Umění a kritika

Zámek nové éry

Manchester východu. Tak se přezdívalo Náchodu, okresnímu městu u polských hranic. Sekundárním projevem prosperujícího textilního průmyslu byl také stavební boom, na kterém se díky pokrokovým průmyslníkům podílela v meziválečném období řada špičkových modernistických architektů. Pavel Janák jako jeden z nich díky tomu v Náchodě zanechal jednu z nejvíce fascinujících vil své doby.

„Drahý Tomáši“ a „Milý Machaře“

Ve svých vzpomínkách na bratry Čapky napsala v polovině 50. let v bavorském exilu jejich neteř Helena Koželuhová, že „to, co dnes víme o Masarykovi, a že ho vidíme před sebou jako živého, je takřka jedině zásluhou Karla Čapka“. Na mysli měla poměrně bohatou Čapkovu masarykovskou publicistiku (Miroslav Halík ji v roce 1969 shrnul do dvousetstránkové knihy) a v první řadě jistě Hovory s T. G. Masarykem, dílo nakonec zařazené do Čapkových i Masarykových spisů.

Mysterium kanceláře

Na Apple TV+ (v Česku i na Canal+) začala druhá řada seriálu Odloučení (Severance). V amerických médiích se píše, že to je ten nejlepší seriál, jaký je aktuálně na streamovacích platformách k vidění. Jistě, podobné superlativy jsou v současné kulturní publicistice používané značně inflačním způsobem, v případě Odloučení mi ale nepřijdou nemístné, i když v sestavování žebříčků a vyhlašování těch nej nej děl nevidím velký smysl.

Nadšená turistka FKA twigs

Devadesátkový fenomén rave parties, který už několik let zažívá renesanci, je něco, co novou desku britské hudebnice FKA twigs prý výrazně ovlivnilo. Jde o akce, které se často konají v opuštěných průmyslových objektech, informace o souřadnicích takového místa dostanete jen pár hodin před začátkem, u vstupu se vás pro jistotu ještě zeptají, na co přesně že dnes jdete, pokud nevíte, máte smůlu. Telefony odevzdáte do plastových obalů, na sociálních sítích se svou protančenou nocí tedy chlubit nebudete.

Milionáři ve Svatém Janu pod Skalou

Nejlepší je tam přijít pěšky, vlastně sestoupit po strmé stezce od svatojanské skalní vyhlídky – a zamhouří oči, tak si může představovat, že je někde v předhůří Alp, nebo možná ještě spíš v nějakých soutěskách balkánských. Ale on je uprostřed Čech, kousek od Berouna, v centru Českého krasu, toho zvláštního geologického klenotu Bohemie.

O míchání hrušek s jablky

Dobrá diskuse dříve nebo později musí dojít do fáze, kdy to někdo nevydrží a vysloví trochu nepatřičný, až zavádějící argument na podporu své teze. To je ta chvíle, kdy někdo z přítomných musí nutně prohlásit: „Teď nám tu ale mícháš hrušky s jabkama.“ Přesně tak. A to se nedělá. Ani v kuchyni, ani v sadě, ani ve sklepě, prostě hrušky a jablka jsou dvě různé věci. Co to plácám? Já vím, že se výše uvedené mnohde děje, ale jsou to spíše obezličky. Pokud jste někdy jedli například pravý neslazený frgál s povidly z křížal, dáte mi za pravdu.

Kronika virových roků

Je to právě pět let, co začaly nejprve z Číny přicházet zprávy o jakémsi lokálním viru, kterému se brzy dostalo globální pozornosti, jež vzápětí přešla do celoplanetární paniky. Začala doba covidová, začal „největší sociologický experiment všech dob“, jak to nazývá ve své esejistické knize Stíny v našich duších: Kronika virového šílení filozof, biolog a spisovatel Stanislav Komárek. Samozřejmě že tvrzení o „největším experimentu všech dob“ se může zdát přehnané, ale to jen tehdy, zavřeme-li oči a zapomeneme-li na ty dva roky, tedy na to, co se to vlastně během nich stalo. Obojí e přitom děje a obojí je právě na věci příznačné.

Vizitka města

Postaveny byly jako sídlo Sdružení projektových ateliérů a podobnému účelu slouží i po padesáti letech od svého dokončení. Jen ve složitějších podmínkách, protože celý soubor tzv. Pragerových kostek na pražských Emauzích u Karlova náměstí potřebuje generální modernizaci jako sůl. A právě o ní se vedla v posledních týdnech tahanice mezi vedením města a veřejností. Doplnit historický monument a jeho okolí o moderní vrstvu není architektonicky vůbec jednoduché, rozhodně ale nikoli nemožné.

Ty naše milé Riesengebirge

„Čím víc se blížíme k německým oblastem, tím nápadnější je upravený vzhled vesnic, dokonce i těch, které obývají Češi, a proměna je patrná na krajině i na jejích obyvatelích. Na místě hliněných baráčků nastupují dřevěné, dobře stavěné domy (...) a místo došků jsou zde alespoň šindele. Je zde více ovocných zahrad, děti už nejsou polonahé a celé ušmudlané, nýbrž čisté a dobře oblečené.“ Reportáž "Cesta do Krkonoš a okolních oblastí Čech a Slezska v roce 1796" je pozoruhodná přinejmenším ze tří důvodů.

Kolik literárních cen tahle země ještě snese?

Současná západní společnost je specifická tím, že mnohé se v ní poměřuje z pozice moci. Jsme doslova posedlí zkoumáním, kdo tuto moc uplatňuje (a na koho), a v této návaznosti uvažujeme o tom, zda by tato moc neměla podléhat jiné hierarchizaci. To se týká i literárněkritického a publicistického prostředí, ve kterém místo věcné a konstruktivní kritiky převládá potřeba se do autora díla „vciťovat“. O tom hovoří americký kritik Hal Foste ve své knize Zítra bude hůř: Umění, kritika, nouzový stav (2015, česky 2021).

Zkouška z judaismu v Třebíči

Třebíčskou židovskou čtvrtí se táhnou dvě podélné ulice. Kdysi měly logický název Horní a Dolní, po pětačtyřicátém je přejmenovali, teď se jedna, ta horní, jmenuje Blahoslavova, ta dolní Leopolda Pokorného, což byl třebíčský komunista, který šel bojovat do Španělska a padl v roce 1937 při obraně Madridu. Je to tedy dosti kuriózní jméno pro hlavní ulici v pravděpodobně největším zachovalém ghettu v Evropě, ale tak už u nás vypadaly dějiny. A když jsem se sympatické průvodkyně v synagoze ptal, jestli to není divné, neměl jsem pocit, že by ona na tom něco divného viděla.

Zemní baly

Každá profesní hantýrka má svá specifika a zrovna spojení „strom dobývaný se zemním balem“ může znít třeba i srozumitelně, ale co se za ním, sakryš, vlastně skrývá? V poslední dekádě nabylo sázení stromů na popularitě, po prvotním nadšení a smělých plánech jsme se ale dostali do fáze vystřízlivění. Z mnoha velkolepých projektů nezůstalo nic, jiné jsou pod těžkou palbou kritiky. Proč? Ukázalo se, že řada lidí podporovala sázení stromů se vcelku legitimním očekáváním jejich růstu. Tedy že se jaksi ujmou a budou za deset let třeba krásné.

Antický revival

Ničivé požáry v Los Angeles způsobily kromě lidských tragédií a obřích přírodních a materiálních škod také ztráty kulturní, architekturu nevyjímaje. L. A. je totiž mekkou moderní architektury poloviny minulého století, především díky nespočtu výjimečných vil od těch nejslovutnějších architektů a architektek své doby, ze kterých se mnoho nacházelo právě v epicentru požárů, ve čtvrti Pacific Palisades. Zcela shořely například domy Keeler House od Raye Kappeho nebo Freedman House od Richarda Neutry, přičemž další měly namále.

Život, nebo peníze?

Streamovací platforma Netflix uvedla druhou řadu jihokorejského seriálu Hra na oliheň. Ten se před čtyřmi lety stal překvapivým celosvětovým šlágrem a dodnes je nejsledovanějším seriálem světa – má přes čtvrt miliardy zhlédnutí. Jelikož to byl hit nepravděpodobný a stal se jím jenom díky divácké šuškandě, vlastně natruc producentovi (Netflix do reklamy na první řadu necpal žádné peníze, šlo o lokální produkt bez velkých světových hereckých hvězd), s pokračováním se nepočítalo – v Jižní Koreji ostatně další řady seriálů nejsou běžná tvůrčí strategie.

Tušení krásného a podivného

Pro generaci, která se rozhlížela po světě v devadesátých letech, a i pro nemálo lidí mladších byl David Lynch v mnohém iniciační umělec. Zažili díky němu, že film může vypadat jinak a vyjadřovat se jinak. Vzpírat se obvyklému způsobu interpretace – když tvůrce takto ukazuje toto, míní tím tohle a jeho poselství je takovéto –, a přesto si uchovat určitou sdělnost. Racionální sféra divákovy mysli nemusela úplně pobrat, o čem Lynchovy filmy jsou, co říkají o světě, společnosti, člověku.

Jediný způsob, jak se potkat, je bouračka…, věřit ve zlo, lahodná upířina

Současné tuzemské divadlo s čím dál tím větší oblibou čerpá pro své nové inspirace náměty z aktuální české prózy. Tento trend stvrzuje i nejnovější román Kateřiny Tučkové Bílá voda, který se objevil jak na brněnských (Městské divadlo), tak i pražských divadelních (Národní divadlo) scénách. Své divadelní ztvárnění si ale našel i román Elsy Aidse Přípravy na všechno (Masopust) nebo mysteriózní povídková kniha Pavla Klusáka Uvnitř banánu (Divadlo Na Zábradlí).

Proč to dělat v Libčicích nad Vltavou

Když vystoupíte z vlaku na nádraží v Libčicích nad Vltavou, hned musíte čelit základní otázce: „Proč to děláš?“ Tou se na vás obrací neznámý autor velkého nápisu na panelové zdi oddělující koleje od městské teplárny. Její vysoký štíhlý komín je dominantou toho (donedávna) průmyslového městečka na sever od Prahy, odkud tam tím vlakem dojedete za dvacet minut. Ten nápis vám hned padne do očí, není to divoké graffiti, nýbrž písmena musel vymalovat nějaký profesionál, písmomalíř nebo umělec: třeba je to zbytek po nějaké konceptuální akci, „kontextová záležitost“, performance či něco na ten způsob.

Staré, nebo nové odrůdy?

Svět pěstování nových a starých odrůd jabloní má zastánce, jejichž cesty se moc neprotínají. Moderní odrůdy, často odolné až rezistentní vůči houbovým chorobám, se staly doménou zahrádkářů, kteří si hýčkají své výpěstky u domu na typových podnožích v nízkých tvarech. Cílem jsou jablka na zpracování a především k uskladnění. Tedy zdravé pěkné plody. Staré odrůdy oproti tomu míří nejčastěji ve vysokokmenech na semenáčích do krajiny coby stromy podél cest a do extenzivních sadů. Plody sice nějaké očekáváme, ale střídavá plodnost nám nevadí

Postindustriální síla

Pobřeží stotisícového města na jihu Norska rozzářily sněhově bílé fasády postindustriálního kolosu, který od minulého roku spoluvytváří nové kulturní centrum. Místo, které bylo ještě nedávno bolavým vředem celého města, je dnes jeho chloubou. Pokud bychom měli vysledovat hlavní architektonické fenomény uplynulého čtvrtstoletí, nemůžeme vynechat ambiciózní přestavby vysloužilých průmyslových staveb. Jak ukazují příklady z celého světa, takové stavby s racionálními železobetonovými konstrukcemi dokážou pojmout lecjakou novou funkci.

Co je to proboha indie sleaze?

„Psal se rok 2007, když se Kate Moss s cigaretou v puse za dozoru svého tehdejšího partnera Peta Dohertyho hrajícího na kytaru vyklonila z okna. Tak vznikla asi nejikoničtější party fotka prvního desetiletí nového milénia,“ můžeme si dnes přečíst i na takovém webu, jako je Ženy.cz. Titulek zní: Indie Sleaze je zpět! Jak ale může být zpět něco, co nikdy neexistovalo? Jde o klasický případ historického revizionismu.

Na nic nečekám – prásk!

Vyprávění „romského boxera a veksláka“ Stanislava čili Standy Tišera (nar. 1957) se jmenuje Já byl frajer kluk. V knize, kterou podle jeho vyprávění zpracovala Marie Urbanová, to zazní opakovaně, jako refrén po každém přívalu historek. Ty pravidelně končí nějakým novým vítězstvím boxera Standy, který si vždy uměl poradit: „Byl jsem s každým rychle hotovej. Prásk, prásk a kopačku do držky. Jsem střízlík, musím pálit první, nejde, aby se ke mně někdo přiblížil. Na nic nečekám – prásk!“

Filmový kritik Quentin Tarantino

Kino Aero zatím ohlásilo pouze dvě dvojité projekce, ale snad se bude pokračovat dál. Bylo by krásné vidět na velkém plátně nějaký polozapomenutý špinavý western od Sergia Corbucciho (spojený s Nespoutaným Djangem) či něco z fascinujícího žánru blaxploitation (soul, disko a spravedlivá pomsta černochů!) v hlavní roli s Pam Grier (pouštěný před Jackie Brown).

Tichý soumrak v Lichtensteinu

Na nádraží v saském městě Glauchau stál příměstský vlak, který jel do konečné zastávky Stollberg přes městečko Lichtenstein, což mi přišlo dosti přitažlivé na to, abych do něj nastoupil. Rychle jsem si ještě koupil v automatu jízdenku, což je vždy výkon, který když zvládnu, jsem na sebe trochu pyšný. Pak jsem si sedl a vlak s asi pěti cestujícími se rozjel. Byl jsem třetí den na vánoční cestě po saském Krušnohoří, důvod bych asi těžko jednoduše vysvětloval, ale byla v tom určitě melancholie, vzpomínka na dětství>

Lidová pomologie

Zahradník, vydavatel a zahradní architekt Josef Vaněk z Chrudimi by se patrně zapýřil, kdyby viděl, jak dnes jeho desetidílná „Lidová pomologie“ stoupá na ceně. Jeho nejrozsáhlejší nakladatelský počin vycházel od roku 1935 a byl zastaven až rokem 1948, přičemž ze slíbených dvaceti dílů vyšla polovina. Dodnes se lidé ptají po ořešácích, révě vinné či druhé stovce hrušek, které bohužel nikdy nevyšly.

Funerální architekt

Na nymburském hřbitově najdeme stavbu, která navzdory svým skromným rozměrům vyvolala ve své době doslova poprask. Malý, přesto však monumentální objekt je dílem mimořádně pozoruhodné osobnosti umělecké scény meziválečného Československa, která však v architektuře nedostala příliš příležitostí.

Návrat racka do Čechova

Bez Čechova si už sto dvacet let nelze představit divadlo, herce a herectví a také divadelní obecenstvo. Každý, kdo do divadla nějakou dobu chodí, nutně už má několik svých Čechovů za sebou, každý také nějak tuší, o čem je řeč, když se řekne Čechov nebo čechovovský… Vždyť to víme: nic se v těch hrách neděje, jen řeči se nekonečně vedou, samovar bublá, postavy trpně snášejí život, který se kolem nich kamsi ubírá a oni s tím nemohou a ani nechtějí nic dělat.

Emilia Pérez? Nejotravnější chlap na světě

Právnička Rita dostane neobvyklou nabídku. Má pomoci šéfovi drogového kartelu skoncovat s jeho krvavým byznysem a stát se tím, kým celý život chtěl být – ženou. Umím si představit, že taková premisa leckoho spolehlivě odradí hned zpočátku. I když si ale jako já řeknete – budu na sebe trošku tvrdý, tohle přece zvládnu –, přijde další překážka, tentokrát už téměř nepřekonatelná. Nový film Jacquese Audiarda Emilia Pérez je totiž i muzikál. Ano, trans-krimi-kartel muzikál!

Hromy divo bijú

Pokud jste stejně jako já nemístně dlouho váhali, jestli si pustit nejúspěšnější slovenský film loňského roku Miki, teď je nejlepší doba, kdy tuhle zbytečnou chybu můžete napravit. Už na konci ledna totiž do kina zamíří Černák, jeho pokračování. Příběh ve zkratce: Miki, původním povoláním řidič autobusu, v sobě postupně objevuje schopnosti k tomu, aby vybudoval jednu z nejobávanějších mafiánských skupin v zemi a posléze pronikl i do politiky. O čemž bude druhý díl, jde tedy spíše o jeden film rozdělený do dvou částí. Reflexe 90. let je v československé kinematografii poměrně smutnou podívanou, o nějaké alespoň trochu upřímné snaze zachytit ducha té doby nemůže být řeč. Miki se o to pokouší.

Dvojdomek v saské Hluchavě

Mám rád, když vystoupím z vlaku na malém nádraží a jdu za soumraku neznámým městem dlouhou prázdnou ulicí, kde se kývají pouliční lampy. A já vyhlížím první otevřený bar nebo putyku, kam bych na chvíli vešel a zkušebně jen tak nasál atmosféru. Jenže v našem světě takové předměstské podniky rychle mizí a tam, kde jsem teď byl já, zmizely už snad úplně.

Co se změnilo?

Když se zahradníci sejdou kolem stolu, rádi si zavzpomínají na své začátky, školní léta, praxi a vůbec. Také se vzpomíná na závody dávno zaniklé, šéfy, kteří už se dívají shora, a jak se co dřív dělalo. V kaskádě naprosto nekritického vzpomínkového optimismu se skrývá ale také několik poměrně velkých změn, ke kterým došlo poměrně nedávno. Na prvním místě je to kvantum všelijakých strojů a stroječků, které jako zahradníci využíváme. Pro mnoho z nás jsou to akumulátorové či benzinové hračky a přinášejí obvykle velkou pomoc.