Děda Miloše Hrmy v Hrabalových Ostře sledovaných vlacích byl hypnotizér a všichni okolo si mysleli, že to dělá jen proto, aby se mohl „co nejvíc flákat životem“. Když ale v březnu 1939 překročila vojska třetí říše hranice a začala obsazovat zemi, vyšel starý Hrma vstříc tankům a s usilovným hypnotizérským soustředěním a rukama napřaženýma „stříkal Němcům myšlenku“, aby se obrátili a odjeli domů. Tváří v tvář osamocenému odbojáři se první tank skutečně zastavil a s ním následně i celá armáda táhnoucí na Prahu. Pak ovšem dal nacistický důstojník signál, stroj se dal znovu do pohybu, dědu přejel a „uskřípl mu hlavu“.

Je v něčem tragicky jímavá tato literární epizoda, a ačkoli popisuje jednání zjevně pošetilé, tak přirozeně oceňujeme sílu dědova odhodlání, a to bez ohledu na poněkud předvídatelné následky. Člověk se nemůže ubránit určitým sympatiím, pokud jde o donkichotství. Podobný sentiment, a snad i špetku lítosti, mohl leckdo cítit, když teď v neděli oznámil vládní odbor strategické komunikace, že definitivně končí. Pokud si vzpomeneme na léto 2024, kdy činnost českého stratkomu začala, jen stěží bychom si mohli představit nástup úřadu, jenž by se vyznačoval většími ambicemi a sebedůležitostí či – chcete-li pohled vstřícnější – idealistickým zápalem a skálopevným přesvědčením o nezbytnosti své vznešené mise. Tehdy nám bylo řečeno, že se bez obranné strategie v informačním prostoru národ rozplyne „v šedi lží a ignorace“, že potřebujeme „hodnotovou komunikaci“ (vůbec „definovat základní hodnoty“), bez které nás „ruský režim může rozložit, aniž by sem přijel jediný tank“, poněvadž „příští válka se bude odehrávat v našich hlavách“.

Někoho mohly výroky od začátku dráždit, neboť bylo zkraje k diskusi, jak moc k posílení obranyschopnosti země potřebujeme to, co se přinejlepším jevilo jako mravokárné kazatelství, přinejhorším přímo jako paternalistická propaganda. Poněkud velikášsky působil také předpoklad, že česká společnost se ocitla v jakési hodnotové prázdnotě, v níž se začne bezradně ztrácet a rozpadat, pokud ji shora nespasí specializovaný úřad, který vysvětlí, co si máme myslet o světě a čeho si máme vážit.

Jistě by se šlo v tento moment ještě naposled rozhořčovat nad neslavně končícím úřadem, nicméně bychom přece jen nemuseli sypat soli do ran a namísto toho se podívat na fungování odboru okem vstřícnějším. Můžeme v něm totiž spatřovat i upřímnou, byť poměrně naivní víru v účinnost komunikované ideje, v ono „stříkání myšlenek“ do veřejného prostoru, které mělo podle přívrženců agendy vést k větší soudržnosti, pospolitosti, vítězství pravdy a lásky atd. V závěrečném prohlášení z neděle se ostatně dovídáme, že zaměření stratkomu bylo trojí: posilování odolnosti společnosti, budování důvěry mezi státem a občany, ochrana veřejného prostoru před manipulací.

Nic takového se samozřejmě nestalo. Odbor měl přitom k dispozici velkorysé podmínky, rozpočet v řádu desítek milionů korun a aspoň v prvním roce se těšil veskrze nekritickému přístupu ze strany většiny médií, jež hlavnímu koordinátorovi, plukovníku Otakaru Foltýnovi, poskytovala hojně prostoru na sebeprezentaci. Dá se ale říct, že bychom na tom po roce a půl byli díky aktivitám úřadu jako společnost výrazně lépe? Sotva. Dostávalo se nám od něho většinou bezzubých připomínání výročí, podivuhodných komunikačních kartiček či nevybíravých vyjádření plukovníka, která k posílení důvěry, odolnosti a pospolitosti popravdě zrovna nepřispívala.

Když začalo být poměrně jasné, že po říjnových volbách strategická komunikace skončí a dojde, slovy Jana Zahradila, k určité „defoltýnizaci“ státního aparátu, začali zástupci odboru a jeho příznivci vystupovat s překvapivou plačtivostí a vymlouvat se na neúprosnou tíhu svého údělu, na nějž je prý potřeba mnohem víc prostředků a který byl takto od začátku odsouzen k neúspěchu. Snad by se dalo říct, že jejich snažení představovalo boj s větrnými mlýny – ovšem ne ve smyslu hrdinství, ale jako bláhové zápolení se silou, s níž nemá smysl se utkávat. A ačkoli možná najdeme jistý půvab či snad i důstojnost v donkichotství jednotlivců, do fungování státu se nehodí. Proto je dobře, že stratkom končí.