Tag: člověk

Články k tagu

Dopřát i „alternativcům“ sluchu

Nedávno zesnulý profesor psychiatrie Cyril Höschl byl nejen vynikajícím lékařem, ale též vlivným intelektuálem, který svým rozhledem překračoval hranice oboru. Jeho poznatky a úvahy o lidské duši byly originální, trefné a především v mnohém nadčasové. Považujeme proto za potřebné je znovu připomenout, a to ve formě abstraktu ze dvou starších rozhovorů pro Týdeník Echo. Cyril Höschl v nich nabízí pronikavý pohled i na obecnější společenské a politické fenomény, a je tudíž přínosný nejen jako dobové svědectví, ale překvapivě i jako přiléhavý popis některých znepokojivých trendů současnosti a třeba i jako varování do budoucnosti.

Umělá inteligence dosáhne lidského vnímání do deseti let. Změní to svět, nebo ho zničí, říká šéf Googlu

Generální ředitel společnosti DeepMind (součást Googlu) Demis Hassabis předpovídá, že umělá inteligence bude mít do roku 2035 schopnosti srovnatelné s lidskou inteligencí. V rozhovoru pro pořad 60 Minutes uvedl, že vývoj umělé obecné inteligence (AGI) postupuje překvapivě rychlým tempem a její vliv na náš život bude zásadní. O zprávě informuje Daily Mail. AGI představuje technologii, která nebude jen zpracovávat data jako dnešní modely, ale bude chápat svět podobně jako člověk.

Konstruktivní pesimista Cyril Höschl

Někdy v první polovině sedmdesátých let se ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v pražských Bohnicích potkali dva stejně staří čerství absolventi, elévové vědy o duši a mysli, a seznali, že smýšlí podobně, a to nejen o duševních chorobách. Vzniklo tak volné přátelské pouto, které přetrvalo všechny změny v jejich profesním i osobním životě, jakož i převratné změny ve společnosti, až do Cyrilovy tragické, ale přesto předčasné smrti před několika dny. Lidí, s kterými člověk v pětasedmdesáti letech sdílel dvě třetiny života, rapidně ubývá, ale tato ztráta zraňuje víc než jiné.

Cyril Höschl, lékař duše a diagnostik společnosti

V generaci dnešních sedmdesátníků – občas to bude platit i pro některé o dekádu mladší či naopak starší – ještě najdeme vzdělance klasického střihu. Špičkové odborníky v přírodních nebo technických oborech, zároveň ale vzdělané i v humanitních disciplínách a také s láskou k umění a přehledem v literatuře, hudbě nebo ve výtvarném umění. To jsou ty obrazy matematiků, fyziků, chemiků nebo lékařů hrajících pro osvěžení své velké duše na housle nebo na klavír a zároveň schopných zpaměti recitovat Shakespearovy sonety. Takové osobnosti mladší generace vědců tolik negeneruje.

Překvapivý nález. Vědci objevili novou barvu, kterou dosud nikdo neviděl

Tým amerických vědců oznámil, že objevil dosud neznámou barvu, kterou lidské oko za běžných okolností není schopno vnímat. Nový odstín, pojmenovaný „olo“, je popisován jako extrémně sytý modrozelený tón, který lze spatřit pouze díky speciální stimulaci oční sítnice pomocí laseru, píše zpravodajská stanice BBC. Výsledky experimentu byly zveřejněny v časopise Science Advances. Podle spoluautora studie, profesora Rena Nga z Kalifornské univerzity v Berkeley, je objev „pozoruhodný“.

Tepot ženské krásy

„S lidmi se stačí bavit pět minut, abyste poznali, co řeší. Důležité je spojit se s takovými, kteří se vydali na podobnou pouť životem jako vy. Nemusíte pak nikomu nic vysvětlovat, to je ohromná ztráta energie. Protože vy vlastně máte jen tu energii a čas, nic jiného nemáte,“ říká mi na úvod rozhovoru fotograf Tono Stano. Jeho aktuální velkolepá retrospektivní výstava se otevřela 16. dubna a potrvá až do konce srpna. Stano ve výstavních prostorách Galerie hlavního města Prahy (GHMP) v Městské knihovně představuje jak práce ze střední školy, které jsou překvapivé svou hravostí a smyslem pro filmové vidění, tak aktuální tvorbu. Jak bilancuje umělec, který říká, že nesnáší ohlížení do minulosti? A proč si na nic nestěžoval ani za komunismu?

Zaslepená společnost

Připomenul jsem v nedávné úvaze příběh jednoho zaslepení, jak ho vypráví slovenské Divadlo Pôtoň v dokumentární inscenaci Terra Apathy. Pojednává o zaniklé staré slovenské obci (1253) Horné Opatovce (latinsky Terra Apathy de Grana), kde byla v roce 1953 postavena hliníkárna, lidé měli práci, moderní byty, kupovali si pračky, televize, jejich životní úroveň rostla. Jedovaté emise hliníkárny ale postupně vyhubily hmyz, zničily stromy, zvířata trpěla deformacemi, ženám se lámaly kosti, zvýšila se závratně dětská nemocnost. Ekologické škody překročily nakonec práh napravitelnosti a obec byla zlikvidována, lidé vystěhováni.

Na výpravách s Chrisem

Ve sváteční dny se mi nechce „tepat nešvary“ a vyhlašovat stanoviska, asi by se to ani nehodilo. Dobrá záminka napsat něco o člověku, kterého mám za dost inspirativního, i když neformuluje nějaké velké pravdy, nenabízí řešení, nenahlíží nějak nově a pronikavě problémy dneška. Inspirativní je pro mě nejenom tím, co dělá, ale i tím, že dokázal změnit svůj život způsobem, který něco přinesl jemu i světu, ale nedělá kolem toho tyjátr, na motivační přednášky ho neužije. Jmenuje se Chris Arnade; politicky bychom se asi na všem neshodli, považuje se za socialistu.

Tohle je život?

„Není čas na odstup,“ zaznívá v autobiografii Život. Moje cesta dějinami od papeže Františka. Ale čtenář po přečtení sezná, že papež si čas na odstup našel. Kniha je sice mediálně inzerovaná jako autobiografie, ve skutečnosti papež převyprávěl svůj příběh vatikánskému novináři Fabiu Marchesemu Ragonovi. Je to problém? V tomto případě ano. Knize chybí nasazení, možná proto, že zde byl prostředník. Je plná šroubovaných vět, v nichž člověk hledá smysl jen proto, že spoluautorem je papež. Nutno také říct, že překladatelka neodvedla dobrou práci.

Člověk a jeho „prohraný boj“

Stává se to pravidelně. Když se v médiích referuje o smrti nějakého člověka, jenž zemřel na smrtelnou nemoc, jako se to tento týden stalo devětadvacetileté herečce Anně Slováčkové, popíše se to v médiích slovy „prohrál či prohrála boj“. Vzápětí se ale ozvou kritické hlasy, podle nichž taková zápasnická rétorika zkresluje podstatu události a zesnulého člověka, který byl poražen, kromě nepochopení navíc ještě jaksi umenšuje.

Čí je ten obrázek?

Autorská práva jsou poměrně moderní vynález. Ačkoli lidé malovali na stěny jeskyní už v paleolitu, dlouho neexistovala žádná právní ochrana duševních výtvorů. Umělecká díla a vynálezy se šířily zcela volně, podvázány hlavně tím, že mistrovskou malbu nebo sochu neuměl zkopírovat skoro nikdo. Literatura měla v historii spíš opačný problém, který dnes nemá: v době před vynálezem knihtisku se každá kniha musela opsat pěkně ručně a v evropských podmínkách málokdy vydržela pohromadě víc než 200 let. Nebýt nekonečné dřiny neznámých mnichů v klášterech, které dnes dávno neexistují, nezachovalo by se nám ze starých literárních děl vůbec nic.

Shánčliví lidé a jejich děti

Únavným refrénem tuzemské veřejné debaty je periodické vyjadřování nadějeplné jistoty, že už jsme skoro tam: že nastupující generace změní upatlané české poměry, protože je jimi nedotčená – vzdělanější, svobodnější, víc rozhleděná do světa, formovaná jinými vlivy než ty starší. Ne snad že by se česká společnost během pětatřiceti porevolučních let nijak nevyvíjela, ale ten očekáváný prudký zlom zatím žádná generační výměna nepřinesla. Údělem každé generace nakonec může být projít si v očích části společnosti podobný oblouk jako ta plus minus moje.

Magický okamžik

Profesor Jiří Froněk, přednosta Kliniky transplantační chirurgie IKEM, mi ukazuje fotografii své usmívající se pacientky. Její příběh obletěl před časem Česko a dostal se i do zahraničí: v lednu 2025 se Rozálie stala jedním z nejmenších a nejmladších dětí na světě, jimž byla provedena transplantace jater. V té době jí bylo pět týdnů a vážila 3,5 kilogramu. Bez operace, během které jí byla transplantována játra živého dárce, v tomto případě jejího strýce, jí přitom zbývaly jenom desítky hodin života.

Don Quijote na (jiho)české návsi

Kdysi byla velmi oblíbenou, možná i nezbytnou součástí domácích knihoven po linii Plzeň – České Budějovice a možná i kousek dál, tedy v prostoru jihozápadních Čech, trilogie bělčického učitele a písmáka Ladislava Stehlíka (1908–1987) Země zamyšlená. Byly to kulturní místopisy na pomezí esejistiky a beletrie, v nichž rozvážný a rozvláčný autor „kreslil“ svůj milovaný kraj, kterému zasvětil celou svou mysl, jež se sama stala také součástí té „zamyšlené“ krajiny.

Proč bubliny nemohou za naši neschopnost spolu mluvit?

Že se něco rozbilo ve veřejné debatě, je evergreenem těchto debat. A snad žádná se neobejde bez odkazu na sociální bubliny. Digitální média je prý posilují, ne-li přímo ustavují. Ve společnosti, v níž věříme, že slova jsou činy, připisujeme bublinám až kosmologickou funkci. Budeme druhým důvěřovat, nebo budeme každého považovat za darebáka? Hlavní potíž bublin, jak ji formuloval americký autor pojmu, publicista a – jak o sobě říká – i aktivista Eli Pariser v knize The Filter Bubble / What the Internet Is Hiding from You (2011), je, že nás prý až hermeticky uzavírají v jednom názorovém světě.

Hele, kámo, to si nedovedeš představit, co bude potom

Tématem tohoto Salonu je nesmrtelnost. Nikoli nesmrtelnost duše chrousta, ale velmi reálné úvahy o tom, že lidstvo, nebo spíš by se mělo říci někteří lidé, stojí na prahu zásadního kroku do říše, kde se neumírá. Někteří ti lidé stáli v řadě vedle sebe během inaugurace prezidenta Donalda Trumpa. Nejznámější je Elon Musk, ale byl tam také miliardář Peter Thiel, který říká, že opravdu vede „boj proti smrti“ a je rozhodnut nezemřít.

Eutanazie a přerušené těhotenství

Vyhroceným, často diskutovaným problémem, který se týká nás všech, ale lékařů zvláštním způsobem, je otázka eutanazie a přerušeného těhotenství. Jde o otázky zásadní, protože otázka života a smrti zásadní je. Proto musí být debata o nich vedena věcně, což předpokládá ujasnění pojmů a slov. Euthanasie je řecké slovo tvořené ze substantiva thanatos, smrt, předponou eu (nebudeme si to plést se zkratkou Evropské unie) s významem dobrý, přívětivý, jemný, zjemnělý. Známe slovo eufemismus pro jemnější, ne tak drsné vyjádření nějaké zlé skutečnosti, např. říkáme zesnul místo zemřel, byl společensky unaven místo ožral se apod.

Ženy se prý škrtnou

Jednou za čtyři roky v únoru se na knižním trhu stane něco zvláštního – platí to alespoň v případě knihy Když se z Harryho stala Sally. V únoru roku 2021 byla stažena z Amazonu, v témže měsíci roku 2025 byla vrácena do prodeje. V prvním případě nastupovala v USA Bidenova administrativa a zástupci internetového obchodu seznali, že kniha je nenávistná; v druhém případě nastoupila Trumpova administrativa a nyní znělo, že publikaci nelze nic vytknout. Autor Ryan T. Anderson v ní předložil kritické stanovisko k převládající péči o trans lidi a poukázal na ideologičnost zasahující výzkum a ohrožující nezletilé.

Co je svoboda řeči?

Americký historik literatury Stanley Fish nazval jednu ze svých nejvlivnějších knih There’s No Such Thing as Free Speech (Nic takového jako svoboda řeči neexistuje). Každý slovní projev vždy patří do nějakého politického kontextu, je „pod napětím“, k něčemu podněcuje, naráží na odpor. Předpokladem srozumitelné řeči jsou zamlčené stipulativní definice, které stanovují, co budeme v dialogu považovat za samozřejmé. V proslulém spise na obranu svobody řeči Johna Miltona Areopagitika (1644) najdeme tuto pasáž: „Jistě chápete, že když mluvím o toleranci a svobodě projevu, nemám na mysli katolíky. Ty totiž musíme vyhladit.“

Slzy evropského mandarína

Určitě už nějaký kulturní antropolog sepsal „dějiny pláče“. A pokud ne, měl by se do toho pustit. Pláč je velký emoční nástroj, prozrazuje mnohé a mnohé také zmůže. Někteří lidé pláčou s radostí, jiní slzy spíš skrývají, v některých kulturách je pláč posvátný, někde se pláče veřejně, jinde se doporučuje ho spíše potlačovat. Někomu se spouští každou chvíli, někdo se za něj stydí, někdo je jím dojat. Jiný se cítí, když pláčou druzí, spíš trapně. Na konci Mnichovské bezpečnostní konference se dal do pláče její organizační předseda Christoph Heusgen, kariérní diplomat ve službách evropského superstátu, někdejší poradce kancléřky Merkelové.

Inteligentní život může být na planetách podobných Zemi běžný, tvrdí vědci

Jsou mimozemšťané skuteční? Mléčná dráha by mohla mít 40 miliard planet o velikosti Země, ale mnoho evolučních vědců předpokládá, že inteligentní život je mizivě vzácný. Nová studie toto přesvědčení vyvrací a navrhuje, že evoluce člověka byla pouze přirozeným planetárním procesem, který může probíhat a pravděpodobně probíhal i na jiných planetách podobných Zemi, píše Forbes. V červenci vědci naznačili, že tektonika zemských desek může být klíčovým důvodem, proč zde existuje složitý život, ale jinde ne.

Miluj lidstvo a zapomínej na blízké

Kvůli Trumpovi jsou prouprchlické organizace, včetně těch působících v České republice, ze dne na den téměř bez peněz. Nelze pochybovat, že mnoho lidí přijalo takovou zprávu s uspokojením a možná i škodolibostí, nejeden byl možná udiven, co nám to Američané všechno platili. Ale byly a jsou nepochybně i reakce jiné, provázené rozhořčením, smutkem a lítostí, že svět, který odmítá solidaritu s těmi nejubožejšími, tedy s uprchlíky, je horší a stává se krutějším a nelítostnějším. Protože přece ty organizace pomáhající uprchlíkům jsou založeny na humanismu, na solidaritě s druhými, na altruismu.

Praha chce ještě více přiškrtit magistrálu. plánuje na ní víc cyklostezek a stromů

Praha připravuje rekonstrukci severojižní magistrály v Sokolské a Legerově ulici, kde mají přibýt přechody, 120 stromů či oddělené cyklostezky. Návrh studie úprav představili zástupci magistrátu, Prahy 2 a Technické správy komunikací (TSK), která projekt připravuje. Úpravy mají přinést zklidnění dopravní tepny, ale zároveň by neměly mít zásadní vliv na její průjezdnost. Studie zahrnuje i rekonstrukci blízké Ječné ulice a město také připravuje úpravy dalších částí magistrály.

Odvaha být přítěží

Prezident Petr Pavel se soustavně vyslovuje ve prospěch eutanazie, znovu v polovině ledna tohoto roku. Pronesl, že si přeje co největší kontrolu nad svým životem. Chtěl by odejít důstojně, tedy způsobem, který si sám zvolí. „Rád se rozhoduji o svém vlastním životě.“ A dodal, že by byl nerad „přítěží pro své okolí“. Prezident v těch několika poznámkách shrnul motivy, které se v souvislosti s eutanazií tradičně zmiňují. Přesto stojí za to, podívat se na věc blíže, už proto, že nejde jen o eutanazii. To, jak uplatňujeme zmíněné výroky na veřejnosti, odráží to, jak se stavíme k životu, jako jednotlivci i jako společnost.

Musk chce propojit lidský mozek s počítačem, léčit slepotu nebo epilepsii

Ambicí společnosti Neuralink amerického miliardáře Elona Muska je pomocí čipových implantátů propojit lidský mozek s počítačem. Toto spojení by pak mělo pomoci například ochrnutým lidem ovládat chytré telefony nebo počítače nebo slepým lidem vrátit zrak. Do budoucna Musk doufá, že Neuralink bude schopen řešit i další nemoci, jako je schizofrenie a epilepsie. Před rokem, 28. ledna 2024, společnost Neuralink oznámila, že byl prvnímu člověku implantován její mozkový čip.

„Chtějí všechno hned a nebojí se žít na dluh.“ Roste podíl mladých Čechů, kteří nesplácejí své závazky

Mezi lidmi, kteří mají problémy se splácením svých závazků, se v posledních letech zvyšuje podíl mladých ve věku mezi 18 až 30 lety. Platí to zejména pro nesplácení krátkodobých půjček. Vyplývá to z ankety ČTK mezi inkasními agenturami. Počet mladých neplatičů roste, potvrdila výkonná ředitelka Asociace inkasních agentur Jana Tatýrková. V celkovém vyjádření to podle ní znamená pokles věkového průměru o jeden až dva roky.

Porno není dokument BBC o životě zvířat

Budeme mluvit o sexu. Kdysi jsem si myslel, že o sexu se má mluvit co nejvíc a co nejotevřeněji, že to věci velmi prospívá. Nyní, když jsem trochu starší, tak už si tím nejsem tak jistý, naopak se začínám přiklánět k názoru, že se o sexu mluví až příliš a že se o něm mluví špatně. A také že když je sex všude, tak výsledek je, že mizí tam, kde být má. Ale to samozřejmě bude tím stárnutím. Přesto jsem na sebe vzal to břímě podniknout salonní výpravu do světa, bez jehož existence by tady nikdo z nás nebyl. Ani moji milí hosté: dámy Julie Gaia Poupětová, sexuální koučka, publicistka Klára Elšíková, jež vydala knihu Pacanka, a pak nestor české sexuologie – profesor Petr Weiss.

Pocit duše po katastrofě

V noci z 25. na 26. listopadu roku 1967 došlo v lisabonské oblasti k jedné z nejvíc ničivých evropských povodní 20. století. Zahynulo při ní asi 500–700 lidí. Skutečný počet se nepodařilo zjistit, protože portugalská vláda neštěstí bagatelizovala a mrtvoly byly odplaveny do moře. Šlo o druhou největší přírodní katastrofu po zemětřesení roku 1775. Portugalsko byla v té době chudá země s přelidněným venkovem, a tak se lidé stěhovali, jak už to bývá, do velkých měst. Tam si stavěli svá příležitostná obydlí v místech, která byla z různých důvodů nevyužitelná, kromě jiného v plochých říčních nivách přecházejících až do moře.

VIDEO: Emotivní moment v krvavé válce. Rus a Ukrajinec si na konci smrtelného boje vyjádřili úctu

Uprostřed nelítostných bojů na Ukrajině zachytila kamera na břiše ukrajinského vojáka lidský moment. Dramatické video ukazuje souboj ruského a ukrajinského vojáka, na jehož konci Ukrajinec padá k zemi a prosí nepřítele, aby ho nechal v klidu odejít. „Sbohem, byl jsi lepší,“ rozloučí se. K souboji muže proti muži došlo uprostřed ruin domů kdesi na ukrajinské frontě. Podle serveru Daily Mail, který na video upozornil, pochází pravděpodobně z okolí Trudove v Záporožské oblasti.

Hledání třetí ponožky

Syn pomáhá starému otci při oblékání. Podává mu ponožky. „Ale kde je třetí?“ podivuje se otec. Scéna pochází z knihy Starý král ve vyhnanství od rakouského spisovatele Arna Geigera. Autor v knize popisuje péči o svého dementního otce. Třetí ponožka je jedna z výzev, před niž stárnoucí rodiče své děti skutečně mohou stavět. Situaci lze vyřešit dvěma způsoby. Na otce můžeme štěknout: „Máš snad tři nohy?“ Alternativou je začít s tátou chybějící ponožku opravdu hledat. Podle přední švýcarské lékařky a autorky klasických studií věnovaných různým typům demence Irene Bopp-Kistlerové neexistuje správná reakce.