O oficiální ikoně Motoristů Filipu Turkovi jsem na těchto stránkách psal víckrát s despektem. Ale změna je život. Po jeho včerejším a i na poměry zdejší politiky značně barvitém extempore je potřeba uznat mu jistou důslednost, neochvějné odhodlání jít vstříc následkům, ať už budou jakékoli, a to, že nezapomněl, jaké si pro sebe kdysi vybral poslání. Jistým způsobem mu zůstal věrný.
Před několika dny vypnul íránský režim internet, což se nestalo poprvé. Při předešlých nepokojích po tomto kroku vždycky následovaly masakry demonstrujících. Jediným spojením se světem jsou teď ilegální terminály Starlinku, kterých je v Íránu odhadem 30 tisíc a kolem nichž se strhla další, digitální bitva. Írán je v úzkém spojení s Čínou a Ruskem, které problém Starlinku také řeší, a podařilo se jim najít jednu slabinu systému. Ve výchozím nastavení se starlinkové terminály spoléhají na signál GPS, který je daleko snazší zrušit než Starlink samotný, a rušením GPS se jejich efektivita sníží až o 80 %.
„Ne láska, ale pomsta je slepá,“ čteme v románu De man zonder ziekte nizozemského spisovatele Arnona Grunberga. Knihu lze číst mimo jiné jako nenápadný hold vzdaný Cizinci Alberta Camuse. Nejde jen o existencialistické ladění, ale i o hluboké souznění s Camusovým myšlením o politice a etice. Český čtenář se s ním může podrobněji seznámit díky výboru Úvahy o terorismu, který koncem roku vydalo nakladatelství Triáda.
Rok 2026 začal sérií událostí, které názorně předvedly, že změny ve světě akcelerují. „Zatčení“ venezuelského diktátora Maudra, „zatčení“ tankeru Marinera z ruské stínové flotily mezi Islandem a Velkou Británií a konečně nová vlna amerického tlaku na Dánsko v otázce Grónska mají společného jmenovatele. V souladu s Národní bezpečnostní strategií, publikovanou před měsícem, Spojené státy nejenže potvrzují svoji hegemonii na západní polokouli, ale celkově se nevzdávají pozice světové supervelmoci. Řečeno filmovým jazykem, „mají zbraně a nebojí se je použít“.
Děda Miloše Hrmy v Hrabalových Ostře sledovaných vlacích byl hypnotizér a všichni okolo si mysleli, že to dělá jen proto, aby se mohl „co nejvíc flákat životem“. Když ale v březnu 1939 překročila vojska třetí říše hranice a začala obsazovat zemi, vyšel starý Hrma vstříc tankům a s usilovným hypnotizérským soustředěním a rukama napřaženýma „stříkal Němcům myšlenku“, aby se obrátili a odjeli domů. Tváří v tvář osamocenému odbojáři se první tank skutečně zastavil a s ním následně i celá armáda táhnoucí na Prahu. Pak ovšem dal nacistický důstojník signál, stroj se dal znovu do pohybu, dědu přejel a „uskřípl mu hlavu“.
Analytička komoditních trhů Tracy Shuchartová přišla se zajímavým vysvětlením. Trumpem zdůrazňovaná ropa je jen povídáním pro veřejnost, skutečné důvody jsou jiné. A z pohledu Pentagonu dávají smysl. Zaprvé, kritické nerosty. Venezuela jich má hodně a na jejich těžbě už se podílejí Číňané. Ovládají 90 procent jejich zpracování na světě. To Pentagon velmi zajímá, zvlášť od té doby, co na jaře Číňa na čas zablokovala jejich vývoz. Potřebuje je do zbraní.
Novoroční projev prezidenta Petra Pavla byl nevzrušivý a neurážlivý. Svým vlastním projevem ho poněkud nečekaně zastínil Tomio Okamura. Předseda Poslanecké sněmovny toho sdělil víc, například že CO2 nás nezabije, zatímco boj s CO2 už zabil mnoho západních firem. Připomněl rekordní inflaci za minulé vlády. Vyzval k sebevědomému chování ve světě. Ale pointou jeho vystoupení byla válka na východě: prý snad vyskočíme z vlaku, jímž se unijní elity řítí do třetí světové války s Ruskem.
Žijeme ve světě, v reálném světě, kterému vládne síla, kterému vládne moc. Tenhle axiom důsledného „realismu“ formuloval v rozhovoru pro CNN Stephen Miller, zástupce šéfa úřadu amerického prezidenta, když se vyjadřoval k zatčení Nicoláse Madura (záměrně nepíšu prezidenta Madura, protože jeho volební „vítězství“ bylo zmanipulované a země Západu, včetně nejen USA, ale i Česka, ho jako legitimní hlavu státu neuznávají). Americká akce byla velmi přesvědčivou demonstrací síly.
Do druhého roku vládnutí vstoupil americký prezident Donald Trump ohromujícím způsobem. Rozkázal svým elitním vojákům, aby vletěli na území cizího státu a zatkli jeho prezidenta. Svět ustrnul, když viděl, jak byl prezident Venezuely Nicolás Maduro během pár hodin zajat a odvezen. Všeobecně se ví, že Maduro reprezentoval bezohledný režim, který zemi s největšími světovými zásobami ropy vedl k chudobě, kvůli níž z ní odešlo osm milionů lidí, zřejmě se podílel na obchodu s drogami, udržoval spojenecké vazby s Ruskem, Čínou, Íránem či Kubou.
„Nejsem tu, protože je dneska dneska – já tady budu, i kdyby dneska bylo třeba pozítří,“ hlásí se hned prvního ledna v osm ráno z tělocvičny šťastně zpocená influencerka, čímž banální tautologii povyšuje na podnětný existenciální příspěvek. Věčná škoda, že její střízlivějící followeři asi ještě nejsou ve stavu ho plně docenit. Zas ale aspoň nepostřehnou tu podprahovou výhrůžku. Ach, první ledne, ty unikavý portále k našim lepším já! Na krajinu sotva dosedl prach ze zakázaných ohňostrojů a již se vzduch tetelí nemístným optimismem. Já osobně mám první ledny ráda.
Záběry, na nichž si účastníci silvestrovské zábavy v klubu ve švýcarské Crans-Montaně točí na mobily počínající požár, který je za pár chvilek možná připraví o život, mají v sobě něco tragicky symbolického. Žijeme na kontinentu, který zapomněl na základní sebezáchovné instinkty, protože má pocit, že se mu nic zlého stát nemůže. Stejně jako jsme vytěsnili smrt za nemocniční zdi, snažili jsme se vytěsnit nebezpečí a riziko v mezinárodních vztazích. A odmítáme vzít na vědomí, že s jedním a druhým je třeba počítat a zařídit se podle toho.
Druhého ledna, kdy píšu tento komentář, je vůbec nejhorší den v roce na rozumování jakéhokoli druhu. Jako obvykle neděje se totiž nic, co by stálo za řeč. Toto, tento jediný den, je totiž ta opravdová okurková sezona, třebaže se o ní trestuhodně mlčí. Alespoň že je spolehnutí na dny předešlé a na některé konstanty českého veřejného života, jako jsou sportovní výkony hokejisty Davida Pastrňáka. Ten na Silvestra pomohl ukončit smolnou sérii svého týmu Boston Bruins (jenž předtím prohrál šest zápasů za sebou), protože dvěma góly a asistencí znovu rázně připomněl, co je zač a proč je nutné s ním neustále počítat.
V časopisu Compact, jenž se nyní profiluje jako jedno z nejzajímavějších nových médií na americké pravici, vyšel text Davida Azerrada Návrat židovské otázky. Je to kritická až sarkastická reakce na to, že na americké pravici se nyní diskutuje zcela vážně a jaksi zgruntu a deskriptivně, zda nepředstavují Židé problém a jaké jsou mechanismy jeho fungování, přičemž „diskutuje se“ je možná příliš uhlazený výraz a přesněji by se dalo napsat, že „americkou pravicí cloumá“. Jádrem článku je polemika s řadou faktických tvrzení, ale je tam tento odstavec o tom, jak ovládnutí diskurzu o „židovské otázce“ funguje pro své vyznavače.
Evropa netrpí nedostatkem generálů bez vojska, kteří vyhlašují, že nic menšího než totální porážka Ruska na Ukrajině je nepřijatelné. A Rusa vidí za každým rohem. Nejvýše postaveným z nich je patrně estonská představitelka pro zahraniční politiku EU Kaja Kallasová. Což je svým způsobem anomálie. Obecně totiž lze pozorovat, že v zemích Rusku nejblíž převládá střízlivý postoj, zatímco válečníci za klávesami se vyskytují spíš jako hlučná menšina v zemích, jež bezprostředně ohroženy nejsou. Bouření na poplach je pro ně strategie, jak získat pozornost.
Tentokrát na to jde jinak. Zatímco v roce 2017 Andrej Babiš reprezentoval pokračování nevynalézavého Sobotkova vládnutí, do něhož vnášel nanejvýš tak dílčí nápady z agendy ministerstva financí (typicky zákaz karuselů neboli podvodů při platbě DPH či elektronická evidence tržeb), s druhým Babišem přichází mnohem větší diskontinuita. Možná stojíme na prahu jisté emancipace vůči EU a vůbec zahraničí. Prvním viditelným aktem byl dopis Evropské komisi, že Česká republika nezavede povolenky pro domácnosti známé jako ETS 2 a necítí se vázána ani migračním paktem.
