V roce 2005 debutoval v hudebním časopise Rock & Pop, v následujících letech publikoval rovněž v Živlu, Full Moonu či Forbesu. Od roku 2024 působí jako redaktor Týdeníku Echo. Ve svých kritických textech a rozhovorech se věnuje především kulturním a sociálním fenoménům.
Kapelu Babyshambles v roce 2004 tvořili zpěvák a textař Pete Doherty, kytarista Patrick Walden, baskytarista Drew McConnell a bubenice Gemma Clark. S výjimkou útlocitné (nebo prozíravé, jak se to vezme) Gemmy, která už se nemohla dívat na Dohertyho drogovou sebedestrukci a skupinu opustila, šlo o tutéž sestavu, jež následně nahrála debutové album Down In Albion. To vyšlo v listopadu 2005, nedávno tedy oslavilo dvacet let od vydání a dočkalo se reedice.
Ekvádorská fotografka Isadora Romero se pohybuje na pomezí dokumentární a umělecké tvorby. Ve svém novém projektu, který máte až do konce ledna možnost vidět v galerii C/O Berlin, vypráví mnohovrstevnatý vizuální příběh o dvou mlžných lesích ve své vlasti: biosférické rezervaci Chocó Andino de Pichincha v komunitě Yunguilla nedaleko hlavního města Quita a rezervaci Mache-Chindul u Tichého oceánu. Snímky vznikaly víc než rok v úzké spolupráci s místními komunitami, vědci a výzkumnými organizacemi.
Jen málokterá rock’n’rollová postava byla v tuzemském mediálním prostředí opředená tolika mýty a vysloužila si tolik divokých interpretací jako Patti Smith, básnířka a punková kněžka newyorského undergroundu první poloviny sedmdesátých let. „Ježíš položil život za hříchy, ale ne za ty mé.“ Těmito slovy, recitovanými do jednoduchého klavírního doprovodu, začíná deska Horses. Neobyčejně silné album, spojující syrový a přímočarý rock s dlouhými, extatickými skladbami, často pojatými spíš jako podklad pro sugestivní recitaci.
Vánoční hudbě v těchto dnech nelze uniknout. Ale co to vlastně je – a musí být její poslech takřka očistcem? Když jsem nedávno nastoupil do světélkující tramvaje, překvapilo mě, že mě během cesty doprovázely písně linoucí se odkudsi z útrob vozu. Během dvaceti minut jsem tak byl nucen vyslechnout jímavé skladby od Leony Machálkové či snad Lucie Bílé – rozdíl jsem bohužel nedokázal určit. Nedivím se lidem, že jsou na žánr „vánoční písně“ alergičtí; většina těch novějších by totiž udělala zarytého nepřítele Vánoc i z katolického kněze. Co s tím?
Přestávka skončila je žánrově i ideologicky nevyhraněný román – jaká radost se do něj začíst. Škoda že současná česká literatura už dávno rezignovala na minimální snahu napsat „velký evropský román“ a často se utápí v progresivistických klišé nebo autofikčních příbězích o tom, jaké hrozné střevní potíže autora postihly. Za skutečnou literaturou se tak musíme vydat na dovolenou: ještěže ty Bulhary (Gospodinov), Francouze (Binet) a Italy (Ferrari) máme.
Blíží se Vánoce a s nimi i otázka, v jaké kondici je český knižní trh. Proč u nás ubývá čtenářů a co na tom mohou změnit školy, knihovny nebo nové formáty jako audioknihy? Pozvání k debatě přijali ředitel nakladatelství Albatros Václav Kadlec, vedoucí edice angloamerických autorů v nakladatelství Argo Petr Onufer, ředitel nakladatelství Host Tomáš Reichel a Martin Vopěnka, předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů a zakladatel nakladatelství Práh.
Recenze jsou ze své podstaty subjektivní disciplína, k nějaké objektivitě se lze dobrat jen stěží. Rád si představuji, že by se jí mohl blížit třeba můj názor na zpěvačku Rosalíu (nebo na Queen – absolutní ošklivost zkoncentrovaná do jedné skupiny, s kníratou operní zpěvačkou, kytaristou v galoších, imbecilními skladbami a výpůjčkami z klasické hudby…). Jak je vidět na mém příkladu, i recenzent – nebo možná právě on – podléhá silným subjektivním svodům; většinou je to však způsobené láskou k hudbě, nikoli opakem.
Ve vídeňské Albertině se setkalo moderní a gotické umění. Velkolepá výstava staví do centra pozornosti mistrovská díla od symbolismu po expresionismus, která čerpají inspiraci z emocionální síly středověké tvorby. Gothic Modern ukazuje, jak obracení moderních umělců k tvorbě vzniklé před nástupem akademické tradice otevíralo nové cesty jejich vlastní kreativitě. Významná díla moderny vytvořená mezi lety 1875 a 1925 jsou zde přímo konfrontována sikonickými malbami, grafikami a sochami starých mistrů.
Na začátku osmdesátých let se New York otřásal hudební revolucí a vytvářel překvapivé předobrazy následující dekády. Patřil k nim vzestup hip-hopu i elektronické experimenty, stále ale poháněné punkovou energií, která se jen přesunula z legendárního klubu CBGB do klubu Mudd. V čele studiových pokusů a odklonu od punkového minimalismu stáli Talking Heads. Žádné album předtím neznělo jako Remain in Light: hutná, africkými vlivy nasáklá funková masa prokládaná exaltovanými promluvami a pronikavě vtíravými refrény zpěváka Davida Byrnea.
Kurátorka Kristýna Jirátová (občas označovaná jako Otto M. Urban v sukni – milá lichotka!) připravila monumentální výstavu věnovanou motivům dvojnictví. Rozčlenila ji do několika tematických okruhů: víra v dvojníka, rozdvojenost a mnohočetnost osobnosti, alter ego, zrcadlo, stín a digitální dvojník. Na rozdíl od kurátorských vizí právě Otta M. Urbana není tato výstava tak temná a – bohužel – ani tak dramaturgicky sevřená. Přesto patří k nejzajímavějším počinům, s nimiž se letos GHMP představila.
Mexico City, září 1951. V baru sedí Čarostřelec. Miluje Joan. Spolu si hrají na Viléma Tella. Jenže i Čarostřelec (spisovatel William S. Burroughs) se jednoho dne utne. Moderní přepis klasické opery Čarostřelec v režii Roberta Wilsona měl premiéru v roce 1990. Inscenace slavila ohromný úspěch a od té doby se dočkala mnoha uvedení po celém světě. Nyní se konečně představí i v české premiéře v Divadle Komedie.
„Žijeme ve světě plném značek a franšíz – nejbezpečnější je dnes oživit něco, co už má své publikum,“ řekl při propagaci svého nového seriálu Vince Gilligan, jeden z nejoceňovanějších scenáristů posledních dvaceti let (Perníkový táta, Volejte Saulovi). „Dostat do výroby něco, co nevychází z předchozího filmu, komiksu nebo videohry, je těžší než kdy dřív. Každá generace si zaslouží vlastní příběhy, ne jen ty, které vyprávěli její prarodiče.“
Příběh, vyprávěný například dohořívající cigaretou nebo starou budovou, hýří barvami a svěžím způsobem nakládá s tradicí magického realismu a s hinduistickou mytologií (scenárista Ram V má indické kořeny). Byť autor místy trochu vykrádá tvorbu Neila Gaimana (Sandman), pořád jde o jeden z nejzajímavějších autorských komiksů posledních let – a důkaz, že komiks klidně můžete mít na nočním stolku vedle rozečteného Nabokova a Vargase Llosy.
Na britské zpěvačce Lily Allen nikdy nebyla hudba to nejzajímavější. V roce 2005, ve svých dvaceti letech, podepsala svou první profesionální smlouvu. Tou dobou se zároveň začal rodit fenomén MySpace, Allen se o něm dověděla od své kamarádky, britské raperky Lady Sovereign, a začala tam zveřejňovat své popové demoverze s prvky rapu a ska – a už v roce 2006 sledovala, jak se její písně stávají virálními: třeba hit Smile, ve kterém zpívá nevěrnému ex: „When I see you cry / Yeah, it makes me smile.“
Bruce Springsteen patří mezi největší jména světové hudby, ale jeho celosvětová popularita se do návštěvnosti kin příliš nepromítla. Hudební životopisný film Springsteen: Deliver Me From Nowhere, který vypráví o vzniku jeho ceněného akustického sólového alba Nebraska z roku 1982, v kinech propadá – v USA utržil jen slabých sedm milionů dolarů. Není těžké dopátrat se důvodů. Na rozdíl od filmů jako Bohemian Rhapsody nebo Rocketman se Deliver Me From Nowhere soustředí pouze na jednu, méně komerční kapitolu ze Springsteenovy kariéry.
Smrt blízkého člověka často přijde nečekaně. Vím to i z vlastní zkušenosti – právě proto jsem chtěl mluvit s někým, kdo se s ní setkává každý den a dokáže o ní mluvit beze strachu. O tom, jak o smrti přemýšlet, jak se na ni připravit a proč by měla zůstat součástí našeho života, mluví Petra Černá, vedoucí Poradny domácího hospice Cesta domů.
„Pamatuj na smrt,“ připomněli svým posledním albem Memento Mori (2023) Depeche Mode. Patnáctou studiovou desku, poznamenanou náhlým úmrtím dlouholetého člena kapely Andyho Fletchera, následně představili i živě – samozřejmě v doprovodu všech svých velkých hitů. Nyní míří do kin film Depeche Mode: M, který koncertní záběry propojuje s hlubokou meditací o smrtelnosti. A kde jinde mluvit o smrti než v Mexiku, že? Día de los Muertos! Film zkoumá propojení mexické kultury se smrtí, vyprávění rámují záběry z posledního turné Depeche Mode.
Má humor nějaké hranice? A mohli bychom je, prosím, vidět? Kauza příspěvků Filipa Turka ukazuje, že najít je nebude žádná legrace. Pokusí se o to tři stand-up komici, marketérka a právník. To není začátek vtipu.
Videoklip k písni Bitter Sweet Symphony britské skupiny The Verve udělal z jejího zpěváka Richarda Ashcrofta hvězdu. Stal se memem ještě dřív, než vůbec existovaly memy. Přitom se v něm neděje nic víc, než že Ashcroft prostě kráčí vpřed. Prochází londýnskou čtvrtí Hoxton, po ulici chodí i jiní lidé, míjejí ho na chodníku. On ale pořád jde dál. Kupředu, ať se děje cokoli: strčí do dívky tak silně, že spadne na zem, přejde po kapotě auta, které mu stojí v cestě, a nevšímá si řidiče, který na něj křičí. Smyčce se mohutně zvedají, Ashcroft zpívá o tom, že je milionem různých lidí a že se nedokáže změnit, i když tvrdí, že by chtěl.
Nakladatelství Paseka vydá „nového“ Nabokova. Novela Pozvání na popravu v češtině sice již jednou vyšla (v roce 1990), ovšem jen jako součást společného vydání s Lužinovou obranou. Nyní se tak dočká své samostatné, opožděné premiéry a navíc – a to je možná vůbec největší lákadlo – ji tentokrát překládal Pavel Dominik, tuzemský dvorní překladatel Nabokova. Román pochází z Nabokovova „ruského“ období, z doby, kdy autor již nežil ve své vlasti, ale byl součástí široké ruské diaspory v Evropě.
„Proč vedl nástup neoliberálního, postfordistického kapitalismu ke kultuře retrospekce a pastiše?“ ptá se kulturní teoretik Mark Fisher v knize Duchové mého života, která nedávno poprvé vyšla i v českém překladu. Během posledních patnácti let se Fisher stal ikonou české levice – přesněji té málo početné, ale poměrně hlasité části, která se vyjadřuje o kultuře v médiích. Dalo by se říct, že právě jeho četba přivedla tyto lidi k nápadu psát každou recenzi tak, aby z ní vyplývalo, že nějaká kapela bojuje proti nespravedlivému uspořádání světa, prekarizaci práce, kolonialismu a všemožným dalším formám útlaku.
Mohou být první velkou americkou rockovou kapelou generace Z – tou, která obrací naši pozornost k budoucnosti rocku, nikoli k jeho minulosti. Přesně tak vyznívají nadšené články zahraničních médií, které teď o mladé americké kapele Geese vycházejí. V něčem ta až přehnaná mediální pozornost připomíná příběh kapely Jonathan Fire*Eater z konce devadesátých let či The Strokes ze začátku nultých let – období, kdy stejně jako dnes už málokdo věřil v sílu rock’n’rollu. Dnešní doba je k mládeži s kytarami opět nastavena spíše pohrdavě.
Americká hudebnice Fiona Apple v rozhovoru pro magazín The New Yorker popsala, jak probíhal jeden večírek ve společnosti filmových režisérů Quentina Tarantina a Paula Thomase Andersona. Během něj oba filmaři hojně konzumovali kokain a několik hodin v kuse se bavili o filmech. „Každý závislý by měl být zavřený v soukromém kinosále s Quentinem Tarantinem a Paulem Thomasem Andersonem na kokainu – a už by nikdy nechtěl kokain,“ postěžovala si zkroušená umělkyně.
A co mladí? Mají koho volit? Klasická otázka, která se před každými volbami pravidelně vrací. Tentokrát na ni hledali odpověď Jan Špaček, Marek Prchal, Jan Komínek, Tereza Povolná a Dominik Stein – v debatě o tom, jak oslovit mladé voliče, zda jim dát volební právo už od šestnácti let, ale také o roli influencerů a dezinformací.
Své o tom ví americký hudebník Ariel Pink. Vydal teď novou desku With You Every Night – a je skvělá, dost možná jeho nejlepší nahrávka od Before Today (2010). Pokud byste si však o ní chtěli něco přečíst, narazíte na podivné prázdno. Z velkých mainstreamových hudebních médií – jako Pitchfork, Stereogum, Rolling Stone, The Guardian či Spin – o něm dnes nepíše nikdo. Proč se Pinkovi všichni vyhýbají, přestože právě vydal jednu z nejlepších desek roku?
Jeho nové album Allbarone (2025) je nabité zlobou, ztracenými iluzemi i poťouchlou škodolibostí. V postironických textech odkazuje na postavu Kubla Khana z básně Samuela Taylora Coleridge, legendární berlínský klub Berghain nebo třeba na tzv. habsburský ret – aristokratický znak degenerace. Právě skladba Hapsburg patří k vrcholům desky. „Celé je to o toxické maskulinitě a o tom, jak nedospět. O ztroskotaných, ale stále ambiciózních chlapech. Jako jsem já,“ směje se Baxter Dury.
Třetina voličů v letošních sněmovních volbách váhá až do poslední chvíle – postarají se o překvapení? Jak do preferencí Spolu promluví ostrý závěr kampaně a televizní debaty? Pomůže Pirátům kauza Dozimetr? Dokáže se hnutí ANO přiblížit rekordnímu výsledku ODS z roku 2006 (35,38 procenta hlasů)? A kdo bude černým koněm voleb?
Sezona britpopu pokračuje: Suede s novinkou Antidepressants obsadili druhé místo v oficiálním britském albovém žebříčku. Ustoupili pouze Sabrině Carpenter, přesto jde o výrazný úspěch skutečné hudby oproti prefabrikovanému popu. V devadesátých letech byl britský hudební tisk posedlý vytvářením nových scén. Mezi lety 1988 a 1991 se objevily proudy, které změnily celou kulturu – acid house, rave či Madchester – a přicházely tak rychle, že působily, jako by se valily jeden přes druhý.
Hudební novináři od nepaměti proměňovali své oblíbené kapely v živé karikatury, dělali z nich cosi jako své mazlíčky. Někdy je učinili přitažlivějšími, než ve skutečnosti byly, často i zajímavějšími. Vzali určitý prvek (drzý postoj, dělnický původ, bujaré večírky, punkové kytary) a přetavili ho v něco, co hudbu přesahovalo. Proč se to dnes už neděje? Ještě v devadesátých letech psaly do hudebních magazínů výrazné individuality, novináři propagovali sami sebe jako osobnosti. Jaký rozdíl ve srovnání s dneškem.
Newyorská hudebnice Cassandra Jenkins se proslavila kritikou oceňovanými alby An Overview on Phenomenal Nature (2021) a My Light, My Destroyer (2024). Ve své tvorbě vytváří vrstevnaté zvukové krajiny, nejde však o pouhý experiment pro experiment – naopak, její poslední dvě desky patří k tomu nejlepšímu, co v posledních letech vzniklo na současné scéně. Album My Light, My Massage Parlor volně navazuje na desku My Light, My Destroyer.
