Psát komentář do médií, který má vyjít na Boží hod vánoční, je politováníhodný úděl. Stejně jako číst si na Boží hod vánoční komentáře v médiích. Nemáme to jednoduché, co si budeme povídat. Nicméně k věci. Vánoční téma. Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Šestatřicet let po revoluci je to heslo pozoruhodně živé, dát ho do titulku by se dalo brát jako tzv. clickbait, snahu vyprovokovat publikum ke klikání, třeba motivovanému nadějí, že pod ním najde něco pobuřujícího, nač bude možné emotivně reagovat, sdílet to s adekvátně vytočeným komentářem. Přitom je to tak samozřejmá sentence, aspoň v kontextu západní civilizace. Zjednodušeně, zkráceně a jaksi sekularizovaně vyjádřené krédo, jež tu civilizaci formovalo. Zvláštní, že někteří z lidí, kteří toho jinak hodně namluví o návratu k tradičním hodnotám, na tu větu jsou, zdá se, alergičtí.

Základní zákonitost světa nedefinuje vlastnictví výrobních prostředků, revoluční úloha proletariátu, třídní boj a podobně. Místo toho platí, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Možná bych se jen trochu ohradil proti užití slova „musí“. Nemusí, nikdo jim to nenařídil, nevydal příslušnou direktivu. Prostě to tak je. Ten slogan je taky naprosto nepolitický, i když tak, bohužel, často nebyl chápán. Není to základ pro program, s nímž by šlo vyhrát volby. Navíc to slovo „zvítězit“ v něm není užito způsobem, který by odpovídal jeho významu v politice nebo vůbec ve společenském životě. Neznamená moc a dominanci, slávu, zisk. Může to být hodně paradoxní vítězství, které se nepodobá obvyklým způsobem chápanému triumfu. Člověk, v jehož životě se projeví vítězství pravdy a lásky, může v očích jiných vypadat jako ten největší „loser“.

Bez ohledu na to je dnes věta Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí v Česku velice zpolitizovaná. Ze slova „pravdoláskař“ se stala pro jedny invektiva, pro druhé způsob politické sebeidentifikace. Není pochyb o tom, že stoupenci „pravdy a lásky“ hodně přispěli k tomu, že ty pojmy jsou někdy vnímány jako inflační, že mobilizační účinek toho hesla slábne, že se stává rekvizitou marných snah oživit ducha revolučních dní, případně se na něm nějak přiživit. „Pravdoláskaři“ nemají moc důvodů připadat si jako vítězové, a jestli by na tom snad chtěli něco změnit, měli by se spíš ptát, co dělali a dělají špatně, než nacházet důvody ve vnějších okolnostech. Těch, kdo to dávné heslo vyslovují s opovržením, bych se rád zeptal, jaká slova mají na praporu oni. Jestli je skutečně tak osvobozující přijmout moc jako náhražku smyslu, stát se takzvaným realistou, který nevěří na pohádky, je totiž obeznámený s tím, oč ve světě skutečně jde a jak to v něm chodí. V tom světě, kde vítězství může vypadat jako porážka, totiž porážka může také být hodně podobná vítězství.