Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Zahradník Kaiser na vinici Páně

Hlavní červencová starost zahradníka je zalévání a kropení zahrady. To napsal skoro před sto lety (roku 1929) do své zahradní knihy zahradník Karel Čapek a hlas Oldřicha Kaisera to předčítá v rádiu, zatímco zahradník, kterého hraje tentýž Oldřich Kaiser, u toho sedí u stolu a obědvá spolu se svou ženou Dagmar Vokatou. Ta možná opravdu to jídlo uvařila a teď hraje pravděpodobně sama sebe. Děje se to ve filmu Zahradníkův rok, jenž je nyní uváděn v kinech. Je to čtvrtý celovečerní film režiséra Jiřího Havelky, který ho sestavil velmi duchaplně a důvtipně.

Spolek milovníků zříceniny Krašov

Takže na  elkole jsem letěl vlnící se letní krajinou, minul ves Holovousy, pak Všehrdy a Brodeslavy (cesta touhle zemí je jako četba nonsensové poezie) a vyhlížel hrad Krašov. To byl můj ranní cíl, tajemný hrad Krašov, tedy aspoň jsem si představoval, že bude tajemný, snad v nějaké knize pověstí o hradech a zříceninách byl tak nazván, ostatně všechny ruiny jsou tajemné, navíc to jméno: Krašov… Prý je to od Krasavy, dcery kněžny Libuše a Přemysla Oráče, která se zamilovala do Jaroslava z kmene Mžanů.

Smutek Kundery a unavených mušketýrů

Totožnost, po Pomalosti druhý román, který napsal Milan Kundera francouzsky (pod názvem L’identité vyšel roku 1998, teď, rok po spisovatelově smrti, v překladu Anny Kareninové česky), je asi nejsmutnější autorovo dílo. Smutkem je v něm prostoupena celá atmosféra rozsahem nevelké prózy, smutek je přítomen v ději, v postavách, v úvahách, kterými se prostřednictvím vypravěče projevují. Ty úvahy se týkají mizení přátelství, které už není tím, co bývalo; týkají se zachvacující nudy a lhostejnosti, která se stala „jedinou velkou kolektivní vášní naší doby“ ; týkají se ochoty mužů, aby se proměnili v „taťky“.

Novin se zbavujeme jako kdysi koňů

Knih se jen tak nezbavíme. Na tom shodovali se před patnácti lety Umberto Eco a Jean-Paul Carrière v knižním rozhovoru, který se tak celý jmenoval (kniha vyšla v Argu v roce 2010) a jenž vyzníval docela optimisticky. Protože kniha, tedy papírová kniha, je přece ideální vynález, něco jako kladivo nebo vidlička: je ideální do ruky, přesně odpovídá ergonometrii čili tělesným potřebám, je víceméně nerozbitná, nemůže se jen tak vypnout ani pokazit.

Tarzan se narodil v Temešváru

Ačkoli město Temešvár leží docela daleko od břehů Dunaje, věnuje mu ve svém slavném cestopise italský spisovatel Claudio Magris celou jednu kapitolu. Takže na str. 310 odeonského vydání Dunaje (1992; snad poslední knížka v té skvělé edici GAMA) Magris cituje jakýsi starý cestopis, kde se píše, že prý to bylo město oplývající krčmami a častými horečkami, které se šířily s morovými výpary z bažin obývaných vranami, což mělo za následek velkou spotřebu dávidel. Dnešní Temešvár je naopak krásný a trochu melancholický.

Nesmrtelně ignorovaný Milan Kundera

K prvnímu výročí smrti Milana Kundery (11. července) agentura STEN/MARK vyzkoušela Čechy, co jim to jméno říká, a zda dokonce něco od něj četli. Víceméně se potvrdilo, co člověk asi tak očekával. Ano, jméno Milan Kudera zná devět z deseti Čechů, což nám připadá jako až nepravděpodobně vysoké číslo, které se ale dá vysvětlit tím, že zároveň čtvrtina moc neví, o koho jde: i u těch sice převládá nejasné tušení, že by mohlo jít o spisovatele, ale nejsou si jistí, část si ho prý plete se zesnulým senátorem Jaroslavem Kuberou.

Konduktorovy hlavy v Herkulových Lázních

Hluboko v divokých slujích a roklinách balkánských je úžasné místo, jež jako by sem bylo přeneseno z úplně jiného světa. Ten svět zanikl, ne zas tak dávno, zato definitivně. Tady po něm zůstaly velkolepé rozpadající se kulisy, jež ho připomínají a vyvolávají představu, jak asi mohl být krásný. Jen se trochu zasnít: secesní klobouky na hlavách dám pod slunečníky, po jejich boku vykračují oficíři v elegantních c. a k. uniformách, k tomu jim vyhrává promenádní kapela, doplněná nějakých cikánským houslistou, slyšet je ržání koní, klapot podkov na bílým pískem sypaných chodníčcích podél honosných lázeňských budov.

Francouzské umění zuřivosti

Charles de Gaulle kdysi pravil, že ve Francii se nedá skoro vládnout, neboť jak vládnout zemi, která má 350 druhů sýra? To byla ještě ovšem stará dobrá Francie. Od generálových dob se Francie změnila v zemi, kde se diverzita týká především etnické různosti vytvářené po desítky let masovým přistěhovalectvím. To samozřejmě někdo vítá a považuje za hodnotu, jiný naopak sčítá počty teroristických činů, oblastí, kde, jak se oficiálně říká, „republika ztratila kontrolu“, zástupy mládeže, která otevřeně dává najevo, že nějakou Francií hluboce pohrdá, neboť má svůj islám.

Svátky Bohémie a Moravie

Lze mít za to, že skutečný, tedy duchovní rozměr dvou státem poskytovaných svátků na začátku července se týká jen zlomku jeho obyvatel. V ateizované, postmoderní a posthistorické společnosti, jako je ta naše, nelze opravdu očekávat, že by vzpomínky na příchod dávných věrozvěstů (už s tím slovem je potíž) nebo tedy potupná smrt středověkého teologa vyvolávaly hlubší pohnutí. Samozřejmě, lze si vážit všech křesťanů (té i oné denominace), pro něž to význam má, ale ruku na srdce: nebude jich mnoho.

Podezřelí patrioti všech zemí... spojte se

Babiš, Orbán a rakouský šéf Svobodných Kickl usedli v neděli k jednomu stolu a vyhlásili společenství Patrioti pro Evropu. Zatím je to stará monarchie (Babiše můžeme brát jako Čecho-Slováka), ale má jít o zárodek nějaké širší „národně konzervativní“ frakce, očekává se, že se k nim v Bruselu přidá německá AfD a možná madame Le Penová, nizozemský Wilders a další, v každé evropské zemi je již nějaká podobná „patriotická“ strana.

Fotbal stupidní není, ale umělá inteligence ano

Každý mluví o fotbale, někdo se na něj občas dívá, já taky. Obvykle tak v polovině mistrovství, lhostejno zda Evropy nebo rovnou světa, se na sociálních sítích objeví výrok velkého argentinského spisovatele Jorge Luise Borgese: „el fútbol es popular porque la estupidez es popular“, což lehce přeložíme jako „fotbal je populární, protože stupidita je populární“. Jistý problém toho prohlášení je, že Borges byl poloslepý, nakonec oslepl docela. Ale to, že větu pronesl právě Argentinec, vyžadovalo zajisté značný kus odvahy. No, asi se to k obzvláště zavilým fanouškům nedoneslo.

Řádění živlů ve Svaté Heleně

Nebe se zatáhlo tak, že Dunaj vypadal jako černá stoka. Z gotických věží strážního hradu Golubac, který na srbské straně chránil hranici před Osmany, začali vylétat netopýři, nebo spíš vampýrové. Naše mobily drnčely výstražnými zprávami v rumunštině: nikdy mi ještě nic takového nepřišlo, bylo to, jako když mobil dostane elektrickou ránu. Bylo jasné, že se schyluje k strašlivé bouři. Naše rychloexpedice Český Banát 24, která se vracela z výletu do Herkulových Lázní, jí jela vstříc.

All You Need Is Love

Z jakýchsi důvodů se občas, stane, že se na diskusi, jako je Salon Týdeníku Echo, sejdou samí muži. Říká se takovým panelům mamel. To je právem kritizováno, dokonce je mužům vyčítáno, že se toho účastní. Mně se stalo minule, že jsem jednu takovou debatu organizoval – a byli tam jenom muži, přestože jsem dámy zval. Nyní, abych tomu předešel, pozval jsem jen samé ženy, ctihodné dámy. A ony přišly, za což jim děkuji.

Mezi Májem a Káčou aneb Proč žít

Člověk si občas položí otázku, jestli se v naší době dá ještě trochu důstojně žít. Tedy člověk třeba jako já. Jestli už pomalu není čas to nějak nenápadně zabalit, odebrat se kamsi do savany, jako starý slon pomalu složit kosti, posloužit jako biologický materiál pro jiné tvory nebo spíš pro kedlubny, což by byla konečně užitečná recyklace, kterou by si nemusel vyčítat. Nebo jako Seneca si sednout do vany, samozřejmě v takové té tóze, jak do senátu, a chvíli se tam šplouchat a pak jako ten Seneca vzít kudličku a šmik šmik… Ale to je míněno jen velmi teoreticky, člověk ve skutečnosti až na výjimky lpí na životě, neboť život je jediná forma existence, kterou si dovede jakžtakž představit.

Žirafa v říši ideologie

V petici umělců střední a starší generace, která už dostala různá jména, ale nejčastěji se poukazovalo na to, že ji společně podepsal Milan Knížák a David Černý, se vyskytlo několik míst, která nezasvěcené veřejnosti musela připadat obzvláště záhadná. Tak se v té části textu, kde se kritizuje současné vedení Národní galerie, čtenář petice dozvěděl, že na „bienále v Benátkách se prezentuje příběh žirafy přivezené z Keni v době, kdy komunisti popravovali Miladu Horákovou a další“. Tato formulace byla kritiky petice okamžitě zesměšňována, do určité míry právem, neboť opravdu není psána jaksi nejostřejší tužkou.

Přenesená česká země zaslíbená nad Dunajem

Víš, co nechápu? Že jsi tam ještě nebyl. Jak je to možné? Vlastně to považuju za intelektuální selhání, nejet se podívat na Čechy do Banátu! Neznat to. Ty české vesnice, to je vlastně sociologická laboratoř. To je historie v chodu. To je abeceda demografie. A kromě toho je to tam tak krásné, že neznám nikoho, komu by se tam nelíbilo. Fakt tomu nerozumím, že tě to míjelo. Právě takového nostalgika, jako jsi ty… Vždyť to je přesně to, co tak sentimentálně obdivuješ!

Moderní kaktus ve věcném podání

Americká gotika Granta Wooda je jeden z nejznámějších obrazů dvacátého století, přitom je, jak jen může být, „nemoderní“. Jsou na něm s dokonalou precizností zobrazeni dva američtí venkované, farmář s dcerou (není to manželka, jak se mnoho lidí domnívá), on drží vidle, ona se dívá přísně, za nimi je arkýř s „gotickým“ oknem, celé je to velmi puritánské, zároveň jaksi mystické a také trochu groteskní. Obraz je z roku 1930, v té době v Evropě vládne v umění avantgarda, Picasso, Dalí, surrealisté, abstrakce a za dvacet let se „nejameričtějším“ obrazem stanou cákanice Jacksona Pollocka.

Staří umělečtí hofráti píší petici

Boje na umělecké frontě bývají někdy zábavné i vzrušující. Jenom jim musí člověk trochu rozumět, což není tak jednoduché. Například jak je možné, že mezi signatáři včera uveřejněné petice „umělců a kulturní veřejnosti“ se skoro hned vedle sebe sešly podpisy Milana Knížáka a Davida Černého, jejichž vztahy by se ještě před nedávnem daly nazvat přímo krvelačnými? No protože časy se mění, generační pohyby pracují, houfy se nově formují. Mladí revoltéři se stávají starými hofráty a společně zírají, kam se to ten svět pohnul.

Stříbrná ještěrka v Banské Štiavnici

A prosím vás, už tam máte pamětní desku? zeptal jsem se Magdy Vášáryové, když jsem se ocitl po jejím boku na besedě o Karlu Schwarzenbergovi na Světě knihy, tedy ještě v Praze. – A ona řekla s tím svým postřižinovským úsměvem: Ja nie, ale môj otec áno… A keď tam budete, musíte zájsť na gaštanové rezy vedľa do cukrárne… A já řekl: To udělám moc rád a řeknu, že jste mi je doporučila vy, načež se ona opět usmála marketolazarovsky a řekla: Môžete…

Probuzený lid se rozhlíží po Evropě

Byly to asi první volby do Evropského parlamentu, v nichž i takzvaně obyčejní lidé uznali, že v nich o něco jde, tedy že se jich týkají. Doposud se to mohlo mnohým jevit tak, že jde především o vyslání pár šťastlivců do jakéhosi polomytického velkovýkrmu. Opravdu několik funkčních období poslance v EU představuje pro příslušníka politické třídy, zvláště z těch nám podobných zemí, docela slušný základ pro spokojené stáří. Obyvatelstvo se pak dělilo na ty, kdo neviděli důvod, proč jim k tomu pomáhat, takže volit nešli: buď to zcela ignorovali a bylo jim to raději jedno

Jak se cestovatele zmocnil zelený amok

Blíží se čas dovolených a letních cest, to je chvíle pro cestovní historky. Využívám k tomu tento sobotní fejetonový prostor, navíc jsou volby, to je takový klidný čas pro zážitky osobního charakteru, ze kterých však může vzejít třeba nějaký prospěch i pro ostatní. Nuže stalo se to nedávno, v italském přístavním městě Terst. Hrdinou bude lehce stárnoucí muž, jenž se v doprovodu mladší ženy vracel z chorvatské Puly. Muž je zvyklý cestovat hromadnými dopravními prostředky, nečiní mu to problém, i když si uvědomuje, že to má i své slabé stránky. Z Puly přímý spoj, tedy autobus, do Prahy nejezdí.

Ano, život je prazvláštní

Toto je rozhovor starých známých. Jáchyma Topola jsem se na to chtěl léta zeptat, ale vlastně to ani nebylo nutné. Pak umřel Vlastimil Harapes a Jáchym sám řekl, hele, možná bych o tom, jak žil Vlastík s mým tátou, něco řekl. A já řekl: Myslíš? Jo, lepší, než když kolem toho bude taková divná mlha. Ale začali jsme něčím jiným, Věrou Sosnarovou.

Zemřel Jan Schmid: když ne X, tak Ypsilon

Pod odchodu Jana Kačera – a Vlastimila Harapese – je smrt režiséra, dramatika, herce a také výtvarníka Jana Schmida další ztrátou ze silného kádru českého divadla a kultury povstalé z nebývalého kvasu šedesátých let. Bylo mu osmdesát sedm let, do poslední doby čilý a aktivní, ještě před pár lety moderoval s Janem Lukešem jediný literární pořad na ČT, revue Třistatřicettři. Ptal se tak sugestivně a lišácky, že mnozí tázaní řekli i to, co vůbec říct nechtěli. Jan Schmid byl především zakladatel a celoživotní umělecký šéf divadla Ypsilon.

Rudý císař Tito v aréně v Pule

Jest zde dosti památek z římských dob, napsal v roce 1905 strýci Ondřejovi na pohlednici z Puly malíř Bohumil Kubišta, jenž tam sloužil u rakousko-uherského námořního dělostřelectva. Nejprve tam byl v tom roce 1905 na vojně a pak tam nastoupil v roce 1913 už jako rakouský důstojník a přečkal tam v pevnosti Punta Christo skoro celou první světovou válku.

To štěstí, být s Kafkou v jednom pokoji

Na začátku června 1924 umírá Franz Kafka. Je mu čtyřicet let a jedenáct měsíců. Navzdory pokračující nemoci si jeho tvář udržuje mladistvý výraz, jak ho zaznamenala poslední fotografie z podzimu 1923: stále ty husté tmavé vlasy, hluboké temné oči (podle pasu „tmavě modrošedé“), úzké rty, a hlavně ta štíhlá, jaksi orientálně vykrojená silueta tváře. Dalších sto let se bude jeho odkaz vytvářet pod dojmem této ikonické tváře krásného proroka a mystika, který měl prý předpovědět, kam člověk kráčí, do jakých temnot směřuje lidská společnost.

Metalová vesta pro tonoucí duše

Situace „stárnoucího bílého muže“ je tak nelehká, ba svízelná, že mu přichází na pomoc píšící psychoterapeutka Iva Hadj Moussa svou knihou Těžké duše. To je samozřejmě řečeno s nadsázkou: Hadj Moussa (to příjmení je od manžela, což tu píšu jaksi pro orientaci, sama je původem z Milevska) je nejen profesní „léčitelkou duše“, ale již, dalo by se říci, zavedenou spisovatelkou. Napsala tři úspěšné prózy, tato je čtvrtá, má své čtenáře a svůj styl, který je účelný, nekomplikovaný, srozumitelný, přímočarý. Psaním se zjevně baví, ale nepíše jen pro sebe, představa, že je její „píšící já“ centrální osou vesmíru, je jí dost vzdálená, naopak typický je pro ni nadhled, odstup a jaksi „zdravá mysl“, což neznamená, že nemá se svými postavami soucit, právě naopak, prostě psychoterapeutka.

Poděkování vrahům v bílých pláštích

Když člověk přece jen trochu obnosí své tělo, začne se to nějak projevovat. Třeba ho začne bolet koleno. Nejdřív si myslí, že je to nějaký omyl, pak nějakou dobu, že to rozchodí, ale bolest nepolevuje a on nakonec připustí, že s tím bude muset něco dělat. Vstoupí do soukolí medicínsko-farmakologického komplexu, vydá se do rukou lékařské mafie, těch vrahů v bílých pláštích.

Šlápnutí na ježka v Opatiji

Jak to tedy bylo s tou krvavou nohou, kterou jsem minule skončil v Rijece? Na to se ovšem posuneme o trochu dál, do krásné Opatije. Bylo to dávno, v létě 1996, Jugoslávie již byla minulostí a chorvatská vojska právě rok předtím bleskovou tankovou operací Bouře zdolala zbytky srbského protivníka a vyčistila otčinu, takže když jsem přiletěl do Záhřebu, bylo výročí a všude vlály vlajky a obrazy vítězného prezidenta Franja Tudjmana zdobily každý roh a nároží.

Starší články