Umění a kritika

Šlápnutí na ježka v Opatiji

Jak to tedy bylo s tou krvavou nohou, kterou jsem minule skončil v Rijece? Na to se ovšem posuneme o trochu dál, do krásné Opatije. Bylo to dávno, v létě 1996, Jugoslávie již byla minulostí a chorvatská vojska právě rok předtím bleskovou tankovou operací Bouře zdolala zbytky srbského protivníka a vyčistila otčinu, takže když jsem přiletěl do Záhřebu, bylo výročí a všude vlály vlajky a obrazy vítězného prezidenta Franja Tudjmana zdobily každý roh a nároží.

Trojčetka

U nás jsme zvyklí v časném předjaří vídat koberce hajniček zejména v lužních lesích. Oblíbené jsou sněženky na soutoku Labe s Vltavou či v Poohří, bledule na Semilsku, dymnivky v luzích Dyje nebo ladoňky u Náměšti na Hané či u Kolína. Jistě byste doplnili každý tu svou lokalitku, kam stojí za to zjara dojet a pokochat se „koberci“. Jisté popularity dosáhly i koberce medvědích česneků, ale bohužel ne toliko kvůli kráse. I když by si právě tuto pozornost zasloužily.

Šablony

Architektura je v první řadě služba společnosti a její tvůrci za ni musejí nést odpovědnost. To tvrdí architekt Pavel Nasadil, který měl na starosti sestavení letošní architektonické ročenky. Nejvýznamnější české stavby i témata rezonující napříč scénou jsou tímto způsobem monitorovány od roku 2000.

Matoucí nálepka „true story“

Toto je pravdivý příběh. Tímhle konstatováním začíná mnoho filmů a seriálů, různě formulované je člověk čte na záložkách knih, v posledních letech děl přiřazovaných k tzv. autofikci. Co ale to slovní spojení „pravdivý příběh“ dnes vlastně znamená? Současnost se často popisuje jako „postpravdivá“ doba, v níž vymizela suma společně sdílených fakt a nakonec i pravda v abstraktním smyslu, jako ideál, jehož dosažení se člověk snaží přiblížit. O to víc jsou ale žádány pravdivé příběhy, někdy člověk narazí i na názor, že s jinými než „pravdivými“ není důvod ztrácet čas.

Literatura jako hobby

Řekněme, že Fušeři jsou novela. Příběh má vypravěče, vedlejší postavy, prostředí i dramatický oblouk – respektive dospěje k jednoznačné pointě a uzavřenému konci, glosujícímu veškeré „vyprávění“, jež mu předchází. Všechny tyto ingredience dohromady vytvářejí ospravedlnění pro to, proč Fušery vydávat: představují literární úsilí, s předvedenými texty se zacházelo zjevně tvůrčím a promyšleným způsobem. To není u sběru facebookových statusů – de facto deníku svého druhu – samozřejmost, naopak Fušeři znovu zpřítomňují otázku, jak ke každodenní produkci sociálních sítí přistupovat.

Výstava Nové realismy, biografie Franze Kafky, Art Salon Pražského jara

Pojmem nové realismy se rozumí širší spektrum dobově aktuálních realistických přístupů zahrnujících oblasti tvorby tradičně označované jako neoklasicismus, verismus, nová věcnost, sociální umění, magický realismus a primitivismus, ve fotografii zejména nové vidění. Nové realismy. Moderní realistické přístupy na československé výtvarné scéně 1918–1945, GHMP, Praha, do 25. 8. 2024.

Dobrodružný duce na břehu našeho moře

Město Rjeka (Fiume), 50 000 obyvatel, je největší přístavní město v zemích koruny uherské a po Terstu nejdůležitější přístav celé říše. – Tak to stojí v průvodci Moře Adriatické vydaném Českým odborem slovinského alpského družstva v roce 1911. Listuju v něm teď dodatečně, když jsem z krátké cesty na Istrii zas zpátky: píše se tam, že český turista „není zde pouze zvědavým cizincem, nýbrž má tu takřka domácí právo jakožto příslušník jedné ze slovanských větví obývajících říši rakousko-uherskou“. Ta říše bohužel trvala po vydání průvodce už jen pár let.

Neřež cizí strom

Žil byl strom. Dub. Má svého tajemného posla, sojku, která tu a tam ztratí žalud a ten je schopen prorazit si cestu, aby zdobil kraj. Šanci na přežití má zejména v tzv. rozhradách, kde se tak nějak neví, co je čí, a on se ujme. Kdysi právě pomezní stromy určovaly hranice a scházeli se pod nimi sousedé z polí k obědu či jindy k besedě a tak vůbec. Koupíte-li si pozemek a máte strom v hranici pozemku, více, či méně, není tak úplně váš. A je-li vaším sousedem veřejná cesta, které byl strom doprovodem dávno před vaším nabytím, pak je veřejným zájmem.

Řídký originál

Není to tak dávno (č. 49/2022), co jsme tu psali o výtečné knize Josefa Váchala Tisíc Gagarínů a jedna řepařka!, což ovšem není dílo autorem takto koncipované a nazvané, nýbrž svazek Mistrových „dosud nepublikovaných prací z let 1949–1963“. Edici připravil Pavel Hájek, v tiráži jsou uvedena ještě čtyři jména, jimž je připsána „redakční spolupráce“: Jana Čechurová, Hana Klínková, Eva Lorencová a Marie Rakušanová.

Jakoby nic

Jednat v takové tichosti, že si lidé prakticky ani nevšimnou, že se tady něco událo. Přesně takový byl přístup mladých portugalských architektů, kteří navrhli nenápadnou proměnu návsi jedné historické horské vesnice. Piódão je nenápadná ves se sto dvaceti stálými obyvateli v horách střední části Portugalska zvané Serra do Açor. Navzdory své odlehlosti a civilnosti – nevyrábí se tu nic „výjimečného“ a ani odtud nepochází žádná slavná osobnost – se však dlouho těší pozornosti turistů.

Amazon proti kapitalismu

Filmová či televizní adaptace počítačové hry byla dlouho prokletý žánr, nevznikalo jich úplně málo, výsledky ovšem za moc nestály. Jediné naděje, které vzbuzoval, bylo úpěnlivé doufání, že třeba jednou někdo nějakou hru zadaptuje dobře. To se změnilo v posledních letech, kdy se produkční společnosti s až manickou energií vrhly na těžení „intelektuálního vlastnictví“, vytváření děl podle předloh, jež lidé dobře znají a jsou ochotny do takových projektů mohutně investovat.

Český varhanní festival, mezinárodní knižní veletrh, krásy turínského muzea

Zážitek z varhanní hudby na vzácných historických nástrojích po celé republice nabídne více než 60 koncertů v rámci 18. ročníku Českého varhanního festivalu. V pražském kostele sv. Ignáce (Karlovo náměstí) se varhany rozezní 18. května, v rámci maďarské Noci varhan se zde představí varhaník László Adrián Nagy.

Niterné pocity v Nitře

Po dni v Bratislavě, kdy bylo mým úkolem napravovat v jedné debatě česko-slovenské vztahy, mi spadl do klína jeden volný slovenský den, a tak jsem se rozhodoval, jestli pojedu do Trnavy, nebo do Nitry. Byla to skoro Sophiina volba: do obou měst to je z Blavy kolem hodiny cesty, obě jsou zhruba stejně velká, stejně lákavá, v obou je hodně kostelů a jiných starožitností, no ale když jsem konečně v gigantickém obchodním domě pochopil, že autobusová stanice Mlýnské Nivy (pamatuju si na ni jako normální autobusák) je schovaná v jeho podzemí, zrovna odjížděl jeden autobus do Nitry, kde jsem nikdy nebyl.

Chceme tak moc?

Před nějakým časem uveřejnil architekt Adam Gebrian video, v kterém stojí na Smetanově nábřeží jen kousek od Karlova mostu u pařezu lípy a ptá se: „Chci tak moc?“ Očekává totiž, že někdo přijde a strom vymění za nový v reálném čase. Nebo aspoň v nejbližším možném termínu. Jeho poznámka i očekávání jsou zcela legitimní; ve světě stromů v ulicích probíhá v posledních letech revoluce, jaká tu nebyla víc než sto let. A je škoda, že se odehrává trochu mimo obecnou pozornost. Odborníci se obávají, že by jim veřejnost trochu nerozuměla a všeobecné ochranitelství by dokázalo ochromit jakoukoli snahu po změně.

Biografie jako nástěnka

Autor důkladné, solidní, citovatelné biografie Jiřího Šlitra (1924–1969) aby byl muzikolog, teatrolog a historik umění v jedné osobě; pokud tak velký záběr nemá, snad aby se práce rozdělila mezi spolehlivé znalce, z nichž každý si napíše svůj kvalifikovaný part, viz třeba mohutnou, šestisetstránkovou monografii Josef Čapek (1996), v níž se o text podělili historik umění Jaroslav Slavík a literární historik Jiří Opelík.

Postavit a rozebrat

Titul nejlepší evropské stavby posledních dvou let míří do německého města na jihovýchodě spolkové země Dolní Sasko. Na první pohled jde o nenápadný pavilon místní technické univerzity, bližší prozkoumání však odhalí jeho rafinovanost, která naznačuje celkový vývoj stavební produkce blízké budoucnosti.

Vyprávět střídměji

Seriál z produkce HBO nazvaný Režim sází na dvě věci: jednak to má být velké sólo pro Kate Winsletovou a jednak to má být aluze na pověsti, které se porůznu dovídáme o režimu v Rusku a o tom, co všechno se mohlo stát po covidové pandemii a jejích omezeních v mysli prezidenta Vladimira Putina.

Příběh plný mytologie, obrazy a sochy Róny, co se stalo Lise?

Když Lovec narazí na zvláštní bytost, pochopí, že pochází z jiného světa. Netuší však, jak blízko ten svět je a jaké změny s sebou přináší… Na pozadí mýtu o labutí panně, který patří k nejstarším lidským vyprávěním, se rozvíjí první, ale rozhodně ne poslední opakování příběhu Evropy: s jeho migrací lidí, válkami, krví, násilím i nadějí.

Stříbrná švanda ve Strakonicích

Z okna hotelu Koflík ve Strakonicích jsem se díval na barokní štít s výjevem ze života: dva pohůnci porážejí vola, jeden ho drží za rohy, druhý se rozmachuje sekyrou, kterou má nastavenu tak, aby ubohé zvíře praštil do čela tupou stranou. Chlapům je vidět do tváří, ty se nadouvají námahou a asi i vzrušením. Vůl se naproti tomu jeví klidný. Buď to celé nechápe, nebo ví, že mu nic jiného nezbývá než držet a čekat na ránu. Výjev není metaforický, jde o přímočaré znázornění, že se tady prodávalo maso právě z onoho poraženého dobytka.

Sady Sudet

Krajina mezi Sedlem a Bezdězem je údolí tmelené vodou a rozervané vyvřelinami mezi pískovci. Tři dekády jezdím obdivovat tohle prolínání, které má i etnické a kulturní pozadí mezi Čechy a Němci. Pokud nevíte, o jakém kraji je řeč, zkuste hledat mezi Úštěkem a Doksy. Léta sleduji osud sudetských sadů, které bývaly obvykle vysázeny na zbytkové pozemky svahů, do neoratelných trojúhelníků a jinak nevyužitelných ploch. Drtivou většinu z nich spolkl les, tedy spíš to, co se lesu začíná podobat.

Jak vyprávět příběhy

Uvedení očekávaného seriálu Problém tří těles postavilo diváky před mnoho otázek. Je možné spokojit se s těmi, které produkt streamovací platformy Netflix (respektive producentů a scenáristů Davida Benioffa a D. B. Weisse, kteří „se udělali“ na jiné literární adaptaci, fantasy sérii podle stejnojmenného románu George R. R. Martina Hra o trůny) formuluje přímo: jak funguje moderní fyzika, co zvládá kvantová fyzika a co teorie relativity, co řeší teorie chaosu, k jakým poznáním nás přivedly urychlovače částic či zda je zodpovědné pokoušet se cíleně komunikovat s jinými obyvateli nám známého vesmíru.

Nekonečný proces

Druhý největší klášterní komplex Evropy ve svých základech odráží vlivy přírodních katastrof, kterým město Catania na východě Sicílie od nepaměti vzdoruje. Ve velkolepém měřítku se tady potkává odkaz římského impéria, baroko i novodobé úpravy ze sedmdesátých let minulého století.

Odcházení, uklízení a mizení

V řadě havlovských filmů patří snímku Petra Jančárka Tady Havel, slyšíte mě? finální místo. To je sice banální konstatování, ale je důležité, neboť je to opravdu film, v němž Havel pomalu odchází, mizí, ztrácí se. Je to film o blížícím se konci, se kterým se na začátku ještě asi nepočítá, ale on už někde, docela blízko, číhá. Protagonista zatím neví, kdy se k němu opravdu přiblíží, ale cítí, že nemusí být daleko. A protože k jeho vlastnostem patří, jak říká, „mít uklizený stůl“, požádá v roce 2009 filmaře, aby to tušené finále dokumentoval.

Poslední fazolový hrnec v Languedoku

Až dodatečně jsem si uvědomil, že krátká cesta po stopách katarů v jihozápadním koutku Francie (psal jsem o Carcassonne a Toulouse) byla vlastně cestou za jídlem jménem cassoulet; je to prosím takový pokrm z fazolí, do nichž se zapíchne kachní stehýnko, ne ovšem obvykle celé, k tomu kousek klobásy a je tam, myslím, také trochu vepřového masa. Poněkud to připomíná fazolový guláš nebo taky židovský šoulet, ten je ovšem hlavně z hrachu a samozřejmě bez vepřového. Je to typické jídlo této oblasti Languedoku.

Kopulace

Coby zahradničtí příručí jsme spolu s kolegou Martinem Hajmanem v prostředcích hromadné dopravy s oblibou pohoršovali své okolí pečlivě secvičenou učenou rozpravou o kopulaci. Důsledně jsme se dokázali po dlouhé minuty vyhnout výrazu „roubování“ a vyzdvihovali zejména kopulaci jazýčkovou a hluboce pohrdali amatéry, kteří snad dávali přednost ablaktaci neboli přikájení. Zábava to byla samozřejmě ukrutně blbá, ale dokázali jsme se tím bavit téměř neomezeně dlouho. Pravda, drážní kultura nám k tomu dávala dostatek příležitostí a času.

Tajný úkol Johanna Schwankmeyera

O Janu Švankmajerovi se často píše jako o nejvýznamnějším současném českém filmaři. Ve světě opravdu dostává ceny, jeho filmy na DVD jsou jako jedny z mála, ne-li jediné z českých, k dostání v cinefilských buticích v Paříži, Londýně, ve Frankfurtu etc., s jeho proslulostí se málokdo ze zdejších filmařů, ale dalo by se říci umělců vůbec, může měřit. Je to ovšem postava z elitní kultury, víc kultovní než jaksi obecně známá, neboť celé jeho dílo je velmi elitní, rozhodně to není tvůrce pro všechny.

Potřeba restartu

Bývala to výkladní skříň ekonomického úspěchu nejen Paříže, ale celé Francie. Největší obchodní čtvrť Evropy však poslední roky ztrácí krok s novými proměnami představ, jak má vypadat fungující město i pracovní prostředí. Nově představený projekt ukazuje, jak by se území La Défense mělo transformovat ve vůbec první „pouhlíkovou“ obchodní čtvrť planety. La Défense ztrácí půdu pod nohama. Obrovské problémy, s nimiž se v současnosti La Défense potýká, naplno odhalila pandemie koronaviru.

Vraždění je práce pro vrahy

Někdy je člověk rád, když se zmýlí. Například já. Před několika týdny jsem na síti viděl trailer osmidílné minisérie Ripley z produkce Netflixu a ptal se: Proč? Vypadal docela elegantně, ale stejně. Měl jsem z něj dojem dalšího projevu snahy vytěžit něco z kdysi známé značky, která už byla vytěžená do poslední mrtě, bezradnosti streamovacích společností a velkých studií, pro něž je čím dál obtížnější přijít s něčím původním a novým.

Když řeka čaruje

Knižní básnickou prvotinu Aleše Berného (1979) K Helmovskému jezu doprovodil její odpovědný redaktor Petr Onufer větou upřímného vyznání a šikovného marketingu: „Za těch dvacet a něco let, co se potloukám po nakladatelstvích, je tohle přesně podruhé, co jsem s nadšením připravil k vydání rukopis, který mi přišel mailem a o jehož autorovi jsem nikdy předtím neslyšel.“ Je to i kritická výzva. Nejde o sbírku básní, nýbrž básnické pásmo, rozdělené do několika nestejně dlouhých částí