Zatímco v regulérnějším a na sdílnosti založeném umění, především literatuře (té obvykle nerozumíme, je-li třeba napsána finsky nebo pozpátku), je spoléhání na intuici, přibližnost, snivost či neurčitost škodlivé až zničující, ve výtvarném umění je to často naopak. Právě to, čemu není rozumět, je tam životodárné a přitažlivé.
Světlana je některými považována za největší odbojovou organizaci proti komunistickému režimu v bývalém Československu, jiní v ní vidí uměle vytvořenou organizaci někdejší tajné policie StB. Výstava provede návštěvníky po stopách tajemstvím zahalené protikomunistické organizace
Není to špatné, když se autoři drží témat a postupů, které se jim už jednou osvědčily. Třetí řada pověstného seriálu Temný případ (True Detective) toho budiž důkazem, od příštího týdne ji bude vysílat HBO. Její autor Nic Pizzolatto se v ní vrací k tématům a postupům, kterými Temný případ ve svých lepších časech strhl publikum i kritiku. Jistě, nová řada proto nepůsobí vysloveně objevně, v něčem představuje návrat do známého světa.
Film mexického režiséra Alfonsa Cuaróna Roma má ve světě skutečně mimořádný ohlas, nejenom proto, že vyhrál festival v Benátkách. V nadšených recenzích a reakcích filmových publicistů zaznívá, že ten film svým významem přesahuje měřítko ročních bilancí, zaslouží si být zmiňován v kontextu toho nejlepšího, co vůbec kdy ve filmu vzniklo. Nejeden s historií filmového umění obeznámený kritik označil Cuarónův snímek za vůbec nejlepší, jaký v životě viděl.
Pavla Horáková není ve zdejším literárním světě neznámá. Překládala těžké americké autory, vydala „dorosteneckou“ trilogii o hrobařících, která toho hodně naznačovala, spolu se Zuzanou Dostálovou a Alenou Scheinostovou napsala štafetovou novelu Johana. Její Teorie podivnosti je tedy něco, co se dalo jaksi očekávat, i když i tak je to překvapení, široko daleko bez konkurence.
Dan Bárta přichází s novou, symfonickou podobou své hudby ve spojení s Komorní filharmonií Pardubice. Spolupráce začala v roce 2013, kdy se uskutečnil první společný koncert. „Hrát s velkým tělesem je prostě pěkný, kvůli zvuku a barvě a vůbec, kvůli síle,“ říká zpěvák.
Anketa, jejíž výsledky na těchto stránkách předkládáme, chtěla být jiná než obligátní hledání „knihy roku“. Naše respondenty jsme požádali o praktické doporučení, které by čtenářům usnadnilo orientaci v současném chaosu – knižním, myšlenkovém, politickém i ideologickém. Domníváme se, že vědět o nějaké podstatné „povinné četbě“ je užitečné.
Deníkové zápisky významného českého interního lékaře Josefa Charváta (1897–1984) už známe. Roku 2014 pečlivé editorky Marie Bahenská a Hana Barvíková nabídly čtenářům knižní podobu záznamů psaných v průběhu roku 1945, nyní předložily další svazek, snad ještě významnější. Nazvaly jej Josef Charvát v dobách naděje a zmaru. Deníky z let 1946–1949.
Rozumný člověk řeší problémy, až když nastanou, případně si ještě nějaký čas počká. A právě těm, kdo až plus minus touhle dobou začínají pomýšlet na to, jaké dárky blízkým nadělí pod stromeček, je určen následující výběr pozoruhodných desek, které se objevily během posledních týdnů a měsíců. Selekce je orientována na zákaznictvo věku, řekněme, zralejšího.
Anketa, jejíž výsledky na těchto stránkách předkládáme, chtěla být jiná než obligátní hledání „knihy roku“. Naše respondenty jsme požádali o praktické doporučení, které by čtenářům usnadnilo orientaci v současném chaosu – knižním, myšlenkovém, politickém i ideologickém. Domníváme se, že vědět o nějaké podstatné „povinné četbě“ je užitečné.
Mary Poppins je zpět! Vrací se do Třešňové ulice, kde žije již dospělý Michal (chlapec z původního filmu) se svými třemi dětmi. Michalovi, kterého život nešetří, začne díky tajemné chůvě a jejím schopnostem šťastnější období… Film má mnoho svérázných postav, hvězdně obsazených – Emily Bluntová, Meryl Streepová a další.
Srdce temnoty je, jak známo, titul slavné novely Josepha Conrada, v níž před sto lety vylíčil cestu nejmenovanou africkou zemí, na jejímž konci se setká se šíleným obchodníkem Kurtzem. Conradovo jméno předtím, než si ho poangličtil, znělo Józef Teodor Konrad Nałęcz Korzeniowski. Polský novinář a reportér Wojciech Jagielski s narážkou na svého velkého krajana nazve v jednu chvíli ve své vynikající knize Modlitba za déšť „srdcem temnoty moderního světa“ Afghánistán. Spojil s ním dvacet let, podnikl tam devět reportážních cest a v celku prožil dva roky. Napsal o něm knihu, která je špičkou ve svém žánru, esejistickou reportáž, jejíchž čtyři sta padesát stránek se čte jedním dechem, takže přes temnotu, již afghánská realita vyzařuje, čtenář lituje, když kniha skončí.
Svět filmu je svět krásných lidí nebo spíš lidí, kteří si dávají záležet na tom, aby krásně vypadali nebo o tom aspoň byli schopni sami sebe přesvědčit. Vypadat špatně je noční můra, katastrofa, která v dnešních časech bude velmi pravděpodobně zachycena a uchována pro věčnost, opatřena peprnými komentáři. Asi i proto se často dočkají vrcholných ocenění herečky a herci, kteří jsou schopni na tohle zapomenout, nechají se kvůli práci důkladně zošklivit.
Je zbytečné spekulovat, má-li spisovatel psát do novin, zda mu žurnalistika kazí styl, morálku nebo čtenářstvo. Je pravda, že ne každému spisovateli či spisovatelce to jde, což často naznačuje i něco o kvalitě jejich spisovatelství. Pro jiné je publicistika přirozená věc, samozřejmé „rozšíření bitevního pole“, abychom se vyjádřili s jedním slavným Francouzem. V ideálním případě je to použití řemesla a nadání pro účely širší veřejnosti, ale také pochopitelně pro vlastní obživu.
Barrandov – filmový kopec, ale také čtvrť, kde si stavěla vily smetánka tehdejší doby. Co vila, to příběh. Nezisková organizace Prázdné Domy pořádá už poněkolikáté komentovanou prohlídku tohoto charizmatického místa, účastníci nepřijdou ani o Barrandovské terasy. Zájem bývá velký, lístky jsou již k dispozici.
Před rokem 1989 se mohla hrát taková hra. Řekni mi tři filmy, které bys chtěl vidět, ale v Československu je nikdy neuvidíš: nebo jenom na nekvalitních videokazetách od veksláků, ale to by ses musel velmi snažit a třeba i ponížit. Moje, ale myslím, že častá trojice byla: Bezstarostná jízda, Apocalypse Now a Poslední tango v Paříži… Byly to vlastně základní filmy západní kontrakultury, v konvenčním smyslu velmi „kritické“ až levičácké, ale zároveň pro zdejší puritánské poměry nepřijatelné, takže je úřady nikdy nemohly pustit do kin – natož do televize. Záminkou mohly být drogy a sex, dvě tabu, která byla v těch filmech zobrazena s otevřeností do konce šedesátých let nevídanou, ale byla v tom i averze hlubší, neboť ty filmy byly nějakým způsobem přes hranu, vlastně i pro mnoho lidí na Západě.
Až někdo bude s potřebným odstupem hodnotit knižní (nad)produkci, kterou vyvolalo letošní sté výročí vzniku Československé republiky, možná do své bilance práci 100 let Československa ani nezahrne. Je to dílo pravděpodobně určené dětem, i když to o sobě výslovně neříká, žádné „Pro čtenáře od 9 let“ tady nevidíme. Forma komiksu nás ovšem nesmí mást, tato výkladová zkratka už dávno není určena jen dětským čtenářům, dnes se mezi její adresáty bez rozpaků hlásí i ti dospělí lidé, kteří jsou při výběru četby, pardon, trochu infantilní.
Barbara Bushová byla první dámou jen čtyři roky, přesto se do amerických dějin zapsala výjimečným způsobem – byla totiž nejen manželkou, ale i matkou prezidenta, což se kromě ní poštěstilo pouze Abigail Johnsonové v 18. století. Neuvěřitelných třiasedmdesát let trvající manželství s Georgem H. W. Bushem ukončila až její smrt v dubnu 2018. Bývalý prezident ji přežil o osm smutných měsíců. Jejich svazek byl tak staromódní jako jejich smrt – oba zemřeli v kruhu rozvětvené rodiny, kterou tvoří pět žijících dětí, sedmnáct vnoučat a sedm pravnoučat. Těžko se hledá lepší vizitka pro leckdy vysmívané a údajně „nežitelné“ konzervativní hodnoty, které snad nepřinášejí tolik okamžitých požitků jako jejich moderní náhražky, zato nabízejí trvalé a smysluplné životní ukotvení.
Přežily zatím všechno, a že těch útoků už bylo požehnaně. Děda Mráz i Santa Claus, SMS zprávy i nástup internetu, chytré telefony, sociální sítě i posunutý kalendář supermarketů, který blížící se advent ohlašuje v době, kdy ze stromů ještě ani nezačalo padat listí. České Vánoce už více než sto let vždy v prosinci odtroubí ponocný v huňatém kožichu na návsi pod kostelem Hrusicích.
Většina Země byla zničena, ale civilizaci se podařilo přežít a přizpůsobit se novému životu. Obrovská pojízdná města se toulají světem a kvůli zdrojům pronásledují menší městečka. Obyvatel putujícího Londýna narazí na uprchlici Shawovou a začíná boj o holý život. Znepřátelené strany jsou nuceny kooperovat, aby přežily.
Je tady ticho a klid. Zatím. Zdeněk Ingr má před sebou kupičku tabáku, ze kterého si mlčky balí cigarety. Přes zaprášená okna se do jeho vetešnictví moc světla nedostane, a tak si u svého pracovního stolu celý den pomáhá rozsvícenou lampičkou. Za rok to tady už může před Vánocemi vypadat jinak. „Lidi už pomalu krásu starých věcí objevují a přicházejí jim na chuť. Zjistili, že tady mohou totiž nakoupit zajímavé dárky, které jsou vždy zaručeně originální. I kdyby to byl stejný výrobek, tak nikdy dvě věci nejsou opotřebované stejně, v tom je jejich půvab. Takže sem ke mně chodí lidi pro dárky k narozeninám a také už i k Vánocům. A přibývá jich,“ vypráví majitel krámku prosyceného vůní tabáku a kouřem z cigaret.
Když si Evropa v minulých dnech připomínala sté výročí konce první světové války (11. listopadu 1918), mohla snad v bezelstném pozorovateli vzniknout iluze, že pak už zavládl spravedlivý mír, který potom vydržel až do 1. září 1939. Tímto datem, přepadením Polska, končí meziválečné období, které sice bylo plné neklidu a napětí, ale bylo to přece jen období „inter bellum“, mezi válkami, tedy období míru.
Gramofonová deska plnila v časech mého dospívání funkci, řekněme, totemu. Předmětu, jímž člověk prokazoval svou kmenovou příslušnost. Také bývala velmi výrazným módním doplňkem, grafické dílo ve formátu elpíčka se barevností a zobrazenými lidskými typy vymykalo socialistickému realismu československých ulic. Mezi moje oblíbené „totemy“ patřila deska Davida Bowieho Low, jedna z jeho vůbec nejlepších, s výrazným obalem v ohnivých barvách, dominoval mu portrét umělce v jeho nejvíc androgynní nebo spíš mimozemské poloze. Sošný muž ztracený někde v ohnivém světě, oči upřené k něčemu konkrétnímu a zároveň vůbec nikam. Na tom obalu byl záběr z filmu Muž, který spadl na Zemi britského režiséra Nicolase Roega, jednoho z formálně nejvýraznějších tvůrců přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, jehož nejlepší filmy také dokázaly postihnout temné spodní proudy „vysmáté“ kultury té doby.
Ve snaze (o níž se jistě domnívá, že je bohulibá) přiblížit a otevřít Nový zákon těm, kteří ho snad neznají, sepsal evangelický teolog a kazatel Alexandr Flek (nar. 1968) apokryfní příběhy, v nichž Ježíše Krista přemístil do České republiky našich časů. Riskuje jistě víc než například Josef Lada, když vytvořil obraz Ježíšova narození v pitoreskních reáliích českého venkova.
Výstava ke 100. výročí oficiálního uznání československých legií představí život a dílo sochaře Rudolfa Březy. Jako legionář se účastnil bojů o Slovensko, vytvořil znak československých legií, pamětní medaile vojenských pluků a pomníky významných osobností. Sňal posmrtnou masku M. R. Štefánika, s nímž se osobně znal.
Historie údajného únosu premiérova syna Andreje Babiše mladšího hodně lidí vyprovokovala k reakci typu „něco tak šíleného jsem v životě v porevolučním Česku nezažil a ani si nemyslel, že zažiju“. Docela pochopitelná reakce, sám příběh i některé jeho postavy vykazují příbuznost s postavami devadesátkových thrillerů o matláckých zločincích. Zároveň tak reakce i její četnost dokládá, v jak rozumném světě v posledních desetiletích žijeme. Předkové byli uvyklí šílenějším storkám.
Dvě poschodí v paláci Kinských na Staroměstském náměstí v Praze hostí po čtyři měsíce velkorysou kolekci obrazů českých (a také francouzských) malířů. Vybraným dílům je společné místo vzniku, respektive místo, jež posloužilo jako zdroj inspirace: Bretaň, západní výspa Francie, poloostrov o rozloze 27 tisíc kilometrů (to je zhruba jako výměra Jihočeského, Plzeňského a Středočeského kraje), kde dnes žije 3,3 milionu obyvatel.
Ke svým dvěma avizovaným koncertům v O₂ areně přidala kapela Lucie ještě jeden. V první polovině listopadu totiž skupina po dlouhých letech vydala nové album EVOLUCIE, které na koncertech představí. Kromě novinek zahraje v nejslavnější sestavě i všechny zásadní hity – průřez celou kariérou.
Vždycky je dobré znova se ptát, kdo a co je to spisovatel, vždyť jeho identita a role se v proměnách doby pořád mění. Jenže to je právě základní omyl. Mění se pouze identita a role spisovatelstva co pomyslného celku.
Pablo Picasso se v lednu 1927 zamiloval do sedmnáctileté blondýnky Marie-Thérèse Walterové, kterou potkal před Galerie Lafayette na Haussmannově bulváru a byl okamžitě okouzlen jejím krásným řeckým profilem. Ten se potom bude objevovat dalších devět let na jeho ženských portrétech, dokud se v roce 1936 neobjeví další objekt a oběť, fotografka Dora Maarová.
