Ondřej Štindl - redaktor a komentátor

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Týdeníku Echo. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. Jako scenárista debutoval filmem Pouta (2010), oceněným pěti Českými lvy včetně ceny pro nejlepší film a scénář. Další jeho realizované scénáře jsou film Místa (2014) a seriál Svět pod hlavou (2017, Český lev za nejlepší seriál). Je autorem pěti prozaických knih: Mondschein (2012), K hranici (2016), Až se ti zatočí hlava (2020), Tolik popela (2022) a Jednou to tu bude tvoje (2025).

Články autora

Čtvrtstoletí ve změněném světě

Je to pětadvacet let. Jedenáctého září 2001 unesli členové teroristické organizace al-Káida ve Spojených státech tři plně obsazené civilní letouny, převzali řízení a navedli je do věží newyorského Světového obchodního centra a budovy ministerstva obrany ve Washingtonu. Zahynuly tisíce lidí. Změnil se svět. Na tohle sdělení mohl člověk tenkrát opakovaně narážet v novinových titulcích, komentářích, ve vystoupeních politiků. A nemuselo mu to připadat jako konstatování čehosi až banálního (Kdy se svět nemění?).

Po roce je z vraždy temná fraška

Zítra uplyne rok od vraždy Charlieho Kirka, populárního amerického aktivisty a influencera. Ohlas zločinu daleko přesáhl americké hranice, Kirk byl globální hvězda sociálních sítí. Jeho násilná smrt šokovala i lidi, kteří s ním zdaleka ne ve všem souhlasili, to, že byl zavražděn člověk, který se prezentoval jako stoupenec a praktik dialogu (třeba uzpůsobeného potřebám sociálních sítí a zvyšování dosahu na nich), vnímali jako zvlášť zlověstné. Je to svým způsobem udivující, že od vraždy uplynul jen rok.

Velmistři zrady

Málokterý příběh zrady je tak ohromující a dalekosáhlý jako příběh tzv. cambridgeské pětky – skupiny studentů elitní britské univerzity sympatizujících s komunismem, které v mládí, v třicátých letech, naverbovala ke spolupráci sovětská rozvědka, aby se pak začlenili do britského zpravodajského, diplomatického a politického establishmentu. Pětice agentů způsobila Británii skutečně obrovské škody, rovnou dvojího druhu. Jejich špionáž ve prospěch Stalinova Ruska byla jednak velice efektivní. Říci o nich, že významně ovlivnili dějiny, není nadsázka.

Soud nemá být arbitrem vkusu a často ani morálky

Česká vládní strana SPD se nedopustila trestného činu, když v předvolební kampani použila plakáty dost hrubým způsobem zaměřené protiuprchlicky a protiromsky. Rozhodl o tom Městský soud v Praze, partaj díky tomu nebude muset platit třímilionovou pokutu, k níž ji odsoudil soud nižší instance. Ve stejné kauze je stíhán i předseda SPD a Poslanecké sněmovny Tomio Okamura, poslanci ho ale ke stíhání nevydali.

... a nebudete souzeni

Cambridgeský profesor Jason Arday byl plagiátor, o svém životě bájil až groteskním způsobem, jeho k vydání přichystaná autobiografie byla zjevně plná výmyslů. A teď je mrtvý. Velmi pravděpodobně vlastní rukou (v době vzniku těchto řádků to nebylo oficiálně potvrzeno), podle britských médií měl v den smrti zanechávat přátelům hlasové zprávy a svěřovat se v nich, že už nemůže dál. Debaty a spory o Ardayově aféře ale pokračují, otázkou dne se zdá být: Kdo ho zabil?

Skandál na lavičce

To tiktokové video bylo natočeno v New Yorku, v Central Parku. Zachycuje dvojici na lavičce, která se k sobě, jak to říct, docela má – objetí pevné, polibek intenzivní. Nezdá se ale, že by situace směřovala k, ehm, další gradaci. Člověk, který situaci natáčí, ji slovně umravňuje: „Jsou tady děti.“ Muž a posléze i žena mu naznačují, ať natáčení nechá, on se ohrazuje, mají ho nechat být, jednání dvojice na videu nikdy nepůsobí ohrožujícím způsobem.

Když něco nefunguje, dělej to víc

Jason Arday, druhdy prominentní britský akademik, na nějž prasklo plagiátorství a bájivé vymýšlení si o vlastní životní dráze, zemřel, velmi pravděpodobně spáchal sebevraždu. V Londýně se na Trafalgar Square sešlo několik tisíc na vigilii, Ardaye v proslovech popisovali jako oběť rasistické kampaně a dožadovali se jejího důkladného vyšetření a vyvozování důsledků. Podobné postoje zaznívají i v širší debatě o Ardayově skandálu a jeho smutném vyústění.

Tak už mě konečně swajpni

První seznamovací aplikace Matchbox, dnešní Tinder, byla spuštěna před čtrnácti lety. Seznamování on-line tehdy mnoho lidí vítalo jako rozšíření možností, nástroj, díky němuž se mohou seznámit i ti, kteří by jeden na druhého – třeba kvůli geografické či společenské vzdálenosti – jinak nenarazili. Dnes jsou tyto aplikace využívány velmi hojně, současný stav on-line seznamování je ale často popisován velmi skeptickým způsobem, emotivní texty v médiích a na sociálních sítích doslova překypují frustrací, rezignací a depresí.

Robin Hood – revolucionář i ochránce řádu zároveň

Léto 2026 v kinech patří mýtům, respektive jejich modernizovaným verzím, jež mají mytické hrdiny přizpůsobit soudobému vnímání světa, proměnit je v postavy až typicky dnešní, s jejichž pomocí je vyjadřováno nějaké aktuální téma. K jejich mytičnosti i mýtu jako takovému pak přistupují s opět velmi moderní skepsí. Platí to o Odyssey Christophera Nolana, nejdiskutovanějším filmu a jednom z nejúspěšnějších filmů tohoto roku. Hrdinu ukazuje jako traumatizovaného válečníka pronásledovaného pocity viny.

Demokraté odhodlaní vybojovat si porážku?

Musí to být skvělý pocit, když politický protivník za vás dělá vaši práci. Užívají si ho teď američtí republikáni. Administrativa prezidenta Trumpa se netěší zrovna veliké popularitě. Očekávalo se proto, že v listopadových volbách do Kongresu utrpí jejich strana značné ztráty. Jenomže demokraté jsou, zdá se, proti a projevují odhodlání osvědčit svou schopnost vyrvat porážku ze chřtánu vítězství. V něčem se situace podobá času před kongresovými volbami v roce 2022.

Neodolatelná přitažlivost žluté hvězdy

Moderátor, mediální podnikatel a člen Rady České televize Luboš Xaver Veselý (vlastním jménem Lubomír Veselý) v červenci prožil velmi nepříjemnou chvíli. Svěřil se s tím publiku svého pořadu Deníček na YouTube kanálu své televize XTV, rozprávěl na to téma něco přes dvacet minut. Pan Veselý je dlouholetý fanoušek tvorby hudebníka a textaře Roberta Křesťana. Přispěl proto i do veřejné sbírky na natočení další desky Křesťanovy kapely Druhá tráva, jména donorů mají být vytištěna v bookletu alba. Po nějaké době se mu ozval manažer skupiny s tím, že Druhá tráva tam jeho jméno mít nechce a příspěvek mu vrátí.

Soumrak „myšlení vlastní hlavou“

Já myslím vlastní hlavou. Na tohle s hrdostí formulované konstatování často narážím v debatách v reálném životě a na sociálních sítích. Mluvčí se tím vymezuje vůči těm, kdo automaticky přejímají názory a postoje, jež jsou jim předkládány zvnějšku. Většinou tím jen vyjadřují, že žijí v iluzi. I pro ty „vlastní hlavou myslící“ je charakteristické bezmyšlenkovité přejímání, jen z jiných zdrojů. A na tom, že názory jednotlivce nejsou tak úplně jeho, že je odněkud vyčetl nebo od někoho převzal, na různých místech všelijak pobral, není ani nic nenormálního.

Karma v Karlových Varech

Na karlovarském festivalu byla s odpovídající publicitou uvedena restaurovaná verze filmu Věry Chytilové Kopytem sem, kopytem tam z roku 1989. Občas se teď objeví v programu kin, dá se taky vidět online. Taky jsem se podíval, poprvé po sedmatřiceti letech. A jistým způsobem to byl velmi silný zážitek. Ne ani tak díky tématu toho filmu, způsobu, jakým byl natočen, jeho výpovědi a přesvědčivosti. To setkání po letech, konfrontace s velice charakteristickým artefaktem těsně předrevolučních časů ve mně silně evokovaly pocit té doby.

Netflix, „zajaté“ publikum a jeho možnosti

Akcie Netflixu během posledních dvanácti měsíců ztratily něco mezi čtyřiceti a padesáti procenty hodnoty. Streamovací společnost na to zareagovala mimo jiné i omezením zveřejňování čísel sledovanosti. I to málo, co je známo, pro ni nevyznívá nijak příznivě. Mnoho analytiků psalo o prudkém propadu sledovanosti mezi prvními a druhými sezonami seriálů na Netflixu, s tím souvisí i  značné omezení titulů, které se druhé sezony vůbec dočkají.

Bestie, které se nesmějí

Češi jsou smějící se bestie. Tuhle nelichotivě míněnou charakteristiku, kterou prý formuloval Reinhard Heydrich, vzala část zdejší společnosti za svou. Interpretovala ji jako uznání porážky tváří v tvář specificky české podobě nezlomnosti. Dějiny mohou Čechy smýkat na jednu či druhou stranu, vydávat je napospas té či oné nepřátelské moci. A oni přežívají, aniž by – zdánlivě – kladli větší odpor. Jejich zbraní je ale smích, výsměch. Schopnost demaskovat a vystihnout grotesknost Reinhardů Heydrichů tohoto světa, vysmát se jí a díky tomu nepodlehnout zcela jejich moci, nevzít za své jejich vidění světa, prokouknout je.

Odysseův návrat do konce světa

Na film Odyssea režiséra Christophera Nolana mělo mnoho a mnoho lidí velmi silný názor ještě předtím, než vůbec vstoupil do kin. Na sociálních sítích i jinde se o něm vedly značně intenzivní spory, jejich tón udal Elon Musk, když Nolana v tweetu kvůli obsazení dvou epizodních rolí označil za „zrádce západní civilizace“. Tímto způsobem nastartovaný „diskurz“ místy dosahoval až mozek rozežírající míry stupidity.

Filip Turek a meze okecávání

Image Filipa Turka a v nějaké míře i strany, která z něho udělala svého čestného prezidenta, je do značné míry postavena na kombinaci usilovné snahy štvát ty – z hlediska Motoristů – správné lidi a schopnosti svoje kauzy jaksi okecávat. To znamená s nevinným výrazem tvrdit nějakou zjevnou nepravdu. Smyslem takových promluv primárně není přesvědčit veřejnost, že věci se měly tak, jak Filip Turek tvrdí, ale předvést před fanoušky schopnost vykrucovat se, dostat dotírajícího tazatele do úzkých, předhodit mu verzi, jež sice působí absurdně, v rámci polemiky ji ale není možné stoprocentně vyvrátit.

A vám se ten fotbal jako líbil?

Český fotbal – hráči, funkcionáři, fanoušci, všichni – působí jako zralý na terapii. Vystoupení reprezentačního týmu na mistrovství světa v USA a Mexiku totiž dospělo k blamáži, která je skutečně bolestivá. Hra působila znaveně, neinspirovaně a někdy i neorganizovaně, na našich dvou porážkách a jedné remíze nebylo nic heroického, nebo dokonce krásného. V následných reakcích nápadně často zaznívalo, že to, co česká reprezentace předvedla, byl reálný obraz momentálního stavu tuzemského fotbalu. Je na tom skutečně tak zle?

Fotbal a esence trumpismu

Donaldu Trumpovi se opět podařilo něco zcela mimořádného. Dosáhnout toho, aby veliká část evropského a vůbec neamerického publika ve fotbale fandila... Belgii. Nic proti ní, samozřejmě. Belgická reprezentace už delší dobu patří mezi přední evropské týmy, nastupují za ni výrazné sportovní osobnosti a tak dále a tak podobně. Jenom, jak to říct, mám dojem, že z ne úplně jasných důvodů, o jejichž rozkrytí je moudřejší se nepokoušet, slovo Belgie nemá v srdcích nejenom fotbalových fanoušků tak silnou (pozitivní či negativní) rezonanci.

Je to všechno „o hlavě“

Český fotbal – hráči, funkcionáři, fanoušci, všichni – se zdá zralý na terapii. Reprezentace se po dvaceti letech se štěstím probojovala na mistrovství světa. A to štěstí se ukázalo jako dost ošemetné. Po tom, co čeští fotbalisté na šampionátu před vyřazením z posledního místa ve skupině předvedli, by asi ledaskdo považoval za lepší, kdyby se na šampionát vůbec nedostali. Ušetřili by tak sebe i příznivce pocitů studu a selhání předvedeného před zraky světa, jenž si Česko a češství může nadále asociovat s nemohoucností, neinspirovaností a nudou.

Přímá volba a její dědictví. Už se ho nezbavíme

Prvotní příčinou současných kompetenčních sporů mezi vládou a prezidentem je to, že hlava státu je v Česku volena přímo, tvrdí někteří komentátoři. V zásadě s nimi souhlasím, byť ta současná kolize vyplývá i z nějakých aktuálních okolností. Nepochybně je ale pravda, že zavedení přímé volby vneslo do ústavního systému novou a těžko řešitelnou tenzi – je někdo, jehož mandát je extrémně silný, ale jeho možnosti ovlivňovat běh politiky tomu neodpovídají. Tohle napětí bude s postavou českého prezidenta spojené bez ohledu na to, kdo tu funkci bude zastávat. Snad jenom v případech, kdy hlava státu a momentální vládní garnitura budou patřit do plus minus stejného tábora, nebude tolik znát. Z hlediska vyváženosti a vůbec logiky systému by tedy bylo lepší, kdyby přímá volba neexistovala. To je ale dnes jen čistě teoretická úvaha. Příslib zrušení přímé volby by v kampani působil jako spolehlivý repelent na většinového voliče.

Idiot vypráví příběh

Příběh je spolutvůrce světa. Ne jenom způsob, jímž se lidé odjakživa pokoušejí postihnout zkušenost existence, rozmlouvat tak o ní mezi sebou, k sobě samým, se světem. Lidské příběhy ten svět a život – ať už na obecné, nebo velmi individuální úrovni – také formují, ožívají v něm. To, co si o sobě vyprávějí národy či jednotlivci, se velmi zřetelným až zásadním způsobem projevuje v životech těch národů či jednotlivců. Příběhy jsou mocná síla, záleží na nich, na tom, co si o sobě a o světě vyprávíme. A je jedno, že člověku taky přinášejí nějaké povyražení, že si oddechne u seriálu či knihy, nechá se zaujmout tím, že mu někdo jiný vypráví něco zábavného.

Dva opilci hrají fotbal

Na Netflixu se v předvečer fotbalového šampionátu objevilo několik tematicky souvisejících dokumentů a minisérií. Portréty slavných hráčů minulosti i současnosti (Ronaldinho, Emiliano Martínez), velkých turnajů minulosti, případně dění, jež aktuálnímu mistrovství těsně předcházelo. Jeden například popisuje cestu norského týmu kvalifikací (tamní reprezentace se na šampionát dostala po osmadvaceti letech), bohužel pro film (a naštěstí pro norský fotbal) se ale ta cesta ukázala jako velmi přímá a nijak dramatická.

Vraždění na pravolevé škále

Mezi refrény současného diskurzu patří i opakovaně propukající spory o to, kdo víc vraždí, ať už historicky, nebo aktuálně. Progresivisté, nebo jejich protivníci? Pravice, nebo levice? Klasickým příkladem je časté dohadování se o tom, jestli nacisté patřili nalevo, nebo napravo. Tyhle spory z principu nemohou dospět k nějakému závěru.

Apokalypsa podle Spielberga

Začátkem roku oznámil americký prezident Donald Trump, že jeho administrativa zveřejní dosud utajované dokumenty týkající se kontaktů s UFO (dnes se pro ten fenomén používá spíš zkratka UAP – Unidentified Aerial Phenomena). Párkrát se k tomu tématu ještě vrátil, neprošlo to bez povšimnutí, očekávání byla, aspoň v určitých kruzích, značná. V květnu byla zpřístupněna první várka, nějaké dějinné odhalení to zatím nepřineslo, zapálení věřící ale něco velkého očekávají dál. Jejich zaujetí přiživila i pozoruhodná shoda.

Mediální kóta dobyta?

Vláda schválila návrh změny financování veřejnoprávních médií, placená by podle něj měla být ze státního rozpočtu, příspěvek by se měl zvyšovat v závislosti na inflaci. Ten základ, z nějž ta možná budoucí zvýšení budou vycházet, je ale výrazně (o patnáct procent) nižší než současný stav. Asi by se k tomu dalo říct, že vláda významné části voličů dodala to, co od ní očekávali. Tedy emocionální uspokojení. Předseda vlády Andrej Babiš se na tiskové konferenci po jednání vlády hrubě a urážlivě navážel do reportéra České televize.

Hlavně nenaštvat štěstěnu

Mistrovství světa ve fotbale je pro mě veliká událost. Dnes se to už dá přiznat, aniž by kvůli tomu člověku hrozily problémy jaksi reputačního typu, všelijaká ta udiveně pozdvihnutá obočí. Dalo by se dokonce říct, že sledovat fotbal patří v tzv. lepší společnosti k dobrému tónu, stejně jako mít o fotbale nějaké povědomí, třeba i fandit, nejlépe nějakému týmu Premier League, což člověku umožní projevit rozhled a nesvázanost s upatlanými českými poměry. Takže to zase začíná. Tentokrát v Mexiku, Kanadě a Spojených státech, což může šampionátu dodat i trochu výraznější politickou dimenzi .

Hrůza k popukání

Pro soudobou seriálovou produkci jsou často charakteristické rozvleklost a odvozenost, nafukování stopáže ve snaze přitáhnout diváka k obrazovce na co nejdelší dobu, což se může příznivě projevit v příslušných statistikách. Ta odvozenost může být považovaná za projev vstřícnosti vůči publiku, od nějž se očekává, že během sledování bude dělat ještě další tři věci, a je proto neradno ho vyvádět z konceptu něčím originálním. A navíc – nápadů je málo, zatímco poptávka po obsahu je veliká, je proto potřeba důkladně vytěžit všechny látky včetně těch už víckrát zpracovaných.

Co si počít s krásou?

Začátkem roku 1867 se Fjodor Michajlovič Dostojevskij podruhé oženil, vzal si svou stenotypistku a asistentku Annu Grigorijevnu Snitkinovou, tehdy jednadvacetiletou. Na jaře dvojice vyrazila na svatební cestu do Německa, měla trvat tři měsíce. Stal se z ní ale tragickým i groteskním způsobem epochální podnik, odpovídající naturelu ruského klasika i způsobu, jímž vnímal svět. Ty líbánky nakonec trvaly čtyři roky. Anna během nich velmi rychle zjistila, že její manžel je gambler – promptně v kasinu prohrál prakticky všechny jejich peníze – a že má spoustu dluhů. Pár neměl na cestu domů, střídal různé nájmy, z nichž ho vždy zakrátko vyhodili kvůli neplacení.

Starší články