Když se teď zase řeší Česká televize, postavení generálního ředitele a kvalita zpravodajství (nechme teď stranou, že složení redakce zpravodajství a publicistiky Jana Součka předchází a taky ho přežije), máme tu pěkný nový příklad tendenčnosti ČT. V pondělí po poledni Španělsko postihl naprostý, Portugalsko a přilehlé oblasti jižní Francie pak částečný blackout.
I dnes pokračujeme ve sledování tematiky postnárodního státu. Představa války mezi národními státy je dnes v Evropě skoro nemyslitelná. Občanská válka? To je jiná. Romány Michela Houellebecqa si bez ní nelze představit, přičemž autor vychází z diskurzu, který ve Francii dnes už léta reálně existuje – jak mezi potenciálními aktéry, tak mezi experty z bezpečnostního prostředí.
Mám křivý prst. Od páté třídy, škola v přírodě v Nízké Fatře, obehávačka na preliezačke na betónovom ihrisku. Chrup! Soudružky jsem neinformovala, návštěvu pohotovosti jsem pokládala za zbytečnou, navedena obsesivní četbou Vinnetoua stanovila jsem si léčebný protokol sama. Ráno a večer vymáchat pazouru v teplé a ve studené vodě, zavázat kapesníkem a jede se dál. Oteklý prostředník opravdu přestal, aspoň tak ukrutně, bolet už po týdnu, ale boule na nakřivo srostlém kloubu mi dodnes připomíná, že chirurg není nepřítel. Snubák ale patří na prsteníček, takže to vlastně tak nevadí.
Někdy v první polovině sedmdesátých let se ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v pražských Bohnicích potkali dva stejně staří čerství absolventi, elévové vědy o duši a mysli, a seznali, že smýšlí podobně, a to nejen o duševních chorobách. Vzniklo tak volné přátelské pouto, které přetrvalo všechny změny v jejich profesním i osobním životě, jakož i převratné změny ve společnosti, až do Cyrilovy tragické, ale přesto předčasné smrti před několika dny. Lidí, s kterými člověk v pětasedmdesáti letech sdílel dvě třetiny života, rapidně ubývá, ale tato ztráta zraňuje víc než jiné.
V generaci dnešních sedmdesátníků – občas to bude platit i pro některé o dekádu mladší či naopak starší – ještě najdeme vzdělance klasického střihu. Špičkové odborníky v přírodních nebo technických oborech, zároveň ale vzdělané i v humanitních disciplínách a také s láskou k umění a přehledem v literatuře, hudbě nebo ve výtvarném umění. To jsou ty obrazy matematiků, fyziků, chemiků nebo lékařů hrajících pro osvěžení své velké duše na housle nebo na klavír a zároveň schopných zpaměti recitovat Shakespearovy sonety. Takové osobnosti mladší generace vědců tolik negeneruje.
Tradiční média se přežila, už nemohou plnit roli „strážců bran“, kteří rozhodují o tom, kdo smí být připuštěn do veřejné debaty. Jejich místo zaujímají média nová, pružnější, přizpůsobenější duchu doby a představám publika a tak dále a tak podobně. Něco podobného člověk slyší často a jistě je na tom velký kus pravdy. Pokud ale ta nová a lepší – demokratičtější, pluralitnější, svobodnější a bůhvíjaká ještě – hrají dnes vůdčí roli, měla by si to připustit a nehrát si na outsidery z undergroundu, když se jim to hodí. Tu značně vypočítavou vyhýbavost některých nových mediálních hvězd ilustruje nedávné dění kolem podcastu Joea Rogana.
Donald Trump sliboval, že pokud se stane prezidentem, zařídí mír na Ukrajině do 24 hodin. Velmi rychle se ale ukázalo, že vyjednat klid zbraní mezi Kyjevem a Moskvou je spíše maraton než sprint. A Američanům docházejí síly. Podle serveru Axios předložili Ukrajincům „finální“ mírovou nabídku. Pokud ji Kyjev nepřijme, Washington je připraven si nad celým procesem umýt ruce a odejít. A pravděpodobnost, že se tak stane, se v posledních dnech velmi zvýšila. Protože mírový plán, tak jak ho zveřejnil Axios, je v současné podobě pro Ukrajinu nepřijatelný.
Vzhledem k tomu, že je nikoli lídrem, ale čestným prezidentem jedné nikoli parlamentní strany, vzbuzuje Filip Turek mimořádnou pozornost. Aférka ze souboru fotografií na jeho účtu, z nichž bdělé oko Danuše Nerudové vyčetlo, že Turek překračoval rychlost na české dálnici, plnila několik dní české weby. Europoslance Turka tedy prošetřuje policie, nemohla nereagovat. Rychlost 200 km/h je o poznání víc než u nás povolených 130 km/h. Europoslanec by mohl přijít o řidičský průkaz. Pak je tu ještě rychlost politická, s níž po kauze skočili představitelé vládního tábora, dokonce členové vlády.
V poslední den Velikonoc se papežský stolec nečekaně uprázdnil, protože zemřel papež František. Jeho nekrolog určitě napíšou jiní, daleko lépe, než bych to dokázal já. Zároveň to ale znamená, že musí být zvolen papež nový, a procedura, pomocí které se volí, stojí za mimořádnou pozornost. Katolická církev je nejstarší funkční instituce západní civilizace, a i když se proces volby papeže měnil, dnešní konkláve je výslednicí spousty ponaučení z historie a je zajímavé i z informačně-bezpečnostního hlediska. Podívejme se tedy na jeho principy. První princip – izolace od světa.
Novinářova práce není chlácholit. Čtenář má to nechlácholení po novináři vymáhat. Maminka jedné z obětí střelby na filozofické fakultě spáchala sebevraždu. Jak vyplynulo, také proto, že ani ministr Vít Rakušan, ani nikdo z policejního vedení neprojevili ani homeopatickou dávku sebereflexe. Pro mě šokující počet lidí ale má za to, že Lenka Šimůnková (neznaly jsme se, shoda jmen) od Rakušana nebo pražského ředitele policie Matějčka ani žádnou omluvu chtít neměla. Komise přece nenalezla žádné pochybení, a pakliže komise nenalezla žádné pochybení, žádné pochybení nenastalo.
Na Dačicku býval pozoruhodný velikonoční zvyk, jinde myslím nevídaný: ráno na Velký pátek se ženy svlékly donaha, popadly doma srp a takto vyrazily na louku či k poli dotknout se země, aby v novém roce dobře nesla a dala dost jídla. Jinými slovy, žena neboli stvoření plodu a nového života požádala zemi čili dárkyni krmě, aby přijala semeno a porodila také. Stejně jako spousta jiných obyčejů vymizel dávno i tento. Muži v něm, alespoň co je mi známo, nehráli žádnou roli, hanbatého běhu a srpového dotýkání země se neúčastnili (i když nepochybuji, že čumilů, aťsi schovaných někde v houští, se našlo dosti).
Ve sváteční dny se mi nechce „tepat nešvary“ a vyhlašovat stanoviska, asi by se to ani nehodilo. Dobrá záminka napsat něco o člověku, kterého mám za dost inspirativního, i když neformuluje nějaké velké pravdy, nenabízí řešení, nenahlíží nějak nově a pronikavě problémy dneška. Inspirativní je pro mě nejenom tím, co dělá, ale i tím, že dokázal změnit svůj život způsobem, který něco přinesl jemu i světu, ale nedělá kolem toho tyjátr, na motivační přednášky ho neužije. Jmenuje se Chris Arnade; politicky bychom se asi na všem neshodli, považuje se za socialistu.
Napětí a nervozita rostou na straně všech aktérů kolem tendru na dostavbu Dukovan. Lze to vidět jak u zástupců vlády, tak u zástupců společnosti ČEZ jakožto investora. O českém průmyslu ani nemluvě. Neúspěšná francouzská EDF se nadále snaží. Nedávno vydala prohlášení, že prodloužila platnost své nabídky a rozšířila stížnost podanou k českému antimonopolnímu úřadu. Jen Korejci, respektive vládou ovládaná společnost KHNP, zůstávají na svém, tedy komunikují velmi střídmě.
Psát o Trumpově celní politice do tištěného vydání Týdeníku Echo je problematická volba vzhledem k tomu, že než se vydání dostane na stánky, může být, nebo spíš bude všechno jinak. Americký prezident minulý týden poté, co na 90 dní pozdržel svá „reciproční“ cla a zároveň zavedl separátní cla proti Číně, z těchto cel vyjmul smartphony, notebooky a některé další výrobky. Následně jeho ministr obchodu Howard Lutnick ovšem oznámil, že na tyto vyjmuté výrobky se chystají asi do měsíce nová cla. Takže momentální stav byl takový, že z cel, jež mají údajně povzbudit americkou průmyslovou renesanci, byly vyjmuty hotové výrobky, ne však polotovary.
