Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
Základní způsob komunikace se světem je dívat se na něj, dívat se na něj pozorně. Jaromír Kačer to, myslím, věděl, těmito slovy by to ale asi neřekl, nebyl přítelem rádoby vznešených životních velkopravd. Jaromír Kačer se taky dívat uměl, díky tomu dokázal i vidět a viděné zaznamenat. Být kameramanem se může zdát jako velmi technická profese – všechny ty objektivy, parametry toho či onoho, světla, expozice a bůhvíco dalšího.
V dobách začátků televize Nova mívala její zpravodajská relace na konci příspěvek ze světa zvířátek, především těch roztomilých, velmi často štěňátek (možná to tak je pořád, ale dlouho už jsem ji neviděl celou). Jaksi náročnější publikum včetně mne z toho mělo legraci – jaký to rozpor s ideálem seriózního zpravodajství, jak nicotnou informační hodnotu takové reportáže mají... Dnes už bych se asi nevysmíval, nanejvýš bych se pobaveně pousmál. Může to být věkem, který člověka může činit vnímavějším vůči prvoplánové štěněcí roztomilosti. Může v tom být ocenění kontinuity, vzácné neměnnosti.
Otázka, zda je únosné, aby se Filip Turek stal ministrem, pro mě byla vyčerpávajícím způsobem zodpovězena letos na jaře. Na serveru Page Not Found byly tehdy v textu Apoleny Rychlíkové publikovány maily, které z Turkovy adresy dostala jeho někdejší partnerka, která na něj koncem loňského roku podala trestní oznámení kvůli domácímu násilí. V citacích z těch mailů Turek násilí připouští a omlouvá se za ně, zveřejněné úryvky jsou psány manipulativní a emocionálně vyděračskou dikcí. V citacích z těch mailů Turek násilí připouští a omlouvá se za ně.
Existuje ještě česká levice? Ta otázka se může vnucovat při pohledu na výsledky nedávných sněmovních voleb. Žádná ze stran, které překročily pětiprocentní hranici, se nepovažuje za levicovou. Proč? Je krize zdejší levice jenom lokálním projevem nějakého širšího jevu? Přestává platit tradiční politické rozdělení na pravici a levici? O těch i dalších souvisejících otázkách jsme v Salonu Echa debatovali s publicisty, kteří se tuzemskou levicí dlouhodobě zabývají a jsou jí také ideově blízcí.
Americký režisér Paul Thomas Anderson je zcela právem považován za jednoho z největších filmových tvůrců dneška. Jeho nejlepší snímky (pro mě to jsou Mistr a Nit z přízraků) jsou v dobrém slova smyslu grandiózní – provedením, ambicí, intenzitou… A také jistou unikavostí, tím, že se vzpírají různým úhledným interpretacím. Nedá se z nich abstrahovat poselství, jež by bylo možné shrnout na třech řádcích textu. Neznamená to ale, že jsou „o ničem“, jejich témata jsou často zjevná, nejsou to filmy jaksi zašifrované.
Vítěz voleb předseda ANO Andrej Babiš jedná s SPD Motoristy o ustavení nové vlády, na veřejnosti dává najevo, že vše jde rychle a víceméně hladce. Pokud ale tímhle způsobem sestavený kabinet vznikne, ocitne se Babiš v situaci, jakou ještě nezná. Bude mít dva koaliční partnery, jejichž zájmy se mohou v ledasčem křížit. Šéf ANO už předsedal jedné koaliční vládě, byli v ní také sociální demokraté. Důsledkem té spolupráce mimo jiné byla marginalizace té strany, jíž silnější koaliční partner „vyluxoval“ voliče a která je dnes na hraně přežití, možná už za ní
Vítězství ANO v letošních volbách ozvučil hit italské kapely Ricchi e Poveri, píseň Sarà perché ti amo z roku 1981. Andrej Babiš ji pouštěl, když vystupoval z auta před volebním štábem. Hrála i k nástupu lídrů hnutí na vítěznou tiskovku, někteří činitelé se v tu chvíli dali do jakéhosi snaživého potancovávání. Ta hudební dramaturgie nepochybně vyjadřovala vkus a preference předsedy, nepodezíral bych Babiše, že na jeho nadšení z té písně bylo něco předstíraného (novinářům ochotně vysvětloval, co v češtině znamená její název). Její zvuk a melodie mu asociují radost, zábavu, veselí, mládí... Samé příjemné věci.
Na audiozáznamu je slyšet vystoupení začínajícího stand-up komika. Jeho pokusy o legraci v sále nemají žádný ohlas, až ke konci se pár lidí dá do smíchu, zní křečovitě a zní v něm agrese, jako kdyby se ti lidé smáli spíš osobě toho nešťastníka na pódiu než jeho vtipům. Je snadné představit si tu trapnost. Tím amatérským komikem měl být Joshua Jahn. Minulý týden v Dallasu začal střílet na budovu, v níž sídlí tamní rezidentura americké Imigrační a celní služby (ICE). Zavraždil dva lidi, shodou okolností to byli zadržení podezřelí z toho, že jsou v USA nelegálně.
Česku by prospělo, kdyby se věková hranice pro účast ve volbách snížila z osmnácti na šestnáct let. Během předvolební kampaně se v tom smyslu vyjádřil Petr Fiala, vstřícně takovou možnost vnímají i další představitelé dosluhující vládní koalice a Pirátů, již dříve se ve prospěch snížení vyjádřil prezident Petr Pavel. Jsou země, kde už k něčemu takovému došlo (třeba Rakousko a Německo), jiné – například Británie – se k tomu chystají.
Zemřel slavný americký herec Robert Redford, bylo mu osmdesát devět let. Jeho skon přivedl mnoho lidí k reminiscencím na setkání s ním. Poštěstilo se to i jednomu mému kamarádovi na karlovarském festivalu v roce 2005. Dali se tam na baru do řeči se sympatickou Američankou, ta za chvilku zamávala směrem ke vchodu a radostně zvolala: „Hele, táta!“ Po několika vteřinách se k nim připojil Robert Redford. Kamarád na tu situaci zareagoval naprosto normálním způsobem – ztuhnul a nebyl mocen slova. Redford se k němu obrátil a velmi rychle a dalo by se říct zkušeně ho rozmluvil. Z toho vyplývá dvojí.
Do vysílání americké televizní stanice ABC se vrátí noční talk show Jimmyho Kimmela, rozhodla o tom společnost Disney, jež pořad minulý týden z programu stáhla. Jeho návrat, končí-li jím tahle velká mediální story, znamená neúspěch pro Trumpovu administrativu, když už nic jiného tak z hlediska jejího veřejného obrazu. Kimmel v monologu, který uváděl jeho poslední vysílaný pořad, tvrdil, že vrah Charlieho Kirka ideově patřil do MAGA tábora (zjevně to není pravda), a dělal si legraci ze způsobu, jímž Trump odpovídal na otázku, jak se jako člověk vyrovnává s Kirkovou smrtí.
Anglické slovo „slop“ znamená něco jako břečka, špinavá voda ve dřezu plném neumytého nádobí. V posledních měsících se ale používá také jako označení specifického stylu – vizuálního či zvukového vyjadřování užívaného umělou inteligencí. Je to styl, který je pro dnešek a možná i pro éru, jež plus minus dneškem začíná, definiční. Je možné, že za několik desetiletí bude pohled na břečku budit v lidech pobavené či nostalgické pocity, podobné těm, které dnes pamětníci zažívají při pohledu na osmdesátkové účesy a při poslechu tehdejší pop music.
Na nové desce Davida Byrnea je písnička My Apartment Is My Friend (Můj byt je můj přítel), nasládlou ironií cinknuté vyznání lásky k místu, kde člověk prožil dlouhý čas, bylo svědkem jeho euforie, zmatků, hanby i těch nejtemnějších momentů, sdílelo s ním i všechno to, o čem jiným lidem nikdy neřekl. Kdybych zkusil popsat nějaký svůj imaginární byt, prostor, v němž se odehrává můj vnitřní život, zařízený starými známými věcmi, z nichž člověk vnímá jakousi uklidňující kontinuitu a jednou za čas k nim třeba přidá něco nového, viděl bych v něm i stopu Davida Byrnea a jeho hudby.
Nakonec z toho byla moc pěkná událost, i když možná trochu jiná, než zainteresované publikum očekávalo. V Lánech byla v přímém přenosu otevřena obálka s dokumentem, který měl obsahovat poslední slova Tomáše Garrigua Masaryka. Tajemník jeho syna Jana, Antonín Sum, který záznam v roce 2005 předal Národnímu archivu, tak učinil s podmínkou, že obsah bude zveřejněn po dvaceti letech. Stalo se – a hned se ukázalo, že věci se mají trochu jinak. Nejsou to poslední slova, záznam pravděpodobně vznikl tři roky před prezidentovou smrtí, v roce 1934, kdy se Masarykovo zdraví prudce zhoršilo a očekával se brzký konec.
Někdy je potřeba zopakovat i ty nejtriviálnější pravdy. Třeba tu, že o oddanosti člověka principu svobody slova nevypovídá to, že ji hájí, pokud je kvůli svým vyjádřením omezovaný nebo trestaný stoupenec názorů mu blízkých. V takové situaci se obhájcem svobody slova stává prakticky každý. Skutečnou zkouškou to přesvědčení prochází v situaci, kdy jde o projev někoho z druhé strany, třeba i pobuřující a nechutný.
Blbý fóry, to je žrádlo, zpívá se v písničce z filmu Zítra nehrajeme, posledního díla klasika americké kinematografie Roberta Altmana. Umět najít tu správnou míru blbosti je ovšem vzácný dar. Když se o to pokusí tvůrce přízemní a opatrný, skončí v bažinách přiblblosti. Pokud někdo šlápne na plyn nohou příliš těžkou, vystřelí ho to do sféry, pro niž se ujal termín z komedie Tropická bouře: full retard. Etalonem blbosti radostné a místy k popukání bývaly filmy trilogie Bláznivá střela, natočené na přelomu 80. a 90. let.
V univerzitním areálu ve státě Utah byl včera zavražděn Charlie Kirk, velice známý influencer a aktivista, zakladatel hnutí Turning Point USA, blízký prezidentovi Trumpovi a vůbec současné americké vládní garnituře. Bylo mu jedenatřicet let, zavražděný byl před očima manželky a malých dětí. Strašná věc. Ve chvíli, kdy tyto řádky vznikají, ještě není známa vrahova identita ani jeho motivy. Jeho modus operandi i to, že z místa činu snažil uniknout a dařilo se mu policii po nějakou dobu uniknout (včera ale už byla zveřejněna jeho údajná fotografie), ale svědčí o rozmyslu a plánovitosti.
Jako protiklad v mnohém upjatého a opatrného dneška se v současné veřejné debatě často používají devadesátá léta. Léta oslabení kontroly a dohledu, neomezované svobody projevu, spontánnosti a aktivity – alespoň tak vypadají v líčeních nostalgických pamětníků, tehdejších mladíků a mladic, z nichž se po desetiletích stali rozhněvaní staří muži a ženy. Vlastně by se dalo říct, že za protestními náladami a voláními po radikální změně zdejší a třeba i evropské politiky jsou dvě v mnoha ohledech protichůdné nostalgie. Osmdesátková a devadesátková.
Od začátku covidové pandemie a souvisejících lockdownů začátkem roku uplynulo pět let. V těch časech se zrodil dnešek, nebo v nich aspoň prudce akcelerovaly trendy, které jsou pro tvář dneška určující, existuje na tom dokonce široká shoda, spor se vede jenom o to, co to tenkrát vlastně akcelerovalo a k čemu to vedlo. Covidové časy jsou ve veřejné debatě a vůbec veřejném životě přítomné na jednu stranu silně a na druhou skoro vůbec. Na sociálních sítích dál a dál běží hádky o „tradiční“ covidová témata.
Na londýnském letišti Heathrow byl po příletu do Británie zatčený komik a televizní tvůrce Graham Linehan, čekalo tam na něj pět policistů. Důvodem měly být Linehanovy tři tweety, jejichž terčem byli trans lidé a aktivisté zasazující se za jejich práva. Z policejní stanice musel být odvezen na vyšetření do špitálu, protože se mu prudce zvýšil tlak, teď už je propuštěn na kauci. Ta disproporce mezi Linehanovým údajným prohřeškem a nasazenou silou je natolik zjevná, že obhájců té policejní akce je pomálu. Premiér Keir Starmer v reakci zdůraznil, že policie by se měla soustředit na ty nejvážnější problémy
Ještě nedávno patřilo k často (i mnou) užívaným floskulím tvrzení, že je důležité, aby se v rozdělené společnosti lidé spolu – bez ohledu na to, kam v tom rozdělení patří – dál bavili. Zdá se mi, že tohle přesvědčení nebo aspoň sklon ho veřejně deklarovat poslední dobou slábne. V závěru hojně diskutovaného dokumentu Velký vlastenecký výlet říká jeho režisér Robin Kvapil, že ho zkušenost z natáčení na Ukrajině přivedla k tomu, že s lidmi pevně ukotvenými na druhé straně nemá význam se bavit a snažit se je přesvědčovat. Na podobně formulované stanovisko jsem narazil víckrát a přicházelo od lidí ze všech stran dnešních kulturních a dalších válek.
Starší řady seriálu Simpsonovi jsou zásobárna citátů dobře využitelných při debatě o prakticky každé otázce, včetně těch nejvážnějších. Když se dozvídám o záměru dánského předsednictví EU prosadit tzv. chat control, tedy plošnou kontrolu zpráv, jež si posílají uživatelé různých chatovacích aplikací, aby se tak zamezilo šíření dětské pornografie, hned mi jedna simpsonovská citace naskakuje. V tom seriálu se čas od času objevila postava maloměstské dámy, která ráda navštěvuje různá veřejná shromáždění, a když se tam rozproudí debata, pokaždé s patosem vzkřikne: „A co děti? Pomyslel někdo na děti?“
Ve čtvrtek v Praze na Spartě hrál pohárové utkání lotyšský klub Riga FC. Skupina ultra pražského klubu na stadionu vyvěsila velký transparent: „21. 8. 1968 jste k nám vtrhli, dnes však vaši invazi zastavíme.“ Ten nápis vyjadřoval zdánlivě neotřesitelnou logiku. Do Československa v roce 1968 vpadla vojska Sovětského svazu, jeho součástí bylo také dnešní Lotyšsko, tudíž ta invaze byla také lotyšská. Jasná věc. Snad ten transparent v Lotyšsku neměl nějakou publicitu, příslušníci toho pobaltského národa by se jím mohli právem cítit uraženi.
Záběr ukazuje scénu z Charkova někdy v roce 2024. Ulice druhého největšího města na Ukrajině jsou i přes den prakticky prázdné, na domech jsou vidět stopy po ruském ostřelování, co chvíli se rozezní sirény, lidé přežívají hodiny a hodiny v protileteckých krytech, i děti se učí v podzemí, z dálky je slyšet dělostřelba, občas dopadne raketa. Ulicí jdou návštěvníci z Česka, štáb dokumentárního filmu a jeho aktéři. Blíží se auto, hodně omlácený žigulík na pokraji rozpadu. Jeden z aktérů si ho všimne, obličej se mu roztáhne do vřelého úsměvu.
O Andrejovi Babišovi bylo už mnohokrát napsáno (taky jsem se o to přičinil), že jeho nejvýraznější charakteristikou jako politika je prázdnota. Svým způsobem je to jeho velká výhoda, umožňuje voličstvu, aby si do něj promítalo často protichůdné představy a přání. Zároveň jeho politika měla nějaké konstanty, prezentovala jakýsi lidový technokratismus, kontrast mezi „žvanírnou“ tradiční politiky a „makáním“ oproštěným od ideových střetů, představu země řízené jako firma, v čele každého závodu znavený ředitel nebo ředitelka, trnoucí hrůzou, co na něj nejvyšší vytáhne na příští výrobní poradě.
Horor už dlouho představuje jakousi zkratku, po níž se dostatečně oprásklý mladý tvůrce může dostat do světa „velkého“ filmu třeba i z pozice outsidera. Je to žánr velice filmový, ambicióznímu autorovi může posloužit, aby předvedl, jak zvládá formu nebo jak inovativně dokáže pracovat s nějakou konvencí. Horor se k tomu hodí, protože se v něm snáz než v jiných žánrech dají obejít omezení, která s sebou nese „punkový“ způsob natáčení, mizivé produkční možnosti, neznámí a třeba ani ne moc dobří herci…
K nejlepším satirickým dílům, která se pokusila postihnout dnešek, patří sedmnáct let starý snímek bratrů Coenových Po přečtení spalte, troufl bych si ho označit za prorocký film. Vypráví o tom, jak kolize zájmů a ambicí několika washingtonských troubů, narcistů, zahořklých činitelů střední ráže a podobně vygradovala do groteskního krváku s drobnou politickou dimenzí. Film uzavírá kouzelná scéna, v níž se životem otřískaný šéf CIA radí s podřízeným, jak celou věc co nejefektivněji ututlat. Probírají aktéry jednoho po druhém. .
Členové České filmové a televizní akademie vybírali hlasováním film, který by měl Česko reprezentovat mezi díly, z nichž bude americká akademie vybírat kandidáty na Oscara pro nejlepší neanglicky mluvený snímek. Stane se jím dokument Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být, nekonvenčně a působivě pojatý portrét fotografky Libuše Jarcovjákové. Volba, proti jejímuž výsledku nelze nic namítat. Předcházela jí však místy vyhrocená diskuse o jiném snímku – Sbormistrovi scenáristy a režiséra Ondřeje Provazníka (recenzi najdete v Echu č. 29/2025 – pozn. red.).
Současná kulturní válka probíhá v něčem velmi předvídatelným způsobem. Jakmile bojovníci dostanou patřičný signál, zareagují známým a předpisovým způsobem, dá se na to spolehnout. Téhle neměnné charakteristiky je také možné využít, vytěžit z ní nějaké to dílčí vítězství. Nedávno se to povedlo americkým republikánům a vůbec online pravici, když se jim povedlo motivovat svoje protivníky z řad, řekněme, progresivní levice k tomu, aby se velmi efektivně a vlastními silami znemožnili. Šlo o... reklamu na džíny. Asi jste o té kauze už slyšeli.
Stala se strašná věc. Někoho vyhodili z kapely. Za názor! Týká se to nás všech, protože je to jen další ilustrace... něčeho. Asi tušíte, nač narážím. Oto Klempíř, politický marketér, textař a jeden z vokalistů skupiny J.A.R., dostal padáka z kapely, když se jeho spoluhráči dozvěděli, že se stal volební lídrem Motoristů v Plzeňském kraji. Došlo tím mimo jiné k pověstnému rozpoutání diskuse. J.A.R. jsou docela populární kapela, do těch debat se ale pustili i lidé, kterým je populární hudba spíš volná, situace to zjevně vyžaduje. Jde o hodně.
