T. G. Masaryk byl zvolen prezidentem Československé republiky 14. listopadu 1918, a to na výzvu Karla Kramáře, který vedl ustavující schůzi revolučního Národního shromáždění. Volba proběhla jednomyslnou aklamací za účasti dvou set padesáti šesti poslanců. Čtyřicet poslanců slovenských nedorazilo vinou zpoždění vlaku.

Dne 26. února 1930 schválilo Národní shromáždění zákon číslo 22/1930 v tomto znění: „(1) T. G. Masaryk se zasloužil o stát. (2) Výrok tento budiž na věčnou paměť vtesán do kamene v obou sněmovnách Národního shromáždění.“ Zákon neobsahoval žádná další ustanovení například stran vymáhání. Profesor Jiří Malenovský, který se v knize Osudová setkání Československa s velmocemi na poli mezinárodního práva 1918, 1938, 1968 (Leges, Praha 2024) zabýval mimo jiné vlivy na vznik státu, konstatoval Masarykovu jednoznačnou převahu nad vlivem představitelů domácích politických stran, kteří se dovolávali podílu. Zmíněný zákon však podle mne nereagoval na pochyby o Masarykových zásluhách, nýbrž zrcadlil city: prezident byl mezi českými občany velmi oblíben.

Zásadní námitky proti němu vyslovil profesor Josef Kalvoda v knize Genese Československa 1914–1920 (New York 1986, česky Panevropa 1998). Proti osobnosti Masarykově vyzvedl postavu Karla Kramáře. Jeho přednost spatřoval především v oblasti morální: nedopouštěl se lží a svou činnost financoval z vlastních prostředků, zatímco Masaryk se téměř bezprostředně po emigraci v prosinci 1914 stal spolupracovníkem britské tajné služby, od níž přijímal po celou dobu války významnou peněžní podporu. Oficiálně však v roce 1920 prohlásil, že od nikoho nedostal ani korunu. Považuji nicméně za prokázané, že britských peněz používal výhradně na činnost zahraničních aktivistů. Osobní potřeby hradil z prostředků poskytovaných tchánem.

Profesor Kalvoda zazlíval Masarykovi také častou změnu názorů, kterou vykládal jako lhaní. Připsal Kramářovi antibolševickou předvídavost, jenže se plně nepotvrdila. Vyhlídka na poválečný ruský vliv a na nástup ruského monarchy v čele nového státu se ukázala jako mylná. Masaryk naopak disponoval britskými informacemi o měnící se situaci a vystihl stav, kdy západní mocnosti definitivně opustily myšlenku na zachování Rakouska-Uherska poté, co selhal pokus císaře Karla I. o uzavření separátního míru, a byly přístupné polskému a poté československému volání po samostatnosti. Agenti britské tajné služby vedli Masaryka rovněž k rozpoznání správného okamžiku, kdy má požádat o přijetí u amerického prezidenta. Wilson totiž trval na tom, aby českoslovenští legionáři iniciativně udeřili na sovětskou vládu, a dostal by se tudíž s Masarykem do sporu, protože ten se stavěl proti intervenci. Britští agenti doporučili, aby přijetí proběhlo ve chvíli, kdy ke střetnutí legionářů s Rudou armádou už došlo. Schůzka se pak odehrála v oboustranné shodě.

Výsledek války mluvil jednoznačně pro strategii a taktiku příštího prezidenta. Skončila vítězstvím Dohody, jež ovšem Masaryk vykládal eticky: západní mocnosti podle něho ztělesňovaly pozitivní, demokratický režim zajišťující zdárnou perspektivu, zatímco zřízení spolkových zemí charakterizoval negativně jako autokratické, a proto předurčené k nezdaru a porážce. Na to téma polemizoval s Masarykem F. X. Šalda, který první světovou válku pojmenoval nesmlouvavě jako střetnutí dvou imperialismů.

Vady nového státu

Nejostřejší soud o Masarykově politickém díle pronesla britská historička Mary Heimannová v knize Československo / Stát, který zklamal (Yale University Press 2009, česky Petrkov 2020). Republika podle ní uvázla v jazykovém pojetí státu. Její zrození vyložila Heimannová záměrem dohodových mocností oslabit Rakousko-Uhersko. Československo by prý vzniklo i bez Masaryka a Beneše.

Tento výklad mohu s Heimannovovu těžko sdílet, ale její radikální soudy tvoří podle mého vhodnou základnu k úvahám, v čem tkvěly vady nového státu. Začínají u zjištění Malenovského, že se Masaryk se zahraničními slovenskými mluvčími nedomluvil na právních podrobnostech poválečného soužití, takže spočívalo na citové základně. Článek 8 Saintgermainské smlouvy z 10. září 1919 definoval Československo jako národní stát s menšinami. V souladu s tím ústava z roku 1920 stanovila, že jde o stát československého národa, jehož jazyk je československý. Profesor Malenovský konstatoval, že tím znemožnila Slovákům i Němcům dovolávat se wilsonovské myšlenky sebeurčení.

Ústava zajištovala stejná práva a ochranu zákona národnostním menšinám, ale státním národem rozuměla strukturu pouze hypotetickou. Šlo o umělou konstrukci, která ahistoricky suspendovala desítky let trvající snahu slovenské inteligence o ustavení vlastního spisovného jazyka a vytvoření kultury, snahu, jež přinesla nesporný úspěch. Nezávisle na tom, že byli Slováci daleko méně politicky emancipovaní než Češi, takže se v Praze mluvilo o neschopnosti slovenských občanů absolvovat nadcházející volby do Národního shromáždění, byla ústava pro některé slovenské politiky nepřijatelná.

Kněz Andrej Hlinka, někdejší nadšený propagátor česko-slovenské družby, předstoupil před versailleské státníky se stížností, že jeho národu se nedostalo slíbené autonomie a jeho existence je popírána. Po návratu byl zatčen, avšak po několikaměsíčním věznění propuštěn, protože vládní právníci nenašli zákonný důvod, aby byl obžalován. Nato založil politickou stranu, která jeho ústy razila separatismus, vybízela k protižidovským štvanicím a po zakladatelově smrti nastolila pod Hitlerovým tlakem slovenský stát s omezenou samostatností, později zvaný Slovenská republika. Hlásil se k fašismu a účastnil se války po boku nacistického Německa.

Odpor vůči příslušnosti k Československu projevovali od podzimních dní roku 1918 aktivně občané německé národnosti. K mlčenlivému podřízení nové vládě je donutil vojenský zákrok sokolů a armády, vybavené kanony. Jenže nedlouho poté, v březnu 1919, došlo k novým srážkám, když některé národnostně vyhrocené projevy vyvrcholily násilím. V Kadani němečtí demonstranti přepadli četnickou stanici a zmocnili se zbraní. Přivolané vojsko zahájilo palbu a víc než pět desítek lidí jí padlo za oběť. Jako by se ozvala předehra bouřlivých událostí, které v roce 1938 předcházely válku. Nechyběly sice vládní pokusy překonat napětí různými pozitivními kroky, ale byly vždy polovičaté. Zmínky o švýcarském příkladu spolkového uspořádání, které učinil Beneš při jednání kolem Saintgermainské smlouvy, brzy zmlkly.

Přitom precedent nadnárodního státu existoval nejen ve Švýcarsku, ale i doma v Rakousku-Uhersku. Václav Bělohradský v roce 2019 řekl v Českém rozhlase, že národnostně unifikované Československo znamenalo krok zpět. Byl však pro Čechy přijatelný model státu, kde by si jednotlivé národnosti byly rovné? Kus dobové nálady vyjádřil v roce 1912 básník Viktor Dyk, když na pohrdavý výrok pražského Němce o českém jazyce odpověděl: „Jeden z nás, my, nebo vy, musí z této země zmizet.“ Beneš se v roce 1935 vyslovil v témže duchu: problém s Němci vyřeší příští válka. Napověděl tím poválečné vyhnání. Na druhé straně němečtí okupanti plánovali Čechy vyhladit, a dokonce k tomu přikročili.

Masaryk se ovšem za model nadnárodního státu přimluvit nemohl nikoli s ohledem na nacionalistickou a konfrontační náladu, která ve státě všestranně působila a v extrémních resentimentech přežívá dodnes. Byl člověk devatenáctého století, vlastenec poplatný obrozenskému lpění na jazyce jako na základním poválečném pilíři státní doktríny. Pohled Karla Havlíčka, který kdysi zapřísahal bratry Slováky, aby upustili od jazykového osamostatnění a pokračovali v jednotě s Čechy, pokládal za inspirativní. V prvním vystoupení v Národním shromáždění 22. prosince 1918 prohlásil: „... my jsme vytvořili náš stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté.“

V jeho záznamech objevil historik Pavel Kosatík větu, že ve druhé nebo třetí generaci přestanou Slováci i Němci mluvit národními jazyky a přejdou na češtinu. Očekávání, že se tím překlene vážný konflikt, svědčí o tom, že ideu národního státu vyznával Masaryk bytostně. Vložil ji republice do základu, o němž byl přesvědčen, že má vydržet a vydrží natrvalo. Byl si jist, že úlohu jeho nejspolehlivějšího strážce sehraje osvědčený spolupracovník Edvard Beneš, bez něhož, jak jeho učitel a Mistr právem pravil, bychom republiku neměli. Beneš se později přiznal, že si existenci slovenštiny nikdy neuměl představit. Obrovskou energii věnoval Masaryk po léta jeho prosazení za následníka na prezidentském křesle a nakonec jako těžce nemocný dosáhl svého: drtivě přemohl odpor jak předáků nejsilnějších stran, kteří o Benešovi původně nechtěli ani slyšet, tak protibenešovského, extrémně nacionalistického až fašistoidního seskupení.

Ve vleku nacionalismu

T. G. Masaryk se tedy spolu s jinými silami zasloužil o vznik státu, ale s jinými příčinami se podílel na jeho zániku. Pokud se týká demokracie, o kterou se zasadil vedle návrhu, že Československo má být republikou, nebyla Mary Heimannová jediná, kdo shledal závažné nedostatky na její parlamentní podobě. V rozsáhlé dvojdílné knize Boj o Hrad (Nakladatelství Tomáš Krsek, Praha 2017) soustředil historik Antonín Klimek nejen popis a rozbor mechanismu takzvané Pětky, který britská kritička označila za nedemokratický. S důrazem na detaily, který důkladností záběrů soukromí politiků a intimních epizod na okraji jejich veřejných aktivit hraničí s bulvární zvědavostí, podal obraz prvorepublikového korupčního prostředí, protizákonných stranických praktik, ubohých, někdy až groteskních intrik, malosti a pokleslých mravů.

Vžila se představa, že Masaryk, známý jako přísný abstinent, se pohyboval morálně i prakticky vysoko nad ním. Veřejně jej kritizoval, a přispíval tím nepřímo k dobovému a dodnes živému náhledu na politiku jako na činnost špinavou. Postupně byl v širokých vrstvách občanů vzýván jako tatíček. Tento přídomek sice vznikl jako překlad legionářského oslovení báťuško, ale uplatňoval jej a podporoval okruh přátel prezidentovy dcery Alice. Zrodil se kult, který vyvrcholil obecným pocitem, že je stát po smrti T. G. Masaryka vystaven osudovým bouřím, kterým jako živý dokázal zabránit.

Klimkova kniha předkládá obraz odlišný. Desetimilionových darů, ale i vyšších částek, které dostával prezident od donátorů, používal k přímé finanční podpoře politiků. Obraceli se na něj s naléhavými žádostmi, které odůvodňovali dluhy a existenční tísní. Vyhověl jim, a tím si je zavazoval. Jiřímu Stříbrnému věnoval tři sta tisíc korun. Obdarovaný je posléze vrátil. Když se později stal předmětem intriky, která usilovala o jeho vyřazení z politického života a silně ho poškodila, její organizátor Masaryka předem informoval. Prezident ji nepřekazil, protože Stříbrný mezi pěti muži 28. října vystupoval nejostřeji proti Benešovi.

Při formování vlád vykonával Masaryk rozhodující tlak na jejich složení, stavěl se proti členství lidovců a při své mimořádné autoritě docílil toho, že se mu představitelé výkonné moci podřizovali v rozporu s vlastními názory. Zastávat postoj odlišný od Masarykova si nakonec ve vládních řadách nikdo nedovolil. Muž, jehož heslo znělo Pravda vítězí, neváhal pravdě, své pravdě pomáhat k vítězství všemi dostupnými prostředky, pokud to pokládal za nezbytné.

Navzdory zastávanému principu Ježíš, ne Caesar nenásledoval vzor novozákonního nositele radostné zvěsti, který kráčel nad vodami. Představoval mimořádně talentovaného politika, který si v mocenském vlnobití počínal úspěšněji než čeští současníci. Československo pod jeho zakladatelskou taktovkou poznamenal nacionalismus zhoubným vnitřním konfliktem, o jehož ničivý vývoj se přičinila Henleinova Sudetoněmecká strana. V Německu se dostal nacionální socialista k moci a zavedl diktaturu prosazující genocidní rasismus, revanš za porážku ve válce a ambici na světovládu. Angličané a Francouzi, sklonní po světovém kataklyzmatu k mírovým ústupkům agresorovi, museli nakonec podstoupit válku daleko děsivější. Osmdesát let po jejím šťastném konci to však vypadá, jako by politiky při hledání cest z krizí nacionalismus stále omezoval. Uzavřít smlouvu o evropském a světovém míru se dodnes nepodařilo.