Hudební streamovací platforma Spotify vydala svůj roční přehled, víme díky tomu, co její uživatelé poslouchali, jaké byly nejstreamovanější skladby v jejich zemích. Dozvěděl jsem se tak, že existuje skladba jménem Pistácie a kus jí slyšel, ale nejsem si jistý, jestli to prospělo mé duši. Uživatelé taky dostali svou osobní bilanci, pro nemálo z nich to je velká věc, jakýsi okamžik pravdy – obraz jejich skutečných posluchačských preferencí, který třeba moc neodpovídá jejich veřejnému obrazu, jemuž věnují kurátorskou péči.

Je věcí cti ho i tak prezentovat, včetně „věku“, jejž člověku Spotify spočítá na základě stáří streamovaných nahrávek. Nezřídka se zdál dost vysoký – stará hudba je z komerčního hlediska „držák“ a její význam ve slábnoucím hudebním průmyslu roste.

Spotify naplňuje dva ideály dneška – okamžitou dosažitelnost a neomezenou volbu – a také individualizaci, tedy slyšet, co chci, hned a slyšet jen to, co chci, případně nechat algoritmus, aby pro mě vybral hudbu, která by se mi podle mých dřívějších voleb mohla líbit.

Jenomže návyk na instantní uspokojení člověku v životě moc nepomůže, to uspokojení navíc nemusí být tak velké. Možnost okamžitého výběru z obrovského množství může být až paralyzující, lidé to zakoušejí dnes a denně, často ve vážnějších okamžicích, než je rozhodování, co si pustí za hudbu. Poslouchat jen to, co jsem si sám vybral, je navíc svým způsobem omezující.

Svůj vkus znám dobře, taky už ho znám dlouho. A už mě někdy unavuje, že sám sebe ničím nepřekvapím. A to pak může člověk zjistit, jak je osvobozující, když se té své společností až fetišizované svobody spotřebitelské volby prostě vzdá. Třeba já jsem objevil… rádio. Zajímavý vynález. Na světě je spousta internetových stanic, které jsou taky dostupné na jedno kliknutí. A nedá moc práce najít mezi nimi několik takových, s nimiž se člověk cítí nějak spřízněný. Ale důležitá věc je, že on v něm hudbu nevybírá.

Nechá ho hrát, někdy z něj slyší něco, co mu nesedne, jindy naopak zbystří a rychle hledá tužku a papír, aby si zapsal, co to zrovna hraje. A celou tu dobu je v jakémsi spojení s někým jiným, chlapíkem nebo dámou. Sedí ve studiu někde na opačné straně zeměkoule a pouští, co si připravil nebo co ho zrovna napadlo.

Nakonec nejde jenom o výběr hudby, ale vztah ke světu, který služby podobné Spotify mohou rozvracet. Mladý americký autor Stephen Adubato nedávno popisoval, jak moc mu vylepšilo život, když přestal užívat službu Spotify Premium. „Osvobodilo mě to z vězení mé mysli a přelétavých přání, od roztáčejících se myšlenek a úzkosti z toho, že budu muset vybrat něco dalšího, co mi udělá dobře. Z břemena nutnosti manipulovat realitu, abych uspokojil tužby, které ani nevyvstaly přirozeně, ale byly vyvolány vzdálenými mocenskými entitami. Umožnilo mi to vnímat realitu jako dar.“

Je to paradox, někdy se zdá, že ta neomezovaná svoboda volby – ve výběru toho či onoho, ve vztazích, v čemkoli – může být v něčem tak omezující, nebo spíš člověka její naplňování tak zaměstná, až mu nemusí dojít, že se sám sobě stal tyranem.