Narozen v Prostějově, vyrostl v Krušných horách, studoval v Praze. Od roku 1992 v různých redakcích, které měnil zhruba vždy po sedmi letech (Respekt, Týden, Lidové noviny...). Od roku 2016 v Echu. Jak sám uvádí, píše především o měkkých a neškodných tématech. Vydal několik knih, dostal několik cen, v posledních letech mu vychází každý rok kniha cestopisů Výpravy. (zatím vyšel už šest díl s názvem Výpravy v nejlepších časech).
Od atentátů z 11. září uplyne zítra dvacet pět let. To je dost na to, aby člověk, který tehdy s úžasem sledoval ono „peklo v přímém přenosu“, pozapomněl, jak byl ten svět tehdy jiný a nevinný. Před těmi dvaceti pěti lety svítilo v Praze zářivé slunce. Dopoledne se lidé začali sbíhat k televizorům (internet byl v plenkách) a nevěřícně hleděli na ten výjev. Letadla opakovaně vrážela do newyorských mrakodrapů, které se halily do dýmu a pak se začaly bortit.
Bylo pozdní odpoledne, žár nepolevoval a jezdec se nacházel, jak jinak, na koupališti. Bylo to jeho třetí koupání toho dne, a to ještě plánoval další, až dojede do cíle, do města Zeulenroda, kde měl vyhlédnutou přehradu k večernímu ponoření. Teď vylezl z bazénu na veřejném bádu u durynského města Schleiz, o kterém se zmiňoval už v minulých dílech své cesty po germánských stezkách. Kdysi se tady chtěl s kluky dostat na dálnici a pak do západního Berlína, což bylo samozřejmě naivní, na Západ se nedostali.
Ve společenství kolem Ludvíka Vaculíka (1926–2015) se léta, celá desetiletí, zjevovalo sdílené tajemství „staré postele“. Jak ještě za jeho života vycházely velmi „obnažené“, a tedy velmi erotické prózy z jeho soukromého a milostného života (Jak se dělá chlapec, 1993, Loučení k panně, 2002), tak jeho okruh věděl, že jsou ještě další texty, v nichž jde mnohem dál, snad nejdál, jak je v psaní možné, že tam už vlastně nejde o nic jiného než o to jediné: čtenář si slovo a činnost doplní dle svého.
Slovo extremista označuje podle běžného výkladu toho, kdo žene věci do extrémů, tedy do krajností, na nejzazší mez. V Sasku-Anhaltsku bude podle průzkumů pár dní před zemskými volbami volit čtyřicet tři procent občanů „extremistickou“ stranu AfD, Alternativu pro Německo. Adjektivum extremistická je ve spojení s AfD běžně užívanou charakteristikou. Neodpustí si ji žádný její protivník v Německu, ale běžně se používá i v naší televizi, rozhlasu, médiích.
Čím je vltavské kaskádě Orlík, tím je přehradám na řece Sále durynský hrad Burgk. To jezdec pochopil, když se k němu přiblížil a pak ho z několika stran obhlížel. Původně stál na skále ve zřetelně vyšší pozici, ale ve dvacátém století, ještě před válkou, k němu skoro došplouchly vlny vnucené přehrady. Stal se, podobně jako Orlík, hradem vodním, Kačákem, jak tomu svému říkal kníže Schwarzenberg.
Kdo jednou propadl kráse a kouzlu středověkých katedrál, nemohl minout knihy kunsthistorika Petera Kováče. V řadě Stavitelé katedrál vyšlo už šest důstojných monografií o zásadních dílech evropské kultury a umění: francouzské katedrály, německá gotika, italská renesance… Jsou to výpravné a krásné antologie s texty a fotografiemi autora samého, ale i špičkových odborníků z celého světa. On sám se považuje za popularizátora, ale hlavně za toho, kdo si splnil sen. Ironií osudu o něm snil už v redakci Rudého práva, kam nastoupil začátkem 80. let. Autor rozhovoru ho osobně poznal mnohem později při jedné kunsthistorické exkurzi.
Pro cestu do redakce jsem začal používat nový Dvorecký most. Někdy jedu tramvají, ale většinou jdu pěšky, pohled mi ještě nezevšedněl, uprostřed se zastavím a zírám okouzlen na řeku a Prahu. Most se mi líbí, ale hned jak jsem ho poprvé viděl, lekl jsem se. Je totiž celý bílý. To dlouho nevydrží, věděl jsem hned. A také že ne! Už je to tam: první černé čmáranice, takzvané tagy, ty nesrozumitelné klikyháky, čarodějná muří noha naší doby, epidemická vyrážka na tváři města, vizuální agrese spratkovité spodiny.
Byl nejvyšší čas vytáhnout koně ze dvora a rozjet se z bavorského Hofu na sever. Na poslední chvíli jezdec ještě přehodnotil plány a místo do Schleizu, kam chtěl dojet ve snu, jak o tom psal minule, rozhodl se pro přehradu na řece Sále pojmenovanou Bleichloch čili Olověná jáma, což mu znělo přitažlivě a romanticky. Objednal si laciný pokoj v hotelu Seeblick (Jezerní vyhlídka) v městečku Saalburg, ležícím na jejím břehu, a šlápl do pedálů.
Nejhezčím místem v Hofu, v tom jinak nic moc pěkném městě „ganz oben“, tedy úplně nahoře Bavorska, je park Theresienstein. Taková tamní Stromovka, ovšem s těmi „kameny“, tedy drobnými skalami, podél nichž vedou cestičky stíněné větvemi letitých dubů. Je tam umělá jeskyně, umělá zřícenina, malá zoo, fontány, jezírka a uprostřed mohutná vila či zámeček, která, jak je z fotografií tam vystavených patrné, pamatuje časy velkolepých Biergärten. Pořád tam je pár lavic a také možnost koupit si pivo, což tedy muž, jenž byl žárem dne již dosti vyčerpaný, učinil.
Vzpomínka na komunismus bledne, až už se skoro neví, o co šlo, i když určitě nezmizel. Jednadvacátý srpen (bude v pátek) je den, kdy je dobré ho připomenout. Komunismus byl totiž záhada. Byl paradoxní v tom, že sami komunisti, kteří se dostali k moci, říkali, že skutečný komunismus teprve přijde, ale že nejdříve musejí společnost převychovat; a k tomu potřebují čas. Jak ale roky šly, zbývalo z ideálů komunismu stále méně a méně. A čím déle se budoval, tím více se vzdaloval. Jako by tedy nikdy ani komunismus nepřišel a nebyl, vše byla jen jakási příprava na něj.
Dvůr byl od rána rozpálený, takže muž přeskakoval ze stínu do stínu. Plížil se ulicemi přitisknutý ke zdem, hledal stín stromů a keřů, nepohrdl ani kandelábry a kontejnery. Když pak sedl na kolo, bylo to, jako když projíždí horkým potrubím. Město Hof sice leží v oblasti, které se říká Bavorská Sibiř (Bayerisch-Sibirien), ale spíš to teď byla Bavorská Sahara, v kterou se ovšem už celá Evropa proměňuje na celé léto, na něž jsme se kdysi tak těšili jako na příjemnou část roku, kdy je trochu tepleji, v některé dny, ale bylo jich vždy jen pár, i pořádně horko. Kde jsou ty časy…
Co se vlastně stalo na konci července v Ceutě, ve městě, o jehož existenci věděli spíš jen znalci hispánského nebo středomořského světa, ale nyní o něm ví už skoro každý? Stačilo pár záběrů na valící se davy… Davy, které přišly z moře, na dva dny obsadily město a pak se zas většinou vrátily zpět. Ale dojem zanechaly, takže není divu, že rozpoutaly bouři interpretací, komentářů, dohadů, hypotéz…
Román Marka Šindelky Systémy něhy brzy po vydání našel euforické příznivce a oddané doporučovatele na sociálních sítích i ve zbylých recenzních rubrikách. Objevila se vyjádření, že je to román bezmála mistrovský, myšlenkově, formálně a jazykově výjimečný, promyšlený a prokomponovaný, zkrátka dílo, před kterým je hodno „sednout si na zadek“, jak své čtenářské dojmy pregnantně vyjádřil ve svém úvodníku šéfredaktor Respektu.
Takzvaná velká výměna evropského obyvatelstva (le grand remplacement) je ve slušné společnosti odmítána jako konspirační teorie, bez ohledu na to, jestli k ní dochází, nebo ne. Tento sloupek to také řešit nebude, spíš by se chtěl zaměřit na její případné pozitivní projevy. Tím by mohla být obnova tradiční přírodní magie, na kterou evropský „moderní člověk“ úplně zapomněl, popřel ji, vůbec si už nedovede představit, že by někdy po ní mohl sáhnout. Přitom by kontinentu mohla pomoci. Třeba přivolat déšť.
Prohlídka na hradě Libštejn končila, takže zbývalo vylézt na věž. K jejímu vrcholu vedly příkré schody a pak téměř kolmý žebřík. Vnitřek věže působil věkovitě a sešle, ale důstojně. Tak se cítil i muž, jenž začal stoupat po žebříku napasovaném do trubice věže tak, že se dotýkal kamenných stěn, z nichž vystupovaly ostré hrany. Muž se dostal asi do poloviny, pak buď špatně šlápl, nebo na vteřinu ztratil vědomí, nebo se prostě převážil, zkrátka se zřítil: padal naštěstí jen pár metrů, přičemž nárazy na stěnu tlumily prudkost pádu.
Nedávno se vybíral nový ředitel Národní galerie (NG) v Praze. Komise panu ministrovi doporučila dosavadního ředitele Galerie výtvarného umění v Chebu, kunsthistorika a kurátora Marcela Fišera. Ti, co sledují zdejší výtvarnou scénu, se nedivili. Vědí, že Marcel Fišer je dlouhá léta zárukou kvality, zdrojem nápadů, poctivosti a opravdu věrné služby umění. Pointa přišla záhy: ministr kultury výběrové řízení zrušil. Autor rozhovoru Marcela zná a zpovzdálí sleduje dlouhá léta, a tak za ním teď zajel do Horažďovic.
České republice hrozí od Evropské komise sankce, tedy pokuty, prý nemalé, za diskriminaci Romů. Důvodem je nedostatečná integrace ve školách, tedy skutečnost, že školy, ty základní, jsou buď příliš romské, nebo příliš neromské. Správně to má být, že jsou promíchané, tedy inkluzivní: romské děti chodí s těmi neromskými, sedí ve stejných třídách, v nichž vládne harmonie a porozumění. To je jistě ideál, který by každý přející člověk rád viděl, ale existuje obava, že k ní má realita velmi daleko.
Slatinná voda v Americe u Františkových Lázní byla teplá a lepkavá. Kus bahnitého břehu byl prohlášen za pláž a vybíralo se tam vstupné. Spíš než k plavání byl však rybník vhodný k brouzdání a pozorování vodního ptactva, které se ozývalo kejhavými zvuky z blízkého ostrůvku, kde jim úřady nabídly rezervaci. Na svém tahu se tam zastavují rackové chechtaví, hnízdí tam čírka obecná, lžičák pestrý a potápka černokrká a jistě i jiní opeřenci. Prý se tam občas snese orel mořský, o kterém se nehezky píše, že se živí mršinami, rybu vyloví jen občas.
Copak Jirous, ale Milan Knížák, to je pravý vůdce undergroundu, na toho nikdo nemá, ten je nad všema a přede všema, slyšel jsem někdy v polovině osmdesátých let od jednoho informovanějšího znalce poměrů v neoficiálních kruzích, do nichž bych rád pronikl. „Ty neznáš Knížáka?“ podivil se, ale když jsem se pak ptal, co vlastně ten Knížák dělá, nebyl ten znalec, nyní kolega v Echu, moc schopen odpovědět: „No, dělá vlastně všechno, ale nedá se to moc popsat, jen se před ním každej třese, protože Knížák je hlavně – Knížák.“
Jsem potomek národa kolonizátorů, domnívá se Alexandra Saemmer, vědkyně zabývající se v Paříži výzkumem „sociosémantiky kulturních produkcí a digitální literaturou“. Tím národem kolonizátorů myslí „sudetské Němce“. Ti podle ní kolonizovali Čechy, kteří žili pod jejich „nadvládou“, z níž se snažili během celé své historie vymanit. Důsledkem tohoto vymanění bylo po druhé světové válce vyhnání „kolonizátorů“, tedy Němců, již kvůli tomu přišli nejen o vlast, ale i o identitu: stali se přízraky bloudícími světem nezakotveni, vykořeněni, zmateni.
Co by asi tak velký Goethe řekl při pohledu na muže, který se za strašného horka přibližoval na jakémsi vehiklu k jeho oblíbenému místu, Komorní hůrce u Chebu? Pokřižoval by se? Goethe byl ale deista, náboženství nehrálo v jeho světě velkou roli. Odplivl by si? Goethe byl zdvořilý, těžko si představit, že by se zachoval neslušně. Uklonil by se a smekl? Ne, to by bylo přehnané, tato gesta měl pro jiné vrstvy. Zvolal by Voilà un homme!, v čemž by napodobil Napoleona, jenž to pronesl, když se s básníkem krátce setkal: Hle, muž!? To určitě…
Zítra vstoupí mezi stoleté Ludvík Vaculík. Z tohoto světa odešel před jedenácti lety. Zdání, že se postupně (a dost rychle) vytrácejí originální a zajímaví lidé, by Vaculíkova absence potvrdila dokonale. V české společnosti s ním nikdo jen trochu srovnatelný není. Vaculík byl zcela jedinečný úkaz, naprosto původní a samorostlý, až na výjimky (napadá mě jen Jirous) bez konkurence a nápodoby.
Přijet do Chebu a nestavit se v Retro bufetu na náměstí před Špalíčkem na smaženku, to by si muž, který před chvílí vylezl s elkolem z vlaku, neodpustil. Ne že by to byla taková pochoutka, ale rituály je třeba dodržovat a tenhle k Chebu patří, dát si smaženku, tu vulgární delikatesu chudých. Literáti vědí, že se tím dostavuje tzv. proustovský efekt, stav po zakousnutí do nějaké pochutiny z mládí.
Petr Macinka, mistr kalibrovaných jedovatostí, popřál prezidentovi před odletem do Ankary „mnoho povedených obrázků“. Nemyslel tím, že by si generál bral s sebou skicák, ale že si tam jede lovit selfie. To nebylo zrovna fér, neboť prezident sice není imunní vůči různým emocionálně pojatým kompozicím, třeba s dětmi nebo pejsky, ale zaprvé mu to na nich dosti sluší a zadruhé on je na nich častěji objektem, čili je fotografován, než že by se (sám) fotografoval. To, jak to distribuují jeho imagemakeři, to už je jiná věc.
Pomalost, ta Kunderova kniha, na kterou česky čtoucí čtenář čekal nejdéle, tedy jednatřicet let (vyšla francouzsky v roce 1995), se „odehraje“ asi nejrychleji ze všech autorových próz. Vše se stane (i nestane) během jedné noci v „zakletém zámku“, kam z Paříže přijíždí vypravěč se svou ženou Věrou: manželka Milana Kundery se tak jmenovala. Zámek je předělaný na hotel a oni dostali chuť, jak zní první věta, strávit tam večer a noc.
Jan Werich, když si dělal „italské prázdniny“, Pisu úplně odbyl. Napsal v tom roztomilém cestopise, jímž na konci padesátých obšťastnil krajany, kteří si o něčem takovém jako výlet do Itálie mohli nechat jen zdát, že do Pisy nemá cenu jezdit, když tak jen za nějakým věcným účelem, třeba za tetičkou nebo kvůli dědictví. Jediné, co tam „stojí trochu za podívanou, je totiž fotografické běsnění, kterému při pohledu na nepovedenou věž propadají turisté téměř bez výjimky“. Jinak si stačí koupit pohlednici s tou šikmou zvonicí. Nebo také nekoupit. Takže vyfotografovat a jet dál. Nejlépe k moři.
Proč vlastně neudělat rozhovor s Monikou Rychlíkovou… O jejím manželu Břetislavovi, kdysi herci, pak režisérovi, učiteli a současném senátorovi a věčnému kverulantovi, toho je známo dost. Ale jeho žena Monika, jako by byla v pozadí. Jenže z bližšího pohledu je to spíš naopak. Hlučnější, rychlejší, přímější a důraznější je v té dvojici ona. A možná i chytřejší… Vystudovaná historička, dokumentaristka, filmová produkční, důvěrnice mnoha důležitých mužů a žen.
Nedávno jsem měl v jednom podcastu (ne, nebyla to naše porada) odpovědět na otázku, co mě v Praze v poslední době potěšilo. Měl jsem trochu problém si na něco konkrétního vzpomenout, čehož jsem pár minut po skončení rozhovoru litoval. Říká se tomu l’esprit de l’escalier: správná odpověď vás napadne až na schodišti, zkrátka když už je pozdě. Měl jsem totiž říct: Obnova a oprava kubistického kiosku v parku u hlavního nádraží!
Každému italském městu už věnovali nejlepší esejisté nějaké vyznání. O toskánské Luce psal také náš Josef Kroutvor, který ji v eseji Lucca za hradbami (vyšla v knize Nové cesty na jih, 2011) nazval „jedním z nejkrásnějších italských měst“, přičemž zalitoval, že už není „naše“, jak tomu bylo na chvíli ve čtrnáctém století. Tehdy Luka pod Vápeninou, jak bychom jí mohli říkat, samozřejmě nebyla „naše“ ve smyslu „česká“, ale v rámci složité diplomacie krále Jana Lucemburského se načas stala, spolu s několika dalšími bohatými lombardskými a toskánskými městy, „dědičnou signorií“ Lucemburků
Barva Sieny je skořicově hnědá, červená a temně růžová. Za jarního podvečera vypadá jako na podstavci z horké půdy navršená hmota prohnětená krví a žilkovaná zlatem. Její střechy se vlní jako moře tmavého medu, z něhož se zvedá neskutečně štíhlá hranatá radniční věž Torre del Mangia. Ta je jako výtvor děcka, které naskládalo na sebe hrací kostky a zkoušelo, kdy se zřítí. Nezřítila se sedm set let.
