Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Týdeníku Echo. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. Jako scenárista debutoval filmem Pouta (2010), oceněným pěti Českými lvy včetně ceny pro nejlepší film a scénář. Další jeho realizované scénáře jsou film Místa (2014) a seriál Svět pod hlavou (2017, Český lev za nejlepší seriál). Je autorem pěti prozaických knih: Mondschein (2012), K hranici (2016), Až se ti zatočí hlava (2020), Tolik popela (2022) a Jednou to tu bude tvoje (2025).
Pro soudobou seriálovou produkci jsou často charakteristické rozvleklost a odvozenost, nafukování stopáže ve snaze přitáhnout diváka k obrazovce na co nejdelší dobu, což se může příznivě projevit v příslušných statistikách. Ta odvozenost může být považovaná za projev vstřícnosti vůči publiku, od nějž se očekává, že během sledování bude dělat ještě další tři věci, a je proto neradno ho vyvádět z konceptu něčím originálním.
Začátkem roku 1867 se Fjodor Michajlovič Dostojevskij podruhé oženil, vzal si svou stenotypistku a asistentku Annu Grigorijevnu Snitkinovou, tehdy jednadvacetiletou. Na jaře dvojice vyrazila na svatební cestu do Německa, měla trvat tři měsíce. Stal se z ní ale tragickým i groteskním způsobem epochální podnik, odpovídající naturelu ruského klasika i způsobu, jímž vnímal svět. Ty líbánky nakonec trvaly čtyři roky. Anna během nich velmi rychle zjistila, že její manžel je gambler – promptně v kasinu prohrál prakticky všechny jejich peníze – a že má spoustu dluhů. Pár neměl na cestu domů, střídal různé nájmy, z nichž ho vždy zakrátko vyhodili kvůli neplacení.
Mezi oblíbené kratochvíle woke pokrokářů patří protesty proti obsazení filmů dle jejich názoru nevhodnému kvůli původu, sexuální orientaci či jiné charakteristice herce. Nedávno například byla kvůli nim přeobsazena herečka Odessa A’zion, měla hrát postavu, jež je v knižní předloze popsána jako napůl Mexičanka a napůl Židovka. Přitom je sama „jen“ stoprocentní Židovka. Skandál. Ještěže si toho někdo dostatečně bdělý všiml, a zabránil tak nejhoršímu. Vliv tohoto typu kulturní levic poslední dobou klesá, není ale třeba se tím znepokojovat.
Nejsem si jist, jak široce je dnes sdělný termín Oblomov, případně oblomovština, jako označení pro určitý lidský typ a přístup k životu. Člověk, který podobně jako hrdina Gončarovova románu nechává kolem sebe život plynout, aniž do toho proudu aktivně vstupuje, neschopný přijmout rozhodnutí a jít za jeho naplněním. Román Přestávka skončila, druhotina italského autora Daria Ferrariho (1982), Oblomova vrací na scénu. Důležitou úlohu v jeho zápletce hraje kniha Rocky a Oblomov, dílo vězněného člena smyšlené ultralevicové teroristické skupiny sedmdesátých let Brigáda Ravachol.
Fotbalová Slavia bude mít na čtyři utkání zavřený stadion, zaplatí desetimilionovou pokutu a sobotní utkání se Spartou bylo z rozhodnutí disciplinární komise kontumováno v její neprospěch. Existuje reálná možnost, že i v důsledku toho přijde o mistrovský titul, který měla před pár dny skoro jistý. Ale to už zajímá jen málokoho. Ostudný konec pražského derby v každém případě z hlediska Slavie představuje „vyvrcholení“ letošního ročníku. Možná víc než to – jakousi seismickou událost ve světě českého fotbalu, která rozdělí čas na před a po.
Americký útok na Írán má mnoho předvídaných i nepředvídaných důsledků. Patří k nim i zvýraznění rozporů mezi, řekněme, novou pravicí, kterou kritici označují za populistickou, sympatizanti pak za konzervativní či národněkonzervativní. Podpora stran, jež se k ní dají přiřadit, v mnoha zemích roste, za přelomovou událost v jejím vývoji bylo považováno druhé zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA. Čekalo se od něho, že pomůže vytvořit nějakou synergii, takže vliv stran tohoto typu, nyní povzbuzovaných silou spřátelené supervelmoci, bude dál růst.
V Brně se má koncem května konat sjezd Sudetoněmeckého krajanského družení, stala se z toho vítaná záminka zopakovat si debatu, která v téhle zemi probíhá cyklicky už od revoluce. Teď se do ní rozhodli vstoupit poslanci vládní koalice výzvou, aby od pořádání sjezdu bylo upuštěno. Rozedíraly by se tak staré rány, přispívalo by se tak k rozdělení společnosti a podobně.
Americký prezident Donald Trump se stal terčem dalšího pokusu o atentát. Během tradiční večeře pořádané Asociací korespondentů v Bílém domě se jednatřicetiletý Cole Allen snažil dostat do sálu a střílel po příslušnících tajné služby, prezidenta a další členy Trumpovy administrativy ochranka vyvedla ze sálu. Atentátník byl zatčen. Na Allenově výběru místa činu by se dalo najít i cosi symbolického. Večeře korespondentů je velmi nóbl akce, na níž se schází americká smetánka. Zároveň v něčem popírá politické rozdělení.
Knihu Marie Zelbové Táňa / Praha 3 / Žižkov může člověk hravě zvládnout během jednoho odpoledne, utkví v něm ale na o hodně delší dobu. Zvlášť je-li to čtenář, řekněme, mého typu, který pamatuje dobu, v níž se text z větší části odehrává, svět pozdně normalizační a těsně porevoluční Prahy. Postavy vyprávění Marie Zelbové mu navíc mohou přijít povědomé – ne že by je osobně znal, ale potkal lidi jim v něčem podobné. Někdy se jim tenkrát říkalo „existence“, tedy lidé pro řádného občana jaksi podezřelí, práce se štítící, žijící nezřízeně, vyhlížející pro normalizované oko odpudivě.
Film Drama norského scenáristy a režiséra Kristoffera Borgliho je zdařilá provokace. Už to je v dnešních časech docela výkon, za provokativní se v nich často označují díla, pro něž je charakteristická hra na tu nejjistější jistotu – pořádně to napálit do „těch druhých“ a vychutnat si nevyhnutelné ovace od těch svých. Borgli na věc jde, řekl bych, poctivějším způsobem, jeho film může zneklidnit a třeba i pobouřit kohokoli. Viděl jsem ho ve slušně zaplněném pražském kině, nemálo diváků – především mladých – působilo dojmem, že je na film přitáhlo také obsazení.
Je noc, naivní hrdina přijíždí taxíkem k bráně venkovského sídla, čekají u ní dva toporně působící strážní. Řekne jim heslo, převezou ho k honosnému paláci, před ním je zaparkovaných několik rolls-royců. Vstoupí, oblékne si černou kápi a nasadí masku, v paláci je mnoho podobně oblečených hostů, mezi nimi procházejí svlečené mladé ženy. V hlavním sále pod vedením muže v červené róbě a za doprovodu sugestivní hudby probíhá jakýsi vágně okultní, snad satanistický rituál. V dalších místnostech probíhají orgie, sex obnažených krásek a zahalených hostů působí mechanicky, ani trochu smyslně, také je součástí temného rituálu.
Stalin, jak se často vypráví, si utahoval z vojenské bezvýznamnosti Vatikánu pověstnou otázkou: „Kolik má papež divizí?“ Dá se v tom taky vidět příklad zaslepené pýchy. Divize nedivize, papežové dál sídlí ve Vatikánu a jejich vliv nijak neslábne, zatímco po Josifu Stalinovi se dávno slehla zem a ani s jeho dědictvím to není bůhvíjaké (i když jak se to vezme...). Také je v tom možné vidět příklad nepochopení toho, že síla a vliv mohou mít různé podoby a různé zdroje, ne vždycky je možné je měřit v divizích. Podobné kolize světů – nebo jak to nazvat – je teď účastný americký prezident Donald Trump.
Příběh vesmírné mise Artemis II jako kdyby nepatřil do světa tady a teď. Až mě překvapilo, jaký ve mně probudil entuziasmus, nechtěl jsem si ho (a tak sváteční dny) kazit sledováním záškubů pokračujícího diskurzu na témata naléhavější, nebo aspoň budící větší vášně. Ano, že se nějakému vesmírnému plavidlu se čtyřmi lidmi na palubě podařilo obletět smyčkou Měsíc a octnout se během toho vůbec nejdále, co se člověk kdy od Země dostal, nemusí být zrovna to nejdůležitější a nejdůsažnější z aktuální nabídky událostí. Ale stejně.
Mám dlouhodobě pifku na necitlivé a neinvenční přejmenovávání cizokrajných filmů a seriálů pro české obecenstvo. Takže jsem si nemohl nechat ujít „vylepšení“ jména sedmidílné americké minisérie DTF St. Louis, kde zkratka znamená „down to fuck“, na počeštěné M.R.D. St Louis. Vytahuje vulgarismus jaksi do prvního plánu. Jistě to může být název, jehož si uživatel všimne. Troufám si ale odhadnut, že se tak podaří přitáhnout k minisérii publikum, jemuž se asi líbit nebude, zatímco diváci, jimž by se dílo režiséra a scenáristy Stevena Conrada líbit mohlo, budou názvem spíš odrazeni. Neměli by se nechat.
Pachatelé posledních dvou teroristických útoků na českém území – Jaromír Balda a členové skupiny Earthquake Faction (otázku, zda jimi jsou zatčení, ponechávám otevřenou) – by v mnoha ohledech mohli jen těžko být víc odlišní. Důchodce versus (zřejmě) mladí studenti. Stoupenec SPD vystrašený možností masové muslimské imigrace versus fanatičtí zastánci Palestiny blízcí prostředí pokrokářské levice. Podobnou mají ale – dá-li se o něčem takovém u terorismu mluvit – úroveň praktických dovedností. Jejich činy byly provedeny velmi matlácky.
V půli března jsem se na dva dny (plus cesta) stal válečným turistou, odjel jsem vlakem do Kyjeva. Důvodem nebyla jen zvědavost, můj otec byl v nultých letech českým velvyslancem na Ukrajině, česká ambasáda se letos rozhodla uspořádat přednášku na jeho památku a pozvala mě (až postupem doby jsem pochopil, že se ode mě nečeká jen pasivní účast, že tu přednášku mám jaksi přednést). Za tu kratinkou dobu jsem nestihl zažít či vidět nic, co by českému čtenáři mohlo přiblížit realitu války.
Spojené státy podle prezidenta Donalda Trumpa nezapomenou Severoatlantické alianci, že je nechala ve štychu, členské země neposlaly svoje válečné lodě, aby napomohly otevření Hormuzského průlivu pro obchodní dopravu. Amerika je k tomu sice nepotřebuje, ale pamatovat si to bude, ve vhodném okamžiku to jistě i připomene. Jinými slovy: Aliance se vůči USA zachovala neloajálně a doplatí na to. Jenomže loajalita je dvoustranný vztah. A z vystupování představitelů americké administrativy se nezdá, že by ho tímto způsobem chápala .
Určujícími osobnostmi dneška jsou technologičtí magnáti, píše se často. A asi po právu. Jsou to přece oni, kdo vytvářejí svět zítřka, nebo spíš svět, jehož příchod je očekáván každou minutu. Pokud na něm člověk bude chtít být účasten, bude muset přijmout jeho pravidla. Cenný vhled do jejich způsobu uvažování poskytl tento týden Marc Andreessen, velice vlivný byznysmen ze Silicon Valley, který je také považován za člověka uvažujícího v širších souvislostech a jemuž je také nasloucháno. Politicky se během let posunul doprava a před posledními prezidentskými volbami podpořil Donalda Trumpa.
V sobotu večer se v Praze udílely filmové ceny Český lev. V televizním přenosu ta ceremonie nepůsobila zrovna strhujícím dojmem, ne snad, že by byl nějak roztahaný, plný zbytečně dlouhých monologů, vytváření atmosféry a podobně. Šlo to vlastně docela rychle, snad až na značně křečovitou úvodní dotáčku. Ale těch kategorií je hodně. Průvodní slovo českoamerické stand up komičky Biancy Cristovao vtipem vskutku moc nehýřilo, mladí filmaři, kteří byli letos vybráni za předávající, se většinou (a rozumně) snažili odbýt si to svoje co nejrychleji, někdy v milých rozpacích, někdy trochu v křeči.
Americký scenárista a režisér Taylor Sheridan je člověk-továrna a taky muž, jehož jméno „prodává“. Ve světě soudobého zábavního průmyslu představuje ojedinělý úkaz. Je to tvůrce původních seriálů, který si může dělat prakticky, co chce. Není to navíc „jen“ scenárista, svoje projekty má od začátku do konce pod dohledem, který vykonává z obrovského ranče v Texasu – jak romantické (k honičce, v níž Sheridan žije, ovšem dost přispívá, že ten lán světa musí splácet). Těch jeho projektů je velmi mnoho a to, že vznikly tovární výrobou, je na nich dost vidět.
Mlha války je po začátku útoku USA a Izraele na Írán, zdá se mi, hustší. Těžko se dobrat informací o tom, co přesně se na bojišti děje, sociální sítě namísto toho uživatele přehlcují videi, jež mají dokládat to či ono, z nichž nemalá část může být „fejková“. K té snížené viditelnosti přispívá i americká administrativa, jejíž představitelé vystupují se sebevědomými prohlášeními, která si jsou navzájem někdy protichůdná. Například v pondělí se veřejnost mohla dozvědět, že válka je už prakticky u konce (Trump) i že teprve pořádně začíná (ministr obrany Hegseth), později byla ta slova pracně slaďována.
Jim Jarmusch uvedl svůj první hraný film před pětačtyřiceti lety. Pro pamětníka, který ho ze setrvačnosti má pořád zařazeného mezi mladé tvůrce na vzestupu, to může být překvapivé zjištění. Mohlo ho zmást, že Jarmusch pořád vypadá plus minus stejně, snad jen vlasy, jež si dřív odbarvoval na šedobílo, tu proceduru teď už nepotřebují. Jeho styl oblékání je pořád stejně elegantní, i díky tomu patří mezi americké režiséry, kteří jsou v Evropě možná populárnější než doma, protože naplňují evropskou představa cool Američana.
Už dlouhou dobu si lidé vyprávějí příběhy o polidštění stroje. Lidský výtvor se v nich nejprve stává člověku rovným a později ho přeroste – schopnostmi těla i mysli. Stane se jeho věrnou, jen výkonnější kopií, jež ale nakonec ponese podobné břemeno jako Homo sapiens, břemeno sebeuvědomění a dilemat, rozporů a těžko zodpověditelných otázek, vytržení i tragičnosti. Tohle přiblížení se, a v něčem i překonání, může stroj postavit proti němu. Jedno z vrcholných děl filmové sci-fi, Blade Runner Ridleyho Scotta z roku 1982, vrcholí sugestivní scénou, v níž umírající robot vyjadřuje prožitek té transformace.
Macinkova citlivost ve věci minulých vin je zjevně velmi selektivní. Vicepremiér a ministr zahraničí Petr Macinka se během projevu prezidenta Petra Pavla ve sněmovně velmi ostentativně začetl do předlistopadového Rudého práva, na často sdílené fotce studuje poslední stránku, tam bývala, pokud mě paměť neklame, sportovní rubrika. Ministrovým cílem zjevně bylo připomenout Pavlovu komunistickou minulost, naznačit kontinuitu mezi ní a prezidentskou současností. Byla to scénka určená primárně ne pro publikum na místě, pokus o vytvoření „virálního momentu“.
Na obou stranách spektra v různých zemích sílí hnutí, jež mají k politickému středu o dost dál než tradiční strany. „Vše rozpadá se, střed se zevnitř hroutí, / chaos a zmatek zaplavily svět, (...) Ty nejlepší už víra opouští, / ti nejhorší jdou za svou zpupnou vášní…“ Báseň Williama Butlera Yeatse Druhý příchod (v překladu Martina Hilského) byla podle statistik nejčastěji citovaným literárním dílem v anglosaské politické publicistice. Nijak překvapivě, v dnešních poměrech působí prorocky.
Využiji dnešního komentáře k tomu, abych pochválil papeže Lva XIV., jistě bude rád. Na setkání s kněžími římské diecéze mluvil o situaci dnešních mladých lidí, o „neuvěřitelné osamělosti“, již někteří z nich prožívají, o úloze, kterou v tom mohou hrát technologie. Mimo jiné kněze také varoval před „pokušením připravovat kázání s pomocí umělé inteligence“. Slovo pokušení je v tomhle kontextu vlastně docela silný výraz, který by možná nezazněl, kdyby papež jen chtěl kritizovat ty, kdo se trochu moc snaží zjednodušit si práci.
Filmový festival v Berlíně je jedna z nejdůležitějších přehlídek na světě. Během letošního ročníku se ale víc než o promítaných dílech debatuje o politice, respektive její údajně nedostatečné reflexi. Podle některých angažovaných tvůrců festival neumožňuje dostatečně otevřené a znělé odsouzení izraelského útoku na Gazu, souviset to má s proizraelským postojem německé vlády, jež festival z nemalé části financuje. V rozhovorech s tvůrci a na tiskovkách často padají otázky na politická témata, kromě Gazy to bývá i Trumpova administrativa a vzestup pravice v některých západních zemích.
Děti a dospívající do patnácti let by neměli mít možnost přístupu na sociální sítě. Roste počet zemí, jejichž vlády vyjádřily odhodlání toho dosáhnout, v Austrálii už příslušný zákon vstoupil v platnost, v Evropě se tou cestou chtějí vydat např. Francie, Portugalsko, Španělsko, Řecko a Rakousko. Podporu tomu záměru vyjádřil i český premiér Andrej Babiš. Co by takové omezení mohlo fakticky přinést? Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl o tom mluvil s Marinou Šimanovou, Markem Maturou a Janem Vobořilem.
Filmový režisér Džafar Panahí a spoluscenárista jeho posledního snímku Drobná nehoda Mehdi Mahmoudian se potkali v roce 2022 ve vězení. Světoznámý disidentský filmař a lidskoprávní aktivista tam spolu prožili sedm měsíců. Íránský režim tehdy tvrdě zasáhl proti vlně protestů, jež následovaly po zabití dvaadvacetileté Mahsá Amíníové, zatčené za nevhodně upravený hidžáb. Mahmoudian byl zavřený i loni v létě, v době izraelských náletů na Írán. Vybombardovaná byla i věznice Evin, kde jsou často drženi političtí vězni, prý pomáhal z trosek zachránit i zasypané strážce.
Děti do patnácti let by neměly mít přístup na sociální sítě, myslí si premiér Andrej Babiš. A zdaleka nejen on. Záměr uzákonit něco v tom smyslu už ohlásily různé – především evropské – země. Ten záměr se navíc může opřít o vědecké studie, jež potvrzují destruktivní vliv, který může dlouhodobý pobyt na sítích mít na dětskou psychiku (jistě, najdou se i badatelé, kteří to popírají). I kdybychom ale bezvýhradně přijali všechna zjištění o negativních dopadech sociálních sítí, je tu otázka ceny, kterou by takový krok vyžadoval.
