O oficiální ikoně Motoristů Filipu Turkovi jsem na těchto stránkách psal víckrát s despektem. Ale změna je život. Po jeho včerejším a i na poměry zdejší politiky značně barvitém extempore je potřeba uznat mu jistou důslednost, neochvějné odhodlání jít vstříc následkům, ať už budou jakékoli, a to, že nezapomněl, jaké si pro sebe kdysi vybral poslání. Jistým způsobem mu zůstal věrný. Roky se na sítích prezentoval jako troll, z toho, co jsem měl možnost vidět, mi přišlo, že s výsledky přinejlepším prostředními, jeho ostrovtip by potřeboval trochu přibrousit. Svým včerejším výkonem ale, myslím, překročil svůj stín.

Dá se předpokládat, že vládní zmocněnec jednal zcela při smyslech, jistým způsobem totiž jeho chování má logiku. Nemohl tak sice udělat radost těm, kdo se v protahované kauze angažovali v jeho prospěch, tvrdili, že informace a někdejší Turkovy výroky na sociálních sítích jsou nepochopený humor nebo projevy dávno překonané nezralosti, mluvili o něm jako o vhodném kandidátovi na ministra zahraničí (i když v Uzbekistánu jsme to díky němu asi opravdu mohli mít dost dobré). Popisovali, jak v posledních letech prošel neuvěřitelně akcelerovaným osobnostním rozvojem. Ty všechny chlubením se svými známosti hodil přes palubu, dalo by se říct.

Může ale za tím být realistické vyhodnocení situace. Politická kariéra Filipa Turka je dost možná za zenitem, zbyla na něj symbolická a neplacená funkce zmocněnce. Jistě, věci se mohou během pár let všelijak změnit, ale v tuhle chvíli se nezdá, že by Turek mohl v politice dojít o moc dál a že pro svou stranu bude pořád tou „ikonou“, nikoli přítěží. Může pro něj dávat smysl, když se vrátí ke své kariéře provokativního nebo rádoby provokativního influencera, do světa, v němž je pevnější, etablovaný a má v něm přinejmenším své jisté. Je to taky svět, kde se dá daleko spíš vydělat na nepřijatelnosti než na přijatelnosti, protože lajky se sbírají jiným způsobem než hlasy voličů. Navíc daleko lépe vyhovuje Turkovu naturelu a vkusu.

Poslanec teď tuhle kariéru možná potřebuju oživit, třeba i úplně restartovat, a chová se podle toho. Vrací se domů, dalo by se říct, ambiciózní mladý muž, který se dřív rád vyskytoval ve společnosti Ivana Jonáka, jistě víc ocení společnost Makhmuda Muradova a jemu podobných než večery ve společnosti upjatých diplomatů, před nimiž člověk nemůže pořádně rozjet to svoje. Filipu Turkovi jeho způsob oslav jmenování přinesl jedovaté komentáře v médiích a pozdvižená obočí ve světě politiky. Ale to mu už dnes může být jedno. Smutným poraženým tak zůstává další spolustolovník, poslanec ANO a místopředseda sněmovny Patrik Nacher, který od šéfa dostal zaracha („Nacher už tam určitě nepůjde,“ pravil Andrej Babiš). Jak říká jeden z hrdinů oblíbeného westernového románu mého dětství: „Smutný, přesmutný je svět.“