Dům bez pána se jmenuje román Egona Hostovského, ale jsou to také vily, které přišly o své obyvatele, ztratily je obvykle násilím, protože nikdo se jen tak dobrovolně vily nevzdá, vždy je za tím nějaká bolest, zločin, vyhnání. Tahle země je zemí tisíců vil bez pánů (a paní), naše dějiny minulého století jsou vlastně dějinami vyhánění z vil, vždyť jen málokterá vila zůstala těm, kdo si ji postavili. Záminky byly podobné a rychle po sobě následovaly: nejdřív rasové, pak třídní, v obou případech to byla loupež za bílého dne. A víceméně se souhlasem přihlížejících, těch lidí bez vil, z nichž někteří se už v těch vilách viděli.

Jedna z brněnských vil bez svých pánů je Wittal v Hroznové ulici ve čtvrti Pisárky. Je to vila, kterou člověk pozná podle válce, v němž se skrývá točité schodiště, odkud se vchází do obytných pokojů, ty jsou umístěny do hranolu, do něhož je ten válec vetknut. Tubus trochu převyšuje obytný hranol, takže se odtud dá vstoupit rovnou na rovnou střechu, z níž je krásný výhled do svrateckého údolí. Vila stojí na prudce padajícím svahu (Brno není o nic rovnější než třeba Praha) v zahradě, jíž se bylo možno kochat z půlkruhové verandy tvořené druhým válcem. Dalo by se říct, že jde o vilu se dvěma válci, které si jdou naproti.

Festival židovské kultury Štetl, o kterém tady koncem léta už počtvrté píšu, umístil vilu Wittal na důležité místo na mapě židovského Brna, což zároveň znamená na mapě brněnské meziválečné architektury, v níž židovští architekti sehráli významnou roli. Psal jsem minule o Ottu Eislerovi, zmínil jsem Ernsta Wiesnera, jejichž souputníkem byl také Heinrich Blum, autor vily Wittal. Narodil se roku 1894 v Soběšicích u Brna, vystudoval německou techniku, zařadil se mezi mladé architekty ovlivněné Adolfem Loosem (brněnským rodákem, jak známo) a funkcionalismem, patřil tedy do generace, která po první válce vytvářela tvář moderního Brna. Jeho nejvýznamnější brněnskou stavbou je budova Deutsche Masaryk Volkshochschule čili Německé Masarykovy vysoké lidové školy na Janáčkově náměstí, kde, jak píše Petr Pelčák v příručce Brno, architektura 1918–1939, Blum s „minimem prostředků dosáhl maxima elegance“. Poslední velkou stavbou, na které se podílel, byla budova První moravské spořitelny v Jánské ulici, jedna z největších moderních staveb v brněnském centru. Při jejím dokončení v roce 1939 už jeho jméno nemohlo být mezi autory (Josef Polášek, Otakar Oplatek) uvedeno. Stihl se v listopadu 1941 oženit, o rok později ho přes Terezín odvezli do Lublinu, kde ho, asi v Majdanku, zavraždili, architekta z Brna.

Rodina jeho zákazníků Wittalových pocházela z Lanžhota a Podivína od Břeclavi: moje hypotéza je, že to „vitální“ jméno bude poněmčené moravské příjmení Vítal. Bratři Johann a Adolf se kolem roku 1900 přestěhovali do Brna a tam založili firmu na zástěry Brüder Wittal. Zástěry, německy die Schürze, byly nejspíš velmi výhodný a žádaný artikl, byly ženy, které zástěru nesundaly celý den, třeba moje prostějovská babička, ta měla celou sbírku zástěr, byl to vlastně její liturgický úbor, který střídala jako kněz ornáty, možná ty zástěry byly od Vítalů. A Wittalům se dařilo, výhodně se také bratři oženili, každá nevěsta přinesla věno a investice do podniku, který se rozrůstal, takže v nové republice už firma i s českým názvem První brněnská výroba zástěr, halenek a sukeň Bratří Wittalů vyráběla a prodávala i halenky a sukně, a když se ještě víc rozrostla, tak už to byl významný podnik na ženskou i dětskou konfekci se sídlem a obchodem v Josefské ulici. V roce 1932 se Johann Wittal s manželkou Friederikou stávají majiteli pozemku v Hroznové a zřejmě se tehdy seznamují s architektem Blumem, který pár let předtím navrhl vilu neteři sestry paní Wittalové, vilu pro manžele Osersovy v ulici Preslově. V dubnu se začne na Hroznové stavět a v říjnu 1932 už se Wittalovi, tedy Johann, Friederike a dcera Valerie, mohou do vily stěhovat. Ve vile jsou dva čtyřpokojové byty a jeden byt dvoupokojový, korunou domu je velká zimní zahrada s širokými železnými posuvnými okny, odkud je nádherný pohled do zahrady s malým bazénkem. To platí dosud, včetně toho bazénku, který, sice zchátralý, trpělivě čeká na své znovuzrození.

Poprvé do vily Wittal vzali pořadatelé Štetlu lidi před dvěma lety, vila se jevila (hezké, že) jako dost omšelá, zanedbaná a ochozená, paradoxně díky tomu v dobrém, tedy netknutém a nezprzněném stavu. Zachoval se nejen původní vnější vzhled, ale – ne všude – i detaily vnitřní, okna, posuvné dveře, zábradlí, vestavěné skříně, dokonce i vypínače. Vilu už opustili poslední nájemníci, město jim poskytlo adekvátní náhradu, a vznikal projekt, který má dům zpřístupnit a proměnit v dokumentační centrum židovské kultury v Brně. Na internetových stránkách archiweb.cz si lze o historii vily přečíst rozsáhlou historickou studii historika Michala Doležala, ze které já tady ve vší slušnosti paběrkuju.

Takže Wittalové byli po březnu 1939 z vily vyhnáni, firmu jim arizovali, bydleli u své švagrové ve městě, pak je čekal stejný osud jako jejich architekta Bluma: transport na východ a smrt. Jediná dcera Valerie měla štěstí, že se před válkou s rodiči pohádala, vzala si rakouského malíře Ottu R. Schatze, góje, navíc levičáka, z Brna se odstěhovala a válku jako žena árijce přežila. Po válce jí ovšem rakouské občanství znemožnilo žádat o arizovaný a lidem zabavený majetek, zemřela v roce 1981 v USA.

Pohodlné a příjemné byty na svahu Žlutého kopce si vyhlédli důstojníci brněnského gestapa, kteří sem po odpovědné práci dojížděli nejdřív z Mozartovy 3 a od prosince 1940 z budovy právnické fakulty na Veveří, kde sídlilo gestapo pro celou Moravu. Bydlel zde také Otto Kozlowski, šéf politického oddělení brněnského gestapa, který v dubnu 1945 vlastnoručně v Kounicových kolejích zastřelil dva odbojáře, kteří v únoru provedli atentát na účetního SS Augusta Gölzera, po Heydrichovi druhou reálnou nacistickou oběť zdejšího odboje. Kozlowského pověsili na Cejlu v květnu 1947. Jiným zajímavým nájemníkem byl konfident a zjevná svině Jindřich Motyčka, který dostal byt pro správce. Zachovaly se fotografie z protižidovské demonstrace z jara 1939, kdy si lůza užívala svobody se projevit. Rozjásaný dav nese na ramenou rakev s figurínou Žida a s nápisem Český lide, probuď se / na židovském funuse. A pak také s cedulí, se kterou by dnešní protiizraelští antisemité měli asi problém: Židé ven / Palestina vaše zem. A v čele toho průvodu jde figurka v pitvorné masce rabína, což je právě Jindřich Motyčka, z kterého se stal Heinrich Moticka. Když se po válce už zas jako Motyčka musel ze svých činů zodpovídat (on byl hlavně udavač), vymlouval se, že ho funkcionář brněnských fašistů (tedy českých fašistů) v kanceláři opil a pak ho opilého navlékl do masky rabína, takže nevěděl vlastně, co dělá. Dostal nejdřív doživotí, pak mu to snížili na dvacet let, v polovině let padesátých ho pustili.

Nacisty a kolaboranty ve vile nahradili v roce 1945 jiní prominenti, komunističtí funkcionáři, kteří si vybrali Hroznovou a přilehlé ulice jako jakousi zónu privilegovaných: nedaleko je vila Stiassni, ze které se stala rezidence pro státní návštěvy. Komornější Wittal sloužila pro bydlení a lze ji možná přirovnat k pražské Preissově vile na Malvazinkách, kde po bankéři Jaroslavu Preissovi (zemřel roku 1946) bydleli, ovšem až za normalizace a každý samozřejmě ve svém bytě, Vasil Biľak a Jan Fojtík. Tady, u Wittalů, bydlel od roku 1945 do začátku let padesátých první poválečný komunistický starosta Brna Vladimír Matula a několik let i ministr vnitra Rudolf Barák, kterého v šedesátých letech čekal strmý pád až do kriminálu. Od poloviny padesátých let tu ovšem byly běžné nájemní byty, v každém patře pro dvě normální brněnské rodiny. O tom, že bydlí ve vile po pánovi, jehož zástěry jim možná visí u sporáku a který se prý před každou večeří hebrejsky pomodlil, už ti lidé nic nevěděli. Jak by také mohli.