Následující slova už jsou trochu nadužívaná a mohou ztrácet na významu. Pokračuje trend započatý v covidové éře, kdy jsme si zvykli žít na dluh, mít stamiliardové deficity a do toho mluvit o konsolidaci. Jenže ono to tak prostě je. Vraťme se na tomto místě ještě jednou k návrhu státního rozpočtu na rok 2025, tedy rok volební. Bude to závěrečná vizitka současné koalice, ať už příští volby dopadnou jakkoli.
„Republikáni také kupují tenisky,“ odpověděl někdy v devadesátých letech basketbalový hráč Michael Jordan na otázku, proč se víc politicky neangažuje. Ve své době největší hvězda NBA a tvář firmy Nike, která po něm pojmenovala řadu sportovní obuvi, prokázala velkou dávku pragmatického podnikatelského myšlení. Vždy se našli kritici, kteří měli pocit, že svou apolitičností Jordan nějak selhal. Ten ale stojí za svým. V dokumentárním seriálu Poslední představení potvrdil, že onu větu opravdu řekl, a zopakoval by ji prý znovu.
Problémy německé ekonomiky se vzhledem k významu Německa pro evropskou ekonomiku i ekonomiku naši dostaly do centra pozornosti mnohých ekonomických debat. Běžný úhel pohledu se zaměřuje především na přítomnost a blízkou budoucnost a je samozřejmě vrcholně relevantní. Je velmi pravděpodobné, že stávající problémy Německa jsou spjaty nejen s vyčerpáním jeho ekonomického modelu, ale i s tím, že největší ekonomický projekt EU posledních tří desetiletí, zavedení eura, vyčerpal svůj ekonomický potenciál, přičemž zjevně nenaplnil ani zdaleka to, co se od něho očekávalo.
Favorit letošních krajských voleb, hnutí ANO, měl velkolepý rozjezd horké fáze volební kampaně. Na poli nedaleko vinařské obce Havraníky u Znojma vyrostlo pódium, na němž stáli celostátní i krajští lídři Babišova spolku. Stylizace za přítomnosti televizních kamer byla téměř bukolická: muži měli na sobě bílé rozhalené košile, ženy modré šaty, z pódia obřadně sestupovaly zavěšeny do svých kolegů. Všichni vypadali jako spořádaní venkovští katolíci, směřující slavnostně na mši za vítězství „našich zbraní.“
Thukydides byl řecký vojevůdce, který nám v 5. století před naší érou zanechal jedno z klíčových děl evropské civilizace, knihu o peloponéské válce. Dodnes jde o jeden ze základních studijních textů univerzit a vojenských akademií zabývajících se praktickou psychologií mezinárodních vztahů. Druhá z postav tohoto příběhu je Graham Allison, dnes čtyřiaosmdesátiletý profesor ze škol, jako je Harvard, a dlouhou dobu jeden z hlavních analytiků amerického ministerstva obrany. Patří mezi nejslavnější žáky Henryho Kissingera a svými přednáškami ovlivnil mnoho amerických generálů.
Vláda Petra Fialy (ODS) odtajnila v noci ze soboty na neděli návrh státního rozpočtu na příští rok. Ten počítá s deficitem 230 miliard korun, což je podle řady ekonomů, ale i některých vládních politiků obrovské numero, které neodpovídá tomu, že rok 2025 nebude – pokud se nestane něco neočekávaného – rokem krizovým. Bude však rokem volebním. Hospodářský růst 2,6 %, inflace pod 2,5 %, téměř žádná nezaměstnanost, nejsou předpokládány žádné mimořádné výdaje, prostě normální, celkem vlídné ekonomické časy. Co však normální není, je deficit státního rozpočtu vysoko nad 200 miliard.
Za posledních deset let se zdvojnásobil počet pokusů o početí v centrech asistované reprodukce, díky umělému oplodnění se u nás rodí pět procent miminek. Úspěšnost roste, do 35. roku mají ženy velkou šanci, že se in vitro fertilizace (IVF) povede, a lékaři si vědí rady i s těmi, kterým už bylo čtyřicet. Ale ve většině případů to chce velké a vysilující úsilí a mnoho párů lačných po dítěti neví, do jakého boje se to vlastně vydávají. Je to začarovaný kruh, ženy s těhotenstvím vyčkávají, i právě proto, že vždycky nějaká možnost existuje, a do center se dostávají čím dál starší.
Město Sankt Petěrburg, v minulosti také Petrohrad a Leningrad, mělo v Rusku vždycky trochu výjimečné postavení. Leží u moře, nedaleko od Helsinek, Tallinnu a Stockholmu, a kontakt se západními cizinci je tu mnohem intenzivnější než jinde. Koncentrují se tu vědy a umění, s nimi i nezávisle uvažující osobnosti. Ačkoli zde sídlil car, zdejší obyvatelé mu nikdy nebyli oddáni na život a na smrt a nesouhlas s vládní politikou je tu součástí městské DNA. Tady začaly vzpoury, které ukončily samoděržaví a o něco později smetly prozatímní vládu Kerenského. Tady demonstrovali mladí lidé a jejich matky proti válce v Afghánistánu.
Třetího září uplynou dva roky od velkých protivládních demonstrací na Václavském náměstí. Už tehdy bylo jasné, že jde o vystoupení části české společnosti, která má odlišné představy o uspořádání a směřování státu. Pro toho hnutí se vžilo nepřesné označení dezoláti. Dnes jsou rozseti do různých politických skupin a zdá se, že svůj vliv poztráceli. Výrazně však ovlivnili politickou a mediální atmosféru v zemi. Ve prospěch opozice sehráli podobnou roli jako uskupení Milion chvilek pro demokracii pro dnešní vládní koalici.
Za rok touto dobou bude v plném proudu kampaň před sněmovními volbami. Současná vládní koalice toho voličům jistě ještě mnoho slíbí a hodně toho rozdá. Za pár dní vláda zveřejní rozpočet na příští rok, který letos poprvé do poslední chvíle tají a jednání o něm veřejně neprobíhají. Stále zatím nebyla vyřešena ani otázka, zda od letošního září dostanou všichni státní zaměstnanci plošně přidáno. Ministr financí Zbyněk Stanjura teď do médií vzkazuje, že bez překročení plánovaného schodku na to (kupodivu) nemáme a že to nedovolí.
Mezi čtenáři Echa jsou jistě lidé, kteří s gustem naslouchají příběhům o selhání centrálního plánování. Je to pochopitelná a zdravá záliba vlastní i antikomunistům i libertariánům. Vynikajícím zásobníkem těchto příběhů je kniha Vidět jako stát (1998), což napovídá její podtitul: Jak selhaly určité plány na zlepšení lidského údělu. Její autor, americký antropolog James C. Scott, zemřel v červenci ve věku 87 let.
„Kdo touží zachránit svět, měl by se jít léčit,“ poznamenává filozof a mediální teoretik Norbert Bolz. Trochu cynické. Kdo by nechtěl, aby byl svět spravedlivější? A copak není zapotřebí zabránit apokalypse? Málokdo si užívá utrpení, ať své, či cizí. Skvělý doklad starostlivého, necynického postoje je báseň Budoucím. Bertolt Brecht zde pateticky i nádherně vypisuje omluvu generaci, která přichází po té jeho. Omlouvá se za nízkost, pokřivené rysy, všechno zlo válečných let. Theodor Adorno dodal, že básnit po holocaustu je barbarství.
Před KDU-ČSL jsou zářijové volby, v nich lidovci obhajují 53 krajských mandátů, jedno hejtmanské a dvě senátorská křesla. Pár týdnů nato je čeká celostátní sjezd, možná klíčový. V historii samostatné České republiky už lidovci procházejí třetím přelomovým obdobím. V tom prvním se jejich předseda Josef Lux pokusil, zvlášť v letech 1996–1998, přeformátovat lidovce na hlavní sílu na české pravici. Ostře se tehdy vymezil vůči ODS a Václavu Klausovi, rozehrál velkou hru spojenou s jeho odvoláním z pozice premiéra, ale výsledkem bylo jen necelých devět procent hlasů v předčasných volbách.
„Zvládání zpětné vazby se stalo prací na plný úvazek,“ psali ve Wall Street Journalu na adresu knihy Úzkostlivá generace od sociálního psychologa Jonathana Haidta. Ostatně sama kniha je zčásti i o tomto: všudypřítomná vypjatá diskuse vede k tomu, že velká část úsilí netkví ve výkonu samém, třeba v napsání knihy, ale ve schopnosti tenhle výkon ustát. Leč v první řadě pojednává kniha o proměně dětství. To se změnilo zaprvé vlivem nadměrného rodičovského dozoru a zadruhé nadužíváním digitálních technologií.
Z konstatování, že Spojené státy jsou politicky a společensky hluboce rozdělené, se dávno stala celosvětově přijímaná rutinní pravda. Často doplňovaná poznámkou zasvěcených, že míra tohoto rozštěpení Ameriky se spíš zvyšuje. Příkopy jsou postupem času hlubší, neporozumění obou hlavních politických a ideových táborů – zhmotněných do dua klíčových politických stran – zásadnější, intenzita nesvornosti silnější, možnost dohody na čemkoli obtížnější. Tento text se nechce věnovat analýze toho, jak, proč a kdy přesně toto „rozpojení země“ vzniklo.
Jakési pomyslné nůžky se rozevírají nejenom mezi chudými a bohatými regiony či generacemi, ale také v lese. Týká se to hub, stromů, zvířat i pocitu národní identity, neboť etnologové už dávno rozdělili evropské národy na mykofobní a mykofilní a není nutné připomínat, že aspoň podle statistik mezi nejvíc mykofilní národy světa patří Poláci, Slováci a Češi. Ejhle, asi toho máme společného víc, než jsme si mysleli. Ale můžeme se také ptát, zda bez hub a některých stromů také nepřijdeme o část národní duše. Mykofobie nerovnoměrně vzrůstá směrem na západ a severozápad, ale dějí se i velké mentální změny.
Vzpomínám si na setkávání „naživo“ se západní kulturou na FF UK v šedesátých letech, třeba na návštěvu Johna Steinbecka a Edwarda Albeeho, autora hry Who is afraid of Virginia Woolf, tehdy, v roce 1963, nepříliš známého, slavný film s Burtonem a Taylorovou ještě nebyl natočen. Besedoval s námi také Kirk Douglas, z československé filmové tvorby toho mnoho neznal, ale mluvil s obdivem o filmu Obchod na korze, který v roce 1966 dostal Oscara. Někteří studenti z publika se mu snažili vysvětlit, že ten film „přehnaně kritizuje“ Slovensko, což muselo vyvolávat groteskní pocity v umělci zvyklém považovat radikální kritiku své vlasti za intelektuální ctnost.
„Divoká a zuřivá vzpoura opustila lesy a ve jménu reformy se proháněla po našich ulicích,“ stěžoval si v roce 1780 Edmund Burke, považovaný za zakladatele moderního konzervativismu, na vlnu bouří známou jako Gordonovy nepokoje. Ty vyvolalo plánované omezení diskriminace britských katolíků. Šéf Protestanské asociace lord Gordon tvrdil, že nový zákon umožní katolíkům sloužit v armádě a tím ohrozí bezpečnost Spojeného království, jelikož budou moci lehce plánovat zradu. Nejdřív pokojné protesty se zvrhly v orgie násilí, dav plenil a raboval, ničil budovy spojené nějak s katolíky, třeba zahraniční velvyslanectví, či se státní autoritou.
O málokterém tématu se v posledních letech popsalo tolik papíru jako o dezinformacích a svobodě slova. Přitom na tomto poli se v Česku nic zvláštního neděje, i když se to z obranářské rétoriky některých médií a politiků nezdá. V řadě sousedních zemí, včetně Německa, je svoboda slova velkým tématem. V Česku se tyto trendy zatím neprojevily. Proč? Stále je u nás živá tradice antikomunistické revoluce z listopadu 1989. Šéfové velkých médií zažili ve formativním věku skutečnou nesvobodu, takže jsou na projevy cenzury, autocenzury a potlačování názorů mimořádně citliví.
Visegrádské země jsou si v mnoha ohledech velmi podobné. Vůbec přitom nejde pouze o minulost. Mají srovnatelnou úroveň HDP na obyvatele, podobnou strukturu výroby, zahraniční investoři je vnímají téměř jako jednotný trh. Spolu s několika dalšími středoevropskými zeměmi patří Polsko, ČR, Slovensko a Maďarsko v posledních desetiletích k jednomu z nejrychleji se rozvíjejících regionů .V testech PISA pro středoškoláky dosahují zdejší mladí lidé lepších výsledků než Němci nebo Francouzi. Je však obecněji střední Evropa schopna lépe než doposud politicky zúročit onen téměř civilizační skok, jenž byl učiněn po pádu komunistické diktatury?
Kočičí bezdětná dáma je nešťastná. Náplastí na její bolest je, když nešťastnými může učinit ostatní. Tento osobnostní profil Kamaly Harrisové vyšvihl J. D. Vance, Trumpův kandidát na viceprezidenta. V reakci na to vylezli ze svých skrýší kočičí bezdětní muži a chopili se ironie s příměsí smutku. Trika a pouzdra na mobily s nápisem Hrdý kočičí bezdětný muž prodával Amazon nejspíš už předtím. Ale teprve nyní se stala hitem.
Ofenziva Evropské unie proti klimatické změně neustává. Došli jsme na práh stavu, kdy i letargičtější občan pohledem do peněženky zjistí, že Green Deal ho něco stojí. Přímé náklady budou způsobeny tím, že od roku 2027 se evropský systém emisních povolenek ETS rozšiřuje o vytápění domácností, tedy v podstatě bude zavedena daň na plyn, a o pohonné hmoty, tedy bude zavedena další daň na benzin a naftu. V první fázi, ETS 1, musely povolenky kupovat „pouze“ energeticky náročnější obory jako ocelárny, cementárny, uhelné elektrárny či ústřední teplárny. Povolenky na osobní dopravu a vytápění domácností se jmenují ETS 2.
Mohlo by se zdát, že zásadní společenský a politický střet dneška se odehrává mezi utopisty (často mladšími) a nostalgiky (často staršími), těmi, kdo chtějí jít kupředu (ať už to znamená cokoli), a těmi, kdo chtějí společnost směřovat opačným směrem. První se – v očích svých kritiků – upínají k nějakému absurdnímu a dosavadní lidskou zkušenost popírajícímu projektu proměny společenského uspořádání, jejich snaha, úprk vpřed, proto nutně musí skončit nárazem do zdi reality, v troskách iluzí anebo v potěmkinovské vesnici udržované násilím státní moci.
Funkce amerického viceprezidenta nepatří mezi ty nejdůležitější na světě. Jeho oficiální pravomoci a povinnosti jsou téměř nulové. Jeho hlavním úkolem je být zálohou, kdyby se prezidentovi něco stalo. Neoficiálně slouží především jako kladeč věnců a žolík ve volebních kampaních. Prezidentští kandidáti si vybírají své partnery, aby signalizovali ochotu naklonit si voliče, jež nemusí oslovovat oni osobně. Donald Trump si v prvních volbách vybral za kolegu Mikea Pence, aby uklidnil zbožné evangelíky, jež znepokojoval jeho prostopášný život. Kamala Harrisová se stala viceprezidentkou Joea Bidena, jelikož progresivní křídlo demokratů požadovalo na kandidátce ženu černošku.
„Cílem nemainstreamových médií je svrhnout režim,“ tvrdil Jürgen Elsässer, šéfredaktor časopisu Compact, než byl – prozatím – svržen sám. Média i sociální sítě zaplavily fotografie postaršího pána stojícího v županu ve dveřích svého domku. Je v obklíčení víc než dvou desítek zakuklených policistů. Následuje domovní prohlídka – stejně jako na dalších místech Německa. Do akce byly zapojeny stovky policistů po celé zemi.
Nadcházejícím krajským a senátním volbám předcházel ostrý spor o termín jejich konání, který, jak víme, prozatím určuje prezident republiky po konzultaci s politickými stranami. Termín pro podzimní typ voleb (komunální, senátní, krajské) se od revoluce neustále přesouval. Začínalo se v prvním listopadovém týdnu, následoval konec října, až se datum překlopilo do září. Důvodem byly stesky politiků, že listopadové plískanice nejsou pro volební kampaň příliš vhodné. Svaz měst a obcí při debatách o jejich datu přišel s nápadem udělat krajské volby a první kolo voleb senátních už 14. září.
Červnové volby do Evropského parlamentu byly pro Národní sdružení jednoznačným úspěchem. Stejně tak první kolo voleb do francouzského parlamentu se této straně povedlo. Jistá část volebních průzkumů jí dávala dokonce malou šanci na parlamentní absolutní většinu. To se však nestalo. Ve druhém kole Národní sdružení obdrželo přes 10,1 milionu hlasů, což stačilo na 142 křesel. Byl to úspěch, nebo prohra? Má strana kam růst, nebo dosáhla svých limitů? Jaká bude její strategie pro prezidentské volby 2027? V hodnocení výsledků voleb se setkávám s dvěma přístupy.
Zbrojení, tabu století, nouzový stav. To jsou obraty, které se v posledních měsících objevovaly ve vyjádřeních politiků, když hovořili o demografii. O zbrojení hovořil Emmanuel Macron. Francie je přitom pověstná – v porovnání s ostatními zeměmi OECD – nadprůměrnými investicemi do rodinné politiky. Dlouhou dobu také patřila k těm zemím starého kontinentu, kde byla porodnost o něco vyšší. Od roku 2010 však i Francie čelí poklesu. Mezi lety 2022 a 2023 propadla porodnost o šest procent. Na jednu Francouzku nyní připadá v průměru 1,7 dítěte.
V prvních týdnech července spustil premiér Maďarska, které po druhé pololetí roku 2024 předsedá Evropské unii, práci na mírovém uspořádání pro Ukrajinu (a Rusko; a Evropu; a svět). Druhého července byl Viktor Orbán u Volodymyra Zelenského v Kyjevě, 5. července navštívil Vladimira Putina v Moskvě, 8. července Si Ťin-pchinga v Pekingu. Ofenziva byla završena o tři dny později na summitu NATO ve Washingtonu separátní schůzkou s tureckým prezidentem Recepem Erdoğanem; odtud ještě zaletěl za Donaldem Trumpem na Floridu.
Jednoho slunečného červnového rána se v Polské ulici na pražských Vinohradech sešli pracovníci dlaždičsko-asfaltérské firmy DAP a úzká rodina Zuzany Vanišové. Do chodníku vložili dvě betonové kostky překryté mosaznou destičkou, na níž jsou vyražena jména MUDr. Arnošt Pachner a Elsa Pachnerová. Je tu zaznamenán i rok 1942, kdy oba zemřeli ve vyhlazovacím táboře Treblinka. Kameny zmizelých jsou památníčky konkrétních obětí německého národního socialismu, lidí, kteří nemají hroby.
