Narozen v Prostějově, vyrostl v Krušných horách, studoval v Praze. Od roku 1992 v různých redakcích, které měnil zhruba vždy po sedmi letech (Respekt, Týden, Lidové noviny...). Od roku 2016 v Echu. Jak sám uvádí, píše především o měkkých a neškodných tématech. Vydal několik knih, dostal několik cen, v posledních letech mu vychází každý rok kniha cestopisů Výpravy. (zatím vyšel už šest díl s názvem Výpravy v nejlepších časech).
Přijet do Chebu a nestavit se v Retro bufetu na náměstí před Špalíčkem na smaženku, to by si muž, který před chvílí vylezl s elkolem z vlaku, neodpustil. Ne že by to byla taková pochoutka, ale rituály je třeba dodržovat a tenhle k Chebu patří, dát si smaženku, tu vulgární delikatesu chudých.
Petr Macinka, mistr kalibrovaných jedovatostí, popřál prezidentovi před odletem do Ankary „mnoho povedených obrázků“. Nemyslel tím, že by si generál bral s sebou skicák, ale že si tam jede lovit selfie.
Pomalost, ta Kunderova kniha, na kterou česky čtoucí čtenář čekal nejdéle, tedy jednatřicet let (vyšla francouzsky v roce 1995), se „odehraje“ asi nejrychleji ze všech autorových próz. Vše se stane (i nestane) během jedné noci v „zakletém zámku“, kam z Paříže přijíždí vypravěč se svou ženou Věrou: manželka Milana Kundery se tak jmenovala. Zámek je předělaný na hotel a oni dostali chuť, jak zní první věta, strávit tam večer a noc.
Jan Werich, když si dělal „italské prázdniny“, Pisu úplně odbyl. Napsal v tom roztomilém cestopise, jímž na konci padesátých obšťastnil krajany, kteří si o něčem takovém jako výlet do Itálie mohli nechat jen zdát, že do Pisy nemá cenu jezdit, když tak jen za nějakým věcným účelem, třeba za tetičkou nebo kvůli dědictví. Jediné, co tam „stojí trochu za podívanou, je totiž fotografické běsnění, kterému při pohledu na nepovedenou věž propadají turisté téměř bez výjimky“. Jinak si stačí koupit pohlednici s tou šikmou zvonicí. Nebo také nekoupit. Takže vyfotografovat a jet dál. Nejlépe k moři.
Proč vlastně neudělat rozhovor s Monikou Rychlíkovou… O jejím manželu Břetislavovi, kdysi herci, pak režisérovi, učiteli a současném senátorovi a věčnému kverulantovi, toho je známo dost. Ale jeho žena Monika, jako by byla v pozadí. Jenže z bližšího pohledu je to spíš naopak. Hlučnější, rychlejší, přímější a důraznější je v té dvojici ona. A možná i chytřejší… Vystudovaná historička, dokumentaristka, filmová produkční, důvěrnice mnoha důležitých mužů a žen.
Nedávno jsem měl v jednom podcastu (ne, nebyla to naše porada) odpovědět na otázku, co mě v Praze v poslední době potěšilo. Měl jsem trochu problém si na něco konkrétního vzpomenout, čehož jsem pár minut po skončení rozhovoru litoval. Říká se tomu l’esprit de l’escalier: správná odpověď vás napadne až na schodišti, zkrátka když už je pozdě. Měl jsem totiž říct: Obnova a oprava kubistického kiosku v parku u hlavního nádraží!
Každému italském městu už věnovali nejlepší esejisté nějaké vyznání. O toskánské Luce psal také náš Josef Kroutvor, který ji v eseji Lucca za hradbami (vyšla v knize Nové cesty na jih, 2011) nazval „jedním z nejkrásnějších italských měst“, přičemž zalitoval, že už není „naše“, jak tomu bylo na chvíli ve čtrnáctém století. Tehdy Luka pod Vápeninou, jak bychom jí mohli říkat, samozřejmě nebyla „naše“ ve smyslu „česká“, ale v rámci složité diplomacie krále Jana Lucemburského se načas stala, spolu s několika dalšími bohatými lombardskými a toskánskými městy, „dědičnou signorií“ Lucemburků
Barva Sieny je skořicově hnědá, červená a temně růžová. Za jarního podvečera vypadá jako na podstavci z horké půdy navršená hmota prohnětená krví a žilkovaná zlatem. Její střechy se vlní jako moře tmavého medu, z něhož se zvedá neskutečně štíhlá hranatá radniční věž Torre del Mangia. Ta je jako výtvor děcka, které naskládalo na sebe hrací kostky a zkoušelo, kdy se zřítí. Nezřítila se sedm set let.
Netřeba být zarytým, natož vášnivým příznivcem prezidenta Petra Pavla, aby člověk uznal, že něco udělat musel. I ten nejpokornější, nejskromnější a nejplašší člověk na světě by měl povinnost se ozvat, kdyby s ním někdo zametl takovým způsobem, jak to provedla vláda pana Babiše. Nejde jen o otázku cti, prestiže nebo uražené ješitnosti, ale o elementární pravidla: všichni prezidenti dosud na summity jezdili, a teď ho nevezmou – musí tedy následovat nějaká odezva. Po akci přichází reakce.
Před pěti sty lety nám začali na další staletí vládnout Habsburkové. Stalo se tak po nešťastné bitvě s Turky u Moháče (29. srpna 1526), která skončila porážkou křesťanských vojsk a smrtí dvacetiletého krále Ludvíka Jagellonského. V říjnu nastupuje na český trůn Ferdinand I. a nastává… zlatá doba českého písemnictví a jazyka, Veleslavínova a Blahoslavova, Bible kralická… To s Habsburky zas tak nesouvisí, jen je dobré si uvědomit, že s nimi nepřišlo hned jen „temno“. Přesto v českém historickém povědomí dlouho cosi jako „černá legenda“ o cizácké dynastii nepřející české věci dále existuje.
Na programu ČT art se od února do začátku května vysílal desetidílný cyklus pětadvacetiminutových dokumentů o historii HaDivadla: pod názvem Padesátka na krku jej lze stále zhlédnout v iVysílání České televize. Stojí to za to. V deseti dílech je hutně vyprávěna historie jednoho z nejdůležitějších divadelních souborů v této zemi, ansámblu, který během půlstoletí existence vstřebal tvůrčí potenciál řady originálních osobností, jež se jinde jen tak nevyskytovaly – právě proto, že byly tak nezařaditelné.
Zpráva o odstranění pomníku Michaila Afanasjeviče Bulgakova v Kyjevě u jeho muzea (to zatím nezavřeli) způsobila u někoho rozpaky a překvapení, u jiných pochopení a u někoho to mohlo být potvrzením toho, co je současný kyjevský režim zač. Je to bezesporu režim nacionalistický, možná vypjatě nacionalistický. Sundávání soch, strhávání pomníků a pamětních desek, přejmenovávání ulic, škrtání v učebnicích, to je běžná praxe v takových režimech. Dělo se to ostatně i u nás, po roce 1945 byly z pohraničí odstraněny desítky, možná stovky německých pomníků, přestože neměly nic společného s nacismem.
Siena je asi nejmenší město, které má v desetidílných Pijoanových Dějinách umění zvláštní kapitolu. Samozřejmě své kapitoly mají Řím, Benátky, Paříž, Florencie, pak Vídeň, New York… Ale tak malému městu (teď tam žije něco přes padesát tisíc obyvatel) je zvláštní oddíl přidělen jen jedinému, Sieně. Ta kapitola se nalézá v díle pátém, renesančním, a jmenuje se Sienské malířství 14. a 15. století. To jsou dvě století, ve kterých Siena hrála v dějinách vrcholnou roli. Jaká to vzrušující doba!
Někdy v květnu roku 1981 zasáhla i kroužek hochů z jednoho periferního gymnázia zpráva, že Jiří Schelinger je po smrti, snad se měl utopit v Dunaji. Bulvár tehdy neexistoval, možná vyšla noticka v novinách, trochu konkrétnější byl až článek Jana Rejžka v červnové (těžko sehnatelné) Melodii, který pak někteří uměli nazpaměť: „Snad poprvé volal do redakce Melodie František Ringo Čech a nevtipkoval. Oznámil tu neuvěřitelnou zprávu, že v noci na 13. dubna pod bratislavským železničním mostem zahynul zpěvák Jiří Schelinger.
Předseda Senátu Miloš Vystrčil se vrátil z cesty na Tchaj-wan – a nonkonformisté se do něj pustili. Nejvýrazněji asi ministr zahraničí Petr Macinka. Ano, to je nepochybně nonkonformista, a v mnoha ohledech právem. Člověk, který proti němu není úplně zaujatý, u něj leckdy ocení, že jde v řadě ohledů proti větru, že to rozhodně není tichošlápek ani šplhoun institucí, že umí občas říct něco, co zní opravdu skoro až statečně. Ale pak je tu třeba Tchaj-wan, respektive poměr k lidové Číně, a hle – nonkonformismus se promění v pokorný ohled k realitě.
O Volteře jsem poprvé slyšel od svého nezapomenutelného přítele, filmového kritika a esejisty Jiřího Cieslara (1951–2006), jenž tam pár let před svou smrtí obcházel místa, na nichž v roce 1964 natáčel Luchino Visconti film Hvězdy Velkého vozu. Jiří chtěl napsat o Viscontim knihu, torzem z toho záměru je několik italských „cestopisů“, mezi nimi krásná esej, nazval ji jednoduše Volterra a vyšla v roce 2005 v Reflexu (!), to ještě v takových časopisech takové články tehdy občas vycházely.
Včera uplynulo sto let od narození Allena Ginsberga, možná posledního velkého rapsoda západní kultury, tedy básníka prorockého typu a zjevu, šarlatána, gurua a mága, jehož kultovní uctívání se mohlo vyrovnat pozici rockové hvězdy. Pro generaci, k níž patřím, byl v mládí Ginsberg synonymem svobody, revolty a ryzího amerického ducha, pod čímž jsme si představovali všechny ty úžasné věci, s nimiž americká (kontra)kultura po válce přišla.
Vysoká postava, mužný, krásně znělý hlas a hluboké oči v melancholické tváři, do níž se vpisují zážitky duše, která si lecčím prošla. Tato tvář patří herci Janu Hájkovi, jedné z nejvýraznějších postav současného českého divadla i filmu. A ta duše patří přemýšlivému a citlivému muži, jenž když hraje, vypadá, jako by do toho vkládal všechno. Takový pocit má i ten, kdo s ním sedí v jeho oblíbené vinohradské hospodě Na Schůdku a chce třeba zavést řeč na to, jaké bylo dětství na sídlišti v Moravské Třebové.
Muž byl stále v Čechách. Ale na Moravě, přesněji na Hané. Pod Kosířem, kopcem zvaným hanácké Mont Blanc, což nepřijde moc vtipné ani těm, kdo si nemůžou pomoci a vždycky to vtipně připomenou. Na nejvyšší bod Hané lze vyjet či vyjít a na vrcholu ve 442 metrech stanout před zbytečnou rozhlednou, na kterou se stejně nedá vylézt, neboť se konstrukčně nepovedla. Muž by se tam jel podívat, protože ho všechny nepovedené a nesmyslné věci přitahují, ale pospíchal do Prostějova, kde se konala rodinná sešlost. Však už tam na něj čekali a divili se, kde pořád córá. Tomu, že přijel na kole, se ale nedivili, znali ho a mysleli si o něm vždycky, že je trochu cáklé.
Knihovna Václava Havla (KVH), ta instituce, která dvacet let nosí jméno, jež pořád pro mnohé hodně znamená, je v těžké krizi. Minulý týden se zhroutila dovnitř, zkolabovala za pochodu a v přímém přenosu, za lačných pohledů médií – a nevěřícného zírání publika na sociálních sítích. Samozřejmě není to tak, že by se zřítil dům (v pražské Ostrovní ulici, rád jsem tam chodil), ale rozpadly se tam „strukturální“ vztahy, které tam ale byly od začátku dosti komplikované, napjaté a jaksi potenciálně výbušně nastavené.
Javoříčským jeskyním vděčil zestárlý návštěvník za to, že už jako chlapec znal rozdíl mezi vrápencem a netopýrem a mezi stalagmitem a stalaktitem. To se mu v průběhu života velmi hodilo. Teď si to mohl na místě zopakovat, což ovšem dělal jen tiše, pro sebe, nechtěl zasahovat průvodcovi do výkladu. Ano, vrápenec je trochu menší netopýr a pozná se tak, že během zimního spánku se celý zabalí do blanitých křídel, takže je z něj taková kulička. To netopýr spustí křídla dolů a připomíná spíš, no, zavěšený hadr, prostě visí zplihle dolů. Vrápenci mu díky tomu byli sympatičtější, což dával najevo tím, že každého poučoval, jak to s nimi je.
Dominik Feri byl podmíněně propuštěn z vězení a odjel na hory. Tuto zajímavou informaci nám přinesla média, jejichž zástupci čekali před vraty teplické věznice na bývalého politika odsouzeného za dvě znásilnění a jeden pokus k tříletému trestu. Dvě třetiny si odseděl, a soud tedy vyhověl jeho žádosti o propuštění. O vězení se ještě vyjádřil, že šlo o pozoruhodnou zkušenost. Nejen ty dívky, které se staly nástrojem jeho chtíče, se nyní asi necítí nejlépe. Dva roky ve vězení za znásilnění, no, rychle to uteče, nelze říci, že by šlo o přísné potrestání. Aspoň ten rok si ještě posedět mohl. Ale právo a spravedlnost nejsou totožné pojmy:.
Nad Libercem, jemuž se právem říká nočník střední Evropy, na chvíli vysvitlo slunce a někde směrem k Ještědu se ukázala krásná duha. Zmoklý autor ji dojatě sledoval, když se blížil do Galerie Lázně, možná nejelegantnější instituce svého druhu v zemi. Jde opravdu o bývalý c. a k. bazén, kde na stěně zůstaly nápisy „Plavky ždímejte do výlevek“. Od roku 2014, po rekonstrukci léta chátrající krásné budovy, je tam místo cachtání prostor pro výstavy, jež splňují nároky vysokého stupně.
Není tedy vyloučeno, že Knihovna Václava Havla končí jako instituce, která vycházela z přímého dotyku se svým zakladatelem. Nesla havlovskou pečeť v tom smyslu, že fungovala jako neokázalá, přitom sebevědomá, neagresivní, přitom spolehlivá norma „havlovského“ pohledu na společnost a svět. Knihovna Václava Havla tedy s velkou pravděpodobností končí po více než dvaceti letech, aspoň v té podobě, jak ji její uživatelé znali – a myslím, že měli rádi.
I když by se v Lošticích ještě nějaký důvod k pobytu našel, přišel čas tvarůžkové městečko přece jen opustit. Muž na svém elkole přejel, pochopitelně po mostě, říčku s pěkným jménem Třebůvka a za chvíli už byl v kopcích nad městem. Tam se vystavil jarnímu povětří, které mu házelo studené pozdravy z hor jesenických. Krajina byla zvrstvená a pořád nahoru dolů, lesíky střídaly vlnící se pole zatím zcela holá. Sice již Haná, ale zdaleka ne žírná a úrodná, nýbrž lesy porostlá, pasekami proložená, mýtinami prosvětlená.
Svatokrádež lebky světice v bazilice svatého Vavřince a svaté Zdislavy v Jablonném je šokující a zhnusení budící čin. Jeho prasáckost nemá obdoby, tím spíš, že se loupež udála během mše, kterou kněz sloužil v prázdném chrámu. Nikdo nebránil lotrovi v jeho počínání, nikdo nebyl ku pomoci světici, ke které se po staletí modlily zástupy. V opuštěném kostele se na konci křesťanské éry vylamují z relikváře kosti svaté, která měla chránit svůj kraj, svůj lid, který tomu kdysi upřímně věřil. Symboličnost té věci snad ani není nutné dokládat.
Druhý den v Lošticích to už tolik tvarůžkově nevonělo. Parfém, který ale možná pocházel od močůvky, vítr přes noc rozfoukal. Anebo možná že si nos pocestného již stačil zvyknout. Po snídani v hostinci U Coufalů pak hned vyšel do města, aby stihl oběhnout vše, co mu včera večer kavárník od Lišky Bystroušky doporučil. Nejprve došel k synagoze, krásnému bílému stavení jevícímu znaky pečlivého zacházení. Už úplné ruině byla před patnácti lety vrácena důstojnost, již si zasloužila.
V květnu by se měl v Brně uskutečnit historicky první sraz Sudetoněmeckého krajanského sdružení na území země, kterou předkové jeho členů museli před osmdesáti lety opustit. O srazu v „domovině“ mluvil mluvčí landsmanšaftu Bernd Posselt už hodně let a vždy dodal, že příští rok to ještě nebude, ale jednou snad ano. Teď je k tomu nejblíž. Z české strany mu podala ruku organizace Meeting Brno, jejíž zástupci tvoří jednu polovinu našich diskutujících. Tu druhou tvoří jejich kritici, lidé, kteří dlouhodobě vyjadřují pochybnosti o smyslu a účelu oživování starých témat.
Každý, kdo se někdy trochu zajímal o Izrael, ví, jak obtížné, ne-li nemožné, je o té zemi mluvit, aniž se člověk zaplete do záludných pastí a pavučin pojmů a jejich (pseudo)významů. „Gumová“ slova jako okupace, apartheid, kolonialismus, sionismus, nyní dokonce genocida, už skoro pokryla celou složitou realitu, do níž je život v tomto kousku světa osudově ponořen. Asi nikde není vnější pohled na skutečnost a její reálnou podobu tak zahlcen ideologickým nánosem, tak přefiltrován přes apriorní náhledy; nikde není tak „nezávislý“ na reálné situaci, v níž se nalézá.
Existují důvody respektovat sváteční dny konce druhé světové války, stejně jako je dost důvodů ignorovat je. Připomíná se jimi gigantická tragédie, které se účastnily dva asi nejhorší státy v dějinách. Válka sice skončila, ale v naší části Evropy pokračovaly dějiny další formou nesvobody, i když jiného druhu. Nejvíce se konec války nyní slaví v Rusku, tradiční přehlídkou na Rudém náměstí, kde si ale teď nejsou jisti, jestli tam nepřeletí také něco z Ukrajiny.
