Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Jak jsem slavil Den Ruska

Včera se v jedné šestině světa, jak se tomu útvaru o trošku většímu než dnes kdysi říkalo, slavil Den Ruska. Z jakýchsi zprvu nejasných důvodů mě o tom informovala moje sociální síť, pro což jsem pak našel zdůvodnění. Já se vlastně jednou osobně oslav Dne Ruska zúčastnil a snad si mě tam vyfotili nebo už naskenovali a od té doby jsem registrován, možná jako příznivec, možná jako nepřátelský agent, čort znájet. To bylo v roce 2011, byl jsem s jedním brněnským divadlem (proč to tajit, byla to Husa na provázku, tehdy se ještě jezdilo) v Petrohradě, v tom magickém a zároveň děsivém městě (ano, opravdu, Petrohrad má děsivé rysy) postaveném na močálech a kostech desetitisíců nevolníků.

Barokní remoska v Liběchově

Na kraji silnice drcené koly kamionů valících se třeba do papíren ve Štětí stojí socha Krista Světovládce. Za zády má vinici, čí spíš její zbytek, vyšší terasy s kamennými zídkami jsou zarostlé, zídky povalené. Úplně nahoře je kostelík, rovněž zpustlý a omlácený, ale malebně korunující scenerii. Vlastně je to nádherné místo, navzdory té zpustlosti. Kristus jen už možná úplně neví, proč tam stojí. Má dokonale ušlechtilou tvář, jak to mělo rádo devatenácté století, které ho tam postavilo, v levé ruce královské jablko, symbol světa, pravice možná nechtěně žehná automobilovému provozu.

Ženy jdou po pěšince a dívají se pod nohy

Do tohoto velmi specifického Salonu Echa se mi podařilo shromáždit crème de la crème čili smetánku zdejšího výtvarného umění. A podrobil jsem ho pohlavnímu výběru – u stolu tedy sedí samé dámy, renomované umělkyně, malířky a výtvarnice, podle abecedy: Erika Bornová, Ivana Lomová, Anna Neborová, Kateřina Štenclová a Kamila Ženatá. Skvělou záminkou pro naše setkání byla minulý týden zahájená výstava Národní galerie ve Valdštejnské jízdárně, která se jmenuje Ženy – mistryně – umělkyně.

Zle, matičko, zle, Sudeťáci zde

Sudetští Němci, ten nevymírající kmen téhle země, měli sraz v Regensburgu čili Řezně a dojatý Bernd Posselt sdělil, že není vyloučeno, že příští sraz by se mohl uskutečnit v Brně. O srazu v domovině mluvil už hodně let a vždy dodal, že příští rok to ještě nebude, ale jednou snad ano. Teď je k tomu možná nejblíž. Z české strany mu podala ruku organizace Meeting Brno. Upřímně řečeno, bude to zajímavý experiment a člověk je zvědavý, jak to dopadne. Kdo bude protestovat a bude mít řeči, je jasné. Ale bude to zajímat někoho jiného než demagogy? Nebo nějaká demonstrace přijde?

Paní Dallowayová jde pro květiny

„Květiny obstará sama, řekla paní Dallowayová.“ To je slavná věta moderní literatury, neboť jí začíná román Virginie Woolfové Paní Dallowayová. Ten spolu ještě s několika díly blízkých autorů před sto lety nově definoval literaturu a přivodil koperníkovský obrat v moderní próze, kdy místo objektivního realistického vyprávění převezme vládu „proud vědomí“ (stream of consciousness), základní technika literárního modernismu.

Angela: velká matka úpadku

Bývalá spolková kancléřka Angela Merkelová navštívila Prahu, důvodem bylo turné propagující její paměti nazvané zajímavě Svoboda. Kniha se podle nakladatele velmi dobře prodává, na autogramiádu v knihkupectví uprostřed Prahy přišlo opravdu hodně lidí. Časopis Respekt uspořádal setkání v naplněné Lucerně, kde paní Merkelová byla co chvíli odměňována potleskem.

Posvátná svatba v kapli u Boskovštejna

Na severu znojemského okresu, ve vlnící se krajině borovicových lesíků, božích muk a táhlých polností, mezi nimiž vedou prašné cesty ozdobené v létě vlčími máky a chrpami, nalézá se obec jménem Boskovštejn. Její starobylý název je prý odvozen od jména majitele hrádku čili tejna, Bočka z Kunštátu, pána na nedalekých Jevišovicích, předka pověstného Hynka z Jevišovic zvaného Suchý čert, hejtmana vyschlé tváře a mozolnatých pěstí, jenž za časů krále Václava IV. hájil čest a důstojnost královské věci v tomto koutu Moravy.

Kohoutův hon na bestii

Romány se nečtou kvůli výročí, ani když je to výročí konce války, ale občas padnou do rukou v onen výroční čas. Tak se v těch rukou po třiceti letech od vydání může objevit román, který jeho autor psal také proto, aby pokud možno vyšel k tehdy padesátému výročí konce oné války, což samozřejmě nebyla motivace jediná a ani určující. Ale před třiceti lety ještě byla silná představa, že romány se píší i kvůli dějinám, ba jakýmsi způsobem dějiny i spolutvoří. To je dnes velmi archaická a naivní ambice, ale lze se domnívat, že jakmile se opustí, význam literatury značně utrpí a literatura se stane tím, čím dnes, lze se obávat, je: okrajovým koníčkem pro neurotiky.

Hádala se duše s tělem

Natálie Císařovská je filmová režisérka, dokumentaristka a scenáristka. Pochází ze skrznaskrz umělecké rodiny, její dědečkové byli Adolf Born (1930–2016) a kunsthistorik Josef Císařovský (1926–2017), rodiče jsou výtvarníci. Ona studovala režii na FAMU a také historii na FF UK, v čemž pokračovala na pařížské Sorbonně. Pro televizi natáčí sociální dokumenty na různá civilizační témata: odkládané mateřství, paliativní péče, manipulace s tělem.

Kostelnička a Jenůfa pro všechny časy

Opera Leoše Janáčka Její pastorkyňa, opera, dalo by se říct, pro Janáčka osudová, se po dvaceti letech vrací do pražského Národního divadla, odkud ji kdysi, na úplném začátku 20. století, z nepochopení a malosti vykázali, takže tam musela vejít až pokryta evropskou slávou. Na té měl zásadní přičinění Kafkův přítel Max Brod, který o ní nadšeně psal do německých novin a sám přeložil libreto a všemožně se o ni a Janáčka zasazoval, což tu budiž připomenuto jako příklad prospěšnosti emisarů pro kulturní export.

Nemluvme jaru do toho, jak má vypadat!

Už několik dní na člověka vyskakují hrůzu nahánějící titulky: Do Česka dorazí extrémní počasí! Meteorologové vydali výstrahu! Tohle nikdo nečekal! Počasí se zbláznilo! Je to velmi neobvyklé, potvrzují odborníci. Pak se popisuje, co všechno hrozí: Obloha se zatáhne a někde dorazí déšť, někde ten déšť „doprovodí“ bouřky a, představte si tu hrůzu, i vítr. Teploty kupodivu zůstanou spíš nižší, hlavně v Čechách, kde jim to patří. Na Moravě bude tepleji, ale ne o moc.

Vaculíkův ráj v Bezejovicích

Mladý pan hospodský Hlaváček z rodiny, jež zachránila Bohumila Hrabala před sebevražedným úmyslem, jak jsem o tom psal minule, mi ještě doporučil, ať se zastavím v Dlouhé Lhotě, že tam je hospoda, která se mi bude líbit. Byl jsem tedy na cestu z Bystřice u Benešova dobře instruován. Prohlédl jsem si ještě náměstí a uznal, že je hezky upravené, kostel svatých Judy a Tadeáše svítil jiskřivou omítkou, svatý Jan Nepomucký držel krucifix jako kojence.

Podporujeme vás, ale nebraňte se

Oddělme obecnou podporu Izraele od jeho konkrétních kroků v Gaze. Ty obhajovat nelze a je správné je odsoudit. – To je prohlášení prezidenta Petra Pavla, které zní rozumně a umírněně. Mnozí citliví lidé na to čekali a jistě i přivítali. Je to ale přesně to, čemu se říká kvadratura kruhu: Podporujeme vás ve vaší obraně před teroristy, ale moc jim neubližujte. Jistěže ne každý izraelský válečný čin je automaticky ospravedlnitelný, ale nikdo asi není schopen poradit, jak tedy tu válku vést, když vedení takové války se provádí konkrétními kroky a vede k „humanitární katastrofě“.

Hrabalovo zápěstí v Bystřici u Benešova

Tady v Bystřici u Benešova to bude. V městečku, kde jsem nikdy nebyl, kde jsem nikdy nespal. – Co tam bude? Smrt. Naplánovaný konec mladého života mladého výpravčího, který měl ideu, že si koupí lístek naslepo, tam, kam se kasírka v pokladně poprvé podívá, jenže ta slečna, která myslela, že s ní mladý sebevrah jen tak koketuje, říkala, že ona přece na lístky pořád hledí a zná jejich místa i poslepu. Tak jí musel ten adept sebevraždy říct: Sedmý sloupec sedmý řádek zprava doleva – a slečna vytáhla jízdenku, to byly takové ty kartonové obdélníčky, do Bystřice u Benešova.

Upřímné přání Vladimira Solovjova

Silným argumentem zpochybňujícím přesvědčení některých „realistů“, že Rusko je v podstatě normální země, která i ve válce proti Ukrajině jen hájí své přirozené zájmy, je existence a činnost Vladimira Solovjova. To je ten pochmurný fešák ve zvláštním saku čínského střihu, který – sedě v televizním studiu jako v nějaké vesmírné lodi – cedí skrz zuby šílené průpovídky, v nichž vyhrožuje Evropě a Západu třeba vymazáním atomovými zbraněmi. Před pár dny se vyjádřil, že zatímco „evropské svině“ a Chochlové, tedy Ukrajinci, si přejí příměří, on si přeje jejich smrt. Mají se plazit po zemi a prosit za odpuštění, které jim nebude poskytnuto.

Apokalypsa s balonky tady a teď

Takže lídři koalice Spolu se při startu volební kampaně obklopili pestrobarevnými balonky a rozjásanou klakou, jíž pořadatelé dali do ruky hráškově zelené a narůžovělé cedule s údernými hesly Teď jde o všecko a Teď jde o Česko. Šťastlivci těmito výhružnými sděleními mávali tak vesele, jako by jimi vítali svého oblíbeného klauna, jehož roli na sebe vzal profesor Petr Fiala. Inspiraci lze nejspíš nalézt v seriálu o Simpsonových, když ve Springfieldu otevírali městskou zmrzlinárnu nebo třeba zvířecí koutek na místní klinice plastické chirurgie.

Nikdo nebyl v téhle zemi tak cool

Jedno z mála anglických slov, které snad může v konverzaci bez pocitů trapna používat i český staromódní boomer, je výraz „cool“. Ten v běžné mluvě (anglické i české) ovšem neznamená jen chladný a studený, ale daleko spíš úžasný, ale přitom úžasný nenuceně, bez křečí, přirozeně, každým gestem a každým vydechnutím – nejlépe cigaretového dýmu. Prostě cool. Je to něco, co se nedá naučit, něco, co se na člověka snese a on už to má jako dar, se kterým si hraje, většinou k radosti své a všech okolo. Klasický Hollywood miloval a produkoval hvězdy, které byly zatraceně cool.

V kouři jarní magie ve Vlastislavi

Jakmile člověk opustí Lovosice, což vůbec není tak marné ani tak dlouhé město, jak by si někdo mohl myslet, každou chvíli hrozí, že spadne z kola. Krajina Českého středohoří nutí k neustálému užaslému zírání, jehož se nelze jen tak nabažit. Jezdec krájí ostrý jarní vzduch, zeleň lučin a polí je koncem dubna dosud mladá a líbezná, krev tepe v končetinách. Velbloudí hrby sopečných kopců se harmonicky řadí do zástupů, z nichž kynou pocestným. Věky a věky ohlodaly kdysi ostré špičky vulkánů do malebných oblin, takže připomínají obří zvony

Betonové ploty – symbol naší nesmrtelnosti. Proč je u nás tolik zprzněných staveb?

Naše debata bude o tom, jak se chováme ke krajině, k domům, budovám, veřejnému prostoru, zkrátka k tomu, co nám na ní zůstalo po předcích a co my předáme dál. Budeme se bavit o tom, proč je u nás tolik ošklivých míst, tolik zprzněných staveb, tolik nevkusných rekonstrukcí. Proč dáváme přednost prefabrikátům, laciným materiálům a imitacím a proč nám je to, v čem žijeme, tak lhostejné.

Český poklad Jiří Bartoška

V téhle zemi, kde to už vypadá, že každý je naštvaný na každého, byl Jiří Bartoška ojedinělým úkazem: Barťáka měli rádi snad úplně všichni. Ale vlastně nejen rádi: lidé si ho dlouhá léta vážili! Vážili si ho, jako si lidé váží podařené odrůdy vína, ušlechtilého koně, krásného stromu, malebné krajiny, starého hradu, pěkně vedeného života.

Zdají se mi kuřácké sny a je mi blaze, říkal Jiří Bartoška v rozhovoru pro Týdeník Echo

Zemřel herec a prezident MFF Karlovy Vary Jiří Bartoška. Uvedla to mluvčí festivalu. Herci, který se potýkal s vážnou nemocí, bylo 78 let. Bartoška se narodil 24. března 1947. Patřil mezi nejvýraznější a nejcharismatičtější osobnosti českého filmu. Úspěchy slavil na jevišti i před filmovou či televizní kamerou. V posledních letech se prezentoval zejména jako prezident filmového festivalu. Spolu s někdejší uměleckou ředitelkou Evou Zaoralovou a jejich týmem se jim podařilo skomírající přehlídku vrátit mezi elitní filmové akce.

Psychiatrův dekalog

Všechno ví jenom pánbůh – a hned po něm psychiatři. Problém pánaboha v naší době je, že mlčí, což je jaksi součást jeho moderní identity, proto to za něj v rámci svých možností musí vzít oni, psychiatři. Ty lze považovat za následovníky starozákonních mudrců a proroků, což ovšem kryjí svým jakoby civilním povoláním. Klasickým vtělením proroka byl Sigmund Freud, vlídnější a lidštější podobou proroka naší české současnosti se jeví Radkin Honzák, který vedle toho zosobňuje archetypální roli moudrého starce (senex či moderně: wise old man).

Cestička k Mayrovce ušlapaná

Kladenské Sládečkovo muzeum, které jsem chtěl konečně poznat zevnitř, zrovna na hodinu zavíralo kvůli polední přestávce. Paní, která vycházela ze dveří, mi doporučila, ať si zajdu na oběd. Jenomže mně se nechtělo vracet se do města, tak jsem vlezl na elkolo a pokračoval z Kladna ven, dál tou nadreálnou krajinou industriálních druhohor a třetihor, jury, triasu a karbonu, zaprášených ruin, skeletů, potrubí, rour a plechů, dávných a docela nedávných technických útvarů, které působily, jako by je někdo uvedl do spánku a nechal je pomalu se rozpadat a měnit v kulisy zapomenuté divadelní hry.

Podivní spojenci na Labi a Krymu

Před osmdesáti lety si američtí a ruští, tedy spíš sovětští, vojáci podali ruce na mostu přes Labe u saského města Torgau. Událost, která vstoupila do dějin jako „setkání na Labi“, byla zaznamenána na fotografiích, jež také takzvaně vstoupily do dějin. Samozřejmě jako mnoho takových věcí byly snímky zinscenované: vojáci se k fotografování dostavili až druhý den po prvním kontaktu, k němuž došlo odpoledne 25. dubna. Toho dne průzkumná hlídka Williama D. Robertsona vjela bez boje do města, které bylo plné vzdávajících se vojáků wehrmachtu, kteří toužili mít už všechno za sebou, a přitom nepadnout do rukou Rusům.

Papež, který šel světu vstříc

Papež František už několik let nebyl tím veselým energickým papežem, kterého si po jeho zvolení tak rychle oblíbili právě i ti, které církev nikdy nezajímala, ba ani by je nenapadlo, že by měla. Katolická církev zjevně odcházela (a odchází) z té části světa, kde kdysi vznikla, její místo zabrala média, sociální sítě a pop-kultura, oblast, do níž se podařilo papeži Františkovi vniknout jako do té doby žádnému jeho předchůdci, tak, jak se o to ani nikdo předtím ani nepokoušel. Papež František se alespoň v prvních letech pontifikátu jevil, jako by si ta stará instituce na posvátno nechala poradit od nějaké píár firmy.

Velkopáteční příběh o holce na Nuseláku

Toto bude velkopáteční vzpomínka na tragický příběh, na nějž občas myslím a který mi připomněla polemika vyvolaná dobrovolnou smrtí matky, jež přišla tím nejhorším možným způsobem o svou jedinou dceru. Ona polemika se týkala otázky, jak se média mohou a mají k takovému případu a takovému činu chovat, zda a jak o něm informovat, tedy jak s něčím tak bolestným „zacházet“. Názor, že média jsou od toho, aby věci, o které bude zájem, ba tím spíš, které se dotýkají „veřejného zájmu“, vždy zveřejňovala, respektuju, ale myslím, že takový princip nestačí.

Císařské žížaly v Laxenburgu

Když ve Vídni mrholí, je výborné schovat se někam, kde prší, ba přímo leje. Někam do přírody, nejlépe do parku, kde se vlhkost projevuje obzvlášť silně. Jako ideální místo pro tento záměr se ty dny nabízel Laxenburg. To je obec asi dvacet kilometrů od centra Vídně, směrem na jih, v krajině kdysi již vesnické a idylické, v rovině s dohledem na první alpské kopce, na které ale ty dva dny nebylo vůbec vidět, neboť je halila po celou dobu hustá mlhovina. Za jiného počasí to tam nejspíš vypadá velmi jinak

Invalidní soud nad Egonem Bondym

Jeden rozhlasový pořad proti sobě nedávno postavil dva muže, kteří svedli vzrušivou polemiku o muži, jenž je skoro dvacet let mrtvý. Debata skončila invektivami, z čehož bylo patrné, o jak citlivý předmět sporu jde. Přitom muž, o kterého se hádali, zajímal vždy jen poměrně úzkou vrstvu obyvatelstva, naprostá většina o jeho existenci nevěděla nebo tušila jen málo. Zato v těch kruzích, které naopak zajímal a kam patřili i oba diskutéři, se těšil mimořádné pozornosti, vážnosti, ba až kultickému uctívání. Jmenoval se Zbyněk Fišer, ale v literárně-kulturní historii byl a bude zapsán jako Egon Bondy.

Komu by dnes psal influencer Havel?

Před padesáti lety, 10. dubna 1975, poslal Václav Havel dlouhý dopis Gustavu Husákovi, který začíná zdvořilým oslovením „Vážený pane doktore“. Za týden mu přišla odpověď ze sekretariátu generálního tajemníka, že se dopisem zabývat nebudou, neboť skutečným adresátem není generální tajemník ÚV KSČ (Husák tehdy ještě nebyl prezidentem, tím se stal až za měsíc), ale západní sdělovací prostředky, kterým Havel skutečně dopis také poskytl, což mělo „dokázat jeho skutečný záměr – posloužit antikomunistické propagandě k útokům proti československému státu, straně a lidu naší vlasti“.

Labutí jezero u Tuchlovic

Po staré karlovarské silnici jel kdosi na kole. Neměl žádný zvláštní důvod ani cíl, jen se tak kochal z prvního jarního slunce. Muž jel na svém elkole opatrně, pomalu a každou chvíli zastavoval, slézal a něco si fotil. Nebyl daleko od Prahy, ale provoz byl slabý, od té doby, co se na Vary jezdí kus po dálnici, se té slavné silnici ulevilo, teď po ní jezdí jen ti, co k tomu mají místní důvod, což je správné.

Starší články