Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Existence byla ukončena, nikoli přerušena

První měsíce našeho života jsou tajemné a může se v nich odehrát mnoho věcí. Především se v nich rozhodne, zda se vůbec narodíme. To je základní okolnost našeho života, jestli nám to bude umožněno. Pokud ne, pak je pro nás veškerá debata o potratech zbytečná. Ať už v Americe, kde Nejvyšší soud rozhodl zrušit federální právo na interrupci (a předat pravomoc na jednotlivé státy unie), nebo tady, v Evropě, kde se za obvykle mainstreamový názor pokládá, že dostupná interrupce patří k důležitým vymoženostem.

Samota zalitá sluncem

Drážďany jsou tak blízko, že výstavy, které se tam pořádají, jsou teoreticky i pro nás. V současné nabídce se tam vyskytuje jméno, které má stále magický zvuk a z dějin moderního umění vystupuje jako tichý a mlčenlivý gigant, malíř obrazů, do kterých se ukryl smutek opuštěného člověka. Přitom to jsou obrazy přátelské, jako by šlo o obrazy do ordinace psychoterapeuta, který o lidské duši ví všechno – ale nemůže jí pomoct.

Náměsíčná aristokratka ve Vrchotových Janovicích

Zatím se to ještě na zámku asi nevypráví, ale je docela možné, že když na noční park ve Vrchotových Janovicích dopadá třpyt úplňku, zjevuje se tam štíhlá secesně oděná žena, kterou doprovázejí dva opravdu velcí psi. Ta žena s nimi projde parkem, přičemž je patrné, že to tam dobře zná: nezakopne na svažitých cestičkách, nespadne do rybníka či močálu ani nenarazí do kmenu nějakého letitého stromu, nýbrž se jen tak lehce astrálně dotýká země, jak to přízraky dělají.

Jak se dostal Bruegel do města s řekou

Kolik je v téhle zemi děl těch největších ze „starých mistrů“? Bohužel ne moc, ve srovnání s Vídní, Berlínem, ale i s Drážďany, Mnichovem nebo i Budapeští… Ale něco tady je. Samozřejmě velkolepá Růžencová slavnost Albrechta Dürera, krásný Rembrandtův Portrét učence, El Grecův Modlící se Kristus, pak několik Rubensů, van Dycků a Cranachů, Tizianova Toaleta mladé ženy na Hradě a Marsyas a Apollon v arcibiskupské Kroměříži…

V ten strašný den… se narodil básník

Chod světa se řídí tajemně, takže v ten samý den, kdy parašutisté v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje vedli svůj poslední boj, se o nějaký kilometr dál, ve vinohradské porodnici, narodilo dítě, které se o nějakou dobu později stalo básníkem a už jím zůstalo. Takhle by třeba mohl začínat nějaký román, ale já tím začnu jen krátké připomenutí, že tím básníkem, který se zítra dožívá osmdesáti let, je Ivan Wernisch.

Sejmutí prokletí nad Voticemi

Nad Voticemi je vrch, na němž stojí osamělý javor, kterému chybí k dokonalosti jenom oběšenec. Na mapě se kopec jmenuje z nějakých důvodů Polský, ale je to vrch šibeniční, opravdu se tam popravovalo, ještě začátkem 19. století se tam prý nacházely lidské kosti. Čeněk Habart (1863–1942), autor monumentálního díla Sedlčansko, Sedlecko a Voticko, uvádí několik morbidních historek spojených s tímto místem, třeba tu, jak se jedné květnové noci roku 1672 po popravě jakéhosi nešťastníka přikradl sem k šibenici myslivec Jan Mráz se svými pomocníky, odřízli oběšence, podělili se o provaz, na němž visel.

Ať si jsou, tam kde jsou. Ať sem na nás nelezou

Báchorkám o ruské denacifikaci Ukrajiny mohli věřit jen úplní hlupáci, ale ti se vždycky najdou. Těžko od nich očekávat nějakou sebereflexi, ale přece jen pro ně musí teď být poněkud prekérní srovnat si skutečnost, že jejich velký denacifikátor, tedy Putin, před pár dny přiznal, že ve válce, kterou rozpoutal, nejde o nic jiného než o zabrání území, na které má Rusko podle něj nárok.

Citlivým tématem jsou Lidice dosud

Zítra je den Lidic. 10. červen 1942 je jedno z důležitých dat novodobé české historie. Důležité je i tím, že tragédie Lidic se vymykala z „běžného života“ v protektorátu, jehož strašlivost nespočívala v okázalé krvavosti: na rozdíl od každodennosti v Polsku, natož dál na východ. Lidice byly tak strašné, že byly výjimečné. Nešlo vlastně ani o největší masakr lidí české národnosti: tím bylo vyvraždění tří stovek především českých obyvatel Českého Malína na Volyni v červenci 1943.

Konec krásných časů na Konopišti

Na Konopišti žije medvěd Jiří, který byl zrovna zalezlý, ale odér čehosi zvířecího naznačoval jeho přítomnost. S chovem medvědů tam začal v roce 1897 arcivévoda Franz Ferdinand d’Este, ale chudáci medvědi mu zapáchali, tak je nejdřív přestěhoval dolů, do podzámčí, a pak po pár letech zrušil chov úplně, což se mu možná stalo osudným. Obnovili ho tady znovu roku 1935 pro radost turistů. Když tam pak za války sídlilo velení výcvikového prostoru SS, měli je medvědi sežrat, ale bohužel je to nejspíš nenapadlo.

Proč bychom to nezkusili (jinak)

Ano, také já, sváteční návštěvník opery, jsem byl svědkem historické události a slyšel jsem to již slavné bučení, kterými bylo přivítáno nové nastudování Prodané nevěsty v Národním divadle. Psalo se o tom, že se ozývalo během premiéry a pak několikrát v průběhu první reprízy 2. června (na té jsem ho slyšel já). Bučení, tento projev intenzivního vztahu k opeře, je prý běžný v italských dómech, takže se dá říci, že jde o vyjádření vysoké kulturní úrovně bučících a znak jejich světovosti.

Macron asi moc četl Dostojevského

Když francouzský prezident Emmanuel Macron řekne, že „Rusko nesmí být ponižováno“, člověk zpozorní a řekne si, kde na takový velkolepý objev ten člověk přišel. Vykládat to lze zajisté všelijak a lze v tom najít třeba i špetku racionality. Ano, zajisté, Macron to myslel asi nějak v tom smyslu, že nějaký prostor pro vyjednávání je vždy nutné nechat otevřený, a také zřejmě tím myslel, že Rusko je velká země a tou zůstane, i když se chová jako vyvrhel – a zdá se, že je mu v tom dobře.

Orfeus z Vysočiny a jeho Eurydike

„Teď tu byla / a už není / probuzení…“ Tak začíná jedna z krátkých básní sbírky básníka a historika Miloše Doležala Jana bude brzy sbírat lipový květ. Ta, která tu není, je ona Jana, manželka pětapadesátiletého autora. Na konci té krátké básně „vrtulník odnáší / tělo s duší / nachovou“. Jana Franková Doležalová, herečka a vedoucí Dismanova rozhlasového dětského souboru, zemřela náhle loni 18. června po krátké srdeční atace ve věku čtyřiapadesáti let. Její manželjen bezmocně přihlížel, jak jeho milovaná žena mizí ze světa a z jeho života.

Proletáři v Karlově Kamenici saské

Všechny kroky v Chemnitz vedou k Marxově hlavě, která se zdá zdálky menší, ale opravdu vynikne až zblízka. Není to busta, ale opravdu jen hlava, ovšem s hřívou a plnovousem, takže vypadá jako právě gilotinovaná a položená na sokl před publikum. To se před ní poprvé shromáždilo 9. října 1971, kdy tu čtyřicetitunovou a sedm metrů vysokou kebuli uprostřed Saské Kamenice odhalovali. Podle dobového tisku se tu sešlo tři sta tisíc (tedy celé město) pracujících a mládeže.

Zabili jsme Heydricha, pánové

Atentát na Reinharda Heydricha po osmdesáti letech vystoupal na čestnou pozici státního historického aktu. To dřív nebývalo: stál někde mezi pýchou na to, že jsme odkrouhli Hitlerova miláčka, a nezodpovědným činem, za který zaplatili nevinní lidé.

Putin je mrtvý, ale vzal to za něj dvojník

Putin se dost pronikavě fyzicky změnil: celý se nějak nafoukl, tváře se mu naduly, natekl v obličeji, jako by ho popíchaly včely. To se sice vysvětlovalo botoxem a dávalo do souvislosti se zmizením Ally Pugačovové, která mu nechala zásoby, ale v každém případě je fakt, že se prostě objevil nový Putin. Putin je možná už měsíce po smrti a na veřejnosti za něj možná vystupuje dvojník. Ten je však ještě horší než ten Putin, kterého měl nahradit.

Když církev začínala, bylo jich taky jen pár

Katolická církev to nikdy neměla v této zemi snadné, ale dalo by se říct, že to snadné s katolickou církví neměli ani její obyvatelé. Přesto patří do dějin, bez ní by byly nemyslitelné, stejně tak zdejší kultura, architektura, krajina, asi i mentalita. V dobrém i horším. Tuto debatu proto věnujeme jí… Sešly se (on-line) antropoložka zabývající se církvemi a náboženstvím Barbora Spalová a publicistka Hana Svanovská, prezenčně pak sázavský farář Radim Cigánek, politolog Roman Joch a právník a novinář Tomáš Němeček.

Lítali tam úplně jiní vrabci

Na Kampě pomalu končí (29. 5.) velká retrospektivní výstava malíře Jiřího Sopka. Nebyla to jen povinná výstava k nedávným osmdesátinám významného malíře, který prošel českým uměním od konce 60. let jako suverén barev a člověk, který šel poctivě svou vlastní cestou. Byla to i pocta světu, který vytvořil, té zvláštní vulkanické krajině lidských hlavonožců, ptáků s velkými zobany, podivných zvířat, písčitých a rozpálených krajin, abstraktních skvrn a absurdní hry žertu a lásky.

Hurá na šikmou rampu aneb Korzo k budoucí filharmonii

Obrázkům budoucích budov se říká vizualizace a je zajímavé si je prohlížet. Jsou na nich nejen ony budoucí stavby, ale také figurky, které představují budoucí obyvatelstvo. Na těch obrázcích jsou z důvodů perspektivních, abychom si lépe prohlédli proporce té stavby, a také z důvodů propagačních, abychom se těšili, jaké to bude, až těmi figurkami budeme my.

Hle, jací to muži v Jeně!

Když už jsem minule psal o Goethovi v Jeně, tak se musím také zmínit o Janu Kollárovi, jenž někdy býval slovanským Goethem nazýván. Těžko někomu vnucovat četbu jeho díla, ani já s ní neuléhám, ale před pár lety vydal Slávy dceru Martin C. Putna s obsáhlým komentářem a kniha je zcela rozebraná, kdo si ji tehdy neobstaral, tak už ji lehce nesežene, takže nějaký zájem o něj být musí.

Jednou Azovstal bude ukrajinská Masada

Jednou možná budou azovské železárny v Mariupolu podobnou turistickou atrakcí, jako je teď v Izraeli Masada. To je hora-pevnost, která je symbolem židovského odporu, odhodlání a do nejzazších důsledků zacházející vůle se nepoddat. Je to po většinu roku rozpálené, přímo pekelné místo – a přitom tak impozantní, že kdo tam byl, nezapomene na to celý život. Dole pod horou teď zastavují autobusy s turisty, které pak vytáhne lanovka nahoru na horskou plošinu, jako dělanou pro to, aby se tam odehrály nějaké strašné historické děje.

Škrtiči na brněnském hvězdném nebi

Už v předchozí knize Nevstoupíš dvakrát do téže řeky (2020) se Jiří Kratochvil v autorské poznámce zmínil, že je to jeho „jakési rozloučení s literaturou“. Nyní, v právě vydané knize Škrtiči bohyně Kálí to opakuje a píše o ní v závěru přímo jako o svém „rozloučení s příběhy“. Knížku nazývá svou „poslední povídkovou knihou“, což ovšem také může znamenat, že chystá ještě delší prózu, v což jako jeho oddaný čtenář věřím a doufám. Nejvýznamnějšímu současnému českému spisovateli je osmdesát dva let.

Já nejsem smutný

A seš smutnej? zeptala se mě dcera, když jsme se v telefonu v úterý chvíli bavili o smrti Josefa Abrháma, a já tedy řekl „to víš, že jsem smutnej“. A zároveň jsem hned v duchu slyšel: „Já nejsem smutný.“ Zdvořile rezignovaný hlas Josefa Abrháma v roli Ferdinanda Vaňka z Havlovy Audience, takový trochu jakoby cezený hlas s mírnými sykavkami, ve kterém byla ironie i smutek, zdrženlivý odstup a přitom pevnost, něco, co znělo ležérně a zároveň křehce.

Šťastné setkání v Jeně

Když bylo Johannu Wolfgangu Goethovi skoro 45, hodil za hlavu světodějné události a politiku, která ho přestala zajímat. Bylo to v roce 1793. Usoudil, že sledováním pomíjivého pohybu historie by jen ztrácel svůj drahocenný čas. Ten chtěl věnovat důležitějším věcem, především vědě, geologii, mineralogii, botanice, nauce o barvách a takovým opravdu podstatným věcem, a samozřejmě také tvůrčí činnosti, tedy literatuře, kterou v posledních letech zanedbával. Odjel tedy do Jeny. Já teď taky.

Telecí řízek ve vídeňském osudu

Méně nápaditým čtenářům knihy Pavly Horákové Srdce Evropy, třeba mně, může chvíli trvat, než jim dojde, že ta divná oranžová věc na obálce je smažený řízek. Tedy měl by to být asi vídeňský řízek, který by se ovšem v takové podobě před začátkem konzumace správně vyskytovat neměl, neboť jeho normativní forma je tzv. sloní ucho, tedy „koláč“ překrývající plochu talíře: brambor, respektive bramborový salát, se podává zvlášť.

Nechme totem v Pardubicích stát

V Pardubicích stojí od roku 1957 sousoší, které představuje výjev ze života pardubické mládeže. V centru sousoší z hnědého kamene je sloup, kolem něhož se shromáždily pubertální děti. Jsou to tlustý chlapec v trenýrkách, který drží prapor, a otylá dívka v sukni, která odhání rukou mouchu, nebo si stíní obličej. Ti stojí strnule po stranách sloupu. Třetí dívka je v kroji a zvedá věnec, možná nabízí panenství.

Přiskřípnuté prsty u Benešova

Potkal takhle jednou Karel Hynek Mácha přítele Macha a ten ho pozval do Benešova. Mach se chtěl Máchovi předvést v jedné roli ve vlastenecké hře Jana Nepomuka Štěpánka Čech a Němec, kterou tam nacvičili ochotníci, jenže se mu udělalo špatně, možná trémou, a tak to Mácha vzal za Macha, neboť roli studenta uměl shodou okolností nazpaměť. Mácha roli vyšvihl bravurně, snad i proto, že byl motivován přítomností sličné ochotnice.

Od hrachu k monstrům aneb Z mopslíka nejde strach

Dvacátého července uplyne dvě stě let od narození zakladatele genetiky Gregora Johanna Mendela, rodáka ze slezských Hynčic, mnicha a posléze opata augustiniánského kláštera na Starém Brně. To se nám zdálo jako dobrá záminka bavit se tady „o něčem jiném“. K tomu se sešli ředitelka Mendelova muzea v Brně Blanka Křížová, katolický kněz a biolog Marek Orko Vácha, psychiatr Radkin Honzák a biolog a pravidelný host Salonů Echa Stanislav Komárek.

Na věčné časy s májovým Magorem

Komunisté to měli s jarem výborně vymyšlené. Rozkvetly bezy a šeřík vydával svou omamnou vůni a do toho přišly slavné májové dny. Nejdřív tedy První máj – Svátek práce přeměněný v defilé pokory s mávátky a hesly, pak devět dní nato patetické díkůvzdání sovětské armádě, která přišla včas jako borci z dávných bylin, což bylo slovo, kterému bylo trochu těžké porozumět. Přišli z rostlin? To, co se během toho květnového týdne rozpoutalo, to nebyla jenom oslava konce války, to byla oslava mytologického činu.

Normalizace v Germanii

Leoš Šedo (1952) je autor čtivých próz, v nichž čerpá ze své profese a z prostředí jemu blízké rockové hudby, a také je trochu fantasta a hypotetik. Alternativní historii si poprvé vyzkoušel před lety v novele Beatles přistanou v Praze dnes večer (2009), v níž zhmotnil vroucí přání (nejen) své generace a skoro uspořádal v roce 1966 v Praze na Strahově koncert Beatles, který byl jen těsně předtím zmařen (jistou roli v tom hrál KGB), takže se dějiny o tom nedověděly a šly si dál svou smutnou cestou.

Nad soutokem dvojího zániku

Zaniklé město, vesnice, ba i osada, to je něco, co vždycky potěší srdce, oko a mysl melancholického romantika. A pochopitelně též archeologa, který se vždy zaraduje, když něco zanikne rychle a definitivně a neplete se tam nic jiného, díky čemuž si kope, dalo by se říct, v čisté hlíně. V téhle zemi zanikly poměrně nedávno desítky, či spíš stovky obcí, ale to bylo v pohraničí a ze známých důvodů. Něco jiného jsou zaniklá lidská sídliště, dokonce města ve vnitrozemí, která zmizela už dávno a nezůstalo po nich nic, nebo skoro nic.

Starší články