Ve chvíli, kdy od posledních sněmovních voleb utekly sotva tři měsíce a do těch dalších zbývají víc než tři roky, to může působit jako hodně předčasné tvrzení. Ale je lepší si to říct otevřeně – po prezidentově oficiálním odmítnutí jmenovat Filipa Turka ministrem začínají Motoristé sobě reálně bojovat o svoji budoucnost.
Novoroční projev prezidenta Petra Pavla byl nevzrušivý a neurážlivý. Svým vlastním projevem ho poněkud nečekaně zastínil Tomio Okamura. Předseda Poslanecké sněmovny toho sdělil víc, například že CO2 nás nezabije, zatímco boj s CO2 už zabil mnoho západních firem. Připomněl rekordní inflaci za minulé vlády. Vyzval k sebevědomému chování ve světě. Ale pointou jeho vystoupení byla válka na východě: prý snad vyskočíme z vlaku, jímž se unijní elity řítí do třetí světové války s Ruskem.
Žijeme ve světě, v reálném světě, kterému vládne síla, kterému vládne moc. Tenhle axiom důsledného „realismu“ formuloval v rozhovoru pro CNN Stephen Miller, zástupce šéfa úřadu amerického prezidenta, když se vyjadřoval k zatčení Nicoláse Madura (záměrně nepíšu prezidenta Madura, protože jeho volební „vítězství“ bylo zmanipulované a země Západu, včetně nejen USA, ale i Česka, ho jako legitimní hlavu státu neuznávají). Americká akce byla velmi přesvědčivou demonstrací síly.
Do druhého roku vládnutí vstoupil americký prezident Donald Trump ohromujícím způsobem. Rozkázal svým elitním vojákům, aby vletěli na území cizího státu a zatkli jeho prezidenta. Svět ustrnul, když viděl, jak byl prezident Venezuely Nicolás Maduro během pár hodin zajat a odvezen. Všeobecně se ví, že Maduro reprezentoval bezohledný režim, který zemi s největšími světovými zásobami ropy vedl k chudobě, kvůli níž z ní odešlo osm milionů lidí, zřejmě se podílel na obchodu s drogami, udržoval spojenecké vazby s Ruskem, Čínou, Íránem či Kubou.
„Nejsem tu, protože je dneska dneska – já tady budu, i kdyby dneska bylo třeba pozítří,“ hlásí se hned prvního ledna v osm ráno z tělocvičny šťastně zpocená influencerka, čímž banální tautologii povyšuje na podnětný existenciální příspěvek. Věčná škoda, že její střízlivějící followeři asi ještě nejsou ve stavu ho plně docenit. Zas ale aspoň nepostřehnou tu podprahovou výhrůžku. Ach, první ledne, ty unikavý portále k našim lepším já! Na krajinu sotva dosedl prach ze zakázaných ohňostrojů a již se vzduch tetelí nemístným optimismem. Já osobně mám první ledny ráda.
Záběry, na nichž si účastníci silvestrovské zábavy v klubu ve švýcarské Crans-Montaně točí na mobily počínající požár, který je za pár chvilek možná připraví o život, mají v sobě něco tragicky symbolického. Žijeme na kontinentu, který zapomněl na základní sebezáchovné instinkty, protože má pocit, že se mu nic zlého stát nemůže. Stejně jako jsme vytěsnili smrt za nemocniční zdi, snažili jsme se vytěsnit nebezpečí a riziko v mezinárodních vztazích. A odmítáme vzít na vědomí, že s jedním a druhým je třeba počítat a zařídit se podle toho.
Druhého ledna, kdy píšu tento komentář, je vůbec nejhorší den v roce na rozumování jakéhokoli druhu. Jako obvykle neděje se totiž nic, co by stálo za řeč. Toto, tento jediný den, je totiž ta opravdová okurková sezona, třebaže se o ní trestuhodně mlčí. Alespoň že je spolehnutí na dny předešlé a na některé konstanty českého veřejného života, jako jsou sportovní výkony hokejisty Davida Pastrňáka. Ten na Silvestra pomohl ukončit smolnou sérii svého týmu Boston Bruins (jenž předtím prohrál šest zápasů za sebou), protože dvěma góly a asistencí znovu rázně připomněl, co je zač a proč je nutné s ním neustále počítat.
V časopisu Compact, jenž se nyní profiluje jako jedno z nejzajímavějších nových médií na americké pravici, vyšel text Davida Azerrada Návrat židovské otázky. Je to kritická až sarkastická reakce na to, že na americké pravici se nyní diskutuje zcela vážně a jaksi zgruntu a deskriptivně, zda nepředstavují Židé problém a jaké jsou mechanismy jeho fungování, přičemž „diskutuje se“ je možná příliš uhlazený výraz a přesněji by se dalo napsat, že „americkou pravicí cloumá“. Jádrem článku je polemika s řadou faktických tvrzení, ale je tam tento odstavec o tom, jak ovládnutí diskurzu o „židovské otázce“ funguje pro své vyznavače.
Evropa netrpí nedostatkem generálů bez vojska, kteří vyhlašují, že nic menšího než totální porážka Ruska na Ukrajině je nepřijatelné. A Rusa vidí za každým rohem. Nejvýše postaveným z nich je patrně estonská představitelka pro zahraniční politiku EU Kaja Kallasová. Což je svým způsobem anomálie. Obecně totiž lze pozorovat, že v zemích Rusku nejblíž převládá střízlivý postoj, zatímco válečníci za klávesami se vyskytují spíš jako hlučná menšina v zemích, jež bezprostředně ohroženy nejsou. Bouření na poplach je pro ně strategie, jak získat pozornost.
Tentokrát na to jde jinak. Zatímco v roce 2017 Andrej Babiš reprezentoval pokračování nevynalézavého Sobotkova vládnutí, do něhož vnášel nanejvýš tak dílčí nápady z agendy ministerstva financí (typicky zákaz karuselů neboli podvodů při platbě DPH či elektronická evidence tržeb), s druhým Babišem přichází mnohem větší diskontinuita. Možná stojíme na prahu jisté emancipace vůči EU a vůbec zahraničí. Prvním viditelným aktem byl dopis Evropské komisi, že Česká republika nezavede povolenky pro domácnosti známé jako ETS 2 a necítí se vázána ani migračním paktem.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj zamířil za Donaldem Trumpem na Floridu, aby mu představil svůj plán na ukončení ruské agrese. Toto poslední mírové úsilí začalo na konci listopadu, kdy se na veřejnosti objevil osmadvacetibodový mírový plán. Přestože není jasné, kdo je jeho autorem, stopy vedou do Kremlu a Trump jej přijal za svůj. Tím odstartovala horečnatá vyjednávání, která vyústila v nynější verzi, údajně z 90 procent hotovou. Summit na Floridě měl dořešit zbývajících deset procent. To se však nestalo.
Těsně před Vánoci vydal Městský soud v Praze rozsudek, kterého si ti šťastnější z vás v tom pohodovém rolničkovém třeštění možná ani nevšimli. Naopak, pokud to postavíme na hlavu, což je v podstatě jediná rozumná strategie přežití poslední dekády, rozhodně neušel nešťastníkům, kteří si, například v rámci novoročních předsevzetí destruktivního typu, jimž verdikt bohužel dost umetá cestu, dosud marně lámali modrorůžové hlavy nad tím, jak by se dalo rozstřelit legální shromáždění politických oponentů, aniž by z toho měli následky.
Adam Michnik patří do úzké skupiny intelektuálů ze střední Evropy, kterým se dostalo uznání v celém západním světě. Bývalý disident, jeden z nepochybných symbolů boje s komunismem a následně zakladatel „nejvlivnějšího deníku mezi Labem a Volhou“, jak se kdysi dávno (v dobách, kdy tisk měl vliv na realitu) říkalo jeho listu Gazeta Wyborcza. Adam Michnik je (nebo spíš byl pro několik generací) ve své vlasti velmi polarizující osobností. Jak pro své příznivce, tak odpůrce byl klíčovou postavou polských dějin po roce 1989
Je na to spolehnutí každé Vánoce už dvě desetiletí: veřejnoprávní televize vyrobí na svátky narození Páně několik nových filmů, které jsou v programu označeny jako pohádky. Tím si zajistí svůj obvykle nejúspěšnější program za celý rok, na jehož průměrnou sledovanost dva a půl milionu diváků nedosáhne ani finále StarDance a kterou překoná pouze sportovní přenos, když hraje česká hokejová reprezentace finále mistrovství světa. No a pak je jasné, že přijde dav a rozčílí se, že je nová produkce pitomá a nedá se se starými pohádkami srovnat.
Vypadá to, že se ministerská sága Filipa Turka chýlí ke konci, již setkání Turka s prezidentem mělo po jmenování vlády jen zdvořilostní charakter a teď už bude pro Motoristy čím dál tím těžší vymýšlet nějaké důvody, proč Turka pořád ještě někam nastrkovat. V tiskové zprávě, již po setkání vydal Hrad, byly jen strnulejším jazykem shrnuty výhrady, jež prezident Pavel už dřív formuloval výmluvněji na Facebooku. Některé pozorovatele přitom negativně zaujala věta „Není přitom rozhodující, zda mu byly jednotlivé výroky a činy zpochybňující ústavní hodnoty prokázány, ale to, zda na ně tímto způsobem nahlíží významná část veřejnosti.“.
V předvečer narození Mesiáše si dáváme kapra či řízek, bramborový salát a navzájem se obdarováváme dárky. Jde o čas setkávání s rodinou, předávání dárků, konzumu, obžerství, ale také tichého rozjímání, návštěvy kostelů a připomínání křesťanských tradic, na kterých stojí naše civilizace. Proč ale slavíme Vánoce zrovna v tomto ročním období? Na první pohled jde o možná zvláštní otázku, vždyť i ten největší neznaboh ví, že jde o oslavu narození Ježíše Krista. Jenže evangelia neobsahují téměř žádné informace, jež by nám umožnily přesně datovat Ježíšovo narození.
Jmenoval se Jenda a narodil se mé příbuzné, která byla krasavicí se smutným výrazem v milé tváři. Její muž byl štramák, okresní frajer, jezdil s náklaďákem a rozvážel po domácnostech uhlí, což byla tehdy velmi prominentní a žádaná profese. Bylo to tedy před padesáti lety, mně bylo tehdy deset, takže ještě dítě, ale už jsem věci jaksi chápal a vnímal i rozumem. Ten Jenda, když se narodil, byl krásné děcko. Bylo to dítě vymodlené a vytoužené, protože té mé příbuzné už táhlo na třicet, to už všechny kamarádky kolem dítě měly, většinou ne jedno.
