Eseje

Zamilovat se do stroje

V polovině šedesátých let vytvořil Joseph Weizenbaum, německo-americký informatik z MIT, počítačový program ELIZA. Šlo o ranou podobu jazykového modelu, prvotní příklad toho, čemu bychom dnes řekli chatbot. Program pojmenoval podle postavy Elizy Doolittlové z Shawovy hry Pygmalion, prostořeké pouliční květinářky, které se ujme profesor Higgins a kvůli sázce ji naučí mluvit natolik vznešeně, že ji místní smetánka začne považovat za vévodkyni. Weizenbaumova ELIZA byla naprogramovaná tak, aby napodobovala rogeriánského psychoterapeuta.

Osoby práce se štítící triumfují

Žijeme v jednadvacátém století. A to už dost dlouho, takže deník New York Times uspořádal anketu mezi 500 hybateli amerického filmového průmyslu – herci, režiséry, producenty, manažery filmových studií – o sto nejlepších filmů posledního čtvrtstoletí. Každý účastník měl uvést deset filmů a redakce pak z počtu hlasů, které filmy dostaly, sestavila žebříček. Když se soustředíme nikoli na pořadí, ale na vzniklou sbírku jako celek, můžeme být příjemně překvapeni. Stovka je asi dostatečně velký počet na to, aby se do ní dostal každý film, kterému byste to přáli, včetně filmů, u nichž jste se obávali, že jsou na takový výběr příliš svérázné anebo stačily už za to čtvrtstoletí sejít z mysli.

Docent svobody

Anton Heinrich Springer (1825–1891) byl patrně nejvýznamnějším historikem umění, který kdy působil v českém hlavním městě. Jeho hvězda však zazářila na předních německých univerzitách, neboť ta pražská zamítla jeho žádost o soukromou docenturu. Protože pochyboval o možnosti češtiny stát se jazykem kultury, a tudíž se neztotožnil s programem českého národního hnutí, vysloužil si mezi obrozenci pověst odpadlíka, od Františka Palackého rovnou nálepku „českého Jidáše“. Jedním z mála, komu Springerovo „odnárodnění“ nevadilo, byl Tomáš Garrigue Masaryk, jenž vysoce ctil jeho historické spisy i politickou publicistiku. O jeho odcizení české národní společnosti napsal: „Mně nepřekáží, naopak je mně v tom celku našeho obrození zvláštním problémem, proč lidé takoví nás vědomě opouštěli.“

Hranice naší výdrže: migrace a dominový efekt

Před deseti lety, když vrcholila migrační krize, jejímž symbolem se stala německá kancléřka Angela Merkelová se svým heslem „Zvládneme to“, se mohlo zdát, že se nám před očima mění klíčová složka definice státu. Všichni, kteří poukazovali na to, že stát nemůže reálně fungovat bez možnosti kontroly těch, kteří vstupují na jeho teritorium, byli označovaní za – v lepším případě – staromilce, kteří nestíhají držet krok s dobou, v horším za nebezpečné fašisty. Dnes Evropou v chápání vlastních hranic prochází mohutná reakční vlna, která by se dala shrnout heslem „Získejme kontrolu zpět“. Stála už u zrodu brexitové kampaně a nyní zasahuje přímo srdce evropského „humanitárního a multikulturního projektu“ – Německo.

Dobrotivý, nepřízni osudu a nepřejícnosti navzdory

V úterý 29. června roku 1875 krátce po 16. hodině odpolední se z Pražského hradu ozval dunivý hlas největšího zvonu katedrály sv. Víta – mohutného Zikmunda, který svými rozměry zaujímá první místo i mezi všemi zvony v zemi. Tak jak to při mimořádných příležitostech dělává již od roku 1549, byl Zikmund i tento den poslem důležité zprávy určené všem obyvatelům Českého království. Jeho kovové srdce v historické chvíli oznamovalo, že se právě zastavilo jiné srdce – to, jež 82 let bilo v hrudi korunovaného českého krále.

Ať žije nahý král!

Dítě z Andersenovy pohádky Císařovy nové šaty bývá přeceňováno. Ne že by nemělo pravdu – výkřik „Vždyť je nahý!“ odpovídá realitě. Pohádku z roku 1837 obvykle čteme jako výpověď o přesnosti bezelstného dětského pohledu, na rozdíl od přetvářky, v níž žijí mlčící dospělí. Tahle trochu kýčovitá interpretace je vděčná. Teze o císařově nahotě se ostatně už léta používá třeba na Donalda Trumpa, kterého bychom podle četnosti odkazů mohli prohlásit za nekorunovaného císaře všech nahých vládců.

„Nikdo tady není zklamaný“

Dvanáctidenní válka mezi Izraelem a Íránem, ke které se na poslední chvíli přidaly i Spojené státy, skončila. Je nepochybné, že větší šrámy utrpěl Írán. Izrael ponížil jeho ozbrojené síly, když během pár hodin získal naprostou leteckou nadvládu, cílenými útoky zabil třicet vysoce postavených vojenských velitelů a čtrnáct jaderných vědců, bombardoval vojenská a jaderná zařízení po celé zemi i symboly režimu. Nyní nastává vyhodnocení následků. Splnila izraelská operace svůj cíl zničit, či alespoň značně poškodit íránský jaderný program? A jaké budou geopolitické dopady?

Vzhůru psanci této země

„Pravicová internacionála zbrojí a chystá se k boji. Demokratické síly tomu nemohou jen trpně přihlížet,“ napsala nedávno v německém Tageszeitung analytička Zsusanna Végh. Internacionála je slovo neodmyslitelně spjaté s dějinami evropského socialistického a komunistického hnutí. Vyjadřovalo nejhlubší podstatu marxismu, nezpochybnitelného dítěte osvícenství – přesvědčení o univerzálním charakteru klíčových „zákonů vývoje“ lidské společnosti. Jelikož se tyto zákonitosti týkají lidstva jako celku, přirozeným elementem mezinárodní politiky se stala také spolupráce stran reprezentujících „dělnickou třídu“.

Nerušit, zbrojíme

Vypadá to neodvratně a fatálně. Ve dnech 24. a 25. června se v Haagu sešly hlavy států Severoatlantické aliance na svém pravidelném summitu. Ten letošní aspiruje na to, aby vešel do dějin jako summit historický. Byl na něm totiž přijat „historický“ závazek masivně navýšit státní výdaje na zbrojení. Dosud platil předchozí, zatím poslední „historický“ závazek dvou procent HDP, přijatý závazně na summitu ve Walesu roku 2014. Česká republika, jak známo, závazku dvou procent dlouho nedostávala, poprvé od doby jeho přijetí se jí podařilo dostat se na dvě procenta loni.

Konec zdravé sklenky

Milan Šamánek, profesor kardiologie, spoluzakladatel Dětského kardiocentra v Motole a nositel mnoha vědeckých i státních ocenění, byl nesmlouvavý. „Víno je nutné pít každý den,“ napomínal Čechy v rozhovoru pro web iDNES.cz v roce 2004. Doporučoval především večerní konzumaci. Infarkty totiž udeří nejčastěji v ranních hodinách – a pokud si člověk dopřeje sklenku večer, antioxidanty jej prý ochrání až do poledne následujícího dne. Ženy na sebe nemusejí být tak přísné, aspoň do menopauzy; do té doby je chrání hormony. Ale dospělí muži by polevovat neměli: resveratrol, polyfenol obsažený ve víně (hlavně červeném), má tlumivý účinek i na rakovinu prostaty.

Trump na straně práva a pořádku

Donald Trump je dítě štěstěny. Součástí jeho politického úspěchu je prostý fakt, že jeho protivníci mají tendenci pravidelně si nabíhat na vidle. Poslední ukázkou jsou protesty v Los Angeles proti deportaci nelegálních migrantů. Trump má v tomto právo i veřejnost na své straně. Vyhošťování nelegálních migrantů spadá zcela do pravomocí federální vlády. Podle serveru RealClearPolitics, který publikuje průměry průzkumů veřejného mínění, 51,5 procenta Američanů schvaluje Trumpovu imigrační politiku, proti je 47 procent. Celkově 59 procent schvaluje vyslání Národní gardy na potlačení protestů.

Demokracie ve věku technonihilismu

Na kroměřížském sněmu roku 1848, důležité epizodě v boji rakouských národů o ústavní pořádek, si ministr Anton von Doblhoff-Dier vysloužil posměch za větu: „Za našich dnů se nedělá politika v ministerských křeslech… dnes dělá politiku světový duch!“ Česká veřejnost ten výraz přetvořila na posměšné „vláda světového ducha v povětří“, ale v roce 1848 se i Otec národa František Palacký jím dal strhnout: ve svém „osvědčení“ o působení poslanců českých na kroměřížském sněmu říšském napsal, že jen „uposléchali hlasu ducha světového“.

Na Teherán s Trumpem v zádech

V úterý 10. června ředitelka tajných služeb USA Tulsi Gabbardová publikovala na sociální síti X podivné video. Mluvila v něm o své nedávné návštěvě Hirošimy a o tom, jak na ni zapůsobil příběh atomovou bombou zničeného města. Pak stočila svůj monolog k současnosti a ke skutečnosti, že dnešní jaderné zbraně jsou mnohem ničivější. „Dnes stojíme blíž než kdykoli předtím na pokraji jaderné zkázy. Politická elita a váleční štváči nezodpovědně podněcují strach a napětí mezi jadernými mocnostmi. Možná je to proto, že jsou přesvědčeni, že budou mít přístup k jaderným krytům pro sebe a své rodiny, ke kterým běžní lidé přístup mít nebudou,“ řekla.

Cesty soli

Sůl je pro nás běžná, laciná látka, které je ve světě nadbytek, ale ve skutečnosti už němečtí historici 19. století upozorňovali na to, že ten, kdo vlastní sůl, vytváří nejenom civilizaci, ale pravděpodobně též despocii, protože sůl je také ta nejvíc návyková látka lidských dějin. Bez heroinu se obejdete, ale bez soli ne. Na lidské tělo se totiž můžeme dívat jako na elektrochemický systém a na většinu kapalných látek, které v těle kolují, jako na elektrolyty, které při správné koncentraci přenášejí a synchronizují systém tělesných signálů a tím i funkcí. Sůl je proto pro člověka nezbytná, což je vždycky situace, která svádí k využívání, či dokonce zneužívání moci.

Macron odražen. Zatím

Po měsíci nervů našlo drama kolem tendru na pátý a šestý reaktor Dukovan šťastnou koncovku. Jak známo, 6. května zakázal Krajský soud v Brně předběžným opatřením českému státu uzavření dohody s korejským stavitelem KHNP. Slavnostní podpis měl proběhnout následující den, stočlenná korejská delegace k nám tak letěla zbytečně. Ale teď, 4. června, Nejvyšší správní soud (NSS) předběžné rozhodnutí krajského soudu zrušil. Premiér Fiala, ministři Vlček a Stanjura, zkušenější o tuto blamáž, už netrvali na ceremonii a své účasti na ní, načež mohla pouhých několik hodin po verdiktu NSS česká firma EDU II s Korejci podepsat dohodu elektronicky.

Příběh a osud Pavla Blažka

Na největším rozhovoru, který Pavel Blažek po svém pádu poskytl – na Info.cz s Petrem Dimunem a naší bývalou kolegyní Lenkou Zlámalovou –, je jednoznačně nejpoutavějším motivem Blažkův pocit, že dostal znamení osudu. Že ve světě politiky, jak říká, ho už žádná radost nečeká a že by měl ještě zkusit hledat si ji jinde. Okamžiky, kdy politik vystoupí ze své role, přestane „dělat politika“ a zamyslí se nad svou životní cestou, jsou řídké. Ještě neobvyklejší je slyšet v rozhovoru o české politice slovo osud. Kromě toho osobního kariérního oblouku Blažek vyjadřuje ještě jeden pocit. Že je odcházející typ, který do světa politiky, jak se momentálně provozuje, nepatří.

Záhady Blažkových bitcoinů

Miliardový bitcoinový dar pro ministerstvo spravedlnosti se stal symbolem pochybných transakcí a selhání státní správy, která nakonec stála křeslo ministra Pavla Blažka (ODS). I když Blažek trvá na „ultračistotě“ celé operace, pochybnosti o její legalitě či o původu peněz stále přetrvávají. Jádrem kauzy je darování bitcoinů státu v hodnotě téměř jedné miliardy korun Tomášem Jiřikovským. Ten byl v roce 2017 pravomocně odsouzen za provoz darknetového tržiště Sheep Marketplace, kde se prodávaly drogy či zbraně, a za další trestné činy.

Proč právě Židé?

Zdá se, že ta otázka je věčná. Proč se právě Židé v průběhu dějin jako jediní na světě stali terčem všeobecné nenávisti? Proč je dodnes tolik lidí hanobí a pomlouvá? Antisemité tvrdí, že sama historie antisemitismu vysvětluje a ospravedlňuje antisemitismus. Skutečnost, že Židé jsou tak dlouhodobě terčem nenávisti a často pronásledováni, má být důkazem, že s nimi něco není v pořádku. Po celé dějiny se nepřátelství vůči Židům řídí určitým vzorcem. Křesťanský a islámský antisemitismus se sice od sebe značně liší, ale mají stejný důvod k nenávisti.

Ve jménu autenticity

Debata o genderové identitě je dnes často zjednodušována na souboj dvou nesmiřitelných pólů – biologického determinismu a kulturní konstrukce. Kniha Budeme, kým jsme? zachycuje tento rozpor v dialogu mezi klinickou sexuoložkou Hanou Fifkovou a filozofkou Terezou Matějčkovou. Tato esej čte jejich výměnu nikoli jako pouhý střet pohledů, ale jako symptom kultury, která hledá nový jazyk pro zkušenost těla a identity. V době, kdy se identita stává nárokem, otázka zní: Co je základem tohoto nároku? A kdo jej má moc potvrdit?

Podivná aféra

Připomíná to 11. září 2001, kdy Miroslav Macek jako velkou zprávu oznamoval svůj odchod z vedení ODS, aby vzápětí nato v New Yorku nalétávala letadla do Dvojčat. V pátek 30. května 2025 přišlo oznámení europoslance Filipa Turka, že povede středočeskou kandidátku Motoristů do sněmovny, což je samo o sobě docela důležitá zpráva. Ale Turka naprosto zastínil ministr spravedlnosti Pavel Blažek z ODS, který ve sněmovně prosadil nový trestní zákoník a vzápětí rezignoval kvůli aféře s darovanými bitcoiny. Blažkova rezignace – dojde k ní během týdne, kdy toto Echo vychází – je málo pro hnutí ANO, které žádá rezignaci celé vlády.

Proti všem

„Rafał Trzaskowski jede do prezidentského paláce po široké dálnici,“ psala na podzim levicová polská revue Krytyka Polityczna. Po emotivním závěru kampaně a dramatické nedělní volební noci můžeme říct, že dálnice nebyla dost široká. Prezidentem Polska byl zvolen Trzaskowského konzervativní soupeř Karol Nawrocki. Jak se stalo, že relativně zkušeného politika, který jen těsně prohrál volby v roce 2020, a byl tedy postavou všeobecně známou, porazil soupeř, kterého ještě před půl rokem většina voličů neznala?

Pár krásných dealů a jedna studená sprcha

Návštěva amerického prezidenta Donalda Trumpa na Blízkém východě určitě splnila cíl přinést nějaké optimistické ekonomické zprávy v době, kdy se důvěra veřejnosti v jeho hospodářskou politiku propadá. Velké „dealy“ před kamerami, při nichž se šermuje stovkami miliard dolarů, nejlépe s monarchy, u nichž jde hlavně o osobní vztahy a dohody, které se stvrzují podáním ruky, to je přesně Trumpův živel. Vedle předvídatelných politických zpráv přineslo to turné i pár nečekaných. Ale bylo opravdu tak přelomové?

Chybí demokracii Bůh?

„Slovo demokracie nemohu vystát,“ pronesl nedávno nositel Nobelovy ceny za literaturu Peter Handke. Rozhovor vysílaný v rakouské televizi měl ohlas. Není divu – demokracie je poslední svatostánek, na kterém v západním světě panuje společenská shoda. O to zajímavější byly mediální žně kolem volby nového papeže. Odkud se brala ta fascinace? Vždyť papež je absolutní vládce – přímo uprostřed Evropy, která se jinak zaklíná demokracií. A církev? Ztělesňuje něco, co má nestydatě absolutistický nárok a nestrpí diskusi. Říká se tomu pravda.

Co dělat po kulturní válce?

Kulturní válka skončila. Kulturní válka neskončí. První platí ve vztahu k realitě tohoto světa, ke střetům, jež vyvolal vzestup ideologie, jíž se říká progresivismus nebo „woke“, o níž se ještě nedávno předpokládalo, že jí bude patřit budoucnost. Její vzestup byl ale krátkodobý, její politická základna se dramaticky zmenšila, podobně jako její popularita, značně nejistá (přinejmenším) je i její budoucnost – mladší generace se od ní dle průzkumů odklánějí. V Paříži působící americký filozof Justin Smith-Ruiu nedávno pobaveně popisoval setkání s francouzským novinářem, který se ho ptal na Smithův postoj k „le wokisme“.

Jejich bezohlednost, naše neschopnost

Francie udělá všechno, aby nové jaderné bloky v Dukovanech nevznikly. „Nejde jim o to, vyhrát, ale o to, aby tady elektrárna nevznikla. A to je dramatická zpráva pro Českou republiku.“ Obrana, kterou francouzský státní podnik EDF po neúspěchu v tendru na pátý reaktor v Dukovanech zvolil, „zasahuje do národních a bezpečnostních, strategických zájmů České republiky“. Krajský soud v Brně – ten, který vyhověl žádosti EDF, aby vláda odložila podpis s vítězi tendru – „klade na roveň zájmy firmy cizího státu s energetickou bezpečností státu vlastního“.

Strach a hnus na subkontinentu

Před pár dny se svět ocitl na hraně další velké války, možná dokonce jaderné. Armády Indie a Pákistánu po sobě střílely ostrými, letectva sváděla vzdušné souboje, bombardovala se navzájem a Pákistán naznačoval možné použití atomových zbraní. Nejspíše to byla tato výhrůžka, která aktivizovala Spojené státy, jež se zhostily role prostředníka a podařilo se jim vyjednat příměří. Konec konfliktu to ale není ani náhodou. Současná krize začala 22. dubna, kdy islámští teroristé v Pahalgamu v indickém Kašmíru povraždili 26 lidí. K útoku se přihlásilo dosud málo známé hnutí Fronta odporu.

Rabování a žhářství. Jak taky může vypadat blackout

„Lidstvo dělí od anarchie jen devět jídel,“ zní výrok připisovaný řadě intelektuálů. V některých verzích je počet jídel zkrácen na sedm, v jiných dokonce na tři. Všechny variace ale vyjadřují stejnou myšlenku – mezi stabilní civilizací a naprostým chaosem je velmi tenká hranice. Stačí pár dní o hladu a iluze spořádané společnosti se začne rychle rozplývat. To platilo na přelomu 19. a 20. století, kdy je tento citát poprvé zaznamenán, a nyní to platí o to víc. Hranice mezi civilizací a chaosem je tenčí než kdykoli předtím.

Nikdo nebyl v téhle zemi tak cool

Jedno z mála anglických slov, které snad může v konverzaci bez pocitů trapna používat i český staromódní boomer, je výraz „cool“. Ten v běžné mluvě (anglické i české) ovšem neznamená jen chladný a studený, ale daleko spíš úžasný, ale přitom úžasný nenuceně, bez křečí, přirozeně, každým gestem a každým vydechnutím – nejlépe cigaretového dýmu. Prostě cool. Je to něco, co se nedá naučit, něco, co se na člověka snese a on už to má jako dar, se kterým si hraje, většinou k radosti své a všech okolo. Klasický Hollywood miloval a produkoval hvězdy, které byly zatraceně cool.

Zaručeně státní útlak

Jak píše autor vynikající práce Německo. Mýtus a realita Aleš Valenta, kvalita demokracie se pozná podle toho, jak zacházíme s opozicí. Valenta už před sedmi lety, kdy jeho kniha vyšla, těmi slovy mířil na zacházení německých úřadů s pravicovou opozicí, intelektuální a především politickou, jíž je Alternativa pro Německo (AfD). Ta měla tehdy ještě pouhých 12 procent, pak přechodně oslabila, aby letos v únoru s 21 procenty hlasů zdvojnásobila svůj počet křesel ve Spolkovém sněmu. Od té doby dál roste, průzkumy jí přisuzují 25 či 26 procent.

Úsvit technooptimistů

Americký stratég Tanner Greer v březnu zveřejnil studii čínské politiky nové Trumpovy administrativy, kterou vypracoval pro think-tank Foreign Policy Research Institute. Její název by se dal přeložit jako „Záměrná neprůhlednost“, a jak dále naznačuje podtitul „Konkurující si priority americké politiky vůči Číně“, na této politice se podílí řada lidí, jejichž přístupy se liší. Což je něco, co Donaldu Trumpovi nevadí. Vyhovuje mu, že se jeho podřízení takto vlastně drží navzájem v šachu, přičemž on je tím, kdo nakonec rozhodne.

Zpět na hlavní stranu