Sněmovní volby přinesly také určité omlazení v českém parlamentě, nově v něm zasedla skupina velice mladých poslanců a (především) poslankyň. Jako o jejich protikladu se často a někdy dost výsměšně mluví o Marku Bendovi z ODS. Ten si toho v těch sněmovních lavicích už odseděl, dinosaurus. Pětatřicet let. A ještě nekončí. Tak dlouho sloužícího zákonodárce si člověk představí jako kmeta, doyena, dech dějin zavane místností, když vstoupí do dveří. Marek Benda ale kmetského věku ještě zdaleka nedosáhl, sedmapadesát let na prostředí politiky není zas až tak moc. Trik spočívá v tom, že s kariérou v politice začal extrémně brzo a že byla extrémně rychlá, v jednadvaceti se bez velkých (spíš jakýchkoli) zkušeností stal rovnou poslancem. A v tom ohledu Marek Benda nepředstavuje nějaký ojedinělý úkaz, v něčem je spíš typický zástupce svojí generace. Generace listopadu 1989. Taky k ní patřím.

Mezi naše největší zásluhy patří, že jsme se „uměli“ narodit ve správný čas, i když jsme to v době dospívání tak nevnímali. Zažili jsme pád režimu, tu obrovskou katarzní zkušenost, aniž bychom si ji (až na pár výjimek) museli tvrdě vybojovat. Zastihla nás ve věku, kdy jsme byli připraveni s něčím začít a ještě nebyli pracovním životem omlácení a opotřebovaní. Kariéry jsme začínali v době, kdy svým způsobem začínala celá země, staré přehrady padly, spousta toho začínalo od nuly a v existujících institucích bylo potřeba zaplnit místa po režimních kádrech. Dost často jsme se nemuseli složitě propracovávat od píky, kdekdo byl logikou vývoje katapultovaný na místo, které by za normálnější poměrů člověk jeho věku zastával jenom velmi těžko. Dneska za tím můžeme vidět důsledky našich mimořádných talentů, ale velikou roli v tom hrály ojedinělé historické okolnosti, o něž jsme se zas až tolik nezasloužili. A ano, taky to od nás vyžadovalo hodně práce, ale to úsilí mělo nějakou jasnou perspektivu. Ta rozmazlená generace je svým způsobem ta naše, měli jsme to štěstí prožít pár let ve světě, kde se všechno mohlo zdát na dosah (a jistým způsobem snad i bylo) a jistě, mohlo to člověka taky neurotizovat, přivést k totálnímu přecenění se, krachu... Ale bylo to privilegium. A někteří z nás, já asi taky, z možností, jež přinesl ten unikátní okamžik, těžíme dodnes. Co bychom byli bez něj? Ten okamžik taky přinesl abnormální generační strukturu v různých sférách zdejšího života, ti po revoluci hromadně nastoupivší mladí ještě dnes nejsou dost staří na to, aby uvolnili místo. O to je vše pro dnešní mladé těžší. Pokud jim chceme předhazovat jejich privilegia, měli bychom si uvědomovat ta naše, uvědomovat si nesamozřejmost toho všeho. Necítit za ně vinu, proč taky. Spíš být vděční, že jsme k té v mnoha ohledech obdarované generaci mohli patřit.