Mladá generace zažívá nejvíce stresu ze všech. Zástupci generace Z čelí vyhoření již před 30. narozeninami a přiznávají strach z finanční situace. Zároveň se cítí pod enormním tlakem k výkonu, který je žene na pokraj jejich sil. Některé studie a výzkumy tvrdí, že psychické a pracovní vyčerpání zažívají už dnešní dvacátníci oproti předchozím generacím, které se s vyhořením potýkaly až po čtyřicítce.
„Poslouchat New Puritans je jako nahlížet do tajemných cizích světů skulinou ve zdi obrostlé rostlinami“ či „zní to, jako kdyby byli Nine Inch Nails gayové“, dočtete se v komentářích na YouTube u písní Where The Trees Are On Fire a Season In Hell. Kapelu These New Puritans tvoří bratři Jack a George Barnettové (desky s nimi ale často nahrává až čtyřicet dalších muzikantů), gayové nejsou, ale hezky to ukazuje, jaké problémy mívají lidé se škatulkováním jejich hudby. Když v roce 2008 vydali svou první desku Beat Pyramid, patřili mezi to nejzajímavější, co tehdy dojíždějící vlna indie rockových kapel ještě nabízela.
Když neoživíme duchovní stránku, budeme tváří v tvář bolesti bezmocní. Jak bezbranná je kultura chudá na péči o duchovnost, ostatně dosvědčily i pandemické roky. Ty fyzioterapeut Pavel Kolář považuje za názornou ilustraci noceba, tedy očekávání nikoli – jako v případě placeba – dobrého, ale zlého. Katastrofické nastavení se odrazilo na zvýšené bolestivosti duše, rozjely se však i problémy s bolestí chronickou. Pavel Kolář k tomu poznamenává: „Nocebo nám připomíná, jak křehká je hranice mezi objektivní realitou a jejím subjektivním vnímáním (...)."
Projekce je psychologický proces přenášení vlastních nejistot, strachů a agrese na okolí. Vlastní nežádoucí pocity zavěšujeme na kamaráda samozřejmě proto, abychom se s nimi nemuseli konfrontovat, řešit je či nedejbože přijmout, že někde uvnitř nás bydlí i to, co jsme nezvali. Ovšem čím horlivěji projektujeme, tím víc to roste. Tak třeba ženy, které tak trochu nenávidí muže, vidí ve všem mizogynii. Pak muže nenávidí ještě o trochu víc. O vlastní projekci často (ale ne vždycky) nevíme.
Nedávno zesnulý profesor psychiatrie Cyril Höschl byl nejen vynikajícím lékařem, ale též vlivným intelektuálem, který svým rozhledem překračoval hranice oboru. Jeho poznatky a úvahy o lidské duši byly originální, trefné a především v mnohém nadčasové. Považujeme proto za potřebné je znovu připomenout, a to ve formě abstraktu ze dvou starších rozhovorů pro Týdeník Echo. Cyril Höschl v nich nabízí pronikavý pohled i na obecnější společenské a politické fenomény, a je tudíž přínosný nejen jako dobové svědectví, ale překvapivě i jako přiléhavý popis některých znepokojivých trendů současnosti a třeba i jako varování do budoucnosti.
Někdy v první polovině sedmdesátých let se ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v pražských Bohnicích potkali dva stejně staří čerství absolventi, elévové vědy o duši a mysli, a seznali, že smýšlí podobně, a to nejen o duševních chorobách. Vzniklo tak volné přátelské pouto, které přetrvalo všechny změny v jejich profesním i osobním životě, jakož i převratné změny ve společnosti, až do Cyrilovy tragické, ale přesto předčasné smrti před několika dny. Lidí, s kterými člověk v pětasedmdesáti letech sdílel dvě třetiny života, rapidně ubývá, ale tato ztráta zraňuje víc než jiné.
Politické rozdělení v některých západních zemích je do nemalé míry určováno pohlavím - především v mladších skupinách voličů. Ženy tíhnou k progresivní levici, zatímco muži jsou výrazně víc napravo. To také ovlivňuje styl nebo v širším slova smyslu kulturu politických táborů. Velmi zjednodušeně by se dalo říci, že když pravice vystřídá levici – jak se nedávno stalo ve Spojených státech –, končí éra moci s rysy v něčem feminními a přichází čas maskulinity. Jaká maskulinita to ale je? Administrativa nového prezidenta se v mnoha ohledech prezentuje jako revoluční.
Evropa má poprvé v historii šanci skutečně odradit lidi od kouření a zachránit miliony životů, míní autoři studie think tanku European Policy Innovation Council (EPIC). Musí všakopustit od obou extrémů, tedy přísných zákazů a stigmatizaci kuřáků na jedné straně a na druhé straně od pohledu, že nejde jen o osobní svobody, ale svým způsobem i fenomén se společenskými dopady. Základní myšlenkou je, že pokud politika tvrdých regulací nefunguje, státy jim mají nabídnout přístupnější a méně škodlivé alternativy.
Určitě už nějaký kulturní antropolog sepsal „dějiny pláče“. A pokud ne, měl by se do toho pustit. Pláč je velký emoční nástroj, prozrazuje mnohé a mnohé také zmůže. Někteří lidé pláčou s radostí, jiní slzy spíš skrývají, v některých kulturách je pláč posvátný, někde se pláče veřejně, jinde se doporučuje ho spíše potlačovat. Někomu se spouští každou chvíli, někdo se za něj stydí, někdo je jím dojat. Jiný se cítí, když pláčou druzí, spíš trapně. Na konci Mnichovské bezpečnostní konference se dal do pláče její organizační předseda Christoph Heusgen, kariérní diplomat ve službách evropského superstátu, někdejší poradce kancléřky Merkelové.
Už vícekrát jsem ctěným čtenářům Echa doporučovala mladou londýnskou autorku jménem Freya India a její texty na internetové platformě GIRLS; do sociální, vztahové a mentální problematiky mladých lidí a dívek zvlášť má vhled jako málokdo. Její texty poukazují na jevy, které se mladým lidem vloudily do života a ovlivňují je zcela zásadním způsobem – sociální média a jejich schopnost vyvolat to narcistní a špatné v nás, kult psychoterapie, prohlubující se krizi duševního zdraví, komodifikaci našich životů, zhroucení morálních norem, banalizaci hlubokých traumat, jako je rozvod a rozpad rodiny, či naopak patologizaci běžných problémů.
Sebevražda je po úrazech druhou nejčastější příčinou úmrtí u dospívajících a mladých dospělých. Koncem roku 2024 získala psychiatrická nemocnice v Opařanech Národní psychiatrickou cenu Vladimíra Vondráčka za program, který se na sebevražednost mladých lidí zaměřuje. Vyznamenaný tým přizpůsobil českým dětem přístup americké psycholožky Marshy Linehanové. Název dialektická behaviorální terapie může zastrašit. Ještě více může znejistit, že dialektika v ní opravdu hraje podstatnou roli. Prý je třeba usilovat o změnu a současně přijmout věci, tak jak jsou. O dialektické behaviorální terapii i sebevraždách mladých jsme hovořili s klinickým psychologem Davidem Havelkou.
Když se Jaroslav Seifert před čtyřiceti lety dověděl, že mu byla udělena Nobelova cena za literaturu, chtěla média, jak se tehdy ještě neříkalo hromadným sdělovacím prostředkům, znát jeho reakci. Do jedné z pražských nemocnic, kde vážně nemocného básníka léčili, se vypravil oborově příslušný ministr, jehož jméno nebylo důležité ani v době, kdy kulturu „řídil“ (ve skutečnosti to dělal z ÚV KSČ jeho stranický soudruh Miroslav Müller), a už vůbec není důležité dnes. S loutkovým ministrem vstoupil do nemocničního pokoje i kdosi s kamerou Československé televize.
O letošních Dušičkách jsem se na Olšanských hřbitovech, kam chodím pravidelně na procházku, nějak bedlivěji díval do tváří spoluobčanů, kteří tam přicházeli na návštěvu k hrobům svých předků a blízkých. Vypadali dost neradostně, často šlo o lidi starší, ba už i hrobu blízké. Stáří je strastné, řekl před dávnými lety Buddha. Přimělo mě to pozorněji se dívat do obličejů také u lidí všech věkových kategorií na tramvajových zastávkách hlavního města. Pravda, ani tam není průřez všemi vrstvami populace úplně rovnoměrný, ale je přece jenom mnohem širší.
Ventilovat vztek se zdá být jako rozumný způsob, jak se ho zbavit. Podle obecně vžitého názoru nám vyjádření vzteku pomůže se ho zbavit, jako když vypustíme páru z tlakového hrnce. Ale tato běžná metafora je zavádějící, tvrdí nová analýza vědců Státní univerzity v Ohiu. Ti posoudili 154 studií o vzteku a objevili jen málo důkazů o tom, že ventilování pomáhá. V některých případech naopak může hněv ještě zvýšit, napsal server Science Alert.
Jonathan Haidt je americký sociální psycholog a vysokoškolský profesor, jehož jméno často slýcháme v souvislosti s duševním zdravím mladé generace – narůstajícím počtem úzkostných, sociálních a depresivních poruch i počtem sebevražd, ohledně kterého bijí na poplach rodiče, pedagogové i psychologové v celém západním světě. K jeho nejznámějším knihám patří The Coddling of the American Mind: How Good Intentions and Bad Ideas Are Setting Up a Generation for Failure o rostoucí politické polarizaci, duševním zdraví a vysokoškolské kultuře a The Anxious Generation.
Kvůli banánofobii švédské ministryně pro rovnost Pauliny Brandbergové se nesmí v její blízkosti a na oficiálních akcích objevit ani jeden kus tohoto žlutého ovoce. Ona sama tvrdí, že má alergii, ve Švédsku však není jedinou veřejně známou osobností s touto fobií, píše BBC. Ministryně v roce 2020 na twitteru napsala, že má "tu nejpodivnější fobii na světě, a to z banánů", příspěvek ale později smazala. Její chorobný strach z tohoto tropického ovoce potvrzují uniklé e-maily zaměstnanců pracujících pro Brandbergovou
„Kdyby ti řekl, abys vyskočila z okna, tak bys skočila?“ slýchává dítě od rodiče odrazujícího je od nápodoby charismatického spolužáka. Otázka prozrazuje, že rodič toho o lidské psychice, kterou neodhalily teprve sociální sítě, příliš neví. Ale ty sítě bývají ve svých svědectvích obzvlášť přímočaré. Zvlášť děti rády napodobují, co vidí na TikToku. Třeba „blackout challenge“ je vybízí, aby se vzájemně škrtily, ideálně až do bezvědomí, a přitom se natáčely. Není-li poblíž kamarád, lze škrcení a nahrávání zvládnout i samostatně. Prý to dokazuje odvahu.
„Potřebuji přesně vás,“ říkala mi paní do telefonu, když mě zvala do debaty. Prý shánějí člověka hájícího stanovisko, jež mi v rychlosti předestřela. Namítla jsem, že si nic podobného nemyslím. „Ale ano, máme na to data,“ poznamenala. Asi měla na mysli, že firma, od níž pozvánka dorazila, si udělala rešerši, projela mé výstupy a seznala, že jsem jejich člověk. Nedomluvily jsme se. Trvala jsem na tom, že si myslím, co si myslím. Možná z principu. Zčásti měla paní asi pravdu. Na příhodě není nic pobuřujícího. Každý zve do debat lidi s očekáváním, že budou herci sebe samých. Všichni pracujeme s tím, že druhého známe, že je tudíž předvídatelný.
„Vládne čas, ne car,“ praví staré gruzínské přísloví. Je pozoruhodné sledovat, jak jsou dřívější činy, záslužné i ohavné, v průběhu času pomalu zaváty prachem zapomnění. Ač si při pohřbech i po velkých událostech vždy slavnostně slibujeme, že „nikdy nezapomeneme“, praxe za tím, co by duch snad chtěl, poněkud pokulhává. I právo ostatně zná instituci promlčení (ještě lépe zní německé Verjährung – od Jahr, rok, cosi jako převrstvení léty), byť vražda je zdánlivě pořád vraždou, i po pěti stech letech. Co se jen v historii na každém čtverečním metru země událo rekovných, ušlechtilých, strašlivých i odporných činů, počítáme-li jenom ty lidské, na které se vztahují naše etické představy (a co teprve těch udávených hrabošů a aktů obětavé hraboší mateřské lásky!).
Dobrovolná smrt známého, úspěšného, respektovaného a oblíbeného psychologa R. P. otřásla zajisté nejen těmi, kdo ho znali a měli rádi. Neskutečná tragédie je to především pro jeho nejbližší. Každý by měl být maximálně ohleduplný, zdrženlivý, nesoudit, nejlépe mlčet – což je v čase sociálních sítí již bohužel čistou utopií: každá věc s takovým potenciálem stává se veřejnou potravou se všemi možnými následky.
Isaak Babel kdysi napsal, že rodina je temná věc. Pokud toto tvrzení převedeme do současné doby, společnost mu dává spíš za pravdu, ale trochu zjednodušeněji a možná i hloupěji. Přívlastek temná v kontextu rodiny nahrazuje něco jako nefunkční, přežitá nebo zastaralá. Být temný přitom v tom výroku neznamená jen nástroj útlaku, traumat a bolesti. Babelův bystrý komentář v sobě jistě obsahuje něco zlověstného, ale zároveň i metaforicky produktivního v tom smyslu, že rodině přisuzuje i jakousi psychoanalytickou archetypální hloubku. Ta se nemusí zrcadlit pouze ve fatalistickém odmítání, ale i v nějaké prapůvodní síle, jíž jsme postiženi/obdarováni úplně všichni. V autorské inscenaci brněnského Divadla 3KK nazvané Franz Kafka žije! – Žranice je rodina vykreslena na pozadí šikany, drbů, patriarchátu a neschopnosti sebelásky.
Za posledních deset let se zdvojnásobil počet pokusů o početí v centrech asistované reprodukce, díky umělému oplodnění se u nás rodí pět procent miminek. Úspěšnost roste, do 35. roku mají ženy velkou šanci, že se in vitro fertilizace (IVF) povede, a lékaři si vědí rady i s těmi, kterým už bylo čtyřicet. Ale ve většině případů to chce velké a vysilující úsilí a mnoho párů lačných po dítěti neví, do jakého boje se to vlastně vydávají. Je to začarovaný kruh, ženy s těhotenstvím vyčkávají, i právě proto, že vždycky nějaká možnost existuje, a do center se dostávají čím dál starší.
„Zvládání zpětné vazby se stalo prací na plný úvazek,“ psali ve Wall Street Journalu na adresu knihy Úzkostlivá generace od sociálního psychologa Jonathana Haidta. Ostatně sama kniha je zčásti i o tomto: všudypřítomná vypjatá diskuse vede k tomu, že velká část úsilí netkví ve výkonu samém, třeba v napsání knihy, ale ve schopnosti tenhle výkon ustát. Leč v první řadě pojednává kniha o proměně dětství. To se změnilo zaprvé vlivem nadměrného rodičovského dozoru a zadruhé nadužíváním digitálních technologií.
V pátek poslal soud do vazby zápasníka MMA Tadeáše Růžičku, známého také pod zápasnickou přezdívkou Mawar. Byl obviněn, že na začátku srpna se spolu se svými kumpány dopustil loupeže, výtržnictví a nebezpečného vyhrožování. Růžička tímto jednáním porušil čtyřicetiměsíční podmínku, která mu byla udělena na začátku roku za to, že vloni knokautoval na ulici mladíka a na zemi do něj – bezvládného – dále bušil a nepomohl mu z bezvědomí. Vše natočila kamera. Byl mu vyměřen jedenáctiměsíční trest s oním podmíněným odkladem. Teď tedy loupež, mezitím v červenci ještě bitka na koupališti.
Když se o nějaké knize řekne, že je to ideální „čtení k vodě“, působí to až pejorativně. Jako něco oddechového, banálního a rozhodně velmi zapomenutelného. Iva Hadj Moussa nemá problémy s tím, když se její knihy označují za „střední proud“. Letos vydala svůj nový, zatím nejlepší román Těžké duše, a kdyby takhle byla napsána každá česká kniha, která se dobře prodává, budeme žít v literárním ráji. Pokud jste ji ještě nečetli, udělejte to klidně i u té vody. Zábavnější (a zároveň nikterak povrchní či banální) knihu jsem od českého spisovatele roky nečetl.
K duševnímu stavu střelce z FF Univerzity Karlovy byly vypracovány dva znalecké posudky. Jeden z oblasti forenzní psychologie a druhý psychiatrický. Závěry se shodují, že útočník měl schizoidní povahu s narcistními a disociálními rysy. Naopak netrpěl žádnou duševní poruchou, která by narušovala vnímání reality. Nebezpečí neodhalilo ani několik psychiatrických sezení, které útočník absolvoval. Policie ve spisupopsala, jak došlo k tomu, že člověk s touto povahou mohl mít takový arzenál zbraní.
Výborné texty hledám v poslední době ponejvíce na Substacku, on-line platformě pro nezávislé publikování autorů, které z různých důvodů v mainstreamových médiích nenajdete. Dá se tu najít to, co by jinde pohledal: kritické, ideologickým balastem nezatížené uvažování a názorová otevřenost. Jedním z témat, která je zajímavé zde sledovat, je krize duševního zdraví u mladých lidí. Za čtení stojí americký sociální psycholog Jonathan Haidt a další autoři, které přizvává na svou platformu After Babel. Jednou z nejpozoruhodnějších autorek, které tu lze číst, je Freya India.
Půl roku po střelbě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy nedostala veřejnost odpovědi na klíčové otázky. Policii se do dnešního dne nepodařilo úspěšně rozptýlit všechny pochybnosti kolem prosincového zásahu. Otázek naopak přibývá. Se závěry vyšetřování nejsou spokojeny ani rodiny zastřelených studentů. Některé z nich zastupuje advokátka a senátorka (nestr. za Spolu) Hana Kordová Marvanová, která byla zmocněna k podání stížnosti proti policejnímu usnesení.
Bezpečnostní výbor sněmovny ve čtvrtek několik hodin řešil střelbu na Filozofické fakultě UK. A taktéž zprávu Generální inspekce bezpečnostních sborů k policejnímu zásahu. Vystoupila i dozorující státní zástupkyně Jana Murínová, která řekla, že pachatel netrpěl žádnou závažnou psychickou poruchu. Podle psychiatrického posudku měl navíc jasný plán už měsíce před střelbou. „Cítil se odstrčený a neužitečný, potýkal se s pocity křivdy provázenými záští. Uvařil se sám k sobě,“ uvedla státní zástupkyně.
David K., který koncem minulého roku vraždil na pražské filozofické fakultě a v Klánovicích, nezabíjel z ideologických motivů a nebyl nějakým způsobem radikalizovaný, navštěvoval sice psychiatrii, ale nedá se říct, že by byl duševně nemocný. K tomu závěru došli podle Seznam zpráv po několika měsících policejní vyšetřovatelé. Je to závěr, který by neměl nikoho moc překvapit – vrah po sobě nechal jen dopis na papíře, evidentně neměl zájem šířit do světa nějaké specifické, třeba politické, poselství, kdyby chtěl, měl spoustu možností, jak to účinně udělat,
