Film Hamnet, adaptace románu Maggie O’Farrellové v režii Chloé Zhao, je velmi vzácné dílo. Vypráví o výjimečných lidech – Williamu Shakespearovi a jeho manželce (ve filmu se jmenuje Agnes) a o okolnostech a příčinách vzniku výjimečného díla – Hamleta. V jeho centru je ale cosi ne výjimečného, ale univerzálního, nezměrná ztráta (smrt dítěte), způsob, jímž se s ní lidé vyrovnávají, a cesta k jejímu překonání. Na výjimečných kvalitách Hamneta se shodly kritika, filmový establishment (snímek dostal Zlatý glóbus za nejlepší drama) i široké publikum, které jej na diváckých databázích ocenilo velmi vysokým průměrným hodnocením (na mezinárodní IMDB má známku 8,2 z deseti). Mimořádnost toho filmu mohu potvrdit i já. Málokdy se mi stane, aby ve mně nějaké umělecké dílo vyvolalo tak prudkou odmítavou reakci, místy až fyzickou.

Na konci novinářské projekce jsem seděl v sále, jakoby zalehnutý, zasažený tichem, rušeným jen vzlyky, které se ozývaly z několika míst. Mé oko ale zůstalo suché. Zato mě bolely kosti z toho, jak jsem se na sedadle dvě hodiny kroutil pocity trapnosti. Po zhlédnutí filmu o tom, jak rodina velikána anglického písemnictví přišla o dítě, mi namísto slz na tváři vytanula na mysli slova jiného anglického klasika (Oscara Wildea) o knize dalšího velikána (Charlese Dickense): „Člověk by musel mít srdce z kamene, aby se, když si čte o smrti malé Nell, nerozchechtal.“

O životě Williama Shakespeara se toho kromě nejzákladnějších údajů moc neví. O jeho manželce Anne Hathawayové se s jistotou dá říci ještě méně: datum sňatku, to, že se vdávala těhotná a byla o osm let starší než její manžel. Tak rozlehlá bílá místa vybízejí k tomu, aby je někdo zaplnil fikcí. A děje se to docela často. Stačí připomenout oscarový film Zamilovaný Shakespeare, z dávných časů dětství si zas pamatuji minisérii Will Shakespeare, v níž dramatik ve společnosti dekadentního lorda v londýnských ulicích líbá mladé ženy nakažené morem. Nic proti tomu, takové spekulace mohou být docela zábavné a třeba přinést i něco víc. A mohou vycházet z pochopitelné potřeby podložit Shakespearovo ojedinělé až nadlidské dílo životním příběhem, jenž by ho byl jaksi hoden. Představa chlapíka prostého původu z venkova, který přišel do Londýna, založil si tam podnik a skutečně hodně pracoval, se zdá všední a nedostatečná k tomu, aby pomohla objasnit vznik třeba Krále Leara.

Hamnet dramatizuje teorii, podle níž je Shakespearův Hamlet zásadně ovlivněný smrtí dramatikova jediného syna Hamneta, který zemřel ve věku jedenácti let, tři až pět roků před premiérou. Hamlet i Hamnet jsou navíc různé transkripce téhož jména (odpůrci teorie zas argumentují tím, že v Hamletovi se vypráví už daleko dříve známý a víckrát zpracovaný příběh, jehož protagonista se vždycky jmenoval přesně takhle nebo velmi podobně). Jak to bylo ve skutečnosti, zjistit nelze a je to asi jedno. Jistě je ale pravda, že nějaké ozvěny vlastní životní zkušenosti se dostávají do děl mnoha a mnoha autorů, často způsobem nepostřehnutelným pro publikum, někdy ani pro tvůrce samotné. Není nic problematického na tom, že film Hamnet nahrazuje historii fikcí. Té fikci ale chybí inspirovanost, touha dotknout se něčeho třeba unikajícího, nejednoznačnost, možná i ta nejobyčejnější zvědavost. Autoři se jen se subtilností bucharu snaží svoje protagonisty, lidi ze šestnáctého století, přiblížit současnému publiku tím, že je uzpůsobí těm nenudnějším stereotypům století jednadvacátého. V něčem je ten film dokonalá antiteze Shakespearovy hry: triviálním způsobem tezovitý, urputně doslovný, místy až za hranici nezamýšlené komiky, nepředpokládá u publika ždibec vnímavosti a je emocionálně vyděračský. Cpát jim před oči smrt dítěte tak dlouho, dokud nepodlehnou a tu slzu nepustí.

Musíš psát, Williame!

Aby vznikl opravdu strašný film, musí na něm pracovat talentovaní lidé – pro obyčejného fušera jsou vrcholy filmového trapasu nedosažitelné. A na Hamnetovi se podílelo nemálo lidí, jejichž filmografie budí respekt. Starší snímky Chloé Zhao Jezdec (2017) a oscarová Země nomádů (2020) jsou přinejmenším pozoruhodné. Představitelé hlavních rolí jsou výborní herci. Polák Łukasz Żal je výborný kameraman, natáčelo se bez umělého osvětlení, díky čemuž také dobové exteriéry působí reálně a jaksi žitě. Míra talentu mnohých zúčastněných je na filmu průběžně vidět, což ovšem jenom zvýrazňuje propastnost rozdílu mezi úrovněmi inscenace a inscenovaného. Skoro každá scéna v Hamnetovi jako by z hlediska obsahu byla jen jalovým vyjádřením momentálně převládající konvence. Agnes (Jessie Buckleyová) a William (Paul Mescal) jsou stereotypně načrtnuté figury, jež zažívají velmi stereotypní problémy, dva lidé, kteří se vymykají – v kontextu soudobého filmu velmi všedním způsobem vylíčenému – patriarchálnímu útisku. William vzdoruje násilnickému otci, pro nějž je synova touha po vzdělání znakem nedostatečné mužnosti. Agnes pochází z rodu lesních žen – čarodějek, hodně času tráví v lese komunikací s přírodou, její nejbližší kamarád je jestřáb, udržuje a rozvíjí bylinkářské znalosti předávané po generace, je tomu odpovídajícím způsobem jasnovidná a má asi i jiné magické schopnosti. To vše vylíčeno se smrtelnou vážností a plasticitou na úrovni fantasy románu pro sotva náctileté. Zamilují se do sebe, jinak to dopadnout nemohlo. Ale předsudečný svět jim dál hází klacky pod nohy, dokonce jednou Agnes zabrání rodit v lese. V pár scénách se autorům podaří zprostředkovat něco jako spontánnost rodinného života. Velká část filmu je ale naražena na mustr natvrdlé popisnosti.

Agnes pojme podezření, že její manžel má vypravěčský talent. Vyzve Williama, ať vypráví. Shakespeare bryskně oddeklamuje shrnutí příběhu Orfea a Eurydiky, jak z taháku studenta řecké mytologie. Do závěru líčení přihodí „aha moment“, větu „zbytek je ticho“, jednou z ní bude poslední replika umírajícího prince Hamleta. Znalý divák si může být jistý: tragédie je nevyhnutelná, scénická hudba ho v tom průběžně utvrzuje. William se v noci moří nad prázdným papírem. Zjevně nemůže psát. Po chvilce vstane a zvolá: „Nemůžu psát!“ Agnes na něj ale naléhá: „Musíš to ze sebe dostat“, jako kdyby mluvila o zkažené rybí polévce. Film naštěstí do detailů neukazuje, jak to tenkrát v noci dopadlo. Scény toho typu ve filmu nejsou ojedinělý úlet, naopak jsou velmi typické. Podobným způsobem autoři pracují s emocemi, využívají schopnosti hlavní představitelky vyjadřovat je mimikou. V takových situacích pak považovali za nutné nacpat Jessie Buckleyové kameru až do obličeje, aby v kině zabrala pomalu celé plátno (snímek je natočený v užším formátu), a ani diváci v zadních řadách tak nepřišli o příležitost zjistit, že Agnes něco cítí. I tak jsou ale ty emoce občas pro jistotu nějakým hodně doslovným způsobem verbalizovány. Po smrti chlapce Hamneta frekvence užívání této metody výrazně vzroste. Podobným, jakékoli ambivalence, hloubky a jiné než „prvosignální“ přesvědčivosti prostým způsobem je předváděno i to pronikání Shakespearovy životní rány do textu vznikajícího dramatu. Vrcholu křečovitosti to dosáhne ve scéně, kdy Shakespeara přemohou myšlenky na sebevraždu, uprostřed noci se vypraví k řece, stojí na břehu Temže a rozhoduje se, zda udělá poslední krok, a k tomu si odříká celý Hamletův monolog. Být, či nebýt… Radši bych v tu chvíli v kině opravdu nebyl a musel jsem vyvinout značné volní úsilí, abych nereagoval hlasitě…

Film pochopitelně kulminuje premiérou Hamleta, má to své kouzlo, je pěkné slyšet Shakespearovy repliky v podání dobrých herců. Těch pár krátkých úryvků zároveň zvýrazňuje, jak moc špatně znělo vše, co bylo v Hamnetovi řečeno před nimi. Agnes se na představení pochopitelně dostaví. První, co v divadle vidí, je kulisa „jejího“ lesa (čeho taky jiného, když se Hamlet odehrává na hradě), a to včetně tajemného, temného průchodu, nesoucího, ehm, vaginální symboliku. Asi jím na scénu vejde někdo nečekaný. Asi nastane nějaký ten transcendentální moment. A taky že ano. Ozvučí ho skladba Maxe Richtera On the Nature of Daylight, etalon líbivé tragičnosti, důkladně vytěžený už v tolika filmech, nepochybně zazní i v mnoha budoucích, obávám se.

Dílo je dokonáno a jistým způsobem se zdařilo. Hamlet byl „normalizován“. Uzpůsoben těm nejmělčím postupům terapeutické kultury, obalen ochrannou vrstvou žvástu. Ještě že tak, jinak by se ta hra mohla někoho skutečně dotknout, třeba ho i zneklidnit nebo jinak narušit naše bezpečně konvenční a předvídatelné citečky.