Umění a kritika

Pokoj a dobro v Obděnicích

„Hele, ty jezdíš po těch kostelích, tak bys měl konečně přijet do Obděnic! To je přesně pro tebe: kostel, krásnej, snad ještě románskej, a vedle fara, už dávno opuštěná, ale v dobrým stavu, můžeš tam přespat. A sloužil tam farář Hlad, úžasná postava, hrdina, světec, znáš ho, ne? Tak to bys ho teda měl znát. Já ho taky neznal, ale udělal jsem o něm představení, takový dokumentární pásmo, tak jednou za měsíc se to dává, na té faře, to bys měl vidět. Je to tam fakt moc zajímavý, Sedlčansko, kameny, žula, lesy, kousek Husova kazatelna… Můžeš pak o tom napsat do těch svejch zápisků... nebo co to píšeš.“

Zpráva o stavu české architektury

Jubilejní desátý ročník České ceny za architekturu (ČCA) zná své nominované projekty. Pětadvacet stavebních počinů od nenápadné kapličky přes protierozní úpravy krajiny na moravském venkově po prémiový bytový development reprezentují různé podoby architektury i její dnešní témata. Je jedna zdánlivě banální otázka, při které se ale architekti a architektky zpravidla ošívají a dlouze hledají slova: Co je vlastně architektura?

Íránské filmové samizdaty

Výrazem současného Íránu nejsou jenom apokalyptické hrozby ajatolláhů a sevřené šiky revolučních gard. V zemi existují i lidé, kteří se diktatuře dokážou odvážně a třeba i za cenu těžkých obětí postavit. Patří mezi ně i někteří íránští filmaři, tamní kinematografie je oceňována už od konce minulého století, kdy festivalové publikum zaujaly filmy tzv. íránské nové vlny, především její nejvýraznější osobnosti – Abbáse Kiarostamího, filmaře a básníka, autora snímků na první pohled jednoduchých a zároveň velice komplexních, prodchnutých velmi přesvědčivým a neokázalým humanismem.

Všechnomamové

Občas se k večeru v zahradě tak nějak zasekne čas, přilepíme se k nějakému místu jako vosa na bonbon a musíme si povědět „všechno“. Obvykle to začne nějakou tou faunou, protože ta nám není každodenním chlebem a vždycky takříkajíc něco značí. Hojnost slunících se ještěrek pozdraví léto a ve stejné době se vydá na lov obří ropucha Ráchel, matečná užovka přezdívaná familiárně „hadice“ a tu a tam napojíme pochrupujícího ježka. Každopádně jinak se obdivujeme už jen výhradně flóře, co nám kde vykvetlo, jak co roste, kdy se co vyselo a případně i co nám zašlo. To by se od zahradníků dalo čekat. Koneckonců, máme v kultuře dva tisíce druhů vytrvalých peren a stovky dalších v záhonových testech. Máme se o čem bavit a čemu obdivovat.

„Normalizace“ pro nepamětníky

Do jaké doby autor zasadí děj příběhu, je jeho výsostná volba. Kulisami pro milostný román (respektive novelu, což je případ pozdního debutu Roberta Kapala) může být pravěk, biedermeier, německý protektorát..., jakákoli epocha, již si spisovatel troufne líčit. Má to svá pravidla, jistěže. Čtenář je obvykle citlivý na anachronismy, sotva by se třeba smířil s informací, že Žižka si před bitvou na Vítkově dal k večeři brambory na loupačku.

Audio orgie, shakespearovské slavnosti, Blixa zpívá Bowieho

Ani ten, kdo knihu Nezval: Básník a jeho syn od Krystyny Wanatowiczové už četl, rozhodně neudělá chybu, když si teď pustí i její zeštíhlenou (na vše ze 752 stran se dostat nemohlo) audio verzi, s níž přišel Český rozhlas. Však už jenom ten překrásný přednes Jany Štvrtecké! Její vyprávění je stejně civilní jako fatální. Málokterý rétor (snad krom Lukáše Hlavici či Pavla Soukupa) dokáže takto svým hlasem textu dodat jakousi další, novou kvalitu.

Znamení zvěrokruhu ve Stochově

Schválně, milé děti, kdo by – bez googlování – odpověděl na otázku, kde se narodil svatý Václav? Lze pochopit, že taková otázka většinu z vás netrápí, nejspíš ani nezajímá, ale přece jenom: národní světec a patron by nějaké rodiště mít měl, ideálně na nějakém významném místě – a vy byste ho měli znát. Myslíte si, že je to Praha? Vyšehrad nebo – to by možná tipovali ti trochu zasvěcenější: Levý Hradec, nebo snad Budeč? Samá voda!

Kukaččí hnízdo slaví ve Varech

„Ale zkusil jsem to, ne? Kristaboha, aspoň jsem to zkusil.“ Klasická, dnes by se řeklo skoro motivační hláška Jacka Nicholsona v roli Randla McMurphyho u nás zlidověla. Viděli jste ten film určitě mnohokrát, a přestože je americký, je svým způsobem součástí i naší národní identity. Teď hollywoodský klenot Přelet nad kukaččím hnízdem režiséra Miloše Formana slaví 50. výročí od svého natočení speciálním promítáním restaurované verze. Ta svoji cestu odstartovala letos na filmovém festivalu v Cannes, od 13. července bude k vidění v redistribuci v amerických kinech a slavnostní českou premiéru uvede hvězdná delegace na festivalu v Karlových Varech.

Z temnoty slyšíš ten hlas, který ti říká: Do světla!

K Davidu Lynchovi se historik umění a kurátor pražské galerie DOX Otto M. Urban dostal stejně jako mnoho lidí u nás – v roce 1992, kdy tu měla premiéru jeho Zběsilost v srdci. „Prvních pět minut toho filmu mě naprosto ohromilo,“ vzpomíná. Rok 1992 byl tak trochu i rokem Lynche, krátce po revoluci byli lidé plni touhy po čemkoli novém. Do kin šel i Modrý samet a Česká televize začala vysílat Twin Peaks, Lynchova tvorba tak zasáhla celou generaci. A bylo toho hodně, co u diváků způsobovalo naprosté vytržení a okouzlení.

Ponaučení ze sadu

Zděděný sad neuděláte výstavním za rok, ba dokonce možná nikdy. Třeba se prostě smíříte s tím, že je to svérázný obraz krajiny, a vaše vůle věci „zglajchšaltovat“ do jediného obrazu světa se poněkud obrousí. Tu šrámem na noze, tam převrženým traktorem, onde újmou na duši. Každopádně jakkoli si téma nastudujete sebelépe a pohovoříte se zkušenými, jimž je denním chlebem, překvapení vás potká větší halda, než by se kdo nadál, a to všeho druhu.

Hledání smyslu a míry

Kdo říká, že historický kostel nemůže získat nový a zcela profánní účel? A kdo tvrdí, že atraktivní kancelářské prostory vznikají výhradně v novostavbách? Sicilský projekt Prior Ecclesia zpochybňuje hned několik společensko-architektonických dogmat. Když se ocitnete v historickém centru sicilského města Alcamo, jen kousek od Palerma, kroky vás dříve či později zavedou k jedné nenápadné stavbě, kterých je na ostrově plno.

České sny, zraňující i zraněné

Románový deník Ludvíka Vaculíka z roku 1979 jako by předjímal deníkový román George Orwella 1984. V ušmudlané normalizaci Gustáva Husáka, opřené o bodáky Leonida Brežněva, se rozeznívá úděsná Oceánie Velkého bratra. Autora, prototyp Valacha, jsem v samizdatovém fejetonu k jeho padesátce oslovil: S tebou se musí každý rozhodnout, bude-li tě mít rád, jaký jsi, nebo trhnout mezi dveřmi!

Krása rozkladu, strašlivé vize, šílený Japonec

„Nejde jen o zasazení děje na ztracené místo a do doby nedlouho vzdálené válce, jsou tu přítomné i naléhavá atmosféra a vědomí konfrontace se zlem. A pak je tu ještě jedna věc – silný příběh, protože Erika Bornová byla vždy především story-teller,“ vysvětluje kurátor výstavy Radek Wohlmuth. Druhý okruh výstavy má jiný charakter. Jsou to obrazy zvířat a hmyzu, nebo jejich pozůstatků, malované kombinovanou technikou akrylu, pastelu, uhle, písku a metalických vodovek. Formáty často přesahují dva metry, jako by zdůrazňovaly, že lidské záležitosti pomíjejí, ale příroda je věčná. Ve „Špálovce“ za symbolické vstupné k vidění až do konce léta.

Stará strašidla v Novém Strašecí

Člověk zasažen neodbytnou touhou spatřit po letech Nové Strašecí ji ukojí jednoduše prostřednictvím Buštěhradské dráhy, která v Praze začíná na dejvickém nádraží. Původně tam vozy táhli koně, pak pára, teď tam jezdí takové namodralé vagony na vodu. Já si sedl do tichého oddílu, kde každou chvíli někomu zazvonil mobil, do kterého pak jeho majitel hlasitě mluvil.

Koupím si poupě

Nejsou moc daleko časy, kdy bylo vcelku běžné vidět maminku či babičku, kterak vysvětluje dceři, jak vybírat afrikán, rajče nebo růži. Děda ukázal vnukovi, jak má vybrat na podzim ze zakládky stromek. Maluju si to? Ale jo, mockrát jsem to viděl a vídám poměrně často i dnes, kdy to vysvětlují přátelé jeden druhému. Zkontrolovat prokořenění, prohlídnout si počet výhonů, očka na bázi a celkové založení kytky. Troufám si říct, že lidí, kteří si umí koupit pěknou kytku, výrazně ubylo. Ke škodě jejich i ke škodě zahradníků.

Hoře z rozumu tlustého klauna

Vypadá jako neškodný tlustý klaun, ale to je právě jeho silná zbraň, která mu pomáhá dosáhnout toho, co chce. Lidé na něj pobaveně pohlédnou a pak před ním začnou mluvit otevřeněji a příměji, než jsou zvyklí, takže z nich vypadávají věci zajímavější a upřímnější, než by svěřili sociologickým průzkumům. Jeho neprůhledná identita (je to blonďatý izraelský Žid, takže jeho mateřštinou je hebrejština, ale vedle angličtiny a němčiny ovládá i arabštinu) mate jeho oběti, které pak zapomínají na opatrnost a na „taktiku“, kterou právě lidé z Blízkého východu používají jako přirozenou formu chování

Umění na plný výkon

Tate Modern z Podkrkonoší. Tak se přezdívá nové galerii současného umění nedaleko Trutnova. Jde o mimořádný počin, který vznikl díky úsilí a prostředkům manželů Kasperových přestavbou sto let staré vysloužilé elektrárny. Britské národní muzeum moderního umění Tate Modern se na břehu Temže v centru Londýna otevřelo přesně před pětadvaceti lety a s odstupem času jej můžeme zařadit mezi globálně nejvýznamnější stavby od přelomu milénia. Je to nejen fantastická stavba, ale i nesmírně úspěšná kulturní instituce.

K čemu nám vůbec jsou nějaké romány?

S četbou jsou od určitého věku akorát samé problémy. Váš čtenářský vrchol je už dávno za vámi (sám vím, že rok 2004 a těch devadesát dva výpůjček z knihovny nikdy nepřekonám), a i když je pořád strašná spousta toho, co byste si měli a chtěli přečíst, už se vám do toho nechce s takovou vervou jako kdysi (kolikátý že rok už mám rozečtený Bledý oheň od Nabokova?). To prvotní nadšení prostě časem vyprchá – ono je to tak nakonec se vším. Lepší to mají ti, kteří čtením usilují o sebevzdělání. I to ale může dopadnout tragicky.

Jevištní báseň ve Viole, přidušená čtvrť, Lynchovská bloudění

Když se v roce 2023 v naší nejprestižnější literární soutěži Magnesia Litera stala knihou roku sbírka básní Miloše Doležala Jana bude brzy sbírat lipový květ, bylo to velké překvapení. Ne že by si ocenění zrovna tento titul nezasloužil, ale nezvyklé bylo, že porotci sáhli pro absolutního vítěze do vod poezie, která je často ve stínu prozaické či publicistické tvorby. Doležalovi se povedlo napsat poetické texty, z kterých pramenil intenzivně emocionální, ale přitom zřetelný archetypální prožitek. Ten reflektoval náhlou smrt jeho ženy Jany Frankové Doležalové.

Budějovice, ale ne ty s Budvarem

Stav světa poněkud vybízí k tomu, aby si člověk vytipoval místa, kde by se dal přežít jeho konec. Zatímco svět se bude hroutit, zemská kůra praskat a vše pohltí plameny, tam si nikdo ničeho nevšimne, bude zachován klid a mír, takže tam bude možné blížící se apokalypsu nenápadně přežít. Tak takovým místem jsou třeba Moravské Budějovice, městečko, o kterém by se s Hrabalem dalo říct, že se tam jako v jeho Nymburku „zastavil čas“. Když se tam jednou za ten čas zastavím, jako bych vjel či vstoupil do nějaké zóny klidu a věčnosti.

Itoh

Mezi šlechtitelskými záměry je řada nápadů, které jsou poměrně fantaskní. Pšenice se sekvojí zůstává naštěstí utopií. Často jde ale podnes především o nápad a o vůli dojít v hledání cesty až na meze jeho proveditelnosti. Myšlenka křížit bylinné druhy s dřevitými je jistě velmi stará, ale obvykle těžko proveditelná. Jedním z mála rodů, kde to vůbec lze, jsou pivoňky. K největším šlechtitelským fantaziím patří mezirodové křížení, které se dařilo například Mičurinovi v rámci čeledi růžovitých. U pivoněk se podařilo šlechtění zvané intersekční, to znamená mezi sekcí dřevitou a bylinnou.

Triumfální návrat Pulp

Britský hudební tisk se nikdy netajil tím, že hudba je pro něj často jen záminka k vytváření mýtů. Dělat z umělců a jejich tvorby něco okázalejšího, život měnícího a revolučnějšího, než to ve skutečnosti bylo (proto se v časopise NME o každé sebezoufalejší kapele ještě během nultých let psalo, že tohle je určitě ta „next big thing“). Britpop skutečně nebyl jen o hudbě samé, stejně důležitým hybatelem pro něj tehdy na začátku devadesátých let byla politika, třídní boj, mladická naštvanost, ale třeba i to, jak se kapely najednou začaly oblékat.

Městská divočina

Ještě před několika lety se v přímém sousedství centra Bangkoku nacházel rozlehlý brownfield po tabákové továrně. Šlo o mrtvou část městské krajiny, znečištěnou předchozí výrobou, která hustě zastavěné desetimilionové metropoli nenabízela zhola nic. Dnes tu však rostou stovky stromů, žijí tisíce živočišných druhů a zadržují se miliony kubíků vody. Úctyhodný projekt městského parku chytře kombinuje rekreační funkci s adaptačními opatřeními města reagujícími na změnu klimatu.

Když smrt na život nestačí

K dílům přeloženým do češtiny, která zásadním způsobem zprostředkovávají válku v devadesátých letech v Bosně (jsou jimi například komiksy Joea Sacca Bezpečná zóna Goražde nebo Joea Kuberta Fax ze Sarajeva), přibylo po čase nové: autobiografický román Bosňana – jelikož je muslim, tak přesněji Bosňáka – Fedji Štukana nazvaný Blank: příběh střelce. Na rozdíl od zmíněných amerických tvůrců, kteří konflikt v bývalé Jugoslávii popisují v prvním případě jako reportér, v druhém jako přítel jednoho z postižených, Štukan je postižený sám:.

Hello darkness, poťouchle škodit, Elbe

Aktuální výstava v Kunstforum Wien je věnována Antonu Corbijnovi. Narodil se v roce 1955 v Nizozemsku a během své kariéry vytvořil nespočet ikonických, většinou černobílých portrétů umělců ze světa hudby, filmu, literatury, umění a módy. Dojde na obligátní snímky Davida Bowieho, kapel Joy Division a Depeche Mode, vzpomínat se bude také na Corbijnovo působení v kultovním britském hudebním týdeníku New Musical Express (NME). K vidění je i ne tak známá série fotografií výtvarníků v jejich ateliérech (např. německý malíř Gerhard Richter).

Barokní remoska v Liběchově

Na kraji silnice drcené koly kamionů valících se třeba do papíren ve Štětí stojí socha Krista Světovládce. Za zády má vinici, čí spíš její zbytek, vyšší terasy s kamennými zídkami jsou zarostlé, zídky povalené. Úplně nahoře je kostelík, rovněž zpustlý a omlácený, ale malebně korunující scenerii. Vlastně je to nádherné místo, navzdory té zpustlosti. Kristus jen už možná úplně neví, proč tam stojí. Má dokonale ušlechtilou tvář, jak to mělo rádo devatenácté století, které ho tam postavilo, v levé ruce královské jablko, symbol světa, pravice možná nechtěně žehná automobilovému provozu.

Všichni jsme René

Tklivý příběh mlčocha ztvárněného Oldřichem Kaiserem (film Zahradníkův rok) mezi nás přinesl dvě dekády pozapomenutý příběh o zvůli peněz a moci, bezmocných zákonech, zoufalé nekompetenci úřadů a zlomeninách bezpráví v každém z nás. Také o selsky pařezovité povaze, z které zahradníci prostě vyrůstají a nesou si ji celý život. Každý po svém. Příběh je uložený vlastně v bezčasí a dost dobře by se hodil i k setkání Karla Čapka se starým „Fulinusem“, který na jeho vyslovené přání k vysněné kytce zabručel prostě jen to své „nedám“.

Zadání: ikona

Není na světě mnoho moderních budov, které si lidé dokážou okamžitě spojit s konkrétním městem. To, čím je budova opery pro Sydney, je pro San Francisco pyramidální mrakodrap. Po padesáti letech provozu si tato kdysi nenáviděná stavba vysloužila generální rekonstrukci, která vzdává hold původní architektonické koncepci. Transamerica Pyramid stojí mimo stylové škatulky – má v sobě monumentalitu pozdní moderny i drzost nastupující postmoderny.

Paní Dallowayová jde pro květiny

„Květiny obstará sama, řekla paní Dallowayová.“ To je slavná věta moderní literatury, neboť jí začíná román Virginie Woolfové Paní Dallowayová. Ten spolu ještě s několika díly blízkých autorů před sto lety nově definoval literaturu a přivodil koperníkovský obrat v moderní próze, kdy místo objektivního realistického vyprávění převezme vládu „proud vědomí“ (stream of consciousness), základní technika literárního modernismu.

Teď je čas stát na správné straně

„Žádné ‚na Česko dobré‘. Seriál s Donutilem šlape a má světové parametry,“ hlásily první recenze. To bývá důvod k nervozitě: vždycky když nějaký novinář napíše, že hudba či film „šlape“, víte, že je načase začít se bát. Děj nového politického thrilleru Moloch se odehrává v mírně pozměněné realitě české politiky: prezident Toman (hraje ho Miroslav Donutil) silně připomíná Miloše Zemana (paní Ivana by se také našla), jen ruských agentů tu běhá asi o něco víc než ve skutečnosti. A novináři, snad i ti z Respektu, mají, doufám, o něco klidnější práci, než jak se nám snaží namluvit autoři seriálu.