Eseje

Kam kráčí Marine Le Penová?

Červnové volby do Evropského parlamentu byly pro Národní sdružení jednoznačným úspěchem. Stejně tak první kolo voleb do francouzského parlamentu se této straně povedlo. Jistá část volebních průzkumů jí dávala dokonce malou šanci na parlamentní absolutní většinu. To se však nestalo. Ve druhém kole Národní sdružení obdrželo přes 10,1 milionu hlasů, což stačilo na 142 křesel. Byl to úspěch, nebo prohra? Má strana kam růst, nebo dosáhla svých limitů? Jaká bude její strategie pro prezidentské volby 2027? V hodnocení výsledků voleb se setkávám s dvěma přístupy.

Rodinám chybí jedno dítě

Zbrojení, tabu století, nouzový stav. To jsou obraty, které se v posledních měsících objevovaly ve vyjádřeních politiků, když hovořili o demografii. O zbrojení hovořil Emmanuel Macron. Francie je přitom pověstná – v porovnání s ostatními zeměmi OECD – nadprůměrnými investicemi do rodinné politiky. Dlouhou dobu také patřila k těm zemím starého kontinentu, kde byla porodnost o něco vyšší. Od roku 2010 však i Francie čelí poklesu. Mezi lety 2022 a 2023 propadla porodnost o šest procent. Na jednu Francouzku nyní připadá v průměru 1,7 dítěte.

Zvítězí Babiš dostatečně?

Nadcházejícím krajským a senátním volbám předcházel ostrý spor o termín jejich konání, který, jak víme, prozatím určuje prezident republiky po konzultaci s politickými stranami. Termín pro podzimní typ voleb (komunální, senátní, krajské) se od revoluce neustále přesouval. Začínalo se v prvním listopadovém týdnu, následoval konec října, až se datum překlopilo do září. Důvodem byly stesky politiků, že listopadové plískanice nejsou pro volební kampaň příliš vhodné. Svaz měst a obcí při debatách o jejich datu přišel s nápadem udělat krajské volby a první kolo voleb senátních už 14. září.

Létající Viktor

V prvních týdnech července spustil premiér Maďarska, které po druhé pololetí roku 2024 předsedá Evropské unii, práci na mírovém uspořádání pro Ukrajinu (a Rusko; a Evropu; a svět). Druhého července byl Viktor Orbán u Volodymyra Zelenského v Kyjevě, 5. července navštívil Vladimira Putina v Moskvě, 8. července Si Ťin-pchinga v Pekingu. Ofenziva byla završena o tři dny později na summitu NATO ve Washingtonu separátní schůzkou s tureckým prezidentem Recepem Erdoğanem; odtud ještě zaletěl za Donaldem Trumpem na Floridu.

Sto tisíc mosazných destiček

Jednoho slunečného červnového rána se v Polské ulici na pražských Vinohradech sešli pracovníci dlaždičsko-asfaltérské firmy DAP a úzká rodina Zuzany Vanišové. Do chodníku vložili dvě betonové kostky překryté mosaznou destičkou, na níž jsou vyražena jména MUDr. Arnošt Pachner a Elsa Pachnerová. Je tu zaznamenán i rok 1942, kdy oba zemřeli ve vyhlazovacím táboře Treblinka. Kameny zmizelých jsou památníčky konkrétních obětí německého národního socialismu, lidí, kteří nemají hroby.

Nesmrtelný Trump

„Všichni jsme se smířili s druhým Trumpovým prezidentstvím,“ řekl zpravodajskému webu Axios nejmenovaný „vysoce postavený“ demokrat. Zatímco komentátoři v médiích tiší spekulace, že po sobotním neúspěšném atentátu na Trumpa jsou volby již rozhodnuty, v Demokratické straně už přešli z první fáze smutku (popírání) rovnou k páté (smíření). Do voleb stále zbývají čtyři měsíce a tento rok dokazuje, že se může stát celkem cokoli. Nicméně Trump je nyní zřejmým favoritem. Kdyby tento atentát zfilmoval Hollywood, kritici ho ztrhají, že jde o neuvěřitelný americký kýč. Trump přežil jen díky tomu, že na poslední chvíli otočil hlavu.

Na sílu

Léto je v českých zemích spojeno s chozením do přírody. Nejhodnotnějším koutům české krajiny, tak si to aspoň představovali tvůrci zákona č. 114/92 Sb., o ochraně přírody a krajiny, se dostane zvláštní ochrany v podobě národních parků. Parky samozřejmě budou přívětivé k poutníkům a na turistice vydělá i místní ekonomika. Proč tedy kolem národních parků roste napětí a formuje se domorodá rezistence, tak jako ještě nikdy za existence ČR? Aktuálně je vláda v klinči s místními hned na třech místech: ve stávajícím NP České Švýcarsko, kolem plánovaného národního parku Křivoklátsko a na Břeclavsku

Je ještě Evropa domovem kultury?

Západ se připravuje na boj s nepřáteli „našich nejvyšších hodnot“, to vyžaduje další nukleární zbrojení – čtu v novinách: USA a Velká Británie se zavázaly poskytnout NATO své jaderné odstrašující prostředky, zatímco ostatní evropští spojenci nesou břemeno odpovědnosti tím, že investují do systémů k jejich odpálení ze svého území. USA mají vždy nasazených zhruba 1700 z 3700 jaderných zbraní, zatímco Britové 40 z 225. Po konci komunismu měl nastat „postdějinný“ čas už jen mírových updatů liberálně-demokratického řádu, tvrdil americký filozof Francis Fukuyama. Jenže i dějiny jsou divadlo.

Revoluce na březích La Manche

Británie a Francie, dva státy spojené společnou historií, táhnoucí se celá staletí. Věční rivalové, častí spojenci, neustále mezi sebou se poměřující. Vypadalo to, že i nyní se dohodli na pokusu, kdo víc překope svůj politický systém. Britský premiér Rishi Sunak náhle vyhlásil předčasné volby na 4. července. Chvíli nato ho následoval francouzský prezident Emmanuel Macron, když rovněž zavelel k urnám, a to 7. července. V obou zemích posílila levice, ale i populistická pravice. Nejdřív se podívejme do Spojeného království. Z 650 křesel v Dolní sněmovně získala Labouristická strana 411, jde o její druhé největší vítězství v dějinách.

Příslušníkům policie

Celých šest měsíců trvalo pražskému oddělení vražd uzavřít spojené případy z Klánovického lesa, Hostouně na Kladensku a Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Čin, jaký nemá v historii obdoby, vstoupí do dějin české kriminalistiky jako nejtragičtější událost takového charakteru. Případ začínající vraždou muže a jeho dvouměsíční dcery a končící smrtí čtrnácti studentů a zaměstnanců fakulty je výjimečný i způsobem, jakým o něm policie informovala, respektive od počátku mlžila. Přijme teď odpovědnost?

Rozvrat střední třídy jako cíl

Výborná zpráva. Češi jsou nejméně ohroženi chudobou z celé Evropské unie. Jsou na tom dokonce lépe než Němci či třeba Dánové. Takovou informaci bez dalšího komentáře sdílela nedávno na sociálních sítích vládní ODS. Zřejmě s očekáváním, že voliči pochválí kabinet, jak to dělá dobře. Tvrzení ale, mírně řečeno, pokulhává.

Fotbal je hra

V Německu probíhá fotbalové mistrovství Evropy, které mají souhrnně vidět čtyři miliardy lidí. Před pár dny jsem svému kamarádovi napsal: „Pavlíku, dnes je 22. červen. V ten den roku 1986 na Estadio Azteca v Mexico City vstřelil Bůh v zastoupení Diega Maradony dva góly Anglii.“ Odpověděl: „Modlíš se?“ Asi jsem měl odepsat: Ne, ale měl bych.“ Proč? Protože fotbal je vedle sexu jedním z mála prostorů svobody, které tento svět normálním lidem dává. A jakou tvář tomu všemu dávají Němci?

O patologii naší mysli

Vychyluje se Evropa doprava? Dokonce se stává konzervativní? Takto laděné otázky lze zaznamenat stále častěji. Dosud směřovala starost především do Polska či Maďarska, po evropských volbách ovládla mnohé veřejné debaty i jinde. Má jednu chybu: podsouvá, že být pravicový nebo konzervativní je společensky nebezpečné, případně charakterové selhání. Problém, kterému čelíme spíš než nástupu nebezpečných ideologií, je zvláštní patologie naší mysli: jednotlivé světonázory, ať liberalismus, konzervativismus, nebo socialismus, identifikujeme s jejich krajnostmi. Kdyby člověk soudil jen podle médií, asi by seznal, že už se může bavit jen se svými.

K čemu náboženství, kde bůh jsem já?

Výborné texty hledám v poslední době ponejvíce na Substacku, on-line platformě pro nezávislé publikování autorů, které z různých důvodů v mainstreamových médiích nenajdete. Dá se tu najít to, co by jinde pohledal: kritické, ideologickým balastem nezatížené uvažování a názorová otevřenost. Jedním z témat, která je zajímavé zde sledovat, je krize duševního zdraví u mladých lidí. Za čtení stojí americký sociální psycholog Jonathan Haidt a další autoři, které přizvává na svou platformu After Babel. Jednou z nejpozoruhodnějších autorek, které tu lze číst, je Freya India.

Kosmický věk 2.0

Raptor je anglicky „dravý pták“, symbol rychlosti a síly. Je to také jméno nové série raketových motorů společnosti SpaceX, které mají lidstvu zajistit cestování k Měsíci a snad i dál. (Elon Musk se netají, že jeho cílem je kolonizace Marsu.) Jejich palivem je metan, všudypřítomný a technicky bezproblémový plyn, k jehož přepravě a skladování lze použít běžné plynárenské vybavení. I takový zdánlivě bezvýznamný detail bude jednoho dne zlevňovat provoz budoucí rakety Starship. Plamen, který vzniká spalováním metanu, svou barvou připomíná ohýnek běžného domácího sporáku.

Mainstream je mrtev, rebel padl s ním

Že se o něčem hodně mluví, neznamená, že to nutně existuje. Takhle se dlouho mluvilo o Bohu, načež nová doba začíná, jakmile se rozšířilo, že to byla – možná – jen konspirační teorie. Začít Bohem, je-li řeč o mainstreamu, se nabízí: Émile Durkheim, zakladatel sociologie, měl za to, že moderna je se sekularizací souznačná. Je totiž definována tím, že svět přichází o Boha a spolu s tím i o jeden typ mainstreamu, jenž společnost drží pohromadě. Povstanou nové mainstreamy, věřil Durkheim. Toto své přesvědčení vyjádřil ve spise Společenská dělba práce (1893). Zde tvrdí, že se nová jednota ustaví díky novému typu práce.

Politické zemětřesení, ale ne v Evropě

Koncem května francouzský premiér Daniel Attal v předvolební debatě s Jordanem Bardellou, lídrem strany Marine Le Penové, jež se dnes jmenuje Rassemblement national (RN), obhajoval migrační pakt. Začal různými jeho výhodami, jež zmiňují i naši politici. Ale pak pokračoval: „A na přijímání migrantů máme solidaritu. Ale není to, jak říkáte, francouzská vesnice, které se bude týkat především. Jsou to země, které dnes odmítají vítat žadatele o azyl. Země Východu. Uvědomujete si, že se nám podařilo přimět je k podpisu dohody, kde říkají: Buď je vítáme jako Francie, Španělsko nebo Itálie, nebo finančně přispíváme na ochranu vnějších hranic?“

Vzpoura lemplů

I u nás občas lidé nepřející Izraeli vkládají naději do vlny protestů na amerických univerzitách. Mohla by přesvědčit prezidenta Bidena, že ho podpora izraelského válčení může stát prezidentské volby, a tak by mohl Izraelcům konečně trochu utáhnout uzdu, zní ta logika. Je chybná. Neznalost poměrů, neznalost historie a nenávist k Izraeli vedou k nesmyslným závěrům. Pokud ty nepokoje někdo odnese, budou to univerzity. Protože jak ti vyjadřovatelé nadějí, tak i sami američtí protestující studenti mají před očima studentské hnutí proti válce ve Vietnamu, musíme začít od něj.

Frankensteinův případ

Donald Trump je vinen ve všech bodech obžaloby. Takové titulky obletěly svět předminulý týden, když newyorská porota uznala Trumpa zodpovědným z 34 trestných činů. Poprvé v americké historii byl bývalý prezident a současný kandidát na hlavu státu oficiálně prohlášen za kriminálníka. Nicméně právní bitva tím nekončí. Začíná odvolací kolečko, které má potenciál vystoupat až k Nejvyššímu soudu. I když porota zřejmě nemohla rozhodnout jinak, pochyby nad celým právním konstruktem zůstávají. Rozetnout je mohou teprve tribunály vyšší instance. V ideálním světě by se nejdřív stal zločin a následně by byl hledán pachatel.

Práce? Hrůza, ale zas ne taková jako zábava

„Když nevydržím pracovat do jedné do rána, nemůžu být profesorem,“ naříkal dvacátník Max Weber (1864–1920), později proslulý sociolog, před svou manželkou Mariannou. Profesorské místo nakonec získal. Nejprve působil od roku 1894 na univerzitě ve Freiburgu a zanedlouho přešel na univerzitu v Heidelbergu. Už v roce 1898 se nicméně ve svých čtyřiatřiceti letech poprvé psychicky zhroutil a po několika dalších kolapsech akademickou kariéru ukončil. Sám Weber spojoval svou nemoc s pracovním přetížením. Biografové bývají z tohoto zhodnocení rozpačití.

V Česku vyhrál protest, v Evropě pravice

Volby do Evropského parlamentu skončily, podívejme se na jejich hlavní trendy v Česku i Evropě. V České republice tentokrát rozhodla volební účast. Předchozí evropské volby se pohybovaly mezi 18 a 28 procenty, tentokrát to bylo 36,5 procenta. Oproti posledním průzkumům se účast zvedla o několik procent. Vyplývá z toho, že koncovka volební kampaně spojená s prognózou STEM, velmi nakloněnou vládní koalici, zvedla ze židlí voliče ANO, a především neparlamentních formací Stačilo! a seskupení kolem Filipa Turka. Ještě při 32procentní účasti by SPOLU vyhrálo, při účasti 36,5 procenta už dominoval Babiš a především dvě neparlamentní strany Přísaha / Motoristé sobě a Stačilo!

Když slova nezabíjejí

Uniknout tomu slovu nebylo možné. Několik dní po atentátu na slovenského premiéra Roberta Fica jsme dokola slýchali, že společnost je polarizována. Dokladem i příčinou jsou prý agresivní výroky, které v posledních letech ovládly veřejný prostor. Slova působí polarizaci a polarizace působí atentát. Třeba bratislavská radní Lucia Štasselová uvedla, že důvodem atentátu byly nenávistné projevy, což se objevilo i v titulku, který vyšel na serveru Euronews.com. Rovněž v pořadu Newsroom vysílaném v neděli 19. května na ČT24 se diváci od socioložky médií Maríny Urbánikové dověděli, že je chybou příliš se zabývat pachatelem.

Jděte volit

Poprvé mohli Češi do Evropského parlamentu volit před dvaceti lety. Vypadá to, jako kdyby až letos přišli eurovolbám v poněkud větší míře na chuť. Některé agentury pracují s předpokladem až 35procentní účasti, ale cokoli nad 30 procent by byl rekord. I s rekordní účastí, zdá se, si většina voličů bude pořád vybírat nikoli podle evropských, nýbrž podle domácích motivů. To by bylo hluboké neporozumění.

Praskne obruč vlády socialistů a lidovců?

Letošní volební kampaň do Evropského parlamentu byla absolutně fragmentovaná. Připomínala puzzle rozhozené do malých obrázků, takže šlo jen obtížně složit celkový obraz. Jaké byly příčiny? Poprvé převzaly hlavní slovo ve volební kampani sociální sítě se svými dosahy. Klasická média typu novin, časopisů nebo televizí aspoň pět dní před volbami, kdy vznikají tyto řádky, nepřinesla nic, co by obrátilo tok volební kampaně. Tradiční tištěná média mají stále menší čtenost, takže už ani neovlivňují výstupy kolegů z jiných médií jako v minulosti.

To štěstí, být s Kafkou v jednom pokoji

Na začátku června 1924 umírá Franz Kafka. Je mu čtyřicet let a jedenáct měsíců. Navzdory pokračující nemoci si jeho tvář udržuje mladistvý výraz, jak ho zaznamenala poslední fotografie z podzimu 1923: stále ty husté tmavé vlasy, hluboké temné oči (podle pasu „tmavě modrošedé“), úzké rty, a hlavně ta štíhlá, jaksi orientálně vykrojená silueta tváře. Dalších sto let se bude jeho odkaz vytvářet pod dojmem této ikonické tváře krásného proroka a mystika, který měl prý předpovědět, kam člověk kráčí, do jakých temnot směřuje lidská společnost.

Nuda v Íránu

Je tohle Sarajevo 1914? Dojde v Íránu k zásadní změně? To byly otázky, které kolovaly po sociálních sítích, když se objevila zpráva, že íránský prezident Ebráhím Raísí zahynul při pádu vrtulníku. Odpovědi jsou Ne a Nejspíš ne, a pokud ano, tak jenom k horšímu. Prvním podezřelým z pádu byl samozřejmě Mosad. Izrael je s Íránem de facto ve válce a s eliminacemi íránských představitelů má zkušenosti. Jeruzalém se ale zatím omezoval na likvidaci osob přímo pracujících na atomovém programu, jaderný inženýr je v Íránu celkem nebezpečné povolání, a na členy ozbrojených sil, hlavně Islámských revolučních gard. Politické představitele nechával na pokoji.

Hokej je nejen hra

Sedíte v pražské restauraci Lokál nedaleko Stromovky a kolem úplně neznámí lidé. Část z nich má tlustá těla narvaná v rudých dresech fotbalové Sparty, která před chvílí nedaleko odtud oslavila ligový titul. Jiná část jsou známí neznámí jako v každé hospodě. Všichni civíte na obrazovku, kde po kluzišti létají chlapi na bruslích. Najednou siréna ukončí zápas a vy se nepochopitelně objímáte s cizími lidmi od vedlejších stolů. Kdybyste je potkali na noční ulici, nejspíš přejdete na opačnou stranu. Pak však společně vstanete a zpíváte českou hymnu. Ne proto, že musíte, ale proto, že chcete. I ti největší cynici mají ruku na srdci, nebo se drží za ramena.

Kam s nimi?

„Patří to do muzea“ je hláška neznámějšího světového archeologa Indiany Jonese. Jeho reální kolegové si již dlouho stěžují, že Jones nastavuje nesplnitelná očekávání, v jeho podání archeologie obnáší boj proti nacistům jednou rukou a zachraňování biblických artefaktů rukou druhou, a ne oprašování kamínků štětečkem. V posledních letech by se ale možná ohradili vůči prohlášení, že předměty patří do muzea, či by se aspoň zeptali: „Do kterého?“ Sílí totiž hnutí za návrat exponátů vystavovaných v západních muzeích do zemí jejich původu. Podle kritiků byly ukradeny, jsou kořistí rabujících imperialistů a historické zločiny lze odčinit pouze jejich návratem.

Náš slovenský atentát

Česká a hlavně slovenská média po oznámení atentátu na Roberta Fica oněměla. Pokud nepočítáme jejich povinné vyjádření solidarity s vážně zraněným premiérem. Důvodem bylo, že slovenští vládní politici vyhráli interpretační válku o to, „kdo za to může“. Po atentátu si nechali vnutit názor, že existuje kolektivní viník pokusu o vraždu slovenského premiéra. Místopředseda slovenského parlamentu Blaha (Smer) to řekl jasně: Viníkem jsou média.

Kdo je vlastně predátor?

Občas se někdo ušklíbl nad tím, že se horkým politickým tématem minulých dní stalo akademické publikování. Snad proto, že jsou akademici považováni za vzdálené mocenskému světu a akademická pojednání světu vůbec. V tom případě zaujme, jak mocná jsou mezinárodní akademická vydavatelství: segment, v němž dnes publikuje i průměrný český akademik, se pyšní celosvětovým obratem devatenácti miliard dolarů. Tato světu domněle vzdálená vydavatelství hrají ve stejné lize jako hudební průmysl. Navíc mají pohádkové ziskové marže. Třeba společnost Elsevier se blíží čtyřiceti procentům, čímž předčí třeba společnost Coca-Cola.

Zpět na hlavní stranu