Adam Růžička - redaktor a komentátor

/

Pochází z Třebíče. Vystudoval bakalářskou psychologii na Masarykově univerzitě v Brně, magisterský stupeň dokončil na University College London ve Velké Británii, kde do roku 2018 působil v rámci stipendia ESRC jako výzkumník v kognitivní neurovědě se zaměřením na lidskou řeč. Poté působil pět let jako ředitel Institutu H21 v Praze, v němž se mimo jiné zaměřoval na problematiku svobody slova a dezinformací; svou práci v oblasti integrace kognitivní vědy a demokratické teorie publikoval v odborných časopisech Critical Review a Frontiers in Political Science. Publicisticky působí od roku 2017, jeho texty se objevily mimo jiné v České pozici LN, Deníku N či měsíčníku Reportér. Redaktorem na plný úvazek se stal zkraje roku 2025 v Aktuálně.cz, odkud v červenci přestoupil do Týdeníku Echo. Téhož roku také z angličtiny přeložil knihu Technologická republika. 

Články autora

Ne, Evropa nebude prvním AI kontinentem. Zvykli jsme si, že si vzájemně lžeme

Evropská komise minulý týden vyhlásila výzvu k vybudování až sedmi „AI gigatováren“. Předsedkyně Komise Ursula von der Leyenová při té příležitosti zopakovala ambici, podle níž se Evropa chce stát „prvním kontinentem umělé inteligence“. Nová iniciativa má „odemknout investice přesahující 30 miliard eur“, a posílit tak „technologický leadership Evropy, její odolnost a strategickou autonomii“. Právě probíhá výběr projektů.

Nenávist jako alibi

Islámský terorismus se v poslední dekádě etabloval jako poněkud ponurý, ale jinak ustálený rys západní Evropy. Jde o typ události, u níž si lze poměrně bezpečně vsadit, že se někde v průběhu roku objeví, pravděpodobně to bude v jednom ze starobylých hlavních měst, a už jen málokoho to skutečně překvapí. Betonové zátarasy na bulvárech a náměstích, jež sice podvědomě stále připomínají možnost dalšího útoku, se staly trvalou součástí městského mobiliáře a už dávno nešokují, stejně jako útoky samotné postupně zevšedněly a proměnily se v samozřejmý díl evropského koloritu.

Baron Prášil profesorem na Cambridge

Starobylou univerzitou v Cambridge otřásá nebývalá kauza. Jedna z tamních celebrit, profesor „sociologie vzdělávání“ Jason Arday čelí závažnému podezření z plagiátorství. Ukázalo se totiž, že významnou část své doktorské disertace opsal od jiné studentky – téměř identické pasáže se objevily na 180 místech závěrečné práce – a že se také v dalších odborných publikacích silně inspiroval jinými akademiky, aniž by je citoval.

Singularita je prý tady. Zajímá to ještě někoho?

„Právě teď se nacházíme v singularitě. Tohle je ta chvíle,“ prohlásil Sam Altman na konci minulého týdne – a, což je fascinující, nevyvolalo to téměř žádný povyk. Ještě před několika lety by se něco podobného nestalo. Šéf společnosti OpenAI, která stojí na špici vývoje umělé inteligence a provozuje ChatGPT, tehdy musel zvažovat každé slovo. Svět pozorně sledoval jakýkoliv náznak o tom, že se technologie vyvíjí nebezpečně rychle a stroje se vzdalují lidské kontrole. Pamětníci si možná vybaví ani ne tak dávné debaty o tom, zda mají pokročilé modely vůbec dostat přístup k internetu a externím nástrojům.

Inteligentnější jsme už byli

Zkraje osmdesátých let si novozélandský filozof James Flynn všiml podivuhodné skutečnosti: vydavatelé inteligenčních testů museli vždy po několika letech přenormovat výsledky a upravovat skladbu otázek, protože respondenti byli postupem času v jejich řešení čím dál lepší. Zdálo se, že s každou novou generací roste i inteligence – nebo přinejmenším ty schopnosti, které inteligenční testy zachycují. Filozof tento posun systematicky popsal nejprve ve Spojených státech a následně i v několika dalších západních zemích. Posléze byl obdobný vývoj vypozorován také u jiných států, včetně Číny a Indie, a najdeme jej rovněž v datech z České republiky.

Hoax století

Kromě toho, že pořádá zimní setkávání elit v Davosu, vydává Světové ekonomické fórum každoročně také zprávu o globálních rizicích. Jde o destilát předpovědí vyšších stovek až tisíců expertů z různých oborů i koutů světa, kteří se pokoušejí odhadnout, co nás v nejbližších letech bude nejvíc ohrožovat. Když se zkraje roku 2024 sestavoval žebříček hrozeb pro následující dva roky, na prvním místě se umístily „misinformace a dezinformace“. Období je za námi, a můžeme tedy bilancovat.

Vražda Ann Widdecombeové jako apel proti lhostejnosti

Hrozba politického násilí se stává vážnou ve chvíli, kdy zevšední. Veřejná démonizace oponentů, živená přepjatými hyperbolami o existenčním nebezpečí či konci demokracie, se promění v běžný kolorit politické kultury. Spolu s ní se začne tolerovat i fantazírování o atentátu jako o prostředku, který by problém jednou provždy vyřešil, čímž dochází k prolomení důležitého tabu: to, co bylo ještě nedávno nemyslitelné, se náhle stává představitelným, a tedy i možným.

Špinavost v europarlamentu

Ostuda. Porážka soukromí. Fraška, která poškozuje demokracii. To nejšpinavější, co jsem zažil. Totální prasárna. Tak znějí namátkou vybrané reakce českých i zahraničních europoslanců na velice nestandardní hlasování Evropského parlamentu z minulého týdne. To vrátilo do hry masové šmírování digitálního prostoru známé jako Chat Control 1.0. Jde o výjimku ze směrnice ePrivacy, která jinak chrání důvěrnost elektronické komunikace a zakazuje poskytovatelům – zde si představme zejména americké technologické giganty jako Facebook, Google nebo Microsoft – svévolně prohledávat obsah soukromých zpráv.

Špinavý Chat Control může ohrozit EU

Ve filmu Sázka na nejistotu komentuje jedna z postav složité bankovní nástroje, které stály v pozadí krachu amerického nemovitostního trhu a vedly ke globální finanční krizi roku 2008: „Je to docela matoucí, že? Začínáte se nudit? Nebo si připadáte jako idiot? To je ale přesně záměr. Wall Street ráda používá složitý a matoucí jazyk, aby ve vás vzbudila dojem, že tomu, co dělá, rozumí jen ona. Nebo ještě lépe: abyste ji prostě nechali sakra na pokoji.“ Člověk nemusí být kovaný euroskeptik, aby si zmíněné vztáhl ke komplikovaným postupům, jimiž se rozhoduje v orgánech Evropské unie.

Konec světa přijde pomalu

Když hodíte žábu do hrnce s horkou vodou, okamžitě vyskočí. Když ji dáte do vody vlažné a tu pak pozvolna přivedete k varu, vyskočí taky. Ať se mezi lidmi traduje, co chce: žáby ve skutečnosti nejsou úplně stupidní. Německý fyziolog Friedrich Goltz sice ve svých experimentech z 19. století několik žab takto opravdu vařil až k smrti a je pravda, že nehnuly ani brvou; nicméně aby se tak stalo, musel jim předtím chirurgicky odebrat velkou část mozku. Zdraví jedinci si to totiž líbit nenechali. Až tedy zase uslyšíte apel na to, abychom nebyli jako pomalu se vařící žáby, vězte, že řeč je o žábách lobotomizovaných.

Buď chlap!

Na příběhu padající porodnosti je cosi smutného a nadějného zároveň. Nadějná je skutečnost, že rostoucí bezdětnost (a jednodětnost) zjevně není stavem, který by si většina lidí přála. Podle poslední Zprávy o rodině, kterou si nechává zpracovávat MPSV, chce dlouhodobě zůstat bez potomků pouze jeden z deseti dosud bezdětných respondentů ve věku 25 až 44 let; většina z dotazovaných se naopak po vzoru všech Čechů přiklání k modelu dvoudětné rodiny. Čili, jak se říká v korporátní sféře, je tu „prostor pro zlepšení“.

Bůh, válka a memy

Na konci května přišel magazín Time s otázkou na první pohled bizarní: kdo vyhrál „válku memů“ – Írán, nebo Spojené státy? V konfliktu na Blízkém východě si totiž znepřátelené strany vyměňovaly nejen balistické rakety, ale také ironizující videa, posměšné obrázky a další formy virálně šířeného digitálního obsahu. Nicméně i tady šlo v důsledku o vážnou věc: ve hře bylo globální veřejné mínění, jež je v moderním konfliktu stejně důležité jako munice nebo převaha na bojišti.

Chvála mírnosti

Moudrost, spravedlnost, statečnost, mírnost. Pamatuji si, když jsem si poprvé coby žák četl o čtyřech kardinálních ctnostech; myslím, že to bylo v Lewisově K jádru křesťanství. A zvlášť živá je má vzpomínka právě na mírnost, neboť v tehdejším výčtu, stejně jako dlouho potom, překvapovala svou zdánlivou slabostí. Téměř jako by někdo položil hádanku: „Co do řady nepatří?“ Mírnost se mezi zbylými, působivými giganty hodnotových kvalit jevila jako chudý příbuzný, součást nesourodého 3 + 1, kterou tam někdo dodal, protože se mu nelíbilo liché číslo a potřeboval něco do počtu.

SpaceX aneb věřit v budoucnost

„Kdyby mi někdo řekl, že se tohle stane, odvětil bych mu: Chlape, ty musíš kouřit skutečně dobrý crack,“ prohlásil Elon Musk v pátečním projevu poté, co jeho společnost SpaceX vstoupila na burzu v největším IPO v dějinách. „SpaceX jsem dával méně než desetiprocentní šanci, že vůbec uspěje. Všem jsem říkal: nejspíš to selže, ale měli bychom to zkusit, protože pokud tu nebude nová společnost, která se vydá do vesmíru, nikdy se z nás nestane ‚vesmíroplavebná‘ civilizace,“ dodal.

Budeme dál měnit soukromí za pohodlí

Na podzim loňského roku jsme zažili intenzivní debatu o návrhu evropské regulace pro boj s dětskou pornografií, známém jako Chat Control. Ten v některých verzích hrozil plošným skenováním privátní on-line komunikace. A nejde jen o tuto regulaci. Podobná logika se dnes vrací v debatách o ověřování věku na internetu, digitální identitě, automatickém rozpoznávání obličejů a jiných bezpečnostních nástrojích, které se zavádějí pod ušlechtilými hesly, ale mohou zásadně proměnit vztah mezi občanem, státem a technologickými platformami. O ohrožení soukromí diskutují Jan Vobořil, Cecílie Jílková, Petr Gangur a Petr Koubský.

Zadostiučinění skotské dívky aneb fact-checkeři zase klamali

„Video z Británie nezachycuje dívku napadenou imigrantem,“ píše se ještě dnes (14. 6. 2026) v titulku na oficiálních stránkách CEDMO, „factcheckerské“ platformy při Univerzitě Karlově. Je ovšem otázka, jak dlouho článek na stránkách vydrží, neboť se minulý týden po soudním řízení ukázalo, že ve skutečnosti je tomu přesně naopak, než hlásají čeští ověřovatelé pravdy a lži. Pro připomenutí – jde o případ z loňského září, kdy se virálně začalo šířit video z města Dundee ve Skotsku. Na záběrech byla vidět rozrušená dívka, která v ruce držela nůž a sekeru, zatímco kolem ní probíhal konflikt se dvěma dospělými cizinci (...).

Stinná strana empatie

Tragickým symbolem migrační krize roku 2015 se stala fotografie z 2. září, na níž bylo bezvládné tělo utonulého dvouletého Alana Kurdího, vyplavené na pláži u tureckého Bodrumu. Rodina tohoto syrského chlapce kurdského původu se pokoušela dostat na řecký ostrov Kos a při ztroskotání člunu zahynuli kromě něho i jeho matka a starší bratr. Snímek mrtvého batolete ležícího tváří v písku se dostal na titulní strany světového tisku a odezva šokované veřejnosti i politiků se dostavila okamžitě: charitativní příspěvky na pomoc uprchlíkům se zvýšily o tisíce procent (...).

Bitva narativů v Paříži

„Bitva narativů je v plné síle. Naše země se opakovaně stávají cílem,“ hlásal na začátku května příspěvek Evropské komise na sociálních sítích: „Je na čase jednat a vyprávět příběhy, které nás posílí. Žijme vlastní příběh! Chraňme to, na čem záleží – naši demokracii.“ Tato poněkud vágní a patetická textace by sama o sobě nevzbudila příliš pozornosti, kdyby k ní komisní tvůrci euroobsahu po vzoru moderních trendů nepřiložili i názorný mem na dovysvětlenou. Z něho je pak zřejmé, co se nám z Bruselu snaží sdělit.

Společnost ztratila pud sebezáchovy

Pracovní název při přípravě tohoto Salonu byl „Tahle země není pro mladý“, bráno nikoli jako hodnotící soud, ale jako popis. V České republice, ale i jinde na světě dochází k výraznému stárnutí společnosti. Souběžně tu najdeme dva jevy: na jedné straně dramatický propad porodnosti – v posledních letech u nás úhrnná plodnost padá jako kámen. A na té druhé rostoucí délku dožití a zvyšující se podíl seniorů v populaci, což se v horizontu deseti až patnácti let bude ještě násobně zhoršovat s tím, jak početná generace Husákových dětí začne odcházet do důchodu.

V zrcadle je lhář

„Tajemství vládnutí spočívá v tom, jak spojit víru ve vlastní neomylnost se schopností učit se z minulých chyb.“ Tak zní jeden z principů, skrze něž si v dystopickém světě románu 1984 udržuje Strana moc nad obyvatelstvem. Jde o projev doublethinku, klíčového psychologického nástroje, jenž nutí své oběti věřit zjevným protimluvům (svoboda je otroctví, mír je válka atd.), čímž podlamuje jejich vůli k odporu, neboť jim tak deformuje smysl pro vnímanou realitu a důvěru ve vlastní úsudek. Stoupenci Velkého bratra v tomto ohledu vynikají (...).

Sociální sítě jako cigareta pro děti

Společnost Meta, která provozuje Facebook, Instagram a WhatsApp, prohrála tento týden hned dva soudní spory ve věci ochrany dětí. V úterý v Novém Mexiku vyměřila porota firmě pokutu 375 milionů dolarů za klamání uživatelů ohledně rizik platforem, které „ohrožovaly nezletilé a vystavily je sexuálně explicitnímu obsahu i kontaktu se sexuálními predátory“. A následující den v Los Angeles shledal jiný soud firmy Meta a Google zodpovědnými za to, že design sítí Instagram a YouTube byl záměrně navržen tak, aby vytvořil u dětských uživatelů závislost.

Osvobodili bychom Afromana v Evropě?

Někomu může připadat forma Afromanova odporu nepatřičná. Vulgární texty, osobní útoky, nadsázka hraničící s nevkusem. Ale právě takové případy jsou lakmusovým testem svobody slova, ne-li přímo jejím definujícím rysem: v demokracii by jednotlivec měl mít možnost utahovat si z moci. Zvlášť pokud jde o ozbrojené složky státu, které vám bezdůvodně vyrazí dveře. Před několika dny se v Ohiu uzavřel soudní případ, který jako by vypadl ze starých časů – z doby, kdy se spory o svobodu slova ještě rámovaly přes jasnou šablonu: malý svobodomilný jednotlivec proti kolosu represivní moci.

Nastal čas přiznat dětem volební právo

Jen málo milníků v dějinách demokracie je tak zásadních jako postupné rozšiřování volebního práva. Cesta vedla od absolutistické vlády panovníků přes zapojení šlechty a urozených k bohatým měšťanům, od nich k nemajetným mužům, od mužů k ženám, od většinové populace k etnickým menšinám – a tak dále, krok za krokem, až k ideálu univerzálního práva volit. Ten nacházíme ve Všeobecné deklaraci lidských práv OSN z roku 1948, jejíž preambule hovoří o „nezcizitelných právech všech členů lidské rodiny“ jakožto „základu svobody, spravedlnosti a míru ve světě“.

Mladí muži generace Z jsou tmáři. Akorát že vůbec

Zásadní komplikace přijde ve chvíli, kdy se podíváme na rozložení odpovědí v konkrétních zemích. Vezměme onu stěžejní otázku, zda by se manželka měla vždy podřídit manželovi. V Indonésii s ní souhlasí 66 % dotázaných, v Malajsii 60 %, v Indii 52 %, zatímco ve Švédsku jsou to 4 %, v Maďarsku 6 %, v Nizozemsku 6 %. V neděli na MDŽ se nám dostalo šokující zprávy. „Skoro třetina mužských respondentů generace Z souhlasí s tvrzením, že žena by se vždy měla podřídit svému manželovi,“ reportoval kanál ČT24 výsledky průzkumu veřejného mínění.

Když už se navzájem nepotřebujeme

V čase nebývale tuhé zimy se v závětří k sobě tiskne několik dikobrazů. Vzájemně se mezi sebou pokouší uchovat to málo tepla, co ještě mají, ovšem čím těsněji se snaží přimknout, tím více svými ostny bodá jeden druhého. Žádný se nemůže odvrátit úplně, protože by umrznul, pročež ustavičně přešlapují a hledají tu správnou vzdálenost, chyceni mezi dvěma zly, která musí vyvažovat a trpět, aby vůbec přežili. Krátkým podobenstvím o mrznoucích dikobrazech nastiňuje v polovině 19. století Arthur Schopenhauer svůj pesimistický pohled na lidské společenství.

Tvořivost jako technikálie

Několikrát jsem si za poslední měsíc vzpomněl na film Oliheň a velryba od režiséra Noaha Baumbacha z roku 2005. Jde o drama s prvky černé komedie, které pojednává o rodině po rozvodu. Bývalí manželé se rozestěhují, hledají si nové protějšky a jejich dva dospívající synové se v celé situaci notně ztrácejí – podobně jako ve světě kolem, který ostatně v adolescenci začíná nabývat dospělých obrysů, jichž je dětství ve své nevinnosti ještě ušetřeno.

Když nás stát „šťouchá“ ke štěstí

V devatenáctém století bylo v restauracích Velké Británie módou dekorovat vnitřek porcelánových pisoárů na pánských záchodcích obrázkem včely, který se maloval kousek od děrovaného odtoku. Jednak šlo o sofistikovaně zaobalený pubertální humor viktoriánských gentlemanů (včela se latinsky řekne Apis, což je podobné anglickému „a piss“), jednak to mělo i jisté praktické důvody – obyčejně málo soustředěným pánům se totiž najednou naskytl jasný cíl, k němuž se mohli orientovat, pročež se tak snižovalo i množství minel a vzniknuvších louží, které se kvůli mužské nepozornosti musely často uklízet.

Jaký je opak názorové diverzity? Univerzita

Jednou z ústředních hodnot amerických univerzit je rozmanitost, tedy diverzita, a to především co se týče etnicity, pohlaví, sexuální orientace a identity. Zastoupení rozličných menšin je sledováno s téměř náboženským zápalem, ovšem kde to s onou rozmanitostí značně drhne, je diverzita názorová. „Až vám nějaký akademik bude tvrdit, jak důležitá je diverzita, zeptejte se ho, kolik mají republikánů na katedře sociologie,“ napsal věhlasný ekonom Thomas Sowell již na konci 90. let, ovšem dnes to platí dvojnásob. Jaký je opak názorové diverzity? Univerzita.

Přichází svoboda. Připravte se

„Svoboda přichází. Informace je moc. Získejte zpět své lidské právo na svobodný projev. Připravte se.“ Tak zní sdělení na webu freedom.gov, jež hlásá americká federální vláda – hesla svítí nad zářivou konturou zeměkoule, nahoře cválá bělostný kůň s jezdcem v sedle. Portál, který vyvíjí ministerstvo zahraničí pod vedením náměstkyně pro veřejnou diplomacii Sarah Rogersové, má umožnit uživatelům po celém světě dostat se k obsahu, který je v daných zemích zakázaný. Trumpova administrativa tím pokračuje v avizovaném „boji proti cenzuře“ a rozšiřováním toho, co vnímá jako svobodu slova.

Starší články