Rok 2026 začal sérií událostí, které názorně ukázaly, že změny ve světě akcelerují. „Zatčení“ venezuelského diktátora Madura, „zatčení“ tankeru Marinera z ruské stínové flotily mezi Islandem a Velkou Británií a konečně nová vlna amerického tlaku na Dánsko v otázce Grónska mají společný jmenovatel. V souladu s před měsícem publikovanou Národní bezpečnostní strategií Spojené státy nejen potvrzují svoji hegemonii na západní polokouli, ale celkově se nevzdávají pozice světové supervelmoci. Řečeno filmovým jazykem: Mají zbraně a nebojí se je použít.

Všechny poškozené země reagují na tuto americkou demonstraci síly podobně: pobouřením, vzýváním mezinárodního práva a – bezmocí. Rusko poslalo na ochranu svého tankeru válečné lodě, které jen přihlížely zásahu. Čína vyhlásila před pár týdny, že hodlá intenzifikovat své aktivity v Latinské Americe, a speciálního zmocněnce poslala svému spojenci Madurovi doslova několik hodin před americkým zásahem. Evropští spojenci Ameriky společně odsoudili agresivní Trumpovu rétoriku v otázce Grónska. Nicméně směr událostí řídí (svým chaotickým a často vnitřně rozporným způsobem) Washington.

„Spojené státy ničí světový řád,“ hřmí německý prezident Steinmeier. „Trump legalizoval právo džungle“, „čistý imperialismus z dávné a hrozné minulosti,“ píše slavný politolog Francis Fukuyama pro italskou La Repubblicu. Analytici s chladnější hlavou mluví méně obrazně o konci „řádu založeného na hodnotách a mezinárodním právu“.

Iluze neměnného řádu

Problémem všech těchto výroků je to, že berou jako tvrdou realitu něco, co bylo vždy spíše konvencí. V hollywoodském trháku Piráti z Karibiku členové „pirátské komunity“ opakovaně vzývají posvátné pravidlo parley – prozatímního klidu zbraní. Když je ovšem přitlačí okolnosti, hrůzostrašný kapitán Barbossa vysvětlí své posádce, že „parley je spíše doporučení než zákon“. S mezinárodním právem je to tak nějak podobně.

Americký historik Stephen Kotkin nedávno připomněl, jak tento řád založený na mezinárodním právu a hodnotách vznikl. Spojené státy, od Wilsona přes F. D. Roosevelta po Reagana, uznaly, že v jejich zájmu je svět postavený na pravidlech a liberální demokracii. Ale – a jak víme, vše, co předchází před „ale“, není podstatné – jeho základem je americká ochrana, síla amerických zbraní a ekonomiky a také vůle tuto sílu prosazovat. Jinak řečeno svět řízený mezinárodním právem byl určitou bublinou, skleníkem, jehož existenci umožňoval Pax Americana, síla jediné supervelmoci.

Mimochodem, samotné USA se vždy, nikoli jenom v Trumpově době, klonily k tomu, že se na ně tato „vnitřní pravidla bubliny“ nevztahují. To vedlo na jedné straně k akcím typu zásahů do suverenity zemí v Latinské Americe či invaze do Iráku z roku 2003 a na druhé k rostoucímu napětí mezi USA a částí zemí „uvnitř bubliny“ – obzvláště v západní Evropě se vzýval „multipolární svět“, v němž bude řízení světového řádu více demokratické a pravidla budou svazovat všechny, i supervelmoc, která tento řád garantuje. Jak napsal v těchto dnech britský intelektuál Konstantin Kisin: „Chtěli jste multipolární svět, tak teď ho máte.“

V částech evropské veřejné debaty vyvolávají americké kroky sice zděšení a nejistotu, nicméně i určitou úlevu a naději: Konečně se postavíme na vlastní nohy. O americkém příklonu k brutálnímu unilateralismu jako o velké šanci pro kontinent psal už před rokem filozofický provokatér Slavoj Žižek. Nyní jeho výzvy opakuje stále více politiků a intelektuálů.

„Musíme je vyhodit z Rammsteinu, musíme je vyhodit z Neapole!“ (dvě největší americké vojenské základny v Evropě – pozn. red.) „Je čas na rozvod!“ freneticky vykřikoval v televizi LCI bývalý francouzský generál Michel Yakovleff po Trumpových výrocích o Grónsku. Na síti X mu odpověděl jistý rumunský analytik: „Neměl by mu někdo říct, že v takovém okamžiku Polsko, Rumunsko, Baltové, dokonce Itálie, udělají okamžitě bilaterální bezpečnostní dohody se Spojenými státy?“

V Yakovleffově vyjádření zazněla totiž i jiná zajímavá fráze, která vysvětluje, proč minimálně pro „východní křídlo“ je tato vize děsivá. Francouzský exdůstojník Evropu označil ve vztahu k USA za „dítě konfrontované toxickým rodičem“ a dodal, že „na tuto situaci nejsme připraveni“. V tomto ohledu obě reakce směřují vlastně ke stejnému závěru: Postupně si uvědomujeme, že náš „světový řád“ byl bublina a že příznaky nové reality jsme tak dlouho odmítali brát na vědomí, až nás zaskočila zcela nepřipravené. Bublina, ve které jsme prožili bezpečně a bezstarostně pár desetiletí, praská a reakcí je dětská otázka: Kdo se o nás teď postará?

Jako první se přihlásil Friedrich Merz. Na tiskové konferenci po setkání koalice ochotných v Paříži pronesl, že „po příměří je Německo připraveno vzít odpovědnost za bezpečnost Ukrajiny a celého kontinentu“.

Je to už dvanáct let od proslovu Radka Sikorského, tehdy a dnes polského ministra zahraničí, který je v Polsku známý jako „berlínský hold“. Sikorski v něm vyzval Německo k tomu, aby bylo silným lídrem Evropy. A pod taktovkou „císařovny“ Angely Merkelové a její „Wir Schaffen Das“ tomu doopravdy tak bylo. Jak to dopadlo – v energetice, politice vůči Rusku, klimatické politice nebo migraci –, není třeba připomínat.

V Paříži Merz pronášel svou deklaraci o poznání méně rozhodně a odhodlaně než svého času Merkelová. Není čemu se divit, ve stejném okamžiku byla podstatná část jeho hlavního města bez proudu a tepla (kvůli útoku levicových radikálů), což je dobrý symbol aktuálního stavu nejmocnější země Evropy. Merzova podpora necelý rok po volbách se pohybuje kolem 25 procent, a kancléř tak začíná nebezpečně připomínat Emmanuela Macrona – politika, který za poslední roky dosáhl naprostého mistrovství v zakrývání totálního neúspěchu své domácí politiky silnými výroky na mezinárodní scéně.

Slepá víra v superstát

Nemění to nic na faktu, že kolem sebe pozorujeme stále mohutnější vlnu volání po silnější (čti: centralizovanější) Evropě, v níž logicky Německo musí být hlavním hráčem. Centralizace, proměna v jeden stát, má být jedinou cestou, jak zajistit konkurenceschopnost v novém světě velmocenských šachů. Za největší brzdu rozletu evropské supervelmoci se pak označuje právo veta v zahraniční a bezpečnostní politice a nepružnost způsobená tím, že je nutné brát ohled na zájmy jednotlivých členských států.

Nechme teď stranou, že – jak píše americký analytik Andrew Michta – „taková centralizovaná Evropa by rozhodně nemohla být demokracií“. Jak se zdá, u liberálních elit volajících po jednotné Evropě se chápání demokracie tak zásadně posunulo od původní suverenity lidu, že si to ani neuvědomují, a nemůže je to tedy trápit. Problém je jinde: Není příznačné, že EU začala zaostávat v globální soutěži přesně v okamžiku, kdy se vydala cestou ke stále pevnější unii? Právě tehdy, někdy kolem nekonečných debat o evropské ústavě a Lisabonské smlouvě, se nůžky mezi EU a dalšími hlavními hráči začaly rozevírat. Jen jsme čtvrtstoletí odmítali tuto skutečnost akceptovat – a i dnes máme s uchopením reality problémy.

„Sledujeme globální konflikt mezi Čínou a Spojenými státy jako diváci. Jako kdyby se nás netýkal. Ve skutečnosti nejsme diváky, jsme rekvizity v představení, které režíruje někdo jiný,“ napsal před několika dny bývalý polský premiér Mateusz Morawiecki v rozsáhlé zprávě o stavu evropského projektu. Jakub Jakóbowski z polského Centra východních studií přidává, že zatímco řešíme, jak se postavit na vlastní nohy ve vztahu k USA, stále více sklouzáváme do pozice závislosti na Pekingu: „Čína ví, že – řečeno trumpovským jazykem – Evropa nemá žádné karty, a proto si začíná bezohledně diktovat podmínky (...) a požírá náš průmysl zaživa, sektor po sektoru.“ Současná vlna rapidní deindustrializace, která ohrožuje i hlavní pilíř evropské ekonomiky, Německo, je přece přímým následkem klimatických politik, této perly v koruně Evropské unie, a jimi způsobeného růstu cen energií a „outsourcingu“ evropského průmyslu do Turecka, Číny a dalších.

Evropa se stále více stává kontinentem zcela závislým na importu technologií, surovin a bezpečnosti. Důvodem nejsou nějaká polská, maďarská nebo francouzská veta, ale spektakulární selhání těch nejklíčovějších evropských politik. „V každé z velkých výzev posledních let EU selhala,“ píše Ulf Poschardt v německém Die Welt. Přesto po geopolitickém prozření, způsobeném ruskou agresí na Ukrajině, se dál pokouší o svoji verzi ekonomické „nemožné trojice“: chce současně obnovit své obranné kapacity a zároveň neustoupit od štědrého sociálního státu a dogmatické klimatické politiky. Při tom všem nehodlá opustit svou víru v mechanismy ekonomické globalizace. Zatímco Čína a USA vyvodily z posledních let závěr, že budoucnost je soběstačnost ve všech strategických oblastech a zkracování dodavatelských řetězců, EU pokračuje stejným směrem jako doposud: v právě podepsané smlouvě s jihoamerickým sdružením Mercosur otevírá cestu pro „outsourcing“ svých zemědělských kapacit. Stejně jako v případě deindustrializace způsobené Green Dealem a drahými energiemi, čímž jsme nejvíce prospěli Číně, tentokrát ohrozíme svou potravinovou soběstačnost výměnou za zisky zemědělského sektoru zemí jako Brazílie – poháněného mimochodem ve stále větší míře ruskou ropou a hnojivy.

„Potřebovali jsme Donalda Trumpa, aby odhalil, že blufujeme, odhalil naši impotenci a bezvýznamnost ve světě, kterému jsme kdysi dominovali,“ napsal nedávno o západní Evropě Alistair Heath z britského The Telegraph. Z pozice „juniorního partnera Ameriky jsme se dostali do postavení vazalů“ a jediné, co nám zbývá, je „žebrat o další ochranu“. „Příliš často nám vize Evropy jako morálního majáku světa slouží k tomu, abychom maskovali vlastní nezdary,“ připojme ještě další výrok Ulfa Poschardta.

Ve střední Evropě někteří vítají toto západoevropské divadlo bezradnosti a americké (taktéž velmi teatrální) ukázky imperiální síly se „Schadenfreude“: Ano, my jsme to říkali. Ovšem nic to nemění na faktu, že multipolární svět pro malé národy nebývá laskavý a že problémy EU se nás týkají také. Tak kdo se o nás postará? Primární odpověď je, že bychom se měli postarat sami o sebe. Opravdu je pak tou nejlepší cestou vzdávat se i těch posledních zbytků nezávislosti, jako je třeba právo veta, i v situaci, kdy v průzkumech v největších zemích Unie vede Národní fronta a AfD? Evropská integrace se občas přirovnává k jízdě na kole: Musíte dál šlapat, jinak spadnete. Nestálo by za to se zamyslet, zda je toto posvátné pravidlo opravdu posvátné, když už 25 let přináší Evropě propad v globální konkurenci? Anebo alespoň reflexi, zda šlapeme správným směrem?