Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Pornografie a pornopolitika

Zdaleka nejdiskutovanějším audiovizuálním dílem se v Česku během víkendu stala videa, v nichž měl účinkovat poslanec Jindřich Rajchl, předseda strany PRO zvolený na kandidátce SPD. Jsou to záznamy, řekněme, pikantního charakteru, odhalující ve větší míře, než je obvyklé. Jeden je staršího data, v Česku natočené porno pro nějakou německou produkci. To by mělo pocházet ze serveru, kam amatérští tvůrci porna nahrávají svoje výtvory, zachycuje dva muže a jednu ženu v konstelaci známé jako trojka, její součástí mají být i manželé Rajchlovi.

Lajky nejsou hlasy

Kdo chce uspět ve volbách, potřebuje získat co nejvíce hlasů mezi příslušníky nějaké jasně definované skupiny lidí, například občanů té či oné země. Tahle naprosto banální a samozřejmá pravda jako kdyby se ztrácela ze zřetele některých politiků západní pravice i levice. Jedním z důvodů může být i to, že v politice sílí vliv skupin, které svou představu úspěchu získávaly v online světě.

I dnes Moskvou prochází ďábel

Ještě před začátkem války na Ukrajině natočil v Rusku americký režisér Michael Lockshin adaptaci klasického románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka. Po velkých peripetiích se snímek dostal do ruských kin, měl veliký úspěch, vzbudil ale prudce odmítavou reakci oficiálních míst, která dobře pochopila, že fantaskní a vášnivý příběh o lásce, ďáblovi v Moskvě a střetu spisovatele se stalinistickou mocí má v dnešním Rusku velmi aktuální dimenzi. Do Moskvy, kde vyrůstal, se Lockshin vrátit nemůže, film se ale pomalu dostává do světových kin včetně těch českých.

Bratrství ve sněmovně

Tomio Okamura se stal předsedou sněmovny, v první den nechal z její budovy sundat ukrajinskou vlajku a osobně u toho asistoval, asi to měl být pro stoupence jeho strany a vůbec společenského proudu, který reprezentuje, katarzní okamžik. Třeba i byl a vzbudil naděje v to, že budoucnost jim přinese další a další zážitky tohoto typu. Spolu s předsedou zažívají okamžik triumfu. A kdyby člověk odhlédl od toho, co Okamura v politice představuje a prosazuje, měla by jeho story až hollywoodské rysy, čítankový příběh člověka, který se od těžkých začátků po letech usilovné práce dostal až na vrchol,

Antisemitismus na cestě k přijatelnosti

Nová česká koalice není jediná, která řeší „hajlovací“ problém. Američtí republikáni jsou na tom v posledních týdnech podobně. Po zveřejnění skupinového chatu členů organizace mladých republikánů, v němž došlo na chválu Adolfa Hitlera i plynových komor, na projevy vulgárního antisemitismu a podobně, musel odstoupit Trumpův kandidát na šéfa jednoho z méně významných federálních úřadů Paul Ingrassia, který v esemeskách kdekoho rasisticky urážel a sám sebe charakterizoval jako člověka se sklonem k nacismu.

Mnoho otců, mnoho tragédií

V Hollywoodu se to někdy zvláštně sejde a dva dělají totéž, aniž by o tom věděli. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let tam tak vznikly dva ambiciózní přepisy románu Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti, první režíroval Stephen Frears a druhý Miloš Forman. V letech 2005–2006 byly uvedeny dva celovečerní hrané filmy o tom, jak Truman Capote psal Chladnokrevně (Capote a Pochybná sláva). A letos dvě minisérie, jejichž děj se točí kolem kamarádů, kteří v současné Filadelfii přepadají domy, v nichž svůj byznys dělají drogoví dealeři, jde to hladce, dokud se to pořádně nezadrhne.

Pravda do kapsy

Elon Musk a jeho firma xAI spustili internetovou encyklopedii Grokipedia, má být alternativou globálně užívané Wikipedie. Oproti ní slibuje ideologickou nezaujatost, předsudky, nemístnou přecitlivělostí a politickými zájmy nezkreslenou pravdu. Obsah nové internetové encyklopedie má tvořit umělá inteligence. Wikipedii (většinou anglickou) užívám docela často s vědomím, že se nedá brát úplně vážně, je to dílo stvořené mnoha přispěvateli, jejich motivace skutečně mohou být různé – a také bývají, v některých heslech se také odehrávají jakési autorské bitvy, v nichž se každá z bojujících stran snaží protlačit svou verzi.

Chladná mrcha v minovém poli

Už po uvedení filmu na festivalu v Benátkách zaznívalo, že to je dílo antifeministické, oživuje překonané stereotypy, provedením úvodních titulků a výběrem hudby k nim odkazuje ke snímkům Woodyho Allena a podobně. O Obvinění bylo víckrát napsáno, že to je „postMeToo“ film, myšleno to bylo sice většinou pejorativně, je to ale docela přesná charakteristika. Guadagninův film totiž popisuje drama svých postav způsobem, který nerespektuje konvenci příběhů dotýkajících se tématu sexuálního obtěžování a zneužívání, jež se ustavila v několika posledních letech také pod vlivem kampaně MeToo.

Svoboda projevu v době korporátní tuposti

Norberta Bolze, teoretika médií a komentátora německého deníku Die Welt, ve čtvrtek ráno probudila policie a udělala u něho domovní prohlídku. Stalo se tak kvůli jeho komentáři na sociálních sítích, Bolz sarkasticky porovnal titulek názorového textu v levicových novinách Tageszeitung se známým nacistickým sloganem „Německo se probouzí“, přičemž ten slogan také ocitoval. To stačilo. Činorodost německé policie vzbudila značné a naprosto oprávněné pobouření.

Jaromír Kačer – muž, který měl oko

Základní způsob komunikace se světem je dívat se na něj, dívat se na něj pozorně. Jaromír Kačer to, myslím, věděl, těmito slovy by to ale asi neřekl, nebyl přítelem rádoby vznešených životních velkopravd. Jaromír Kačer se taky dívat uměl, díky tomu dokázal i vidět a viděné zaznamenat. Být kameramanem se může zdát jako velmi technická profese – všechny ty objektivy, parametry toho či onoho, světla, expozice a bůhvíco dalšího.

Zprávy ze psí země

V dobách začátků televize Nova mívala její zpravodajská relace na konci příspěvek ze světa zvířátek, především těch roztomilých, velmi často štěňátek (možná to tak je pořád, ale dlouho už jsem ji neviděl celou). Jaksi náročnější publikum včetně mne z toho mělo legraci – jaký to rozpor s ideálem seriózního zpravodajství, jak nicotnou informační hodnotu takové reportáže mají... Dnes už bych se asi nevysmíval, nanejvýš bych se pobaveně pousmál. Může to být věkem, který člověka může činit vnímavějším vůči prvoplánové štěněcí roztomilosti. Může v tom být ocenění kontinuity, vzácné neměnnosti.

Filip Turek v roli Filipa Turka

Otázka, zda je únosné, aby se Filip Turek stal ministrem, pro mě byla vyčerpávajícím způsobem zodpovězena letos na jaře. Na serveru Page Not Found byly tehdy v textu Apoleny Rychlíkové publikovány maily, které z Turkovy adresy dostala jeho někdejší partnerka, která na něj koncem loňského roku podala trestní oznámení kvůli domácímu násilí. V citacích z těch mailů Turek násilí připouští a omlouvá se za ně, zveřejněné úryvky jsou psány manipulativní a emocionálně vyděračskou dikcí. V citacích z těch mailů Turek násilí připouští a omlouvá se za ně.

Zůstalo něco z české levice?

Existuje ještě česká levice? Ta otázka se může vnucovat při pohledu na výsledky nedávných sněmovních voleb. Žádná ze stran, které překročily pětiprocentní hranici, se nepovažuje za levicovou. Proč? Je krize zdejší levice jenom lokálním projevem nějakého širšího jevu? Přestává platit tradiční politické rozdělení na pravici a levici? O těch i dalších souvisejících otázkách jsme v Salonu Echa debatovali s publicisty, kteří se tuzemskou levicí dlouhodobě zabývají a jsou jí také ideově blízcí.

Revolucionáři v bizarní Americe

Americký režisér Paul Thomas Anderson je zcela právem považován za jednoho z největších filmových tvůrců dneška. Jeho nejlepší snímky (pro mě to jsou Mistr a Nit z přízraků) jsou v dobrém slova smyslu grandiózní – provedením, ambicí, intenzitou… A také jistou unikavostí, tím, že se vzpírají různým úhledným interpretacím. Nedá se z nich abstrahovat poselství, jež by bylo možné shrnout na třech řádcích textu. Neznamená to ale, že jsou „o ničem“, jejich témata jsou často zjevná, nejsou to filmy jaksi zašifrované.

Andrej Babiš v nové situaci

Vítěz voleb předseda ANO Andrej Babiš jedná s SPD Motoristy o ustavení nové vlády, na veřejnosti dává najevo, že vše jde rychle a víceméně hladce. Pokud ale tímhle způsobem sestavený kabinet vznikne, ocitne se Babiš v situaci, jakou ještě nezná. Bude mít dva koaliční partnery, jejichž zájmy se mohou v ledasčem křížit. Šéf ANO už předsedal jedné koaliční vládě, byli v ní také sociální demokraté. Důsledkem té spolupráce mimo jiné byla marginalizace té strany, jíž silnější koaliční partner „vyluxoval“ voliče a která je dnes na hraně přežití, možná už za ní

Andrej Babiš to řekl písní

Vítězství ANO v letošních volbách ozvučil hit italské kapely Ricchi e Poveri, píseň Sarà perché ti amo z roku 1981. Andrej Babiš ji pouštěl, když vystupoval z auta před volebním štábem. Hrála i k nástupu lídrů hnutí na vítěznou tiskovku, někteří činitelé se v tu chvíli dali do jakéhosi snaživého potancovávání. Ta hudební dramaturgie nepochybně vyjadřovala vkus a preference předsedy, nepodezíral bych Babiše, že na jeho nadšení z té písně bylo něco předstíraného (novinářům ochotně vysvětloval, co v češtině znamená její název). Její zvuk a melodie mu asociují radost, zábavu, veselí, mládí... Samé příjemné věci.

Nic má budoucnost

Na audiozáznamu je slyšet vystoupení začínajícího stand-up komika. Jeho pokusy o legraci v sále nemají žádný ohlas, až ke konci se pár lidí dá do smíchu, zní křečovitě a zní v něm agrese, jako kdyby se ti lidé smáli spíš osobě toho nešťastníka na pódiu než jeho vtipům. Je snadné představit si tu trapnost. Tím amatérským komikem měl být Joshua Jahn. Minulý týden v Dallasu začal střílet na budovu, v níž sídlí tamní rezidentura americké Imigrační a celní služby (ICE). Zavraždil dva lidi, shodou okolností to byli zadržení podezřelí z toho, že jsou v USA nelegálně.

Mladí vpřed! Kde to je?

Česku by prospělo, kdyby se věková hranice pro účast ve volbách snížila z osmnácti na šestnáct let. Během předvolební kampaně se v tom smyslu vyjádřil Petr Fiala, vstřícně takovou možnost vnímají i další představitelé dosluhující vládní koalice a Pirátů, již dříve se ve prospěch snížení vyjádřil prezident Petr Pavel. Jsou země, kde už k něčemu takovému došlo (třeba Rakousko a Německo), jiné – například Británie – se k tomu chystají.

Americký ideál

Zemřel slavný americký herec Robert Redford, bylo mu osmdesát devět let. Jeho skon přivedl mnoho lidí k reminiscencím na setkání s ním. Poštěstilo se to i jednomu mému kamarádovi na karlovarském festivalu v roce 2005. Dali se tam na baru do řeči se sympatickou Američankou, ta za chvilku zamávala směrem ke vchodu a radostně zvolala: „Hele, táta!“ Po několika vteřinách se k nim připojil Robert Redford. Kamarád na tu situaci zareagoval naprosto normálním způsobem – ztuhnul a nebyl mocen slova. Redford se k němu obrátil a velmi rychle a dalo by se říct zkušeně ho rozmluvil. Z toho vyplývá dvojí.

Kimmel se vrací

Do vysílání americké televizní stanice ABC se vrátí noční talk show Jimmyho Kimmela, rozhodla o tom společnost Disney, jež pořad minulý týden z programu stáhla. Jeho návrat, končí-li jím tahle velká mediální story, znamená neúspěch pro Trumpovu administrativu, když už nic jiného tak z hlediska jejího veřejného obrazu. Kimmel v monologu, který uváděl jeho poslední vysílaný pořad, tvrdil, že vrah Charlieho Kirka ideově patřil do MAGA tábora (zjevně to není pravda), a dělal si legraci ze způsobu, jímž Trump odpovídal na otázku, jak se jako člověk vyrovnává s Kirkovou smrtí.

Po pás v břečce

Anglické slovo „slop“ znamená něco jako břečka, špinavá voda ve dřezu plném neumytého nádobí. V posledních měsících se ale používá také jako označení specifického stylu – vizuálního či zvukového vyjadřování užívaného umělou inteligencí. Je to styl, který je pro dnešek a možná i pro éru, jež plus minus dneškem začíná, definiční. Je možné, že za několik desetiletí bude pohled na břečku budit v lidech pobavené či nostalgické pocity, podobné těm, které dnes pamětníci zažívají při pohledu na osmdesátkové účesy a při poslechu tehdejší pop music.

Můj život s Davidem Byrnem

Na nové desce Davida Byrnea je písnička My Apartment Is My Friend (Můj byt je můj přítel), nasládlou ironií cinknuté vyznání lásky k místu, kde člověk prožil dlouhý čas, bylo svědkem jeho euforie, zmatků, hanby i těch nejtemnějších momentů, sdílelo s ním i všechno to, o čem jiným lidem nikdy neřekl. Kdybych zkusil popsat nějaký svůj imaginární byt, prostor, v němž se odehrává můj vnitřní život, zařízený starými známými věcmi, z nichž člověk vnímá jakousi uklidňující kontinuitu a jednou za čas k nim třeba přidá něco nového, viděl bych v něm i stopu Davida Byrnea a jeho hudby.

Prezident promlouvá ze záhrobí

Nakonec z toho byla moc pěkná událost, i když možná trochu jiná, než zainteresované publikum očekávalo. V Lánech byla v přímém přenosu otevřena obálka s dokumentem, který měl obsahovat poslední slova Tomáše Garrigua Masaryka. Tajemník jeho syna Jana, Antonín Sum, který záznam v roce 2005 předal Národnímu archivu, tak učinil s podmínkou, že obsah bude zveřejněn po dvaceti letech. Stalo se – a hned se ukázalo, že věci se mají trochu jinak. Nejsou to poslední slova, záznam pravděpodobně vznikl tři roky před prezidentovou smrtí, v roce 1934, kdy se Masarykovo zdraví prudce zhoršilo a očekával se brzký konec.

Nová vlna „kultury rušení“?

Někdy je potřeba zopakovat i ty nejtriviálnější pravdy. Třeba tu, že o oddanosti člověka principu svobody slova nevypovídá to, že ji hájí, pokud je kvůli svým vyjádřením omezovaný nebo trestaný stoupenec názorů mu blízkých. V takové situaci se obhájcem svobody slova stává prakticky každý. Skutečnou zkouškou to přesvědčení prochází v situaci, kdy jde o projev někoho z druhé strany, třeba i pobuřující a nechutný.

Umění blbého fóru

Blbý fóry, to je žrádlo, zpívá se v písničce z filmu Zítra nehrajeme, posledního díla klasika americké kinematografie Roberta Altmana. Umět najít tu správnou míru blbosti je ovšem vzácný dar. Když se o to pokusí tvůrce přízemní a opatrný, skončí v bažinách přiblblosti. Pokud někdo šlápne na plyn nohou příliš těžkou, vystřelí ho to do sféry, pro niž se ujal termín z komedie Tropická bouře: full retard. Etalonem blbosti radostné a místy k popukání bývaly filmy trilogie Bláznivá střela, natočené na přelomu 80. a 90. let.

Věc, ve které se Charlie Kirk nemýlil

V univerzitním areálu ve státě Utah byl včera zavražděn Charlie Kirk, velice známý influencer a aktivista, zakladatel hnutí Turning Point USA, blízký prezidentovi Trumpovi a vůbec současné americké vládní garnituře. Bylo mu jedenatřicet let, zavražděný byl před očima manželky a malých dětí. Strašná věc. Ve chvíli, kdy tyto řádky vznikají, ještě není známa vrahova identita ani jeho motivy. Jeho modus operandi i to, že z místa činu snažil uniknout a dařilo se mu policii po nějakou dobu uniknout (včera ale už byla zveřejněna jeho údajná fotografie), ale svědčí o rozmyslu a plánovitosti.

Devadesátky už znova nebudou

Jako protiklad v mnohém upjatého a opatrného dneška se v současné veřejné debatě často používají devadesátá léta. Léta oslabení kontroly a dohledu, neomezované svobody projevu, spontánnosti a aktivity – alespoň tak vypadají v líčeních nostalgických pamětníků, tehdejších mladíků a mladic, z nichž se po desetiletích stali rozhněvaní staří muži a ženy. Vlastně by se dalo říct, že za protestními náladami a voláními po radikální změně zdejší a třeba i evropské politiky jsou dvě v mnoha ohledech protichůdné nostalgie. Osmdesátková a devadesátková.

Lockdown jako stav ducha

Od začátku covidové pandemie a souvisejících lockdownů začátkem roku uplynulo pět let. V těch časech se zrodil dnešek, nebo v nich aspoň prudce akcelerovaly trendy, které jsou pro tvář dneška určující, existuje na tom dokonce široká shoda, spor se vede jenom o to, co to tenkrát vlastně akcelerovalo a k čemu to vedlo. Covidové časy jsou ve veřejné debatě a vůbec veřejném životě přítomné na jednu stranu silně a na druhou skoro vůbec. Na sociálních sítích dál a dál běží hádky o „tradiční“ covidová témata.

Samospádem k represi

Na londýnském letišti Heathrow byl po příletu do Británie zatčený komik a televizní tvůrce Graham Linehan, čekalo tam na něj pět policistů. Důvodem měly být Linehanovy tři tweety, jejichž terčem byli trans lidé a aktivisté zasazující se za jejich práva. Z policejní stanice musel být odvezen na vyšetření do špitálu, protože se mu prudce zvýšil tlak, teď už je propuštěn na kauci. Ta disproporce mezi Linehanovým údajným prohřeškem a nasazenou silou je natolik zjevná, že obhájců té policejní akce je pomálu. Premiér Keir Starmer v reakci zdůraznil, že policie by se měla soustředit na ty nejvážnější problémy

Proč se s těmi druhými vůbec bavit?

Ještě nedávno patřilo k často (i mnou) užívaným floskulím tvrzení, že je důležité, aby se v rozdělené společnosti lidé spolu – bez ohledu na to, kam v tom rozdělení patří – dál bavili. Zdá se mi, že tohle přesvědčení nebo aspoň sklon ho veřejně deklarovat poslední dobou slábne. V závěru hojně diskutovaného dokumentu Velký vlastenecký výlet říká jeho režisér Robin Kvapil, že ho zkušenost z natáčení na Ukrajině přivedla k tomu, že s lidmi pevně ukotvenými na druhé straně nemá význam se bavit a snažit se je přesvědčovat. Na podobně formulované stanovisko jsem narazil víckrát a přicházelo od lidí ze všech stran dnešních kulturních a dalších válek.

Starší články