Narozen v Prostějově, vyrostl v Krušných horách, studoval v Praze. Od roku 1992 v různých redakcích, které měnil zhruba vždy po sedmi letech (Respekt, Týden, Lidové noviny...). Od roku 2016 v Echu. Jak sám uvádí, píše především o měkkých a neškodných tématech. Vydal několik knih, dostal několik cen, v posledních letech mu vychází každý rok kniha cestopisů Výpravy. (zatím vyšel už šest díl s názvem Výpravy v nejlepších časech).
Po Hlivicích vedla cesta přirozeně do Katovic. Vlak se k nim rychle blížil hustou aglomerací, kde názvy zastávek zněly jako jména továren a odborových organizací: Zabrze, Ruda Śląnska, Chorzów, pak Katowice… Bylo léto, takže listy stromů zakrývaly kulisy dávné industriální slávy rajonu, kde byla taková koncentrace fabrik, dolů, koksoven, železáren a těžkého proletariátu, že stačilo, aby se tady vstoupilo do štrajku, a národní hospodářství se začalo hroutit.
Docent historie Ivo Cerman je svými oponenty v levicovém prostředí označován jako „chronický nactiutrhač“, „ultrapravicový bloger“ a „proponent označení akademický antisemitismus“. Vysloužil si to soustavným monitorováním protiizraelských aktivit především v prostředí vysokých škol, což pak faktograficky popisuje v článcích, které uveřejňuje na svém blogu na internetu a sociálních sítích. Pro člověka, který ho zná jako autora knih a studií především o osvícenství 18. století, je to možná poněkud překvapivé, ale logiku to má.
Nové a další ztroskotání rozhovorů o ukončení války na Ukrajině ukazuje to, co musí být zřejmé už dlouhou dobu každému, kdo není slepý, hluchý a na rozumu ochuzený. Putin mír nechce, nepotřebuje ho, nevyplatí se mu, k ničemu by mu nebyl. Válka je stav, který mu vyhovuje a ve kterém se cítí dobře, možná je šťasten. Je to naplnění jeho způsobu vlády a moci, je to stav, kam jeho vládnutí směřovalo a ve kterém také setrvá, nejspíš až do konce. Válka je totiž jeho nejvlastnější forma bytí, bez ní by nebyl naplněn jeho dějinný úkol a nebyl by ani potvrzen smysl jeho historické existence.
Je začátek srpna, jsme stále ještě v Nise a ukrutně prší. Meteorologické mapy ukazují, že dešťový chuchvalec se převaluje právě v téhle části střední Evropy, v pásu asi padesáti kilometrů nad a pod horami sudetskými, epicentrum je v našich Jeseníkách, jižní okraje někde u Olomouce, severní kousek nad Nisou. V Praze svítí slunko, ve Varšavě taky, na Baltu je třicet stupňů, ale tady, jak se to polsky řekne, pada a pada. Střední Slezsko je durch und durch promoklé, nejvíc zde, na přechodu mezi Dolním a Horním, v oblasti kolem města Opolí, pro které před dvaceti lety v Polsku vytvořili nové vojvodství Opolské.
Karel Hvížďala (84) je autorem řady dlouhých rozhovorů, z nichž některé by se daly považovat za zásadní a těžko už někým jiným překonatelné: s Václavem Bělohradským, Václavem Havlem, Karlem Schwarzenbergem, Pavlem Landovským, Karolem Sidonem… Je ale také komentátorem, glosátorem, esejistou, tedy člověkem (psaného) slova, l’homme de lettres, jak říkali Francouzi lidem, kteří se stále a ke všemu potřebují vyjádřit, stále něco sepisovat, pořád ke všemu přidat svá slova. Tento sklon, potřeba, návyk stojí za několika jeho (polo)beletristickými knihami, do nichž ve velké míře proniká jeho já.
Nikoli soustavný pozorovatel politické scény ve středu odpoledne zaznamenal vývoj, že Filip Turek tedy ministrem zahraničí asi spíš nebude. Je docela možné, že se to za několik hodin zase změní nebo že se o tom ještě bude jednat nebo že bude ministrem něčeho jiného. Také je možné, že onen nepozorný pozorovatel zprávu nepochopil nebo to byla zpráva takzvaně fejková, která k němu přilétla bůhví odkud. Ale o to vlastně ani tak nejde. Už skoro dva měsíce trvající spor o Turka tomu nesoustavnému pozorovateli připadal spíš nevýznamným než významným, přičemž je pravda, že tak se mu jeví čím dál více věcí z oblasti tzv. politiky, zvláště té domácí.
Až ráno jsem se s potěšením dozvěděl, že hrad (nebo zámek, ono to splývá) v Otmuchově, v němž jsem přenocoval, patřil nějakou dobu Wilhelmu von Humboldtovi, tedy tomu učenci všech učenců. I lidé, kterým jméno Humboldt něco říká a vědí, že to byli dva němečtí bratři, tedy Wilhelm a Alexander (něco jako bratři Grimmové), možná tápou, kdo se zabýval čím. Když se to zjednoduší, tak Alexander byl cestovatel a přírodopisec hledající jednotu všeho tvorstva skrz jeho rozdíly, něco jako náš profesor Stanislav Komárek.
Jako dravec sleduje krouživým pohybem svého oka myši pod sebou, tak recenzent hledá ubohou oběť, do níž by zaťal své drápy. Rád by zahlédl nějaké tučné sousto, na nějž by zaútočil, snesl by se ze svých výšin, vrazil by do něj pařáty i zoban a začal trhat, drásat, škubat, až by peří či chlupy létaly. Shlíží tedy pod sebe ze své výše, jeho orlí zrak zírá dolů na hemžení pod ním, už se chystá zvednout perutě a vytasit ostří kritické. Dlouho však otálí, máloco zdá se mu hodné jeho pozornosti, mnohokrát nechá cíl přejít, máloco vzruší jeho touhy krvelačné.
Také při výstupu na radniční věž v Paczkówě, kterému tady budeme říkat Pačkov, mi byl přidělen mladý muž. V Čechách, kde též lezu na každé cimbuří, je člověk obvykle po zaplacení vstupného ponechán sám sobě, v Polsku je spíše zvykem, že je vám přidělen průvodce. Když se štracháte po starých strmých a úzkých schodech, snažíte se proto působit křepce a čerstvě, berete to na jeden zátah a dech udržujete klidný. Pak ho málem vypustíte. Aspoň já to tak dělám, s úmyslem Polákům ukázat, že Čech, byť na to nevypadá, není žádná měchuřina.
Mezi různými emocionálními projevy, které pravidelně datum 17. listopadu vyvolává, vyniká letos text „ekonoma a ředitele Knihovny Václava Havla“ Tomáše Sedláčka Naše sametová revoluce – nejsympatičtější revoluce světa. Vyšel v Hospodářských novinách a byl široce sdílen na sociálních sítích: většinou pozitivně, aspoň tedy mezi mými bublinisty. Text je to úžasný, zážitek je to po celou dobu, co ho člověk čte. Ale v podstatě to, co je v nadpisu, pokračuje i dál.
Když se Dominik Duka vrátil v roce 1982 z vězení, bylo to o trochu dřív než jeho spoluvězeň Václav Havel. O něm se tehdy v prostředí disentu roznesla zvěst, že na Borech došel k náboženskému probuzení. Dokonce že se z něho prý stal katolík. Vliv na to měl mít právě Dominik Duka, který se tam shodou okolností s Havlem setkal a – dalo by se asi říct – spřátelil. Když se čerstvě propuštěného kněze Havlova manželka Olga zeptala: „Takže Vašek přestoupil na víru?“, Dominik Duka s „nadcírkevně všelidským úsměvem“ odpověděl: „Ono to, paní Olgo, nebude tak horké.“
Stačí málo malinko a člověk je odhalen. Co hůř: stane se, panebože, jen to ne – rasistou snad úplně ne, ale zkoumatelem věcí rasových… Což tedy opravdu nechtěl. Ale přihodí se mu to nečekaně a nechtěně. Ale nemůže si pomoci. Je, ehm… rasistou. Proti své vůli – ale co naplat? Asi – tedy je? To usedne (s nejlepším úmyslem a bezelstně) k sledování nového česko-slovensko a taky srbského (což se ovšem nijak neprojevuje, jde nejspíš o grantovou alchymii) hraného filmu Tichá pošta.
Na věži kostela sv. Kryštofa ve Zlatém Stoku čili Rychlebech jsem nebyl sám. Doprovodil mě tam polský mladík, který si tím přivydělával o prázdninách. Trochu jsem ho litoval, že musí se mnou nahoru, tak jsem mu zdvořile chválil město, na což se on tvářil skepticky a řekl – snad že jsem ho na té věži mohl slyšet jen já –, že od té doby, co tady nejsou Němci, je to okropna dziura, tedy strašná díra, a kdo má nohy, chce pryč. Já se ho chvíli snažil přesvědčit, že tak strašné to není, že je to tady ciekawe, tedy zajímavé, a hlavně že když všichni odejdou, bude ta džura ještě větší.
Roku 1997 byla v Izraeli u moci první vláda premiéra Benjamina Netanjahua a tzv. mírový proces pomalu, ale jistě směřoval do stavu klinické smrti. Toho roku začal do časopisu Roš chodeš, což je měsíčník Federace židovských obcí, psát první komentáře novinář Zbyněk Petráček, jenž je tam měsíc co měsíc tiskne dosud Je to u nás pravděpodobně nejsouvislejší a také nejkompaktnější řada referování o dění ve Svaté zemi, o její situaci vnitřní i vnější, o konfliktech, kterými prochází a kterým musí čelit, o vývoji a průběhu těchto konfliktů a souvislostech s nimi spojených.
Kladskou kotlinu lze přirovnat k baňkovitému pohárku, jehož severovýchodní okraj tvoří kapesní hory, které si Poláci pojmenovali jako Góry Złote. Na české straně se jim říká Rychlebské, což je odvozeno od slezského města, kterému Češi kdysi říkali Rychleby. Tento název už na nových mapách, natož těch elektronických, či cedulích nenajdeme. Na těch starých a starších by se jmenovalo Reichenstein, tedy Bohatý Kámen, po němž se pohoří německy jmenovalo Reichensteingebirge.
Náš Salon bude kosmologický, neboť tady sedí kosmasologové… Je to sice falešný výklad toho jména, ale Kosmas, „ctihodný děkan kostela pražského“, jehož devítisté výročí smrti (21. října 1125) nám bylo k tomuto setkání záminkou, přímo svádí ke kosmické interpretaci. Řecké slovo kosmos totiž označuje nejen vesmír jako takový, ale je to také opozitum čili protiklad vůči chaosu. Kosmos je zkrátka to, co je uspořádané, má řád, svůj začátek a své hranice. A možná že právě tohle chtěl Kosmas svým dílem Cosmae Pragensis Chronica Boemorum (Kosmova kronika česká) vytvořit.
Existuje takové poutní vzpomínkové místo pro nostalgiky i masochisty, což jsou emoce, jež k sobě jaksi patří. Tím poutním místem je chebské Retromuseum, pobočka Galerie výtvarného umění v renesančním domě na náměstí Jiřího z Poděbrad. Je to ředitelem galerie Marcelem Fišerem vzorně a odborně spravované „vetešnictví“, shromažďující a vystavující předměty, jejichž někdejší uživatelé se sami pomalu mění v mizející druh. Čas plyne a vytrácejí se nejen lidé, kteří bezpečně poznají třeba sifonovou bombičku, znají plastové pohárky na domácí zmrzlinu, vědí dobře, jak je příjemné, když vám nehet zadrhne o chemlonové vlákno (...).
Německý kancléř Friedrich Merz se před několika týdny dopustil výroku o tom, že v migrační politice došlo k řadě chyb, které se již napravují, ale není divu, že jich využívá nepřijatelná AfD, tedy Alternativa pro Německo, která by v současnosti nejspíš vyhrála v Německu volby. Aby nějak přiblížil, jak se ty chyby projevují, použil slova „Stadtbild“ čili obraz (německých) měst, který se změnil, a aby vysvětlil, jak to myslí, dodal: Však se zeptejte svých dcer… Šedesát tři procent Němců sice v průzkumu odpovědělo, že s kancléřem souhlasí, ale je pravda, že to není příliš přesvědčivá většina
S vlastí jsem se na své cestě do Kladska loučil velkou fotografií prezidentského páru ozdobenou stromečky v národních barvách. Mylně jsem se domníval, že břízolitem pokrytý dům, řeklo by se bytovka, před kterou portrét stál, je tím rekreačním objektem v České Čermné, kam manželé Pavlovi jezdí motorkou na chatu, takže jsem z elkola způsobně zasalutoval, když jsem dům míjel. Dodatečně jsem se dozvěděl, že původcem výzdoby je místní občan a že pana prezidenta s chotí bych jako chalupáře nalezl v tradičnějším stavení, což jsem ovšem neměl v úmyslu
Druhý týden se nebojuje, přeživší rukojmí jsou doma, Izrael se stáhl na dohodnutou linii, v Gaze si gangy a klany vyřizují účty. Svět s napětím, obavami a snad i s trochou naděje sleduje, jestli příměří vydrží – a co bude dál. V každém případě je ve Svaté zemi pomalu čas na oddech a bilanci – a na výhled do budoucna. O něj se pokoušíme spolu s velvyslankyní České republiky v Izraeli, diplomatkou Veronikou Kuchyňovou Šmigolovou. Rozhovor byl veden on-line ve středu 22. října.
„Profesor Václav Černý studoval v Dijonu, já hodně moudrosti utopil v demižonu“ – verš Ivana M. Jirouse mě pronásledoval od chvíle, kdy jsem vyjel na svém elkole z Nového Města nad Metují nikoli tedy do Dijonu, ale do České Čermné, obce, ze které profesor Černý na svou pouť do Dijonu vyrazil. Česká Čermná, ves při samých zemských hranicích, to byl pravý domov tohoto titána české duchovnosti, literárního historika, kritika, esejisty, vlastence, vzdělance, jakému nebylo rovno.
Petice jsou k něčemu, když se aspoň trochu střetnou s tím, proti čemu byly sepsány. Slavné petice Charta 77 a v poněkud menší míře Několik vět byly významné tím, že něco důležitého pojmenovaly, a pak tím, že když je někdo podepsal, poněkud mu to změnilo život. To jistě nelze očekávat od petic v poměrech demokratických a svobodně lhostejných, ale nějakou sílu a odpovědnost by takové věci mít měly. Třeba by člověk neměl mít pocit, že hned od začátku ví, že přesně tohle přijde, přesně tohle se tam bude požadovat, přesně tihle lidé to podepíšou. To nastává obvykle v případě petic statusových.
Čtvrtého října zemřel ve věku devadesáti čtyř let Ivan Klíma, spisovatel ze silné generace šedesátých let, autor ve světě hojně překládaných próz, románů a povídek, člověk velké vnitřní integrity i laskavosti. Pár dní po pohřbu o něm mluví jeho dcera, malířka a nyní již i spisovatelka Hana Bergmannová Klímová, jíž život přinesl do života pozoruhodné muže, jednoho přímo z nebe, kam ho pak doprovodila. Ale popořadě…
Před pražským Veletržním palácem stojí od konce září sedmimetrové kovové monstrum na tenkých pavoučích nohách. Ty podpírají cosi jako rozedranou železnou hruď, z níž vycházejí špičaté ostny, které tvoří snad trnovou korunu bez hlavy. Je to působivý a také hrozivý objekt, metalurgický přízrak z nějaké postapokalyptické krajiny, cosi jako cáry ostrého kovu vynesené vzhůru na oblohu jako monstrance děsu a bolesti. Jde o pověstnou sochu Modlitba za zemřelého / Kaddish, kterou v roce 1968 během sochařského sympozia ve Vítkovicích svařil, sešrouboval, znýtoval sochař Aleš Veselý (1935–2015).
Tohle nevypadá na mír a nový a lepší začátek pro Gazu, říká si skeptik, když vidí záběry z poprav vykonávaných zakuklenými ozbrojenci Hamásu obklopenými jásajícím davem. Jistěže mohli ti popravovaní být zločinci, členové nějakých kriminálních gangů, jak by to chtěl vidět Donald Trump, který si nechce nechat kazit radost z míru, o který se nepochybně zasloužil. Ale skeptik to vidí spíš jako návrat k normálu. Tedy k běžnému barbarství, které v Gaze vládlo – a bude vládnout dál. Pokračováním toho barbarství bude příprava na další válku, se kterou toto džihádistické hnutí stojí a padá, válku, kterou potřebuje, kterou žije a dýchá.
U snídaně v penzionu Šatlava vás osobně uvítá majitelka Jasněna Vláhová, a když dojíte, ale možná ještě předtím, odvede vás na terasu, abyste se podívali, jaký je z ní krásný výhled. Možná to nedělá s každým hostem, ale já tak poctěný byl, neboť si mě paní Vláhová spletla s někým významnějším – druhý den, když už věděla, kdo jsem, vzala mě tam ještě jednou, aby mi to nebylo líto. Výhled byl opravdu působivý, neboť Nové Město nad Metují, kde se penzion Šatlava nachází, je rozložené na skalisku, ze kterého by se mohli svrhávat provinilci, chlípníci a rušiči nočního klidu, přičemž jejich tělo by se nikdy již nenalezlo.
Čechy neleží na mořském pobřeží, které jim daroval Shakespeare v Zimní pohádce, ale je to země řek. Řeky zde pramení, protékají, vlévají se do řek větších, odtékají přes hranice; dávají ráz krajině, poskytují jí živiny, vytvářejí její charakter a tvar. Soužití s řekou je základní předpoklad vzniku civilizace a kultury, je zdrojem imaginace a fantazie, citového vztahu, jenž patří k těm nejsilnějším a nejvřelejším. Šťastná země a lid, které mají svou milovanou řeku. V Čechách je jí bezesporu Vltava, Moldau, Wulda, Wilth Ahwa…
Když před dvěma lety, ráno 7. října, začaly přicházet zprávy, že se něco neblahého děje v Izraeli, byl autor tohoto článku na pravidelném sobotním výletě s přáteli. Účastní se ho různorodá skupina lidí, mezi nimi někdy i ti, s nimiž se autor raději o Izraeli nebaví. Může si jich vážit třeba kvůli jiným věcem, ale jakmile přijde řeč na Izrael, již léta ví, že je lepší rychle přestat. Už dávno je mu jasné, že používají slova a pojmy úplně jinak, než aby to zaručovalo elementární shodu nutnou k nějakému smysluplnému hovoru.
Rok před smrtí vlezl Václav Havel v obleku do bazénku, ponořil se celý do vody, a když se na chvíli vynořil, pravil: „Děkuji vám, že jste si vypnuli své mobilní telefony. Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Zapněte si telefony.“ A pak se zase ponořil pod hladinu. Tím vodnickým výjevem končí jeho film Odcházení, je to taková tajuplná scénka, pamatuju si, jak jsme se po premiéře v Lucerně, bylo to v březnu 2011, s Jáchymem Topolem pana Václava (byl už to věchýtek, ale zářil radostí, že to dotáhl až sem, do kina svých předků se svým filmem) ptali, jak si to máme vyložit, on se smál.
Byly doby, kdy se ve volební dny nesměly podávat alkoholické nápoje, aby opilci nenarušili důstojnost aktu. Zato před volebními místnostmi vyhrávaly dechovky a u vchodu postávali pionýři, kteří voličům kynuli, někdy jim dávali karafiáty a děkovali jim, že jdou volit jejich šťastnou budoucnost: není vyloučeno, že jsem tam mohl být taky, neboť již toho hodně pamatuju – a na odboj a odpor jsem ještě neměl příslušný věk ani pověření. Samozřejmě to žádné volby nebyly, ale o to více byl zdůrazněn jejich řekněme demonstrativní, manifestační a divadelní charakter.
