V závěrečné zprávě o teroristických útocích z 11. září 2001 uvedla vyšetřovací komise, že americké bezpečnostní složky „selhaly v propojení indicií“, k čemuž přispěla „omezená kapacita pro sdílení informací interně a externě“. Ačkoli napříč státními orgány existoval dostatek vodítek, z nichž bylo možné vyčíst, jaké plány islamisté z al-Káidy mají, nikdo nedokázal útržkovitá a na různých místech uložená data integrovat takovým způsobem, aby se šlo včas dovtípit, co se chystá, a zachránit tak bezmála tři tisíce obětí, které si nakonec vyžádaly únosy letadel a jejich kolize s věžemi Světového obchodního centra a s Pentagonem.

V letech války proti teroru, která následovala, visel nad Spojenými státy konstantní stín obav z dalších podobných činů. Hovořilo se o možnosti ještě ničivějších zásahů chemickými a biologickými zbraněmi či o použití špinavých bomb a s tím vyvstala i poptávka po schopnosti existující informace lépe zpracovávat tak, aby bylo možné potenciální útoky předem odhalit a zmařit. To je kontext, z něhož se zhruba před dvaceti lety zrodila firma Palantir Technologies – nyní jedna z nejrychleji rostoucích technologických společností na světě a vlivný hráč na poli transformace, kterou s sebou přináší umělá inteligence. Palantir rozhodně nepředstavuje běžný technologický korporát, který by nechával většinu veřejnosti chladnou. Jeho notní kritici upozorňují na možné zneužití vyvíjených nástrojů pro dystopický dohled ve stylu Velkého bratra, případně firmu srovnávají se systémem Skynet z filmu Terminátor – příznivci naopak vyzdvihují překvapivě rezolutní světonázor a neotřele ambiciózní (až mesiášské) poslání, jímž se firma zaštiťuje: deklarovanou misí je záchrana západní civilizace.

Od počáteční spolupráce s armádou a tajnými službami v boji proti terorismu se působení firmy postupně rozšířilo i do civilních oblastí – od výroby a zdravotnictví přes výzkum a vývoj až po komerční sektor. Odhaduje se, že více než pětina všech nemocničních lůžek ve Spojených státech je dnes alokována pomocí jejich softwaru; digitalizace zdravotnictví v celé Anglii skrze tzv. federovanou datovou platformu je také postavena na Palantiru. Angažují se v rozmanitém souboru oblastí, který obsahuje modernizaci jaderných elektráren, koordinaci letového provozu či prosazování imigrační a celní politiky na americké jižní hranici. Konsenzus analytiků je takový, že firma v tom, co nabízí, nemá v současnosti reálnou konkurenci, je de facto monopolem a její produkty lze uplatnit v prakticky libovolném průmyslovém odvětví. V poslední době se jí dostává pozornosti také proto, že raketově roste cena jejích akcií na burze – od začátku loňského roku stoupla o téměř tisíc procent.

Palantir kategoricky a dlouhodobě odmítá spolupracovat s Čínou, Ruskem a dalšími státy, které považuje za nepřátele Ameriky a Západu. Naopak podporou spojeneckých zemí se netají a nebojí se ji i dávat na odiv. Na Ukrajině se jeho vedení setkalo s Volodymyrem Zelenským jako úplně první delegace západní firmy v zemi po začátku války, aby armádě nabídli své služby pro bono. Po útocích Hamásu ze 7. října 2023 nejenže poskytli svou platformu izraelským ozbrojeným složkám, ale také si zaplatili celostránkovou inzerci v nedělním vydání New York Times a v dalších významných plátcích, kde velkými písmeny výmluvně stálo „Palantir je na straně Izraele“.

Reakční fúze Tolkiena a Antikrista

Společnost se jmenuje podle palantírů z knižní trilogie Pán prstenů, kouzelných vidoucích kamenů z dílny elfů, jež fungují na bázi křišťálových koulí a umožňují vlastníkům vzájemně komunikovat a nahlížet dění na velké vzdálenosti. Budovaný software má analogicky přinášet organizovaný vzhled do obrovských datových souborů skrze strojové učení a nacházet v nich přehlížená propojení a skryté významy. Jméno vybral nejvýraznější ze zakladatelů, americký miliardář německého původu Peter Thiel, který je znám svou slabostí pro Tolkienův svět (Valar Ventures, Mithril Capital, Rivendell One, Lembas LLC jsou všechno jím založené entity, které se odkazují na Tolkiena; investoval také do firmy Anduril Industries, jež vyrábí autonomní zbraňové systémy a nazývá se podle legendárního Aragornova meče).

Šprtské zalíbení ve fantasy však není zdaleka to jediné, čím je Thiel pověstný. Dřívější majitel PayPalu je zároveň vystudovaný filozof a notorický kontrarián, jenž se pravidelně dostává do kontroverzí ve veřejném prostoru kvůli svým kacířským úvahám: jako přesvědčený libertarián například vyslovil pochyby o tom, zda je zastupitelská demokracie schopná figurovat jako dlouhodobý nositel svobody. Dlouhodobě vystupuje proti vysokoškolskému vzdělávání a založil nadaci podporující mladé lidi, kteří chtějí odejít z univerzity a začít místo studia podnikat, poslední dobou se také začal zajímat o křesťanské pojetí Antikrista, kvůli čemuž letos v Bratislavě navštívil slovenského politika a spisovatele Vladimíra Palka. Zřejmě největší haló ovšem způsobil v roce 2016, kdy jako první významná osobnost ze Silicon Valley veřejně podpořil první kandidaturu Donalda Trumpa na prezidenta. V tomto ohledu byl o dekádu napřed – v loňském volebním klání byla v Trumpově táboře už mnohem větší část „techbros“; nonkonformista Thiel tam pro změnu chyběl.

Bývá však častým omylem spojovat Palantir s Peterem Thielem příliš těsně – mnohem více určující postavou je tu totiž generální ředitel a samozvaný progresivista Alex Karp, což je osobnost neméně výstřední a podivuhodná. Karp pochází z newyorské rodiny levicových intelektuálů, je synem židovského lékaře a černošské malířky a ve firmě představuje ideologický komplement republikánského Thiela – dohromady tak pokrývají většinu amerického politického spektra. Je vzděláním taktéž filozof, který jistou dobu studoval u německého myslitele Jürgena Habermase na Goetheho univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem, kde získal doktorát z neoklasické sociální teorie. V disertaci se zabýval mimo jiné otázkou agrese a antisemitismu v Německu, což je možná také důvod, proč se na rozdíl od jiných představitelů technologických firem nevyznačuje přílišným optimismem. Jeho vize je v zásadě tragická: Západ je v krizi, nadobro skončil fukuyamovský sen o konci dějin, podle něhož se liberální demokracie bude rozšiřovat jako přirozené a definitivní uspořádání světa, a tohle je třeba si uvědomit a naléhavě na to reagovat dřív, než nás převálcuje Čína.

Tuto myšlenku rozebírá v knize Technologická republika, která vyšla letos v únoru (český překlad vydal Institut H21) a rozhodně nepředstavuje typický exemplář žánru, jenž bychom očekávali u literatury psané lidmi z byznysu. Publikace s podtitulem Tvrdá síla, měkká víra a budoucnost Západu bije na poplach ohledně nynějšího stavu demokratického světa, který prý po konci studené války usnul na vavřínech a mylně se domnívá, že jeho prosperita a převaha nad autoritářskými protivníky bude pokračovat i do budoucna. Šéf Palantiru tvrdí, že sice skončil atomový věk, ale že na jeho místo nastoupilo „softwarové století“, v němž bude rozložení globálních sil výrazně ovlivněno novými technologiemi, o jejichž vývoj a kontrolu se bojuje právě teď – zároveň není vůbec zaručeno, že západní civilizace v tomto novodobém závodu ve zbrojení vyhraje. Například podle historika Nialla Fergusona představuje Karpova kniha „strhující manifest volající po novém Projektu Manhattan v éře umělé inteligence“.

Nic nezneužijeme, spolehněte se

Problém podle Karpa nespočívá ve skutečnosti, že by současný Západ nedisponoval kapacitami a talentem, které by byly schopné budovat nástroje 21. století pro rozvoj a obranu civilizace. Zádrhel je ale v tom, že se to nynějším společenským elitám nechce dělat, neboť jsou do sebe příliš zahleděné a letargické na to, aby se postavily za jakýkoli šířeji sdílený ideál a kolektivní cíl. „Významná část našich lídrů, těch volených i nevolených, byla vedena k tomu, aby uvěřila, že samotná víra a přesvědčení jsou nepřáteli – a naopak že absence víry, snad s výjimkou víry v sebe sama, je nejkratší cestou k uznání a k odměně. Výsledkem je kultura, v níž si lidé, kteří jsou zodpovědní za ta nejzásadnější rozhodnutí, často nejsou ani sami jisti tím, čemu vlastně věří, nebo zda vůbec nějaké pevné a autentické přesvědčení mají,“ píše.

Karp pranýřuje zejména představitele technologických gigantů jako Facebook nebo Google, kteří se k hodnotám Západu stavějí „agnosticky“ a jsou lhostejní k osudu společností, jejichž zázemí a podpora jim původně umožnily uspět. Kritizuje je dále za to, že plýtvají kapitálem a schopnostmi těch nejnadanějších mozků na světě, aby budovaly věci triviální a pomíjivé, jako jsou nástroje na prodej internetové reklamy či návykové algoritmy sociálních sítí. Nakonec apeluje na to, aby se tito neskutečně inteligentní a vynalézaví jedinci a jejich firmy namísto toho zapojili do řešení palčivých problémů všude kolem a převzali za ně spoluodpovědnost. Specificky by se technologové neměli ošívat, pokud jde o pomoc státu, a to včetně jeho armádních a bezpečnostních složek – v tom jde Karp příkladem.

A tím se dostáváme k důvodu, proč Palantir u mnohých lidí vzbuzuje spíše nervozitu než nadšení. Státní aparát totiž může analytický sval poháněný umělou inteligencí využít také ke kontrole a masovému sledování vlastních občanů. Ačkoli firma sama o sobě data nesbírá, umí existující údaje důmyslně propojovat, což otevírá mnohem pestřejší pole možností, které by jinak nebylo k dispozici. Karp zdůrazňuje, že by Palantir nikdy nespolupracoval na žádném projektu, který by pošlapával občanské svobody, protože ty jsou pro ně svaté (určitý důkaz o pravdivosti tvrzení jsme mohli vidět před pár měsíci, kdy firma z tohoto důvodu odmítla spolupracovat s britskou vládou na pochybném systému „digitálních občanek“), nicméně to, že nyní něco nedělají, ještě neznamená, že by to dělat nemohli – stačilo by ostatně jen změnit vedení či filozofii. A nezapomeňme, že i v Pánovi prstenů vytvořili elfové mocné vidoucí kameny pro ušlechtilé účely, ale palantíry se pak dostaly do rukou tyrana Saurona, který je zneužíval pro své zlotřilé cíle. V knížkách to nakonec dopadlo dobře.