Ve světě streamovacích společností se projevuje jistá setrvačnost. Jeho těžiště se sice – hlavně v případě Netflixu – přesouvá ke standardizovaným žánrovým kusům určeným publiku, které se dívá jaksi napůl (vedle toho scrolluje na mobilu, uklízí, vaří a podobně). Nemělo by proto být obtěžováno požadavky na soustředěnou pozornost, vše by se mu mělo řádně a pokud možno několikrát vysvětlit, neznepokojovat ho tím, že by konzumovaná zábava nějak vybočila z algoritmem stanoveného rámce. Zároveň ale ještě dobíhají starší projekty a koncepty z časů, kdy služba chovala jiný typ ambicí.

Mezi ně patřila i snaha dosáhnout ve světě filmu nějaké prestiže (nejlépe zhmotněné v Oscarovi za nejlepší film), reputace prostředí, v němž si etablovaní tvůrci mohou konečně dělat, co chtějí. Martin Scorsese tudíž mohl ve velkorysých podmínkách natočit čtyřhodinového Irčana, David Fincher převést na plátno dávný projekt svého otce ve filmu Mank, Alfonso Cuarón komorní drama s parametry velkofilmu Roma…

Během let se také ustálila distribuční strategie Netflixu pro podobné projekty: premiéra nejlépe na nějakém významném festivalu, po ní kraťounké uvedení v kinech, aby se snímek mohl ucházet o Oscary, a hned potom šup na stream. Režiséři kvůli tomu sice frflají, moc platné jim to ale není. Jejich díla prakticky nikdo neuvidí na velkém plátně, jakkoli by jim to třeba slušelo – čerstvě to platí například pro sympatický (ale, myslím, ne úplně zvládnutý) film Sny o vlacích režiséra Clinta Bentleyho. Podobně asi smýšlí i uznávaný hollywoodský režisér mexického původu Guillermo del Toro o svém novém Frankensteinovi. V propagačních materiálech se zdůrazňuje, že to je jeho vysněný film, svou adaptaci mnohokrát zfilmované předlohy chtěl prý natočit roky. Možná je v tom problém. Del Toro není první tvůrce, který konečně dostal volnou ruku udělat po svém to, co vždycky chtěl, a… moc to nedopadlo.

Guillermo del Toro je režisér, který se pohybuje mezi autorskými díly a masovější zábavou, charakteristická je pro něj „gotická“ vizualita, na hollywoodské poměry možná extrémní a někdy invenční. Natočil mimo jiné populární komiksové adaptace Hellboy a Blade, mezi jeho ambicióznějšími snímky je nejvíc ceněný Faunův labyrint (2006). Jeho Tvář vody v roce 2017 získala Oscara pro nejlepší film, a – nemohu si pomoct – kdyby někdo sestavoval žebříček nejhorších snímků, jaké kdy na tuhle cenu dosáhly, byl by ten del Torrův blízko špičce. V něčem blízký jeho Frankensteinovi je čtyři roky starý del Torrův film Ulička přízraků nominovaný na čtyři Oscary. Je to adaptace literární předlohy Williama Lindsaye, která byla výborně zfilmovaná v roce 1947, del Toro na odvyprávění stejného příběhu potřeboval dvě a půl hodiny a moc zajímavého k němu nepřidal. Podobně i Frankenstein je přepisem prózy Mary Shelleyové. Nejlepší z jejích adaptací, ta první zvuková z roku 1931, režírovaná Jamesem Whalem a s Borisem Karloffem v roli Monstra, trvá sedmdesát minut. Del Toro potřeboval 149 minut a Shelleyové příběh v nich značně „updatoval“. Vzniklo značně roztahané a selhávající dílo, jakkoli jistě v některých složkách pozoruhodné (například hudba Alexandra Desplata). To selhání navíc není jaksi individualizované. Jako kdyby del Toro neztroskotal ve snaze vytvořit něco skutečně osobního – jeho Frankenstein naopak vypadá jako sbírka dobových klišé, konvenční výplod terapeutické kultury, která je naučená vše interpretovat přes trauma a umění vnímat jako médium vhodné pro šíření momentálně přijímaných terapeutických mouder. Je-li něčím del Torův film zajímavý, tak právě touto svou důslednou konvenčností, tím, jak příkladně je typický.

Mary Shelleyová dílo napsala v devatenácti letech, její próza je velice romantická, chápeme-li romantismus také jako emocionální reakci na osvícenskou racionalitu a z ní vycházející moderní civilizaci, jež se v době napsání knihy rodila. Její Victor Frankenstein je v původním titulu knihy označen za „moderního Promethea“, věří, že pomocí vědy dokáže lidstvo povznést a osvobodit od nadvlády smrti. Stvoří novou bytost, „hraje si na Boha“, a také proto je jeho výtvor monstrózní a stvořitel před ním v hrůze prchá. Nemůže ale uniknout odpovědnosti za svoje skutky a pocitům viny. Monstrum, jež v životě poznává jen samotu a zavržení lidmi, si svého stvořitele najde a chce po něm, aby pro ně vyrobil společnici. Vědec mu to slíbí, ale nevěstu nakonec sám zabije, nepřipustí, aby se to nové strašné plémě dál množilo. Netvor se mu za to strašně pomstí, vědec svůj výtvor pronásleduje až na kraj světa, padne vysílením někde za polárním kruhem a vypráví svůj příběh veliteli výzkumné výpravy, i monstrum si řekne svoje, než Frankenstein zemře, samo pak odchází skončit to na hranici někde v ledové pustině. V postavě Victora Frankensteina Shelleyová vytvořila archetypální figuru „šíleného vědce“, jehož pýcha a posedlost dovedou k překročení hranic humanity, díky tomu je to figura jaksi univerzální, která může v různých dobách rezonovat různým způsobem. Dnes třeba ve vztahu k miliardářům ze Silicon Valley, kteří touží dosáhnout nesmrtelnosti, financují související výzkumy a vidí budoucnost lidstva ve frankensteinovské fúzi člověka a stroje. Jako verzi Frankensteinova monstra by třeba bylo možné vnímat i bytosti, v něž se lidé proměňují ve virtuálním světě.

Může za to otec!

Guillermo del Toro ale na interpretaci jde podle otřepaného terapeutického mustru. Příběh Shelleyové v ledasčem mění a ledacos k němu přidává, třeba krvavý spektákl dobývání zamrzlé lodi netvorem hned v úvodu (tahle přidaná atrakce je ale nakonec to nejmenší). Především se mění koncept postav: monstrum jsou všichni a zároveň nikdo nebo skoro nikdo (zlý velkokapitalista, zbrojař Harlander, je v tom ohledu asi výjimka). Victor Frankenstein (Oscar Isaac) je ztělesněním arogantní vědy a také velmi mužské ambice podmaňovat a dobývat. Může za to ale trauma z dětství, je synem bezohledného a přísného otce (Charles Dance), taky vědátora, který ze syna krutě vychovával následovníka a k smrti utrápil svou spontánní a cituplnou manželku (Mia Gothová). Syn ztrátou matky trpí, nikdy se s ní nevyrovná, podobnou empatičnost a vnímavost najde u bratrovy snoubenky Elizabeth. I tu hraje Mia Gothová, aby souvislost došla i těm opotřebovanějším židlím v kinosále. Svůj výtvor pak Victor nezavrhne v hrůze z toho, co způsobil, ale ze žárlivosti. Elizabeth je totiž ve Frankensteinově monstru schopná rozpoznat bytost ve stavu jakési prvotní nevinnosti, čistou stránku, jež se právě objevila ve světě, který ji ještě nestihl pošpinit. Zato Frankenstein je pošpiněný až až, svůj nevinný výtvor nezavrhne zděšený, ale snaží se fingovat jeho smrt a svést na něj vlastní zločin (cosi podobného zopakuje i v závěrečné části filmu). Dokáže být jen majetnický a dobyvačný.

Oproti tomu monstrum je takový smutný miláček. Hraje ho populární elegán Jacob Elordi, který byl pro potřeby role dost maskovaný, i tak je jeho monstrum svým způsobem šikézní. Rozervaně působící krasavec s dlouhými černými vlasy, jeho „goticky“ bledou kůži křižují jizvy, jež vypadají spíš namalovaně než reálně, rozhodně ho nijak nehyzdí, i ten otrhaný úbor mu docela sekne. Škoda že v jeho časech neexistovaly „emo“ kapely, o kariéru by měl postaráno. Je především obětí, nešťastných náhod a lidských intrik, a pokud zabíjí, je k tomu dohnán v zoufalství nad lidskou zlobou a nepochopením světa, jenž odmítá přijmout jeho jinakost. Setkání traumatizovaného stvořitele a viktimizovaného výtvoru dospěje k odpuštění, jež přijde jaksi na povel, aby dílo správným způsobem naplnilo svou terapeutickou funkci.

Představitelé hlavních rolí Oscar Isaac a Jacob Elordi jsou výborní herci, výprava del Torova filmu je bohatá a propracovaná, jakkoli v už trochu okoukaném stylu, dalo by se říct, že se publikum má na co dívat, nebo by mělo mít. Ani tahle podívaná ale nemůže přebít absenci vášně, již nahrazuje mdlá konvenčnost filmu, jenž nemá moc co říct, ale to svoje přeříkává rozvlekle a polopatisticky. Je to zvláštní. Nový Frankenstein je docela feministický film – muži v něm reprezentují dobyvačnost, válkychtivost, rozpínavost, vše, co vede člověka k destrukci, zato ženy jsou vnímavé a oduševnělé. Zmasakrovat a vyprázdnit dílo ojedinělé mladičké autorky mi ale jako moc feministický počin nepřijde.