Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Ty naše šibenice...

Mezi účastníky demonstrace odpůrců opatření proti pandemii včera u sněmovny stála šibenice, doplněná vysvětlujícím nápisem, podle něhož „vlastizrádce a jejich přisluhovače“ čeká oprátka. Pochopitelně to vyvolalo pobouření a odsudky, taky kritiku policie, že nezakročila (pode Deníku N „provozovateli“ šibenice vysvětlila, že se dopouští nedovoleného záboru, a on pak svůj výtvor rozmontoval).

Nejdrsnější premiér

Oblíbená na sociálních sítích jsou videa, v nichž mluví známí lidé ve chvíli, kdy jsou nahráváni nebo se vyskytují v blízkosti mikrofonu, a neuvědomují si to. Užívat takové nahrávky ve zpravodajství je eticky sporné, někdy ale mohou mít nějakou zpravodajskou hodnotu, třeba když na nich nějaký politik potvrzuje, co na tiskové konferenci vehementně popřel. Častěji ale na takových videích a audiozáznamech nebývá řečeno nic, co by mohlo kohokoli zajímat. Jejich kouzlo spočívá… těžko říct v čem.

Utopické představy Vojtěcha Pikala

Hlavní postavou zdejší veřejné debaty se v uplynulém týdnu stal bývalý pirátský poslanec a místopředseda sněmovny Vojtěch Pikal. Na Facebooku vyjádřil nadšení z výsledků sčítání lidu, z nichž vyčetl prudký pokles počtu věřících v Česku. „Věřím, že až nebudou v novinách horoskopy, s odvoláním na boží slovo vypalovány olivové háje a většina občanů státu s největší armádou věřit na anděly, bude lépe.“ Později se za ta slova omluvil, nechtěl prý věřící urážet.

Tragédie malého člověka

Tragédie je velké slovo. A výraz „tragický hrdina“ asociuje nějakou velikost – není to jen člověk, který dopadne špatně. Příběh chlapíka, kterého cestou do práce zabije padající balkon, je jistě smutný, ale ne nutně tragický, tedy jednotlivce nějakým způsobem přesahující, na osudu jednotlivce odhalující nějaký neměnný rys lidského údělu obecně, jeho potenciální tragičnost, která je lidským bytostem souzena.

Jan Farský doposlancoval

První místopředseda STAN Jan Farský se vzdal poslaneckého mandátu. To by bylo. Aféra nemohla dopadnout jinak, ale člověku zhusta trvá, než podobnou nevyhnutelnost dokáže přijmout. Nechá se bludičkou naděje ve vybroušení z toho, več zabrousil, svést do bažin trapnosti. Ehm. Jan Farský a spolu s ním i jeho hnutí i jeho vláda se v tom bahně vymáchali docela důkladně.

Odkud se berou „vlastní názory“ aneb co by kdyby

Veřejnou debatou na Západě včetně Česka už delší dobu obchází strašidlo vlastního názoru. Je to názor jaksi inherentně hodnotnější, protože jeho nositelé k němu došli „vlastní hlavou“, tedy svoje myšlenky neznečistili kontaktem s názorem někoho jiného, především různě definovaným „mainstreamem“, jsou schopni odolávat stádnímu konformismu, nebo dokonce davové psychóze.

Jeden „struggl“ za druhým

Mnoho komentářů inspirovala zpráva o komunistickém přesvědčení adeptky předsednictví Pirátů Janky Michailidu. Kolovaly především screenshoty pirátského fóra, kde se hrdě k vágně definovanému komunismu přihlásila (viz Echo týdne). Z té konfese pirátské funkcionářky mě ovšem zaujala ještě jedna vysvětlující pasáž. „Abolishment duševního vlastnictví je neoddiskutovatelná součást pirátství a jeden z hlavních strugglů pirátského hnutí proti kapitalismu.“ Ilustruje samozřejmost, s jakou do projevu některých lidí pronikají anglické termíny.

Andrej Babiš řečnící

Andrej Babiš má za sebou první vystoupení v nové životní roli vůdce sněmovní opozice. Je to role, o kterou moc nestál – z pochopitelných důvodů. Dlouho trvalo, než ji vůbec byl ochotný přijmout, dost možná taky předpokládá, že ji bude hrát jen dočasně, protože z parlamentu třeba jednou zamíří na kopec nad budovou sněmovny. A taky je to úloha, na kterou není, řekněme, osobnostně vybaven.

Strana internetových lidí

Celostátní fórum českých Pirátů v sobotu zvolilo do čela strany stávajícího předsedu Ivana Bartoše. Neodehrávalo se to ale v nijak triumfální atmosféře, politik, o němž se ještě před několika měsíci uvažovalo jako o možném příštím premiérovi, má dnes za úkol spíš vyvést stranu z krize způsobené nečekanou a drtivou volební porážkou. K tomu by jistě měla patřit nesentimentální reflexe té porážky, již někteří představitelé po volbách racionalizovali jako důsledek nesobecké oběti strany, která na sebe stáhla palbu nepřátel, případně podrazu koaličním partnerem.

Další šichta pro mdlého mesiáše

Jednou z oblíbených fint soudobého, ironií přesyceného dyškurzu je jakási preemptivní (sebe)kritika. Autor, dejme tomu, napíše něco přepjatě patetického, naváže na to ale konstatováním, že si je toho přepjatého patosu dobře vědom, třeba si z něj udělá i trochu legraci. Má se za to, že se tak neutralizuje, zbezvýznamní kritika toho přepjatého patosu a jiných podobným způsobem „ošetřených“ selhání a nedostatků.

Jít si do Globusu pro petardy

K přelomu roku na sociálních sítích patří petardový diskurz. Střetávají se v něm uživatelé, kterým nevadí, když se o silvestrovské půlnoci odpaluje „zábavní pyrotechnika“ (nezaměňovat s pyrotechnikou užitkovou – např. dělostřelecká munice –, u níž je zábavná funkce až druhotná), a ti, kterým to vadí, případně to vadí jejich domácím zvířatům, jež v důsledku explozí trpí a jejich majitelé trpí s nimi.

Co zbylo po Sovětském svazu

Před třiceti lety zanikl Sovětský svaz. Vyrůstal jsem v jeho stínu a nedokázal bych si tehdy představit, že takovou větu jednou napíšu. SSSR působil tak věčně a neotřesitelně, obrovsky – taky to byla největší země na světě, ježící se jadernými hlavicemi. Neustále se připomínající obyvatelům svých satelitů jako hrozba i vzor, černá díra, do níž jsou vtahováni, pán, jemuž při různých příležitostech musejí rituálně stvrzovat svoje vazalství.

Všechno dopadne dobře

Z roku 2021 zbývá už jen necelý den. Byl to dlouhý rok, hodně se toho v něm odehrálo, v něčem se ale mohl zdát zastavený – v lockdownech a uzavírkách čas plyne jiným tempem a možná monotónněji. Ve zpětném pohledu může obraz událostí posledních dvanácti měsíců působit jako šmouha. Redaktoři Týdeníku Echo se přesto rozhodli podívat se zpátky a vyvodit z těch událostí příslušná poučení – pro sebe i pro čtenáře. Sešli se v téměř plné sestava k debatě, již se (spíš marně) pokoušel moderovat Ondřej Štindl.

K zemi hleď: satira hraná na jistotu

Umění už v životě společnosti nehraje takovou roli jako dřív, povzdechne si občas nostalgik. Jakkoliv mnoho tvůrců s úporností hodnou lepší věci říká, že svým dílem chtěli „nastartovat debatu“ o tom či onom, v reálu se to často neděje. Jenom několik autorů je schopno vydat ze sebe práci, která by skutečně vedla k nějakému rozhovoru ve společnosti, třeba i sporu nejenom o kvalitách díla, ale i jeho tématu, o tom, co o lidech, dnešku a lidech dneška říká. A ti lidé by se jím cítili osloveni, jistě by to oslovení vnímali každý jinak, ale to patří k věci.

Autor projednou „nezachápal“

Při psaní téhle rubriky občas (aspoň doufám, že jenom občas) přijímám stylizaci povzneseného a mírně znuděného pozorovatele, který všude byl, všechno ví, a proto mu taky všechno přijde na jedno brdo. Teď ale tuhle personu odkládám, narazil jsem totiž na úkaz, jehož podstata mi uniká, nedaří se mi tu věc rozlousknout. Jde o tu v českém virtuálním světě velmi známou kauzu. Minulý týden mnozí uživatelé postovali snímky různých „hvězd“ antivaxerské scény,

Vánoční výrobní porada s inženýrem Milošem Zemanem

Pozornost věnovaná svátečním prezidentským promluvám bývá dosti nadměrná – bez ohledu na to, kdo zrovna úřad hlavy státu zastává. Poslední dny roku ze zpravodajského hlediska nebývají zrovna výživné, produkce článků ale musí běžet dál. Člověk bere, co je, prezident promluvil, pišme o tom. Může tím vzniknout jakási pokřivená zpětná vazba.

Český debatní Verdun

Česká veřejná debata o očkování a jeho (ne)potřebnosti se zdá být beznadějně zaseklá, je to takový „Verdun ducha“, kde spolu bojují dvě na vlastních pozicích dobře opevněné strany a střídají se v epických šturmech, které nevedou k žádnému výsledku. Čas od času se někdo pokusí odhalit kořeny té zaťaté nehybnosti.

Co přijde po „kultuře rušení“?

K oblíbeným činnostem tuzemských konzervativců patří vyhlížení české „cancel culture“, která se zatím nějak nedostavuje. Co není, může být, to jistě. Nepochybně tu existují lidé, kteří berou jako historickou křivdu, že (zatím ještě) nemohou „zrušit“, koho je napadne, trestat vyjádření a jednání, jež naplní jejich pružná kritéria problematičnosti.

Působivá korekce legendy o věčném slavíkovi

Po dvou letech může smrt Karla Gotta Gottova smrt působit jako vzdálenější, než by uplynulému času odpovídalo, svět se během té doby skutečně změnil a jaksi vzdálil dnešnímu pohledu na to, co změně bezprostředně předcházelo. Kniha Pavla Klusáka Gott / Československý příběh je ale v každém případě na poli literatury faktu vysoký standard, navíc je přístupná čtenáři i nespecializovanému, vtáhne však i zájemce, jehož interes o téma je hlubší.

Kandidátka versus „úderka“

Jana Černochová, kandidátka na funkci ministryně obrany. začátkem prosince vyjádřila roztrpčení nad pobouřením lidí, podle nichž členové vlády neměli vyjíždět k poněkud bizarně aranžovaným přijímacím pohovorům za prezidentem Zemanem do Lán. Twitter úderce vadí, že jako kandidátka na ministryni obrany – vážně, věcně a profesionálně diskutuji s vrchním velitelem ozbrojených sil České republiky o prioritách resortu i slabých místech v obraně země a aktuálním nasazení vojáků v době covidu. Unbelievable.

Zemanovská legenda utrpěla

I komentátor, jehož z monotónnosti tuzemského politického provozu někdy bolí oči, bývá čas od času překvapen. Myslím, že nás v pondělí bylo takových víc. Petr Fiala totiž vpodvečer oznámil, že mu prezident Miloš Zeman ustoupil ve věci, kterou Hrad prezentoval jako zásadní. A prezident to prostřednictvím svého mluvčího potvrdil a učinil tak se stručností, jež se zdála kamuflovat vědomí porážky. A jinak než jako ústup se včerejší dohoda designovaného premiéra s hlavou státu ve věci jmenování vlády vykládat nedá.

Kultura žije! Má kauzy!

Věrni svým vikinským tradicím se Norové dali do plenění českých národních pokladů. Aspoň to tak vypadá. Rozhodli se totiž vytvořit vlastní verzi české filmové pohádky Tři oříšky pro Popelku, trvalky vánočního programu tuzemských televizních stanic. A nejenom tuzemských, i norské publikum k ní zjevně má sentimentální vztah. Pohádka ale byla ve Skandinávii „upgradovaná“, objeví se v ní záběr na dva líbající se muže.

Tolik demokratů, tak vágní demokracie

Americký prezident Joe Biden včera zahájil virtuální Summit pro demokracii, akci, jíž se účastní zástupci stovky zemí, které jeho administrativa vnímá jako demokratické. Demokracie na tom nikdy nebyla líp, zdálo by se. Jako kdyby se naplňovala dávná a často vysmívaná vize Francise Fukuyamy, podle níž je liberální demokracie jaksi finálním stadiem vývoje lidstva.

Vládnout roztěkané zemi

Sestavování žebříčků je činnost mediálně velice vděčná, klikací. Čtenář se z nich většinou ale nic podstatného nedozví, nevypovídají toho moc o skutečnosti, již není možné nacpat do jedné „výsledkové listiny“. Někdy ale mohou člověku připomenout důležitou věc, kterou sice tak nějak ví, ale nikdy ho nenapadlo se nad ní zamyslet, nebo ji aspoň shledat zajímavou. Včera se mi cosi takového přihodilo.

My a čerti

Počátek prosince je pro mnohé české děti čas těžkých zkoušek. Čekají kontrolu, Mikuláše, anděla a čerta. Bývají dotazovány, jak byly hodné a poslušné, a žádá se po nich recitace. Těch pár mandarinek a sladkostí, jimiž jsou nakonec odměněny, bývá často vykoupeno tísní (v tom lepším případě) a také slzami, křikem, někdy i hrůzou, která vydrží déle, než trvá ta stresující chvíle podvečer pátého prosince. Může za to především čert, ta umouněná bytost s pytlem přes rameno.

Když on-line život teče kolem

Oblíbeným tématem literární publicistiky je volání po velkém současném románu, díle, které by dokázalo uchopit život teď a tady a zpracovalo ho do uspořádaného celku postihujícího ducha i problémy doby a třeba i způsoby, jimiž se v nich projevují „mutace“ dilemat a otázek, jež před lidmi stojí od nepaměti. Dílo, ve kterém se současníci najdou a jež o nich bude také schopno promlouvat k příštím generacím. Podobný „hajp“ provází prozaický debut americké literátky Patricie Lockwoodové Nikdo o tom nemluví, který v překladu Jany Hejné vydal Odeon.

Dnes povečeříme na počest genocidy. Tak dobrou chuť

V Americe se slavil Den díkůvzdání, připomíná se jím událost z dob počátku osídlování území dnešních USA osadníky z Evropy. Hladovějícím obyvatelům Jamestownu, první trvalé anglické osady na americkém kontinentě, přinesli místní indiáni v čele s princeznou Pocahontas zásoby – také krocany. Proto se americké rodiny večer na Den díkůvzdání scházejí na večeři, k níž se podává tradičním způsobem připravený krocan. Je to velký rodinný svátek všech vyznání.

Petr Uhl: český revolucionář

Ve věku osmdesáti let zemřel v pondělí Petr Uhl, český novinář a komentátor a politik (po revoluci poslanec, v letech 1998–2001 zmocněnec vlády pro lidská práva), autor několika knih (dožil se ještě vydání výboru svých textů z let 1969–1989 pod titulem Za svobodu je třeba neustále bojovat), význačný bojovník proti komunistickému režimu, jejž ale na rozdíl od většiny ostatních disidentů kritizoval zleva jako ne dost socialistický, socialismu se zpronevěřivší.

Skleněná škatule je jakousi šifrou

Prezident Miloš Zeman včera v Lánech přijal předsedu Pirátů Ivana Bartoše, probírali spolu Bartošovy záměry jako člena vlády, již hlava státu snad jednou jmenuje. Daleko víc než obsah té konverzace publikum zaujala její fotodokumentace. Ivan Bartoš za stolem a prezident v jakési poněkud aušusově vyhlížející skleněné kastli či akváriu – ve stejné přijal v neděli Petra Fialu, aby ho pověřil sestavením vlády. Fotky z obou těch setkání se rozletěly internetem, sdílené byly až nadšeně. Jako kdyby o něčem vypovídaly. O čem ale?

Souvislosti „bavorského modelu“

Končící vláda oznámila, že v boji proti pandemii vytáhne „bavorský model“. Na sociálních sítích to vzbudilo menší gaudium, ukázalo se, že termín „bavorský model“ je v českém případě značně evokativní, především pro generaci tzv. boomerů. Hojně sdílená byla fotografie herců Milana Šteindlera a Davida Vávry, navlečených do „lédrhóznů“ a s mysliveckými kloboučky na hlavě, v nichž vystupovali v pověstném parodickém jazykovém kurzu Alles Gute, součásti někdejší České sody.

Starší články