Loňský průzkum CzechSex zjistil, že u nás 54,4 procenta mužů ve věku 18–25 let nikdy nemělo pohlavní styk, u žen to bylo 30 procent. Nízká míra sexuální aktivity u mladých lidí překvapila výzkumníky vzhledem k tomu, že příležitostný sex s sebou již dávno nenese společenské stigma a zdálo by se, že seznamování s široce dostupnými digitálními aplikacemi jako Tinder bude jednodušší než kdy předtím. To se ovšem evidentně neprojevuje v realitě tak, jak bychom očekávali.
Nástup dostupného internetu značil natolik zásadní změnu fungování lidského společenství, že jsme tímto milníkem definovali celou jednu generaci: Z neboli iGen, internetové pokolení digitálních domorodců, již nezažili svět bez všudypřítomných chytrých telefonů a sociálních sítí. My ostatní, kteří pamatujeme nejen dobu před internetem, ale i počátky této technologie, můžeme v posledních letech zažívat určité déjà vu: v podobě umělé inteligence opět přichází proměna, zatím pouze v zárodku, ale je již téměř jisté, že bude stejně dramatická, ne-li víc.
Ještě donedávna mohli mnozí shodit se stolu americké výtky na adresu Evropy kvůli omezování svobody projevu jako republikánský narativ a konspirační teorii. Do této představy nicméně zasáhl v květnu britský týdeník The Economist, který se tématu detailně věnoval a došel k závěru, že evropský problém je skutečný. Tento týden přišla nová rána, když to stejné konstatoval další liberální plátek: americký The Atlantic. Tomu rozhodně nikdo nemůže vyčítat náklonnost k republikánům a současné administrativě.
Před měsícem jsem v článku „Zamilovat se do stroje“ citoval varování psychologa Michaela Inzlichta před nekonečnou empatií a přílišnou úslužností velkých jazykových modelů. Umělá inteligence je natolik vřelá a povzbuzující, že se s ní uživatelé, často osamělí, baví čím dál častěji a popisují dokonce pučící vztahy, v některých případech i emocionální závislost. Objevila se i řada svědectví o tom, že modely nadšeně přiživovaly zjevně iluzorní či přímo psychotické představy konverzačních protějšků, což bludy dále posilovalo, a několik nešťastníků kvůli tomu muselo být i hospitalizováno.
Jsme rozhádaní, protože se spolu nebavíme, anebo protože naopak mluvíme až příliš? Přeceňují se slova, komunikace a konsenzus? Proč v politice nenajdeme výrazné osobnosti? A potřebujeme náraz, aby se věci ve společnosti začaly měnit? O tom se diskutovalo v sobotu 9. srpna ve Stodole myšlenek na festivalu Krásný ztráty ve středočeských Všeticích.
Již několik let se v Evropské unii projednává regulace, jejímž deklarovaným cílem je ochrana dětí před sexuálním zneužíváním. To zní chvályhodně pouze do chvíle, než si uvědomíme, že součástí návrhu, jenž je známý pod názvem „chat control“, je i oslabení principu koncového šifrování online komunikace a povinnost poskytovatelů automaticky prohledávat soukromé zprávy, e-maily a skupinové chaty na WhatsAppu či Signalu ve jménu detekce dětské pornografie a jiných podezřelých materiálů.
Pakliže bychom se zeptali na to, co definuje západní civilizaci, svoboda by se na žebříčku nejčastějších odpovědí umístila jistě vysoko. Těžko si představit zemi, jež by byla autoritářská a zároveň „západní“ v kulturním smyslu. Ostatně když diskutujeme o tom, co Západ ohrožuje, jde povětšinou o síly tyranie, ať už ve formě rozpínavých zahraničních nepřátel, anebo vnitřních aktérů, jejichž ideologie, populismu či náboženského fanatismu se obáváme právě proto, že by mohly vést k nesvobodě. Narazíme ovšem na značné úskalí, pokud bychom chtěli na bedra svobody naložit celou váhu civilizačního určení.
Americký viceprezident J. D. Vance se letos vydal na rodinnou dovolenou do panského sídla v regionu Cotswolds ve Velké Británii. Kromě objevování „nádherné krajiny“ jihozápadní Anglie navštívil také leteckou základnu RAF, kde pozdravil americké vojáky a setkal se s řadou místních státníků – mj. s britským ministrem zahraničí Davidem Lammym, s nímž si zašli na ryby (ministrovi za to teď hrozí pokuta ve výši až dva tisíce liber, neboť chytali bez náležitého rybářského povolení). Společně s Lammym také minulý týden uspořádali tiskovou konferenci.
„Nenávist do společnosti nepatří,“ prohlásila v úterý ministryně spravedlnosti Eva Decroix ve videu, v němž poukazuje na fakt, že nový zákoník bude zpřísňovat předsudečné trestné činy. „Proč? Protože je to správné,“ deklaruje, aniž by krok nějak blíž vysvětlila. „Je to spravedlivé. A spravedlnost musí být spravedlivá,“ dodává s úsměvem učitelky v mateřské škole. Necháme stranou podivně infantilní komunikační styl ministryně. Důvodem pro prázdné floskule totiž nemusí být nutně sklon nahlížet na své diváky jako na malé děti.
„Ta láska / tak prudká / tak křehká / tak něžná / tak zoufalá / Ta láska / krásná jako den / a špatná jako počasí / když počasí je špatné,“ napsal Jacques Prévert. Básníkovy verše svými protiklady vyjevují, proč zamilovanost nelze považovat za prostou emoci – jde o širší zchvácení mysli a těla, jež jiným citům po všech stránkách velí a neúprosně směřuje pozornost a vnitřní rozpoložení k objektu naší touhy. Máme radost, když se na nás dotyčná osoba usměje, úzkostníme z toho, co si o nás pomyslí, a jsme zarmouceni, pokud nemá zájem.
V neděli zveřejnil server Novinky.cz článek s titulkem „ANO: Pokud povládneme, paragraf trestního zákoníku namířený proti Rusku zrušíme“. Reagoval tak na prohlášení místopředsedy hnutí (a stínového ministra spravedlnosti) Radka Vondráčka o tom, že v případě vítězství a sestavení vlády plánuje ANO zrušit „gumový paragraf“, jenž byl schválen ve formě přílepku k zákonu o pomoci Ukrajině (lex Ukrajina VII) a bude kriminalizovat neoprávněnou činnosti pro cizí moc. Není jasné, co „neoprávněná činnost pro cizí moc“ znamená.
Vzdělání je to, co přetrvává i ve chvíli, kdy jsme zapomněli vše, co jsme se ve škole naučili. Tento aforismus se v Česku mnohdy připisuje Karlu Čapkovi, v zahraničí zase Albertu Einsteinovi (Einstein větu skutečně zmínil v proslovu z roku 1936, ale sám se odkazoval na blíže nespecifikovaného rozumbradu). Nezáleží na tom, kdo s těmi slovy přišel; podstatné je, že s sebou nesou jistou pravdu a poukazují na zásadní rozměr vzdělávání, jenž není zcela zřejmý.
Evropské nařízení o digitálních službách neboli DSA (anglická zkratka pro Digital Services Act) nabylo účinnosti loni v únoru. Někteří v regulaci spatřují konec Divokého západu na internetu, kde si sociální sítě mohly dělat, co se jim zlíbí, a nemusely se nikomu zodpovídat. Jiní věc považují za nebezpečný nástroj cenzury, který ohrožuje demokracii. Ačkoliv DSA již platí, ještě jsme u nás nepřijali prováděcí zákon, jenž by zmocnil národního digitálního koordinátora, kterým má být Český telekomunikační úřad (ČTÚ). Zákon je v tuto chvíli zaseklý v Poslanecké sněmovně a není jasné, zda se do voleb stihne schválit.
Podle Světové zdravotnické organizace zahyne ročně v Evropě přes 175 tisíc lidí následkem horka. Pro srovnání, toto číslo je třikrát vyšší než každoroční počet obětí střelby ve Spojených státech. Podle epidemiologa Malcolma Mistryho z Londýnské školy pro hygienu a tropické lékařství působí častější vlny veder jako „tichý zabiják“, doléhají především na starší osoby a zasahují velká města napříč starým kontinentem – Milán, Barcelona, Paříž, Londýn a Řím jsou mezi nejvíce postiženými. Mnozí znepokojivé statistiky berou jako důkaz zhoubného vlivu klimatické krize a další podnět pro ještě horlivější úsilí o snižování emisí a dekarbonizaci.
V sobotu 17. května letošního roku zaparkoval pětadvacetiletý Guy Edward Bartkus svůj stříbrný sedan za reprodukční klinikou v americkém Palm Springs. Krátce nato odpálil v autě nálož, čímž zabil sebe, zranil čtyři kolemjdoucí a zdevastoval budovu kliniky. O dva týdny později byl zatčen Bartkusův komplic Daniel Park, jenž pachateli předtím dodal víc než sto kilo dusičnanu amonného k výrobě výbušniny. Na konci června ve vazbě spáchal sebevraždu.
Příští týden uplyne jeden rok od násilných nepokojů ve Velké Británii. Ty začaly loni 30. července v Southportu, rozšířily se do ostatních měst v Anglii a Severním Irsku a pokračovaly až do 5. srpna. Spouštěčem byl brutální útok na taneční lekci pro děti o den dříve, kde byla ubodána tři děvčátka, ve věku 6, 7, a 9 let, a další byla vážně zraněna. Vrah, v té době sedmnáctiletý, Axel Rudakubana byl rozený Brit, jeho rodina však přišla do země ze Rwandy z řad křesťanských Tutsiů.
Do voleb nezbývají ani tři měsíce a nelze si nevšimnout podivné kvality, která letošní klání provází: bezobsažnost. Ani jeden ze dvou favoritů zatím nezveřejnil program – s tím si máme počkat až na září – a ačkoli billboardy s vágními hesly stojí a kandidáti objíždějí republiku, nedá se říct, že by se nějak věcně diskutovalo o konkrétním směřování země, o reformách, jež je třeba prosadit, o daních, o rozpočtu a podobně, což by volič, zvlášť je-li nerozhodný, už v této chvíli očekával.
Po dalším abnormálně teplém jaru a katastrofálně horkém červenci, což se poznalo tak, že byla zima a pořád pršelo, konečně vylezly paprsky. To je dobré. Na konci paprsků jsou letní těla jim vystavená. To už tak dobré není. V zimě si lze ještě leccos namlouvat. Holá pravda letních těl zabíjí poslední molekuly důvěry v to, že to s námi ještě dobře dopadne. Zabije je tak, že si na ně lehne a pak je rozmačká. Ale co už. Národ tekutého chleba si v plavkách nezaslouží vypadat líp. Body positivity se v české kotletě nějak zásadně prosazovat nemuselo. Než sem dorazilo, už tu dávno bylo.
„A přece se točí!“ Zvolání, jež z úst Galilea Galilei pravděpodobně nikdy nezaznělo, se stalo symbolem nezlomného vědeckého ducha, prahnoucího po pravdě tváří v tvář tmářství církevního dogmatismu. Osvícenský mýtus neposkvrněné vědy, která vzdoruje mocenskému útlaku a pověrčivosti, přežil staletí a promítá se i do dnešních diskusí o dezinformacích a roli expertů ve společnosti. Jenže ani zde, ani u Galilea to není úplně tak přímočaré, jak se traduje. Galileo se sice stal obětí inkvizičního procesu, ale nemalou vinu na tom nesli jeho učení kolegové.
Při příležitosti francouzského státního svátku, jenž připomíná dobytí Bastily, získala tento týden titul rytířky Řádu čestné legie i Gisèle Pelicotová, oběť hrůzného sexuálního zneužívání. Její manžel ji po desetiletí přimíchával do jídla a pití prášky na spaní, aby ji pak bezvědomou nechal znásilňovat neznámými muži, což si sám nahrával na video. Vše vyšlo najevo, když pachatele zatkla policie v nákupním středisku, kde se pokoutně snažil ženám fotit pod sukněmi, zabavila mu počítač a tam našla tisíce fotek a videí znásilňované Pelicotové.
Neuplyne týden, aniž bychom se nedozvěděli o nějaké pozoruhodné či skandální novince ze světa velkých jazykových modelů. Vývoj umělé inteligence postupuje neúprosným tempem a je třeba se začít smiřovat se skutečností, že již nejde o pouhý módní výstřelek, jenž brzy odezní a bude nahrazen něčím jiným, ale že se nová technologie stává součástí života, rozpínající se do čím dál více oblastí naší existence. Není přitom vůbec jasné, jaké dopady to na lidstvo bude mít – o to více, že vývoj probíhá za pochodu a testovými subjekty jsme my všichni.
V polovině šedesátých let vytvořil Joseph Weizenbaum, německo-americký informatik z MIT, počítačový program ELIZA. Šlo o ranou podobu jazykového modelu, prvotní příklad toho, čemu bychom dnes řekli chatbot. Program pojmenoval podle postavy Elizy Doolittlové z Shawovy hry Pygmalion, prostořeké pouliční květinářky, které se ujme profesor Higgins a kvůli sázce ji naučí mluvit natolik vznešeně, že ji místní smetánka začne považovat za vévodkyni. Weizenbaumova ELIZA byla naprogramovaná tak, aby napodobovala rogeriánského psychoterapeuta.
