Tomio Okamura se stal předsedou sněmovny, v první den nechal z její budovy sundat ukrajinskou vlajku a osobně u toho asistoval, asi to měl být pro stoupence jeho strany a vůbec společenského proudu, který reprezentuje, katarzní okamžik. Třeba i byl a vzbudil naděje v to, že budoucnost jim přinese další a další zážitky tohoto typu. Spolu s předsedou zažívají okamžik triumfu.

A kdyby člověk odhlédl od toho, co Okamura v politice představuje a prosazuje, měla by jeho story až hollywoodské rysy, čítankový příběh člověka, který se od těžkých začátků po letech usilovné práce dostal až na vrchol, prožíval a po letech triumfálně dovršil svůj „český sen“.

V debatě před zvolením Tomia Okamury vystoupil i jeho bratr Hayato, jasně se vyjádřil proti zvolení Tomia, jehož politika i osoba pro zemi podle něj představují bezpečnostní riziko, nedá se odhadnout, jak by se zachoval v krizové situaci, postrádá pevné morální základy. Rodina Okamurových jeho stranu nevolí, její politiku odmítá. Stoupenci nastupující koalice vystoupení Hayata Okamury kvitovali s moralistním pobouřením. Jaká to zrada. Jaká to ohavnost. Bratr pomlouvá bratra. Snaží se aspoň pošpinit jeho triumf, když už ho nemůže překazit. Tohle je to nejhlubší dno. Je to zvláštní. Někteří politici a osobnosti z tábora nastupující koalice rádi mluví o tradičních hodnotách a zaklínají se jimi. A pak nepoznají, když je mají před očima v akci.

Ta tradice je taky nějaký kodex, který definuje různé závazky. Hayato Okamura je přísahou vázaný poslanec sněmovny. Taky je to člen rodiny, jejíž čest je nejstarší syn povinen hájit. A k Tomiu Okamurovi je vázán poutem bratrství, z nějž také vyplývá nějaký závazek a loajalita. Pokud vnímá Tomiovo zvolení jako bezpečnostní riziko, musí vystoupit. Pokud je člen rodiny, která vnímá bratrovo politické působení jako hanbu, musí vystoupit a bránit rodinnou čest.

Vyplývá z toho povinnost snažit se překazit bratrův triumf, snažit se mu stavět do cesty překážky na cestě k úspěchu? Otázka je, jestli to, co Tomio Okamura momentálně zažívá, je skutečně triumf. Závazek bratrství nepřikazuje říkat o sourozenci a sourozenci (Tomio byl v publiku) jenom hezké věci, být mu nápomocný, ať už usiluje o cokoliv. Určitě ne tehdy, když je člověk přesvědčený, že to úsilí je pro něj zničující. Hayato Okamura o bratrovi nemluvil nenávistně, jako o zlém, neodstranitelně „vadném“ člověku. Ale jako o bratrovi, kterého v dětství potkalo něco velmi špatného a celoživotně ho to poznamenalo a dodnes se s tím nedokázal vyrovnat.

Jako křesťan řekl, že na rozdíl od něj Tomiovi nebyl dán dar víry, zdůraznil, že mít ho není žádná zásluha, privilegium, jehož se dostává těm lepším. V pár slovech vylíčil jiný příběh svého bratra. Zraněný a ve světě ztracený člověk se žene za úspěchem a mocí v klamné naději, že tak vyléčí to svoje zranění, ve skutečnosti ho ta honba vnitřně ničí, co pro něj má znaky triumfu, může ve skutečnosti být symptomem čím dál hlubšího pádu. Tahle story je také známá, v různých obměnách a různými prostředky ji lidé vyprávějí tisíciletí. Závazek bratrství velí snažit se tomu pádu zabránit, a když už nic jiného, aspoň mu to říct.

Hayato Okamura nepůsobí jako výbojný člověk, který by si užíval pozornost mas. Mohl tušit, že po jeho vystoupení budou následovat odsuzující a urážlivé reakce, promluvil stejně. Nezměnil tím asi nic. I když jednu věc ano, v kontextu toho, co se teď v téhle zemi a ve světě děje, je naprosto nicotná. Díky jeho vystoupení už v postavě Tomia Okamury budu vidět něco smutnějšího a snad i tragičtějšího, než je usnažená a kouzlu moci podlehnuvší karikatura vůdce.