Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Piráti – strana mladá a přežitá

Čeští Piráti mají nového předsedu, stal se jím náměstek pražského primátora (a také někdejší primátor) Zdeněk Hřib. Pár známějších straníků (např. Janka Michailidu nebo Marcel Kolaja) na to reagovalo vystoupením ze strany. Zdeněk Hřib nepřebírá stranu v bůhvíjak dobré kondici, jeho plánem je posunout ji blíž k politickému středu, učinit ji víc salonfähig, ne tolik iritující všelijakými výstřelky. Otázka ale je, co pak z Pirátů zbude, v čem bude spočívat jejich identita, jak se v tom přecpaném českém politickém centru odliší. Nepíšu to coby fanoušek politické radikality ani se nesnažím novému vedení poradit, co by mělo dělat, aby strana pro mě byla přijatelnější.

Za všechno můžou voliči?

Proč Kamala Harrisová prohrála a proč tak výrazně? Pro mnoho a mnoho lidí, kteří v Americe i mimo ni doufali ve vítězství demokratů, to je dost naléhavá otázka. Část z nich – včetně lidí veřejně známých a těšících se jisté intelektuální autoritě – přichází s variantou jednoduché odpovědi: Prohrála, protože voliči morálně selhali. Jsou to větší rasisti a misogynové, než jsme – zaslepeni ušlechtilým idealismem – čekali, jsou ještě nevzdělanější, než jsme čekali, tolik jsme toho pro ně udělali (často řečeno směrem k početným „přeběhlíkům a přeběhlicím“ z řad a menšin), a takhle se nám odvděčili. Když člověk napne svou schopnost empatie až k prasknutí, může to tak trochu a na půl pusy omluvit jako výtrysk frustrace.

„Chcípáci“ pro dnešní dobu

Minisérie Vlastně se nic nestalo, dostupná na internetovém vysílání České televize, je docela ambiciózní projekt. Ne v produkčním smyslu – šest ani ne půlhodinových epizod, výrobně spíš nenáročných, žádná ojedinělá podívaná, a to ani v českém kontextu. Je to ale pokus nějak postihnout současnost a také generační zkušenost dnešních plus minus třicátníků.

Vyznání monarchistovo

V předvečer vyhlášení výsledků prezidentských voleb, na něž čeká celý svět – a i já kvůli nim budu vstávat v nekřesťanskou hodinu –, je asi nejvhodnější příležitost k tomuto coming outu. Ano, jsem monarchista. Pokud by někoho zajímalo proč, dokážu odpovědět krátce nebo to trochu rozepsat a dopředu se omlouvám, budu se při tom muset zabývat sám sebou, což ve chvílích, kdy je v sázce osud civilizace, záchrana demokracie a kdesi cosi, může kdekomu připadat velmi nepřípadné. No nic.

Dilemata „národního konzervatismu“

Republikánský kandidát na viceprezidenta J. D. Vance byl hostem podcastu Joea Rogana, podobně jako Donald Trump se s ním bavil tři hodiny. Nemůžu říct, že bych patřil mezi jeho fanoušky, rozhodně bych mu ale neupíral inteligenci. Projevil ji, myslím, když mluvil o motivaci stoupenců Demokratické strany a vůbec soudobých amerických velkoměstských elit. Podle něj ti lidé vyrůstali v době, kdy v americké společnosti existoval široký konsenzus a vysoká důvěra. Obojí je pryč (z mnoha důvodů) a demokratické elity se snaží důvěru obnovit jaksi shora, společnosti ji vnutit, přivést ji k tomu, aby přijala jejich vnímání, hodnoty a společenské představy.

Pošetilost bezmocných

Americký režisér Sean Baker patří mezi nejvýraznější filmové tvůrce současnosti, je to filmař s velmi osobitým viděním, čímž nemyslím jen styl, formální stránku filmového díla, ale také pohled na svět, který se tím stylem zprostředkovává. V něčem je to typický „nezávislý“ filmař – jeho snímky jsou velice levné, často do nich obsazuje neherce, jeden z jeho filmů (Tangerine, v české verzi Transdarinka) je natočený na iPhone. I témata, která si Baker vybírá, tomu obrazu odpovídají, jeho filmy bývají o lidech ze společenského okraje, nemálo Bakerových postav nějak prodává svoje tělo.

Předvolební bitva o apostrof a sebeklam mediálního světa

Důležitost interpunkčních znamének je radno nepodceňovat. Mohou se stát i horkým tématem předvolebního boje. Například... apostrof. Pár dní před americkými prezidentskými volbami ho část tamní novinářské obce velmi intenzivně "řeší". Klade si v té souvislosti i otázku, jak apostrof správně vyslovit. Do vrcholící předvolební kampaně totiž dost kontraproduktivním způsobem zasáhl končící prezident Joseph Biden.

Slyšet Harrisovou, slyšet Trumpa a zoufat si

O každých volbách říkají účastnící se kandidáti, stranické aparáty, politicky angažovaní občané i média, že jejich význam je až historický, že jsou to ty nejdůležitější volby za posledních x let a podobně. Podobné přesvědčení o amerických prezidentských volbách, které vyvrcholí příští týden, sdílí daleko víc lidí než obvykle a zdaleka ne jenom v Americe, třeba i v Česku. Ovšemže by se pro to našly tzv. objektivní příčiny – ve světě se toho dost děje, zdá se chaotičtější, z toho chaosu by se mohlo něco zrodit, pohled na lidi, kteří na sociálních sítích propadají různým formám davového šílenství, naznačuje, co asi by to mohlo být.

A co ty kočky?

Streamovací služby čas od času (teď už méně často než dřív) vytáhnou prestižní projekt. Dílo, které by mělo přitáhnout už jen jmény a kreditem autorů a představitelů a od nějž si producenti slibují ne tolik finanční zisk, spíš posílení reputace, případně i nějakou tu cenu. Nedávno premiérovaná minisérie Dokonalý cizinec uváděná na Apple TV+ je příkladem takového výtvoru.

Andrej Babiš a jeho „štempl pravdy“

Andrej Babiš a slovenské ministerstvo vnitra uzavřeli smír ve sporu o ochranu osobnosti, šéf ANO úřad žaloval kvůli – dle jeho tvrzení – neoprávněné registraci mezi spolupracovníky někdejší StB. Prezentuje to jako definitivní potvrzení, že s komunistickou tajnou policií nespolupracoval. Zároveň zaznívá, že slovenské ministerstvo vyšlo Babišovi vstříc, protože před volbami podpořil stranu Hlas, k níž patří ministr vnitra Eštok, a že smír fakticky nemění stav věcí, tedy Babišovu registraci coby agenta Bureše. Dá se se značnou dávkou jistoty odhadnout, že na vnímání sporu o Babišovo agentství se po smíru na Slovensku taky nezmění nic.

Ďábel se vrací do Moskvy

V dusném jarním podvečeru se vynořili na Patriarších rybnících dva muži. Pro čtenáře mnoha generací ta věta byla na počátku zkušenosti až iniciační – setkání s velkým dílem světové literatury, jež v nich zanechalo stopu, možná ještě jinou, než člověku přináší setkání s mistrovstvím. Je to první věta románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka, díla vytvořeného v časech strašných represí v Moskvě konce dvacátých a ve třicátých letech. Jeho autor na něm pracoval, jednu verzi spálil.

Idola jsme si vybrali dobrého

Ve čtvrtek večer v Praze vystoupili Nick Cave and The Bad Seeds. O2 arena byla plná lidí všech generací, včetně té mladé, zaslechl jsem po koncertě kluka svěřovat se svojí slečně, při jaké písni se rozbrečel (byla to O Children). Hojně zastoupená mezi nimi byla ta plus minus moje, lidi, kteří toho australského umělce poslouchají už od osmdesátých devadesátých let minulého století a jeho písně jsou důležitá součást zvuku jejich životů; stárli a zpovzdáli sledovali, jak stárne umělec, jemuž si zvykli familiárně říkat Nick, jak je to mezi blízkými lidmi zvykem. Den po koncertu psali na sociální sítě jinak, než jak se člověk obvykle vyjadřuje o hudebních akcích.

„Do Moskvy za krásou“

Slovenský poslanec Evropského parlamentu Luboš Blaha se vypravil do Moskvy, svoje fanoušky přes sociální sítě zásobuje působivými videi. Procítěně v nich mluví o míru, slovanské vzájemnosti, o tom, jak je Rusko „krásné, moudré a vyspělé“, je v něm nadbytek spotřebního zboží, a ruský voják proto vůbec nemusí krást, protože praček má doma víc než dost, a tak dále a tak podobně. Omluva ruskému národu za „fašistická“ vyjádření západních politiků, za jejich rusofobii, jež popírá, že „ze Západu přichází fašismus a válka, z Východu svoboda a mír“, je samozřejmostí.

Každý svoje Ministerstvo pravdy

Mezi nejvíc nadužívané termíny v posledních letech patří přídavné jméno „orwellovský“; zvlášť si ho oblíbili lidé, kteří Orwella nečetli nebo si toho z něj moc nepamatují a o Orwellovi jako člověku toho moc nevědí, případně si chtějí levně poříditi chvilku té slasti z mučednictví, užít si tolik neohroženého bojovníka proti totalitě. Kvůli téhle inflaci je obtížnější popisovat ty rysy současnosti, u nichž by se o nějaké příbuznosti s Orwellovou vizí mluvit dalo. Nemusejí to být věci jaksi velké, které se donekonečna probírají na sociálních sítích a budí tam vášně. Mohou to být zdánlivé drobnosti, které se netýkají politiky a debat o velkých tématech dneška,

Pozapomenutá Greta Thunbergová

Propalestinské demonstrace na výročí sedmého října v Berlíně se účastnila také dříve velmi populární švédská aktivistka Greta Thunbergová. Nechala se slyšet, že nemůže najít slova, jimiž by vyjádřila svoje znechucení nad tím, jak se německá policie chová k „mírumilovným propalestinským demonstrantům“. Není to její první vystoupení tohoto typu, párkrát už byla při protiizraelských protestech různého stupně mírumilovnosti i zatčena. Světová média to zaznamenávají, ale nevnímají to jako součást koloritu doby, jako významnou událost, která se dotkla významné světové osobnosti.

Bob Dylan ve službách „náčelníka“

Třikrát za sebou v Praze koncem minulého týdne koncertoval Bob Dylan, uctívaný písničkář, nositel Nobelovy ceny za literaturu a jeden z nejvýznamnějších světových umělců posledních desetiletí. Co třiaosmdesátiletý hudebník v Praze předvedl? Jaká je tvorba jeho pozdního období a co vlastně Dylana jako tvůrce definuje? V Salonu Echa o tom redaktor Ondřej Štindl mluvil s anglistou a editorem českých vydání Dylanových textů Petrem Onuferem, nakladatelem a předním „dylanologem“ Michalem Plzákem a hudebnicí Zuzanou Barincovou.

V tělocvičně na Dylanovi

Je to udivující. Bob Dylan vystupuje už víc než šedesát let, ještě dneska je ale možné najít lidi, kteří se vypraví na jeho koncert a jsou pak zklamáni a udiveni, že nedostali, co chtěli. Jako kdyby po všech těch rocích nevěděli, že na Dylanovy koncerty se nechodí proto, aby si člověk potvrdil nějakou svou – většinou ne moc podnětnou – představu, porovnal svůj prožitek se seznamem očekávání a dospěl k závěrečné bilanci.

Nick Cave a koktání svaté Kateřiny

Pište knihy jenom tehdy, pokud v nich chcete říct věci, s nimiž byste se nikdy nikomu nesvěřili. Tahle maxima formulovaná rumunským filozofem Emilem Cioranem mi poslední dobou z různých – většinou s žurnalistikou nesouvisejících – důvodů leží v hlavě. Je to výzva k odvaze v umění. Ale odvaze k čemu? Cioran viděl svět a život hodně černě, možná tedy jde o odvahu přiznat v tvorbě to nejhorší o sobě – jak nízko je moje dno, jak hnusně to tam vypadá a jak je to přitom fádní a všední. Třeba.

Vašek (už bez Evy) a rovnováha klídku

Straně Přísaha, součásti koalice Přísaha Motoristé, se – fotbalovou terminologií řečeno – podařilo dotáhnout přestup roku. Její řady i kandidátku posílil Václav Ševčík, známý jako mužský pól pověstného hudebního dua Eva a Vašek. Vstup do politiky je zřejmě součástí, řekněme, komplexnější proměny jeho života – rozvedl se se svou partnerkou v životě i hudebním byznysu, dvojice Eva a Vašek už neexistuje.

Ještě jednou o těch „sviních“ a mých nevyužitých šancích mlčet

V posledních týdnech probíhala v Česku, ehm, čilá debata o tom, kdo je v téhle zemi svině a jestli je únosné tímhle způsobem některé lidi nebo skupinu lidí označovat. Rozpoutal ji, jak známo, Otakar Foltýn, když během streamované besedy na festivalu ve Slavonicích o českých obdivovatelích ruského prezidenta Putina řekl, že to jsou „velmi často lidé, kteří jsou nešťastní, zapšklí, zahořklí, smutní, opuštění nebo mají jenom životní smůlu nebo jsou to prostě jenom svině“.

Politika pohledu

Před mnoha a mnoha lety jsem navštívil New York, místní kamarádi mě varovali, abych se při cestách metrem vyhýbal očnímu kontaktu se spolucestujícími. Člověk tam prý může narazit na všelijaké typy, třeba i nebezpečné, mají sklon vyložit si přímý pohled jako pobídku ke konfrontaci, projev nedostatečného respektu. Tou radou jsem se řídil, moje představy o podobě newyorské každodennosti taky formovaly dost drsné filmy.

Mainstream neexistuje?

Slovo mainstream patří k těm hojně užívaným výrazům, mám ale vážnou pochybnost o tom, jestli ještě vůbec mají nějaký význam. Dřív se za mainstream dal označit nějaký soubor většinově šířených a sdílených postojů a hodnot. To, co je nejběžnější – v politice, médiích, hudbě, módě, myšlení. A vůči tomu mainstreamu se pak vymezovaly různé menšinové proudy a subkultury, zpochybňovaly ho a podvracely. Dnes se ale ten termín používá skoro výhradně v pejorativním významu, jako kdyby se jím říkalo „nemyslící stádo“, slouží k tomu, aby vynikla, ach, tak výrazná individualita a rebelská nátura toho, kdo se vůči mainstreamu slovně vymezuje.

Má cenu pořád vyprávět o minulosti?

České umění – především literatura a film – je zahleděné do minulosti, místo aby se dívalo kolem sebe a vypořádávalo se s problémy dneška. Podobný názor často zaznívá především od mladších kritiků a publicistů, v posledních dnech v souvislosti s úspěchem filmu Vlny režiséra a herce Jiřího Mádla, který vypráví o reportérech Československého rozhlasu v době pražského jara a sovětské invaze. A z jaksi kvantitativního hlediska mají pravdu. Kritik Martin Šrajer na sociálních sítích publikoval seznam porevolučních filmů, v nichž téma vpádu vojsk Varšavské smlouvy hraje nějakou roli. Je jich vskutku hodně.

Z Vetřelcova rodinného alba

Vhodný čas k návštěvě projekce filmu Vetřelec: Romulus je všední den dopoledne a vhodnou lokací velké pražské multikino. Je pravděpodobné, že v něm člověk bude prakticky sám, bude procházet rozlehlými prostorami, v nichž tenký nátěr prefabrikované vstřícnosti a atraktivity nedokáže zakamuflovat jejich chladné nepřátelství ke všemu lidskému. Bude si připadat jako v útrobách nadlidsky velkého stroje, nebo snad zkamenělého prehistorického dravce, nadlidského cizího organismu, bude bloudit tím zneklidňujícím labyrintem.

Nejkrásnější bad boy

Alain Delon byl krásný muž. Krása byla to první, čeho si na něm člověk všiml, někdy i to jediné. Může se z toho stát přítěž, způsob, jak někoho redukovat na tvář a figuru, vnímat ho jako ne vlastní zásluhou obdarovaného člověka, možná i manekýna, to jediné důležité je na něm vidět a jinak toho v něm moc být nemusí. Ve svých největších rolích Delon svou krásu používal jako šifru, až zneklidňující masku, neproniknutelnou a nečitelnou, krásné projekční plátno, na nějž si divák může promítat hnutí mysli a vášně, jež za tou nehnutou tváří tuší.

Nonstop disident Michal D.

Čím dávnější jsou časy komunistického režimu, tím početnější jsou řady těch, kdo mu před víc než pětatřiceti lety statečně vzdorovali. Nově je rozšířil populární hudebník Michal David. V široce sdíleném videu mluví o svých obavách z toho, že se vrací normalizační poměry. „Dneska člověk už nemůže nic říct. Lidi se bojí říct pravdu, vracíme se zpátky do totáče.“ Zneklidněný tím je skutečně hluboce. „Co se to děje? Vždyť my se vracíme tam, co jsme říkali, proti čemu jsme všichni bojovali a hlavně my muzikanti taky, že jo.“ Nemálo pamětníků jeho slova zaznamenalo s pobaveným či pobouřeným údivem. Michal David jako bojovník proti režimu.

Trump proti Trumpovi

Před několika týdny se mohlo zdát, že vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách je prakticky jisté. Proti republikánskému vyzyvateli stál nepopulární a starý držitel úřadu, jehož zrychlující se mentální i fyzický úpadek byl naprosto zjevný. Trump se štěstím přežil pokus o atentát, bezprostředně po něm dal najevo vzdor a sílu, zachytila to ikonická fotografie. Dalo se čekat, že jeho preference dál porostou. Zjevně se tak ale nestalo. Souboj Donalda Trumpa s Kamalou Harrisovou, která na demokratické kandidátce vystřídala Josepha Bidena, se zdá velice těsný.

Uronit slzu nad dějinami

Po uvedení filmu Vlny v režii Jiřího Mádla následovala v tuzemských médiích vlna (ehm) až manifestačního nadšení. Sledoval jsem ji zdálky a v tom extatickém jednohlasu mi přišla až podezřelá. Konečně se v Česku zas natočil film evropského formátu! Světového formátu! Ve velkém sále Thermalu po premiéře následoval nebývale dlouhý potlesk. Vlastně se tam doteď tleskat nepřestalo. Odpusťte mírnou jízlivost, ten film ani jeho autoři za místy přepjaté reakce jistě nemohou. Do tak velikých výšin vyhnaná očekávání si navíc koledují o to, aby byla zklamána teď, když snímek vstupuje do tuzemských kin.

Svině, zombíci a optimista Foltýn

Plukovník Otakar Foltýn, kterého vláda jmenovala koordinátorem strategické komunikace, si v sobotu zakomunikoval. Na festivalu ve Slavonicích mluvil o informační válce, o lidech, kteří na sítích zuřivě šíří různé hoaxy nebo i ruskou propagandu, a označil je za „zombíky“. Patří mezi ně podle něj čtyři a půl procenta lidí v Česku. A došlo i na další charakteristiky. Ti, kdo obdivují ruského prezidenta Putina, jsou podle Foltýna „velmi často lidé, kteří jsou nešťastní, zapšklí, zahořklí, smutní, opuštění anebo mají jenom životní smůlu anebo jsou to prostě jenom svině“.

Hlavně zůstat naštvaný

Rakouská filiálka ekologické organizace Poslední generace ukončila činnost, přestala v ní vidět smysl, protože pro ni neexistuje perspektiva úspěchu. „Společnost selhala,“ píše se v oznámení pro veřejnost. Boj proti klimatické změně a politice, která ji má způsobovat, bude pokračovat dál. Prohlášení končí slovy: „Zůstáváme naštvaní.“ Jako kdyby záleželo právě na tomhle.

Starší články