Cesta, po které jsme dosud šli a stali jsme se díky ní nejbohatší a nejvyspělejší zemí postkomunistické střední a východní Evropy, už nemá pokračování, které by vedlo k dalšímu rychlému vzestupu životní a civilizační úrovně. Pokud se co nejrychleji nepustíme do druhé vlny transformace, čeká nás stagnace nebo úpadek. Svůj úspěch jsme v posledních třiceti letech postavili na atraktivním poměru cena/výkon.
Netrpěli nadarmo. Kdyby řidiči nemuseli před vánočními svátky čekat až dvanáct hodin v kolonách na D1, veřejnost by nezažila argumentační smršť premiéra Andreje Babiše v televizním pořadu Václava Moravce. Když vysvětloval, že jeho ministři stavějí nejvíc dálnic v historii, nebylo pochyb, že se premiérovo vystoupení zapíše od dějin marketingu.
V září minulého roku si vynálezce, celebrita a šéf několika technologických společností Elon Musk zadělal na další skandál poté, co na veřejnosti vykouřil jointa. NASA ohlásila, že v souvislosti s Muskovým „nevyrovnaným“ chováním provede přezkoumání bezpečnosti v Muskově vesmírné společnosti SpaceX. Šlukování marihuany nedocenili ani investoři a akcie Muskovi automobilky Tesla se v reakci propadli. Nejzajímavější na celém incidentu ale asi není výstřední chování Muska, které se od géniů jaksi očekává, ale to, že se odehrálo díky médiu, které před pár lety ještě neexistovalo.
Znáte to; když jdete kolem nějakého známého místa, tak se vám vybaví nějaká situace, nějaký dojem, nějaké slovo. Tak mně se v Praze na rohu Václavského náměstí a Jindřišské ulice vždy vybaví polské slovo „ośrodek“, což znamená středisko nebo prostě centrum.
Dva mladíci, Steve Wozniak a Steve Jobs, založili firmu Apple 1. dubna 1976 v garáži Jobsových rodičů. Radil jim přitom čtyřicetiletý inženýr Ronald Wayne, jehož podíl na firmě činil deset procent. O dva týdny později však Wayne došel k názoru, že projekt je příliš riskantní, zejména kvůli turbulentním osobnostem obou zakladatelů. Na rozdíl od Wozniaka a Jobse měl Wayne nějaký majetek, po kterém by v případě dluhů skoro určitě pásli věřitelé. Proto raději svých deset procent prodal Wozniakovi a Jobsovi za 800 dolarů.
Když daně rostou rychleji než reálné příjmy obyvatelstva, jde podle definice deníku The New York Times o tzv. zlodějské daně. Teď jim čelí také České republika.
Psát o takzvaném otrokářském zákonu je nevděčná úloha. Už samotný název, který zákonu přiřkla opozice a od ní jej přebrala všechna zahraniční média, vymezuje hřiště, na němž se debata vede. Bez znalosti maďarštiny se nelze dobrat znění legislativy, protože se ho nikdo neobtěžoval přeložit do angličtiny. A pak, a to především, je těžké psát o něčem, co je poměrně přiznanou záminkou, dalším z mnoha katalyzátorů nespokojenosti části společnosti s vládou Viktora Orbána od roku 2010.
Dojet do Míšně je velmi jednoduché. Ten, kdo je schopen jezdit vlakem, dojede do Drážďan a pak si sedne na regionální vlak, který jezdí asi každých dvacet minut a za chvíli je na nádraží v Míšni čili v Meißen. Kdysi, za časů NDR, se tam jezdilo na odborářské zájezdy do slavné míšeňské porcelánky, kde se Čechům předváděl jejich pravý český cibulák, jenž ovšem pochází… ze saské Míšně.
Oficiálním počátkem plánů pro zavedení jednotné měny byla Maastrichtská smlouva z roku 1992, která zároveň měnila stávající Evropská společenství na Evropskou unii. Už na svém samotném počátku mohla selhat.
Jedním z hlavních domácích témat letošního roku bude test, jestli třicet let po roce 1989 žijeme ve skutečném právním státě, který se nezastaví před zločiny mocných, nebo tady máme VIP trestní právo s pardony a přehlížením kriminálních činů těch, kdo vládnou. Testuje se na nejnáročnějším případu. Na premiéru Andreji Babišovi, obviněném spolu se svými rodinnými příslušníky z dotačního podvodu velkého rozsahu na Čapím hnízdě.
V noci na 16. ledna roku 1969 spal dvacetiletý student filozofické fakulty Jan Palach u rodičů ve Smetanově ulici ve Všetatech. Nechal se vzbudit o půl šesté ráno, pak se vypravil vlakem do Prahy a zřejmě už v osm hodin dorazil do spořilovských kolejí, které byly na místě, kde dnes stojí kačerovské depo metra. Tam sepsal ve čtyřech exemplářích mimořádně stručnou zprávu, kde vysvětlil, proč se hodlá upálit. Chtěl „probudit lid této země“ vzhledem k tomu, že se necelý půlrok po sovětské invazi „ocitl na pokraji beznaděje“. Podepsal se „Pochodeň č. 1“. V jedenáct z kolejí odešel, tři dopisy odeslal poštou a jeden nechal v aktovce, kterou si vzal na Václavské náměstí.
Když před Vánocemi skončila podzimní část české nejvyšší fotbalové soutěže, fanoušci klubů řešili kromě přestupových spekulací také jedno velké téma – katastrofální podzim Sparty, který v jejím podání po 19 odehraných kolech znamená průběžnou pátou příčku a propastnou ztrátu 17 bodů na vedoucí Slavii. „Sparta v závěru podzimu představovala fackovacího panáka, do kterého si bouchl každý, kdo šel kolem. Slovácko, Teplice a na závěr i Příbram,“ hodnotí nešťastný podzim fotbalový redaktor Deníku Sport Jan Vacek.
Ze všech mírových smluv, které kdy byly na světě uzavřeny, byla nejhorší Versailleská dohoda. Žádná jiná nebyla zpochybněna tolikrát a tak záhy po svém podpisu. Také se žádný z obdobných dokumentů nestal příčinou ještě ničivější války, než kterou měl uzavřít. Právě letos, sto let od svého podpisu, poslouží dohoda z pařížského předměstí Versailles opět jako terč nesmiřitelné kritiky.
Sexualita je jedním z nejožehavějších témat sama o sobě. Dotýká se naší intimity a je to silové pole pod velkým napětím, které nám na jedné straně může přinášet vrcholné uspokojení, na druhé straně – jako fakticky neosobní síla, určená primárně k udržení rodu – ohrozit naši integritu a lidskou důstojnost. Není divu, že názory na projevy pohlavnosti se velmi liší a jsou silně emocionálně podbarveny, podobně jako snad už jen názory na politiku a náboženství.
Čtvrtého srpna 1914 vyhlásila Velká Británie válku Německu. Důvodem bylo narušení belgické neutrality, kterou byla ostrovní říše smluvně zavázána chránit. Tím se konflikt mezi evropskými velmocemi, do nějž už byla zatažena Francie, Rakousko-Uhersko a Rusko, stal definitivně světovým. A to znamenalo i boje v koloniích. Německé císařství se do závodu o zisk mimoevropských kolonií zapojilo pozdě. Na americkém kontinentě nezískalo teritoria nikdy, ten byl už příliš pevně rozdělen mezi Anglosasy a Hispánce.
Miloš Zeman ve svém vánočním projevu ukázal, že není schopen nebo ochoten rozumět tomu, co se kolem něho odehrává. Nebo tomu naopak dobře rozumí a dělá ze svých posluchačů, voličů a občanů státu, jehož je hlavou, hlupáky. Prezident republiky přirovnal aktuální obavy z čínských technologií, symbolizovaných firmami Huawei a ZTE, k úzkostem, které měl komunistický režim z mandelinky bramborové. O ní se snažil šířit fámu, že je to americká biologická zbraň, což byl úchylný výmysl komunistické propagandy.
Na podzim se mi naskytla skvělá možnost vyjet na tři měsíce jako „visiting student“ na univerzitu v Cambridgi. Šéfredaktor mě velkoryse uvolnil z mých redakčních povinností, ovšem s podmínkou, že po návratu napíšu o tom, jak se žije „v doupěti západních progresivistů“. Kdo však očekává hrůzostrašnou reportáž plnou transgenderových osob, neomarxistů a kulturních válek, bude zklamán. Pravda je totiž mnohem složitější.
Průvodčí řekl, že někdo „stopnul vlak“, takže ten, který měl vyjíždět z hlavního nádraží v 9.06, na něm stál ještě ve tři čtvrtě na deset. Další půlhodinu nabral, než jsme dojeli do Běchovic. Za Klánovicemi jsem se podíval z okna a zrovna jsme jeli kolem čehosi, co bylo před dvěma hodinami lidským tělem a teď jeho zbytky ležely roztahané asi na padesáti metrech kolejí. Něco bylo přikryté, ale ten kus nohy s ponožkou nikoli.
Za posledních osm let se v České republice zrodil unikátní fenomén. Jsme jedinou zemí v celé Evropě, která si vypěstovala seniorskou stranu. Ta strana je zároveň nejsilnějším politickým uskupením. Hnutí ANO Andreje Babiše dominuje české politice právě a jen díky tomu, že ho volí víc než polovina českých seniorů. V žádné jiné generaci Babiš tak silnou podporu nemá. Zažíváme tvrdý generační střet. Fenoménu Babišových penzistů si jako první všiml Pavel Ranocha z agentury Kantar, která zpracovává průzkumy volebních preferencí pro Českou televizi.
Kina v Číně lákají narůstající počet diváků a Hollywood často čelí obviněním, že při natáčení svých „trháků“ stále víc zohledňuje spíš čínský než americký trh. „Říše středu“ ale zdaleka nespoléhá pouze na zahraniční produkci, protože kasovní rekordy tam lámou domácí snímky, které nezřídka nesou silné propagandistické poselství čínské armády. Vydává se Čína stejnou cestou jako kdysi sovětská válečná kinematografie?
Šedivá oblaka stála blízko horizontu a zdálo se, že se na ně dá sáhnout. Studeně občas pršelo, což by člověk v tom suchém roce bral, kdyby to bylo aspoň pořádně, z nebe a po kapkách. Bylo spíš tak všeobecně mokro a lezavo, jak to ale asi má na Vysočině v říjnu být.
Vánoce za komunismu zachraňoval sníh, který ještě většinou padal. A pak sklon zdejšího obyvatelstva k mystice a pověrčivosti. Já si třeba z raného dětství pamatuju, jak si příbuzní vyprávěli o pánovi, který si v Brně na Zelném trhu koupil z kádě kapra, nechal si ho klepnout, píchnout, vykrvit a zabalit do novin. Strčil ho do kabely, a protože měl slavnostní náladu, zašel to hned zazdít starorežnou, kterých pak bylo ještě víc. Když v noci přišel zmožený domů, položil tašku s kaprem na zem do špajzu a šel spat. Ráno ho probudil děsivý řev jeho ženy. V kabele byl ve zkrvavělém Rudém právu podříznutý novorozenec.
Česká filmová či televizní pohádka pro mnoho lidí představuje součást koloritu Vánoc. Navážet se do ní, rýpat se v ní navíc ve sváteční době může působit jako projev „kazisvětství“, snahy nedopřát lidem radost nebo nad nimi aspoň ohrnovat nos proto, že si dovolili ji mít. Inu, co se dá dělat... Obliba českých filmových pohádek, především těch starších, ani nemusí souviset s jejich kvalitami, se zdejší pohádkařskou tradicí, o které se často mluvívalo – spíš může mít jednoduchý, osobní základ.
Autor následujícího textu před dvěma měsíci seděl v restauraci s kolegou ze slovenského webu Postoj.sk a s redaktorem německého listu Frankfurter Allgemeine. Slovák vymlouval Němcovi jeho představu, že Británie nemůže opustit Evropskou unii bez nějaké katastrofy, že odejít z EU je v podstatě nezvládnutelný úkol. „Když se za dva měsíce dokázali na rozdělení státu dohodnout Klaus s impulzivním Mečiarem, proč by to za dva roky nemohly zvládnout Brusel a Londýn.“
Je to exemplární ukázka, jak prosazuje velmi motivovaná, ideologicky pevně přesvědčená menšina své zájmy. Nová vlna šíření progresivního dobra se jmenuje Koncepce udržitelných financí Evropské unie. Tak jako v roce 1977 donutili politici novou regulací známou jako Community Reinvestment Act (CRA) popřít princip rizika a půjčovat na bydlení lidem, u nichž bylo zjevné, že hypotéky nebudou schopni splácet, teď chtějí donutit banky, aby půjčovaly na „trvale udržitelné“ a „společensky zodpovědné projekty“, které nemají potenciál samy o sobě vydělávat. Pravidla pro to, jak se vykazuje riziko a zisk, se tudíž musí úplně postavit na hlavu přes nové ratingy a zelené úvěry a dluhopisy. Je jsou to nechvalně proslulé sociální hypotéky, které stáhly svět do těžké finanční a hospodářské krize po roce 2008 v nové verzi 2.0.
Vánoce opět budou rekordní. Dárky a zásoby na svátky se podle obchodníků nakupují už od října a předem je jisté, že tržby maloobchodu překročí za poslední čtvrtletí 300 miliard. Dalších víc než padesát miliard Češi utratí v restauracích a příjmy okolo 130 miliard očekávají obchodníci s automobily. Hranice půl bilionu bude pokořena, užijeme si o čtvrtinu víc než při prvních bohatých Vánocích v roce 2015. Požadavky na konzum připomínáme příběh rybářovy ženy z pohádky bratří Grimmů.
V zemi, kde se o větších veřejných investicích už přestalo i mluvit, nemá plán Zlínského kraje obdobu. Poblíž krajské metropole vyroste Nová Baťova nemocnice, postavená podle nejmodernějších parametrů. Monoblok obsahující nejdůležitější zdravotnické specializace a pokoje s maximálně dvěma lůžky hodlá vybudovat nejvýraznější místní politik, lidovecký hejtman Jiří Čunek. „Chceme měnit hranice standardu zdravotní péče a být zakladatelem změny v celé České republice,“ ohlašuje hejtman v dokumentu, který má přesvědčit krajské zastupitele, aby investici za šest miliard schválili. Už v tom je problém. Pro kraj střední velikosti je šest miliard astronomická částka a přitom nemocnici rozměrů, jaké navrhuje Čunek, nelze za takové peníze postavit.
Ministerstvo obrany Ruské federace v listopadu 2018 rozhodlo o dodavateli nového bojového vrtulníku. Jde o rozhodnutí vskutku příznačné, protože svým způsobem odráží obavy, které se v ruských ozbrojených silách množí a které se týkají techniky nové generace, kam náleží také například tank T-14 Armata nebo stíhačka Su-57 PAK FA. Ačkoli se většina ruských médií stále předhání v chvalozpěvech, mnozí odborníci tvrdí, že se tyto ambiciózní programy změnily na předražené a v praxi nakonec jen málo užitečné „hračky“.
Československý stát vznikl 28. října 1918, delší dobu však nebylo jasné, jak budou vypadat jeho definitivní hranice. Početné sudetské obyvatelstvo v pohraničí se nechtělo smířit s českou nadvládou, Maďaři na jihu Slovenska také ne, osud Podkarpatské Rusi byl nejistý. V Paříži bojoval za československé územní zájmy ministr Beneš. Celkově byl úspěšný, některé změny se mu však do mírových smluv prosadit nepovedlo.
Putim je starobylá obec jižně od Písku, kam se dá dojít lehce pěšky, jak je známo ze Švejka, kterého z Putimi vedl závodčí na písecké bezirksgendarmeriekommando, kde ho měl předat jako odhaleného ruského špiona. Normálně by to trvalo tak dvě hodiny, jenže se po cestě stavili v hospodě, kam zašli na jedno štamprle, ale těch bylo nakonec dvanáct. Zatímco Švejk byl v rámci svých nadpřirozených vlastností neožratelný, soucitný závodčí, domnívaje se, že Švejk je ruský agent, kterého vede na smrt, se lítostí opil. Když už za tmy vyšli z hospody a vydali se rovnou za nosem do Písku, strážník stále padal do závějí, takže ho Švejk požádal o želízka, kterými ho k sobě připoutal a namol opilého ho pak přitáhl do Písku na stanici.
