Film Clinta Bentleyho Sny o vlacích je sympatické dílo, zvlášť v kontextu toho, čím Netflix v současnosti krmí svoje uživatele. Není na něm znát dotek ruky algoritmu ani úporná snaha ilustrovat nějakou předem danou a triviální tezi. Ta sympatičnost, řekl bych, přebíjí některé problémy toho snímku, nebo přesněji to, že jeho potenciál někdy a v některých ohledech není naplněný, jakkoli o něm americká kritika píše jako o bezmála zjevení. Ale stejně. Bylo by dobré, kdyby tenhle film měl pokud možno širokou a pozitivní odezvu, aby se šéfové streamovacího průmyslu nezdráhali dát zelenou nějakému dalšímu podobnému projektu.

Sny o vlacích navazují na tradici amerického lyrického filmu, jejímž vrcholným představitelem je Terrence Malick. Clint Bentley a spoluscenárista Greg Kwedar pro film adaptovali stejnojmennou novelu výborného prozaika Denise Johnsona (1949–2017), její děj v rámci toho trochu uhladili. Potkávají se v něm velké a malé dějiny, ovšem způsobem, který ve filmu a v literatuře není příliš obvyklý. Příběh Roberta Grainiera (Joel Edgerton) není o individuálním dramatu, jež formují dějinné síly, ale o osudu člověka, jenž těmi dějinami a proměnami světa byl fakticky nedotčený. Jeho život jako kdyby se zastavil v jednom určujícím okamžiku a uzavřel se do sebe, tiše pominul skoro nezaznamenaný a dle běžných kritérií bezvýznamný, vytratil se z dějin, aniž by se do nich otiskl a ony se otiskly do něj.

Počátkem dvacátých let pracuje sirotek Robert v lese na americkém severozápadě, větší část roku tráví mimo domov. Během stavby železničního mostu je svědkem rasistického incidentu, který skončí vraždou. Nezasáhne a později si to vyčítá, má zlé sny, možná je prokletý. Zamlklý hrdina ale najde štěstí, zamiluje se do Gladys (Felicity Jonesová) a ožení se s ní, narodí se jim malá dcerka. Robert s rodinou vybudují na odlehlém místě domov, svět jen pro ně. Dojde ale k tragédii a Robert zůstane sám, dál už jen přežívá a čeká na návrat těch, kdo se už nevrátí, občas s nimi komunikuje, nebo se mu to zdá, dál se živí manuální prací, i když na život v lese je už časem starý, uchovává si jakousi elementární důstojnost. Zažije pár setkání, snad obohacujících, odejde někdy v šedesátých letech, jeho kraj už je změněný k nepoznání.

První polovina Snů o vlacích je velice silná, plná krásných obrazů z věkovitých lesů (kamera Adolpho Veloso), Joel Edgerton dokáže svou postavu prodchnout jakousi tichou intenzitou, jeho téměř nehybná tvář evokuje množství emocí a neokázalou hloubku. S hojným užitím Johnsonova textu ve zvukové stopě zvolna vykresluje život party lesních dělníků, zachycuje portréty jejích jednotlivých členů, ukazuje jejich život v kontaktu s prastarou krajinou, jež té existenci dodává jakousi samozřejmou duchovní dimenzi. Ti životem omlácení muži jsou ale zároveň předvojem moderní civilizace, která se na tom nedotčeném místě jednou podepíše výrazněji a destruktivněji než oni. Ve druhé části Bentleyho film působí víc epizodicky a někdy možná i rozbitě, děj snímku také pokrývá velmi dlouhou dobu. Jednotlivé scény mohou být velmi silné, ale jejich spojení do jednoho celku se už nezdá tolik pevné, film sice ve finále dospěje k nějaké emoci, asi ale mohla být silnější a hlubší. S těmi lyrickými obrazy navíc autoři pracují trochu neinspirovaným způsobem, jejich film by jistě pozvedl trochu víc vzdušný, možná i asociativní střih, který by tolik nelpěl na obvyklé vyprávěcí konvenci. Film tak nakonec působí trochu jako hudba Bryce Dessnera – vlastně je o. k., ale k velikosti, schopnosti skutečně strhnout mu přece jenom něco málo chybí. I tak ale díky za něj. Za těch pár obrazů a tvář zamlklého hrdiny, jenž v mnohém odporuje soudobému ideálu muže, který mluví o svých problémech a sdílí je. Jeho život – podobně jako existence všeho – je ve filmu ukázaný jako pomíjivý, ztratí se beze stopy. Zároveň ale nese nějaký tichý dotek věčnosti, v němž se všechno to ztracené snad může spojit.

Sny o vlacích (USA, 2025), režie: Clint Bentley, hrají: Joel Edgerton, Felicity Jonesová a další, v nabídce Netflixu