Je to vskutku pozoruhodné, ale vztah české kulturní veřejnosti k osobnosti dirigenta Václava Talicha je i po víc než šedesáti letech od jeho úmrtí stále poněkud složitý. Vinu na tom má velká setrvačnost některých ideologizujících hodnocení, která souvisela s Talichovým poválečným obviněním z kolaborace a která často latentně přežívají dodnes díky své podbízivé bulvárnosti.
Cirkulum je mezinárodní festival, který zahrnuje prezentaci uměleckých žánrů, jako jsou nový cirkus, tanec, hudba, pantomima či pouliční, pohybové a improvizační divadlo. Nový cirkus se stal fenoménem dneška. Představení propojují disciplíny: akrobacii, žonglování, moderní tanec, divadlo, hudbu a připojují divadelní režii a dramaturgii.
A víte, co to znamená česky? zeptal jsem se majitelky penzionu v maďarském městě Tata a ta příjemná žena, se kterou jsem trochu konverzoval u snídaně (obligátní míchaná vajíčka s paprikou), k mému překvapení nevěděla. Tak jsem jí to řekl a dodal, že mi jméno jejich obce je proto sympatické a že jsem před pár lety byl už v městě Papa a teď jsem cítil povinnost zajet do Taty, že je to vlastně trochu takové moje hledání otce: Vatersuchung. Nevím, zda pokus o vtip pochopila, ale řekla, že je to hezké a že se diví, že jí to zatím žádný Čech neřekl, přitom sem občas nějaký přijede, hlavně v létě na kole.
Do kin přišel film Muž, který stál v cestě – snímek, který zpracovává jeden z vrcholných okamžiků našich dějin 20. století: pojednává o rozhodnutí Františka Kriegela, člena předsednictva ÚV KSČ a předsedy Národní fronty, v srpnu 1968 nepodepsat Sověty předložený dokument, v němž unesení představitelé našeho státu souhlasí s bratrskou vojenskou pomocí vojsk Varšavské smlouvy, jež pomohla zabránit šíření kontrarelovuce Československem. V češtině se tomuto složitému procesu běžně a řádně říká okupace a Kriegel byl tehdy jediný, kdo se sovětskému diktátu vzepřel.
V průběhu devadesátých let zmizely z parků a veřejného prostoru tulipány střídající se s afrikány a tak nějak to nikomu nebylo líto. Spolu s nimi se demontovaly leckteré technické služby a s nimi spousta šlendriánu. Místo nich přišla nejnižší nabídka a outsourcing. Ekonokracie udeřila a bezpochyby to části společnosti vyhovovalo. V téže době se objevily různé (a)sociální jevy a na veřejných místech se začala skloňovat bezpečnost spolu s čistotou. Tenhle proces nám přinesl řadu změn a dnešní pojem „správa zeleně“ je vlastně docela přesný, protože nám z parků mnoho jiného nezbylo nežli „zeleň“
Nejvlivnější fotograf architektury dneška Iwan Baan zavítal loni do Prahy, aby pro Centrum architektury a městského plánování (CAMP) pořídil sérii fotografií nabízející jiný pohled na hlavní město, než jaký předkládají turistické prospekty. Nynější výstava vybízí k pozastavení se nad několika důležitými tématy, jež se obecně fotografování architektury dotýkají. Proč se z funkcionalistické architektury vytratily barvy?
Televize Nova, respektive její streamovací platforma Voyo, odvysílala druhou řadu série Iveta. Tři nové filmy navázaly na úspěch loňského zahájení pojednávajícího o osmdesátých letech zpěvačky Ivety Bartošové: o tom, jak začala zpívat, jak se drala na vrchol, jak začala poznávat svět tuzemského showbyznysu, jak se v něm učila chodit či jak jí začalo docházet, že je skutečně slavná. Vyprávění bylo opřeno o zpěvaččin vztah s Petrem Sepešim, s nímž tvořila pěveckou dvojici a s nímž podle lidových představ fungovala v páru rovněž v soukromí.
Lucie Lomová (1964), známá a úspěšná autorka komiksů pro děti i dospělé, se rozhodla podělit s čtenáři o své privatissimum: zveřejnila kreslený (denno)deník, který si vedla v roce 2017. Věříme jí, že chronologická posloupnost všech glos a kreseb je autentická, byl by to opravdu laciný podvod, netvořit takovou knížku průběžně, nýbrž až post factum, po uplynutí celého vybraného roku, a nahlížet přitom do zápisků v diáři, připomínat si události jejich mediálními reflexemi apod.
Národní galerie v Praze (Grafický kabinet) představuje kresby českých umělců, kteří ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století pobývali v Paříži, tehdejší Mekce umění. Umělci zachycovali nejen městská zákoutí, ale především pulzující život velkoměsta s bulváry, kavárnami, výstavami a divadly. Mezi Paříží a Prahou – kresby „českých Pařížanů“, NGP (Veletržní palác), do 30. 7. 2023.
Člověk si myslí, že Bratislavu docela zná, ale pak se před ním zjeví něco vlnivě namodralého, chvíli to v ostrém slunci vypadá jako cukrářská vidina nebo fantaskní maják, něco, co by očekával v Řecku nebo někde v Anatolii. Mžouravě na to hledí, pak mu konečně dojde, že to je přece ten Modrý kostolík, ta secesní brož z posledních let staré Pozsony. A že ho před nedávnem opravili, a tak se k tomu kostelu Slováci právem hlásí jako k nejvýznamnější secesní stavbě Bratislavy, která tehdy ještě byla Požoň.
Pokud se nechcete prodírat davem pestrobarevných turistů z celého světa k tulipánovým květům, nemáte v Evropě mnoho možností, jak se s rozsáhlým sortimentem tulipánů potěšit. Ony toho umějí opravdu hodně a jsou součástí našich zahrad již velmi dlouho. Dendrologická zahrada v Průhonicích tradičně nabízí pěknou podívanou vybraného sortimentu, pokud se ale chcete dovědět víc, musíte se vydat západním směrem. Světoznámý park Keukenhof bych s dovolením pominul. Historické tulipány můžete vidět například v Národní sbírce u Polly Nicholsonové v anglickém hrabství Wiltshire.
Na místě starého ovocného sadu v západoslovenské obci Čachtice stála dřív malá cihelna, jejíž pozůstatky proměnil slovenský architekt Pavol Paňák na mimořádně charismatické víkendové bydlení vlastní rodiny. I přes své komorní měřítko i zcela civilní účel patří ateliér vzniklý přestavbou původní pece na pálení cihel i přístavba rodinného domu mezi to nejlepší, co na Slovensku v posledních dvou dekádách vzniklo.
Jan Vytiska je malíř obrazů, které člověka nenechají v klidu. Jsou to horory vymalované ve velkolepém stylu horských idyl, děsivé výjevy ze života pastevců, venkovských dětí a zabloudivších děvčátek, před kterými se otevřelo peklo. Nebo matka příroda. Nebo nějaká jiná démonologie. Jeho rukopis je expresivní, robustní, přitom vykreslený a v detailu precizní. Vedle starých mistrů od Goyi k Picassovi by se dal u něho rozeznat vliv Maxe Ernsta, Bohumila Kubišty nebo hvězdy nové malby Nea Raucha. Zásadní jsou ovšem vlivy popkultury, horory, rock a punk, vybraná literatura atd.
V padesátých letech, to už byl pokročilý osmdesátník, bydlel Petr Bezruč v malém domku v Kostelci na Hané. Byl to všemi uznávaný národní bard, klasik již dávno odmlčený, různými tituly dekorovaný. Žil přitom nenápadně, trochu jako by s tím „národním umělcem“ nechtěl nic mít. Což ale úplně nešlo.
Jindřich Mann vydal přednedávnem svou třetí beletristickou knihu, jmenuje se Stříbrný kouzelník a je již zcela odpoutaná od spisovatelovy biografie, jež byla základem vzpomínek Poste restante (2012) a zčásti i novelistické knihy Lední medvěd (2017). Tady už jde o román vytvářený samostatně a nezávisle na autorově rodokmenu a životaběhu, který je mimořádný, vždyť kdo disponuje v blízkém příbuzenstvu dvěma klasiky německými (bratry Mannovými) a jedním českým (Ludvíkem Aškenazym)… Plus všemi těmi okolnostmi z toho plynoucími: Mann po roce 1968 žil v Západním Berlíně, zčásti tam žije dosud, zčásti v Praze.
Jan Vytiska představuje malířské dílo za předešlé tři roky. Jakkoli jsou jeho obrazy na první pohled rozpoznatelné a typické, prochází i jejich forma jistým vývojem – Vytiska stále experimentuje. Návštěvníci expozice zhlédnou třicet dva velkoformátových obrazů, které autor vytvořil poté, co akrylové barvy vyměnil za olejové.
Není čas v této rubrice po všech knihách, filmech, divadelních hrách, výstavách, koncertech a nahrávkách napsat taky jednou o počítačové hře? Je. Podívejme se na tu, která se jmenuje Someday You’ll Return. Je to český produkt, dílo pouhé dvojice autorů, což je úctyhodný výkon. Především jde o artefakt s podobnými vlastnostmi, jaké má například animovaný film, tudíž je vcelku snadné jej představit a hodnotit.
Ve svahu nad vsí jsou aleje mezi poli od nepaměti. Ovšem na císařských otiscích je nenajdete. Schwarzenberský správce je sem vysadil patrně tak někdy v sedmdesátých letech devatenáctého století, anžto jako zkušený hospodář zřejmě pochopil, že nátrže v polích mají svou příčinu. Tehdy v údolí vzkvétaly uhelné malodoly. V roce 1908 zřejmě hodně pršelo, protože svah se dal do pohybu a aleje posunul do pozoruhodných esíček, v kterých zůstaly podnes.
Vůbec první registrovaná architektka v Pákistánu postavila svou kariéru na návrzích miliardových sídel vládních i finančních institucí. Skutečné důvody, proč se Yasmeen Lariová nyní dočkala udělení jednoho z největších profesních ocenění přímo z rukou krále Karla III., však leží někde docela jinde. Zajistit milion nových příbytků během následujících dvou let. To je aktuální cíl, který si Yasmeen Lariová stanovila po loňských mimořádně ničivých povodních v Pákistánu.
Mickey Mouse, antropomorfizovaná a notně stylizovaná figurka samečka myši domácí (Mus musculus), vytvořená Američany Waltem Disneyem a Ubem Iwerksem, přišla na svět před pětadevadesáti lety a za tu dobu naši planetu úspěšně kolonizovala. Dnem jejího zrodu je 18. listopad 1928, kdy měl premiéru černobílý animovaný filmeček Parník Willie. Myšák je o rok mladší než podobně nestárnoucí partnerská dvojice domácích zvířat, kterou Josef Čapek, její tvůrce literární i výtvarný, nazval nikoli lidskými či zvířecími jmény, nýbrž pouze deminutivními apelativy, tedy pejsek a kočička.
HaDivadlo působí ve funkcionalistických prostorách brněnské Alfa pasáže, v Praze odehraje dvě představení v prostředí stejného architektonického stylu. Na programu jsou inscenace ze Sezony 48: Blízkost. V rámci ní tvůrci ohledávají různé podoby blízkosti (geografickou, kulturní, osobní). HaDivadlo (Moravský kras, Požár v šťastném Rakousku) v Divadle Archa, Praha, 19.–20. 5. 2023.
Na nádražní budově vítají návštěvníka pěkná staromódní světelná písmena VYŠKOV NA MORAVĚ. To „na Moravě“ je tam asi proto, aby se to nepletlo s nějakým jiným Vyškovem: jeden takový je, ale s dlouhým ý, takže Výškov, malá vesnička, rozkládá se u Loun, takže cestujícímu asi nehrozí záměna. Ale jistota je jistota. Ten moravský Vyškov je ve skutečnosti polohou spíše Nízkov a je sice na Moravě, ale spíš a přesněji na Hané, jež jím protéká, myslíme-li tím tu říčku, které vteče do Moravy až u Kroměříže.
Keře z příbuzenstva oliv a ptačích zobů rostly přirozeně tak nějak od západní Ukrajiny po Řecko až do Malé Asie. Staly se součástí dvorních zahrad v Istanbulu a odtud je přivezl do Vídně Ogier Ghiselin Busbecq, v jehož cestovních zavazadlech kromě proslavených tulipánů cestovaly právě i šeříky. Legenda říká, že v roce 1570 s ním jely i do Paříže, když doprovázel arcivévodkyni Alžbětu. Tak začal jejich francouzský příběh. Je-li to pravda, či nikoli, není podstatné, protože ve skutečnou vášeň tyto vcelku prosté keře proměnilo až devatenácté století a rodina Lemoine.
Šestnáctitisícové městečko jihovýchodně od Prahy si aktuálně užívá mimořádný zájem médií z celého světa. Vděčí za to nové školce, která zaujme už na první pohled svou excentrickou podobou, jež má podle jejího architekta podněcovat svobodnou hru dětí v dnešní regulacemi svázané společnosti. Z nádraží sem nevede zrovna pěkná procházka. Nejdřív se musíte vymotat z labyrintu prapodivných nadchodů a podchodů.
Nic není tak skličující jako úplná vydání úplně zapomenutých autorů, napsal kdysi Nabokov. Něco na tom bude, avšak náš případ to naštěstí není. Zaprvé Karel Šiktanc (1928–2021), o němž tu je řeč, není zapomenutý autor, jakkoli se o to minulý režim velmi snažil; zapomenuti jsou naopak normalizační ministři kultury, kteří měli na svědomí básníkovo umlčení v letech sovětské okupace, jmenovali se Brůžek, Klusák a Kymlička.
Výstava Strach, smích a smrt se zabývá námětem, který prostupuje celými dějinami umění. Nyní je toto téma opět aktuální, ale platforma Nova Forma je sleduje z jiného úhlu pohledu – jak lze se strachem pracovat skrze smích. Vystavující umělci se zmíněnou tematikou zabývají a jejich díla spojují strach, úzkost, smích a humor.
V Praze na Zábradlí se od konce dubna hraje inscenace O Pavlovi. Je to poněkud zavádějící název, neboť lépe by mělo být O Daně, protože onen Pavel je tam mnohem méně výrazná postava; de facto je to postava k nepotřebě, něco jako balvan, který zavalil scénu; a hlavní hrdinka s ním nemůže hnout, čímž se jeho význam pomalu vyčerpává. Jenže předlohou byla kniha Dani Horákové O Pavlovi, zvláštní druh memoárů, které jsou vlastně vynucenými memoáry či polemickými memoáry, neboť jsou primárně reakcí na Deníky onoho Pavla, jímž byl Pavel Juráček.
Psal jsem tady o starožitné Poznani a starobylém Lednickém ostrově, ale nejstarším místem Polanů je samozřejmě Gniezno. Zde se v časech hluboce legendárních a pohanských vznesla bílá orlice nad své hnízdo (gniazdo) a její silueta zaplála v karmínové záři zapadajícího slunce. To učinilo silný dojem na praotce Lecha, jenž po tomhle výjevu opustil „bratry“ Rusa a Čecha a rozhodl se usadit tady, ve Hnězdně. Jsou ještě jiné verze, podle Kosmy se Lech zúčastnil spolu s Čechem také výstupu na Říp, pak chvíli uvažoval o Kouřimi a teprve potom se vydal na sever do Velkopolska, ale to na významu Hnězdna nic nemění.
Cider, cidre či sidra si u nás prosazuje jakési postavení zejména mezi letními nápoji, i když sycené koncentrátové limči rychle přetlačily masivní reklamou slibně se rozvíjející scénu ciderů ze skutečných jablek. Nicméně trh se nám roztřídil a na scéně tak jako tak zůstalo několik desítek malých a středních podniků, kterým se dobře vede. Rozstřel je značný. Od nepitelných směsek až po skutečné lahůdky či drobné regionalitky. Přece jen, suroviny je dost. Totiž jablek. Zdánlivě.
Organické vrstvení historických epoch a slohů se prolíná domem v jedné z nejstarších částí Starého Města pražského od sklepů až po krovy a ilustrativně současně dokládá postupný vývoj pražského jádra. K těmto historickým vrstvám nyní architekti ze studia QARTA Architektura přidali v rámci komplexní a detailní rekonstrukce zcela novou, která je však nijak nepřehlušuje. Krátkodobé ubytování, hluční turisté, trdelníky namísto pekáren, suvenýry místo drogerií i nedostatečná nabídka bydlení.
