Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Filmaři, zbraně, dav

V době karlovarského festivalu na sociálních sítích i jinde žila aféra, kterou odstartoval dopis několika filmařů vedení akce. Signatáři zdvořilým způsobem vyjádřili údiv nad tím, že mezi sponzory festivalu je Česká zbrojovka, která navíc na Facebooku před přehlídkou nakrátko publikovala reklamu s kamerou a dvojsmyslným a ne zrovna vkusným sloganem We Love Shooting. Reakce byly značně emotivní, na obou stranách. Hrdě hlásím, že já na věc nemám silný názor. Dokonce na ni možná nemám vůbec žádný názor.

Provařené dny 7: Čas pro patetické loučení

Poslední hlášení. Však už je taky načase. Volné chvíle čím dál častěji využívám k relaxaci ve formě zírání do stropu v hotelovém pokoji. I ta skřivánčí jatýrka se mi přejedla, člověk je prostě nemůže jíst pořád, však to znáte. Míra popletenosti stoupá, včera jsem se chtěl potěšit na půlnoční projekci Carpenterova hororu Mlha, dostavil jsem se tam však s lístkem na nějaký jiný film. Nejvyšší čas natáhnout i z posledních sil toulavý boty a přesunout se někam jinam. Ale nějaké zážitky ke sdílení mi ještě zbyly.

Vzletně k Letné

Dnes odpoledne nastane ta podle mnohých velká chvíle. Protibabišovská demonstrace na pražské Letné v režii spolku Milion chvilek pro demokracii. Je to docela riskantní podnik, po shromáždění na Václavském náměstí, kterého se podle optimističtějších odhadů účastnilo 120 tisíc lidí, to „jeviště“ ještě výrazně zvětšit, přesunout místo konání někam jinam, kde to má značné historické konotace, kde je ale také velmi výrazně vidět, kolik lidí přišlo; ne dost velký zástup se na té pláni snadno ztratí. Na druhou stranu, kdo nic neriskuje, taky nic nevyhraje. Třeba budeme dnes ještě všichni překvapeni – rád bych byl.

Je liberální demokracie (dnes) možná?

Žijeme v časech mnohosti slov a jejich neustálého, snad až exponenciálního zmnožování. Zároveň se také slova ztrácejí, často jsou to i důležitá slova, užívána jsou ale natolik volně a ve významech často protichůdných, až ztratí jakýkoli význam, veřejnou debatu pak už jen spíš zamlžují, než aby ji projasňovaly. Tenhle smutný úděl postihl i slovo „liberalismus“ – člověk ho často slyší, jako kdyby mohlo znamenat cokoli.

Proč právě Černobyl?

Britsko-americká televizní minisérie Černobyl vzbudila reakce, s jakými její tvůrci nemohli počítat ani v nejsmělejších snech. Už dlouho se neobjevilo dílo, které by bylo přijato tak jednoznačně pozitivně. Na mezinárodní (no, řekněme „anglocentrické“) Internetové filmové databázi (IMDB) je hodnoceno jako nejlepší televizní seriál vůbec (9,7 bodu z možných deseti), jeho poslední epizodu uživatelé oznámkovali čistou desítkou. Podobně jednoznačné je i recenzentské přijetí. A především o tom seriálu diváci mluví, jsou jím zasaženi. Proč vlastně?

Radostný film pro naše časy

Horko k nesnesení, politika otravně monotónní a místy dost iritující, těžko se přesvědčit o tom, že něco je v tomhle světě skutečně důležité. Samozřejmě kromě dokumentárního filmu Rolling Thunder Revue: A Bob Dylan Story by Martin Scorsese, který byl čerstvě uveden na Netflixu, zájemci si ho asi mohou obstarat i nějak jinak. Je to film, který člověka přivede na jiné myšlenky. Nebo přesněji: přivede ho k myšlenkám na důležité věci. Jeden osmasedmdesátiletý umělec vzpomíná, jiný skoro šestasedmdesátiletý umělec to zaznamenává.

Letenky zdarma? Nikdy, nenávistnice

Sociální sítě zrovna nepovzbuzují uživatele ke snaze být v názorech aspoň trochu konzistentní. Čas na nich plyne dostatečně rychle na to, aby včerejší pobouření nad skutečností X nestálo dnešnímu rozechvělému komentování jí protikladné skutečnosti Y. Jsou politici, kteří v téhle emocionální a názorové nestabilitě umějí dobře plavat a těžit z ní. Třeba Václav Klaus mladší, který je na Facebooku přítomný docela silně a umí to s ním – ve smyslu dostává z něj, co potřebuje, a jistě pro to vynakládá úsilí, je schopný si to, řekněme, odpracovat.

VKml.: Babišův nový spojenec?

Poslanec Václav Klaus mladší si rád postěžuje na média, když je příležitost. Měl by jim ale být velice vděčný, dá se předpokládat, že to dobře ví. Jeho popularita je do značné míry dílem médií, která jeho slova šířila a šíří v míře neodpovídající jeho významu, obsadila si ho do role, již obsadit potřebovala, a Václav Klaus ml. ji vděčně hrál a hraje. Taky umí dobře pracovat s publikem, respektive s tím jeho segmentem, který je pro něj důležitý. Zprostředkovat žádoucí emoce, nezatěžovat myšlenkami.

Nasládlé bolesti Pedra Almodóvara

Španělský režisér Pedro Almodóvar to má u publika, především toho jaksi vybíravějšího, dobré. Jeho filmy jsou úspěšné na mezinárodních přehlídkách, bývá jmenován mezi největšími evropskými tvůrci posledních dekád, zároveň si uchovávají dostatečnou vstřícnost vůči divákům, nijak ho nepřetěžují, často se pohybují na půdě nějakého žánru nebo si pohrávají s jeho pravidly.

„Devadesátky“ jako „osmdesátky“. I pro Piráty

Sněmovna podpořila komunisty navrhované usnesení o zločinech privatizace devadesátých a počátku nultých let, kdy podle dokumentu došlo „k velké řadě excesů, chyb i zločinů, které způsobily České republice a jejím občanům škody na majetku v řádech stovek miliard korun a které vlády České republiky dosud nedořešily a jejich následky neodstranily“. Může to působit jako prkotina – aspoň ve smyslu dopadu toho rozhodnutí na život v Česku a místní politiku. Ale není. Vlastně je to důležitá věc.

Andrej Alighieri

Nejvýraznější postavou na tuzemských sociálních sítích byl minulý týden předseda vlády Andrej Babiš – jak překvapivé... Než v souvislosti s uniknuvším auditem došlo na obvyklou mučednickou etudu, střihl si i výstup v roli básníka. Na pole dnes značně populární slam poetry premiér vstoupil během projevu před česko-německou obchodní komorou, kdy začal improvizovaně a slovy nehledanými popisovat vztah svůj, svého hnutí i „své“ země k přírodě.

Co s nepříjemnou pravdou o Kingovi?

Každá země potřebuje svoje mýty a hrdiny, ikony. Pro Američany různých ras a sociálního původu je jednou z nich reverend Martin Luther King, vůdce boje černých Američanů za občanská práva, který byl v roce 1968 zavražděn. Ve Státech se slaví jeho den, jsou po něm pojmenovány spousty ulic, všude možně stojí jeho pomníky, zpívá se o něm. Je to také hrdina, ke kterému se mohou přihlásit všichni – levicoví bojovníci za sociální rovnost i křesťané či stoupenci přesvědčení, že barva kůže nemá hrát v lidském životě roli.

Písně na konec jara

Konec května je ten správný čas nabídnout pomocnou ruku čtenářům, kteří by si slunné dny rádi ozvučili čímsi novým. Z hudební produkce posledních měsíců vybral několik možností Ondřej Štindl, lze od něho očekávat vstřícnost vůči vkusu pánů středního věku, kteří ještě nechtějí zamrznout v hudbě vzdalujícího se mládí.

Pravda je přežitek?

Ve Švédsku byla spolužáky i učiteli šikanována dívka, která se odmítla účastnit studentské stávky za klima. Zpráva o tom se mohutně sdílela na sociálních sítích, dokonale totiž odpovídá představám, jež mají lidé, kteří se staví skepticky k studentskému hnutí za boj proti klimatickému hnutí a nekritickému obdivu k jeho tváři – Švédce Gretě Thunbergové.. Ta zpráva ale působí podezřele – nikdo v ní není jmenovaný, nedá se z ní poznat, kde ve Švédsku by ta škola vlastně měla být.

Obětovat se za demokracii poslechem Nedvěda

Minulý týden byl Facebook plný fotografií z pražského Václavského náměstí, konala se tam další demonstrace za nezávislost justice a proti premiéru Babišovi, účast byla hojná a na sociálních sítích průběžně dokumentovaná. Já se nezúčastnil z důvodů nikoliv principiálních, prostě se to nějak sešlo. Nějak jsem tu demokracii nebránil, nechal jsem za ni krvácet jiné.

Poplakat si s premiérkou

Britská premiérka Theresa Mayová minulý týden oznámila, že začátkem června podá rezignaci (o politických souvislostech jejího kroku více v komentáři kolegy Ondřeje Šmigola). Největší pozornost na jejím rozlučkovém projevu neupoutala ani slova, která v něm řekla, ale to, že v jeho závěru přemáhala slzy – nepříliš úspěšně. Pláč premiérky byl vyhodnocován a analyzován v mnoha komentářích – v britských médiích a na sociálních sítích. Kdekoho udivil nebo přivedl k názoru, že Mayová plakala jaksi špatně, že se jejím slzám nedalo věřit a podobně.

Pan náměstek zpívá zpěv o jeskyňce

Ministr kultury Antonín Staněk by měl v čele úřadu skončit, jeho patnáct minut slávy na sociálních sítích už skoro uběhlo. Ale snaží se, v každém jeho vyjádření jako kdyby zněla prosba: Všímejte si mě, bavte se, tady jsem, zaujměte ke mně stanovisko. Úřad ministerstva ale „vygeneroval“ ještě jednu hvězdu – náměstka Aloise Mačáka.

Založte si stranu, demonstranti!

Premiér Babiš se nehodlá sejít s Mikulášem Minářem ze skupiny Milion chvilek pro demokracii, která pořádá protivládní demonstrace v centru Prahy (Minář předsedu vlády vyzval k televizní debatě). A lidem, kteří se na manifestacích v rostoucím počtu scházejí, doporučil, ať si založí vlastní politickou stranu. Je to, řekněme, standardní odpověď českého vládního politika v podobné situaci – podobně při takových příležitostech reagoval už Václav Klaus.

Starší články