Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Pravý profesorův život v Čermné

„Profesor Václav Černý studoval v Dijonu, já hodně moudrosti utopil v demižonu“ – verš Ivana M. Jirouse mě pronásledoval od chvíle, kdy jsem vyjel na svém elkole z Nového Města nad Metují nikoli tedy do Dijonu, ale do České Čermné, obce, ze které profesor Černý na svou pouť do Dijonu vyrazil. Česká Čermná, ves při samých zemských hranicích, to byl pravý domov tohoto titána české duchovnosti, literárního historika, kritika, esejisty, vlastence, vzdělance, jakému nebylo rovno.

Petice jako rituální tanec kolem totemu

Petice jsou k něčemu, když se aspoň trochu střetnou s tím, proti čemu byly sepsány. Slavné petice Charta 77 a v poněkud menší míře Několik vět byly významné tím, že něco důležitého pojmenovaly, a pak tím, že když je někdo podepsal, poněkud mu to změnilo život. To jistě nelze očekávat od petic v poměrech demokratických a svobodně lhostejných, ale nějakou sílu a odpovědnost by takové věci mít měly. Třeba by člověk neměl mít pocit, že hned od začátku ví, že přesně tohle přijde, přesně tohle se tam bude požadovat, přesně tihle lidé to podepíšou. To nastává obvykle v případě petic statusových.

Myslím, že táta by mě tam poslal

Čtvrtého října zemřel ve věku devadesáti čtyř let Ivan Klíma, spisovatel ze silné generace šedesátých let, autor ve světě hojně překládaných próz, románů a povídek, člověk velké vnitřní integrity i laskavosti. Pár dní po pohřbu o něm mluví jeho dcera, malířka a nyní již i spisovatelka Hana Bergmannová Klímová, jíž život přinesl do života pozoruhodné muže, jednoho přímo z nebe, kam ho pak doprovodila. Ale popořadě…

Ostny a bodce Aleše Veselého

Před pražským Veletržním palácem stojí od konce září sedmimetrové kovové monstrum na tenkých pavoučích nohách. Ty podpírají cosi jako rozedranou železnou hruď, z níž vycházejí špičaté ostny, které tvoří snad trnovou korunu bez hlavy. Je to působivý a také hrozivý objekt, metalurgický přízrak z nějaké postapokalyptické krajiny, cosi jako cáry ostrého kovu vynesené vzhůru na oblohu jako monstrance děsu a bolesti. Jde o pověstnou sochu Modlitba za zemřelého / Kaddish, kterou v roce 1968 během sochařského sympozia ve Vítkovicích svařil, sešrouboval, znýtoval sochař Aleš Veselý (1935–2015).

Izrael do Berlína nedošel

Tohle nevypadá na mír a nový a lepší začátek pro Gazu, říká si skeptik, když vidí záběry z poprav vykonávaných zakuklenými ozbrojenci Hamásu obklopenými jásajícím davem. Jistěže mohli ti popravovaní být zločinci, členové nějakých kriminálních gangů, jak by to chtěl vidět Donald Trump, který si nechce nechat kazit radost z míru, o který se nepochybně zasloužil. Ale skeptik to vidí spíš jako návrat k normálu. Tedy k běžnému barbarství, které v Gaze vládlo – a bude vládnout dál. Pokračováním toho barbarství bude příprava na další válku, se kterou toto džihádistické hnutí stojí a padá, válku, kterou potřebuje, kterou žije a dýchá.

Nové Město v rukách národních magnátů

U snídaně v penzionu Šatlava vás osobně uvítá majitelka Jasněna Vláhová, a když dojíte, ale možná ještě předtím, odvede vás na terasu, abyste se podívali, jaký je z ní krásný výhled. Možná to nedělá s každým hostem, ale já tak poctěný byl, neboť si mě paní Vláhová spletla s někým významnějším – druhý den, když už věděla, kdo jsem, vzala mě tam ještě jednou, aby mi to nebylo líto. Výhled byl opravdu působivý, neboť Nové Město nad Metují, kde se penzion Šatlava nachází, je rozložené na skalisku, ze kterého by se mohli svrhávat provinilci, chlípníci a rušiči nočního klidu, přičemž jejich tělo by se nikdy již nenalezlo.

Ztracené srdce posvátné Vltavy

Čechy neleží na mořském pobřeží, které jim daroval Shakespeare v Zimní pohádce, ale je to země řek. Řeky zde pramení, protékají, vlévají se do řek větších, odtékají přes hranice; dávají ráz krajině, poskytují jí živiny, vytvářejí její charakter a tvar. Soužití s řekou je základní předpoklad vzniku civilizace a kultury, je zdrojem imaginace a fantazie, citového vztahu, jenž patří k těm nejsilnějším a nejvřelejším. Šťastná země a lid, které mají svou milovanou řeku. V Čechách je jí bezesporu Vltava, Moldau, Wulda, Wilth Ahwa…

Jak jsem se 7. října 2023 mýlil

Když před dvěma lety, ráno 7. října, začaly přicházet zprávy, že se něco neblahého děje v Izraeli, byl autor tohoto článku na pravidelném sobotním výletě s přáteli. Účastní se ho různorodá skupina lidí, mezi nimi někdy i ti, s nimiž se autor raději o Izraeli nebaví. Může si jich vážit třeba kvůli jiným věcem, ale jakmile přijde řeč na Izrael, již léta ví, že je lepší rychle přestat. Už dávno je mu jasné, že používají slova a pojmy úplně jinak, než aby to zaručovalo elementární shodu nutnou k nějakému smysluplnému hovoru.

Pravda a láska u bazénku vily Čerych

Rok před smrtí vlezl Václav Havel v obleku do bazénku, ponořil se celý do vody, a když se na chvíli vynořil, pravil: „Děkuji vám, že jste si vypnuli své mobilní telefony. Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Zapněte si telefony.“ A pak se zase ponořil pod hladinu. Tím vodnickým výjevem končí jeho film Odcházení, je to taková tajuplná scénka, pamatuju si, jak jsme se po premiéře v Lucerně, bylo to v březnu 2011, s Jáchymem Topolem pana Václava (byl už to věchýtek, ale zářil radostí, že to dotáhl až sem, do kina svých předků se svým filmem) ptali, jak si to máme vyložit, on se smál.

Volby jsou s alkoholem lepší než bez něj

Byly doby, kdy se ve volební dny nesměly podávat alkoholické nápoje, aby opilci nenarušili důstojnost aktu. Zato před volebními místnostmi vyhrávaly dechovky a u vchodu postávali pionýři, kteří voličům kynuli, někdy jim dávali karafiáty a děkovali jim, že jdou volit jejich šťastnou budoucnost: není vyloučeno, že jsem tam mohl být taky, neboť již toho hodně pamatuju – a na odboj a odpor jsem ještě neměl příslušný věk ani pověření. Samozřejmě to žádné volby nebyly, ale o to více byl zdůrazněn jejich řekněme demonstrativní, manifestační a divadelní charakter.

Barunčina oběť v České Skalici

Objížděl jsem přehradu Rozkoš z jižní strany a hledal místo, kde do ní vlézt. Břeh nevypadal moc přitažlivě, vody bylo málo, hladina pokleslá a voda nazelenalá. Nebe navíc našedlé a vítr studeně foukal od hraničních hor kladských. Byla ale polovina léta, povinnost velela neopomenout jakoukoli příležitost, tak jsem slezl z elkola a aspoň po kolena do Rozkoše vstoupil. Vítr čeřil hladinu toho východočeského moře, jehož erotické jméno slibuje víc, než je schopno nabídnout. Aspoň já měl teď ten pocit a vjem.

Vila, nad kterou vlají zástěry Wittal

Dům bez pána se jmenuje román Egona Hostovského, ale jsou to také vily, které přišly o své obyvatele, ztratily je obvykle násilím, protože nikdo se jen tak dobrovolně vily nevzdá, vždy je za tím nějaká bolest, zločin, vyhnání. Tahle země je zemí tisíců vil bez pánů (a paní), naše dějiny minulého století jsou vlastně dějinami vyhánění z vil, vždyť jen málokterá vila zůstala těm, kdo si ji postavili. Záminky byly podobné a rychle po sobě následovaly: nejdřív rasové, pak třídní, v obou případech to byla loupež za bílého dne. A víceméně se souhlasem přihlížejících, těch lidí bez vil, z nichž někteří se už v těch vilách viděli.

Plivnout si na psa Páně

Kardinál Duka se přeřekl. Někdo by potměšile řekl, že to byl freudovský „chybný výkon“, což se člověku stává i na jiném místě než na horkém křesle při výslechu v ne právě přátelském prostředí České televize. Spletl notoricky známé „zlaté pravidlo“ o vzájemnosti, které je základem etiky civilizovanějších kultur a náboženství: Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim. Kardinál řekl zjevně omylem „čiň jiným“ – a sociální sítě se mohly potrhat. To nejmírnější, co se dalo přečíst, bylo, že Duka konečně kápl božskou. Ale samozřejmě většinou to bylo mnohem tvrdší.

Život je jinde než aktivisté

Člověk nemusí být buddhista nebo fakír ztuhlý v nehybnosti, aby si uvědomil, kolik zla a špatnosti pochází z představy, že jen nějaká činnost má hodnotu a že jen nějaké směřování k cíli dává lidskému životu smysl. V reálném životě se takový postoj projevuje jako mánie, jako neustálý neklid a nepokoj, jako nutkání provázené permanentní nespokojeností, věčným pocitem, že život je špatný, že společnost je zlá, krutá, nesnesitelná, proto je nutné se proti ní bouřit, měnit ji, napravovat.

Modlitební krabička v brněnském štetlu

Jezdím už čtvrtým rokem koncem léta do Brna na židovský festival Štetl fest, což je jednak zásluha pořadatelů, kteří mě tam zvou, a pro mě záminka pro jistý druh pokání za mého brněnsko-prostějovského dědečka, který byl až do sklonku svých dní moravským antisemitou. Je to ovšem velmi příjemný způsob pokání, neboť babí léto v Brně bývá kouzelné a festival je precizně připravený a nese se v pozdně letní atmosféře vlídné melancholie. Je to totiž vlastně festival po stopách zmizelých, po stopách lidí, kteří kdysi v Brně žili, měli tady své místo a svůj nemalý vliv a význam, podíleli se ve velké míře na brněnském rozkvětu.

Češi nevědí, že bílá košile je základ

Nápad na tento Salon vznikl při návštěvě Uměleckoprůmyslového musea v Praze, kde právě skončila výstava nazvaná Kde ty všechny kytky jsou. Šlo v ní o historii látek, těch barevných závojů, plných různých ornamentů, vzorů, tvarů – a kytek, do kterých se lidé, především ženy, více či méně zahalovali, přičemž se snažili, aby se nejen do něčeho zahalili, a aby tedy nebyli nazí a nebyla jim zima, což jsou dva důležité důvody oblečení, ale aby jim to také slušelo, aby je to povyšovalo, aby je to činilo nějakým způsobem krásnějšími – a k tomu jim sloužily ty látky, ty barvy, ty vzory… Ta výstava byla poučná a zároveň nostalgická – to už je v tom názvu.

Natlakované lidstvo zírá do plamenů

Bylo by opravdu od autora odvážné a troufalé předstírat hlubší orientaci v politických a společenských poměrech země, jako je Nepál. Ale zájem může vzbudit ledacos, a nyní ho tedy vzbudily protesty, které onu vzdálenou zemi (ale žijeme v době, kdy nic není vzdálené víc než vzdálenost nosu k obrazovce) zachvátily a vedly k vypálení vládního paláce v Káthmándú, prý jednoho z největších v Asii. Záběry (na sociálních sítích) ukazovaly, jak celý hoří. Kdo by to do těch milých Nepálců řekl? Stalo se tak po několika dnech masových protestů mládeže, která vyšla do ulic poté, co vláda zakázala sociální sítě, mezi nimi facebook a síť X.

Koruna česká na vršku chlumeckém

Mezi Poděbrady a Chlumcem nad Cidlinou se rozprostírá jen nepatrně se vlnící sedlina zvaná odborně Chlumecká tabule, podmnožina tabule Východolabské. Je to kraj skoro bez lesů, jen sem tam nějaký hájíček nebo obora, pole a nějaké ohrady, vesnice kdysi asi hezké a bohaté, nyní jako všude spíš průjezdy pro auta. Už to ale není sensu stricto Polabí, neboť to teče trochu jižněji, zato spojnicí mezi oběma městy je říčka Cidlina, na níž vybudovali Slavníkovci hradiště Libice, kam je přišli zmasakrovat známého roku 995 Přemyslovci, podle současných vlivných teorií jejich příbuzní.

Velký solitér Viktor Šlajchrt

Jméno Viktora Šlajchrta se pod články, recenzemi a esejemi začalo v kulturních přílohách novin objevovat začátkem devadesátých let. Byl jsem tehdy začátečník v podobném oboru a vzpomínám si, s jakým zájmem jsem ty texty četl, ale zároveň jaký jsem při tom pociťoval respekt, ba jisté zahanbení. Tak tohle bych neuměl, říkal jsem si, takhle pěkně a přitom do hloubky, erudovaně a vždy s jistým decentním vtipem spojeným s elegancí bych to nenapsal. Kdo je ten Viktor Šlajchrt, kde se to naučil, co předtím dělal, kde se vzal takový hotový autor? Pak jsem ho poznal.

Putin, Si a Kim hovoří o nesmrtelnosti

Na vojenské přehlídce v Pekingu konverzoval Vladimir Putin s čínským vůdcem Si Ťin-pchingem o nesmrtelnosti. Nešlo o filozofickou debatu, ostatně oba jsou, nebo by měli být, materialisté, ale o praktické výhledy prodloužení života fyzického těla ad infinitum. Putin pravil „Biotechnologie se neustále vyvíjejí.“ a pak dodal: „Lidské orgány lze neustále transplantovat. Čím déle žijete, tím mladším se stáváte, a můžete dokonce dosáhnout nesmrtelnosti.“ Si Ťin-pching na to pravil: „Někteří předpokládají, že v tomto století by se lidé mohli dožít sto padesáti let.“

Já už ve svém světě zůstanu

Podívejte se, jak nám krásně kvetou růže, letos jsou obzvlášť nádherné, pravil nadšeně profesor Martin Hilský, když otevřel vrátka do předzahrádky u domku nedaleko Pražského hradu. A byla to scéna přesně jak ze staré dobré Anglie, kde hovor o růžích je nejen ideální začátek konverzace, ale i vyjádřením podstaty tamější kultury a mentality. Ať už se nyní s Anglií dějí různé věci, my máme ty její nejlepší rysy jisté v profesorovi Hilském, gentlemanovi, ke kterému by mohl přijít Shakespeare a skvěle si o růžích popovídat, klidně v alžbětinském blankversu. Není vyloučeno, že se tak děje.

Srdeční hodiny v Poděbradech

Do Poděbrad přijíždí člověk s povznášejícími pocity. Jeho srdce se zde cítí být i bít jako doma, neboť Poděbrady jsou, jak známo, na srdce. To je slogan, který jsem znal už v hlubokém dětství, neboť moje milovaná infarktová babička obdržela lázně v Poděbradech, snad i vícekrát, střídala je s Luhačovicemi a já se o to její srdce velmi bál a strašně moc si přál, aby vydrželo co nejdéle, k čemuž mu měly ty Poděbrady pomoci. Jedna z několika fotografií, jež po ní zbyly, ji zachycují, jak způsobně pózuje před květinovými hodinami v lázeňském parku, kabelku přes ruku, v ní asi pítko, ze kterého usrkávala vodu z pramenů

Střepy z jednoho domu

Význam pevného místa ve vesmíru nelze docenit. V literatuře je tomu stejně: odhadem dobrá polovina prozaických děl, především románů, spočívá na základech nějakého místa, ze kterého vychází děj. Ten se kolem něj točí, vrací se do něj, postavy se nějak k němu vztahují, přicházejí, odcházejí… Ideální je samozřejmě dům, pokud možno větší, trochu třeba i tajemný, s bohatou historií, s rozličnými osudy obyvatel, kteří se nějak stýkají, potýkají, proplétají etc…

Rozostřeně sledované vlaky v Kostomlatech

Letní den ve středním Polabí byl pořád dost dlouhý, aby ho bylo možno protahovat zajížďkami a koupacími přestávkami. Takovou pozdně odpolední pauzu jsem podnikl u obce Ostrá, za níž je zaplavená díra po dolování písku, na mapě se jmenuje Jezero Ostrá, a u něj je kemp Ostrá, do něhož jsem ostře vjel. Takové letní kempy jsou fantastickým místem pro antropologické výzkumy a pozorování lidu, s nímž rád v těch chvílích splývám. Shromažďuje se tam věru jiný národ než v pražských kavárnách a redakcích.

Holka, co ji Danny potkal v Praze

Josefa Škvoreckého vždycky těšilo, když někdo nebyl hulvát a patřičnou pozornost věnoval jeho ženě Zdeně. Protože se na ni zapomínalo. Protože se třeba často říkalo: nakladatelství Josefa Škvoreckého ’68 Publishers… A ono to bylo spíš nakladatelství Zdeny Salivarové. To ona totiž doslova na koleně a v garáži vydupala ze země „podnik“, který se stal nejdůležitější kulturní institucí českého exilu a dalo by se říct, že po roce 1968 zachraňoval českou literaturu. To ona dělala všechnu tu úmornou práci, která obvykle není vidět, ale je nutná, aby knížky vyšly a pak je někdo četl.

Jak hobit Benda bojoval s komunismem

Na velkém žlutém činžovním domě v rohu pražského Karlova náměstí 18 visí ve výšce asi dvou metrů kovová pamětní deska „disidentovi a politikovi“ Václavu Bendovi, který, jak je na té desce napsáno, v tom domě žil v letech 1969 až 1999. Fasáda je zaprášená a též bronzovou Bendovu hlavu, která z té desky shlíží, pokrývá povlak času, jenž maže rysy kdysi tak výrazné. Léta se možná někdo odhodlává vzít štafle a hlavu opucovat, ale dřív, než to někdo udělal, pustila se do vydatného oprašování Bendovy hlavy novinářka a spisovatelka Alice Horáčková.

Taková okupace se jen tak nepovede

Možná se ještě dočkáme rehabilitace sovětské etc. okupace ze srpna dávného roku 1968. Hlasů, že režim nastolený okupací vlastně nebyl tak špatný, přibývá, nyní už si to nešpitají mezi sebou jen staří kolaboranti, ale dorůstá nová generace, která nezažila nejen ten historický srpen, ale ani valnou část doby po něm, přesto dochází k závěrům, že šlo o nějakou kosmetickou operaci, která „lidskou tvář“ jen tak trochu štípla, ale k prospěchu věci.

Čisté češství v Přerově nad Labem

Čelákovice jsou tak blízko od Prahy, že si tam Pražák může zajet třeba odpoledne. Proto jsem se tam nechtěl příliš zdržovat, místní muzeum v mnohokráte přestavované vodní tvrzi je stejně v přestavbě, vrátím se tam, až ho otevřou. Byl jsem tam před lety, pamatuju si, že tam měli pěkná diorámata, myslím, že se tomu tak říká, ze života labské zvířeny. Vycpané kachny a jiní vodní ptáci předstírali, že plavou po hladině z plexiskla, pod ní byly zavěšené ryby, dole raci, možná i nějaká vydra a bobr, všichni naaranžovaní jakoby realisticky, včetně hnízd s vajíčky, z kterých se nejspíš nic nevylíhne.

Slovenský Antigott

Představa, že se jednou natočí nadupaný film o Karolu Duchoňovi (1950–1985), kde bude tento „šohaj“ stylizován jako podtatranský Elvis Presley, by se generaci, jež ho zažívala v reálném čase, jevila jako poněkud bláznivá. Duchoň byl pro ni vzorný představitel tesilového popu, té nejoficiálnější a nejkoženější odrůdy socialistické popkultury, do které dobře zapadaly jeho vypjaté kantilény v národně-patetickém stylu a k jejíž prkennosti přispíval jeho bačovský zjev navlečený do krimplenu s největším možným motýlkem. Samozřejmě že tento dojem mohl být povrchní a nespravedlivý.

Kde je na Ukrajině Mnichov?

Kolem pátečního setkání Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem na Aljašce se neodbytně vynořuje jméno města, jež je od nás nesrovnatelně blíž: Mnichov. Člověk jen s elementární znalostí historie a s elementárním citem pro spravedlnost musí jednání těch dvou mužů očekávat jaksi nedůvěřivě, s obavami, s nevolností, jež vzniká, když se připravuje a předpokládá nějaká křivda na někom třetím, na někom, koho se to týká, ale on není u stolu. Jako tehdy u stolu nebyli Češi. Mnichov je synonymem zrady a pro civilizovaný svět, který aspoň trochu ví, o co šlo, pedagogickým důkazem toho, že se zlu nemá ustupovat – a nejspíš s ním ani vyjednávat.

Starší články