Jindra Tichá je pozoruhodná dáma s pozoruhodným životem a s pozoruhodně otevřenými názory. Přednášela logiku na Karlově univerzitě a po odchodu z vlasti v roce 1969 na nejlepší univerzitě na Novém Zélandu v městě Dunedin. Psala knihy odborné, ale především beletrii, psychologické prózy. Stará vlast ji nikdy nepřestala zajímat, i když ji pozoruje z protilehlé strany zeměkoule. Echo nyní vydalo její vzpomínky Praha v mé krvi.
Jedna z legračních stránek českého undergroundu byla představa, že jeho příslušníci jsou něco jako husité. Píše o tom Ivan M. Jirous v kanonické Zprávě o třetím českém hudebním obrození, kde přirovnává různé poloutajené srazy vlasatých lidí k „chozením na hory“ v první fázi husitské revoluce. Tehdy na různá návrší přicházel se vzrušenou myslí lid, aby si tam poslechl kázání kněží i laiků o příchodu království Božího, ale vedle toho se potkával s bratřími a sestrami, s nimiž je spojoval povznášející pocit vyvolenosti. To samé underground v 70. letech.
Podle směrnice Evropského parlamentu mají být nejpozději do roku 2050 téměř všechny stavby, co v Evropě stojí, v bezemisním standardu. Tedy proměnou mají projít miliony a miliony domů, užitkových stejně jako obytných, krásných a zachovalých, stejně jako obyčejných a prostých, ve městech i na vesnicích. Ty všechny mají změnit svou podobu, ty všechny se mají připodobnit dutým krabicím, což je proces, kterým naše města a vesnice už masivně procházejí.
Rovnou na začátku přiznávám, že zde bude víc řeč o dvou osobnostech, které dva divadelní kusy inspirovaly, než o těch hrách. Ty totiž není lehké popsat, možná to ani není nutné. Zvlášť těžké je to v případě inscenace Zvěřinec dramatika a režiséra Miroslava Bambuška, což se hraje v pražském Studiu hrdinů. Tam všechny pokusy selhávají na neuchopitelnosti formy i obsahu, který je sice tušený a snad i představitelný, ale, jak to u režiséra bývá, vzpírá se nějakému popisu.
Obyvatel v České republice loni trošku přibylo, ale dětí se rodí stále méně a méně. Ten příbytek je směšných asi šestnáct tisíc a zajišťují ho přistěhovalci, kterých bylo loni padesát sedm tisíc, nejspíš z velké části Ukrajinci, což má své známé a pochopitelné důvody. Není to tedy typická migrace z třetího světa, jakou znají v západní Evropě, jež ji mění někde už k nepoznaní. V tomhle máme spíš štěstí. Pokles porodnosti má možná nějaké konkrétní důvody, kolega Kaiser se domnívá, že za tím může být očkování, ale hlavně jde o dlouhodobý trend.
Počasí bylo na kraji Prahy na Černém Mostě strašné a v Liberci po hodině cesty busem ještě horší. Temnota, studený déšť, horstvo zavalené mraky, cáry špinavého sněhu, severní slota. Ale takové je to v Liberci myslím obvyklé. Jak to napsal Jan Neruda? „Nepříjemný je Liberec jak málokteré město.“ To je první věta z jeho cestopisného fejetonu z roku 1865. Nelíbilo se mu v tom německém Reichenbergu vůbec nic, a to z toho cestopisu neplyne, za jakého počasí tam byl a co tam vlastně dělal.
Dokumentární film Víta Klusáka a Mariky Pecháčkové Velké nic o tom, „jak se Česko vypořádalo s pandemií“, má dlouhý pozvolný rozjezd, během něhož padá země do koronavirového ticha. Vypadá to, že národ ztuhl v ochromení, vše se zastavilo, vše ztichlo, vylidnilo se, strnulo ve strachu a očekávání hrůz. Lidé začali sešívat roušky a čekali, až se začnou plnit mrazicí boxy oběťmi čínského viru. Média, politici a vlivní intelektuálové je v tom podporovali a společnými silami rozehrávali hru, na kterou by si možná teď raději nechtěli vzpomenout. Spojenými silami provedli na lidech cosi jako kolektivní lobotomii.
Dva roky po vydání kritického životopisu Milana Kundery vydal jeho autor, česko-americký spisovatel Jan Novák, knihu, která by, aniž je to zajisté tak myšleno, mohla být chápána jako manifest antikunderismu, bezděčný protiklad románů Život je jinde, Nesnesitelná lehkost bytí, vlastně i Žertu, Novákův Kontrakundera.
Jako student jsem kdysi dávno zažil vylučování jednoho profesora. Bylo to v prosinci roku 1989, tedy v revolučních týdnech, a ten profesor si to zasloužil. Byl to rudý profesor, kovaný bolševik, normalizátor a s velkou pravděpodobností i spolupracovník Státní bezpečnosti, personifikace všeho, co jsem na té škole nesnášel, což neznamená, že mě ten člověk trochu nezajímal.
Liteň je obec, již by bylo možné nazvat koncentrovaně staročeskou. Leží na návrší, kterým začíná Český kras, asi patnáct kilometrů od Berouna, ze hřbitova je vidět z nezvyklého pohledu Karlštejn, ale hlavně jsou tu na malé ploše soustředěny všechny české atributy v jakési původní, předindustriální a předmoderní podobě. Je tu totiž náves neboli agora, kde je vedle sebe hospoda, škola, kostel, fara, v níž je teď muzeum, a vrata od zámeckého dvora. To všechno je přikryto stínem lip, zajisté košatých, nyní, na začátku března, zatím holých.
Demonstrace jako ta sobotní je v situaci, jako je ta naše, tou nejpřirozenější a nejnormálnější věcí. Jsou země, slavný je příklad Francie, kde by stačil zlomek toho, co dopadlo v posledních měsících na takzvaný lid, aby už táhl ulicemi, což ostatně tam dělají i teď. Francouz by na to pohlížel jako na součást kulturní tradice a projev hrdé nespoutanosti galského ducha.
Řečeno slovy klasika Tonyho Ducháčka, jsou různý party, jsou různý spolky… Platí to dosud, ale na konci 80. let, ze kdy ta písnička je, to platilo tuplem, nebo se to aspoň pamětníkům zdá. A mezi těmi partami měla zvláštní postavení skupina Ženy, která samozřejmě patřila do rockového poloundergroundu, ale zásadně se od něj lišila tím, že byla úplně jiná: trhlá, bláznivá, podivná, dadaistická, směšná. Vystupovala hlavně v pražském klubu Na Chmelnici, ale byla všude, kde se klubala na povrch tzv. nezávislá scéna. Její hvězdou byl „performer“ Martin Choura. O jeho osudech je náš rozhovor.
Román Glatz polského spisovatele (a také novináře, scenáristy počítačových her) Tomasze Duszyńskeho náleží do vlny retrodetektivek, z nichž nejznámější jsou ty od německého spisovatele Volkera Kutschera: podle nich vznikl úspěšný seriál Babylon Berlín. Glatz je něco jako polská (skromnější a zatím jen literární) obdoba tohoto hitu, ba fenoménu, i když autor říká, že svůj příběh začal psát ještě předtím, že se s knihami německého kolegy seznámil. Hlavní inspirací mu totiž bylo Kladsko, polsky Kłodzko, do roku 1945 německé město Glatz.
Žacléř je horské město, na které musel být před takovými sto lety krásný pohled. Teď z něj zůstal skelet, přičemž některé jeho kosti dávají tušit, jak vypadalo celé neporušené tělo. Korpus obce se táhne po délce několika kilometrů od černouhelného Dolu Jan Šverma přeměněného na skanzen přes proletářsko-hornickou část, ze které zůstal opuštěný kulturák, po část historickou, která vrcholí opuštěným zámkem na kopci. Pod ním je protáhlé Rýchorské náměstí, které lze považovat za srdce města, byť po infarktu.
Je to zajisté věc jeho volby, ale podoba příbytku, do kterého se má nastěhovat prezident ve výslužbě, musela zklamat ty, kteří pořád ještě doufali, že Miloš Zeman je ve skutečnosti originální člověk a skrývá nějaké tajemství. A že jen ohled na úřední majestát či snad ohledy na okolí mu brání, aby svou originalitu projevil a zachoval se, jak mu jeho kreativní osobnost velí a přikazuje. Takže sotva bude svobodný a volný, rozletí se jeho nespoutaná mysl, čemuž bude odpovídat také místo, do něhož se stáhne a jež si bude užívat.
Ať se to člověku líbí, nebo ne, doba, kdy výtvarné umění vypadalo předvídatelně, třeba jako obraz nebo socha, nebo aspoň jako sušák na lahve, je dávno pryč. Někdo toho lituje a kroutí nad současnou podobou umění hlavou, jiný se naopak raduje z těch nepřeberných možností, jež současná doba umělci/kyni poskytuje, a s velkou chutí a důvěrou se jimi nechá opájet, přičemž má za to, že čím jsou věci podivnější, tím víc promlouvají k dnešku.
John Cale, zakladatel The Velvet Underground, ale pak více než padesát let charismatický rocker s temným a přitom krásným hlasem, měl ve středu koncert v pražském Divadle Archa. Na tom by nebylo nic zas tak zvláštního, Cale se v Praze objevuje docela často, koncertoval tu po roce 1989 až asi desetkrát, má tu své publikum a dalo by se říct i zázemí, sám prý říká, že se tu cítí dobře, možná i proto, že jako Kelt z Walesu je tu mezi Bóji vlastně trochu mezi svými.
Kolem sochy muže a ženy sedících v trávě kroužila čiperná paní, a když mě viděla, pravila: Prosze pana, czy mi może zrobic zdjęcie. Naštěstí jsem věděl, že slovo zdjęcie (přibližně se to čte zdječije) neznamená dítě, nýbrž mne ta milá penzistka požádala o vyfotografování, v čemž jsem jí bez problémů vyhověl.
V novém britském filmovém zpracování klasické předlohy Alexandra Dumase Tři mušketýři hraje roli D’Artagnana černošský herec. Film ještě neměl premiéru, takže nikdo neví, jak ho onen herec hrál a jestli se na něj, tedy na ten film, dá dívat. Ale už se o tom filmu ví to hlavní, tedy že tam černoch hraje Gaskoňce ze 17. století.Někdo se diví, někdo kroutí hlavou, někdo možná i zuří: což by ale neměl. Někdo to naopak vítá a chválí to jako projev pokroku a jakési všelidské emancipace, možná si dokonce i upřímně myslí, že to tak má být.
Ve slavném válečném románu Ernsta Hemingwaye Sbohem, armádo je silná scéna válečného soudu. Italská armádní policie tam pozatýká skupinu italských důstojníků, kteří se při zmatcích během ústupových bojů ocitli mimo své jednotky. Odvádí je k výslechu, po němž následuje soud a hned vynesení a vykonání rozsudku. Vše probíhá velmi rychle. Jeden mladý armádní policista říká s opovržením starému důstojníkovi: „Jenom vy a vám podobní jste dopustili, že barbaři vnikli na posvátnou půdu naší vlasti.“ Důstojník se ho zeptá: „Zažil jste někdy nějaký ústup?“ Mladíku mu odpoví: „Itálie nesmí nikdy ustoupit.“ Načež je důstojník popraven.
Těsně předtím, než se dojede vlakem do Náchoda, musí se přestoupit ve stanici Starkoč, snad pro zvýšení dojmu. Já si ho chtěl ještě zesílit tím, že tam dojdu pěšky, což jsou asi čtyři kilometry, takže jsem vešel do mlhy, podešel viadukt a přes les došel do Kramolny, kde nocovali dvakrát Prušáci, když vtrhli v letech 1778 a 1866 do země. Stále v mlze jsem pak došel horní cestou k zámku, z nějž jakžtakž vylézal velký znak Piccolominiů nad bránou, ale velkou kulatou zámeckou věž, které se může rovnat jenom věž v Českém Krumlově na druhém konci země, jsem si musel spíš představovat.
Už v neděli skončí v Praze výstava, jejíž zmeškání by mohlo mrzet všechny, kdo mají rádi umění skutečně velkolepé, hluboké, vášnivé, patetické, mistrovsky a skvěle provedené… Prostě takové, které se kdysi od umělce očekávalo a on sám se považoval za odpovědného takové umění vytvářet. Zvláště když ten umělec byl sochař, což je zvláštní druh umělce, jenž pracuje s materiály, které mají přetrvat věky a mají ty věky také reprezentovat. Sochař má tedy jaksi zvláštní druh odpovědnosti, což tenhle opravdu měl.
Dřív se tomu říkalo pragensie, knížky o Praze, obvykle okouzleného charakteru, byť ne nutně. Logicky se soustřeďovaly hlavně na historický střed města, vždyť to, co dnes bereme jako pevnou součást Prahy, bývalo samostatným městem nebo vesnicí někde za obzorem. Pražské periferie začaly do města vstupovat s moderním věkem, postupně s ním splývaly, ale nikdy úplně nesplynuly. Žily svým poněkud odlišným životem, někdy proletářským, jindy víc středostavovským, někdy ještě i zbytkově vesnickým.
Vždy když jedu vlakem do Kutné Hory, pozoruju ty Italy, Francouze nebo Japonce, kteří si v průvodcích nebo kde přečetli, že musí do Kutné Hory, neboť je to unikátní místo, a že když mají na Prahu tři nebo čtyři dny, jeden den musí někam na otočku, takže mají na výběr buď Karlštejn, nebo Kutnou Horu. A vždycky trochu škodolibě sleduju, jak vystoupí z vlaku ve stanici Kutná Hora hlavní nádraží a jsou udiveni, na jakém podivném místě se to ocitli, a i když ze smartfounů už vědí, že to město, kvůli kterému sem přijeli, je ještě tři kilometry daleko, bezradně se rozhlížejí, co budou dělat a jestli takhle opravdu vypadá nádraží toho slavného města.
Pravidelně po volbách se na mapě republiky její nejzápadnější část vybarví tak, že si toho všimnou i v Praze a začnou se ptát, co je to v těch Sudetech za zvláštní lidi? A pak si možná všimnou, že tam jsou také nejnižší platy, nejvíc lidí v exekucích, nejhorší lékařská dostupnost, nejméně vysokoškoláků, největší únik mozků, nejvíc sociálněpatologických jevů. Existuje něco jako homo sudeticus bohemicus, český člověk sudetský? A má jinou volbu? Na to jsem do Salonu pozval lidi se sudetskou zkušeností: Veroniku Bendovou, Alenu Zemančíkovou, Petra Mikšíčka, Michaela Runda a Pavla Vondráčka.
Zemětřesení v jižním Turecku a severní Sýrii má už třiatřicet tisíc obětí a čísla ještě porostou. Zřítila se celá města, ze kterých zbyly hromady trosek. Zasažené turecké oblasti se teď asi podobají těm zónám na syrské straně, které ničila před pár lety občanská válka. Zvykli jsme si cítit zodpovědnost za přírodní katastrofy a škody, jako jsou povodně, tornáda, sucha, tání ledovců, požáry a tak dále. Ale zemětřesení, to je něco jiného. To nemá viníka, tam bychom svůj vliv přeceňovali, tam by ani Greta se svými obviněními neuspěla.
Zažloutlé stěny v hospodě, která se svým jménem hlásí k Mikuláši Dačickému, jsou pomalovány výjevy ze života tohoto sympatického vraha, který jednoho veselého večera, kdy se společnost v krčmě zprvu dobře bavila, „mimo chtíč a naději“ propíchl Felixe Novohradského z Kolowrat. Šlo zpočátku o běžnou strkanici dvou renesančních kohoutů, která dopadla tragicky. Dačický pak po všech soudech i ve svých Pamětech trval na tom, že onen Felix si začal, že ho napadl, když si před ním Dačický nesundal klobouk
Zemřel Lubomír Štrougal, který samozřejmě za nic nemohl. Bylo mu skoro sto, takže si tu nevinu užíval hodně dlouho. Po listopadu 89 se dokonce rozvedl a znovu oženil, dlouho vypadal velmi zachovale, takový čiperný stařík s dlouhým nosem, ošlehaný čerstvým vzduchem z Jizerek, po kterých jezdil ještě nedávno na běžkách. Třicet let chytře odmítal interview, pak napsal paměti, ve kterých neřekl vůbec nic, což mnozí zase považovali za velmi chytré. Když už jel do Prahy, tak k soudu, kde se po nějaké době vždycky zjistilo, že se s ním nedá nic dělat.
Od narození dvojčat Válových loni 13. prosince uplynulo sto let. Jitka byla o trochu starší než Květa, přežila ji o třináct let, zemřela v roce 2011. Na výstavě v GASKu je nyní shromážděno a předvedeno to nejdůležitější z díla těchto dvou kladenských malířek, dvou fenoménů českého poválečného umění, dvou úkazů v jednom. V bohaté šíři a překvapivé různorodosti rýsují se tu dvě paralelní cesty životem, který splýval s tvorbou a zároveň s osobností té druhé. Byly to srostlice, které měly vlastní končetiny a vlastní hlavu, a přitom žily v symbióze.
Minulý týden měla v Divadle na Vinohradech premiéru dramatizace jednoho z nejvýznamnějších románů české literatury minulého století, Škvoreckého Příběhu inženýra lidských duší. Jde samozřejmě o dílo úplně jiného žánru než divadelního, ale jako může být na jevišti třeba Švejk nebo třeba Vojna a mír (vždy redukovaná), lze se o něco takového pokusit s Inženýrem, pochopitelně za cenu, že jde jen o digest, ošklivým slovem řečeno výcuc, který nicméně může mít svou kvalitu a přitažlivost.
