Přestávka skončila je žánrově i ideologicky nevyhraněný román – jaká radost se do něj začíst. Škoda že současná česká literatura už dávno rezignovala na minimální snahu napsat „velký evropský román“ a často se utápí v progresivistických klišé nebo autofikčních příbězích o tom, jaké hrozné střevní potíže autora postihly. Za skutečnou literaturou se tak musíme vydat na dovolenou: ještěže ty Bulhary (Gospodinov), Francouze (Binet) a Italy (Ferrari) máme.
Po Hlivicích vedla cesta přirozeně do Katovic. Vlak se k nim rychle blížil hustou aglomerací, kde názvy zastávek zněly jako jména továren a odborových organizací: Zabrze, Ruda Śląnska, Chorzów, pak Katowice… Bylo léto, takže listy stromů zakrývaly kulisy dávné industriální slávy rajonu, kde byla taková koncentrace fabrik, dolů, koksoven, železáren a těžkého proletariátu, že stačilo, aby se tady vstoupilo do štrajku, a národní hospodářství se začalo hroutit.
Zatímco ve Spojených státech má myšlenka centra pro zahradní potřeby či kulturu tradici i ve víc než stoletých rodinných podnicích, v Evropě je podstatně mladší. Mnohá z takových míst vznikla postupně ze školek, zahradnictví, ale také z farmových krámků, ba dokonce i z řeznictví. Jak šel čas, proměňovaly se krámky se zeleninou a vejci zvolna v nabídku všeho souvisejícího se zahradou, po čem byla zrovna poptávka. V Británii mají samozřejmě jasno a jejich nejstarší zahradní centrum slaví letos sedmdesátku.
Ve světě streamovacích společností se projevuje jistá setrvačnost. Jeho těžiště se sice – hlavně v případě Netflixu – přesouvá ke standardizovaným žánrovým kusům určeným publiku, které se dívá jaksi napůl (vedle toho scrolluje na mobilu, uklízí, vaří a podobně). Nemělo by proto být obtěžováno požadavky na soustředěnou pozornost, vše by se mu mělo řádně a pokud možno několikrát vysvětlit, neznepokojovat ho tím, že by konzumovaná zábava nějak vybočila z algoritmem stanoveného rámce. Zároveň ale ještě dobíhají starší projekty a koncepty z časů, kdy služba chovala jiný typ ambicí.
Odvaha i vlna. Právě tyto významy v sobě nese švédské slovo våga a oba také dobře vystihují novou vodní věž na západě země. Monumentální dílo, které se v krajině chová spíš jako landartový zásah než jako technická stavba, navazuje na odvěkou tradici budování úchvatných vodních děl, a pomáhá tak redefinovat vodojemy i v jedenadvacátém století. Na západním pobřeží Švédska leží Varberg, čtyřicetitisícové město známé historickou pevností nad mořem, písečnými plážemi a dlouhou tradicí lázeňství.
Recenze jsou ze své podstaty subjektivní disciplína, k nějaké objektivitě se lze dobrat jen stěží. Rád si představuji, že by se jí mohl blížit třeba můj názor na zpěvačku Rosalíu (nebo na Queen – absolutní ošklivost zkoncentrovaná do jedné skupiny, s kníratou operní zpěvačkou, kytaristou v galoších, imbecilními skladbami a výpůjčkami z klasické hudby…). Jak je vidět na mém příkladu, i recenzent – nebo možná právě on – podléhá silným subjektivním svodům; většinou je to však způsobené láskou k hudbě, nikoli opakem.
Ve vídeňské Albertině se setkalo moderní a gotické umění. Velkolepá výstava staví do centra pozornosti mistrovská díla od symbolismu po expresionismus, která čerpají inspiraci z emocionální síly středověké tvorby. Gothic Modern ukazuje, jak obracení moderních umělců k tvorbě vzniklé před nástupem akademické tradice otevíralo nové cesty jejich vlastní kreativitě. Významná díla moderny vytvořená mezi lety 1875 a 1925 jsou zde přímo konfrontována sikonickými malbami, grafikami a sochami starých mistrů.
Je začátek srpna, jsme stále ještě v Nise a ukrutně prší. Meteorologické mapy ukazují, že dešťový chuchvalec se převaluje právě v téhle části střední Evropy, v pásu asi padesáti kilometrů nad a pod horami sudetskými, epicentrum je v našich Jeseníkách, jižní okraje někde u Olomouce, severní kousek nad Nisou. V Praze svítí slunko, ve Varšavě taky, na Baltu je třicet stupňů, ale tady, jak se to polsky řekne, pada a pada. Střední Slezsko je durch und durch promoklé, nejvíc zde, na přechodu mezi Dolním a Horním, v oblasti kolem města Opolí, pro které před dvaceti lety v Polsku vytvořili nové vojvodství Opolské.
Je to už několik let, co byla kolegyně kdesi na americkém venkově a před řadou místních krámků vyfotila docela obyčejné áčko, které říkalo asi tohle: „Každá stovka, kterou utratíte u nás, půjde na kroužky našich dětí, jídlo od farmářů z okolí a zůstane v místní komunitě. Stovka, kterou utratíte v řetězcích, zmizí nadobro.“ Ihned se strhla diskuse, kroužící vesměs kolem toho, o jak více či méně zjednodušující obraz souboje lokalizace s globalizací jde. Nicméně vrtalo mi to hlavou, protože odpůrci i příznivci byli neméně skalní a nachytávali se navzájem ve stylu „A k tomu sedlákovi pojedeš na kole, co sis sám vyrobil, jo?
Na pražském Výstavišti stojí jedna po všech stránkách svérázná stavba, do které v devadesátých letech proudily davy na muzikály v čele s Jesus Christ Superstar, pak však na více než dvě dekády upadla do zapomnění. Po loňské rekonstrukci ale opět otevřela své unikátní kruhové hlediště – a nabízí prostorový zážitek, jaký u nás nemá obdoby. Roku 1993 proběhl první ročník Grand Prix Obce architektů, vůbec prvního celostátního ocenění za architekturu. Zakládala jej mimo jiné Alena Šrámková a jeho váha byla mimořádná.
Na začátku osmdesátých let se New York otřásal hudební revolucí a vytvářel překvapivé předobrazy následující dekády. Patřil k nim vzestup hip-hopu i elektronické experimenty, stále ale poháněné punkovou energií, která se jen přesunula z legendárního klubu CBGB do klubu Mudd. V čele studiových pokusů a odklonu od punkového minimalismu stáli Talking Heads. Žádné album předtím neznělo jako Remain in Light: hutná, africkými vlivy nasáklá funková masa prokládaná exaltovanými promluvami a pronikavě vtíravými refrény zpěváka Davida Byrnea.
Karel Hvížďala (84) je autorem řady dlouhých rozhovorů, z nichž některé by se daly považovat za zásadní a těžko už někým jiným překonatelné: s Václavem Bělohradským, Václavem Havlem, Karlem Schwarzenbergem, Pavlem Landovským, Karolem Sidonem… Je ale také komentátorem, glosátorem, esejistou, tedy člověkem (psaného) slova, l’homme de lettres, jak říkali Francouzi lidem, kteří se stále a ke všemu potřebují vyjádřit, stále něco sepisovat, pořád ke všemu přidat svá slova. Tento sklon, potřeba, návyk stojí za několika jeho (polo)beletristickými knihami, do nichž ve velké míře proniká jeho já.
Kurátorka Kristýna Jirátová (občas označovaná jako Otto M. Urban v sukni – milá lichotka!) připravila monumentální výstavu věnovanou motivům dvojnictví. Rozčlenila ji do několika tematických okruhů: víra v dvojníka, rozdvojenost a mnohočetnost osobnosti, alter ego, zrcadlo, stín a digitální dvojník. Na rozdíl od kurátorských vizí právě Otta M. Urbana není tato výstava tak temná a – bohužel – ani tak dramaturgicky sevřená. Přesto patří k nejzajímavějším počinům, s nimiž se letos GHMP představila.
Až ráno jsem se s potěšením dozvěděl, že hrad (nebo zámek, ono to splývá) v Otmuchově, v němž jsem přenocoval, patřil nějakou dobu Wilhelmu von Humboldtovi, tedy tomu učenci všech učenců. I lidé, kterým jméno Humboldt něco říká a vědí, že to byli dva němečtí bratři, tedy Wilhelm a Alexander (něco jako bratři Grimmové), možná tápou, kdo se zabýval čím. Když se to zjednoduší, tak Alexander byl cestovatel a přírodopisec hledající jednotu všeho tvorstva skrz jeho rozdíly, něco jako náš profesor Stanislav Komárek.
Jubilejní desátý ročník nejvýznamnější české přehlídky soudobé architektury jednoznačně ovládl dětský hospic Dům pro Julii. Získal hlavní ocenění České ceny za architekturu, Cenu předsedy Senátu i Cenu veřejnosti. Letos se však mluví také o stavbě, kterou mezinárodní porota zcela opomněla. Jde o vůbec první dětský hospic v Česku, u kterého autoři svým promyšleným návrhem prokázali, že i architektura může lidem pomáhat zvládat přetěžké životní situace.
Před dvaceti lety jsem díky svému spolužáku Štěpánu Špoulovi měl šanci nahlédnout do Etnobotanické zahrady v mexickém městě Oaxaca de Juárez. A co víc, nahlíželi jsme rovnou s jedním z autorů. Alejandro de Ávila mi utkvěl v paměti jako rozvážný lysohlavý chlapík, který nám zvolna upředl před zraky příběh celého díla, které spojilo úsilí botanika a umělce. Francisco Toledo a Luis Zárate vnímali prostor a rostliny především z pohledu výtvarného.
Jako dravec sleduje krouživým pohybem svého oka myši pod sebou, tak recenzent hledá ubohou oběť, do níž by zaťal své drápy. Rád by zahlédl nějaké tučné sousto, na nějž by zaútočil, snesl by se ze svých výšin, vrazil by do něj pařáty i zoban a začal trhat, drásat, škubat, až by peří či chlupy létaly. Shlíží tedy pod sebe ze své výše, jeho orlí zrak zírá dolů na hemžení pod ním, už se chystá zvednout perutě a vytasit ostří kritické. Dlouho však otálí, máloco zdá se mu hodné jeho pozornosti, mnohokrát nechá cíl přejít, máloco vzruší jeho touhy krvelačné.
Nukleární válka, atomový výbuch jsou děsivé možnosti, které zároveň dráždí představivost. Je to ten nejspolehlivější „McGuffin“, generace filmových superagentů se honily po plátnech kin, aby katastrofě tohoto druhu na poslední chvíli zabránily. A je-li moment velké exploze ve filmu často užíván jako svým způsobem orgastický, pak výbuch atomovky představuje ze všech vrcholů ten nejvrcholnější. Existují ale filmy, jež nukleární zbraň nepoužívají jako dráždidlo – deklarují spíš ambici vykreslit, jak by mohlo vypadat, kdyby skutečně začaly létat rakety s jadernými hlavicemi, či jak by k tomu mohlo dojít.
Mexico City, září 1951. V baru sedí Čarostřelec. Miluje Joan. Spolu si hrají na Viléma Tella. Jenže i Čarostřelec (spisovatel William S. Burroughs) se jednoho dne utne. Moderní přepis klasické opery Čarostřelec v režii Roberta Wilsona měl premiéru v roce 1990. Inscenace slavila ohromný úspěch a od té doby se dočkala mnoha uvedení po celém světě. Nyní se konečně představí i v české premiéře v Divadle Komedie.
Také při výstupu na radniční věž v Paczkówě, kterému tady budeme říkat Pačkov, mi byl přidělen mladý muž. V Čechách, kde též lezu na každé cimbuří, je člověk obvykle po zaplacení vstupného ponechán sám sobě, v Polsku je spíše zvykem, že je vám přidělen průvodce. Když se štracháte po starých strmých a úzkých schodech, snažíte se proto působit křepce a čerstvě, berete to na jeden zátah a dech udržujete klidný. Pak ho málem vypustíte. Aspoň já to tak dělám, s úmyslem Polákům ukázat, že Čech, byť na to nevypadá, není žádná měchuřina.
Po třiceti letech plánů, odkladů a politických zvratů se u pyramid v Gíze oficiálně otevřelo největší muzeum světa, které je celé věnované staroegyptské civilizaci. Od samého počátku se na projekt Velkého egyptského muzea soustředila obrovská pozornost a samotná architektonická soutěž na jeho podobu se stala druhou největší v historii – o to větší překvapení bylo, že v konkurenci více než tisícovky návrhů uspělo tehdy neznámé irské studio s pouhými třemi zaměstnanci.
V rámci tradice zahradnictví jsem dlouho udržoval tzv. Alfonsův záhon, kde bylo několik brukvovitých zelenin. Ty pravidelně s nástupem podzimu zplenil kolemjdoucí zajíc a bylo takříkajíc po sklizni. Když se na podzim ozvala povědomá střelba, známý hopkal před honci, hodil floka u nás pod vraty a byl v bezpečí. Bohužel, jak už to tak v nepohádkových příbězích bývá, jednou přišel den, kdy to nestihl a skončil na pekáči. Tehdy se na záhoně urodilo a uspořádal jsem první beznákupový týden, kdy jsem téměř vyžil z toho, co zahrada dala, sůl, pepř a podobně v to nepočítaje.
Dílo amerického režiséra Martina Scorseseho je součástí filmového kánonu, jeho tvůrce je certifikovaný velikán. Jeho veřejný obraz je už jaksi ustálený – aktivní tvůrce, který je zároveň ztělesněním historie filmu posledního víc než půlstoletí, všeobecně respektovaný a také oblíbený. I lidé, kteří jeho dílo moc či vůbec neznají, vědí, že je to veliká postava. Jedním z mnoha potvrzení jeho statusu je i to, že o něm velká streamovací společnost (Apple TV+) nechala natočit pětidílný dokument.
„Žijeme ve světě plném značek a franšíz – nejbezpečnější je dnes oživit něco, co už má své publikum,“ řekl při propagaci svého nového seriálu Vince Gilligan, jeden z nejoceňovanějších scenáristů posledních dvaceti let (Perníkový táta, Volejte Saulovi). „Dostat do výroby něco, co nevychází z předchozího filmu, komiksu nebo videohry, je těžší než kdy dřív. Každá generace si zaslouží vlastní příběhy, ne jen ty, které vyprávěli její prarodiče.“
Příběh, vyprávěný například dohořívající cigaretou nebo starou budovou, hýří barvami a svěžím způsobem nakládá s tradicí magického realismu a s hinduistickou mytologií (scenárista Ram V má indické kořeny). Byť autor místy trochu vykrádá tvorbu Neila Gaimana (Sandman), pořád jde o jeden z nejzajímavějších autorských komiksů posledních let – a důkaz, že komiks klidně můžete mít na nočním stolku vedle rozečteného Nabokova a Vargase Llosy.
Na věži kostela sv. Kryštofa ve Zlatém Stoku čili Rychlebech jsem nebyl sám. Doprovodil mě tam polský mladík, který si tím přivydělával o prázdninách. Trochu jsem ho litoval, že musí se mnou nahoru, tak jsem mu zdvořile chválil město, na což se on tvářil skepticky a řekl – snad že jsem ho na té věži mohl slyšet jen já –, že od té doby, co tady nejsou Němci, je to okropna dziura, tedy strašná díra, a kdo má nohy, chce pryč. Já se ho chvíli snažil přesvědčit, že tak strašné to není, že je to tady ciekawe, tedy zajímavé, a hlavně že když všichni odejdou, bude ta džura ještě větší.
Díváme se z necelých tří tisíc metrů dolů do údolí a vidíme vesnici s jejími políčky kukuřice, brambor či buráků obklopenou desítkami hektarů naprosto zerodovaných svahů. Můžeme se podívat do všech světových stran a nabídnou nám stejný obraz, kam oko dohlédne. Liší se jen tím, zdali eroze dosáhla svého dna až na skalní podklad, anebo pracuje se zvětralinou, kterou voda a vítr sunou postupně kamsi do údolí. Záhyby tzv. badlandů tu a tam spoře obývá ta nejotrlejší vegetace, která vcelku libovolně mizí stejně, jako se objevuje.
Na britské zpěvačce Lily Allen nikdy nebyla hudba to nejzajímavější. V roce 2005, ve svých dvaceti letech, podepsala svou první profesionální smlouvu. Tou dobou se zároveň začal rodit fenomén MySpace, Allen se o něm dověděla od své kamarádky, britské raperky Lady Sovereign, a začala tam zveřejňovat své popové demoverze s prvky rapu a ska – a už v roce 2006 sledovala, jak se její písně stávají virálními: třeba hit Smile, ve kterém zpívá nevěrnému ex: „When I see you cry / Yeah, it makes me smile.“
Fenomén tiny house má mnoho podob, ale jedno mají společné – snahu dostát požadavkům na komfort, funkčnost i estetiku na co nejmenší ploše. Pobyt v ubytovacích zařízeních tohoto typu obvykle stojí víc než noc v dobrém hotelu, za pocit absolutního klidu v obklopení přírodou a vytříbeným designem si ale mnozí rádi připlatí. Nová chata na Valašsku to vše splňuje s přehledem a nenásilně. Chata Bebech těží z výjimečné polohy v krajině kopanic a starých sadů, která si dodnes uchovává silnou regionální identitu.
Volné seskupení malířů a sochařů – opravdu jen mužů, žena mezi nimi nebyla žádná – známé pod číselným označením 12/15 (celým názvem 12/15 Pozdě, ale přece) má v dějinách českého výtvarného umění místo jisté jako třeba Osma, Tvrdošíjní, Skupina 42 nebo Trasa. Teď se za tvorbou všech dvanácti členů skupiny v letech jejích počátků můžeme ohlédnout v příjemném prostředí bývalé jezuitské koleje v Kutné Hoře. Galerie Středočeského kraje (GASK) zkušeným a citlivým kurátorem, přizvala k přípravě expozice ještě další dva muže, Petra Macha a Josefa Vomáčku.
