Cestou do práce kráčíte kolem rybníka, když si všimnete, že do vody spadlo malé dítě, které zjevně neumí plavat. Rodiče nikde a ostatní kolemjdoucí jsou nečinní nebo si ničeho nevšimli. Vy však můžete včas zasáhnout. Má to ovšem háček: pokud se rozhodnete dítě zachránit, zcela jistě si zničíte nové boty a nejspíš také zmeškáte dopolední schůzku. Skočíte do vody? A souhlasili byste, že máte dokonce morální povinnost to udělat?
Slyšeli jste někdy o „straussovském čtení“? Od filozofa Lea Strausse pochází myšlenka, že různí myslitelé v dějinách své myšlenky často skrývali. Prosté, povrchové čtení jejich děl dávalo smysl každému. Ale vedle toho do nich zakódovávali myšlenky skryté, potenciálně nebezpečné, jichž se povolaní doberou „ezoterickým čtením“. Myšlenka je to sporná, zvlášť když ve své zvulgarizované podobě umožňuje tvrdit o každém díle prakticky cokoli.
Maximum podnětů při minimální expozici. Víme, co právě dělá Trump, sledujeme války, cizí rozchody i to, kterak jeden komentátor ponižuje druhého. A každý si můžeme přiložit své polínko. Sociální sítě právě toto slibovaly: demokratizaci obsahu. Třeba filozof Jürgen Habermas poznamenal, že knihtisk proměnil většinu populace v potenciální čtenáře, zatímco digitální revoluce proměnila čtenáře rovnou v potenciální autory. Jenže z dat vyplývá trend, který tuto představu komplikuje.
„Ale to je bomba, vás přišlo dneska docela dost,“ pochvaluje si Michal David publikum v pátek brzy odpoledne v pětitisícovém Boru. „Je to tady supr, máte hezký náměstí,“ rozhlédne se a hned rozjíždí jeden z koncertů ve volebním obvodu Cheb na podporu kandidátky do Senátu Sandry Tsoukernik. Manželky miliardáře, pokerového hráče a bývalého majitele řetězce kasin Leona Tsoukernika, která kandiduje jako nezávislá, ale za hnutí ANO.
Projíždíme centrem Českých Budějovic. Na dohled jsou slavné Masné krámy, podnik, do kterého během svojí vojenské služby ve městě v 50. letech chodíval Václav Havel, ráz města ale teď udávají hlavně všudypřítomné předvolební plakáty, z nichž k voličům shlíží jihočeský hejtman Martin Kuba s primátorkou Dagmar Škodovou Parmovou. Není divu, že Kubovu kandidátku Naše Česko považují místní za jasného favorita. Vedle současné primátorky a hejtmana na ní lze najít i bývalého hejtmana Jana Zahradníka, všichni byli až do loňského roku členy ODS. Pak však Kubu následovali do jeho nově založeného hnutí.
V roce 628 odvěké nepřátelství mezi Římany a Peršany dosáhlo svého vrcholu, když skončila nejdelší a nejkrvavější válka mezi těmito prastarými říšemi. Peršané došli až k branám Konstantinopole, jen aby je císař Heraklius zatlačil k jejich hlavnímu městu Ktésifónu a donutil ke kapitulaci. Dvacet šest let trvající konflikt obě impéria finančně, lidsky i materiálně naprosto vyčerpal. Když se jen o pár let později z Arabského poloostrova vyřítily kmeny poháněné novou vírou, islámem, konec byl rychlý. Ktésifón padl v roce 637. Římská, respektive Byzantská říše se udržela, ale přišla o rozsáhlá území.
Mezi klasické texty Václava Havla patří Dopis Gustávu Husákovi z roku 1975. Začíná zdvořilým oslovením „Vážený pane doktore“ a má osmadvacet stran. Za týden mu ze sekretariátu generálního tajemníka přišla odpověď, že se jím zabývat nebudou, protože skutečným adresátem nejsou soudruzi na ÚV, ale západní sdělovací prostředky, jimž Havel dopis také poskytl. Což prý dokazuje jeho skutečný záměr – posloužit antikomunistické propagandě.
V posledních dnech a týdnech zesílily hlasy varující před až existenciálním nebezpečím, které údajně představuje umělá inteligence (AI). Nejdříve 9. září Jacob Coxton publikoval výbušné vlákno na sociální síti X. „Dnes jsem podal výpověď ve společnosti Anthropic. Poslední tři roky jsem se věnoval výzkumu v oblasti předtrénování jak v OpenAI, tak v Anthropicu. Ani jedna z těchto společností nejedná zodpovědně. Řítí se přímo k samovylepšující se superinteligenci a hazardují s našimi životy,“ napsal.
Rozlohou to náměstí není na české poměry nijak výjimečné, ale zažijete tu směsici vjemů, výživnou a pestrou asi jako málokde. Restaurace, kavárny, fastfoody, módní obchody globálních značek, stánky moravských vinařů, velká pivnice nebo orloj připomínající zmenšeninu barcelonského mrakodrapu Torre Glòries od architekta Jeana Nouvela (který má jedinou vadu – nikdo z něj nepozná, kolik je hodin). Z jednoho rohu na vás útočí ruch sbíječek kombinovaný s mužem, který vykřikuje slova lidovky Holka modrooká, z protilehlého ruch tramvají. I takové je náměstí Svobody, centrální místo Brna, ani ne deset minut pěšky od hlavního vlakového nádraží, odkud se sem lze zatím pořád pohodlně dostat – už přes dvacet let totiž město mluví o přesunu železničního uzlu o necelý kilometr na jih.
"Romanus orbis ruit et tamen cervix nostra erecta non flectitur (Římský svět se hroutí, a přesto naše šíje zůstává vzpřímená a nesehne se),“ napsal v roce 396 svatý Jeroným. Impérium se zdálo být stále ještě neohrožené, přesto nešlo nevnímat mnohé symptomy úpadku. K vyplenění Říma Vizigóty zbývalo 14 let. Jeroným měl pro tento úpadek vysvětlení: „Barbaři jsou silní kvůli našim hříchům, římské armády poražené kvůli našim chybám.“
„Vzdělanostní pohroma“ – v podobném duchu komentovala v posledních dnech řada evropských médií nové výsledky šetření PISA (Programme for International Student Assessment), jež zjišťuje úroveň čtenářské a matematické gramotnosti a přírodovědných znalostí mezi žáky ve věku 15 let. V průměru zemí OECD děti v základních dovednostech ztrácejí body, byť vývoj není všude tak dramatický: Velká Británie si své skóre udržela, v Česku je pokles mírnější, zatímco Německo zaznamenává výrazný dlouhodobý propad. Němci hovoří o katastrofě, Španělé o historickém dně, Nizozemci o krizovém akčním plánu. Estonsko se drží mezi světovou špičkou, byť i jeho žáci ztratili body ve čtení.
Když ho šéf ANO Andrej Babiš loni lanařil, aby za hnutí kandidoval do sněmovny s výhledem, že může být opět ministrem školství, vypadalo to, že už si ti dva rozumí. Robert Plaga mluvil o tom, že si z minulosti v Babišově vládě vzal ponaučení. Začali si prý vysvětlovat věci předem, aby se nepřekvapovali na tiskovkách a neopakovala se léta 2019 a 2021, kdy Babiš zvažoval Plagovo odvolání. Ministra tehdy zachránila nečekaná vlna podpory, na jeho obhajobu se postavil prakticky každý, kdo v oboru něco znamenal: od pedagogických spolků přes odboráře po zástupce univerzit. Stačilo však první ostřejší vyjednávání o státním rozpočtu v této vládě a historie se opakuje.
Každý z masy diskurzů, které tvoří demokratický veřejný prostor, má svého skrytého hybatele – otázku, na niž odpovídá. Označme ho slovem atraktor, vypůjčeným z matematické teorie chaosu, dejme mu ale jen omezený metaforický smysl: podobně jako třeba kosmologický výraz černá díra je metaforou komunikace, v níž se bezvýsledně utápí všechny informace, výraz diskurzivní atraktor je metaforou pro nasměrování veřejných diskurzů. Rozeznat a pojmenovat ty skryté hybatele naší řeči a udělat z nich téma veřejného užívání rozumu vyžaduje hermeneutickou kompetenci, která se rozvinula jako obecná charakteristika „moderního člověka“ až v liberálním veřejném prostoru.
Měsíc před americkými prezidentskými volbami v roce 2012 se dostala na veřejnost nahrávka republikánského prezidentského kandidáta Mitta Romneyho, jež vešla ve známost pod slovy „47 procent“. Těch 47 procent obyvatel „je závislých na vládě, myslí si, že jsou oběti, myslí si, že vláda má povinnost se o ně postarat,“ řekl Romney. „Můj úkol je těmito lidmi se nezabývat (míněno v kampani). Nikdy je nepřesvědčím, že by měli přijmout osobní zodpovědnost a starost o své životy.“ Překvapivé není, že tato nahrávka byla kampaní Baracka Obamy politicky využita a přispěla k jeho vítězství.
Začátkem druhé poloviny července ještě českým veřejným prostorem doznívalo drama mezi vládou a prezidentem kvůli summitu NATO v Ankaře; ministr spravedlnosti zrovna předkládal reakci na kompetenční žalobu; zároveň se řešil zákaz mobilů ve školách a důsledky silných bouřek na jižní Moravě. Uprostřed všeho toho vzruchu pak snadno zapadla zdánlivě nedůležitá zpráva ze zámoří: na jakousi technologickou firmu s bizarním jménem Hugging Face zaútočila umělá inteligence, která se údajně vymkla kontrole svých tvůrců ze známé společnosti OpenAI, jež vyvíjí populární model ChatGPT.
Kdo se dnes pokusí zjistit, co se děje s kriminalitou dětí a mladistvých, narazí na rozporný obraz. Jedny titulky varují před jejím nárůstem i stupňující se brutalitou pachatelů, jiné připomínají, že z dlouhodobého hlediska se kriminalita mladých drží na nízké úrovni. Rozcházejí se pohledy soudců, ale i psychiatrů, kteří se s mladými pachateli setkávají profesně. Konečně ani statistiky neposkytují jednoznačnou odpověď: v závislosti na zvoleném období či druhu trestné činnosti lze dospět k odlišným závěrům.
Málokterý příběh zrady je tak ohromující a dalekosáhlý jako příběh tzv. cambridgeské pětky – skupiny studentů elitní britské univerzity sympatizujících s komunismem, které v mládí, v třicátých letech, naverbovala ke spolupráci sovětská rozvědka, aby se pak začlenili do britského zpravodajského, diplomatického a politického establishmentu. Pětice agentů způsobila Británii skutečně obrovské škody, rovnou dvojího druhu. Jejich špionáž ve prospěch Stalinova Ruska byla jednak velice efektivní. Říci o nich, že významně ovlivnili dějiny, není nadsázka.
Od začátku americké války proti Íránu uběhl půlrok. Bez větší pozornosti 17. srpna vypršela platnost americko-íránského memoranda o porozumění, jež mělo válku ukončit. To zavedlo příměří a stanovilo, že během 60 dnů od jeho uzavření obě strany mají vyjednat trvalý mír, včetně budoucnosti íránského jaderného programu. Vyjednávací lhůtu šlo v případě potřeby prodloužit. Žádný trvalý mír nenastal. Ani lhůta nebyla prodloužena. Místo toho americký ministr financí Scott Bessent dramaticky ohlásil „ekonomický den D“.
Alternativa pro Německo (AfD) je nejdůležitější politická strana Evropy. Okamžikem, kdy začne ovlivňovat politiku spolkové vlády, se zadrhává: dosavadní dirigistické fungování Evropské unie, klimatická politika a Green Deal nebo azylová pravidla. Anebo platí druhý výklad, že se moci v nejdůležitějším státě Evropy chopí nahnědlá xenofobní pravice s autoritářskými sklony a už nic nebude jako dřív?
„Je to šílené! Další naprosto zbytečná byrokracie, která ničemu nepomůže, ale musíme ji teď řešit naprosto všichni,“ ulevuje si marketér Miroslav Smolák, který roky pracuje pro politické klienty převážně v menších městech. Právě teď, několik týdnů před komunálními volbami, je v jednom kole. Letos ale navíc i kvůli obavám o dodržení zákonů a pravidlům, s nimiž se dosud Česko v žádných volbách nesetkalo. A které mohou ovlivnit už tak roky slábnoucí chuť lidí jít do politiky.
„Přeji si, abych to řekl,“ prohlásil prý spisovatel a dramatik Oscar Wilde na vtipnou repliku malíře Jamese McNeilla Whistlera. „Ale ty to řekneš,“ odpověděl mu Whistler, čímž narážel na Wildeovu tendenci přisvojovat si aforismy bez ohledu na to, zda je opravdu vyslovil. Právě jemu připisované bonmoty jsou jedním z meřítek Wildeovy nesporné literární geniality. Ten je známý nejen díky svým dílům jako Obraz Doriana Graye a Jak je důležité míti Filipa, ale i díky spektakulárnímu pádu, kdy byl postaven před soud kvůli své homosexualitě a odsouzen ke dvěma letům těžkých prací.
Cambridgeský profesor Jason Arday byl plagiátor, o svém životě bájil až groteskním způsobem, jeho k vydání přichystaná autobiografie byla zjevně plná výmyslů. A teď je mrtvý. Velmi pravděpodobně vlastní rukou (v době vzniku těchto řádků to nebylo oficiálně potvrzeno), podle britských médií měl v den smrti zanechávat přátelům hlasové zprávy a svěřovat se v nich, že už nemůže dál. Debaty a spory o Ardayově aféře ale pokračují, otázkou dne se zdá být: Kdo ho zabil?
Pro sociální politiku vlády Andreje Babiše to bylo příznačné. Když nedávno šéf ANO veřejně kritizoval „neúměrný“ nárůst podpory v nezaměstnanosti, která lidi nemotivuje hledat si práci, takže by bylo dobré ji osekat, dalo se s tím – zvlášť z pohledu pravičáka – jen souhlasit. Méně už však dávalo smysl, proč loni – půl roku před volbami – pro tento nárůst sám hlasoval. Ač to teď vysvětlil s tím, že nejde o obrat názorů, protože velká novela tehdejší vlády Petra Fialy obsahovala i dobré věci, a proto ji podpořil, šlo o jeden z mnoha pozoruhodných posunů Babišova kabinetu v sociální politice, na nichž lze doložit, jak se mění rétorika a ambice nejsilnějšího vládního hnutí – před volbami a po nich.
Velké americké deníky mají tradici, že uniformně liberální orientaci svých komentářů vyvažují zaměstnáním jednoho symbolického konzervativce. Tuto roli v New York Times plnil od roku 2009 Ross Douthat. Hrát ji aspoň trochu smysluplně není snadné; jeho předchůdce Bill Kristol to vydržel rok. Douthat to vydržel do letošního srpna. Jeho kariéra je příležitostí k zajímavému ohlédnutí za těmito přelomovými patnácti roky.
„Nikdo nemůže popřít, že masová migrace měla na naše společnosti negativní dopad. Projevila se (…) erozí společenské důvěry. Především obyčejní lidé platili za nekontrolovanou migraci příliš dlouho příliš vysokou cenu.“ Tyto věty nepocházejí z projevu lídrů německé AfD či francouzského Národního shromáždění. Objevily se ve společném prohlášení, které po krizi ve španělské Ceutě vydaly premiérka Dánska a premiérka Itálie. A dokazují zásadní proměnu evropské debaty o migraci – slyšet tyto samozřejmosti z úst evropského establishmentu bylo totiž ještě donedávna v podstatě nemyslitelné.
Kauza Jasona Ardaye, nyní již bývalého profesora na slovutné univerzitě v Cambridge, se během pár dnů proměnila z komedie na tragédii. Jeho životní příběh, jak ho sám podával, se zdál neuvěřitelný. Posuďte sami. Autistický chlapec, jenž do 11 let nemluvil a do 18 neuměl číst a psát, tyto nedostatky zázračně dohnal a v roce 2023 se v 37 letech stal nejmladším černošským profesorem v historii Cambridge. A nejen to. Vybral 5,5 milionu liber na charitu. Uběhl 30 maratonů během 35 dnů, posledních devět se zlomenou nohou.
V kontextu globální krize porodnosti je Izrael zemí zaslíbenou. Dětí ubývá napříč světem a většina bohatých států se propadla hluboko pod záchovnou hranici úhrnné plodnosti, již symbolizuje magické číslo 2,1. Tedy dvě děti na ženu, které nahrazují rodičovský pár, plus zbývající desetina, která vyrovnává skutečnost, že se rodí o něco více chlapců než dívek a že ne všechny dívky se dožijí dospělosti. Nejde přitom jen o neduh blahobytného Západu.
Pro vládního hegemona to letos bude zvláštní volební rok. Hnutí ANO může v komunálních i senátních volbách výrazně uspět, přesto na obou nejexponovanějších místech s obrovskou pravděpodobností uhájí většinu současná vládní opozice. Řeč je o Senátu a vedení Prahy. Ač se komunální volby týkají všech více než šesti tisíc obcí a měst v České republice a v mnoha, zejména těch krajských i bývalých okresních, je ANO favoritem, v hlavním městě s velkým úspěchem počítat nemůže. Byť si dlouho věřilo, že by letos mohlo zopakovat úspěch z roku 2014.
Co přesně způsobilo náhlou migrační vlnu do španělské Ceuty, kdy hranici s Marokem během jednoho dne přešlo snad až přes 70 tisíc lidí, není zcela jasné. Někteří kladou vinu španělskému Nejvyššímu soudu, který nedávno dospěl k verdiktu, že migrantům přicházejícím z moře se musí dopřát plnohodnotný proces. Pohraničníci je nemohou automaticky vracet. A opravdu nyní se většina do Ceuty dostala tak, že hraniční bariéru obeplavala. Další za tím vidí počínání socialistického premiéra Pedra Sáncheze, jenž nedávno zlegalizoval pobyt 1,2 milionu nelegálních migrantů, což působilo jako „faktor přitažlivosti“.
Moderátor, mediální podnikatel a člen Rady České televize Luboš Xaver Veselý (vlastním jménem Lubomír Veselý) v červenci prožil velmi nepříjemnou chvíli. Svěřil se s tím publiku svého pořadu Deníček na YouTube kanálu své televize XTV, rozprávěl na to téma něco přes dvacet minut. Pan Veselý je dlouholetý fanoušek tvorby hudebníka a textaře Roberta Křesťana. Přispěl proto i do veřejné sbírky na natočení další desky Křesťanovy kapely Druhá tráva, jména donorů mají být vytištěna v bookletu alba. Po nějaké době se mu ozval manažer skupiny s tím, že Druhá tráva tam jeho jméno mít nechce a příspěvek mu vrátí.
