Mezinárodní olympijský výbor podle posledních zpráv hodlá zavést plošný zákaz startu transgender žen čili biologických mužů v ženských sportovních kategoriích. Diskuse se o tom prý ještě povedou, ale zdá se, že zřejmě jde o plán velice pravděpodobný. Zlom nastal minulý týden, kdy kanadská doktorka Jane Thorntonová, ředitelka lékařské sekce Výboru, předložila systematický souhrn vědeckých poznatků, z něhož vyplývá – světe, div se! –, že narodit se jako muž s sebou nese jisté fyzické výhody do budoucna, a to i tehdy, kdy se skrze tranziční intervence člověku sníží hladina testosteronu.

Nová genderová politika na olympiádách by měla zahrnovat také jedince s tzv. „poruchami pohlavního vývoje“ neboli DSD (anglicky „disorder of sex development“), kteří by nejprve museli projít chromozomálním vyšetřením podobně jako testy na doping předtím, než budou vpuštěni do ženských sportů. Požadavek genetického screeningu zavedly tenhle rok i Světová atletika a Světová boxerská federace. U DSD se věc komplikuje – může totiž jít například o jedince, kteří mají chromozomy XY, ale následkem hormonální dysfunkce se jim nevyvinou mužské vnější pohlavní znaky, a tedy vyrůstají jako dívky, ale zároveň mohou v dospívání nabýt mužských tělesných výhod, například v podobě síly a hustoty svalstva.

Je pravděpodobné, že něco takového je případ dvou kontroverzních boxerek, Alžířanky Imán Chalífové a Tchajwanky Lin Yu-Tingové, které v ringu opravdu příliš žensky nepůsobí. Obě loni na olympiádě v Paříži vyhrály zlatou medaili, ačkoli o rok dříve byly diskvalifikovány ze světového šampionátu, údajně pro nesplnění genderových kritérií. Nešlo však pouze o to, že neférová genetická výhoda vedla ke ztrátě medaile pro jednu z ryze ženských atletek. U boxu přece jen představuje fyzická síla více než pouhé body navíc, neboť je to sport násilný, kde nejde pouze o výsledné pořadí, ale o také o zdraví.

Vzhledem k tomu, že násilí mužů na ženách je v našem kulturním okruhu bráno jako tabu – a z velice dobrých důvodů –, bylo šokující sledovat, jak očividně maskulinní Chalífová zcela dominuje nad zoufale se bránícími soupeřkami a mlátí je hlava nehlava. Srdceryvným okamžikem pařížské olympiády bylo odstoupení Italky Angely Cariniové, která se s pláčem vzdala ani ne po minutě zápasu s Alžířankou, protože, jejími slovy, „nikdy v životě nedostala tak tvrdé rány“ a upřímně se bála o své zdraví. „Doufám, že to můj národ nevezme špatně. Doufám, že to můj táta nevezme špatně, ale musela jsem to zastavit kvůli sobě. [Olympijský] zápas mohl být životní příležitostí, ale v tuhle chvíli jsem musela svůj život chránit,“ pronesla v slzách krátce po odstoupení.

V takovou chvíli bychom očekávali, že zbitá sportovkyně vzbudí všeobecný soucit a určité zamyšlení nad tím, zda se skutečně pařížská olympiáda rozhodla správně, když se jala nefiltrovat atlety podle genetických kritérií. Na to jsme si ovšem museli počkat až do minulého týdne, protože bezprostřední reakce byla zcela opačná. Italka byla démonizovaná za své prohlášení, za sycení „konspiračních teorií o pohlaví Chalífové“ a za rozdmýchávání „pravicového rozhořčení“ a „nenávisti“ proti transgender lidem. Cariniová se nakonec musela za svá slova veřejně omluvit.

Přiznám se, že jsem tehdy také cítil ono rozhořčení, ačkoli nevím, zda bylo nutně „pravicové“. Pramenilo spíše z dojmu určité kolektivně sdílené lži, u níž jsme se měli navenek tvářit, že je pravda, přestože to bylo (doslova!) očividné. Jako by bylo náhle jedno, že zjevně silnější oponent bije ženu, neboť pokrok si žádá, aby tomu tak bylo. I teď mne to zvedá ze židle, jen na to pomyslím. Každopádně je dobře, že se to konečně bude měnit.