Při tvorbě vlajkového publicistického programu jedné televizní stanice došlo k vážnému profesnímu prohřešku. To nezní jako charakteristika události globálního dopadu. Jenomže tou stanicí je BBC a ten vážný prohřešek je politické povahy: manipulativní sestřih úryvků projevu Donalda Trumpa na demonstraci ve Washingtonu 6. ledna 2021, kdy vrcholila jeho kampaň proti uznání výsledku „ukradených“ voleb, po shromáždění následoval útok na Kapitol. Při vší, mírně řečeno, spornosti té kampaně samotné i konkrétního projevu tehdy odcházejícího prezidenta, z něhož se citace vybíraly, ho BBC prezentovala naprosto nepřijatelným způsobem.

Spojit dva krátké výseky ze dvou časově velmi vzdálených pasáží projevu tak, aby vznikla nová „citace“, jež mění původní význam těch slov, těžko může být chyba z nedbalosti či neprofesionality. Daleko spíš to je záměrná manipulace. BBC je přitom etalonem veřejnoprávnosti, stanicím toho typu je dávána za vzor, často právem. I lidé, kteří nepatří mezi její vášnivé kritiky, ale připouštějí, že se s ní něco stalo. Naneštěstí nejenom s ní. BBC a dalším veřejnoprávním televizím jejich odpůrci vytýkají, že se především ve zpravodajství, ale i jinak, zpronevěřují ideálům, na nichž byly založeny. To by bylo jistě hodno kritiky, byl by to ale nějakým způsobem napravitelný stav. Co se reálně děje, je, že poptávka po zpravodajství formovaném těmi ideály klesá v řadách publika, jemuž by mělo být určeno.

V evropských kulturních válkách a souvisejících politických bojích mají veřejnoprávní televize roli jakéhosi totemu, který je potřeba buď ubránit, nebo dobýt. Jejich symbolická váha převyšuje tu praktickou. Kritici těch stanic, především z řad nastupující národní pravice, je vnímají jako místa, kde se opevnila progresivní levice a užívá je k udržování své kulturní dominance. Ta kritika může být formulovaná dryáčnicky a motivovaná politicky, v případě BBC ale není neopodstatněná. Nejde o jeden pořad a jeden Trumpův projev, ale o jakéhosi ducha stanice, který se může projevovat v množství třeba nepodstatných jednotlivostí, jež dohromady mohou skládat obraz instituce, součástí jejíhož základního nastavení se stala nereflektovaná předpojatost. Neslučuje se to s ideálem veřejnoprávní televize jako média, v němž společnost jako celek nachází zdroj informací, jež nejsou vybírány a filtrovány podle politického či ideologického klíče a s ohledem na potřeby politického a ideového boje. Zprostředkuje také debatu, z níž nebudou žádná skupina a proud apriorně vylučovány a televize s nimi bude jednat férově (to jistě neznamená nepolemicky). Ten obraz kritici ukazují jako kontrapunkt aktuálního stavu: Takhle by to mělo vypadat. K tomuhle bychom měli dospět. Ale chce to někdo? A jde to?

„Pět minut Židi, pět minut Hitler“

Součástí proměny médií v posledních letech je ústup žurnalistiky, která by aspoň deklaratorně usilovala o jakousi neutralitu nebo její zdání. Spíš než faktická přesnost v jednotlivostech je důležitější, zda celkové vyznění odpovídá nějakému narativu přesahujícímu rámec jednotlivých událostí (migrace je dobrá, migrace je špatná). O věcech je potřeba referovat „v kontextu“, což je jistě pravda. Pro aktivisticky uvažujícího novináře se ale ten kontext vyčerpává odpovědí na otázku „Komu to prospěje?“, a zní-li odpověď „Ne naší věci“, je nutno referování uzpůsobit potřebám narativu. Cokoli jiného by přece bylo morální selhání. Před pěti lety, v době, kdy vrcholily protesty Black Lives Matter, to v docela přesvědčivě formulovaném textu pro New York Times napsal černošský novinář Wesley Lowery. Žurnalistika usilující o neutrální objektivitu si podle něho sama podráží nohy, raději se uchyluje k absurdním eufemismům, než aby pojmenovala, co je naprosto zjevné – například označila rasistického politika za rasistu. Tohle pokrytectví by měla vystřídat „morální jasnost“, nepředstírání neutrality v situacích, kdy nezaujetí jasného morálního stanoviska je faktickou legitimizací nepřijatelného. V českém diskurzu tuhle kritiku neutrálně a vyváženě se tvářící žurnalistiky vyjadřovalo před pár lety hojně užívané sarkastické zjednodušení „Pět minut Židi, pět minut Hitler“. Co může být absurdnějšího?

Jenomže naprostá většina v současné době probíraných témat tuhle až křiklavě jasnou morální dimenzi nemá – což ovšem nebránilo aktivistickým novinářům identifikovat „Hitlera“ i v debatách, které ji postrádaly zcela evidentně, Hitlerem bylo možné se stát i kvůli připomenutí faktu, který do morálně jasné koncepce nezapadal. Způsob uplatňování morální jasnosti se navíc oproti Loweryho představám značně rozšířil (sám Lowery v žurnalistice skončil způsobem dobově příznačným – kvůli obviněním ze sexuálního obtěžování). Aktivistický novinář vnímá sám sebe jako bojovníka za správnou věc a úspěch té věci je logicky nadřazen profesním ohledům – jde přece o všechno a snaha o neutralitu je nedostatečná a zbabělá. Médium, v němž aktivisticky uvažující žurnalisté – třeba kvůli generační obměně a vedení, které se obává konfrontace – dosáhnou vlivu, pak prostoupí ohledy na potřeby boje nejenom v názorových textech, ale i ve výběru zpráv, třeba i v dramatické tvorbě atd. Jenomže poslední roky ukázaly ještě jinou věc – aktivistická žurnalistika jako prostředek politického boje moc nefunguje. To, že v západním mediálním světě je velmi silná progresivní levice, nepřineslo větší přijetí jejích myšlenek širší veřejností. Bojovníci proti západním elitám by v tom mohli vidět důkaz inherentní moudrosti lidu nadaného „zdravým selským rozumem“ a třeba i instinktivní schopností rozeznat pravdu. Víc to souvisí s tím, že velká tradiční média jsou překonána jako instituce. Úpadek jejich vlivu je strmý a těžko si představit, jak by se ten trend mohl změnit.

Konec předstírání

Bojovníci proti mediální indoktrinaci, „vymývání mozků“ a podobně většinou neformulují nějakou koncepci nápravy toho stavu. Těžko jím ale může být nějaký návrat ke statu quo ante, k dobám – možná mytickým –, v nichž seriózní média obecně a ta veřejnoprávní zvlášť byla jakousi agorou, na níž si reprezentanti všech relevantních směrů a proudů za férových podmínek vyříkávali to svoje. Médium, které by zcela vážně usilovalo o vyváženost a neutralitu, totiž potřebuje publikum, jež by o ně stálo a které by navzdory rozdílnosti přesvědčení žilo v jakési sdílené realitě. Neshodlo by se v názorech na důležité věci, ale v jeho řadách by existovala nějaká vzdáleně přibližná shoda na tom, které věci jsou důležité. Neshodlo by se v interpretaci faktů, ale v nějaké míře na tom, co je fakt a co je neověřená teorie. A bylo by aspoň malinko schopno připustit i možnost, že by jako svědek či účastník takto férově vedené a názorově reprezentativní debaty změnilo svůj názor. Divák toho typu jistě nebyl nikdy většinový, dnes ale představuje ohrožený druh. Často se opakuje (taky jsem v tom přiložil ruku k dílu), že v řadách publika sílí potřeba být utvrzovaný ve svých politických a ideologických jistotách. V něčem se to dá pochopit. Nějakou jistotu v reálném světě aby jeden pohledal. A on-line svět je založený na těžení pozornosti a uzavírání do bublin, je v něčem nepřátelský vůči vztahům mezi lidmi a dalším věcem, v nichž lidé obvykle jistotu nacházejí. Tak ji zkoušejí načerpat aspoň z politického hesla.

Tenhle svět budou obsluhovat média budoucnosti. Sílí představa, že současný stav potřebuje něco víc než reformu, že je čas bořit, aby mohlo něco nového vzniknout (odpovědí na otázku, co by to mělo být, většinou bývají vágní floskule). Představa neutrálně podaného zpravodajství je ale součástí „starého světa“. Když Trumpova administrativa obměnila sestavu novinářů akreditovaných na tiskové konference v Bílém domě, nepřidala do ní nějaké zvídavé konzervativní duchy, kteří by vládní politiku rozebírali z jiného ideového hlediska, než bylo dřív běžné. Objevili se tam lidé, kteří se často projevují naprosto patolízalsky. „Vy jste média,“ píše čas od času Elon Musk uživatelům jím vlastněné sociální sítě X. Vidí v tom revoluční změnu k lepšímu, změnu stavu, kdy agenda byla diktovaná shora, institucemi, mediálními i jinými, jež sloužily jen zájmu elit. A západní mediální mainstream se nepochybně o svou nedobrou pověst zasloužil.

Svět tradičních médií se kvůli technologickému vývoji, sociálním sítím a dalšímu zmenšuje, jednou třeba vymizí až na pár těch největších. Nevěřím ale, že to, co ho vystřídá, bude méně manipulativní a odolnější vůči manipulaci, oproštěnější od předsudků, myšlenkových prefabrikátů, zkratkovitého myšlení, lží, korupce… Možná jen odhodí „pokrytecké“ předstírání a v tom všem rozpozná ctnosti – samozřejmě jen v případě, když se toho budou dopouštět „naši“.