„Nenávist je nenávist – nikdo by jí neměl být vystaven,“ prohlásila před časem šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová. Boj s nenávistí se v Evropě rozmáhá, ale kritici upozorňují na to, že postihy jsou jednak neúčinné a jednak ohrožují svobodu slova. O tématu jsme hovořili s Natalií Alkiviadou, přední odbornicí na nenávistné projevy, která mimo jiné upozorňuje na často přehlíženou roli Evropského soudu pro lidská práva (ESLP).

Nedávno se hodně psalo o svobodě slova a hrozbě stíhání nenávistných projevů ve Spojených státech. Nemělo by to být ale spíš varování pro nás v Evropě, kde jsou ostatně podobné projevy trestné už dnes?

Je ironií, že americká administrativa, která byla oprávněně kritická k evropským státům kvůli omezování svobody slova a stíhání nenávistných projevů, teď mluví o podobných krocích. Není to však nic překvapivého pro někoho, kdo se dlouhodobě zabývá problematikou těchto postihů: když je jednou zavedete, mohou být lehce zneužity jako zbraň proti názorům, a to ze strany pravice i levice. Amerika má v tomto ohledu výhodu robustní ochrany prvního dodatku a také Nejvyššího soudu, ale i to se může změnit – rétorika vládních představitelů rozhodně není povzbudivá a minimálně to bude mít mrazivý účinek na veřejnou diskusi, což není dobré. Mimochodem nevím, proč bychom neustále měli potřebovat Spojené státy na to, abychom si něco v Evropě uvědomovali. Někdy mi připadá, jako bychom tu měli jakési podřízené připoutání k USA, jako bychom byli nějakou jejich kolonií a jen čekali, až se tam něco stane, abychom se i my mohli rozpomenout na to, že tu máme vlastně problém. Nemyslím si, že je třeba varování ze zámoří – to, že Evropa má problém se svobodou slova, je zřejmé dlouho. Ostatně to můžeme vidět i na tom, jak velké téma to na kontinentu v posledních letech je.

Zeptám se naivně: Na první pohled se nenávist zdá jako veskrze špatná věc, tak co je za problém se zákony, které s ní chtějí bojovat?

Tady je třeba rozlišovat. Samozřejmě existují hrůzné projevy, jejichž trestání problém není – typicky takové, jež přímo vybízejí k násilí. Vezměme si například Myanmar, kde před několika lety došlo ke genocidě muslimských Rohingů, která byla koordinována a podněcována na facebooku. Podobně v devadesátých letech u genocidy ve Rwandě sehrálo velkou roli rádio, konkrétně rozhlasová stanice Tisíc kopců, která šířila etnickou nesnášenlivost. Komunikační platformy jistě mohou posloužit jako zbraň a vést k masovému zabíjení. To je ovšem úplně jiná situace. Současné zákony proti nenávistným projevům cílí na mnohem měkčí výroky, které mohou být sice odsouzeníhodné a dokážou ranit city, ale nejsou takto extrémní. Problém s postihy je v zásadě trojí. Zaprvé je tu již zmiňované nebezpečí zneužitelnosti. Vy nevíte, kdo bude v budoucnu u vlády a zda tyto nástroje nepoužije k umlčení svých kritiků. Tohle v Evropě vidíme i například v Maďarsku, kde se omezuje projev také pod záminkou boje s nenávistí.

Zadruhé jejich účinnost je minimální a můžou být i kontraproduktivní, tedy tyto zákony reálně nikomu nepomáhají. Jenom to vyvolá zbytečnou paranoiu, a to nejen u těch, co verbálně útočí na druhé, ale i u umírněných přihlížejících, kteří si pak také dávají pozor na jazyk. Navíc se útočníci mohou tvářit mučednicky a prohlásit: Podívejte, mainstream mě cenzuruje, takže asi musím říkat pravdu. Vede to také k tomu, že se v on-line prostoru tito lidé přesouvají do „podzemí“, na méně regulované platformy, kde si mohou získávat další příznivce bez oponentury a případná nenávist se může dále posilovat a extremizovat. Jacob Ravndal, výzkumník z Univerzity v Oslu, se zabýval tím, co stojí za nárůstem násilí v západní Evropě. Jedním z významných faktorů – pochopitelně jich bylo více – se ukázalo být omezování demokratických práv, jako je svoboda projevu. Tady se vracíme až k Freudovi: věci, o nichž se nemluví, se stávají zdrojem násilí.

Jaký je ten třetí důvod?

Jsem přesvědčená o tom, že v porovnání s cenzurou je řádově lepší nástroj protiprojev, tedy aktivní vymezování se proti nenávisti. Když se vydáme cestou zákazů, tak se připravujeme i o příležitost na tyto jevy reagovat a vypořádávat se s nimi ve svobodné diskusi. Nefunguje to dokonale, ale je to zdaleka to nejefektivnější řešení. Protijedem vůči nenávistným projevům je více otevřenosti, více možností se vůči nim vyjádřit a ubrat na jejich síle. Věc se často prezentuje tak, jako by předsudečné komentáře na internetu vedly automaticky k tomu, že ti, kdo si je přečtou, se také stanou rasisty, sexisty a podobně. Takhle to vůbec nefunguje a účinek je často opačný. Mnozí lidé se přirozeně ohrazují proti nenávisti a existuje mnoho organizací, které přístup protiprojevu úspěšně uplatňují. Je to navíc řešení, které je dlouhodobě udržitelné. Nakonec je ale třeba si také uvědomit, že předsudečnost nevzniká izolovaně sama od sebe, ale rodí se z hlubších sociálních neduhů. Stálo by za to obrátit více pozornosti k tomu, co ve společnosti nefunguje a přispívá k nevraživé atmosféře. Není to jen o tom, že někdo něco prohlašuje na internetu.

Hovoří se o tom, že Evropa jde v tomto ohledu příkladem i pro autoritářské režimy.

Podívejte se, Putin, Erdoğan ani Lukašenko nemusí čekat na to, až Evropa schválí zákony proti nenávistným projevům, aby mohli přijmout ty vlastní. Ale rozhodně jim to dává oporu a legitimitu. Vezměme si za příklad německý zákon NetzDG, který byl schválen v roce 2017 s cílem potlačovat nenávist a dezinformace na internetu – po jeho vzoru se od té doby rozšířila obdobná legislativa v celé řadě autoritářských zemí. Pokud jako Západ chceme mluvit o svobodě a demokracii, tak bychom také měli dbát na to, co exportujeme do světa, protože je to naše etická odpovědnost. Ursula von der Leyenová už roky mluví o tom, že by se nenávistné projevy měly dokonce stát zločinem na úrovni Evropské unie. Doopravdy nemáme jiný způsob, jak se vypořádávat s problémy našich společností? Někdy mám pocit, jako bychom na vlastní obyvatele nazírali jako na úplné idioty, které musíme neustále chránit a shora jim určovat, co smí a nesmí vidět. Tenhle paternalistický přístup jsme názorně viděli za pandemie covidu-19 a je to podle mě také jeden z důvodů, proč je nyní spousta lidí tak nedůvěřivá k institucím.

Teď vám vyšla kniha, kde se zabýváte rozhodováním o nenávistných projevech u Evropského soudu pro lidská práva (ESLP). Než se dostaneme ke sdělení, popsala byste, co je vlastně podstatou soudu? Ono je mnohdy těžké se vyznat v těchto nadnárodních institucích.

ESLP je regionální soudní orgán ve Štrasburku se zaměřením na ochranu lidských práv, který spadá pod Radu Evropy – to je mezivládní organizace, tedy nikoli nadnárodní v pravém slova smyslu. Na rozdíl od Soudního dvora Evropské unie nemá ESLP tak úzké vazby na národní soudnictví a prosazování vlastní judikaturu není tak přímočaré, ačkoli nad výkonem rozsudků dohlíží Výbor ministrů a ústavní soudy se k nim často odkazují. Jde nicméně o skutečně důležitý soud, který funguje jako odvolací instance v případech porušování lidských práv. Než se na něj ale obrátíte, musíte nejprve vyčerpat všechny domácí právní prostředky.

V minulosti jsem ESLP mnohokrát zmiňoval v diskusích o svobodě slova, konkrétně jeden rozsudek, kde se psalo, že ochrana projevu se vztahuje nejen na informace a myšlenky, které jsou „přijímané příznivě či jsou považovány za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují“. To zní docela dobře.

Ten případ, který zmiňujete, pochází z roku 1976: Handyside versus Spojené království. Tehdy nešlo o nenávistné projevy, ale o vydání původně dánské knížky pro děti, která byla v Británii konfiskovaná kvůli „obscénnosti“ – psalo se v ní totiž o sexu, alkoholu a drogách. Tato kauza byla ale klíčová i obecněji, protože jasně stanovila princip, který jste zmiňoval: že svoboda slova chrání také projev, který může šokovat, urážet nebo znepokojovat, a to i v případě, kdy se takový projev příčí státu nebo jakékoli části populace. Soud dále zdůraznil, že právě toto je podstatou pluralitní a demokratické společnosti, pro kterou je zásadní, aby každému bylo dovoleno vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy. Bohužel to, co pozorujeme v judikatuře, která následovala, je tendence opačná – ESLP začíná čím dál častěji hovořit o tom, že projev, který je urážlivý nebo předsudečný, si ochranu nezaslouží. A tady se bavíme o „nízkoprahové“ nenávisti, tedy o výrocích, které nijak nepodněcují k násilí nebo ani k žádným jiným činům, ale jsou často pouze kritické.

Co si pod tím představit?

Důležitý je zde dvacetiletý případ belgického politika Daniela Féreta, kde se právě začalo rozvíjet pojetí nízkoprahové nenávisti. Féret měl v rámci předvolební kampaně manifest, kde vystupoval s ostrým postojem proti imigraci – mluvil mimo jiné o tom, že je třeba zachránit Belgii před dobyvačným islámem, a tvrdil, že uprchlická centra v určitých městských částech ničí tamní komunity. Asi si dovedete představit tenhle typ politické rétoriky. S ohledem na standard případu Handyside bychom ovšem očekávali, že jde o věc, kterou si politik může dovolit říct, pokud mu to přijde jako vhodný program k volbám. Navíc nutno zmínit, že Féret nikdy nikoho nevyzýval k násilí vůči uprchlíkům a neútočil na muslimy jako osoby, ale na islám jako ideologii. Tohle vše tehdy také proběhlo off-line, nikoli on-line, což je kapitola sama pro sebe.

Přesto byl v Belgii trestně stíhán, odsouzen a bylo mu zakázáno kandidovat do veřejných funkcí po dobu deseti let. Obrátil se proto do Štrasburku k ESLP s tím, že šlo o neoprávněný zásah do jeho svobody projevu. Soud se ho nicméně nezastal a uvedl, že podněcování k nenávisti nemusí nutně zahrnovat výzvu k násilí nebo k trestné činnosti, ale že urážky, zesměšňování či pomlouvání určité skupiny obyvatel mohou být samy o sobě dostatečným důvodem, aby stát takový projev trestně stíhal a upřednostnil ochranu druhých před xenofobními nebo diskriminačními výroky. To představovalo zásadní obrat v přístupu soudu k projevům v politické sféře a od tohoto rozsudku se stejná logika v judikatuře opakuje. Čili pokud někdo řekne něco, co je soudem považováno za urážlivé nebo zesměšňující, může být takový projev vyloučen z ochrany svobody slova.

Osobně bych Féretovi nikdy hlas nedala, jeho rétorika je typicky populistická, ale mám za to, že by měl mít právo svoje názory veřejně vyjádřit a ucházet se o přízeň voličů. Mimochodem u tohoto případu ESLP doslova uvedl, že ve společnosti existuje „neinformovaná část obyvatelstva“, která by mohla být takovými výroky ovlivněna – tím mezi řádky soud naznačoval, že by se z lidí automaticky stali rasisti, pokud bychom jim dovolili být názorům vystaveni. To byl v zásadě jejich argument: populace je příliš nevzdělaná a naivní, aby se sama dokázala rozhodnout, jak s myšlenkami naložit. S tím tehdy nesouhlasil maďarský soudce András Sajó, který ve svém disentu trefně napsal, že tenhle případ infantilizuje veřejnost a že nemůžeme zacházet s občany jako s dětmi, které je nutné chránit před nebezpečnými názory – v tom je podle mě celé jádro věci.

Zarazilo mne, že by ze svobody projevu měla být vyloučena jakákoli urážka nebo zesměšňování skupiny lidí. To by přece dopadlo na leckoho.

Pozor, to platí pouze, pokud to soud tak vyhodnotí. A zde se dostáváme k dalšímu problému: ESLP v tomhle není důsledný. Pokud jde o výroky, které jsou protiimigrační, homofobní nebo transfobní, tak zde máme řadu případů z evropských zemí, kdy soud urážkám ochranu nepřiznává. Jinde ale ano – známý je spor Ibragimov versus Rusko, kde šlo o zákaz knihy muslimského autora, kterou úřady označily za nenávistnou extremistickou literaturu. Vydavatel se bránil u ESLP a ten vyhověl s tím, že pouhá skutečnost, že nějaký projev je vnímán jako urážlivý nebo pobuřující určitými jednotlivci či skupinami, ještě neznamená, že se jedná o trestný nenávistný projev. S tím já samozřejmě souhlasím, ale proč totéž nevidíme i u ostatních případů, jako je Féret a mnohé další? V jednom případě říkáte, že svoboda projevu chrání urážky a v druhém je to zcela naopak. Co tedy, pánové a dámy, vlastně chcete? Pokud není jasná a předvídatelná hranice ani u ESLP, pak je těžké ji mít u národních soudů. Judikatura by zde měla být konzistentní, ale není. Osobně můžu soucítit se záměry takového rozhodování, ale takhle by soudy zkrátka neměly fungovat.

Řekla byste, že ESLP je politicky podjatý?

Já vám dám upřímnou odpověď, ale nejprve je nutno zdůraznit jedno: ESLP jako celek – jeho struktura i systém – má v mnoha ohledech zcela zásadní a nepostradatelný význam. Například na Kypru, odkud pocházím, jsme měli naprosto hrůznou kauzu, která se týkala obchodování s lidmi, a tu nakonec rozetnulo právě rozhodnutí ze Štrasburku. Šlo o případ Oxany Rancevové, mladé ženy z Ruska, která byla přivezena pod záminkou „tanečního víza“ a byla následně nucena k prostituci. Vytrpěla brutální zneužívání a následně zemřela, když se pokusila uprchnout. Kyperské úřady to zcela zametly s tím, že šlo o sebevraždu, a obecně došlo k obrovskému selhání i ve vyšetřování a jednání ostatních státních institucí, a to včetně soudů. Otec Rancevové si nakonec stěžoval u ESLP a tam našel zastání. Rozhodnutí soudu vedlo ke zřízení specializované jednotky proti obchodu s lidmi, ke zlepšení spolupráce mezi policejními orgány a k celkové změně přístupu na Kypru. Takže rozhodně nechci, aby ten soud někdo rušil – tady totiž hraje naprosto klíčovou roli.

Nicméně u těchto typů případů není moc prostoru pro tendenčnost, neboť nikdo při smyslech by se nepokoušel tvrdil, že by kdokoli měl právo praktikovat moderní otroctví. U svobody slova je to jiné. Moje stanovisko je třeba takové, že projev by měl být svobodný. Stanovisko ESLP je, že svoboda končí tam, kde začíná rasismus, homofobie a podobně. Znamená to, že je politicky podjatý? Nevím, jestli bych to řekla takto rezolutně, ale je pravda, že se soud nechal strhnout obecným evropským paradigmatem, podle kterého je odpovědí na nenávistné projevy restrikce a represe. Tento přístup přijal bez hlubší reflexe. Když se podíváte na soudní prohlášení, tak sice sem tam narazíte na svobodomyslné výjimky – viz zmíněný soudce Sajó –, ale celkově z toho máte pocit, jako byste seděli v kavárně s liberálními přáteli, kteří prostě rozhodnou: Tohle je rasistické, mělo by to být zakázáno.

A je to problém?

Problém je to proto, že jednak jde o nekonzistentní a neprincipiální způsob rozhodování a jednak to vůbec nezohledňuje otázku, zda je současný přístup k boji s nenávistí účinný – respektive to nereflektuje skutečnost, že účinný není. Na to nepotřebujete sofistikované poznatky ze sociálních věd, které máme také k dispozici, ale stačí se jen podívat, jak se společnost vyvíjí například v Německu, kde nenávistné projevy tvrdě stíhají, abyste si uvědomili, že vám ta militantní obrana demokracie skrze represi moc nefunguje. Nu, ale to nevadí, to nás nezajímá, přesto v tom budeme pokračovat. A nejen to, budeme tenhle přístup ještě rozšiřovat dál a dál.

Slyšel jsem, že teď dle soudu může být člověk odpovědný nejen za to, co sám napíše, ale i v případě, kdy nesmaže příspěvek, který napsal někdo úplně cizí.

Ano, tohle částečně plyne z rozhodnutí ve sporu Sanchez versus Francie, které považuji za úplně absurdní. Julien Sanchez byl francouzský politik, který napsal na své sociální sítě naprosto neproblematický příspěvek v rámci předvolební kampaně a ostatní pod ním komentovali – a tam spočíval ten problém, neboť komentáře měly xenofobní podtón. Jeden z uživatelů psal třeba o tom, že přistěhovalci obchodují s drogami, jiný zase, že v některých čtvrtích se už nedá žít, protože tam jsou samé kebabárny. Sanchez se dokonce vymezoval vůči těmto příspěvkům a uživatele umravňoval, zároveň to však nevymazal, což byl pak důvod, proč byl stíhán a odsouzen. ESLP tohle následně potvrdil s tím, že ačkoli nenávist neprojevoval ani ji neschvaloval, měl povinnost ji odstranit.

Soud tedy fakticky zavedl princip viny třetí strany za cizí projev. Argument byl založen na tom, že Sanchez je veřejně známá osobnost, a nese tedy i zvláštní odpovědnost. Co to ale znamená, že je někdo veřejně známá osobnost? Tady šlo o politika, ale z logiky věci to může být leckdo – herec, novinář, uživatel s mnoha sledujícími? Zároveň není zjevné, proč by se to nemělo rozšířit i na běžné uživatele. Postupně se vám tak vytváří společnost dohledu, v níž se lidé musí navzájem kontrolovat s vědomím, že jsou zároveň sami kontrolováni ostatními. Takové prostředí podle mě z těchto rozsudků vyrůstá. Mimochodem teprve před pár týdny vydal ESLP rozhodnutí, které říká, že pokud stát řádně neprošetří obvinění z nenávistného projevu, muže tím porušovat Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv, konkrétně článek 8, tedy právo na respektování soukromého a rodinného života. Čili se zde navíc začíná vytvářet tlak na státy, aby se nenávistnými projevy proaktivně zabývaly.

Organizace Future of Free Speech, jejíž jste součástí, hovoří o tom, že jsme ve fázi obecného úpadku svobody projevu.

Je tu zhoršení v podobě legislativy a judikátů ve jménu boje s nenávistí či s fake news. To následně přispívá i k degradaci společenské atmosféry ohledně svobody projevu. Máme tu mrazivý účinek na veřejnou diskusi a více autocenzury – kdybych byla novinářka a zabývala se negativními dopady imigrace do Evropy, tak bych měla totální stihomam. Hodně lidí se pak rozhodne, že se ošemetnými tématy raději vůbec nebude zabývat a nebude o nich ani mluvit, aby se náhodou nespálili. Víte, takové prostředí nejenže vytváří strach, ale především otupuje společnost, protože ztrácíte příležitost o těžkých otázkách otevřeně mluvit a nahlas kriticky myslet. Obávám se, že tím jako společnost dost hloupneme.