Ondřej Štindl - redaktor a komentátor

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Týdeníku Echo. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. Jako scenárista debutoval filmem Pouta (2010), oceněným pěti Českými lvy včetně ceny pro nejlepší film a scénář. Další jeho realizované scénáře jsou film Místa (2014) a seriál Svět pod hlavou (2017, Český lev za nejlepší seriál). Je autorem pěti prozaických knih: Mondschein (2012), K hranici (2016), Až se ti zatočí hlava (2020), Tolik popela (2022) a Jednou to tu bude tvoje (2025).

Články autora

Z Měsíce s láskou

Příběh vesmírné mise Artemis II jako kdyby nepatřil do světa tady a teď. Až mě překvapilo, jaký ve mně probudil entuziasmus, nechtěl jsem si ho (a tak sváteční dny) kazit sledováním záškubů pokračujícího diskurzu na témata naléhavější, nebo aspoň budící větší vášně. Ano, že se nějakému vesmírnému plavidlu se čtyřmi lidmi na palubě podařilo obletět smyčkou Měsíc a octnout se během toho vůbec nejdále, co se člověk kdy od Země dostal, nemusí být zrovna to nejdůležitější a nejdůsažnější z aktuální nabídky událostí. Ale stejně.

Trapní k politování a pomilování

Mám dlouhodobě pifku na necitlivé a neinvenční přejmenovávání cizokrajných filmů a seriálů pro české obecenstvo. Takže jsem si nemohl nechat ujít „vylepšení“ jména sedmidílné americké minisérie DTF St. Louis, kde zkratka znamená „down to fuck“, na počeštěné M.R.D. St Louis. Vytahuje vulgarismus jaksi do prvního plánu. Jistě to může být název, jehož si uživatel všimne. Troufám si ale odhadnut, že se tak podaří přitáhnout k minisérii publikum, jemuž se asi líbit nebude, zatímco diváci, jimž by se dílo režiséra a scenáristy Stevena Conrada líbit mohlo, budou názvem spíš odrazeni. Neměli by se nechat.

Český (zatím) matlácký terorismus

Pachatelé posledních dvou teroristických útoků na českém území – Jaromír Balda a členové skupiny Earthquake Faction (otázku, zda jimi jsou zatčení, ponechávám otevřenou) – by v mnoha ohledech mohli jen těžko být víc odlišní. Důchodce versus (zřejmě) mladí studenti. Stoupenec SPD vystrašený možností masové muslimské imigrace versus fanatičtí zastánci Palestiny blízcí prostředí pokrokářské levice. Podobnou mají ale – dá-li se o něčem takovém u terorismu mluvit – úroveň praktických dovedností. Jejich činy byly provedeny velmi matlácky.

Se Seanem v Kyjevě

V půli března jsem se na dva dny (plus cesta) stal válečným turistou, odjel jsem vlakem do Kyjeva. Důvodem nebyla jen zvědavost, můj otec byl v nultých letech českým velvyslancem na Ukrajině, česká ambasáda se letos rozhodla uspořádat přednášku na jeho památku a pozvala mě (až postupem doby jsem pochopil, že se ode mě nečeká jen pasivní účast, že tu přednášku mám jaksi přednést). Za tu kratinkou dobu jsem nestihl zažít či vidět nic, co by českému čtenáři mohlo přiblížit realitu války.

Donald Lear

Spojené státy podle prezidenta Donalda Trumpa nezapomenou Severoatlantické alianci, že je nechala ve štychu, členské země neposlaly svoje válečné lodě, aby napomohly otevření Hormuzského průlivu pro obchodní dopravu. Amerika je k tomu sice nepotřebuje, ale pamatovat si to bude, ve vhodném okamžiku to jistě i připomene. Jinými slovy: Aliance se vůči USA zachovala neloajálně a doplatí na to. Jenomže loajalita je dvoustranný vztah. A z vystupování představitelů americké administrativy se nezdá, že by ho tímto způsobem chápala .

Introspekce? Nikdy!

Určujícími osobnostmi dneška jsou technologičtí magnáti, píše se často. A asi po právu. Jsou to přece oni, kdo vytvářejí svět zítřka, nebo spíš svět, jehož příchod je očekáván každou minutu. Pokud na něm člověk bude chtít být účasten, bude muset přijmout jeho pravidla. Cenný vhled do jejich způsobu uvažování poskytl tento týden Marc Andreessen, velice vlivný byznysmen ze Silicon Valley, který je také považován za člověka uvažujícího v širších souvislostech a jemuž je také nasloucháno. Politicky se během let posunul doprava a před posledními prezidentskými volbami podpořil Donalda Trumpa.

Český lev v nejistých časech

V sobotu večer se v Praze udílely filmové ceny Český lev. V televizním přenosu ta ceremonie nepůsobila zrovna strhujícím dojmem, ne snad, že by byl nějak roztahaný, plný zbytečně dlouhých monologů, vytváření atmosféry a podobně. Šlo to vlastně docela rychle, snad až na značně křečovitou úvodní dotáčku. Ale těch kategorií je hodně. Průvodní slovo českoamerické stand up komičky Biancy Cristovao vtipem vskutku moc nehýřilo, mladí filmaři, kteří byli letos vybráni za předávající, se většinou (a rozumně) snažili odbýt si to svoje co nejrychleji, někdy v milých rozpacích, někdy trochu v křeči.

Zpívej, naftaři!

Americký scenárista a režisér Taylor Sheridan je člověk-továrna a taky muž, jehož jméno „prodává“. Ve světě soudobého zábavního průmyslu představuje ojedinělý úkaz. Je to tvůrce původních seriálů, který si může dělat prakticky, co chce. Není to navíc „jen“ scenárista, svoje projekty má od začátku do konce pod dohledem, který vykonává z obrovského ranče v Texasu – jak romantické (k honičce, v níž Sheridan žije, ovšem dost přispívá, že ten lán světa musí splácet). Těch jeho projektů je velmi mnoho a to, že vznikly tovární výrobou, je na nich dost vidět.

Írán a budoucnost trumpismu

Mlha války je po začátku útoku USA a Izraele na Írán, zdá se mi, hustší. Těžko se dobrat informací o tom, co přesně se na bojišti děje, sociální sítě namísto toho uživatele přehlcují videi, jež mají dokládat to či ono, z nichž nemalá část může být „fejková“. K té snížené viditelnosti přispívá i americká administrativa, jejíž představitelé vystupují se sebevědomými prohlášeními, která si jsou navzájem někdy protichůdná. Například v pondělí se veřejnost mohla dozvědět, že válka je už prakticky u konce (Trump) i že teprve pořádně začíná (ministr obrany Hegseth), později byla ta slova pracně slaďována.

Jarmuschův „rodinný“ film

Jim Jarmusch uvedl svůj první hraný film před pětačtyřiceti lety. Pro pamětníka, který ho ze setrvačnosti má pořád zařazeného mezi mladé tvůrce na vzestupu, to může být překvapivé zjištění. Mohlo ho zmást, že Jarmusch pořád vypadá plus minus stejně, snad jen vlasy, jež si dřív odbarvoval na šedobílo, tu proceduru teď už nepotřebují. Jeho styl oblékání je pořád stejně elegantní, i díky tomu patří mezi americké režiséry, kteří jsou v Evropě možná populárnější než doma, protože naplňují evropskou představa cool Američana.

Zastav se, historie!

Už dlouhou dobu si lidé vyprávějí příběhy o polidštění stroje. Lidský výtvor se v nich nejprve stává člověku rovným a později ho přeroste – schopnostmi těla i mysli. Stane se jeho věrnou, jen výkonnější kopií, jež ale nakonec ponese podobné břemeno jako Homo sapiens, břemeno sebeuvědomění a dilemat, rozporů a těžko zodpověditelných otázek, vytržení i tragičnosti. Tohle přiblížení se, a v něčem i překonání, může stroj postavit proti němu. Jedno z vrcholných děl filmové sci-fi, Blade Runner Ridleyho Scotta z roku 1982, vrcholí sugestivní scénou, v níž umírající robot vyjadřuje prožitek té transformace.

Jak zastavit debatu o minulosti

Macinkova citlivost ve věci minulých vin je zjevně velmi selektivní. Vicepremiér a ministr zahraničí Petr Macinka se během projevu prezidenta Petra Pavla ve sněmovně velmi ostentativně začetl do předlistopadového Rudého práva, na často sdílené fotce studuje poslední stránku, tam bývala, pokud mě paměť neklame, sportovní rubrika. Ministrovým cílem zjevně bylo připomenout Pavlovu komunistickou minulost, naznačit kontinuitu mezi ní a prezidentskou současností. Byla to scénka určená primárně ne pro publikum na místě, pokus o vytvoření „virálního momentu“.

Co si počít po implozi středu?

Na obou stranách spektra v různých zemích sílí hnutí, jež mají k politickému středu o dost dál než tradiční strany. „Vše rozpadá se, střed se zevnitř hroutí, / chaos a zmatek zaplavily svět, (...) Ty nejlepší už víra opouští, / ti nejhorší jdou za svou zpupnou vášní…“ Báseň Williama Butlera Yeatse Druhý příchod (v překladu Martina Hilského) byla podle statistik nejčastěji citovaným literárním dílem v anglosaské politické publicistice. Nijak překvapivě, v dnešních poměrech působí prorocky.

Pochvala papežovi

Využiji dnešního komentáře k tomu, abych pochválil papeže Lva XIV., jistě bude rád. Na setkání s kněžími římské diecéze mluvil o situaci dnešních mladých lidí, o „neuvěřitelné osamělosti“, již někteří z nich prožívají, o úloze, kterou v tom mohou hrát technologie. Mimo jiné kněze také varoval před „pokušením připravovat kázání s pomocí umělé inteligence“. Slovo pokušení je v tomhle kontextu vlastně docela silný výraz, který by možná nezazněl, kdyby papež jen chtěl kritizovat ty, kdo se trochu moc snaží zjednodušit si práci.

Apolitické umění? Skandál!

Filmový festival v Berlíně je jedna z nejdůležitějších přehlídek na světě. Během letošního ročníku se ale víc než o promítaných dílech debatuje o politice, respektive její údajně nedostatečné reflexi. Podle některých angažovaných tvůrců festival neumožňuje dostatečně otevřené a znělé odsouzení izraelského útoku na Gazu, souviset to má s proizraelským postojem německé vlády, jež festival z nemalé části financuje. V rozhovorech s tvůrci a na tiskovkách často padají otázky na politická témata, kromě Gazy to bývá i Trumpova administrativa a vzestup pravice v některých západních zemích.

Vytáhnout děti z lepidla

Děti a dospívající do patnácti let by neměli mít možnost přístupu na sociální sítě. Roste počet zemí, jejichž vlády vyjádřily odhodlání toho dosáhnout, v Austrálii už příslušný zákon vstoupil v platnost, v Evropě se tou cestou chtějí vydat např. Francie, Portugalsko, Španělsko, Řecko a Rakousko. Podporu tomu záměru vyjádřil i český premiér Andrej Babiš. Co by takové omezení mohlo fakticky přinést? Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl o tom mluvil s Marinou Šimanovou, Markem Maturou a Janem Vobořilem.

Co si má člověk počít?

Filmový režisér Džafar Panahí a spoluscenárista jeho posledního snímku Drobná nehoda Mehdi Mahmoudian se potkali v roce 2022 ve vězení. Světoznámý disidentský filmař a lidskoprávní aktivista tam spolu prožili sedm měsíců. Íránský režim tehdy tvrdě zasáhl proti vlně protestů, jež následovaly po zabití dvaadvacetileté Mahsá Amíníové, zatčené za nevhodně upravený hidžáb. Mahmoudian byl zavřený i loni v létě, v době izraelských náletů na Írán. Vybombardovaná byla i věznice Evin, kde jsou často drženi političtí vězni, prý pomáhal z trosek zachránit i zasypané strážce.

Svoboda a anonymita

Děti do patnácti let by neměly mít přístup na sociální sítě, myslí si premiér Andrej Babiš. A zdaleka nejen on. Záměr uzákonit něco v tom smyslu už ohlásily různé – především evropské – země. Ten záměr se navíc může opřít o vědecké studie, jež potvrzují destruktivní vliv, který může dlouhodobý pobyt na sítích mít na dětskou psychiku (jistě, najdou se i badatelé, kteří to popírají). I kdybychom ale bezvýhradně přijali všechna zjištění o negativních dopadech sociálních sítí, je tu otázka ceny, kterou by takový krok vyžadoval.

Když herci mají „špatnou“ barvu

Význam filmu upadá a budoucnost toho odvětví není zrovna růžová, říkají různí škarohlídi a podepírají to svoje tvrzení často přesvědčivými argumenty. Je to vidět i na způsobu, jímž se o filmu (ne)diskutuje, je velice vzácné, když nějaké kinematografické dílo inspiruje skutečně vážnou debatu i mimo profesně zainteresované a fanouškovské kruhy, probudí v lidech chuť mluvit o tom, co viděli a co to pro ně znamenalo, čím a jak byli osloveni. Poslední dny v tom ohledu přinesly změnu. O film se zase vedou vášnivé spory, konkrétně o jednu jeho složku – casting.

Vše bude zapomenuto a nikdy to neskončí

V Renu v Nevadě, městě plném kasin uprostřed pouště, je zaplivaná tělocvična s honosným jménem –Bobův boxerský palác. Během dvou dnů se v něm osm dospívajícího boxerek utká o vítězství v honosně pojmenovaném turnaji – Dcery Ameriky. Publikem budou trenéři, pár příbuzných a jeden novinář z provinčního deníku, události bude přikládán význam jen v titěrné skupině lidí. Z hlediska účastnic turnaje ale nic z toho nehraje roli, mají před sebou pár desítek hodin, v nichž půjde o všechno, jakkoli by každá z nich to „všechno“ definovala jinak.

Nezdrženlivý Klempíř

Ještě pár hodin předtím, než se česká veřejná debata stočila ke zprávám, jež Petr Macinka přes Petra Koláře posílal Petru Pavlovi, to vypadalo, že se bude zabývat jinou kauzou související s Motoristy. V pondělí večer byl odvysílán v pořadu Reportéři příspěvek o minulosti ministra kultury Oty Klempíře, který byl v polovině osmdesátých let informátorem Státní bezpečnosti z prostředí, jak se tehdy oficiálním jazykem říkalo, závadové mládeže. Ta skutečnost je známá několik let, Klempíř sám se k ní vyjadřoval a s lítostí o ní mluvil v rozhovorech pro média.

Jak normalizovat Hamleta

Film Hamnet, adaptace románu Maggie O’Farrellové v režii Chloé Zhao, je velmi vzácné dílo. Vypráví o výjimečných lidech. Na výjimečných kvalitách Hamneta se shodly kritika, filmový establishment i široké publikum, které jej na diváckých databázích ocenilo velmi vysokým průměrným hodnocením. Mimořádnost toho filmu mohu potvrdit i já. Málokdy se mi stane, aby ve mně nějaké umělecké dílo vyvolalo tak prudkou odmítavou reakci, místy až fyzickou. Na konci novinářské projekce jsem seděl v sále, jakoby zalehnutý, zasažený tichem, rušeným jen vzlyky, které se ozývaly z několika míst. Mé oko ale zůstalo suché.

Za Trumpa jak za Bidena? V něčem ano

Samozřejmě nejsem doktor, a i kdybych byl, bylo by nezodpovědné a neetické někoho diagnostikovat na dálku. Vidím ale totéž, co všichni ostatní. V chování Donalda Trumpa se projevují podivné úlety, které nelze vysvětlit chybějícím kontextem toho či onoho videa nebo nepochopenou snahou udělat vtip. Charakter současného světa se často popisuje slovy „prudce se měnící“, formulace to může být častým užíváním omletá, ale výstižná. Ano, dějí se změny a jsou prudké.

Zmocněncův návrat k pramenům

O oficiální ikoně Motoristů Filipu Turkovi jsem na těchto stránkách psal víckrát s despektem. Ale změna je život. Po jeho včerejším a i na poměry zdejší politiky značně barvitém extempore je potřeba uznat mu jistou důslednost, neochvějné odhodlání jít vstříc následkům, ať už budou jakékoli, a to, že nezapomněl, jaké si pro sebe kdysi vybral poslání. Jistým způsobem mu zůstal věrný. Roky se na sítích prezentoval jako troll, z toho, co jsem měl možnost vidět, mi přišlo, že s výsledky přinejlepším prostředními, jeho ostrovtip by potřeboval trochu přibrousit.

Rozpadlá Venezuela a její budoucnost

Venezuelský prezident Nicolás Maduro a jeho manželka jsou ve vězení v New Yorku, kam je převezly americké jednotky, které je po úspěšné operaci zatkly v Caracasu. Znamená to, že tím skončil i venezuelský režim, k němuž za časů prezidenta Cháveze upínala naděje západní radikální levice? Jak ta diktatura v současnosti funguje a jak dnešní Venezuela vypadá? O co se režim opírá a jakou má perspektivu?

K Venezuele. Co může supervelmoc?

Žijeme ve světě, v reálném světě, kterému vládne síla, kterému vládne moc. Tenhle axiom důsledného „realismu“ formuloval v rozhovoru pro CNN Stephen Miller, zástupce šéfa úřadu amerického prezidenta, když se vyjadřoval k zatčení Nicoláse Madura (záměrně nepíšu prezidenta Madura, protože jeho volební „vítězství“ bylo zmanipulované a země Západu, včetně nejen USA, ale i Česka, ho jako legitimní hlavu státu neuznávají). Americká akce byla velmi přesvědčivou demonstrací síly.

„Měšťanské umění“ a jeho meze

Norský snímek Citová hodnota režiséra Joachima Triera je považován za jeden z nejdůležitějších filmů právě skončivšího roku. Na festivalu v Cannes dostal Grand Prix, obdobu stříbrné medaile, dá se čekat, že se objeví v nominacích na různá výroční ocenění. Trierův film je navíc dílo, které se snaží o jakousi neexkluzivnost, má ambici oslovit širší vrstvy publika, než jsou lidé, kteří pečlivě sledují festivalové trendy. Pokouší se dotknout čehosi univerzálního, nesnaží se publikum poučit o nějaké podobě jinakosti (...).

Babišova „revoluce“ bez paměti

Výměna vládní garnitury, kterou přinesly volby do sněmovny, je stoupenci dnešní koalice i opozice často vnímaná jako něco víc než jen obvyklá fáze kontinuálního demokratického cyklu. Je popisovaná jako diskontinuita, přelom, revoluce – ať už v dobrém, nebo špatném. Aby takovéto vnímání bylo možné udržet, je ale potřeba na ledacos zapomenout. A pokud chceme současné dění v Česku a zčásti i vůbec na Západě vnímat jako „revoluční“, je právě to zapomnění a zapomínání pro tu probíhající revoluci charakteristické. Ne jako nepodstatný doprovodný jev či vedlejší příznak, ale jako cosi od ní neoddělitelného, integrálního. Snad přímo její základ.

„Vítězství“ svobody na Slovensku

Kdyby člověk bral vážně vyjádření představitelů nové české vládní koalice a jejích sympatizantů, nutně by došel k závěru, že v téhle zemi nastaly zlaté časy svobody projevu. Snad nikdy neměla tolik oddaných stoupenců na nejvyšších místech, odhodlaných nasadit všechny síly v boji proti cenzuře. Někdy se ale může zdát, že jejich chápání svobody projevu je, řekněme, účelovějšího rázu. Cenzura a omezování svobody podle něj nastává tehdy, pokud jsou omezovány názory blízké těm mým.

Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí

Psát komentář do médií, který má vyjít na Boží hod vánoční, je politováníhodný úděl. Stejně jako číst si na Boží hod vánoční komentáře v médiích. Nemáme to jednoduché, co si budeme povídat. Nicméně k věci. Vánoční téma. Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Šestatřicet let po revoluci je to heslo pozoruhodně živé, dát ho do titulku by se dalo brát jako tzv. clickbait, snahu vyprovokovat publikum ke klikání, třeba motivovanému nadějí, že pod ním najde něco pobuřujícího, nač bude možné emotivně reagovat, sdílet to s adekvátně vytočeným komentářem.

Starší články