Čtyři svazky monumentálního knižního díla Popravení, které vydala společně Academia a Ústav pro studium totalitních režimů, obsahuje dohromady 266 osudů mužů (a jedné ženy), které komunistická justice poslala z politických důvodů na smrt. Každý ten případ je individuální, v něčem se liší od druhého, v něčem jsou některé třeba sporné či kontroverzní. O tom mluvíme s hlavním editorem a koordinátorem projektu, historikem Petrem Mallotou.
Kdo se neztratí v labyrintických chodbách holešovické galerie DOX (Poupětova 1, Praha 7) a dostane se do druhého poschodí, a tam ještě správně odbočí vpravo a pak vlevo, vstoupí do neobyčejného světa Marka Škubala: ocitne se na výstavě Prometheus. Marek Škubal (roč. 1986) je mistr úctyhodného řemesla sochařského, které provozuje na úrovni, jíž dosáhli naposledy velcí umělci doby J. V. Myslbeka či Augusta Rodina: ne že by potom sochaři neexistovali a sochařství zaniklo, ale ta preciznost, pečlivost, pokora, úcta k zobrazovanému objektu
Když vystoupíte z vlaku na nádraží v Libčicích nad Vltavou, hned musíte čelit základní otázce: „Proč to děláš?“ Tou se na vás obrací neznámý autor velkého nápisu na panelové zdi oddělující koleje od městské teplárny. Její vysoký štíhlý komín je dominantou toho (donedávna) průmyslového městečka na sever od Prahy, odkud tam tím vlakem dojedete za dvacet minut. Ten nápis vám hned padne do očí, není to divoké graffiti, nýbrž písmena musel vymalovat nějaký profesionál, písmomalíř nebo umělec: třeba je to zbytek po nějaké konceptuální akci, „kontextová záležitost“, performance či něco na ten způsob.
Kdysi, na sklonku zanikajícího antického světa, se objevila barvitá a heroická postava císaře Juliana, kterému pak dějiny (respektive křesťanští dějepisci) daly hanlivé jméno Apostata, Odpadlík. Tento filozoficky vzdělaný a nadaný mladý císař se pokusil o nemožné: o zvrácení směřování dějin, o jejich zastavení a obrácení zpět. Pokusil se potlačit – zajímavé bylo, že nikoli násilně – křesťanství, vrátit uctívání starých antických bohů, obnovit staré římské ctnosti, které podle jeho názoru nový kult Galilejců, jak říkal křesťanství, podemílá a ničí. Dalo by se říct, že chtěl udělat Řím zase velkým, vrátit mu slávu, velikost, sebevědomí.
Budeme mluvit o sexu. Kdysi jsem si myslel, že o sexu se má mluvit co nejvíc a co nejotevřeněji, že to věci velmi prospívá. Nyní, když jsem trochu starší, tak už si tím nejsem tak jistý, naopak se začínám přiklánět k názoru, že se o sexu mluví až příliš a že se o něm mluví špatně. A také že když je sex všude, tak výsledek je, že mizí tam, kde být má. Ale to samozřejmě bude tím stárnutím. Přesto jsem na sebe vzal to břímě podniknout salonní výpravu do světa, bez jehož existence by tady nikdo z nás nebyl. Ani moji milí hosté: dámy Julie Gaia Poupětová, sexuální koučka, publicistka Klára Elšíková, jež vydala knihu Pacanka, a pak nestor české sexuologie – profesor Petr Weiss.
Na internetovém vysílání ČT se objevil dokumentární film slovenského režiséra Roberta Kirchhoffa, který se jmenuje Všichni lidé budou bratři. Verš ze Schillerovy Ódy na radost (zvěčněné Beethovenovým géniem) ironicky provází život Alexandra Dubčeka a tím i dvacáté století, které se mezitím stalo něčím dávným a pomalu již nepochopitelným. Nejde o životopisný film o víc než třicet let mrtvém politikovi (a funkcionáři a symbolu), ale o filmovou esej o postupném mizení člověka v dějinách, o zanořování se jedné „ikony“ v proudu času, který je nelítostný a komický zároveň.
Vyprávění „romského boxera a veksláka“ Stanislava čili Standy Tišera (nar. 1957) se jmenuje Já byl frajer kluk. V knize, kterou podle jeho vyprávění zpracovala Marie Urbanová, to zazní opakovaně, jako refrén po každém přívalu historek. Ty pravidelně končí nějakým novým vítězstvím boxera Standy, který si vždy uměl poradit: „Byl jsem s každým rychle hotovej. Prásk, prásk a kopačku do držky. Jsem střízlík, musím pálit první, nejde, aby se ke mně někdo přiblížil. Na nic nečekám – prásk!“
Na nádraží v saském městě Glauchau stál příměstský vlak, který jel do konečné zastávky Stollberg přes městečko Lichtenstein, což mi přišlo dosti přitažlivé na to, abych do něj nastoupil. Rychle jsem si ještě koupil v automatu jízdenku, což je vždy výkon, který když zvládnu, jsem na sebe trochu pyšný. Pak jsem si sedl a vlak s asi pěti cestujícími se rozjel. Byl jsem třetí den na vánoční cestě po saském Krušnohoří, důvod bych asi těžko jednoduše vysvětloval, ale byla v tom určitě melancholie, vzpomínka na dětství>
Co rozhoduje o tom, jestli je nějaká vláda úspěšná? Nejspíš veřejné mínění. Jenže to je velmi nejistá věc. Především veřejné mínění se může velmi rychle měnit. Co se před časem jevilo jako velký úspěch, nemusí za chvíli vůbec platit. A naopak. Třeba v Itálii se dosud ví, že díky Mussolinimu začaly jezdit vlaky včas. Pak zase přestaly. Vyvozovat z toho, že Mussoliniho vláda byla úspěšná, ale asi moc nejde.
Bez Čechova si už sto dvacet let nelze představit divadlo, herce a herectví a také divadelní obecenstvo. Každý, kdo do divadla nějakou dobu chodí, nutně už má několik svých Čechovů za sebou, každý také nějak tuší, o čem je řeč, když se řekne Čechov nebo čechovovský… Vždyť to víme: nic se v těch hrách neděje, jen řeči se nekonečně vedou, samovar bublá, postavy trpně snášejí život, který se kolem nich kamsi ubírá a oni s tím nemohou a ani nechtějí nic dělat.
Když vám umře oblíbený spisovatel, je to vždycky důvod k napití. Nebo když to máte jako pracovní úvazek, tak k sepsání sloupku. Tím spíš, když to byl humoristický spisovatel, opravdu humoristický, což se projevuje i po jeho smrti: po ní napsala na socsíť jedna známá morální intelektuálka a pořád slavná herečka, že poté, co si v jedné jeho knize přečetla, že když měl na literární konferenci přednášku „upocený Slovan“, šel si nějaký profesor dát skotskou, tak ona sama knihu zhnuseně zaklapla a vrazila ji do zadní řady knihovny, aby se na ni nemusela dívat, protože takhle ji nikdo urážet nebude.
Mám rád, když vystoupím z vlaku na malém nádraží a jdu za soumraku neznámým městem dlouhou prázdnou ulicí, kde se kývají pouliční lampy. A já vyhlížím první otevřený bar nebo putyku, kam bych na chvíli vešel a zkušebně jen tak nasál atmosféru. Jenže v našem světě takové předměstské podniky rychle mizí a tam, kde jsem teď byl já, zmizely už snad úplně.
Aspoň něco pozitivního, dokonce přímo hezkého se na tom světě občas ještě stane. Tak koncem roku se prý smířili Art Garfunkel a Paul Simon, zpěváci američtí, hvězdy nedostižné velikosti, jejichž písně, Artův nebeský vokál a Paulovy melodie, se klenou nad rozbouřenými vodami životů několika generací, byť těmi posledními už si nejsme tak jistí. Ale to je jedno, třeba k tomu dorazí. Zašli si prý ti dva do restaurace v New Yorku, určitě nějaké dobré, dali si oběd, odhadoval bych něco veganského, ale to je jejich věc, pak možná víno v hodnotě více než slušné.
Překypující umělecké nadání režiséra Jana Antonína Pitínského (nar. 1955) se projevilo v desítkách jeho divadelních inscenací vykouzlených na moravských i českých scénách od konce 80. let do současnosti. Snad vždycky nějakým způsobem překonávaly hranice mezi dramatem a literaturou, mezi slovem a imaginací. Asi by se dalo říct, že Pitínský byl (a je) básník divadla, které mu sloužilo jako místo pro uskutečňování vnitřních vizí, jejichž původ je v osobitém vyjádření nevšedního způsobu vnímaní světa a reality vůbec. To je čistě poetické, neúčelové, nedidaktické, nerealistické, nadčasové.
V souvislosti se smrtí prezidenta Jimmyho Cartera nebyla kupodivu zatím připomenuta jeho stopa v české poezii. Samozřejmě bezděčná, nejspíš se o ní ani nedozvěděl, a kdyby ano, byl by nejspíš velmi překvapen a zaskočen. Ale pro generaci, která vyrůstala na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, šlo o docela silný zážitek, který nejde jen tak z mysli vymazat. Alespoň tedy z myslí některých. Těm to budiž zde připomenuto, ostatní nechť se poučí. Nuže byly doby, kdy se na programu Československé televize vysílaly básně. Šlo o pořad Nedělní chvilka poezie, vždy po zprávách v osm hodin večer.
Annaberg je město na kopci, jak to odpovídá jeho jménu. Nad ním je ještě jeden kopec, Schreckenberg, kde v kolumbovském roce 1492 objevili prospektoři bohaté naleziště stříbrné rudy, čímž začala v tomto kraji stříbrná horečka, která si nezadala s tou zlatou na Aljašce. Nalezení stříbra dalo povstat městu, které bylo založeno o čtyři roky později. Z iniciativy saského vévody Jiřího Vousatého (Georg der Bärtige) dostalo jméno po matce Panny Marie Anně, babičce Ježíšově: a protože v symbolické řeči teologie je Ježíš zlato a Panna Maria stříbro, tak Anna porodila stříbro.
Když si zajdete ve Vídni do muzea Sigmunda Freuda, tak nejlepší pohledy, které si tam můžete koupit, jsou od Jiřího Slívy: třeba dr. Freud při psychoanalýze dr. Kafky, jenž leží ve vaně spolu s podivným broukem, na nějž chudák Franz vytřeštěně hledí. Toto spojení absurdity s humorem, vážnosti s nonsensem, starosvětské elegance s jistou naivitou, to je Slíva v čistém podání, jak ho člověk má rád a hned bezpečně pozná.
Hned na úvod svého vánočního projevu premiér Petr Fiala vyzvedl skutečnost, že v České republice slavíme vánoční svátky „v klidu a bezpečí“. A zdůraznil, že v mnoha zemích takové štěstí nemají, takže si toho máme vážit, protože to není samozřejmost. Jsou za tím prý generace lidí, kteří se o to snažili a přispívali k tomu „klidu a bezpečí“ svou prací a úsilím. Petr Fiala má pravdu, ale když se to tak vezme, něco dosti podobného by mohl, samozřejmě s trochu jinou frazeologií, pronést při novoročním projevu Gustáv Husák dejme tomu v roce 1986. Československo bylo sice zaostalou, ale klidnou a bezpečnou zemí. Hlavně díky tomu, že v ní vládl policejně-totalitní režim, který zavřel hranice, suspendoval lidská práva, potlačoval svobodu vyjadřování i svobodnou diskusi, která logicky přináší nějakou míru neklidu.
Bohumil Hrabal nebyl ještě vtažen do světa permanentního nahrávání a zaznamenávání, takže jeho „projev“ nemohl zevšednět a zešednout.
Čechy byly kdysi tak zbožnou zemí, že zde žijící čeládce nestačily běžné bohoslužebné úkony, ale vylepšovala a zkrášlovala je podle svého talentu a umu. A talent český byl spojen s vroucností a muzikálností. Tak vznikly už za časů otce vlasti Karla IV. české roráty, zvláštní ranní zpívaná mše pro dobu adventní, prý unikum v celém světě křesťanském, věc nevídaná a jedinečná, Čechy milovaná, radostně pěstovaná.
Články o tom, jak se někdo zapletl s StB, jsou stále ještě vydatným soustem pro mnohé pamětníky – i nepamětníky, kterých bude již pomalu většina. Dalo by se možná mluvit o posledním pachovém signálu, který dávná mrtvola onoho režimu je ještě schopna ze svého hrobu vyslat. Pro mnohé to jsou přitažlivé zápachy a nemohou jim odolat. Před pár dny jeden takový článek vyšel, byl o „šokujícím a zraňujícím“ odhalení významného filozofa Zdeňka Kratochvíla, profesora Přírodovědecké fakulty UK, předlistopadového účastníka poloilegálních i ilegálních aktivit.
Pár dní před Velikonocemi v roce 2019 zachvátil katedrálu Notre Dame požár. Tehdy měl možná nejeden z nás pocit, že sleduje symbolický zánik západní křesťanské civilizace. Teď v adventu se po pěti letech s velkou slávou katedrála znovu otevřela. Naše doba nemá moc důvodů k nějakým radostným kolektivním prožitkům, ale na tento bychom snad tak pohlížet mohli.
Ema Bovaryová právě ztrácí poslední naději, že se jí podaří získat peníze na zaplacení horentního dluhu. Její věřitel už nepočká ani den. Ema si půjčovala peníze, kde jen mohla, chovala se přitom jako šílená, jako by si vůbec neuvědomovala, že to může mít nějaké následky. Žila představou, že na to má nárok a právo, neboť jí život něco strašlivě dluží.
Včera odpoledne, už se začalo stmívat, se v mailu neodhadnutelného množství adres objevila zpráva od odesílatele hotel.pavouk, předmět: Sdělení. Pavel Kohout, což je ten hotel Pavouk, byl vždycky originální, a tentokrát vlastně taky. Po rozkliknutí se tam objevil text s fotografií Jeleny Mašínové s jezevčíkem v náručí. Byl trochu jako krátká Kohoutova povídka:
Cestou vlakem ze Záhřebu do Lublaně jsem pozoroval krajinu a počítal kozelce. Krajina byla krásná a s počítáním kozelců jsem přestal, když jsem jich napočítal asi padesát. Kozelce jsou seníky, takové jednoduché dřevěné konstrukce rozseté po svažnatých lukách a zelených stráních. Nikde jinde než ve Slovinsku se prý nevyskytují. Tady to dotvářelo krajinný ráz, který byl kopcovitý a spořádaný, louky posečené, bílé statky umístěné v pěkných kompozicích, celkový pohled utěšený a malebný.
„Režim Bašára al-Asada má dobrou šanci přežít svou politickou smrt,“ napsal v knize Arabské jaro (Historické a kulturní pozadí událostí na Blízkém východě) na konci kapitoly věnované Sýrii český arabista Miloš Mendel. Kniha vyšla sice před sedmi lety, ale až na tu citovanou větu v ní mnohé platí i dnes. Důležité je, že ta syrská kapitola se jmenovala „Krveprolití bez konce“.
Veřejným prostorem projela vlna pobouření nad návrhem senátora Zdeňka Hraby kriminalizovat bezdomovectví. Jako obvykle ono pobouření převládlo nad tím, co bylo důvodem a smyslem té ideje. Tím, jak senátor pak již bezmocně vysvětloval, nebylo zavírat lidi za bezdomovectví, ale podniknout něco s tím jevem, který opravdu „chránit“ není v zájmu ani těch lidí, tedy bezdomovců.
Petr Stančík je obr Gargantua současné české literatury, nebo možná rovnou jeho stvořitel Rabelais. Na co sáhne, to pod jeho rukama začne kypět, kvasit, metamorfovat do různých skupenství, podléhat neřízeným chemickým reakcím, bobtnat nápady, bizarnostmi, gagy. Jeho palivem je imaginace výstředního, ba zvrhlého rázu, která je ovšem podepřena mimořádnou sečtělostí a vzdělaností, s čímž souvisí všeprostupující skepse k tzv. pokroku, řízenému dobru a nové uvědomělosti, řekněme, ke stavu, k němuž se civilizace dobrala.
Protože jsem Záhřeb trochu znal, šel jsem najisto. Věřil jsem, že i po třiceti letech budou mít výbornou rybí polívku v jednom takovém malém podniku na trhu u katedrály a ta polévka čili riblja juha se bude jíst na vratkém stolku, kolem budou poskakovat vrabci, žadonit o drobky z bílého chleba a do toho budou z trhu vonět třeba nakládané okurky a ovčí sýr.
Ideálním místem ke čtení tohoto víkendového doporučení je vlak na cestě do Vídně. Pokud v něm právě sedíte, uschovejte si jízdenku, neboť se vám bude hodit v Albertině, kam zajisté směřujete na výstavu Marka Chagalla. Na tu jízdenku dostanete dvacetiprocentní slevu na vstupném, o což je možné požádat při placení. Toto praktické sdělení berte jako nezištnou radu, která se vám možná bude hodit i při dalších cestách na vídeňské výstavy, neboť rakouské platy s těmi našimi jen tak srovnatelné nebudou. Ale cesta za Chagallem se nepochybně vyplatí tak jako tak. Chagall, to je samozřejmě jistota jistot, miláček všech, hojivá koupel očí.
