„Nejsem tu, protože je dneska dneska – já tady budu, i kdyby dneska bylo třeba pozítří,“ hlásí se hned prvního ledna v osm ráno z tělocvičny šťastně zpocená influencerka, čímž banální tautologii povyšuje na podnětný existenciální příspěvek.
Záběry, na nichž si účastníci silvestrovské zábavy v klubu ve švýcarské Crans-Montaně točí na mobily počínající požár, který je za pár chvilek možná připraví o život, mají v sobě něco tragicky symbolického. Žijeme na kontinentu, který zapomněl na základní sebezáchovné instinkty, protože má pocit, že se mu nic zlého stát nemůže. Stejně jako jsme vytěsnili smrt za nemocniční zdi, snažili jsme se vytěsnit nebezpečí a riziko v mezinárodních vztazích. A odmítáme vzít na vědomí, že s jedním a druhým je třeba počítat a zařídit se podle toho.
Druhého ledna, kdy píšu tento komentář, je vůbec nejhorší den v roce na rozumování jakéhokoli druhu. Jako obvykle neděje se totiž nic, co by stálo za řeč. Toto, tento jediný den, je totiž ta opravdová okurková sezona, třebaže se o ní trestuhodně mlčí. Alespoň že je spolehnutí na dny předešlé a na některé konstanty českého veřejného života, jako jsou sportovní výkony hokejisty Davida Pastrňáka. Ten na Silvestra pomohl ukončit smolnou sérii svého týmu Boston Bruins (jenž předtím prohrál šest zápasů za sebou), protože dvěma góly a asistencí znovu rázně připomněl, co je zač a proč je nutné s ním neustále počítat.
V časopisu Compact, jenž se nyní profiluje jako jedno z nejzajímavějších nových médií na americké pravici, vyšel text Davida Azerrada Návrat židovské otázky. Je to kritická až sarkastická reakce na to, že na americké pravici se nyní diskutuje zcela vážně a jaksi zgruntu a deskriptivně, zda nepředstavují Židé problém a jaké jsou mechanismy jeho fungování, přičemž „diskutuje se“ je možná příliš uhlazený výraz a přesněji by se dalo napsat, že „americkou pravicí cloumá“. Jádrem článku je polemika s řadou faktických tvrzení, ale je tam tento odstavec o tom, jak ovládnutí diskurzu o „židovské otázce“ funguje pro své vyznavače.
Evropa netrpí nedostatkem generálů bez vojska, kteří vyhlašují, že nic menšího než totální porážka Ruska na Ukrajině je nepřijatelné. A Rusa vidí za každým rohem. Nejvýše postaveným z nich je patrně estonská představitelka pro zahraniční politiku EU Kaja Kallasová. Což je svým způsobem anomálie. Obecně totiž lze pozorovat, že v zemích Rusku nejblíž převládá střízlivý postoj, zatímco válečníci za klávesami se vyskytují spíš jako hlučná menšina v zemích, jež bezprostředně ohroženy nejsou. Bouření na poplach je pro ně strategie, jak získat pozornost.
Tentokrát na to jde jinak. Zatímco v roce 2017 Andrej Babiš reprezentoval pokračování nevynalézavého Sobotkova vládnutí, do něhož vnášel nanejvýš tak dílčí nápady z agendy ministerstva financí (typicky zákaz karuselů neboli podvodů při platbě DPH či elektronická evidence tržeb), s druhým Babišem přichází mnohem větší diskontinuita. Možná stojíme na prahu jisté emancipace vůči EU a vůbec zahraničí. Prvním viditelným aktem byl dopis Evropské komisi, že Česká republika nezavede povolenky pro domácnosti známé jako ETS 2 a necítí se vázána ani migračním paktem.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj zamířil za Donaldem Trumpem na Floridu, aby mu představil svůj plán na ukončení ruské agrese. Toto poslední mírové úsilí začalo na konci listopadu, kdy se na veřejnosti objevil osmadvacetibodový mírový plán. Přestože není jasné, kdo je jeho autorem, stopy vedou do Kremlu a Trump jej přijal za svůj. Tím odstartovala horečnatá vyjednávání, která vyústila v nynější verzi, údajně z 90 procent hotovou. Summit na Floridě měl dořešit zbývajících deset procent. To se však nestalo.
Těsně před Vánoci vydal Městský soud v Praze rozsudek, kterého si ti šťastnější z vás v tom pohodovém rolničkovém třeštění možná ani nevšimli. Naopak, pokud to postavíme na hlavu, což je v podstatě jediná rozumná strategie přežití poslední dekády, rozhodně neušel nešťastníkům, kteří si, například v rámci novoročních předsevzetí destruktivního typu, jimž verdikt bohužel dost umetá cestu, dosud marně lámali modrorůžové hlavy nad tím, jak by se dalo rozstřelit legální shromáždění politických oponentů, aniž by z toho měli následky.
Adam Michnik patří do úzké skupiny intelektuálů ze střední Evropy, kterým se dostalo uznání v celém západním světě. Bývalý disident, jeden z nepochybných symbolů boje s komunismem a následně zakladatel „nejvlivnějšího deníku mezi Labem a Volhou“, jak se kdysi dávno (v dobách, kdy tisk měl vliv na realitu) říkalo jeho listu Gazeta Wyborcza. Adam Michnik je (nebo spíš byl pro několik generací) ve své vlasti velmi polarizující osobností. Jak pro své příznivce, tak odpůrce byl klíčovou postavou polských dějin po roce 1989
Je na to spolehnutí každé Vánoce už dvě desetiletí: veřejnoprávní televize vyrobí na svátky narození Páně několik nových filmů, které jsou v programu označeny jako pohádky. Tím si zajistí svůj obvykle nejúspěšnější program za celý rok, na jehož průměrnou sledovanost dva a půl milionu diváků nedosáhne ani finále StarDance a kterou překoná pouze sportovní přenos, když hraje česká hokejová reprezentace finále mistrovství světa. No a pak je jasné, že přijde dav a rozčílí se, že je nová produkce pitomá a nedá se se starými pohádkami srovnat.
Vypadá to, že se ministerská sága Filipa Turka chýlí ke konci, již setkání Turka s prezidentem mělo po jmenování vlády jen zdvořilostní charakter a teď už bude pro Motoristy čím dál tím těžší vymýšlet nějaké důvody, proč Turka pořád ještě někam nastrkovat. V tiskové zprávě, již po setkání vydal Hrad, byly jen strnulejším jazykem shrnuty výhrady, jež prezident Pavel už dřív formuloval výmluvněji na Facebooku. Některé pozorovatele přitom negativně zaujala věta „Není přitom rozhodující, zda mu byly jednotlivé výroky a činy zpochybňující ústavní hodnoty prokázány, ale to, zda na ně tímto způsobem nahlíží významná část veřejnosti.“.
V předvečer narození Mesiáše si dáváme kapra či řízek, bramborový salát a navzájem se obdarováváme dárky. Jde o čas setkávání s rodinou, předávání dárků, konzumu, obžerství, ale také tichého rozjímání, návštěvy kostelů a připomínání křesťanských tradic, na kterých stojí naše civilizace. Proč ale slavíme Vánoce zrovna v tomto ročním období? Na první pohled jde o možná zvláštní otázku, vždyť i ten největší neznaboh ví, že jde o oslavu narození Ježíše Krista. Jenže evangelia neobsahují téměř žádné informace, jež by nám umožnily přesně datovat Ježíšovo narození.
Jmenoval se Jenda a narodil se mé příbuzné, která byla krasavicí se smutným výrazem v milé tváři. Její muž byl štramák, okresní frajer, jezdil s náklaďákem a rozvážel po domácnostech uhlí, což byla tehdy velmi prominentní a žádaná profese. Bylo to tedy před padesáti lety, mně bylo tehdy deset, takže ještě dítě, ale už jsem věci jaksi chápal a vnímal i rozumem. Ten Jenda, když se narodil, byl krásné děcko. Bylo to dítě vymodlené a vytoužené, protože té mé příbuzné už táhlo na třicet, to už všechny kamarádky kolem dítě měly, většinou ne jedno.
Téměř přesně před třemi lety, mezi svátky, se na veřejnost dostal interní dokument z Úřadu vlády, konkrétně z týmu tehdejšího zmocněnce pro média Michala Klímy, který předkládal akční plán boje proti dezinformacím. Šlo, popravdě řečeno, o dosti nešťastný a nedomyšlený návrh, který mimo jiné počítal se zavedením nového trestného činu, jenž by kriminalizoval šíření dezinformací, a s přijetím zákona, který by státu umožnil blokovat tzv. dezinfoweby.
Nick Cave v jednom rozhovoru prohlásil, že abyste dneska lidem doopravdy zvedli mandle, musíte začít chodit do kostela a zastávat konzervativní postoje. Ale i bez ambic tohoto typu (vyprovokovat většinové okolí lze snadněji a bez nutnosti v neděli ráno vstávat) se v člověku, natož v předvánočním čase, může vzedmout touha po přesahu. Anebo naopak: dostaví se pocit chybějící vertikály. A ne a ne se ho zbavit. V ateistickém Česku věříme, že nevěřit je normální, jenomže stav nevíry je historicky i globálně naopak zcela ojedinělý.
V kauze rozhodnutí Soudního dvora EU o polském Ústavním soudu jde o polský Ústavní soud až v úplně poslední řadě. Mnohem podstatnější jsou obecné dopady rozhodnutí, které představují další krok v rámci zrychlujícího trendu centralizace Unie. Ve čtvrtek 18. prosince Soudní dvůr EU vydal rozsudek ve věci stížnosti, kterou Evropská komise podala v roce 2023 na rozhodnutí polského Ústavního soudu z roku 2021. V něm – řečeno ve velké zkratce – potvrzoval nadřazenost polské ústavy předpisům EU.
V textu o Tomu Stoppardovi v tomto vydání Týdeníku Echo píšeme skepticky o kvalitách jeho her věnovaných východoevropským disidentům. Ale to je obtíž, která číhá na všechna umělecká díla psaná s politickým záměrem. Občas se ale stane, že se politično někde objeví víceméně bezděky. Na jedno takové narazíme ve Stoppardově hře To pravé z roku 1982 a je úžasné, jak nečekaně promlouvá k dnešní době.
Letos uplynulo deset let od úmrtí Olivera Sackse, věhlasného neurologa, spisovatele a popularizátora vědy. Sacks byl za svého života znám nejen jako špička mezi odborníky, ale také jako mimořádný stylista, jenž dokázal skrze poutavé příběhy svých pacientů překládat mnohdy suchopárný svět medicínského výzkumu do široce přístupného jazyka, a získávat si (a oboru) tak pozornost a přízeň početného čtenářstva po celém světě; i do češtiny byl přeložen více než tucet jeho populárních knih.
