Lichožroutský příběh Pavla Šruta zhlédnou diváci v dramatizaci spisovatelky Venduly Borůvkové. Hihlík se po smrti svého dědečka musí naučit postarat sám o sebe, navázat nová přátelství a společně se svou lichožroutskou sestřenkou Ramonou zachránit bratránka Tulamora ze spárů Kudly Dederona. Pavel Šrut, Vendula Borůvková: Lichožrouti, Slovácké divadlo Uherské Hradiště, premiéra: 30. 1. 2022.
Mám rád historku, která se prý odehrála během maďarské protikomunistické revoluce v říjnu 1956. V Budapešti byli na zájezdu čeští sportovci, snad házenkáři nebo nějaký takový kolektivní sport, a než stačili odjet, vypuklo povstání. Tehdy byly všechny československé autobusy, stejně jako třeba lokomotivy, opatřeny červenou plechovou hvězdou na čumáku. Tuhle nevinnou ozdobu zahlédl dav maďarských revolucionářů, kteří se vrhali na jakýkoli symbol nenáviděného komunismu.
Statenice jsou obec asi s šestnácti sty obyvateli severozápadně od Prahy, kam se pohodlně dostanete veřejnou dopravou i z centra hlavního města. Jde proto o žádanou adresu zejména mezi Pražany hledajícími poklidné bydlení. Obec se stále rozrůstá a soudě podle zamýšlených developerských projektů tomu tak bude i do budoucna. Statenicím však stále chybí mateřská i základní škola – jejich vzdělávací i sociální funkci tady však už pár let supluje obecní knihovna, která sbírá úspěch za úspěchem a inspiruje ostatní. A to hned v několika směrech.
Tragédie je velké slovo. A výraz „tragický hrdina“ asociuje nějakou velikost – není to jen člověk, který dopadne špatně. Příběh chlapíka, kterého cestou do práce zabije padající balkon, je jistě smutný, ale ne nutně tragický, tedy jednotlivce nějakým způsobem přesahující, na osudu jednotlivce odhalující nějaký neměnný rys lidského údělu obecně, jeho potenciální tragičnost, která je lidským bytostem souzena.
Ještě jako studentce AVU v ateliéru Josefa Bolfa se mladé Lauře Limbourg podařilo zkoncentrovat svoje hlavní malířské téma a vytvořit si neotřelý malířský rukopis. V důsledku opakovaných cest do Asie a kvůli covidu dvojnásobně delší stáži na Tchaj-wanu, než čekala, si ji našlo témat hned několik – to nejsilnější a zároveň nejprovokativnější z nich je obchod s ženským tělem, sexuální turismus, nedostatek vzdělání a otročení dětí.
Od roku 2010 existuje v Praze Institut pro studium literatury, což je, jak sám sebe definuje, „nezávislá iniciativa českých literárních odborníků“ usilující o „prohloubení literárněvědného poznání a trvalé rozšiřování řad zájemců o literaturu a aktuální literární reflexi“. Nebudeme teď zkoušet měřit, kam až co prohloubil a rozšířil, jisté je, že od roku 2013 vydává užitečnou edici antologií, jejíž jednotlivé svazky (už jich je osmnáct) se jmenují Čtení o Václavu Havlovi, Čtení o Jaroslavu Vrchlickém, Čtení o Jaroslavu Haškovi, Čtení o Jaroslavu Seifertovi, Čtení o Bohumilu Hrabalovi…
Pražská FAMU spustila vlastní VOD platformu FAMU Films. Veřejnosti zpřístupnila filmy svých absolventů a studentů od počátku po současnost. Můžete zhlédnout snímky tvůrců, jako jsou Věra Chytilová, Jan Švankmajer, Jan Němec, Jan Svěrák, Jan Hřebejk, Helena Třeštíková nebo Jan Prušinovský. FAMU Films nabízí i nejaktuálnější snímky.
Na okraji Sedlčan je hezky opravené osamělé vlakové c. a k. nádraží, na kterém jsem nasedl do motoráku, jenž mě odvezl do Kosovy Hory. Originální by bylo odjet rovnou do Kosova, ale to by se poněkud protáhlo. Do Kosovy Hory, které dřív část jejích obyvatel říkala Amschelberg, to jede ze Sedlčan jen čtvrt hodiny, takže se tam dá také dojít pěšky, ale to je kus po silnici, na což nemá každý nervy. Pokud mu tedy neprasknou, dojde za chvíli do Červeného Hrádku, kde je zpustlý mlýn a romantický zámek, na němž se koncem předminulého století školil mladý Jan Kotěra, tehdy ještě student.
Procházka lesem nazdařbůh zimní krajinou přinese člověku řadu otázek. Hnědošedá fáze roku je tak nějak očistná, a pokud vše nepokryje milosrdně bílý sníh, lze si ten les hezky číst. Na první pohled vidíme, kde kdo neposekal, jakou spoušť způsobil kůrovec, kolik stromů zašlo suchem a jak se dobří sousedé činí ve vyvážení biomasy ze svých zahrádek do polesí. V posledních letech se toho v krajině děje poměrně hodně a všimne si toho už i poměrně apatický městský uživatel, který většinu roku tráví u Netflixu s pizzou. To si fandím, já vím.
Pokud byste zatoužili po mimořádném architektonickém zážitku, doporučujeme vydat se do jedné malé vesnice ve švýcarských Alpách. Nejenže tu narazíte na vyhlášené termální lázně od architektonického mistra Petera Zumthora (právě v nich se mimochodem odehrává film Mládí Paola Sorrentina), dopřát si můžete také nezapomenutelné ubytování v opodál stojícím domě, který ihned po svém dokončení v roce 2009 obletěl celý svět.
V roce 1998 vyšla v pražském nakladatelství Baronet monografie Kauza Karel Havlíček Borovský. Její autor Michael Borovička v ní vylíčil životní příběh proslulého žurnalisty a básníka. Po 23 letech předložil pan Borovička svazek podobné velikosti i podobného rozsahu nazvaný 29. 7. 1856 / Smrt Karla Havlíčka Borovského / Legenda o brixenském mučedníkovi v proměnách času. Prodává autor jedno dílo pod různými názvy? Vypadá to tak.
Alžběta Jungrová se k fotografování dostala už na základní škole a její vášeň sledovat dění kolem sebe přes hledáček aparátu tak drobné introvertní dívce nasměrovala a jasně definovala její budoucí kariéru. Dnes patří k vyhledávaným fotografkám se širokým záběrem témat, ale s rozpoznatelným výrazem. Ať už to byla fotoreportáž o drogách na afghánsko-pákistánských hranicích, za kterou dostala čestné uznání Czech Press Photo, nebo série snímků o dětech pracujících v cihelně v pákistánském Péšávaru.
Hvězda kanadského psychologa Jordana Petersona začala stoupat ve druhém desetiletí 21. století a zenitu dosáhla na přelomu let 2018 a 2019. Stal se světoznámým, zavedenou značkou je dnes už i u nás. Fenomén Peterson se stal námětem pro knihu dvou amerických katolických myslitelů, Christophera Kaczora a Matthewa R. Petruska Jordan Peterson, God, and Christianity: The Search for a Meaningful Life (Jordan Peterson, Bůh a křesťanství: Hledání smysluplného života).
Jiří Slíva obvykle sází na paradox – staví jinak seriózní a běžné náměty do nečekaných kontrastů. Jeho díla dosahují komiky především groteskností a jedinečností nápadu. Slívův humor je srozumitelný, gentlemanský, humánní a inteligentní zároveň. Humor Jiřího Slívy, Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě, 14. 1. – 13. 3. 2022.
Pod Andrássyho třídou, což je ten pravý pešťský bulvár, vede linka M1 podzemní dráhy, kterou se nejsnadněji dostanete do Széchenyiových lázní, kam jsem minule (viz č. 1/2022) nestihl dojít. Během cesty lze zažívat historický pocit, neboť jedete nejstarší linkou metra na kontinentě, takže vlastně ani nejedete metrem, protože tak se té undergroundové dopravě začne v Evropě říkat až poté, co si v Paříži vyvrtají Metropolitain, což Francouzi zvládli až o čtyři roky později než Maďaři: teprve roku 1900.
Jednou z oblíbených fint soudobého, ironií přesyceného dyškurzu je jakási preemptivní (sebe)kritika. Autor, dejme tomu, napíše něco přepjatě patetického, naváže na to ale konstatováním, že si je toho přepjatého patosu dobře vědom, třeba si z něj udělá i trochu legraci. Má se za to, že se tak neutralizuje, zbezvýznamní kritika toho přepjatého patosu a jiných podobným způsobem „ošetřených“ selhání a nedostatků.
Dva týdny před koncem roku zemřela jedna z nejdůležitějších postav světové architektury uplynulého půlstoletí. Lord Rogers z Riverside se po celém světě proslavil návrhy několika revolučních staveb, které se staly opravdovými ikonami – a díky svému mimořádnému vlivu určil, jakým směrem se v posledních dekádách ubíral rozvoj (nejen) anglických měst.
Výstava je autorským a zároveň kurátorským dílem Jana Dotřela, umělce a kurátora výstavního prostoru pražské galerie Kvalitář. Koncept, který vznikal dva roky, vychází z jeho dlouhodobého zaujetí propojením vědy a umění. Jeho fotografie a konceptuální objekty ilustrují chemické prvky a biologické procesy, ze kterých začal vznikat první život a následně se na planetě Zemi vyvinul. Jan Dotřel tyto fotografie vždy komponuje reálným způsobem, tedy bez techniky retuše či digitální montáže.
Překládání veršů Christiana Morgensterna (1871–1914), zakladatele a klasika nonsensové poezie v německé literatuře, má u nás dlouhou tradici a dva mezníky: rok 1958, kdy vyšly knižně Šibeniční písně, kongeniálně počeštěné Josefem Hiršalem, a rok 1996, kdy svazek nazvaný Morgenstern v Čechách velkoryse představil, slovy podtitulu, 21 proslulých básní ve 179 českých překladech 36 autorů.
Z desítek rozhovorů, jež pořídila s uprchlíky ze Severní Koreje, vybrala česká koreanistka sedm, které zachycují různé aspekty každodenního života v nejuzavřenější zemi světa. Mezi vybranými respondenty najdeme vysokoškolskou studentku i důchodkyni, šmelináře i feministku. Kniha získala Magnesii Literu za publicistiku.
Právě jsem vystupoval z vlaku na Nyugati pályaudvar (Západní nádraží), když mi zavolal můj ctěný přítel, editor spisů Pithartových a Patočkových, Jan Vít, zeptal se, jak se mám, a já mu pravil, že jsem zrovna přijel do Budapešti. „Ó, to zajisté půjdete do Gellértových lázní, to přece patří ke středoevropskému habitu…“ „Zajisté“, pravil jsem, i když už jsem se cítil trochu provinile, neboť ve skutečnosti jsem měl v úmyslu zajít spíše do lázní Széchenyiho.
„Neúnavná výrobkyně líbivých leporel“ (jak kruté a jak přesné) Marta Voleská, jež si na rozdíl od Ondřeje Sekory s komunistickým režimem nezadala, protože ve druhé polovině svého skoro osmdesátiletého života († 1985) nic nepublikovala, je zpátky v hustém knižním provozu. Ano, ano, Kulihrášek se vrátil. Ve skvostné souhrnné edici, připravené se vzornou péčí erudovaným Tomášem Prokůpkem. Spíš jako líbezná kuriozitka pro nostalgiky než atraktivní kousek do knihovniček školáků třetí dekády jedenadvacátého století.
Uvědomělá péče o veřejný prostor bývá obvyklá nejen u architektů a urbanistů, ale čím dál víc se k němu odkazují a pracují s ním i sochaři, malíři či konceptuální umělci. Někteří čekají na výzvy státních či soukromých investorů, kteří se uměním chtějí obklopovat a kultivovat „své“ veřejné prostředí, jiní na výzvy nečekají a místo si vezmou sami. Dostávají se často na (či za) hranici zákona, ale jejich důvody a motivy bývají tak silné, že je jim to jedno.
Pokud jde o pozdější stavební rozvoj města, přineslo americké bombardování z února 1945 hned několik příležitostí. Během náletů došlo totiž mimo jiné ke zborcení nárožního domu na Jiráskově náměstí, který o půl století později nahradil Tančící dům Franka Gehryho a Vlada Miluniče. Čtvrttunové pumy neušetřily ani historický areál Emauzského kláštera s gotickým kostelem Panny Marie, který bylo potřeba rychle opravit.
Výstava přibližuje pestrý duchovní svět venkovského člověka 18. a 19. století s přesahy do století následujícího. Návštěvníkům odhalí artefakty spojené s náboženským životem komunity, ale také předměty související s osobní zbožností. Představeny budou rovněž magické prostředky určené k ochraně před nebezpečím.
Seděl jsem v kavárně Slavia, bylo nedělní dopoledne, pár dní před zimním slunovratem, od rána šero, jen občas studené slunce olízlo hladinu Vltavy, nad níž se míhali rackové, nebo se mi, když to teď píšu, aspoň zdálo, že by mohli. Seděl jsem u malého kulatého stolku, před sebou skleničku vymačkaného pomeranče za devadesát a hrnek s kávou, ale už dávno ne černou za cca tři osmdesát, na kterou se tady chodilo v jiných, literárních časech, to už by možná ani personál nevěděl, co to je a jak to udělat, ale míchal jsem obligátní cappuccino za sedmdesát pět.
Nejprve přestavba torza kamenné stodoly na ateliér, poté minimalistická přístavba rodinného domu. Díky úzké a dlouhodobé spolupráci architekta s designérem došlo v moravskoslezské vesnici ke krásnému provázání dvou architektonicky autonomních světů. Kámen úrazu. Když se zeptáte architektů, co je důležitým předpokladem úspěšného projektu, většinou uslyšíte jako odpověď, že je to dobrý vztah s investory. Každý architekt vám totiž může povyprávět o svých zkušenostech
Jedním z velkých obdivovatelů architektury, typografie a minimalismu je umělec používající pseudonym Zeb One. Tuto přezdívku uplatňuje ve své tvorbě už od svých writerských začátků, kdy jako teenager maloval na ulicích a piloval své jméno sprejem na fasádách. Writer, téměř až s inženýrským přístupem k malbě buduje na svých plátnech geometrickými tvary a zjednodušením znaků prostorové objekty, které zdánlivě připomínají architekturu či městský prostor.
Po dvou letech může smrt Karla Gotta Gottova smrt působit jako vzdálenější, než by uplynulému času odpovídalo, svět se během té doby skutečně změnil a jaksi vzdálil dnešnímu pohledu na to, co změně bezprostředně předcházelo. Kniha Pavla Klusáka Gott / Československý příběh je ale v každém případě na poli literatury faktu vysoký standard, navíc je přístupná čtenáři i nespecializovanému, vtáhne však i zájemce, jehož interes o téma je hlubší.
Dvě knihy lákající k výpravám za „krásami naší vlasti“ se náhodou ocitly na knihkupeckých pultech současně. Každá je přitom jiná, autory i pojetím, však jim také pomohly na svět různé nakladatelské oficíny. Podívejme se na ně. Těžko říct, zda pomůcku Naše výlety / Kniha pro plánování a zaznamenávání rodinných výletů můžeme považovat za literární dílo. Spíš ne. Tedy v té podobě, v jaké si ji čtenáři koupí.
