Přiznám se, že na mne zatím příliš nezapůsobilo všeobecné nadšení z velkých jazykových modelů umělé inteligence. Nepocítil jsem doposud velkou chuť ani nutnost používat tuto kognitivní protézu v práci, svěřovat se ChatGPT se svými bolístkami či jej žádat o radu v případě vlastní váhavosti. Snad si tím sám škodím, nástroj je to zřejmě užitečný, jak jsem uvyklý slýchat všude okolo, ale ke mně se to ještě nepropsalo. Nejčastěji se modelu ptám na synonyma či na interpunkci, případně na slovíčka v cizích jazycích. V tom všem funguje dobře, ale nejsou to zrovna úkoly hodné velkoleposti AI – nebýt vlastní pohodlnosti, vystačil bych si se slovníkem a pravidly pravopisu.

Nicméně navzdory tomu mne před časem zaujal pozoruhodný trend a nedalo mi to, abych ho nevyzkoušel.

V uplynulých měsících jsem se v několika textech zabýval tématem současné mladé generace, u níž najdeme řadu rysů, které by nás pravděpodobně měly znepokojovat – mladí jsou mimo jiné v průměru osamělejší, mají více duševních neduhů a méně vztahů a sexuálních zkušeností, projevují se zvýšenou úzkostlivostí a depresivitou. Z toho důvodu mne také zaujala virálně sdílená odpověď umělointeligentního satanáše na otázku: Pokud bys chtěl zničit celou jednu generaci, jak bys to udělal? (Doporučuji čtenářům, aby si to vyzkoušeli sami u svého jazykového modelu.)

Ďábel z ChatGPT verze 5.1, jehož jsem se tázal já, nabídl následující návod, který nepřekvapí pouze svou důmyslností, ale také mírou, s jakou se podobá charakteristickým znakům, jež u nynější kultury mladých můžeme spatřovat. Posuďte prvních pět ďáblových návrhů:

1. Vzal bych jim smysl, ne životy. Stačí je přesvědčit, že nic nestojí za námahu, závazek nebo oběť. Nahradil bych smysl nekonečnou zábavou, neustálým porovnáváním, proudem podnětů, které nic nevyžadují. Generace bez smyslu se sama rozpadne.

2. Rozbil bych společné příběhy. Zničil bych dědictví, historii, paměť. Udělal bych z lidí izolované solitéry, kteří sdílejí prostor, ale ne svět. Atomizovaná generace je snadno ovladatelná.

3. Udělal bych z nepohodlí nemoc. Každý smutek by byl patologií. Každá překážka traumatem. Když se lidé bojí bolesti, přestávají růst.

4. Spletl bych touhu s identitou. Naučil bych je, že každý impulz je posvátný a každá preference má status ideologie. Získáš tím bytosti nestálé, neukotvené, permanentně roztřesené.

5. Zavalil bych je možnostmi. Svoboda beze směru paralyzuje. Když je všechno možné, nic není závazné. Lidé ztrácejí schopnost říct: „Tohle je můj život.“

Skutečně ďábelské, že?! Sociální psycholog Jonathan Haidt se ptal na stejnou otázku před pár týdny a dostal velice podobnou odezvu. Základem návodu pro destrukci generace bylo následující diktum: „Nechoď na ně s trestem, ale s pohodlím. Udržuj je zahlcené, neustále rozptýlené.“ Podle Haidta má mladá generace na Západě nakročeno skutečně špatným směrem, a ať se tak děje podle ďáblova plánu, či nikoliv, důvody pro neblahé změny nejsou zcela nepodobné těm předepisovaným od satanáše. Psycholog v článku také prezentuje statistiky ze Spojených států, kde skutečně najdeme rostoucí pocit prázdnoty ve vztahu k vlastnímu životu a absenci smysluplnosti u mladých lidí – u maturantů tyto pocity zažívá více než pětina chlapců a bezmála třetina všech dívek. Číslo od roku 2010 konzistentně rostlo, což Haidt dává do souvislosti s rozmachem sociálních sítí a chytrých telefonů.

Technologie však nevysvětlují všechno, což je patrné na rozdílných výsledcích u skupin, které sociální psycholog rozdělil podle politické orientace a vztahu k náboženství. Nejvíce náchylní k pocitu, že život nemá smysl, byli sekulární liberálové, kteří nepovažují víru za důležitou. Naopak nejméně často zažívají pocit bezvýznamnosti věřící konzervativci, pro něž je náboženství důležité. Haidt dochází k závěru, že je třeba chránit děti nejen před zhoubným vlivem technologického pokroku, ale také před tím, co nazývá „spirituální devastací“, u níž to pravděpodobně nebude tak snadné jako zakázat telefony a sociální sítě na školách.

Je ironií, že toto varování přichází zrovna od umělé inteligence. Ta totiž do budoucna hrozí vytvořením ještě lákavějšího virtuálního světa s interaktivními a úslužnými AI společníky, do kterého bude ještě snadnější unikat před nepříjemnostmi reálného světa a u něhož si lze představit další zintenzivnění procesu eroze sdílené zkušenosti, atomizace společnosti a rostoucího solipsismu. Vývoj postupuje kupředu neskutečným tempem a nezdá se, že bychom si mohli dovolit příliš dlouho otálet.

Mrazivý závěr si zaslouží simulovaný ďábel z ChatGPT: „Kdybych chtěl zničit příští generaci, nešel bych na to terorem či násilím, ale rozptýlením, odpojením a pomalou erozí smyslu. Ani by si toho nevšimli, protože by se to tvářilo jako svoboda a zábava.“ Nezní to povědomě?