Umění a kritika

Velký skok pro lidstvo?

Představa letů do kosmu dnes často evokuje pocity spíš nostalgické, posmutnělou vzpomínku na cosi, co pominulo. Přesvědčení, že lidstvo stojí na prahu nějakého objevitelského příběhu, díky němuž taky dospěje, vyroste, odejde z pozemského domova, aby si ohledalo ten širý vesmír kolem, a jistě při tom ledacos dobrodružného zažije.

Frankenstein, design a surrealisté

Stylový Halloween v Aeru Inscenace National Theatre vzbudila rozruch nejdříve v Londýně, pak díky NT Live i po světě, v kinech ji vidělo téměř půl milionu diváků, přenos vznikl v roce 2011. Do Aera se Fankenstein vrátí, aby připomněl dvě stě let od prvního vydání románu Mary Shelleyové o vědci a jeho šíleném díle.

Co všechno ještě musíme

Vypadá to jako luxusní katalog nějaké cestovní kanceláře, avšak údaje o cenách hotelů, letenek, jízdenek, šerpů atd. tady nenajdeme. Co je to tedy? Soubor tipů na takzvanou zážitkovou turistiku, nazvaný 1 000 míst, která musíte vidět, než zemřete. Hlavní autorka sice všechna ta místa zatím neviděla, ale třeba má ještě dost času. „Tvůrci knihy (...) procestovali Zemi křížem krážem a na základě svých zážitků vytvořili jedinečný soubor velkých i malých dobrodružství.“ Je ta věta napsaná (či přeložená) poněkud neobratně, tušíme však, co se tu chce říct.

Clint Eastwood: muž, který si uměl počkat

V půlce prosince – ve vrcholící oscarové sezoně – bude mít premiéru film Mezek, založený na skutečném příběhu Lea Sharpa, veterána druhé světové války, který se po osmdesátce stal drogovým kurýrem ve službách mexického kartelu, svou dodávkou po Spojených státech rozvezl tuny kokainu, než ho jako devadesátiletého zatkli. Ve filmu ho hraje Clint Eastwood, snímek také režíroval. A už trailer přivede jednoho skoro k slzám. Clint Eastwood jako kajícný stařec – ve filmu se snaží napravit vztahy s rodinou a vyřešit drogovými penězi její existenční problémy. Ale o to nakonec nejde.

Hovory s poustevníky

Kniha rozhovorů Aleše Palána s „šumavskými samotáři“, vyzdobená fotografiemi Jana Šibíka, Raději zešílet v divočině, patří k nejúspěšnějším titulům tohoto roku: dobře se prodává, vycházejí nadšené recenze, stala se „fenoménem“. Není divu, je to kniha dobře připravená, vymyšlená a trefila se do jakéhosi pocitu či jak to nazvat. .

Mozart, introverti a vegetariánka

Koncertantní symfonii pro čtyři dechové nástroje s orchestrem, skladbu opředenou mnoha záhadami, Dvanáct duet pro dva lesní rohy a další skladby nahrál Radek Baborák letos v létě v Praze se svým souborem a zahraničními hosty: věhlasným hráčem na lesní roh Radovanem Vlatkovićem, hobojistkou Clarou Dent-Bogányiovou, flétnistou Walterem Auerem a fagotistou Bencem Bogányim.

Lars von Trier tvořící, vraždící a trpící

Chtěl bych to jednou v umění dotáhnout tak daleko, abych mohl děla sra*ky a prošlo mi to, měl zamlada podle vzpomínkového textu pamětníka říci jeden dnes světoznámý výtvarný umělec. Nejmenuji ho, protože ta citace je možná až moc výstižná na to, aby byla pravdivá. Přesné vyjádření ambice, z jejíhož úspěšného naplnění lze podezírat nemálo významných veličin současného uměleckého světa.

Co bychom byli bez Libuše?

Bylo 9. května 1980 a socialistické Československo slavilo ritualizovaným způsobem třicáté páté výročí osvobození Sovětskou armádou. Václav Havel byl už rok zavřený na Borech. Večer se mohl spolu s jinými vězni dívat na televizi, byl státní svátek. Ve 20.20 začínala na prvním programu Libuše, „televizní inscenace slavnostní opery“, jak je i napsáno v televizním programu v Rudém právu.

Jason Pierce: osamělý kosmonaut

Rokenrol má už dlouho jakési svoje "kosmické oddělení". Může to souviset s mladickým okouzlením hvězdnou oblohou, kterému nejenom rockeři určitého věku ochotně  podléhají. Taky s tím může mít co do činění záliba v halucinogenech, představa, že texty se s výskytem slova "kosmos" stanou automaticky hlubokými, zhusta legračním rokenrolovým mesianismem, jemuž nestačí pobavit pár lidí v klubu, ale cítí se hned líp, když se prohlásí za hlas hlubin vesmíru.

Otec impresionismu ve Vídni, Marx s Mayem prvně spolu, Kráska a zvíře

Když Claude Monet (1840–1926) v roce 1874 vystavil obraz Imprese, východ slunce, stal se terčem posměchu. Už ve dvacátém století však byl malíř vnímán jako klasik a žádné dějiny výtvarného umění se bez něho neobejdou. Retrospektivní výstava připravená ve spolupráci s pařížským Musée Marmottan Monet představuje umělcovo dílo od realistických počátků přes slavné impresionistické obrazy až po pozdní práce z Giverny.

Prkno za Husáka

Diváky filmu King Skate by šlo rozdělit do několika skupin. Zaprvé na ty, kteří dobu, o niž v něm jde, tedy konec sedmdesátých let a celá léta osmdesátá, nepamatují (nebo jen dětsky). Pro ně to zajímavé být může také, ale bez silnějšího citového prožitku. Pravděpodobně větší skupinu budou tvořit ti, kteří ta léta prožili, pamatují si na ně, ba jsou jimi doživotně ovlivněni, zkrátka proto, že byli mladí. Ti na film hledí buď jako na něco, co se jich týkalo bezprostředně a zažili to doslova na vlastní kůži (těch bude méně), nebo jako na něco, co sice na vlastní kůži nezažili, ale pozorovali to, různě si o tom něco mysleli a vědí zhruba, o co jde – to je případ autora článku. A pak samozřejmě je tu skupina, asi většinová, kterou to vůbec nezajímá, ale ti na to stejně nepůjdou.

Jak muži poznali, co je to pořádný šok

K nejdiskutovanějším letošním událostem na Západě patřil vznik kampaně #MeToo, která měla původně poukázat na časté sexuální obtěžování v americkém filmovém průmyslu. Dá se ale chápat i jako projev daleko širšího procesu, snahy nějak nově upravit, nebo dokonce předefinovat vztahy mezi muži a ženami, způsob komunikace mezi nimi. A dosáhnout toho prostředky fakticky mocenskými. Snaha upozornit na situaci konkrétních obětí se tak v současné atmosféře potkává s úsilím o proměnu tradičních konceptů, jako jsou presumpce neviny nebo svoboda slova, roli v tom hraje i "internetová spravedlnost" provozovaná kampaňovitě na sociálních sítích. V anglosaských médiích se zažil termín #MeToo era a ta potřebuje také díla, která by nějak vyjadřovala jejího ducha i rozpory.

Spencer Reinhard: aspirující umělec, neúspěšný lupič

Mladí muži mají dnes dost špatnou pověst – přinášejí problémy. Existuje u nich větší pravděpodobnost, že se dopustí násilí, mohou trpět sexuální frustrací a různě si ji vybíjet, být bezcílní, nenávistní, společnosti s větším podílem mladých mužů snáze rozpoutají válku… Jsou to bytosti budící strach. „Mladí muži s iPhony“ slova, která jsou pro část veřejnosti vyjádřením přicházejícího kataklyzmatu, střetu civilizací, jejž má přinést migrační krize. A mladí muži jsou skutečně bytosti potenciálně nebezpečné – okolí a především sobě. Taky proto, že být jedním z nich může být hodně těžké, takový člověk je sužovaný potřebou vyznat se v sobě a ve světě, i když to v danou chvíli ani není možné, chce sladit potřebu osobního uznání s touhou stát se někým jiným… Jednou z toho třeba vyrostou, spíš si ale jenom zvyknou.

Když smrt je jediná jistota

Když Bianca Bellová ještě nebyla tou známou autorkou románu Jezero, za který dostala loni Literu a Cenu EU za literaturu, vydala v roce 2009 prózu Sentimentální román. Nyní vychází v „novém, upraveném vydání“, jak stojí v tiráži: onou úpravou je patrně i grafická změna v názvu: Senti/mentální román. Na knize, která před lety prošla bez recenzentské pozornosti, jí tedy záleží, snad ze sentimentálních důvodů. Z jiných sotva.

Chráníme česká umělecká díla před vývozem do zahraničí

Mezi největší privátní sbírky českých výtvarných děl patří pojišťovna Kooperativa. Ta má veřejnosti otevřenou galerii v pražském Karlíně, kterou v říjnu ovládne výstava ke 100. výročí vzniku Československa. K vidění budou obrazy Emila Filly, Antonína Procházky, Jana Zrzavého a dalších. „Celkem bude na výstavě prezentováno 72 autorů,“ říká v rozhovoru pro Týdeník Echo kurátor sbírky, malíř Ivan Exner.

Obrazy z rozděleného Polska

O Polsku se často píše jako o společnosti ve stavu silného vnitřního konfliktu – na jedné straně městské a europeizované elity, na druhé tradiční Polsko, především venkovské a katolické. O intenzitě toho střetu vypovídá i polská kinematografie, také tím, jak se v ní jeho strany navzájem zobrazují, jaké charakteristiky si přičítají. Značně nelichotivým portrétem toho „druhého Polska“, jehož výrazem má být i současný režim strany Právo a spravedlnost, je v českých kinech čerstvě premiérovaný film Tvář režisérky Malgorzaty Szumowské.

Camille Preakerová: hrdinka naší doby

I mediálním provozem omlácený filmový publicista může někdy při práci zažít stav hlubokého údivu. Třeba když věří, že kvality nějakého díla – v dobrém i špatném smyslu – jsou natolik zjevné, že snad ani nezaslouží hlubší rozbor. A pak jen s úžasem zjišťuje, že asi tak zjevné nebyly, že nemálo kolegů je vnímá naprosto opačně. Jeden se pak zamyslí, jaké jsou důvody té zásadní rozdílnosti pohledu. Koncem léta jsem ji pocítil při hodnocení minisérie Ostré předměty z produkce HBO, v krátké recenzi jsem ji po odvysílání prvních dílů smetl ze stolu. Když skončila, přečetl jsem si na více místech včetně, řekněme, prestižních, že šlo o nejlepší televizní počin přinejmenším tohoto roku. Došel jsem k názoru, že by stálo za to se k tomu dílu vrátit, rozpor v pohledu na něj je, myslím, taky generační a možná i genderový.

V hororu teď „frčí“ beznaděj

Hraný film čím dál obtížněji dokáže držet krok s dobou, dotýkat se toho, čím společnost v daném historickém okamžiku žije. Není to jednoznačně chyba filmařů, ani dějin, které by se hnaly překotněji než obvykle. Taky se cosi stalo s tou společností, její schopností udržet pozornost a pamatovat si. Problémy, jimiž žila třeba před čtyřmi roky, po uplynutí té doby působí jako pomalu pravěké, týkající se nějakých jiných lidí přebývajících v nějakém jiném světě. A vytvořit film trvá nějakou dobu. Možná „nejpružnější“ mezi filmovými žánry je horor. Většinou nestojí moc peněz a je natočený relativně rychle, proto je to taky žánr, ve kterém často získávají první zkušenosti s filmem tvůrci, kteří později dosáhnou v kinematografii velkého významu.

Ostré náboje v sovětské ruletě

Zatímco na Západě si tvůrčí člověk život ničil většinou sám, pokud tedy k tomu měl vlohy, v Rusku a jiných komunistických zemích mu ho ničila státní moc. Životopisy velkých Rusů dvacátého století, to je skoro permanentní tragédie a drama. Proto jsou také tak čtivé.

Kupka nebyl jen vznešený vesmír abstrakce

Ve Valdštejnské jízdárně byla před týdnem otevřena retrospektivní výstava František Kupka 1871–1957. V pařížském Grand Palais na ni před půl rokem přišlo skoro čtvrt milionu diváků, tak se chodí opravdu na crème de la crème světového umění. Výstava, ta pařížská i pražská, prostě dokládá, že Kupka je klasik moderny, jeden z těch zakladatelů a pilířů, vedle Kandinského a Mondriana „objevitel“ abstrakce, prorok a průkopník.

Burt Reynolds: muž s vousem

Ve dvaaosmdesáti letech zemřel 6. září americký herec Burt Reynolds, vpravdě ikonická postava, muž, který ztělesňoval dobový ideál krásy. A taky herec, který na přelomu 70. a 80. let ve Státech byl tím nejspolehlivějším diváckým magnetem (lepším než v nedávné minulosti třeba Tom Cruise), filmy s ním vydělávaly nejvíc. Reynolds byl pro tehdejší publikum velice atraktivní persona, oblíbilo si ho v rolích chlapíků, kteří byli trochu drsní, trochu „easy“ a vtipní. Měli v sobě dost jižanskou ležérní suverenitu, která se – samozřejmě – opírala taky o hercův exteriér.

McQueen, Predátor a berlínský Jazz

Berlínský spolek v Akropoli Berlínská Jazzanova přišla letos v létě s novinkou The Pool a v září vyráží na evropské turné, v rámci něhož odehraje koncert v pražské Akropoli. Spolu s ní vystoupí slovenský hudebník Petijee neboli Peter Urbanec, jehož debutové album vyšlo roku 2017, momentálně boduje singl About love.             Jazzanova, Palác Akropolis Praha, 14. 9. 2018 od 19.30.

Ta nejhlasitější tichá kapela

Lidský život se v moderní době prodlužuje, bohužel ale na tom „nesprávném“ konci, kdekdo by asi bral prodloužené mládí namísto delší penze. S kapelami je to podobné, vydrží teď o dost déle než v dřívějších časech, taky těžko říct, jestli jim to je ku prospěchu. A velká část těch zasloužilých stejně přitahuje publikum písničkami z těch dávnějších dob. Málokdy se stane, že by nějaká kapela řekla svoje zásadní slovo až v pozdějších fázích své kariéry, že by v ní přišla s něčím skutečně novým.

Wanderlust: poutník na cestě za rozkoší

Už celých dvě stě let hledí poutník na slavném obraze Caspara Davida Friedricha do údolí plného mlh, nad nimiž se zvedají dvě krajinné dominanty: prý to má nalevo být kopec Růžák (Rosenberg) u Děčína, napravo skála Zirkelstein hned za hranicemi v Saském Švýcarsku. Identita toho muže, ikony všech romantiků, známá není, existuje ale mnoho interpretací. V onom roce 1818 bylo Friedrichovi třiačtyřicet let.

Ladislav Klíma ve Vysočanech

Na dohled od busty s výrazným knírem, díla Michala Blažka z roku 2013, opatřeného slovy ZDE / V HOTELU / »KRÁSA« / ŽIL V LETECH / 1915–1927 / FILOSOF / LADISLAV KLÍMA, stojí historická budova vysočanské radnice. A právě v ní v Galerii 9 uspořádali výtvarníci Jan a Jana Majcherovi krátkou, skromnou, avšak působivou výstavu u příležitosti dvou letošních jubileí výjimečného spisovatele: roku 1878 se v Domažlicích narodil, roku 1928, čtyři měsíce před padesátými narozeninami, v Praze zemřel.

Divadlo v Plzni, Čapek a vznik Československa

Festival Divadlo se postupně stal jedním z nejvýznamnějších mezinárodních divadelních festivalů u nás. Objevují se zde představení malých i velkých scén, na programu je činohra, opera či loutkové a pohybové divadlo. Cílem je uvést mimořádné inscenace a konfrontovat českou divadelní tvorbu s tou zahraniční. Mezinárodní festival Divadlo, Plzeň, 12. 9. – 20. 9. 2018.

Imaginace v obležení

Sporům, které ostře rozdělují veřejné mínění dnešního Západu, se za oceánem někdy říká „kulturní války“, právem, chápeme-li termín „kulturní“ v širším smyslu. V něčem to koriguje marxistickou představu ekonomiky jako základny, toho podstatného, od něhož se odvíjí kulturní nadstavba. Představu, kterou v jistém smyslu sdílejí i věrozvěsti všeléčivé síly volného trhu, která nakonec dá i odpověď na všechny otázky. Jako by se tedy v časech, často kritizovaných jako nekulturní, potvrzoval zásadní význam kultury, do boje za ni a o ni se vrhají i lidé, kteří toho o ní tak moc nevědí. Pro kulturu a především pro umění je to ale špatná zpráva, obě „válčící“ strany přicházejí s vlastními představami restrikce, které přitom z velké části vycházejí ze stejného základu – čím dál víc sílící politiky identity, která má dnes mocné stoupence nalevo i napravo, v obojím provedení je podobná, jen různě akcentovaná. Pár příkladů.

Okupace v brněnských obrazech

Před pěti lety vydalo nakladatelství Host kapesního průvodce po Brnu nacistickém… Návod na pouť po dramatických místech byla v roce 2015 doplněna o zákoutí Brna stalinistického a před pár dny vyšlo Brno okupované. Autory byli pokaždé Alexander Brummer a Michal Konečný. V pěkné typografické úpravě Martina Hrdiny se kvalitně reprodukované fotografie střídají s průvodní textem, jenž je stručný a výstižný.