Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Papež, který šel světu vstříc

Papež František už několik let nebyl tím veselým energickým papežem, kterého si po jeho zvolení tak rychle oblíbili právě i ti, které církev nikdy nezajímala, ba ani by je nenapadlo, že by měla. Katolická církev zjevně odcházela (a odchází) z té části světa, kde kdysi vznikla, její místo zabrala média, sociální sítě a pop-kultura, oblast, do níž se podařilo papeži Františkovi vniknout jako do té doby žádnému jeho předchůdci, tak, jak se o to ani nikdo předtím ani nepokoušel. Papež František se alespoň v prvních letech pontifikátu jevil, jako by si ta stará instituce na posvátno nechala poradit od nějaké píár firmy.

Velkopáteční příběh o holce na Nuseláku

Toto bude velkopáteční vzpomínka na tragický příběh, na nějž občas myslím a který mi připomněla polemika vyvolaná dobrovolnou smrtí matky, jež přišla tím nejhorším možným způsobem o svou jedinou dceru. Ona polemika se týkala otázky, jak se média mohou a mají k takovému případu a takovému činu chovat, zda a jak o něm informovat, tedy jak s něčím tak bolestným „zacházet“. Názor, že média jsou od toho, aby věci, o které bude zájem, ba tím spíš, které se dotýkají „veřejného zájmu“, vždy zveřejňovala, respektuju, ale myslím, že takový princip nestačí. Nebo není univerzální.

Císařské žížaly v Laxenburgu

Když ve Vídni mrholí, je výborné schovat se někam, kde prší, ba přímo leje. Někam do přírody, nejlépe do parku, kde se vlhkost projevuje obzvlášť silně. Jako ideální místo pro tento záměr se ty dny nabízel Laxenburg. To je obec asi dvacet kilometrů od centra Vídně, směrem na jih, v krajině kdysi již vesnické a idylické, v rovině s dohledem na první alpské kopce, na které ale ty dva dny nebylo vůbec vidět, neboť je halila po celou dobu hustá mlhovina. Za jiného počasí to tam nejspíš vypadá velmi jinak

Invalidní soud nad Egonem Bondym

Jeden rozhlasový pořad proti sobě nedávno postavil dva muže, kteří svedli vzrušivou polemiku o muži, jenž je skoro dvacet let mrtvý. Debata skončila invektivami, z čehož bylo patrné, o jak citlivý předmět sporu jde. Přitom muž, o kterého se hádali, zajímal vždy jen poměrně úzkou vrstvu obyvatelstva, naprostá většina o jeho existenci nevěděla nebo tušila jen málo. Zato v těch kruzích, které naopak zajímal a kam patřili i oba diskutéři, se těšil mimořádné pozornosti, vážnosti, ba až kultickému uctívání. Jmenoval se Zbyněk Fišer, ale v literárně-kulturní historii byl a bude zapsán jako Egon Bondy.

Komu by dnes psal influencer Havel?

Před padesáti lety, 10. dubna 1975, poslal Václav Havel dlouhý dopis Gustavu Husákovi, který začíná zdvořilým oslovením „Vážený pane doktore“. Za týden mu přišla odpověď ze sekretariátu generálního tajemníka, že se dopisem zabývat nebudou, neboť skutečným adresátem není generální tajemník ÚV KSČ (Husák tehdy ještě nebyl prezidentem, tím se stal až za měsíc), ale západní sdělovací prostředky, kterým Havel skutečně dopis také poskytl, což mělo „dokázat jeho skutečný záměr – posloužit antikomunistické propagandě k útokům proti československému státu, straně a lidu naší vlasti“.

Labutí jezero u Tuchlovic

Po staré karlovarské silnici jel kdosi na kole. Neměl žádný zvláštní důvod ani cíl, jen se tak kochal z prvního jarního slunce. Muž jel na svém elkole opatrně, pomalu a každou chvíli zastavoval, slézal a něco si fotil. Nebyl daleko od Prahy, ale provoz byl slabý, od té doby, co se na Vary jezdí kus po dálnici, se té slavné silnici ulevilo, teď po ní jezdí jen ti, co k tomu mají místní důvod, což je správné.

O čem dnes mladé ženy sní

Skoro třicet let, které recenzenta věkově dělí od autorky knihy Lover/Fighter Kristiny Hamplové, ho staví do poněkud ožehavé situace: neboť co o takové knize, kde se holky baví tím, že se do krve mlátí a natáčejí to na sociální sítě, může takový muzeální exponát asi tak soudit? Že to ti mladí mají dneska těžké a že za jeho adolescentních let, to jsme se panečku bavili jinak? Že jsme sice vypili dost piva, ale o steroidech, o droze z modrého papouščího masa, psychonautech, dystopické depresi a podobných radostech jsme věru mnoho nevěděli?

Bylo mi těch bukurešťských psů líto

Když se v Rumunsku „odnikud“ vynořil tzv. populistický kandidát Călin Georgescu a vzápětí Ústavní soud zrušil první kolo prezidentských voleb a Georgescovi zakázal v těch budoucích kandidovat, přivolala na sebe tato velká balkánská země nárazovou pozornost. Co se to u nich děje? A co vlastně o té zemi víme? Co se tam za poslední léta stalo? Jak to, že tam najednou soud ruší volby? Může se to stát také někde jinde? Lidí, kteří Rumunsko sledují soustavně, není zas tak mnoho. Určitě mezi nimi ale je diplomat a historik Jiří Šitler, který byl v letech 2010 až 2015 velvyslancem České republiky v Bukurešti.

Šaldovo doporučení lidským opicím

Výskyt jména F. X. Šalda není mezi běžnými mediálními komentáři naší doby právě vysoký, což má svou logiku. Jako by osobnosti jeho formátu byly opravdu už z jiné epochy, takoví pozapomenutí giganti na cestě do loutkového divadla dneška. Co by takový Šalda také mohl říct téhle době? A přitom jaká byla jeho doba? Zajisté v mnohém velmi odlišná, ale doby jsou vždy odlišné – ale třeba je lidé mohli prožívat jako my dnes. Šalda zemřel 4. dubna 1937, v tom samém roce umřely tři sloupy české společnosti, v lednu Josef Pekař, v září Masaryk

Kozí pábitel u Unhoště

„Prosím vás, nevíte, kde tady bydlel malíř Václav Žák?“ zavolal jsem směrem ke střeše, na níž prováděli nějací muži cosi pracovního. Hned jsem věděl, že to je nesmysl, že si něco takového nemohou pamatovat, navíc na střechách většinou dnes pracují Ukrajinci. A i kdyby to byli Češi, nic nebudou o nějakém bláznivém malíři, který zemřel před čtyřiceti lety, vědět. Ale já už byl trochu netrpělivý, protože jsem chtěl ten „dům radosti“, jak se to fantazmagorické obydlí jmenuje ve filmu Perličky na dně, nalézt.

Velká iluze o jaru a míru

Tři roky před vypuknutím první světové vyšla v Británii kniha Velká iluze (The Great Illusion). Byl to hned po vydání obrovský bestseller, který se četl po celé Evropě a vycházel v opakovaných vydáních. Autor knihy, anglický novinář a politik Norman Angell (1872-1967) v ní se vší přesvědčivostí hájil tézi, že k válce v Evropě již nikdy nemůže dojít, neboť věk globalizace, který již v onom roce 1911 značně pokročil, každou takovou válečnickou chuť znemožní. Země Evropy jsou přece hospodářsky, finančně, komunikačně i kulturně již tak provázány, psal tento pokrokový Angličan, že k válce nemůže dojít, a kdyby náhodou ano, pak ji právě ona ekonomická provázanost okamžitě udusí.

Bratrská placenta v Lubáni

Poválečné Polsko obdrželo tvar čtverce a v jeho úplném levém spodním rohu se nachází město Lubań, česky Lubáň, německy Lauban. Je to městečko působící, jako by na něj někdo zapomněl, uložil ho někde na kraj světa, poněkud ho zhypnotizoval, uvedl do mdlobného spánku – a nechal ho být. Tak se pomalu rozkládá a rozpadá, zarůstá plevelem a ošklivostí naší doby, plechovými haluznami, cedulemi a krabicemi, mezi nimiž zůstalo trčet několik střepů minulosti. Ty naznačují, že to bylo hezké historické místo, jedno z těch mnoha civitas

Don Quijote na (jiho)české návsi

Kdysi byla velmi oblíbenou, možná i nezbytnou součástí domácích knihoven po linii Plzeň – České Budějovice a možná i kousek dál, tedy v prostoru jihozápadních Čech, trilogie bělčického učitele a písmáka Ladislava Stehlíka (1908–1987) Země zamyšlená. Byly to kulturní místopisy na pomezí esejistiky a beletrie, v nichž rozvážný a rozvláčný autor „kreslil“ svůj milovaný kraj, kterému zasvětil celou svou mysl, jež se sama stala také součástí té „zamyšlené“ krajiny.

Pubertální snění pod mravnostním dozorem

Nová česká literárně-hygienická kauza se snesla na knížku autora mnoha jiných takových knížek Jana Žáčka Fotbalový král. Kniha obsahuje pasáž, v níž se dva kluci domlouvají, že jeden z nich umožní kamarádovi okukovat jeho nahatou sestru, pokud mu na oplátku obstará hamburger s colou. V knize se píše zhruba toto: „Viděl jsi už nahatou ženskou?“ ptá se mě Kopi. Ukáže se, že on viděl nahatou svou sestru. Jeho kamarád by ji také rád viděl nahatou. „To by se muselo nějak zorganizovat, aby to nevěděla. Vymyslím a zařídím,“ slíbil Kopi.

Ševcovská mystika ve Zhořelci

Nevím, jestli se to obecně ví, ale nejhezčí město v blízkosti našich státních hranic je určitě Zhořelec. Čili Görlitz. Na mapě to dělá nějakých dvacet kilometrů od hraniční obce Černousy ve Frýdlantském výběžku, ale praktičtější je se tam dostavit spořádaně po železnici z Liberce s přestupem v Žitavě, jež mimochodem taky stojí za vidění. Kdo do Görlitzu přijede autem, přijde o krásné nádraží, kterým se s belle époque loučila secese. Jest to totiž nádraží postavené těsně před první válkou, která začala, ještě to ani nebylo hotové.

Postavy z rozpálené pece

Sotva ve Valdštejnské jízdárně skončila skvělá výstava Pařížská škola – École de Paris, nabízí se v Jízdárně Pražského hradu, tedy o pár stanic dvaadvacítky výše, její, dalo by se říci, dovětek. Malíř František Mertl se rovněž jako „Pařížané“ Jiří Kars, František Zdeněk Eberle a Otakar Kubín rozhodl pro Francii, vplynul do francouzského uměleckého světa a stal se českým Francouzem, tchèque Français.

Kapitán Achabov a ukrajinská bílá velryba

Po včerejšku existuje snad naděje na příměří, a když bude příměří, bude snad i mír! Jak krásně to zní a jak rád by tomu člověk věřil. Celou dobu války si normální člověk nic jiného nepřeje. Klidně ať si mu říkají chcimír, dezolát a ať si je obviňován, že podléhá ruským narativům nebo čemu. Je mu to jedno. Mír je základ všeho, bez míru nic nejde. Takže sláva: Ukrajina, která přece byla napadena, souhlasí a Rusko snad také. Putin jde však trochu dál a říká, že příměří nestačí, že je třeba trvalý mír – a k tomu je nutné „řešit příčiny“.

Terezínský prach ve vesmíru

Z Prahy do Terezína to vlakem netrvá déle než dvě hodiny. Autem ještě míň, ale historie spojila Terezín s vlaky, i když tam žádné nádraží není. To až dva roky před koncem války postavili židovští vězni ze stanice Bohušovice nad Ohří do terezínského ghetta vlečku. Zůstaly tam po ní zbytky kolejí a na místě, kde končilo překladiště, domek s bronzovým reliéfem. Ty koleje se tam nepostavily kvůli pohodlí, ale kvůli větší efektivitě transportů a také proto, že když Židy odváželi z Terezína na východ, tak aby to budilo méně pozornosti a rozruchu, než kdyby šli pěšky těch pár kilometrů po cestě.

O očích psů a koček a o Trumpových hardlinerech

Kdysi se prý odehrála taková televizní debata o lékařských pokusech na zvířatech. Utkal se v ní odpůrce pokusů s jejich obhájcem, medicínským expertem. Odpůrce pravil, pane doktore, popíšu vám takový pokus: Vědci vyňali oči živého psa a živé kočky a vyměnili je navzájem, kočce vložili do očních důlků oči psa a psovi kočky. Pane doktore, jaký tohle může mít smysl? Není to ohavné? – Načež se pan doktor hezky pousmál a rozšafně pravil: Ale prosím vás, je vidět, že vy nemáte vůbec ponětí o oftalmologii, to, co popisujete, je úplně běžný a nutný experiment, který…

Velké mostecké stěhování

Je to zvláštní, ale pořádný most vlastně v Mostě nebyl, ani když Most ještě byl tím starým středověkým městem, v němž by to člověk očekával. To jméno ovšem není od mostu přes řeku, která tam vlastně také žádná pořádná není, neboť Bílina je takový větší potok, ale pochází prý od navršených klád a haluzí přes zátočiny močálovitého Komořanského jezera. Český Balaton, jak by se té bažinaté vodní ploše dalo říkat, zmizel – stejně jako středověké město Brüx, město půvabně položené pod kopcem Hněvín a prý podobně krásné jako třeba Český Krumlov nebo třeba Cheb, která měla to štěstí, že nestála na uhlí.

Hele, kámo, to si nedovedeš představit, co bude potom

Tématem tohoto Salonu je nesmrtelnost. Nikoli nesmrtelnost duše chrousta, ale velmi reálné úvahy o tom, že lidstvo, nebo spíš by se mělo říci někteří lidé, stojí na prahu zásadního kroku do říše, kde se neumírá. Někteří ti lidé stáli v řadě vedle sebe během inaugurace prezidenta Donalda Trumpa. Nejznámější je Elon Musk, ale byl tam také miliardář Peter Thiel, který říká, že opravdu vede „boj proti smrti“ a je rozhodnut nezemřít.

Spíš zimnice než letnice

Na zadní straně obalu, mimochodem velmi pěkném, knihy Miroslava Hlauča Letnice je dobrozdání literárního kritika Petra A. Bílka tohoto znění: „Na člověka dýchne čas meziválečných experimentujících vypravěčů… Už dlouho jsem z české prózy nečetl nic, co by bylo tak zajímavé a zábavné.“ Předpokládám, že citát bude z lektorského posudku, kterým text doporučil k vydání. Nebylo by nezajímavé dozvědět se, jaké „meziválečné experimentátory“ má na mysli a jak zdůvodnil onu „zajímavost“ a „zábavnost“.

Panoptikum bez kompromisů

Přímý přenos hádky mezi prezidenty Trumpem a Zelenským bylo asi to nejhroznější, co v tomto oboru bylo globálnímu publiku kdy nabídnuto. Jako by se naplnily obavy těch lidí, kteří léta varovali, že jednou se stavba politiky jako permanentního spektáklu hraného před rozdivočelými davy na globálních sítích zřítí. A to s velkým rachotem. Dojde ke stržení všech pravidel, všech zábran, k výronu emocí. Na všech stranách bez výjimky. Rozum zůstává stát nad tím, že k tomu výjevu vůbec mohlo dojít. Ne k té hádce, ta je představitelná, i když krajně nešťastná.

Něčím to připomíná dávná padesátá léta

Profesor Pavel Švanda je názorově konzervativec, což je ovšem pomocné slovo pro určité vztahování se ke světu. Dalo by se to brát jako postoj střídmého racionalisty a vlídného skeptika. Patřil k předním postavám moravského katolického disentu, po roce 89 pak byl oblíbeným pedagogem na brněnských uměleckých školách. Jeho literární dílo je rozmanité a nese pečeť vyhraněné osobnosti, kterých není v této zemi mnoho. Naše setkání začalo nedorozuměním. My máme v Brně dvě Zemanovy kavárny, řekl profesor Švanda, to patří mezi taková brněnská specifika.

Každý jsme chtěli být Hlinkou

Koldům stojí až na úplném kraji Litvínova. Hned za ním se zvedají zalesněné svahy Krušných hor, na něž měli a mají nájemníci vyšších pater exkluzivní pohled. S tím se počítalo. Slabinou byly časté poruchy výtahů, o kterých se zmiňuje Josef Jedlička v knize, o níž jsem se zmínil minule já: Kde život náš je v půli se svou poutí. Píše tam, že riskantní to bylo zvláště pro starší lidi, jejichž srdce nemusí vydržet stoupání do devátého nebo jedenáctého patra, jeden starší inženýr právě nedávno umřel v mezipatře na infarkt. Tak jsem jel výtahem.

Slzy evropského mandarína

Určitě už nějaký kulturní antropolog sepsal „dějiny pláče“. A pokud ne, měl by se do toho pustit. Pláč je velký emoční nástroj, prozrazuje mnohé a mnohé také zmůže. Někteří lidé pláčou s radostí, jiní slzy spíš skrývají, v některých kulturách je pláč posvátný, někde se pláče veřejně, jinde se doporučuje ho spíše potlačovat. Někomu se spouští každou chvíli, někdo se za něj stydí, někdo je jím dojat. Jiný se cítí, když pláčou druzí, spíš trapně. Na konci Mnichovské bezpečnostní konference se dal do pláče její organizační předseda Christoph Heusgen, kariérní diplomat ve službách evropského superstátu, někdejší poradce kancléřky Merkelové.

Kolektivní plamen v Litvínově

Večerní cesta do Litvínova vrcholí slavnostní iluminací při průjezdu chemickými závody. Baterie světel a reflektorů svítí na uvítanou a v noci ozařuje celou podkrušnohorskou krajinu jako roj gigantických světlušek. Obyvatelstvo si na to nejspíš dávno zvyklo, ale návštěvník je fascinován. Zvláště užasle hledí na plamen šlehající do noční oblohy, která tím získává něco orientálního, něco, co patří spíš do naftových polí kolem Baku nebo do Saúdské Arábie. Ale jsme v severních Čechách

Na Němce klatby platí

Stará dobrá Spolková republika je minulostí, pohřbilo ji nikoli sjednocení, ale Angela Merkelová a její slavný výrok z roku 2015 o tom, že to Němci zvládnou. Byly doby, kdy sledovat (západo)německé volby bylo zajímavé jen pro toho, kdo to měl rád a trochu se nudil. Soutěžily dvě masové klasické politické strany: sociální demokracie (SPD) pro dělnictvo a zaměstnance – a křesťanští demokraté a sociálové (CDU-CSU) pro střední stav, zemědělce a Bavory. Do toho pár procenty zasahovali ještě liberálové (FDP) pro intelektuály a podnikatele.

Flora řídce vysázená

Pozorovatel současné české literatury si mohl všimnout výskytu žánru, jemuž by se dalo říct „neduživá apokalypsa“. Jde o texty pochmurné až depresivní, chudokrevné ve formě i v obsahu, což ovšem je rys pozitivně vnímaný, neboť „vysátí krve“ je jaksi projevem porozumění době. Taky by se dalo mluvit o vampýrské literatuře, dobrovolně anemické a bledolící, kdy neduživost je žádoucí a spřízněnou klientelou (prořídlými řadami literárněkritických zombií) oceňovaná a žádaná.

Král Francie se zastavil v Buštěhradu

Na zastávce čeká doktor Zavadil, za kterým do Buštěhradu jezdím obdivovat jeho kaktusy. Má jich plný dvůr a plnou garáž, stojí mu na stolech a policích, na parapetech za okny i před okny. Člověk se musí v jeho domku pohybovat velmi opatrně, raději na nic nesahat a o nic se neopírat. Říkám, že jeho dům je kaktusárium, dům pichlavých okurek a bodavých květáků, a že by mohl vybírat vstupné a požádat o zápis do knihy buštěhradských pamětihodností a kuriozit.

Starší články