Tag: Česká historie

Články k tagu

Churchill chtěl Lidice pomstít

Andrew Roberts, od listopadu 2022 baron Roberts z Belgrávie, patří mezi nejznámější a nejvýkonnější britské historiky. Proslul jako expert na druhou světovou válku a životopisec významných osobností. Jeho biografie Napoleona a Winstona Churchilla jsou široce oceňované. Zároveň se vymyká akademickému trendu tím, že je mužem pravice. Spolu jsme diskutovali o tom, proč se politické extrémy snaží zdiskreditovat Churchilla, co znamená ruská agrese na Ukrajině pro budoucnost války a co jako celoživotní zastánce transatlantické aliance říká na chování Donalda Trumpa.

Grónsko jako doklad českého kolonialismu

Na začátku ledna napsala slavná zpěvačka Björk s ohledem na vývoj dění okolo Grónska na svoje profily na sociálních sítích: „Přeji všem Gróňanům požehnání v jejich boji za nezávislost. Islanďané si totiž nesmírně oddechli, když se jim v roce 1944 podařilo odtrhnout od Dánska – nepřišli jsme o svůj jazyk. Kdyby se to nestalo, moje děti by mluvily dánsky.“ Zpěvačka připomněla i články z deníku The Guardian před dvěma lety, že dánští lékaři mezi roky 1966 a 1970 suverénně zavedli nitroděložní tělíska celkem čtyřem a půl tisíci Gróňankám (...).

Socialismus nefungoval, ale ještě to šlo

Historik Jiří Suk napsal už před dvaceti lety dosud nejlepší knihu o roce 1989: Labyrintem revoluce, pak další skvělé knihy o moderních českých dějinách a nyní pro osmnáctý díl „paseckých“ Velkých dějin zemí Koruny české tisícistránkovou fresku o letech 1956 až 1967. Nejde v ní ani tak o popis dějů, ale o rentgenový pohled do nitra tehdejší společnosti, s níž jsme přitom spojeni víc, než si běžně připouštíme. V dobrém i ve zlém. Jde o rozhovor dvou vrstevníků, kteří vzpomínají na něco, u čeho sice nebyli, ale jako by ano. Byl to totalitní stát, ale teror už víceméně ustal.

Osud F.L. Riegra ukazuje, že pouze politická kariéra na posmrtnou slávu nestačí

František Ladislav Rieger byl v 70. a 80. letech 19. století uznávaným národním vůdcem. Navíc byl zetěm „Otce národa“ Františka Palackého, protože si vzal jeho dceru Marii. Přesto postupně upadal do zapomnění a dnes již návštěvníci Riegrových sadů v Praze na Vinohradech nevědí, po kom jsou vlastně pojmenované. Možná je to tím, že žádný z jeho politických programů, ať již to byla politika pasivní rezistence, drobečková aféra či punktace, neskončily úspěchem. Ovšem dlužno dodat, že neúspěšný byl vlastně program celé české politické reprezentace, v tom se Rieger nijak nevyčleňoval.

Modrá krev: ušlechtilostí proti hrubosti

Česká televize začala hned na začátku roku vysílat čtvrtou řadu populárního dokumentárního, nekonfliktního, vlastně chlácholivého seriálu Modrá krev. Novinka má všechno, co měly série předešlé, ale změnil se kontext, do něhož seriál vstupuje. Přestože v televizi toužíme po noblese a ušlechtilosti, jsme jimi omámeni, obecně české mezilidské vztahy od uvedení první série výrazně zhrubly. Prožili jsme si covid, duše nám požírá blízká válka, takže společnost je cyničtější, nevděčnější, možná proto vnímá návrat populární série jako antibiotikum.

František Palacký: První český politik s vizí

V anketě „Největší Čech“, pořádané Českou televizí v roce 2005, se František Palacký umístil na 15. místě. Přitom ještě za svého života dosáhl obrovského společenského uznání a byl uctíván jako „Otec národa“. Vděčný lid mu v Praze na nábřeží postavil pomník, který svojí monumentálností překonává i slavnou jezdeckou sochu Jana Žižky na Vítkově. Jako politik byl ale velice neúspěšný, alespoň v krátkodobé perspektivě svého života. On se ovšem na politiku díval z dlouhodobého hlediska. Věděl, že pokud se národní otázka nevyřeší uspokojivě, bude otravovat vzduch soustavně a ohrožovat stát.

Největší z Čechů?

Který Čech se po druhé světové válce stal největší světovou celebritou ve sféře, řekněme, umělecko-společensko-intelektuální? Václav Havel určitě. Ale kdo pak? Milan Kundera? Miloš Forman? Možná je to Tom Stoppard. Sice se v Československu jen narodil, byl Angličan, který Anglii miloval, ale s léty se ke svému českému původu v myšlenkách i v díle vracel stále víc. Stoppard, jak sám říkal, žil báječný či čarovný život. Byl vtipný, okouzlující, měl šťastnou povahu.

Co poslouchat ke konci roku

Vánoční hudbě v těchto dnech nelze uniknout. Ale co to vlastně je – a musí být její poslech takřka očistcem? Když jsem nedávno nastoupil do světélkující tramvaje, překvapilo mě, že mě během cesty doprovázely písně linoucí se odkudsi z útrob vozu. Během dvaceti minut jsem tak byl nucen vyslechnout jímavé skladby od Leony Machálkové či snad Lucie Bílé – rozdíl jsem bohužel nedokázal určit. Nedivím se lidem, že jsou na žánr „vánoční písně“ alergičtí; většina těch novějších by totiž udělala zarytého nepřítele Vánoc i z katolického kněze. Co s tím?

I já mám třicet jizev v obličeji

Český (a československý) hokej měl více velkých jmen, zcela jistě mezi ně patří Jiří Holík. S bratrem Jaroslavem (zemřel roku 2015) tvořili neslavnější sourozeneckou dvojici, základ slávy Dukly Jihlava, města, které si mnozí spojují právě s těmito skvělými borci. Trojnásobný mistr světa, držitel čtyř olympijských medailí a rekordman v počtu zápasů za československou reprezentaci na mě čekal v kavárně Tuzex na jihlavském náměstí, kde zrovna začínaly vánoční trhy. Tak jsem to bral trochu jako vánoční dárek.

Tři nejoblíbenější české mýty: husitství, první republika, Češi jako oběti dějin

Historikové si udržují své řemeslo tím, že vždy jednou za generaci vyvrátí do té doby přijímaný pohled na minulost. Dělá se jim to obvykle poměrně snadno, protože veškerá historiografie je otázkou přidělování důrazu. Vyprávění o dějinách je dialog mezi přítomností a minulostí, v němž se mění akcenty, publikum i otázky, které si klademe. Můžeme to doložit našimi nejoblíbenějšími českými mýty.

Sláva českého ochotnického divadla

České amatérské divadlo – v češtině je ovšem vhodnější držet se zavedeného slovníku a psát divadlo ochotnické – je od středy zapsáno na seznamu nehmotného světového kulturního dědictví UNESCO. Jako již desátá česká položka. V období intenzivně rozpohybované světové politiky a v denní záplavě podivuhodných zpráv, jež vzbuzují neklid a nejistotu stran výhledů do budoucna, je toto zpráva skoro až dojemně uklidňující. Jestliže se ve světě objevují starosti o osud Evropy a o to, jestli se ještě drží své tradiční kultury, je nesmírně živé české ochotnické divadlo dokladem, že nic není tak horké, jak se to uvaří.

Jak se T. G. Masaryk zasloužil o stát

T. G. Masaryk byl zvolen prezidentem Československé republiky 14. listopadu 1918, a to na výzvu Karla Kramáře, který vedl ustavující schůzi revolučního Národního shromáždění. Volba proběhla jednomyslnou aklamací za účasti 256 poslanců. Čtyřicet poslanců slovenských nedorazilo vinou zpoždění vlaku. Dne 26. února 1930 schválilo Národní shromáždění zákon číslo 22/1930 v tomto znění: „(1) T. G. Masaryk se zasloužil o stát. (2) Výrok tento budiž na věčnou paměť vtesán do kamene v obou sněmovnách Národního shromáždění.“ Zákon neobsahoval žádná další ustanovení například stran vymáhání.

Proč říkáme „pan prezident“, a ne „prezident republiky“?

Prezident republiky má u české veřejnosti mnohem větší autoritu, než by odpovídalo jeho postavení v ústavním systému nebo jeho pravomocem. Odpověď na otázku, proč tomu tak je, může hledat v archetypu „posvátného krále“, který i v moderní době přežívá v podobách sekularizovaných vůdců. Současní státníci totiž rádi používají symboly a rituály původně spojené s monarchií, jako je inaugurace prezidenta, vojenské přehlídky a podobně. Tyto rituály mají podobnou funkci jako korunovace – legitimizují moc a vytvářejí pocit výjimečnosti vůdce.

17. listopad a druhá revoluce

Připomněli jsme si výročí 17. listopadu 1989, které je spojeno s revolucí s poetickým přívlastkem sametová. Revoluce bývají povětšinou krvavé, plné násilí a třísek z káceného lesa. Naše revoluce, která přinesla pád totalitního režimu vyznačujícího se vládou jedné strany, vynucováním jednoho názoru, pronásledováním a kriminalizací lidí s jinými postoji, zničujícím centrálně socialistickým řízením ekonomiky (které usilovalo o rovnost, ale ve skutečnosti přinášelo nespravedlnost), se ale odehrála bez násilí, na což jsme, nebo aspoň jsme bývali pyšní.

Politiky na Národní třídě vítal pískot. Babiš: 17. listopad je důležitý, získali jsme svobodu

Na Národní třídě v Praze se od brzkého rána scházejí lidé, aby si připomněli listopadové události roku 1989. U pamětní desky hoří svíčky. Příchody politiků provázely i protesty či pískot, ať už šlo o předsedu Svobodných Libora Vondráčka, který byl do sněmovny zvolen na kandidátce SPD, prezidenta Petra Pavla či zástupce hnutí ANO. Národní třídu pak rozbouřil i příchod tváří Motoristů Filipa Turka a Petra Macinky. Česko si dnes kromě pádu totality v roce 1989 připomíná i perzekuci studentů za nacistické okupace v roce 1939.

KSČ se z antisystémové strany proměnila v roce 1945 v catch-all party s nacionálním programem. A vyhrála volby. Nepřipomíná to něco?

V období I. republiky se KSČ projevovala jako klasická antisystémová strana. To se jí vyplatilo po skončení II. světové války, když řada voličů byla zklamaná z poměrů panujících za První republiky. Všechny konkurenční politické strany na prvorepublikový establishment navazovaly, jedině komunisté nikoli, protože byli vždy v opozici. To ovšem KSČ nebránilo během trvání První republiky hlasovat s politickým establishmentem, když to bylo výhodné.

Zrození českého světa z chaosu Kosmase

Náš Salon bude kosmologický, neboť tady sedí kosmasologové… Je to sice falešný výklad toho jména, ale Kosmas, „ctihodný děkan kostela pražského“, jehož devítisté výročí smrti (21. října 1125) nám bylo k tomuto setkání záminkou, přímo svádí ke kosmické interpretaci. Řecké slovo kosmos totiž označuje nejen vesmír jako takový, ale je to také opozitum čili protiklad vůči chaosu. Kosmos je zkrátka to, co je uspořádané, má řád, svůj začátek a své hranice. A možná že právě tohle chtěl Kosmas svým dílem Cosmae Pragensis Chronica Boemorum (Kosmova kronika česká) vytvořit.

Pravý profesorův život v Čermné

„Profesor Václav Černý studoval v Dijonu, já hodně moudrosti utopil v demižonu“ – verš Ivana M. Jirouse mě pronásledoval od chvíle, kdy jsem vyjel na svém elkole z Nového Města nad Metují nikoli tedy do Dijonu, ale do České Čermné, obce, ze které profesor Černý na svou pouť do Dijonu vyrazil. Česká Čermná, ves při samých zemských hranicích, to byl pravý domov tohoto titána české duchovnosti, literárního historika, kritika, esejisty, vlastence, vzdělance, jakému nebylo rovno.

Hudba Plastiků se nedala poslouchat, přesto se za ně postavili

Underground nebyl vůbec v kruzích odpůrců komunistického režimu vnímán zvlášť pozitivně. Jeden z „otců zakladatelů“ české alternativní hudební scény Martin Chadima ho obviňoval ze sektářství, Milan Knížák vytýkal Ivanovi Jirousovi, že indoktrinuje a zneužívá kluky, kteří věci nerozumí, Václav Černý kritizoval underground za mělkost a vulgaritu a Ivan Sviták namítal, že undergroundoví hudebníci nenabízí politickou alternativu, že je to útěk. A navíc jim chybí univerzalistický étos kultury.

Křesťané nám o starých Slovanech hodně zamlčeli. I proto jsou pro nás slovanská božstva lákavá

Zajímat se o staré slovanské bohy je lákavé, protože je to exotické. „Fascinace starými Slovany jde ruku v ruce se zájmem o Vikingy, o středověk, o vznik evropských států. Navíc to navazuje na kořeny našeho státu a naší identity. To je pro leckoho přitažlivé. Je to totiž stále málo známé téma, navzdory tomu, že jde o sdílenou paměť a tradici většiny Slovanů,“ říká bratrům Novosadovým v další epizodě jejich sourozeneckého podcastu Hej, Slované Jiří Dynda, který právě vydal knihu Bohové a bohyně starých Slovanů.

Dopis Masaryka označili archiváři jako promluvu k Benešovi. Veřejnost si dopis bude moci prohlédnout v Národním archivu

Podle archivářů je dokument s údajnými posledními slovy prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka ve skutečnosti zápis Masarykovy promluvy k tehdejšímu ministru zahraničí Edvardu Benešovi v Lánech koncem srpna 1934. Vyplývá to z obsahové analýzy odborníků, kterou dnes představili na konferenci v pražské vile Lanna. Vážně nemocný Masaryk abdikoval v prosinci 1935, v čele státu ho nahradil Beneš. Zemřel 14. září 1937.

Barunčina oběť v České Skalici

Objížděl jsem přehradu Rozkoš z jižní strany a hledal místo, kde do ní vlézt. Břeh nevypadal moc přitažlivě, vody bylo málo, hladina pokleslá a voda nazelenalá. Nebe navíc našedlé a vítr studeně foukal od hraničních hor kladských. Byla ale polovina léta, povinnost velela neopomenout jakoukoli příležitost, tak jsem slezl z elkola a aspoň po kolena do Rozkoše vstoupil. Vítr čeřil hladinu toho východočeského moře, jehož erotické jméno slibuje víc, než je schopno nabídnout. Aspoň já měl teď ten pocit a vjem.

Politické porno jde do finále

Máme tu finále volební kampaně a strany vládního tábora stupňují sázku na geopolitiku. Lídr koalice Spolu Petr Fiala včera na Aktuálně.cz vypustil tyto věty: „Já jsem jako kluk tanky z Moskvy viděl. A budou tu zase, když se nebudeme bránit. Budou tu zase! Oni to netají. Vlastně na to není potřeba žádný důkaz, stačí poslouchat, co říkají ruští představitelé: Chceme mít vliv, jako měl Sovětský svaz. Tam bohužel patřila i Praha...“

Komunisté chtějí zrušit ÚSTR. „Nedělejme tlusté čáry za minulostí. Zlo má svoji tvář,“ oponuje ředitel

Komunisté volají po konci ÚSTRu. Vedení levicové koalice Stačilo! v čele s komunisty dalo před volbami jasně najevo, že pokud se dostanou do vlády, tak nechají zrušit Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Reakce instituce na sebe nenechala dlouho čekat a prohlásila, že každý, kdo jí škodí, tak podporuje komunisty. Ředitel ÚSTR Ladislav Kudrna považuje útoky na ústav za důkaz, že se mu daří naplňovat své poslání.

Národ, který nevěří ničemu, uvěří všemu

Češi jsou pokládáni za jeden z nejvíce ateistických národů v Evropě. Přitom sociologické průzkumy uskutečněné v 21. století ukazují, že za jednoznačné ateisty se označuje sotva 15 % české populace. A zhruba třetina si není svým ateismem jistá. Naopak 39 % Čechů v nějakého ducha či vyšší sílu věří. Tím něčím mohou být transcendentní osoby či síly, nějaká forma posmrtného života - čili reinkarnace, zázraky, horoskopy, amulety apod.

„Mám obavy, aby se nevytrhávaly věty z kontextu,“ říká ředitel Národního archivu k Masarykovu dopisu

Výsledky další analýzy dnes zveřejněného dopisu se záznamem slov prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka by mohly být do měsíce. Badatelé budou dopis zkoumat i při odborném workshopu a právě po něm by mělo následovat uveřejnění závěrů, řekl ředitel Národního archivu Milan Vojáček. „My to nechceme uspěchat, ještě se na to budou muset podívat naši restaurátoři,“ vysvětlil ředitel.

Masaryk: Jestliže lidé jsou nevzdělaní a hloupí, nemůžete toho moc udělat, stojí v tajemné obálce

Jestliže lidé jsou nevzdělaní a hloupí, nemůžete toho moc udělat, zní jedny z posledních slov Tomáše Garrigua Masaryka. Dopis má pět stran a je převážně v angličtině. Obálka s posledními slovy prvního československého prezidenta byla otevřena na zámku v Lánech na Kladensku. Předpokládá se, že dopis vznikl v roce 1937. Historička Dagmar Hájková z Masarykova ústavu se však domnívá, že jde o záznam Masarykových slov z roku 1934, kdy už byl první československý prezident přesvědčen, že je již na konci své životní cesty.

Když český politik varuje před slovenskou cestou

Pojem „slovenská cesta“ se v ústech českých vládních politiků stává varováním, kudy se prý Česká republika za žádných okolností nesmí vydat. Od rozdělení společného státu je to poprvé, co byla apriorní náklonnost k východnímu sousedovi vystřídána apriorní nechutí. Generální biskup Evangelické církve augsburského vyznání na Slovensku Ivan Eľko je hlavou slovenského protestantismu, který byl po staletí jakýmsi mostem mezi slovenským a českým prostředím. Rozhovor pro Echo se neomezuje pouze na vzájemné vztahy ani na centrální postavu této roztržky.