Umění a kritika

Modlitební krabička v brněnském štetlu

Jezdím už čtvrtým rokem koncem léta do Brna na židovský festival Štetl fest, což je jednak zásluha pořadatelů, kteří mě tam zvou, a pro mě záminka pro jistý druh pokání za mého brněnsko-prostějovského dědečka, který byl až do sklonku svých dní moravským antisemitou. Je to ovšem velmi příjemný způsob pokání, neboť babí léto v Brně bývá kouzelné a festival je precizně připravený a nese se v pozdně letní atmosféře vlídné melancholie. Je to totiž vlastně festival po stopách zmizelých, po stopách lidí, kteří kdysi v Brně žili, měli tady své místo a svůj nemalý vliv a význam, podíleli se ve velké míře na brněnském rozkvětu.

Fotosyntéza

Život kolem nás se mění poměrně nezvyklým tempem a my to nestíháme vstřebat. Dědečkovo úsloví „znal každý kámen“ vycházelo zejména z toho, že kromě výpravy do Molitorova pro šeříky a do Lán pro moudra z jeho rodných Dolíků celkem nevytáhl paty dál než do Strašecí. Znal ovšem veškeré rostlinstvo i živočišstvo kolem, věděl velice přesně, co kdo v které chalupě umí a čím může pomoci v případě potřeby. Stejně jako věděli o něm, že umí štěpovat, ochotničit, sokolovat a půjčovat knihy ze své rozsáhlé knihovny. Skutečnost, že trávil většinu dne v dole nebo v lese, byla v tomto významu nepodstatná.

Jako doma

Na severu Quebecu vyrostla stavba, která ukazuje, jak také může vypadat architektura školních budov. Její architekti mluví o snaze dekonstruovat běžnou podobu škol a místo toho žákům nabídnout inspirující prostředí, kde se cítí dobře už od prvního dne. Zatímco staré školní budovy – u nás typicky přísné rakouskouherské „paláce“ – měly v první řadě budit respekt a tím podtrhovat význam svých institucí, kde řád stál nade vším, soudobá architektura jde zcela opačným směrem. Nové školy se snaží být místem, kam budou žáci rádi chodit, budou se tam cítit vítaní a každý si tam najde své místo

Smrt hudební kritiky

Hudební novináři od nepaměti proměňovali své oblíbené kapely v živé karikatury, dělali z nich cosi jako své mazlíčky. Někdy je učinili přitažlivějšími, než ve skutečnosti byly, často i zajímavějšími. Vzali určitý prvek (drzý postoj, dělnický původ, bujaré večírky, punkové kytary) a přetavili ho v něco, co hudbu přesahovalo. Proč se to dnes už neděje? Ještě v devadesátých letech psaly do hudebních magazínů výrazné individuality, novináři propagovali sami sebe jako osobnosti. Jaký rozdíl ve srovnání s dneškem.

Umění blbého fóru

Blbý fóry, to je žrádlo, zpívá se v písničce z filmu Zítra nehrajeme, posledního díla klasika americké kinematografie Roberta Altmana. Umět najít tu správnou míru blbosti je ovšem vzácný dar. Když se o to pokusí tvůrce přízemní a opatrný, skončí v bažinách přiblblosti. Pokud někdo šlápne na plyn nohou příliš těžkou, vystřelí ho to do sféry, pro niž se ujal termín z komedie Tropická bouře: full retard. Etalonem blbosti radostné a místy k popukání bývaly filmy trilogie Bláznivá střela, natočené na přelomu 80. a 90. let.

Okouzlující Cassandra Jenkins, Tarantino a Altman, mlč aspoň chvíli

Newyorská hudebnice Cassandra Jenkins se proslavila kritikou oceňovanými alby An Overview on Phenomenal Nature (2021) a My Light, My Destroyer (2024). Ve své tvorbě vytváří vrstevnaté zvukové krajiny, nejde však o pouhý experiment pro experiment – naopak, její poslední dvě desky patří k tomu nejlepšímu, co v posledních letech vzniklo na současné scéně. Album My Light, My Massage Parlor volně navazuje na desku My Light, My Destroyer.

Koruna česká na vršku chlumeckém

Mezi Poděbrady a Chlumcem nad Cidlinou se rozprostírá jen nepatrně se vlnící sedlina zvaná odborně Chlumecká tabule, podmnožina tabule Východolabské. Je to kraj skoro bez lesů, jen sem tam nějaký hájíček nebo obora, pole a nějaké ohrady, vesnice kdysi asi hezké a bohaté, nyní jako všude spíš průjezdy pro auta. Už to ale není sensu stricto Polabí, neboť to teče trochu jižněji, zato spojnicí mezi oběma městy je říčka Cidlina, na níž vybudovali Slavníkovci hradiště Libice, kam je přišli zmasakrovat známého roku 995 Přemyslovci, podle současných vlivných teorií jejich příbuzní.

Peachy

Pod okny se nám před lety objevila linka semenáčků se sivými listy. Protože se vysely přímo mezi dlaždici a mlat na plné slunce, zprvu jsem je považoval za pryšce, které mají takový výpek rády. Později jsem musel uznat svůj omyl, anžto se z nich vyklubaly lnice. Nikoli naše domácí, ale apeninské, purpurové. Ty naše žlutavé se rády pečou na stráních a podél cest, vždycky tvoří takový houfek tu či onde a určitě je podvědomě znáte. Ty purpurové si můžete pamatovat z cest po Itálii, kde lehce valérují ve svých fialově purpurových barvách a málokdy je vidíte narostlé stejně, jako to umí v zahradách.

Souhra epoch

Čerstvě otevřené muzeum přináší do turisticky nejvytíženějšího města republiky, které žije především ze své dávné historie, záblesk něčeho nového, autentického a zároveň soudobého. Kromě samotné světově unikátní sbírky překrásných ilustrací dětského světa zaujme také architektonicko-designové řešení expozic, které popírá mantru, že méně je více. Jak vhodně, citlivě a zároveň moderně doplnit historické prostory a interiéry, je časté dilema všech architektů a designérů.

Lockdown jako stav ducha

Od začátku covidové pandemie a souvisejících lockdownů začátkem roku uplynulo pět let. V těch časech se zrodil dnešek, nebo v nich aspoň prudce akcelerovaly trendy, které jsou pro tvář dneška určující, existuje na tom dokonce široká shoda, spor se vede jenom o to, co to tenkrát vlastně akcelerovalo a k čemu to vedlo. Covidové časy jsou ve veřejné debatě a vůbec veřejném životě přítomné na jednu stranu silně a na druhou skoro vůbec. Na sociálních sítích dál a dál běží hádky o „tradiční“ covidová témata.

Tragická balada z anglických vřesovišť

„Projížděli jsme novou Anglií, nížinatou a šedivou, kde mezi oblohou a betonem nelze rozeznat, co se odráží od čeho. Krajina byla plochá a ospalá – vyčerpaná. Díval jsem se na své ruce na volantu, protože v okolí nebylo nic, co by stálo za pohled. Jel jsem pomalu vlevo, jako bych tím chtěl naznačit, že čím pomaleji pojedu, tím méně se mě to celé bude týkat. A přesto se mi to vlastně líbilo – nevědět, kam jedeme, nevědět, co mě čeká,“ píše Scott Preston ve svém debutovém románu Půjčené kopce, který právě vyšel v českém překladu u nakladatelství Host.

Barry Lyndon na Žižkově, dojmout se v Berlíně, zapomenutá kreslířka a sochařka

Americký písničkář Christopher Owens se narodil do rodiny náboženských fanatiků – vyrůstal v komunitě, kde byla zakázána televize i rádio, a s populární hudbou se během dospívání prakticky nesetkal. Možná právě proto na něj později zapůsobila tak drtivě. Klišé, že hudba někomu zachránila život, je v jeho případě skutečně pravdivé. Po deseti letech tvůrčího mlčení (ach ty drogy!) se loni vrátil ke skládání a jeho comebacková deska I Wanna Run Barefoot Through Your Hair patřila k nejlepším nahrávkám roku.

Srdeční hodiny v Poděbradech

Do Poděbrad přijíždí člověk s povznášejícími pocity. Jeho srdce se zde cítí být i bít jako doma, neboť Poděbrady jsou, jak známo, na srdce. To je slogan, který jsem znal už v hlubokém dětství, neboť moje milovaná infarktová babička obdržela lázně v Poděbradech, snad i vícekrát, střídala je s Luhačovicemi a já se o to její srdce velmi bál a strašně moc si přál, aby vydrželo co nejdéle, k čemuž mu měly ty Poděbrady pomoci. Jedna z několika fotografií, jež po ní zbyly, ji zachycují, jak způsobně pózuje před květinovými hodinami v lázeňském parku, kabelku přes ruku, v ní asi pítko, ze kterého usrkávala vodu z pramenů

Návrat dámy

Největší i nejvyšší hotel světa své doby, který jako první nabízel hostům pokojovou službu, měl zavedenou elektřinu do všech pater a jako první ubytovával i ženy cestující samostatně. Hotel Waldorf Astoria New York psal dějiny v mnoha ohledech. Po dlouhé a velmi nákladné rekonstrukci se tato perla art deco znovu otevřela, aby vítala newyorskou smetánku v pečlivě zrenovovaných původních interiérech i nových luxusních penthousech.

Voňavky

Svého času jsem se odvážil dotázat paní Miládky Opatrné, nestorky mezi pěstiteli vytrvalých rostlin, zdali se za její profesní kariéry používal spíš termín „trvalky“, nebo „pereny“. Prakticky bez rozmyšlení mi dala jednoduché rozuzlení: To máte asi tak, jako když si holka jde pro voňavku, ale dáma pro parfém. Od té doby si dávám pozor, komu nabídnu trvalky a komu pereny. Zvlášť ty s vonným květem.

Překrásný nový svět Mariel Franklinové

„Nacházíme se ve čtvrtině jednadvacátého století a navzdory neustálému propouštění zaměstnanců digitální ekonomika setrvale roste. Ve vzduchu visí jakási malátnost, nejasný pocit, že něco není v pořádku. Není tajemství, že svět je stále podivnější v ohledech přesahujících prostou ekonomiku. Všeobecně rozšířené povzbuzování, že máte následovat své štěstí, mnoho štěstí nepřináší. Víc než co jiného přináší marketing. Každý okamžik je jím nasáklý. Nekonečný proud marketingového obsahu prosycuje úplně všechno. Za takových okolností je těžké se na cokoli soustředit, obzvlášť na ostatní lidi.“

Střepy z jednoho domu

Význam pevného místa ve vesmíru nelze docenit. V literatuře je tomu stejně: odhadem dobrá polovina prozaických děl, především románů, spočívá na základech nějakého místa, ze kterého vychází děj. Ten se kolem něj točí, vrací se do něj, postavy se nějak k němu vztahují, přicházejí, odcházejí… Ideální je samozřejmě dům, pokud možno větší, trochu třeba i tajemný, s bohatou historií, s rozličnými osudy obyvatel, kteří se nějak stýkají, potýkají, proplétají etc…

Teď váš křik už uslyší

Loňská pátá série Farga patří k nejlepším věcem, které scenárista Noah Hawley kdy napsal. Hlavní hrdinkou je subtilní, zdánlivě křehká žena, která by podle všech předpokladů neměla mít v reálném světě kriminálních živlů velké šance na přežití. Každá z výborně napsaných postav vychází z archetypu, na který jsme ve filmech desítky let zvyklí. Všechny jej však naplňují zcela jinak, než bychom očekávali. Fargo v Hawleyho podání místy působí až parodicky, nejde ale o laciné zesměšnění. Seriál je tvořený s vědomím, že i když máme určitý žánr rádi, dnes může v lecčems působit zastarale a nelze jej donekonečna jen kopírovat.

Rozostřeně sledované vlaky v Kostomlatech

Letní den ve středním Polabí byl pořád dost dlouhý, aby ho bylo možno protahovat zajížďkami a koupacími přestávkami. Takovou pozdně odpolední pauzu jsem podnikl u obce Ostrá, za níž je zaplavená díra po dolování písku, na mapě se jmenuje Jezero Ostrá, a u něj je kemp Ostrá, do něhož jsem ostře vjel. Takové letní kempy jsou fantastickým místem pro antropologické výzkumy a pozorování lidu, s nímž rád v těch chvílích splývám. Shromažďuje se tam věru jiný národ než v pražských kavárnách a redakcích.

Stauden

Středoevropský prostor ve své historii sdílí neuvěřitelně mnoho z různých důvodů geografických a kulturních, ale z pohledu zahradnického hrají hlavní roli nové kytky a jazyk. I přes úspěšné snahy vzdělávat zahradníky v jazyce českém ve školách a vydáváním knih a časopisů, novinky k nám přicházely především z německy mluvících zemí. Podívejme se nyní na spojené nádoby zahradnického umu německy mluvících zemí, do jejichž okruhu jsme přece jen dlouho patřili. Zhruba před sto lety vznikl fenomén „Staudengärtnerei“, zahradnictví specializovaného na pěstování vytrvalých zahradních květin.

Chrámy vody

Moravská metropole má od loňska další turistické lákadlo: nově zpřístupněný unikátní komplex historických vodojemů na Žlutém kopci, který dokládá stavební umění i rozmach industrializovaného Brna konce devatenáctého století. Lesy cihlových i betonových pilířů a kleneb tady vytváří snové podzemní katedrály s mimořádnou prostorovou silou. Nechybělo přitom málo a očím veřejnosti by tento architektonický klenot zůstal navždy skryt.

Jak hobit Benda bojoval s komunismem

Na velkém žlutém činžovním domě v rohu pražského Karlova náměstí 18 visí ve výšce asi dvou metrů kovová pamětní deska „disidentovi a politikovi“ Václavu Bendovi, který, jak je na té desce napsáno, v tom domě žil v letech 1969 až 1999. Fasáda je zaprášená a též bronzovou Bendovu hlavu, která z té desky shlíží, pokrývá povlak času, jenž maže rysy kdysi tak výrazné. Léta se možná někdo odhodlává vzít štafle a hlavu opucovat, ale dřív, než to někdo udělal, pustila se do vydatného oprašování Bendovy hlavy novinářka a spisovatelka Alice Horáčková.

Písně mezi minulostí a přítomností

Americký hudebník Cass McCombs (nar. 1977) vydal nové album. Interior Live Oak je nahrávka spojená se severní Kalifornií (už sám název odkazuje k odolnému stálezelenému dubu, kterému se daří v podhůří pohoří Sierra Nevada) a nese dvě hlavní zprávy: jednu dobrou a jednu špatnou. Začněme tou dobrou: jde o nejlepší desku jeho kariéry. Pokud ho neznáte (a skoro nikdo ho nezná), není třeba dohánět poslech deseti předchozích. Špatná zpráva je, že je téměř nemožné popsat, co tenhle chlap vlastně dělá.

Vrchol Houellebecqova manýrismu

Mapu a území nyní ve třetím dotisku (a se zatím nejkrásnější obálkou) vydává Odeon. Doslov k tomuto vrcholnému dílu Houellebecqa napsala literární kritička Jovanka Šotolová, končí ho silným názorem: jde prý o román, který nás přežije. Mapu a území jsem četl nedávno znovu a souhlasím. Nejniternější a nejcitlivější Houellebecq. A povinná četba pro všechny, kteří ho kdy falešně označovali za mizantropa.

Čisté češství v Přerově nad Labem

Čelákovice jsou tak blízko od Prahy, že si tam Pražák může zajet třeba odpoledne. Proto jsem se tam nechtěl příliš zdržovat, místní muzeum v mnohokráte přestavované vodní tvrzi je stejně v přestavbě, vrátím se tam, až ho otevřou. Byl jsem tam před lety, pamatuju si, že tam měli pěkná diorámata, myslím, že se tomu tak říká, ze života labské zvířeny. Vycpané kachny a jiní vodní ptáci předstírali, že plavou po hladině z plexiskla, pod ní byly zavěšené ryby, dole raci, možná i nějaká vydra a bobr, všichni naaranžovaní jakoby realisticky, včetně hnízd s vajíčky, z kterých se nejspíš nic nevylíhne.

Semeníky

Svého času jsme úpěli v předmětu Prostorová kompozice, kde se za našimi zády neustále procházel architekt Drápal, lomil rukama a naléhavě deklamoval: „Narušte stereotyp.“ Ta slova mi stále zvoní v hlavě, protože je opakoval donekonečna – a proto věřím, že otázka „Kde je blizna?“ mohla mezi botaniky zrodit i narušené jedince. Protože my jsme z narušování stereotypu opravdu šíleli. Koupal nás v tom dokonale. Když se za někým architekt se zájmem zastavil se slovy „Tady se něco rýsuje“, všichni jsme se seběhli, abychom se přiblížili i my.

Groteskní pohádka o smutných zbraních

Horor už dlouho představuje jakousi zkratku, po níž se dostatečně oprásklý mladý tvůrce může dostat do světa „velkého“ filmu třeba i z pozice outsidera. Je to žánr velice filmový, ambicióznímu autorovi může posloužit, aby předvedl, jak zvládá formu nebo jak inovativně dokáže pracovat s nějakou konvencí. Horor se k tomu hodí, protože se v něm snáz než v jiných žánrech dají obejít omezení, která s sebou nese „punkový“ způsob natáčení, mizivé produkční možnosti, neznámí a třeba ani ne moc dobří herci…

Mít si kde hrát

Letní výstava s názvem Místo dětí v benešovském Muzeu umění a designu nabízí jiný pohled na dětskou hru z hlediska designu i architektury a otevírá otázky a témata, jak přistupovat k vytváření takového prostředí, které neodsouvá naše nejmenší na druhou kolej. Umělecké a kulturní instituce nebývají zrovna místy přívětivými k dětským návštěvníkům. Nedotknutelné exponáty, vážná atmosféra a kustodi hlídající každý hlasitější zvuk či rychlejší pohyb – dobře známá praxe většiny galerií a muzeí. To se však začíná pomalu měnit.

Slovenský Antigott

Představa, že se jednou natočí nadupaný film o Karolu Duchoňovi (1950–1985), kde bude tento „šohaj“ stylizován jako podtatranský Elvis Presley, by se generaci, jež ho zažívala v reálném čase, jevila jako poněkud bláznivá. Duchoň byl pro ni vzorný představitel tesilového popu, té nejoficiálnější a nejkoženější odrůdy socialistické popkultury, do které dobře zapadaly jeho vypjaté kantilény v národně-patetickém stylu a k jejíž prkennosti přispíval jeho bačovský zjev navlečený do krimplenu s největším možným motýlkem. Samozřejmě že tento dojem mohl být povrchní a nespravedlivý.

Nemilosrdný k sobě i druhým, ševci ze Zlína, terapie v Chebu

Český rozhlas se letos v létě skutečně činí – skoro jako by chtěl Andreji Babišovi názorně ukázat, že si sloučení s Českou televizí rozhodně nezaslouží. Po audioverzi vynikající knihy Krystyny Wanatowiczové Nezval. Básník a jeho syn přichází na řadu deníkové dílo Pavla Juráčka, jednoho z klíčových tvůrců nové vlny československého filmu. Juráček (1935–1989) si deníky začal psát už ve třinácti letech. Snaha nějak zachytit vnější realitu i vlastní vnitřní pochybnosti byla tehdy vlastní i Janu Zábranovi, Ivanu Divišovi či Ludvíku Vaculíkovi.

Zpět na hlavní stranu