Jiří Peňás - redaktor a komentátor

/

Narozen v Prostějově, vyrostl v Krušných horách, studoval v Praze. Od roku 1992 v různých redakcích, které měnil zhruba vždy po sedmi letech (Respekt, Týden, Lidové noviny...). Od roku 2016 v Echu. Jak sám uvádí, píše především o měkkých a neškodných tématech. Vydal několik knih, dostal několik cen, v posledních letech mu vychází každý rok kniha cestopisů Výpravy. (zatím vyšel už šest díl s názvem Výpravy v nejlepších časech).

Články autora

Svatokrádež na chladném Severu

Svatokrádež lebky světice v bazilice svatého Vavřince a svaté Zdislavy v Jablonném je šokující a zhnusení budící čin. Jeho prasáckost nemá obdoby, tím spíš, že se loupež udála během mše, kterou kněz sloužil v prázdném chrámu. Nikdo nebránil lotrovi v jeho počínání, nikdo nebyl ku pomoci světici, ke které se po staletí modlily zástupy. V opuštěném kostele se na konci křesťanské éry vylamují z relikváře kosti svaté, která měla chránit svůj kraj, svůj lid, který tomu kdysi upřímně věřil. Symboličnost té věci snad ani není nutné dokládat.

Nepravá příbuzná u Mistra Kašpara

Druhý den v Lošticích to už tolik tvarůžkově nevonělo. Parfém, který ale možná pocházel od močůvky, vítr přes noc rozfoukal. Anebo možná že si nos pocestného již stačil zvyknout. Po snídani v hostinci U Coufalů pak hned vyšel do města, aby stihl oběhnout vše, co mu včera večer kavárník od Lišky Bystroušky doporučil. Nejprve došel k synagoze, krásnému bílému stavení jevícímu znaky pečlivého zacházení. Už úplné ruině byla před patnácti lety vrácena důstojnost, již si zasloužila.

Sudetoněmecký sjezd v Brně: příležitost, nebo provokace?

V květnu by se měl v Brně uskutečnit historicky první sraz Sudetoněmeckého krajanského sdružení na území země, kterou předkové jeho členů museli před osmdesáti lety opustit. O srazu v „domovině“ mluvil mluvčí landsmanšaftu Bernd Posselt už hodně let a vždy dodal, že příští rok to ještě nebude, ale jednou snad ano. Teď je k tomu nejblíž. Z české strany mu podala ruku organizace Meeting Brno, jejíž zástupci tvoří jednu polovinu našich diskutujících. Tu druhou tvoří jejich kritici, lidé, kteří dlouhodobě vyjadřují pochybnosti o smyslu a účelu oživování starých témat.

„Za všechno může Izrael“

Každý, kdo se někdy trochu zajímal o Izrael, ví, jak obtížné, ne-li nemožné, je o té zemi mluvit, aniž se člověk zaplete do záludných pastí a pavučin pojmů a jejich (pseudo)významů. „Gumová“ slova jako okupace, apartheid, kolonialismus, sionismus, nyní dokonce genocida, už skoro pokryla celou složitou realitu, do níž je život v tomto kousku světa osudově ponořen. Asi nikde není vnější pohled na skutečnost a její reálnou podobu tak zahlcen ideologickým nánosem, tak přefiltrován přes apriorní náhledy; nikde není tak „nezávislý“ na reálné situaci, v níž se nalézá.

Kdyby tak něco zabzučelo na Rudém náměstí

Existují důvody respektovat sváteční dny konce druhé světové války, stejně jako je dost důvodů ignorovat je. Připomíná se jimi gigantická tragédie, které se účastnily dva asi nejhorší státy v dějinách. Válka sice skončila, ale v naší části Evropy pokračovaly dějiny další formou nesvobody, i když jiného druhu. Nejvíce se konec války nyní slaví v Rusku, tradiční přehlídkou na Rudém náměstí, kde si ale teď nejsou jisti, jestli tam nepřeletí také něco z Ukrajiny.

Syrečková liška Bystrouška v Lošticích

Slunce už zapadalo, když jezdec na elkole přijížděl do Loštic. Čím více se k moravskému městečku blížil, tím silněji ho ovládal pocit, že v nose cítí známou vůni místního produktu. Byl to takový ten zápach, který je spíš nepříjemný, ale přesto něčím přitažlivý, ba dráždivý, takový ten smrad, který provokuje chuťové buňky, takže se jeho zdroj dá navzdory jisté odpornosti jíst. Byly to prostě syrečky. Zprvu se domníval, že jde o sugesci, ale když už vjel na náměstí, změnila se v jistotu: ano, opravdu to tam bylo cítit po tvarůžcích!

Bratří a sestří českomoravských masakrů

Jako nějaká luneta svítí do krajiny zábřežské vápencový lom Vitošov. K němu se přibližoval jezdec na elkole spokojen s jarním povětřím a pěknou stezkou pro jezdce na bicyklu tam zřízenou. Za chvíli dojel k obloukovému mostu přes Moravu, která je tam ještě takovým větším potokem. Ten přejel a byl v obci Leština, do níž vjel zvědav, co tam najde. Věděl totiž, že v Leštině je hostinec U Keprtů, v němž se zastavil asi před patnácti lety, a pamatoval si, že se mu líbil.

Podíl tance na poopičení člověka

Pořad StarDance se dostal do polemické třenice, jaký obsah by měla mít televize takzvaně veřejnoprávní. Jde o to, jestli tam patří, či nikoli. Jedná se totiž o pořad natolik úspěšný, že kritici neshledávají důvod, aby ho vysílala televize, která zas tak úspěšná být nemá či nemusí. Zastánci naopak zdůrazňují výchovný, ba přímo zušlechťující přínos sledování tance, do něhož jsou formou hlasování zatažení i ti, kteří nejsou jinak schopni nejjednoduššího tanečního kroku či pohybu.

Učitel snů

Možností vidět na vlastní oči díla těch opravdu hvězdných jmen umění dvacátého století bývá v Praze spíš pomálu. Velké výstavy českou kotlinu obvykle míjejí, na Národní galerii se není možné spolehnout, takže člověk si zvykl, že kdyžtak musí do Vídně, Berlína, Drážďan – což je na druhé straně pěkný výlet, jen vyjde trochu dráž. Pak se přihodí něco nečekaného a v Praze se objeví výstava, která má všechny náležitosti velké události, jen je poněkud skrytá, ne-li poloutajená, zato ale na krásném místě, v samém centru Prahy magické (Praga magica), tedy u Italů.

Televize je jako pivo, sociální sítě jsou heroin

Kdysi platilo, že televizi potřebuje jen ten, kdo ji má – a měl ji skoro každý. Člověk, který ji neměl, se obešel bez ní, protože měl dost svých věcí, kterými se ve volném čase zabýval sám. Četl si knížky, poslouchal hudbu z gramofonu, okopával zahrádku, bavil se s rodinou a přáteli. Když se člověk setkal s někým, kdo žil bez televize, hned ho zaujalo, jak má bohatý a pestrý život. Vzdělání a informace čerpal z jiných a lepších zdrojů, na zprávy z televize měl svůj názor. Asi to bylo všude po světě, u nás zjednodušoval situaci komunistický režim, který s televizí splynul.

Tvarohový macek ze Zábřehu

Na terase nádraží v Zábřehu mává od roku 1998 čepicí na pozdrav dálkám socha Jana Welzla. Jeho gesto odpovídá pravděpodobně situaci z června 1929, kdy znovu, teď už definitivně, odjížděl z rodného města na daleký sever, odkud se už do Evropy nikdy nevrátil. V Zábřehu prožil menší část života, vlastně z něho v pětadvaceti utekl, a to co nejdál, jak jen to bylo možné, ale každý, kdo se o něj někdy trochu zajímal, si pamatuje, že Jan Welzl, slavný náčelník eskymácký, velký cestovatel polární, Arctic Bismarck, sněžný Robinson a také Pojídač medvědů, jak mu z obdivu k jeho postavě a vitalitě říkali domorodci, odtud byl.

Docela té nostalgii rozumím

Jaroslava Rudiše člověk zastihl po léta nejlépe ve vlaku mezi Prahou a Berlínem, černá kožená bunda, pramen vlasů z čela, černé kulaté brýle, něco tluče do notebooku. Byl permanentně na cestě, ze čtení na čtení, sám nebo s kapelou Kafka Band, česky nebo německy. Jeho knihy se dají nazvat kultovní, čtou je i mladí hoši, kteří mívají jiné zájmy než literaturu. A samozřejmě dívky. Ale i on trochu stárne, jeho kštice nabírá lehce šedší tón. A také se trochu mění záběr jeho psaní: o dějinnou perspektivu, o jemný nátisk nostalgie. Třeba za světem včerejška.

Chasidi u Kiliánů v Židenicích

Krásné, sluncem zalité dny na úplném konci srpna trávím v posledních letech potloukáním se po centru Brna, kde se v tu dobu konává festival židovské kultury Štetl. Ráno vstanu, v hotelu se nasnídám, přitom si naplánuju den, zajdu si na pěkný program, mezitím se seznamuji s brněnskými plovárnami, večer pak počítám židovské sedmikrásky nad Brnem. Vlastně nic nemusím, jen se předpokládá, že pak napíšu článek, třeba o tom, jak se o Brno zasloužili židovští architekti.

Evropa potřebuje vzpurné Maďarsko

Ale Maďar je tu prostě od toho, aby to vydržel: bude při tom vypadat jako Orbán v Evropském parlamentu, ale to už je holt maďarský úděl. Maďaři vždycky věděli, že se nemůžou spolehnout na nikoho jiného než na sebe, neboť, jak již bylo řečeno, Maďarovi stejně nikdo neporozumí. Málokteré volby v nějaké evropské zemi slibují tolik vzrušení jako ty víkendové v Maďarsku. Důvod je zřejmý: má, či nemá jít o konec jednoho velkého potížisty, se kterým si neví moc rady ani ten, kdo rád připustí, že nějaký troublemaker je v každém spolku k něčemu dobrý

Poslední hornická svačina v Nučicích

Minule jsme skončili hned za prahem místního muzea v Nučicích. Paní Eliška típla elektronickou cigaretu, rozsvítila na chodbě a řekla, že u Paderlíka se nesvítí, takže to neuvidím, ale o nic nepřijdu. Já pravil, že to nevadí, aspoň nebudeme pana Paderlíka rušit, domnívaje se, že jde o nějakého nučického obyvatele ubytovaného v muzeu. Vyšlo pak najevo, že jde o místního rodáka, výtvarníka Arnošta Paderlíka, nositele Řádu práce a Řádu Klementa Gottwalda, o což se zasloužil angažovanou tvorbou, i když kromě toho maloval také docela pěkná zátiší s ovocem a peckami.

Dilema trestu smrti

Izraelský parlament schválil zákon, kterým se zavádí možnost trestu smrti pro pachatele odsouzené za teroristické útoky, při nichž došlo k zabití izraelských občanů. Okamžitě na sebe židovský stát přivolal hněv mezinárodního společenství a mnohé humanitární skupiny zákon tvrdě odsoudily jako diskriminační a nelidský. Pro jeho kritiky, ba i ty jakoby „spravedlivé“, je to důkaz, že se Izrael mění ve fašistický stát. Jak napsal na sociální sítě jeden český novinář: ještě zbývá zavést Sonderkommanda, tedy jednotky SS provádějící vyhlazování Židů na východní frontě.

Tanec smrti s Hedou Gablerovou

Ibsenova Heda Gablerová páchala sebevraždu už na mnoha českých (a moravských i slezských) divadlech, do pražského Národního se vrací po sto patnácti letech: česká premiéra této klasiky psychologického dramatu se konala v roce 1911, režíroval Jaroslav Kvapil, Hedu hrála Leopolda Dostalová, jejího submisivního muže Karel Hašler. To pro lepší představu, o jak historickou látku jde.

Tak pane Mazal, ve tři u Tygra, jo?

V literární historii patří zvláštní místo lidem, kteří stáli po boku géniů. Nejslavnější případ je asi Goethe a jeho osobní tajemník Johann Peter Eckermann. Tomáš Mazal byl takovým Eckermannem pro starého Bohumila Hrabala. Ovšem zdaleka nebyl jen tím. Jeho přátelská, zvídavá a empatická povaha ho přivedla k dalším literátům, jimž se Tomáš stal věrným druhem, pomocníkem, rádcem i inspirátorem. Tato chodící pamětní kniha české kultury se koncem března dožívá sedmdesáti let. Autor rozhovoru se s ním zná dlouhá léta a vždy měl pocit, že to tak bylo odjakživa.

Homunkulové jdou do akce

Několik mladých lidí si zřejmě zkazilo život, nebo aspoň jeho nejlepší část. Čeká je soud, pak nejspíš dlouholeté vězení. Během toho soudu se asi budou cítit jako hrdinové, možná dojde na patetická gesta, jejich advokát, pan Čižinský, jistě už přemýšlí, jakou rétoriku nasadí. Už teď jejich příznivci na ně mávali známými hesly o Palestině od řeky k moři (tedy k vymazání Izraele) a určitě to ještě nějakou dobu potrvá. Na sítích to divoce poběží, ještě chvíli sem tam někdo zamudruje o ruské stopě, intelektuálně založení komentáři budou zvedat varovné prsty. Pak nejspíš padne rozsudek.

Tajná záchranná mise v Hostivicích

Ale budete tam mít zimu, my jsme ještě neotevřeli, řekla paní Eliška a popotáhla z cigarety, co nevypadá jako cigareta a vychází z ní taková pára. Pak mi odemkla dveře a zůstala stát na dvorku. – Pamětníků už moc není a Pražáky, ty to nezajímá, jestli vás jo, tak to jste výjimka, volala na mě, když už jsem byl na schodech. Pak si to asi rozmyslela a řekla: Počkejte, já pudu s váma, mě to vždycky potěší, když to zase vidím. – A už byla u mě. – Tady se to rozsvěcí… Ale u Paderlíka nejde světlo, stejně je to tam nějaký divný, o nic nepřijdete. Ale jinak paráda, ne? – Ano, paráda, řekl jsem.

Velkokvětinářství pana Špály

Když už člověk padá na duchu, rozumu i na těle, je tu vždy jedna záchrana: květiny. Nelze si představit, že ty by mohly někdy někoho zklamat, znechutit, zdeprimovat, natož rozzuřit. Květiny jsou nejdostupnější způsob, jak učinit svět a vlastně i život krásnější a vlídnější. Johann Wolfgang Goethe o květinách řekl, že to je tajný jazyk přírody, která nám tím dává najevo, jak nás miluje. Jen ještě k sobě tu lásku pustit. Nejlepší doba je na to předjaří.

Kdo jsou dnešní Peršané? A kdo Řekové?

Občas vyjde najevo, že některé naše instituce, jež jsme zvyklí považovat za důvěryhodné, stabilní a osvědčené, jsou ve skutečnosti docela zkorumpované – nikoli nutně v doslovném, trestněprávním smyslu, ale v tom, že na svou úlohu a zodpovědnost a dodržování standardů kašlou. A pak taky občas vyjde najevo, že některé naše instituce, jež jsme zvyklí považovat za důvěryhodné, či dokonce elitní a prestižní, jsou postiženy dysfunkčností. Je to trochu novější jev. Není způsoben tím, že by na všechno kašlaly, nýbrž naopak tím, že se snaží velice.

Žabák na homoli v Rudné

Na kmeni stromů byly přilepené cedule s nápisem Pozor, žáby! s vyobrazením živočicha v červeném trojúhelníku. Jezdec na elkole proto dával pozor v naději, že by se před ním nějaká vyskytla. V Prokopském údolí, kterým projížděl, začínalo jaro, u čehož žáby chtějí být. Probuzení žáby je jeden z velkých zázraků života a přírody. Nejdříve jsou žabí pohyby pomalé, tělo je scvrklé, jen z něj září nádherné oko. Několik dní nabírá síly. Pak se v ní ozve mocný sexuální pud: svými končetinami žabák objímá vše, co se mu namane, pak nalezne samičku, vleze na ni a za několik dní se to v kaluži hemží pulci.

Don Juan a Don Quijote v Regensburgu

Kousek od staré gotické radnice v Řeznu je ulička s malým pláckem, kde je tak trochu schovaná renesanční socha místního rodáka Dona Juana d’Austria. Ráno, když jsem se na ni šel podívat, byla posypaná sněhem, jenž ležel na baňatých nohavicích a na admirálské holi, kterou ta socha drží v takové zvláštní, jakoby taneční póze. Druhou rukou se dotýká kordu, hlava vylézající z okruží, jak se těm krajkovým límcům říká, je opatřena malým knírkem.

Sebeklam nedělních celebrantů

Všechno má své začátky, takže i silně prožívaný a silně komentovaný odchod Václava Moravce z nedělního televizního pořadu má původ už v dávných letech devadesátých – když měl Václav Moravec ještě před maturitou. Tehdy se z revolučního ducha doby zrodil fenomén nedělních politických seancí, které se zabydlely v českém televizně-společenském životě asi podobně jako třeba vánoční pohádky na Štědrý den. Musí to prostě být, protože se to tak zavedlo. Zpočátku šlo o věc téměř slavnostní, proto také ta neděle v poledne, jako nejposvátnější okamžik týdne.

Když byl na obzoru další Chanov

Už je to hodně dávno, ale ne zas tak, abych si to nepamatoval. Vyrůstal jsem na sídlišti v pohraničí, byly to nově postavené paneláky, dole byla fabrika, téměř všichni obyvatelé toho sídliště tam pracovali. Bylo to vzorové komunistické sídliště, hlavní ulice se jmenovala V. I. Lenina, slavil se První máj, VŘSR a takové věci. Bylo to v pohraničí, takže to mělo přídech exotiky, jehož výrazným zdrojem byli Romové. Ti ovšem nebydleli na sídlišti, nýbrž jim byla dána k užívání od odsunu Němců neobydlená osada Smolná-Pechbach. Trochu si vzpomínám na jejich příjezd na začátku sedmdesátých let.

Babylonská věž v Dubaji

Co vlastně je západní civilizace? Katedrály, italská renesance, Beethovenova hudba, věda, umění, vláda zákona, demokracie… Možná kdysi, a pro idealisty. Dnes je symbolem a hlavním výtvorem západní civilizace gigantický obchoďák s nekonečnými klimatizovanými chodbami narvanými butiky prodávající často nevkusné, ba hnusné značkové výrobky ze třetího světa pro lid dovezený letadly ze zemí světa takzvaně prvního. Taková je Dubaj, umělý ráj vydřený na písku prací otroků na pozemcích šejků podle plánů západních manažerů.

Řezenské zářezy v dějinách

Nevím, jestli si na to profesor Putna po těch letech pamatuje, ale já si vzpomínám, že když na jaře 1990 přijel na nádraží v Regensburgu vlak z Prahy, mladý učenec M. C., který z něj vystupoval, vztyčil prst a poněkud divadelním způsobem pronesl ke skupince dívek a hochů poutnického vzezření asi toto: „Vstupujeme na půdu každému českému křesťanovi drahou. Tady to totiž začalo! Sem v mrazivém lednu roku 845 dostavilo se čtrnácte českých velmožů, aby přijalo křest. Tady v Řezně se počíná příběh českého křesťanství!“

Peklo neexistuje, literatura pořád ano

Když v roce 1994 vydal Jáchym Topol (nar. 1962) obsáhlý román Sestra, bylo snad i těm, kdo ho nedočetli (a přitom se o to pokusili), jasné, že jde o dílo, které „mění hru“. Tedy v české literatuře, jež se tehdy ještě mohla brát vážně a od níž se něco očekávalo. V tradičním pojetí to znamenalo, že bude takzvaně odrážet dobu, reflektovat život, zobrazovat svět, v němž literatura měla svou silnou a jasnou pozici – právě díky tomu, že toho ještě byla schopná a že se to od ní chtělo, což spolu souvisí.

Než na kulturu dopadne rána z milosti

Členové komise, jež distribuuje prostředky ministerstva kultury na literaturu, vydali prohlášení, v němž konstatovali, že částka určená pro jejich obor má být letos o čtyřicet procent nižší než částka alokovaná v loňském roce. To by, jak ti úctyhodní (bez ironie!) lidé píší, neproběhla řada literárních akcí, mohla by přestat vycházet zavedená periodika, tedy literární časopisy, vůbec by to znamenalo, jak uvádějí, „ohrožení samotného fungování oboru“. Prohlášení proběhlo sociálními sítěmi, několik jiných úctyhodných lidí dalo najevo své pobouření.

Starší články