Člověk zasažen neodbytnou touhou spatřit po letech Nové Strašecí ji ukojí jednoduše prostřednictvím Buštěhradské dráhy, která v Praze začíná na dejvickém nádraží. Původně tam vozy táhli koně, pak pára, teď tam jezdí takové namodralé vagony na vodu. Já si sedl do tichého oddílu, kde každou chvíli někomu zazvonil mobil, do kterého pak jeho majitel hlasitě mluvil.

Vystoupil jsem s elkolem na nádraží, které je docela hezky opravené, pamatuju ho ve stavu dezolátním. Jedinou vadou je, že leží asi tři kilometry od města, navíc v údolí, takže ho používají zřejmě lidé velmi odhodlaní. Tím jsem se však nenechal zastrašit, neboť můj elbicykl zvládne lehce i větší převýšení. Nechal jsem se tedy vyvézt na náměstí, které jsem už znal. Kdysi skrz něj vedla silnice z Prahy na Karlovy Vary, autobus tudy projížděl a stavěl, bylo to tak v jedné třetině cesty, tady končilo definitivně Předpražsko s podmnožinou Kladensko a začínalo Předvarsko s podmnožinou Rakovnicko. Kousek dál před Řevničovem začínaly chmelnice, kterých pak k Žatci přibývalo. Těch za mého života hodně ubylo. Krajina ale zůstala stejná, lehce se vlnící pole a zalesněné hrboly mezi Džbánem a Křivoklátem. Lze na ni pohlédnout z vývrtkovité rozhledny na Mackově hoře, což je vyvýšenina za městem. Pohled není o mnoho jiný, než když zůstanete dole. Kdo byl ten Macek, jsem nezjistil a vyptávat jsem se nechtěl. Jestli to někdo ví, ať dá vědět.

To náměstí se ale jmenuje J. A. Komenského, což je neškodné a dává se tím najevo, že si tam cení vzdělání. Je docela pěkné, pravidelné a čtvercové, porostlé stromy a milou zelení. Škoda že některé domy už jsou proměněny v krabici. Třeba rodný dům Viktora Olivy, malíře slavného obrazu Piják absintu ve Slavii: celé mládí jsem díky němu toužil po absintu, po tom kultovním zeleném pití sebevrahů. Rodákovi tady zřídili cosi jako pamětní síň v kulturáku, jenž sám o sobě stojí za návštěvu, jest, bohužel jen uvnitř, dokonale zachován ze sedmdesátých let, dýhové obložení, mramory, kulaté svítilny, krása umakartová. A Olivovy kresby, lepty, ilustrace, plakáty čili afiše. Vstup je tam volný, ovšem za asistence paní informátorky. Na Mackovu horu jsem se jí nezeptal, ale na to, co je podle ní na Strašecí zajímavého, ano. Odpověděla, že lupek. Já předstíral, že vím, co to je, a poděkoval.

Vrátil jsem se na náměstí, kde byly stany, ve kterých prodávali škvarkové placky, zelňáky a jiné koblihy. O kus dál utěrky, vařečky a kvedlačky. Radnice se špičatou věžičkou skromně renesanční, hodiny na ní ukazovaly správně. Na zdi radnice je pamětní deska se jmény padlých z první světové války. Skoro osmdesát jmen… Někdy až tři z jedné rodiny. Na gymnáziu, což je správně nejhonosnější budova náměstí, je velká pamětní deska jednomu legionáři, dvaadvacetiletému Karlu Tomsovi, který padl v září 1915 u Arrasu. Česká historická asymetrie. V čele náměstí před pár lety stála socha zakrslého rudoarmějce, po němž leze pionýrka. V roce 2019 kdosi urazil vojínovi hlavu a odnesl si ji bůhví kam a proč. Radní se pak nějakou dobu dohadovali, co s bezhlavým, a tedy jaksi strašidelným sousoším, nakonec ho sundali a dali do sklepa. Nabízelo se přitom hezké řešení umístit na dekapitovaný trup slavnou hlavu Kelta, jíž se Nové Strašecí právem chlubí: „Nové Strašecí – město Keltů“ stojí na cedulích vítajících příchozí. Hlava by se zajímavě vyjímala na kamenné rubašce a skulptura by získala popularitu a věhlas. Pionýrka by lnula k poněkud obludné hlavě, což by nabízelo různé interpretace, jak to má současné umění rádo. Snad se k tomu na radnici ještě vrátí, toto by mohli brát jako nestrannou výzvu návštěvníka jejich města. Mimochodem, dočetl jsem se, že tam stál sv. Jan Nepomucký, kterého kvůli osvoboditeli v roce 1957 odstěhovali před kostel. Svatý Jan je tolerance sama, tak se asi ani nezlobil, ba ani nemuk.

Ze jména Strašecí by člověk originálně odhadoval, že tam straší, ale já tam byl přes den, tak jsem si ničeho nevšiml. Přečetl jsem si však, že název spíše než od strašidel pochází od jména Strašata, kterému mohlo v raném středověku patřit. První písemná zmínka je z doby Jana Lucemburského, kdy se o něm psalo už jako o městečku. Na město s příslušnými právy bylo roku 1490 povýšeno králem Vladislavem Jagellonským, jenž zůstal za odměnu v městském znaku. Hezky vyvedený znak je na rohu jedné ulice vedoucí od náměstí. Korunován je včelím úlem značícím přičinlivost a držen zvláštními tvory – zvláště batole mužského pohlaví, které má již ve svém raném věku regulérní pleš, upoutá pozornost. Pak bylo Strašecí za třicetileté války několikrát vypleněno, naposled Švédy v roce 1639. Několikrát ho také zachvátil požár, takže adjektivum „Nové“ značí, že několikrát ho museli postavit znova. Protože je nedaleko Křivoklát, patřilo jeden čas Fürstenberkům, po roce 1848 už samo sobě. Před válkou tu byl soud a po válce bylo do roku 1960 samostatným okresem – v rámci totalitních možností. Pozůstatkem toho je na kraji města velká republikánská budova bývalého okresního úřadu, kde je teď policie. A to je asi vše. Teď je přifařeno k Rakovníku.

Místní muzeum je skromné, ale pěkné. Je v opravené budově bývalé farní školy naproti kostelu. Dole jsou Keltové, nahoře sedláci na Novostrašecku. Jednomu Keltovi v životní velikosti lze potřást rukou, jiný Kelt tu sedí a vyrábí náramek či nápažník ze švartny (sapropelit), což je jakási drolivá hmota podobná uhlí, jež se tu nalézala i na povrchu. A s ní právě ten lupek. Výrobky šperkařského průmyslu z okolí se pak vyvážely do přilehlé keltské Evropy. Keltové a Keltky do nich byli přímo zbláznění. Co si asi o tom mysleli Římané? Nahoře návštěvníka upoutá barokní socha sv. Isidora Madridského s vrtulí na hlavě. Tento světec je patronem pilotů vrtulníků a provozovatelů telekineze čili přemísťování vzduchem na krátkou vzdálenost vlastní silou. Ve skutečnosti je to patron rolníků, čemuž odpovídá atribut rýče, který drží v ruce a pod jehož ostří vytryskla voda z kamenité půdy.

Nejstrašidelnější je ta hlava. Objevil ji 17. května 1943 pan řídící učitel Josef Šlajchrt, což byl strýc mého drahého přítele a kolegy Viktora Šlajrchta, jak mi kdysi potvrdil, přičemž dodal, že rodina z toho příliš nezbohatla. Hlava, která se nalezla ve stavu rozpadlém na čtyři kusy, se již slepená uchovává v trezoru Národního muzea. Vyjmuta bývá jednou za čas při výjimečných příležitostech, neboť pohled na ni málokdo snese. V muzeu je její zdatná napodobenina pravděpodobně ze sádry.

Nechal jsem kolo u muzea a pěšky se vydal na místo, kde byla hlava nalezena. Cesta novostrašeckou naučnou stezkou se vinula z velké části kolem oplocené obory Libeň. Prý tam žijí mufloni. Bylo teplo a ony ovce byly zalezlé ve svých doupatech. V době laténské, tedy někdy mezi třetím a prvním stoletím před Kristem, se tu rozprostíral keltský čtyřúhelníkový areál (v archeologii se jim podle německých nalezišť říká Viereckenschanzen), na jehož okraji byla slavná hlava nalezena. Ta byla pravděpodobně hozena do obětní šachty a předtím rituálně rozbita, což mělo nejspíš magický význam. Lze si představit, že byla obětována podzemním čili chtonickým božstvům, jež v keltské mytologii patřila k silám nejmocnějším a nejobávanějším. A skutečně se cosi kousek od místa začalo dít. Nejprve jsem uviděl ropuchu, jež stála uprostřed cesty a hleděla na mě svým jantarovým okem. Uctivě jsem se jí uklonil a požádal, zda si ji smím vyfotografovat. Svolila a pak pomalým krokem odešla. To však nebylo všechno. Ušel jsem pár metrů, když tu na mě odkudsi vyběhl lesní ďas, který se mi zprvu, když se ke mně blížil na svých trpasličích nožkách, jevil komickým, ale v okamžiku, kdy na mě začal dorážet a naskakovat, přičemž stále otevíral svou příšernou, ba nechutnou tlamu, začala se mě zmocňovat panika. Nejprve po dobrém a pak již naléhavě jsem jej žádal, ať svého počínání zanechá, přičemž jsem se zoufale rozhlížel po majiteli. Dokonce jsem snad i volal, čímž jsem ztrácel ve svých očích důstojnost. Avšak nikde nikdo a ďáblíka nešlo utišit. Tak jsem s touto mytologickou obludou došel skoro až do Mšeckých Žehrovic, kde mé stopy končí.