoodu měl premiéru v roce 2019. Fanoušci ale zatím příliš netrpí. Ve své knize Cinema Speculation (Filmové spekulace, 2023, česky v překladu Ivy Hejlíčkové) nabídl Mistr vlastní výběr snímků, s nimiž lze smysluplně trávit čas, než se dočkáme jeho údajně posledního, desátého počinu. Tarantino nepředkládá jen seznam oblíbených titulů, ale skládá osobní mapu doby, jež ho formovala jako diváka i tvůrce.

Chasidi u Kiliánů v Židenicích

Krásné, sluncem zalité dny na úplném konci srpna trávím v posledních letech potloukáním se po centru Brna, kde se v tu dobu konává festival židovské kultury Štetl. Ráno vstanu, v hotelu se nasnídám, přitom si naplánuju den, zajdu si na pěkný program, mezitím se seznamuji s brněnskými plovárnami, večer pak počítám židovské sedmikrásky nad Brnem. Vlastně nic nemusím, jen se předpokládá, že pak napíšu článek, třeba o tom, jak se o Brno zasloužili židovští architekti.

Zpět na hlavní stranu