Eseje

Borgiové ve Výmaru

Náš současný svět se nápadně podobá tomu, jak vypadala Evropa v roce 1930, tvrdí ve své nové knize Robert D. Kaplan, předseda katedry geopolitiky Institutu pro výzkum zahraniční politiky a bývalý poradce Pentagonu. A není sám. Srovnání s Výmarem se ve veřejném prostoru objevují čím dál častěji. Kaplanova nová kniha Pustá země nedávno vyšla v českém překladu v nakladatelství Bourdon (jehož zakladatelem je exministr Ivan Pilip). Právě zde v poslední době vycházejí jedny z nejzajímavějších současných knih o geopolitice. Vyšla tu i novinka Giuliana da Empoliho Hodina predátorů. Politolog, který působil jako poradce italského premiéra Mattea Renziho, v ní píše, že v dnešní době u elit pozoruje návrat k manýrám Borgiů. Jsou tato srovnání přitažená za vlasy, nebo o naší době skutečně vypovídají něco podstatného?

Extrémní formy kohabitace

„Klidně si před panem prezidentem kleknu a řeknu: Prosím nejezděte, nechte to být, neoslabujte vyjednávací pozici naší země!“ Zní vám to povědomě? Ne, není to vyjádření některého z českých koaličních politiků k prezidentu Petru Pavlovi a jeho účasti na summitu NATO v Ankaře. Tato slova pronesl polský ministr zahraničí Radek Sikorski na podzim roku 2008, kdy šlo o záměr prezidenta Lecha Kaczyńského zúčastnit se Rady EU v Bruselu.

Komunismus v Americe

Donald Trump je nepochybně dominantní postavou americké politiky. Nejen proto, že jako šéf Bílého domu je stále nejmocnějším člověkem na světě. Jeho chování, jež v sobě kombinuje nevyzpytatelnost s charakterem amorálního showmana, minimálně zajišťuje, že se člověk při sledování americké politiky rozhodně nenudí. Navíc se může spolehnout na Kongres, kde jeho Republikánská strana momentálně ovládá obě komory. Relativně brzy ale může jeho moc značně oslabit. V listopadu se konají kongresové volby a Demokratická strana doufá v zisk legislativní většiny. Tím by Trumpovi značně zúžila manévrovací prostor. Ale v jakém stavu se vlastně nachází americká opozice?

Konec světa přijde pomalu

Když hodíte žábu do hrnce s horkou vodou, okamžitě vyskočí. Když ji dáte do vody vlažné a tu pak pozvolna přivedete k varu, vyskočí taky. Ať se mezi lidmi traduje, co chce: žáby ve skutečnosti nejsou úplně stupidní. Německý fyziolog Friedrich Goltz sice ve svých experimentech z 19. století několik žab takto opravdu vařil až k smrti a je pravda, že nehnuly ani brvou; nicméně aby se tak stalo, musel jim předtím chirurgicky odebrat velkou část mozku. Zdraví jedinci si to totiž líbit nenechali. Až tedy zase uslyšíte apel na to, abychom nebyli jako pomalu se vařící žáby, vězte, že řeč je o žábách lobotomizovaných.

Usmažte se za svoje hříchy

Zní to jako halucinace euroskeptického podvědomí vyvolaná ubíjejícím vedrem, ale jde o zcela pravdivou informaci. Evropská komise v dolních patrech svého sídla v Bruselu nechala uprostřed obří vlny horka vypnout klimatizaci. Eurobyrokraté pracující v patrech 1 až 7 v budově Berlaymont se musí při vydávání nových směrnic péct, zatímco patra 8 až 13 si mohou užívat chládek. Ve třináctém patře má kancelář šéfka Komise Ursula von der Leyenová, v patrech pod ní eurokomisaři a další europapaláši. „Je to jak feudalismus,“ stěžoval si serveru Politico jeden z nešťastníků pracujících v nižších patrech.

„Může, když chce“

Předběžné opatření Ústavního soudu je krize, která byla hned v několika momentech bohužel logická a předvídatelná – v tom, že prezident Pavel sáhl po instanci, u níž mohl odhadovat úspěch; v tom, že jeho spor s ministrem Macinkou se od té doby, kdy odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem, jen rozrůstal a rozrůstal a premiér Babiš ho nebyl schopen moderovat; ale i obecněji v tom, že asertivita českých prezidentů po schválení přímé volby zákonitě roste. Zároveň lze říct, že ten spor šel hned v několika momentech zastavit.

Buď chlap!

Na příběhu padající porodnosti je cosi smutného a nadějného zároveň. Nadějná je skutečnost, že rostoucí bezdětnost (a jednodětnost) zjevně není stavem, který by si většina lidí přála. Podle poslední Zprávy o rodině, kterou si nechává zpracovávat MPSV, chce dlouhodobě zůstat bez potomků pouze jeden z deseti dosud bezdětných respondentů ve věku 25 až 44 let; většina z dotazovaných se naopak po vzoru všech Čechů přiklání k modelu dvoudětné rodiny. Čili, jak se říká v korporátní sféře, je tu „prostor pro zlepšení“.

Idiot vypráví příběh

Příběh je spolutvůrce světa. Ne jenom způsob, jímž se lidé odjakživa pokoušejí postihnout zkušenost existence, rozmlouvat tak o ní mezi sebou, k sobě samým, se světem. Lidské příběhy ten svět a život – ať už na obecné, nebo velmi individuální úrovni – také formují, ožívají v něm. To, co si o sobě vyprávějí národy či jednotlivci, se velmi zřetelným až zásadním způsobem projevuje v životech těch národů či jednotlivců. Příběhy jsou mocná síla, záleží na nich, na tom, co si o sobě a o světě vyprávíme. A je jedno, že člověku taky přinášejí nějaké povyražení, že si oddechne u seriálu či knihy, nechá se zaujmout tím, že mu někdo jiný vypráví něco zábavného.

Bůh, válka a memy

Na konci května přišel magazín Time s otázkou na první pohled bizarní: kdo vyhrál „válku memů“ – Írán, nebo Spojené státy? V konfliktu na Blízkém východě si totiž znepřátelené strany vyměňovaly nejen balistické rakety, ale také ironizující videa, posměšné obrázky a další formy virálně šířeného digitálního obsahu. Nicméně i tady šlo v důsledku o vážnou věc: ve hře bylo globální veřejné mínění, jež je v moderním konfliktu stejně důležité jako munice nebo převaha na bojišti.

Kdo potřebuje Českou televizi?

Debata o budoucnosti veřejnoprávních médií se v posledních měsících vede především jako spor o peníze. V minulých letech byly jejich rozpočty po více jak desetileté stagnaci výrazně navýšeny, nyní se mají opět snížit na úroveň let 2008–2024. Po mohutně kritizovaném a připomínkovaném prvotním výstřelu gesčního ministra kultury Oty Klempíře (Motoristé sobě), který se jal přepracovat zákon včetně funkce obou veřejnoprávních institucí, se vytyčený směr nakonec upřel pouze ke změně financování a vláda schválila „jen“ zrušení koncesionářských poplatků.

Porážka velkého dealmakera

Jsou výroky, které se vám vrátí jako bumerang a pak vás straší ve snech. Mezi takové určitě patří i tweety Donalda Trumpa. První je z února 2015: „Dohoda s Íránem se zapíše do historie jako jedna z nejméně kompetentních, jaké kdy byly uzavřeny. USA prohrály prakticky ve všech bodech. My už prostě nevyhráváme!“ Týkal se dohody o íránském jaderném programu, kterou s Teheránem uzavřela Obamova administrativa a jež je oficiálně známá jako Společný komplexní akční plán (JCPOA).

Polsko-ukrajinské míjení

Rozhodnutím prezidenta Ukrajiny Volodymyra Zelenského má mít operační středisko Speciálních sil Ukrajiny známé jako „Sever“ za své patrony „hrdiny UPA“, tedy Ukrajinské povstalecké armády, nacionalistické organizace bojující za nezávislost Ukrajiny během druhé světové války a v prvních poválečných letech. Rozhodnutí vyvolalo bouřlivou reakci polských politiků a veřejnosti, která vnímá UPA prizmatem genocidní etnické čistky polského obyvatelstva na dnešní západní Ukrajině v letech 1943–1944.

Země pod dozorem

Minule jsme tu psali o tlaku Evropské komise na to, aby Babišova vláda v duchu příslibů vlády Fialovy vyčlenila po republice akcelerační zóny pro stavbu (obřích) větrníků. Od té doby se stalo to, že vládní zmocněnec Filip Turek dostal v koalici zákaz podat svůj pozměňovací návrh, jímž by se v zónách určilo minimum 900 metrů mezi větrníkem a obytnou zástavbou. Jinak hrozilo, že nám Evropská komise nevyplatí deset miliard korun. Je šokující, že to Turek řekl takhle napřímo, a je šokující rozsah, v jakém už nejsme pány nad svou zemí a v tomto případě doslova nad svou krajinou.

Belfast zase hoří

V Británii ještě pořádně neskončila debata o důsledcích vraždy Henryho Nowaka a už musí řešit další akt násilí. V severoirském Belfastu se súdánský azylant, později identifikovaný jako Hadi Alodid, pokusil na ulici podříznout Stephena Ogilvieho. Svědci hrůzný čin zachytili na mobil. Na videu kolujícím po internetu Alodid sedí Ogilviemu na hrudi, máchá nožem a cosi nesrozumitelného křičí. Ogilvie má zkrvavený obličej. Mimo záběr lidé na Alodida křičí, aby ze své oběti slezl. Ten místo toho začne řezat Ogilvieho do krku. Skupina mužů se rozhodne zasáhnout a snaží se Alodida z Ogilvieho strhnout.

Postkomunistická militantní demokracie

Immanuel Kant varuje před „povýšeným tónem“ v myšlení, který – opírajíc se o „blouznivou vizi“ – vyhlašuje „smrt veškeré filozofie“. Do diskurzu vstupuje „zahalená bohyně“, blouznivá vize, která hrozí podrobit si rozum a ohýbat jej podle „věšteb přístupných všemožným výkladům“. Interpretuji ta Kantova slova jako varování před tónem, jenž – když se zmocní diskurzu – přebije každou argumentaci, a opevní ho tak proti kritice. Dějinotvornou roli měl v západní tradici tón apokalyptický.

Stinná strana empatie

Tragickým symbolem migrační krize roku 2015 se stala fotografie z 2. září, na níž bylo bezvládné tělo utonulého dvouletého Alana Kurdího, vyplavené na pláži u tureckého Bodrumu. Rodina tohoto syrského chlapce kurdského původu se pokoušela dostat na řecký ostrov Kos a při ztroskotání člunu zahynuli kromě něho i jeho matka a starší bratr. Snímek mrtvého batolete ležícího tváří v písku se dostal na titulní strany světového tisku a odezva šokované veřejnosti i politiků se dostavila okamžitě: charitativní příspěvky na pomoc uprchlíkům se zvýšily o tisíce procent (...).

Rasistický antirasismus

Británií zmítá skandál ohledně vraždy Henryho Nowaka. Přestože umíral, policie ho zatkla a nasadila mu pouta, jelikož ho jeho vrah osočil z rasismu. Podle mnohých Britů jde o důkaz „dvouúrovňové“ policejní práce, kdy jedna pravidla platí pro většinovou společnost a jiná pro menšiny. Dost dobře se schyluje k zásadní politické změně. Osmnáctiletý Henry Nowak studoval účetnictví na univerzitě v Southamptonu. Dne 3. prosince loňského roku se vracel na kolej poté, co byl v klubu se svými kamarády z fotbalového týmu. Popíjel, ale ne moc.

Procitnutí vzorového spojence

Spojení „Polsko – vzorový spojenec“ se stalo jednou z nezpochybňovaných jistot zahraniční politiky Trumpovy administrativy. „Buďte takovým Polskem v Pacifiku,“ slyšeli od americké delegace před časem překvapení Tchajwanci. Tedy: Budujte vlastní obranné kapacity, nakupujte naše zbraně a nejlépe i plyn. Přesto polsko-americké vztahy v posledních dnech zažívají další dramatickou jízdu na horské dráze.

Uršula ty větrníky na Vysočině prostě chce

Jestli tažení za obnovitelné zdroje energií (OZE) může u české veřejnosti spektakulárně narazit, narazí o stachanovsko-gargantuovský plán výstavby obřích větrníků. Stavět se má, jak už se dnes obecně ví, v takzvaných akceleračních zónách. Smysl zón spočívá v tom, že v nich odpadá zdlouhavé povolovací řízení. Bitva svedená o rozsah a konkrétní umístění zón se v těchto týdnech chýlí ke konci. Evropská komise se brutálními výhrůžkami už skoro postarala o vítězství zelené lobby.

Co ztratíme dřív než práci

„Zlato, jak bychom to mohli pěkně rozvinout?“ Nevíme, jestli se takto ptá Tomáš Sedláček umělé inteligence, když chce generovat esej pro Knihovnu Václava Havla. Jeho tvrzení, že chce některé zaměstnance instituce, jíž řediteluje, nahradit umělou inteligencí, nicméně vyvolalo rozruch i posměch. Ale zrovna tato vstupní věta nepochází od Tomáše Sedláčka. Je to obvyklý prompt polské nobelistky Olgy Tokarczukové, která umělou inteligenci vychvaluje jako nástroj pro prohlubování vlastní tvořivosti.

Když písmo přestává vládnout

V jednom z minulých textů jsme zmiňovali, jak zajímavým průhledem do íránské revoluce je kniha íránské literární historičky Azar Nafisiové Číst Lolitu v Teheránu. Některé naše představy o totalitním režimu a o muslimské zemi potvrdí, v jiných nás naopak překvapí. Asi málokdo z nás si třeba představoval, že v roce 1988, uprostřed iráckých náletů na Teherán, se ve městě konal filmový festival se sérií projekcí filmů tehdy nedávno zesnulého režiséra Andreje Tarkovského.

Čím jsme museli být, než jsme museli být odolní?

Fitness centra zaplnily dívky a mladé ženy. Jejich těla se mají stát odolnými. Co posílí svaly, posílí totiž i psychiku. A podobně se dnes mluví o obraně státu: nejen o výbavě armády, ale o stavu mysli celé společnosti. Šli by naši chlapci do války, kdyby na to přišlo? Mnozí o tom pochybují. Co s tím? Také oni musejí být odolní – mentálně a tělesně. Když si však člověk na začátku 21. týdne roku 2026 zadá do Googlu slovo „odolnost“, jedním z prvních výsledků je Prague Resilience Summit.

Co si počít s krásou?

Začátkem roku 1867 se Fjodor Michajlovič Dostojevskij podruhé oženil, vzal si svou stenotypistku a asistentku Annu Grigorijevnu Snitkinovou, tehdy jednadvacetiletou. Na jaře dvojice vyrazila na svatební cestu do Německa, měla trvat tři měsíce. Stal se z ní ale tragickým i groteskním způsobem epochální podnik, odpovídající naturelu ruského klasika i způsobu, jímž vnímal svět. Ty líbánky nakonec trvaly čtyři roky. Anna během nich velmi rychle zjistila, že její manžel je gambler – promptně v kasinu prohrál prakticky všechny jejich peníze – a že má spoustu dluhů. Pár neměl na cestu domů, střídal různé nájmy, z nichž ho vždy zakrátko vyhodili kvůli neplacení.

Merz ve slepé uličce

Od katastrofálního 20. století obohacuje němčina ostatní jazyky téměř výlučně slovy negativně zabarvenými: Angst, Hassliebe, Schadenfreude, GAU, o nacistické terminologii nemluvě. Dnešní Německo by mohlo přispět termínem Sackgasse, což je slepá ulička. Kancléř Friedrich Merz se ocitl ve slepé uličce ve smyslu hospodářském, mezinárodním a především politickém. Stačil mu k tomu rok, jedna čtvrtina mandátu.

Mizejí sourozenci

Nejdelší vztah zpravidla nemáme ani s rodiči, ani s partnery. Kdo není jedináček, ten jej prožije se svým sourozencem. Přesto se těmto vztahům historicky věnovalo překvapivě málo psychologů. Sigmund Freud sourozence ze své teorie téměř vytěsnil a ani jeho následovníci tuto mezeru – s výjimkou jeho souputníka Alfreda Adlera – nereflektovali. Je to snad proto, že sourozenci nehrají nijak důležitou roli? Intuitivně to lidské zkušenosti neodpovídá. V posledních letech navíc psychologie sourozeneckých vztahů zažívá boom. Není divu. Sourozenec je první vrstevník našeho života, první rival, spojenec i svědek.

Proti pijákům ovocných šťáv

Kniha Farma zvířat George Orwella (vlastním jménem Eric Arthur Blair) patří mezi nejznámější varování před komunismem. Alegorická novela (vydaná byla v roce 1945) popisuje příběh statku, na kterém zvířata svrhnou tyranského vlastníka a začnou sama hospodařit. Po počátečním období harmonie se ale moci chopí prasata vedená zločinným Napoleonem, který nastolí tvrdou diktaturu. Zvířata, kromě prasat, se mají hůře než kdykoli předtím. Napoleon nakonec uzavře spojenectví s okolními lidmi. Příběh končí scénou, kdy prasata hrají s lidmi karty, vzájemně se podvádějí a přihlížející zvířata již nedokážou rozeznat, kdo je prase a kdo člověk.

Dezorientováni ve světě?

Česká zahraniční politika se stala v posledních měsících přeneseným bojištěm domácí veřejné debaty. Ať již v případě nejbližších sousedů, jako je Slovensko či Maďarsko, nebo také u Ukrajiny a Ruska, summitu NATO či Číny. Řeší se surovinová bezpečnost a jak nebýt závislý na žádné ze stran. Jaký přínos má diplomacie vůbec mít a dostane nás blíž k němu politika pragmatická, nebo hodnotová? Kdo dostane vládní speciál a kdo bude muset letět linkou? Zatímco opozice prvoplánově kritizuje oslabování prozápadního směřování ČR, podle vládních subjektů dochází jen k narovnání až dosud vychýleného stavu (...).

„Řekněte doma, že je tu bezpečno“

„A něco se vám tu stalo?“ obrací se na mě řidič taxi v Bogotě. Odpovídám zamítavě. Spokojeně přikyvuje: „Domů voláte?“ Potvrzuji. „Říkáte jim, že tu máme bezpečno?“ I to odsouhlasím. „A co vás sem přivedlo?“ pokračuje. „Vyšla mi v Kolumbii kniha.“ Nadšeně zvolá, že se jistě účastním literárního veletrhu FILBO. „Největší v Latinské Americe! Kolumbijci nemilují nic tolik jako knihy.“ Pohled do mé aplikace napovídá, že jsem během svého dvoutýdenního pobytu v Bogotě najezdila mnoho desítek hodin. Složitá doprava vládne zdejšímu životu.

Jak zacházet s budoucností

Původně libanonský bankéř a později vlivný filozof současnosti Nassim Nicholas Taleb popsal černou labuť jako jev, který je ze samé povahy věci nepředpověditelný, ale má rozhodující dopad na společnost. Zdá se, že někdy od roku 2010 jde o běžný způsob, jak funguje tento svět. Mohli bychom si říct, že je to chaos, a rezignovat na možnost budoucnost v takto nejistém prostředí vůbec poznat. Ve skutečnosti se svět mění tak rychle, že nějakou představu o jeho budoucnosti mít musíme. Třeba když stavíte kancelářskou budovu, je namístě úvaha, zda lidé nebudou víc pracovat doma a přitom používat umělou inteligenci.

Proč u Jacksona nikdy nešlo o pravdu

Film Michael o životě Michaela Jacksona trhá divácké rekordy. Jen za první víkend v amerických kinech utržil 97 milionů dolarů, celosvětově pak přes 200 milionů. Na filmovém webu Rotten Tomatoes má divácké hodnocení kolem 97 procent, zatímco průměrné hodnocení kritiků se pohybuje jen na 37 procentech. V Česku film momentálně patří k těm vůbec nejnavštěvovanějším. Už na něj přišlo přes 100 tisíc diváků. A ti se na sociálních sítích nedrží zpátky: z filmu jsou nadšení a kritikům se vysmívají. Jak si to vysvětlit?

Zpět na hlavní stranu