Eseje

Cesty soli

Sůl je pro nás běžná, laciná látka, které je ve světě nadbytek, ale ve skutečnosti už němečtí historici 19. století upozorňovali na to, že ten, kdo vlastní sůl, vytváří nejenom civilizaci, ale pravděpodobně též despocii, protože sůl je také ta nejvíc návyková látka lidských dějin. Bez heroinu se obejdete, ale bez soli ne. Na lidské tělo se totiž můžeme dívat jako na elektrochemický systém a na většinu kapalných látek, které v těle kolují, jako na elektrolyty, které při správné koncentraci přenášejí a synchronizují systém tělesných signálů a tím i funkcí. Sůl je proto pro člověka nezbytná, což je vždycky situace, která svádí k využívání, či dokonce zneužívání moci.

Macron odražen. Zatím

Po měsíci nervů našlo drama kolem tendru na pátý a šestý reaktor Dukovan šťastnou koncovku. Jak známo, 6. května zakázal Krajský soud v Brně předběžným opatřením českému státu uzavření dohody s korejským stavitelem KHNP. Slavnostní podpis měl proběhnout následující den, stočlenná korejská delegace k nám tak letěla zbytečně. Ale teď, 4. června, Nejvyšší správní soud (NSS) předběžné rozhodnutí krajského soudu zrušil. Premiér Fiala, ministři Vlček a Stanjura, zkušenější o tuto blamáž, už netrvali na ceremonii a své účasti na ní, načež mohla pouhých několik hodin po verdiktu NSS česká firma EDU II s Korejci podepsat dohodu elektronicky.

Příběh a osud Pavla Blažka

Na největším rozhovoru, který Pavel Blažek po svém pádu poskytl – na Info.cz s Petrem Dimunem a naší bývalou kolegyní Lenkou Zlámalovou –, je jednoznačně nejpoutavějším motivem Blažkův pocit, že dostal znamení osudu. Že ve světě politiky, jak říká, ho už žádná radost nečeká a že by měl ještě zkusit hledat si ji jinde. Okamžiky, kdy politik vystoupí ze své role, přestane „dělat politika“ a zamyslí se nad svou životní cestou, jsou řídké. Ještě neobvyklejší je slyšet v rozhovoru o české politice slovo osud. Kromě toho osobního kariérního oblouku Blažek vyjadřuje ještě jeden pocit. Že je odcházející typ, který do světa politiky, jak se momentálně provozuje, nepatří.

Záhady Blažkových bitcoinů

Miliardový bitcoinový dar pro ministerstvo spravedlnosti se stal symbolem pochybných transakcí a selhání státní správy, která nakonec stála křeslo ministra Pavla Blažka (ODS). I když Blažek trvá na „ultračistotě“ celé operace, pochybnosti o její legalitě či o původu peněz stále přetrvávají. Jádrem kauzy je darování bitcoinů státu v hodnotě téměř jedné miliardy korun Tomášem Jiřikovským. Ten byl v roce 2017 pravomocně odsouzen za provoz darknetového tržiště Sheep Marketplace, kde se prodávaly drogy či zbraně, a za další trestné činy.

Proč právě Židé?

Zdá se, že ta otázka je věčná. Proč se právě Židé v průběhu dějin jako jediní na světě stali terčem všeobecné nenávisti? Proč je dodnes tolik lidí hanobí a pomlouvá? Antisemité tvrdí, že sama historie antisemitismu vysvětluje a ospravedlňuje antisemitismus. Skutečnost, že Židé jsou tak dlouhodobě terčem nenávisti a často pronásledováni, má být důkazem, že s nimi něco není v pořádku. Po celé dějiny se nepřátelství vůči Židům řídí určitým vzorcem. Křesťanský a islámský antisemitismus se sice od sebe značně liší, ale mají stejný důvod k nenávisti.

Ve jménu autenticity

Debata o genderové identitě je dnes často zjednodušována na souboj dvou nesmiřitelných pólů – biologického determinismu a kulturní konstrukce. Kniha Budeme, kým jsme? zachycuje tento rozpor v dialogu mezi klinickou sexuoložkou Hanou Fifkovou a filozofkou Terezou Matějčkovou. Tato esej čte jejich výměnu nikoli jako pouhý střet pohledů, ale jako symptom kultury, která hledá nový jazyk pro zkušenost těla a identity. V době, kdy se identita stává nárokem, otázka zní: Co je základem tohoto nároku? A kdo jej má moc potvrdit?

Podivná aféra

Připomíná to 11. září 2001, kdy Miroslav Macek jako velkou zprávu oznamoval svůj odchod z vedení ODS, aby vzápětí nato v New Yorku nalétávala letadla do Dvojčat. V pátek 30. května 2025 přišlo oznámení europoslance Filipa Turka, že povede středočeskou kandidátku Motoristů do sněmovny, což je samo o sobě docela důležitá zpráva. Ale Turka naprosto zastínil ministr spravedlnosti Pavel Blažek z ODS, který ve sněmovně prosadil nový trestní zákoník a vzápětí rezignoval kvůli aféře s darovanými bitcoiny. Blažkova rezignace – dojde k ní během týdne, kdy toto Echo vychází – je málo pro hnutí ANO, které žádá rezignaci celé vlády.

Proti všem

„Rafał Trzaskowski jede do prezidentského paláce po široké dálnici,“ psala na podzim levicová polská revue Krytyka Polityczna. Po emotivním závěru kampaně a dramatické nedělní volební noci můžeme říct, že dálnice nebyla dost široká. Prezidentem Polska byl zvolen Trzaskowského konzervativní soupeř Karol Nawrocki. Jak se stalo, že relativně zkušeného politika, který jen těsně prohrál volby v roce 2020, a byl tedy postavou všeobecně známou, porazil soupeř, kterého ještě před půl rokem většina voličů neznala?

Pár krásných dealů a jedna studená sprcha

Návštěva amerického prezidenta Donalda Trumpa na Blízkém východě určitě splnila cíl přinést nějaké optimistické ekonomické zprávy v době, kdy se důvěra veřejnosti v jeho hospodářskou politiku propadá. Velké „dealy“ před kamerami, při nichž se šermuje stovkami miliard dolarů, nejlépe s monarchy, u nichž jde hlavně o osobní vztahy a dohody, které se stvrzují podáním ruky, to je přesně Trumpův živel. Vedle předvídatelných politických zpráv přineslo to turné i pár nečekaných. Ale bylo opravdu tak přelomové?

Chybí demokracii Bůh?

„Slovo demokracie nemohu vystát,“ pronesl nedávno nositel Nobelovy ceny za literaturu Peter Handke. Rozhovor vysílaný v rakouské televizi měl ohlas. Není divu – demokracie je poslední svatostánek, na kterém v západním světě panuje společenská shoda. O to zajímavější byly mediální žně kolem volby nového papeže. Odkud se brala ta fascinace? Vždyť papež je absolutní vládce – přímo uprostřed Evropy, která se jinak zaklíná demokracií. A církev? Ztělesňuje něco, co má nestydatě absolutistický nárok a nestrpí diskusi. Říká se tomu pravda.

Co dělat po kulturní válce?

Kulturní válka skončila. Kulturní válka neskončí. První platí ve vztahu k realitě tohoto světa, ke střetům, jež vyvolal vzestup ideologie, jíž se říká progresivismus nebo „woke“, o níž se ještě nedávno předpokládalo, že jí bude patřit budoucnost. Její vzestup byl ale krátkodobý, její politická základna se dramaticky zmenšila, podobně jako její popularita, značně nejistá (přinejmenším) je i její budoucnost – mladší generace se od ní dle průzkumů odklánějí. V Paříži působící americký filozof Justin Smith-Ruiu nedávno pobaveně popisoval setkání s francouzským novinářem, který se ho ptal na Smithův postoj k „le wokisme“.

Jejich bezohlednost, naše neschopnost

Francie udělá všechno, aby nové jaderné bloky v Dukovanech nevznikly. „Nejde jim o to, vyhrát, ale o to, aby tady elektrárna nevznikla. A to je dramatická zpráva pro Českou republiku.“ Obrana, kterou francouzský státní podnik EDF po neúspěchu v tendru na pátý reaktor v Dukovanech zvolil, „zasahuje do národních a bezpečnostních, strategických zájmů České republiky“. Krajský soud v Brně – ten, který vyhověl žádosti EDF, aby vláda odložila podpis s vítězi tendru – „klade na roveň zájmy firmy cizího státu s energetickou bezpečností státu vlastního“.

Strach a hnus na subkontinentu

Před pár dny se svět ocitl na hraně další velké války, možná dokonce jaderné. Armády Indie a Pákistánu po sobě střílely ostrými, letectva sváděla vzdušné souboje, bombardovala se navzájem a Pákistán naznačoval možné použití atomových zbraní. Nejspíše to byla tato výhrůžka, která aktivizovala Spojené státy, jež se zhostily role prostředníka a podařilo se jim vyjednat příměří. Konec konfliktu to ale není ani náhodou. Současná krize začala 22. dubna, kdy islámští teroristé v Pahalgamu v indickém Kašmíru povraždili 26 lidí. K útoku se přihlásilo dosud málo známé hnutí Fronta odporu.

Rabování a žhářství. Jak taky může vypadat blackout

„Lidstvo dělí od anarchie jen devět jídel,“ zní výrok připisovaný řadě intelektuálů. V některých verzích je počet jídel zkrácen na sedm, v jiných dokonce na tři. Všechny variace ale vyjadřují stejnou myšlenku – mezi stabilní civilizací a naprostým chaosem je velmi tenká hranice. Stačí pár dní o hladu a iluze spořádané společnosti se začne rychle rozplývat. To platilo na přelomu 19. a 20. století, kdy je tento citát poprvé zaznamenán, a nyní to platí o to víc. Hranice mezi civilizací a chaosem je tenčí než kdykoli předtím.

Nikdo nebyl v téhle zemi tak cool

Jedno z mála anglických slov, které snad může v konverzaci bez pocitů trapna používat i český staromódní boomer, je výraz „cool“. Ten v běžné mluvě (anglické i české) ovšem neznamená jen chladný a studený, ale daleko spíš úžasný, ale přitom úžasný nenuceně, bez křečí, přirozeně, každým gestem a každým vydechnutím – nejlépe cigaretového dýmu. Prostě cool. Je to něco, co se nedá naučit, něco, co se na člověka snese a on už to má jako dar, se kterým si hraje, většinou k radosti své a všech okolo. Klasický Hollywood miloval a produkoval hvězdy, které byly zatraceně cool.

Zaručeně státní útlak

Jak píše autor vynikající práce Německo. Mýtus a realita Aleš Valenta, kvalita demokracie se pozná podle toho, jak zacházíme s opozicí. Valenta už před sedmi lety, kdy jeho kniha vyšla, těmi slovy mířil na zacházení německých úřadů s pravicovou opozicí, intelektuální a především politickou, jíž je Alternativa pro Německo (AfD). Ta měla tehdy ještě pouhých 12 procent, pak přechodně oslabila, aby letos v únoru s 21 procenty hlasů zdvojnásobila svůj počet křesel ve Spolkovém sněmu. Od té doby dál roste, průzkumy jí přisuzují 25 či 26 procent.

Úsvit technooptimistů

Americký stratég Tanner Greer v březnu zveřejnil studii čínské politiky nové Trumpovy administrativy, kterou vypracoval pro think-tank Foreign Policy Research Institute. Její název by se dal přeložit jako „Záměrná neprůhlednost“, a jak dále naznačuje podtitul „Konkurující si priority americké politiky vůči Číně“, na této politice se podílí řada lidí, jejichž přístupy se liší. Což je něco, co Donaldu Trumpovi nevadí. Vyhovuje mu, že se jeho podřízení takto vlastně drží navzájem v šachu, přičemž on je tím, kdo nakonec rozhodne.

Dolanova česká mise

Zájem amerického Úřadu strategických služeb (Office of Strategic Services, OSS) o Československo jako by po debaklu slovenských operačních týmů a jejich povraždění Němci začátkem roku 1945 ochladl. Pouze v rámci operace „Cottage“ byl 19. února 1945 u Červené nad Vltavou letecky vysazen Vlastislav Žuk, vycvičený čs. sekcí středomořského velitelství OSS v Itálii. Mladý agent se bohužel při seskoku zranil a rozbila se mu i vysílačka, takže přes veškerou svou snahu nebyl schopen navázat spojení. Další připravované operační týmy s kódovými názvy „Freedom“ a „Ferndale“ se již do Protektorátu Čechy a Morava vyslat nepodařilo.

Papež našich jistot a nejistot

Když zemře papež, píší o tom všichni, neboť navzdory postupující sekularizaci naší části světa lze konstatovat, že papež stejně všechny zajímá. První dny po oné smutné události se sluší spíše projevovat zármutek a vzpomínat na vše dobré, co se v naší mysli ozývá. Teprve později, s určitým pietním odstupem, přijde čas na kritickou reflexi jeho služby. Nyní, kdy nás od skonu papeže Františka dělí jen pár dní, by tedy byly namístě spíše kondolence a emoce – těch ale zaznívá všude dost a dost.

Evropský deep establishment místo režimu

Rozhovor Daniela Kaisera s rumunským politikem Georgem Simionem Rumunsko jako trenažér pro Francii, možná i pro vás (Echo 15/2025) osvěcuje nejdramatičtější hrozbu pro EU: její struktury budou právem vnímány veřejností v členských státech jako to, co jsme si zvykli nazývat deep state, či vhodněji v tomto případě (europe’s) deep establishment (podle řeckého ekonoma a politika Janise Varufakise).

Není osvobození jako osvobození

„Příběh druhé světové války nás má spojovat, nikoli rozdělovat,“ hřímal během oslav osvobození Bratislavy slovenský premiér Robert Fico. Ve skutečnosti byl jeho projev jedním z mnoha příkladů toho, že 2. světová válka představuje i 80 let od jejího ukončení významnou dělicí čáru, která prochází napříč Evropou, ale i napříč řadou společností. Jsou různé konce 2. světové války. Ten americký a západoevropský, jehož obrazem jsou nadšené davy na londýnském Trafalgar Square během oslav „Victory Day“, správný hollywoodský příběh války dobra se zlem ukončený happy endem.

Demise ekonomické vědy

Ten konflikt je tak obrovský, že je obtížné jeho rozměry běžnými slovy přiblížit. Na jedné straně je supermocný muž. Nejvlivnější a nejsledovanější politik planety, který jako asi jako jediný volený zástupce lidu dokáže předčít všechny celebrity popkultury ve schopnosti strhávat na sebe veškerou světovou pozornost, aniž by musel nejprve násilně zemřít (ano, od takové tragédie byl kousek, to je ale jiný příběh). Na politika obdivuhodný výkon svého druhu. V rukou drží tabulku, která už dostala jeho jméno, a má našlápnuto vstoupit s ní do dějin.

Elektřina tu nemusí být pro všechny

Před měsícem severočeská společnost Sokolovská uhelná ohlásila odstavení svého posledního velkorypadla na těžbu hnědého uhlí v lomu Jiří. Označila to za konec jedné éry a milník v historii hornictví tamějšího regionu. Milník je to i pro devadesát zaměstnanců, tedy už bývalých, kteří v důsledku ukončování těžby přišli o práci. Úplný konec těžby na Sokolovsku má nastat v roce 2030. Výroba uhlí a tepla ale může v důsledku uměle nastavených netržních podmínek skončit ještě dřív. Společnost tedy stojí s nataženou rukou před státem a doufá v dotace.

České sebebičování Polskem

Polsko jede! Polský zázrak! Předehnali nás, za peníze z EU postavili dálnice! A my? Rozhledny. V českých médiích se to podobnými zprávami poslední dobou jen hemží, na příkladu Polska se ukazuje česká stagnace a zaostávání. Kde se toto zaujetí pro až sebemrskačské srovnávání vzalo a je vůbec opodstatněné? Samozřejmě je důvodem k radosti, že Češi konečně opouštějí svůj dlouhodobě zakořeněný pohled na Poláky plný historických předsudků, stereotypů, ignorance a despektu a začínají objevovat bohatou polskou historii, krásnou přírodou, gastronomii – a také bezprecedentní ekonomické úspěchy posledních tří desetiletí.

Zaslepená společnost

Připomenul jsem v nedávné úvaze příběh jednoho zaslepení, jak ho vypráví slovenské Divadlo Pôtoň v dokumentární inscenaci Terra Apathy. Pojednává o zaniklé staré slovenské obci (1253) Horné Opatovce (latinsky Terra Apathy de Grana), kde byla v roce 1953 postavena hliníkárna, lidé měli práci, moderní byty, kupovali si pračky, televize, jejich životní úroveň rostla. Jedovaté emise hliníkárny ale postupně vyhubily hmyz, zničily stromy, zvířata trpěla deformacemi, ženám se lámaly kosti, zvýšila se závratně dětská nemocnost. Ekologické škody překročily nakonec práh napravitelnosti a obec byla zlikvidována, lidé vystěhováni.

Tohle je život?

„Není čas na odstup,“ zaznívá v autobiografii Život. Moje cesta dějinami od papeže Františka. Ale čtenář po přečtení sezná, že papež si čas na odstup našel. Kniha je sice mediálně inzerovaná jako autobiografie, ve skutečnosti papež převyprávěl svůj příběh vatikánskému novináři Fabiu Marchesemu Ragonovi. Je to problém? V tomto případě ano. Knize chybí nasazení, možná proto, že zde byl prostředník. Je plná šroubovaných vět, v nichž člověk hledá smysl jen proto, že spoluautorem je papež. Nutno také říct, že překladatelka neodvedla dobrou práci.

Toho si zastřelím já!

Západní Sýrie, předměstí al-Kosúr města Baníjás, 9. března 2025. Auto se čtyřmi syrskými vládními ozbrojenci zastavuje dva mladé muže, kteří jdou po silnici. Ozbrojenci se nejdřív ujišťují, že muži jsou alavité. Pak jim rozkážou, aby si klekli ke krajnici a odevzdali telefony. Alavitský mladík: Přisámbůh, že nemám telefon. Ozbrojenec: Vy alavité neznáte boha. Neznáte Alláha! Alavitský mladík: Přísahám na korán, že tu nemáme telefon, bydlíme odsud daleko. Ozbrojenec: Vás alavity zabijeme všechny. Ukaž ruce, kde máš telefon?

Špion, který zachránil svět

Záchrana světa je pro britského tajného agenta Jamese Bonda rutinou. V každém díle svých dobrodružství odvrátí nějakou katastrofu, která hrozí poškodit západní svět, vyvolat válku, nebo dokonce apokalypsu. Život skutečných špionů se však jen zřídka vyrovná tomu Bondovu. Zpravodajská práce je úmorná a pomalá, automobilové honičky jsou vzácností a pouze zlomek informací dokáže skutečně zvrátit chod dějin. Jedním z mála, komu se to podařilo, byl Oleg Gordijevskij, pravděpodobně nejvýznamnější západní agent studené války. Zemřel začátkem března v Londýně.

Celník trumpnosti

Začněme jasně: Clo je zlo. Mezi ekonomy nenajdete jediného, který by byl schopen cla obhájit. Snižování cel od poslední světové války stojí do značné míry za nevídaným nárůstem blahobytu v dějinách lidstva. Ani ten současný, zdánlivě neekonomický technologický pokrok by s vysokými cly nebyl tak daleko. Pokud se někdo o obhajobu cel snaží, není to ekonom. I kdyby si tak říkal jen proto, že se (z politických pozic či kvůli vlastním zájmům) vyjadřuje k ekonomické otázce.

Konec amerického experimentu, nebo jeho evoluce?

Donald Trump už od své lednové inaugurace stačil vydat víc exekutivních příkazů než kterýkoli jiný prezident za první tři měsíce úřadování. Rekordy ale láme také počet žalob na tyto výnosy a další kroky Bílého domu. Američtí prezidenti se samozřejmě se soudy potýkali vždy, různě jim i vzdorovali. Joe Biden se třeba dvakrát pokusil prosadit zjevně protiústavní odpuštění studentských půjček: „Nejvyšší soud to zablokoval, ale to mě nezastavilo,“ řekl, když ohlašoval svůj druhý pokus.

Zpět na hlavní stranu