Jakub Peřina - kulturní redaktor

/

V roce 2005 debutoval v hudebním časopise Rock & Pop, v následujících letech publikoval rovněž v Živlu, Full Moonu či Forbesu. Od roku 2024 působí jako redaktor Týdeníku Echo. Ve svých kritických textech a rozhovorech se věnuje především kulturním a sociálním fenoménům.

Články autora

Jak nepochopit Rusko

Dva aktuální filmy o putinovském Rusku – Čaroděj z Kremlu s Judem Lawem v roli Vladimira Putina a oscarový dokument Pan Nikdo proti Putinovi – ukazují, jak výrazně se proměnilo filmové zobrazování Ruska. Z někdejších schematicky, předvídatelně vyobrazovaných padouchů studené války, kteří působili spíš jako karikatura, než že by ztělesňovali nějakou vážnou hrozbu, se stal démonizovaný, téměř mytologický protivník, kolem něhož se budují velké příběhy o propagandě, manipulaci a zlu. Jak dnešní kinematografie na Putina a jeho režim vlastně nahlíží – a do jaké míry tyto obrazy odrážejí realitu Ruska, nebo spíš potřeby a očekávání západního publika?

Ženy bez mužů, muži bez vzorů

Dnešní děti vyrůstají v prostředí, v němž se prolíná absence pevných vzorů s tlakem sociálních sítí, které jim vnucují představy o tom, jak mají vypadat a kým mají být. Zatímco dívky čelí intenzivnímu tlaku na vzhled, chlapci se často setkávají s různými „vzory“ maskulinity – mnohdy jde o pochybné influencery, kteří dospívajícím klukům nahrazují chybějící otcovský vzor. A to vše, aniž takový obsah musejí aktivně vyhledávat – algoritmy jim ho servírují samy. Právě tomuto fenoménu se věnuje i aktuální dokument Louis Theroux: V nitru manosféry (k vidění na Netflixu), který ukazuje, jak se machistické on-line prostředí stává pro část mladých mužů zdrojem identity.

Spasitel, ruská duše a temná rozkoš

Kniha Project Hail Mary (v českém vydání Spasitel) od Andyho Weira začíná kouzelně: sledujeme probuzení našeho hrdiny, který netuší, kde je ani kdo je. Bohužel pro něj nejde jen o obyčejný kocovinový stav, což zjistí při pohledu z okna, kde uvidí jen rozprostírající se černočernou tmu vesmíru. Vybrat ve filmové adaptaci Spasitele k následující sekvenci píseň Sunday Morning Comedown, kterou tu dobře známe z podání Pavla Bobka (Nedělní ráno), vyžaduje poměrně vytříbený smysl pro humor.

Vyčerpali jsme i poslední možnost?

Francouzský spisovatel Michel Houellebecq nedávno oslavil sedmdesáté narozeniny, a přestože jeho poslední kniha Zničit (2022) svou nekonečnou něhou působila, jako kdyby ji ani nepsal muž, ale nějaká stárnoucí, se životem smířená intelektuálka, nepřestává určitý typ čtenářů rozčilovat. Jde především o ženy jistého světonázoru, takové ty, které se na sociálních sítích navzájem chválí slovy „jsi neskutečná královna“ i za to, že si zvládnou dojít po práci na kafe a dortík a vyfotit se u toho.

Nové knihy a prosperita pro všechny

Byly zveřejněny širší nominace na literární ceny Magnesia Litera. Ještě nás čeká jejich zúžení na tři nominované v každé kategorii, dubnové slavnostní vyhlášení vítězů – a pak už si šampion může alespoň na chvíli připadat, jako by vydával na západním trhu: prodeje jeho knihy mu mnohonásobně vzrostou. Na odchod z práce to sice nebude, ale důstojná dovolená v Chorvatsku by z honorářů klapnout mohla. Tím se však budeme zabývat až v některém z příštích čísel. Teď se podívejme na to nejzajímavější, co česká literatura nabídne v nadcházejících jarních týdnech.

Óda na tištěná média

Nakolik ovlivňují noviny, titulky a mediální obraz naše vnímání reality? A jak na to v historii reagovali umělci? Výstava Hit by News v pražském Centru současného umění DOX představuje rozsáhlou švýcarskou sbírku Annette a Petera Nobelových v neotřelém „novinovém“ konceptu: jednotlivé místnosti fungují podobně jako stránky deníku, každá má vlastní rytmus i téma a přechody mezi nimi mohou být poněkud překvapivé. Připomíná to situaci, kdy v novinách někdo změní řazení stránek a místo vaší oblíbené poslední sportovní strany najednou čtete, nedej bože, třeba komentář Petra Honzejka.

Rozklad osobnosti v Las Vegas

Film EPiC: Elvis Presley in Concert režiséra Baze Luhrmanna není klasický koncertní záznam ani tradiční hudební dokument. Jde o audiovizuální experiment postavený výhradně na archivních materiálech Elvise Presleyho z let 1969–1972, tedy z období jeho takzvané lasvegaské éry. Luhrmannův tým totiž objevil přes šedesát hodin 35mm filmového materiálu, který byl natočen studiem Metro-Goldwyn-Mayer pro dokumenty Elvis: That’s the Way It Is a Elvis on Tour.

Středověk neskončil, středověk trvá

Rytíř Sedmi království vznikl také na základě novely George R. R. Martina, Příběhy Dunka a Egga (2017, Argo), a osvěžující je na něm právě to, jak prostý Martinův koncept je. Příběh je následující: je tu chlapík, který chce být rytířem, aby si jednou mohl zasoutěžit v turnaji. Potká malého kluka, který chce být jeho panošem, a během pár dní se spolu sčuchnou. To je všechno. Není tu existenční hrozba pro celé lidstvo. Není tu žádný drak, žádná temná magie a na první pořádnou bitvu si počkáte až do předposledního dílu. Aby toho nebylo málo: každý ze šesti dílů má jen něco kolem půlhodiny.

Vražda! Vražda!!!

„Na dlažbě leží mladá žena. Malíř jí propůjčil svěžest a půvab; navzdory smrti je pohlednější (obávám se použít slovo přitažlivější) než všichni stojící sousedé dohromady. Některé postavy sousedů ustrnuly ve zděšeném úžasu, jiné emotivně lomí rukama nebo si překotně vyměňují cáry dojmů, podezření, dost možná falešných verzí. A zcela v popředí stojí malá holka, nakrucující hlavu v morbidní zvědavosti, aby co nejlépe viděla mrtvé do tváře a snad z ní i vyčetla nějaké hrozné tajemství…,“ píše Viktorín Šulc v úvodu své knihy Když vzlétne děs a nevíra.

Větrná hůrka s Charli XCX, královna Žižkova a Spin diktátoři

Ještě jednou se vraťme na divoká a větrná vřesoviště. Právě tam se ze stroboskopy pulzujících arén přesouvá i britská zpěvačka Charli XCX. Nové adaptaci románu Na Větrné hůrce od Emily Brontëové jsme se detailně věnovali v minulém vydání; všechny kontroverze kolem filmu, které bylo nutné probrat, však bohužel zastínily to dost možná nejzajímavější, co nabízí: doprovodné album Charli XCX nazvané prostě Wuthering Heights.

Chlast – slast?

Únor bílý, pole sílí… a také se už tradičně vyzývá k měsíční pauze od alkoholu. Již zavedená kampaň Suchej únor pracuje se čtyřmi hlavními hodnotami, které bychom podle jejích autorů měli abstinencí získat: čas, lásku, spánek a peníze. Tvrdí, že méně alkoholu znamená více života. Je to ale skutečně tak jednoduché? Pohled adiktologů v debatě zastupují Miroslav Barták a Benjamin Petruželka, roli milovníka alkoholu pak Adam Huml, marketingový specialista a influencer, který se na Instagramu pod pseudonymem Medojedpije věnuje popularizaci a kultuře pití.

Bouřlivé výšiny pro tiktokovou generaci

Po skončení nové verze Bouřlivých výšin, která šla do kin příznačně na Valentýna, si jedna divačka v již poměrně důstojném věku sedící za mnou znechuceně odfrkla: „Kristepane, Emily Brontëová se musí v hrobě obracet.“ Ani militantní feministky pak nezůstaly ve svém rozhořčení na sociálních sítích pozadu: „Román vznikl v době, kdy byly ženy naprosto utlačované, a Emily Brontëová jej musela vydat pod mužským pseudonymem Ellis Bell. Psala o třídních předsudcích, sexismu i rasismu… a místo toho je ten film postavený na pornografii!“

Vnuk Leonarda Cohena, Gospodinov v divadle a neúprosný Boudník

S předchozím albem Mushroom Cloud se irský rodák A. S. Fanning neohroženě pustil do vod nihilistického uvažování. Vznikl tak jakýsi poetický soundtrack k blížícímu se úpadku světa, který autor ve svých písňových dystopiích rozvíjí s výraznou dávkou sebeironie a černého humoru (aby taky ne, když se zrovna potýkal se závislostí na alkoholu). Tón jeho aktuálního, čtvrtého studiového alba Take Me Back To Nowhere je už posunutý jinam.

Večírek v Tachově, smrtí to nekončí, „nový“ Kohout

Kulturní platforma Muziq se již několik let snaží zpestřit kulturní dění na západě Čech. Kromě multižánrového festivalu Muziq nabízí v průběhu roku také koncerty a hudební večery, jejichž hlavním cílem je setkávání – lidí, přátel, myšlenek, písní a zvuků – a zároveň podpora a zvyšování povědomí o nových, mladých a progresivních kapelách a zajímavých projektech alternativní domácí hudební scény. Letošní čtvrtý ročník festivalu se uskuteční od 20. do 21. února 2026 (ano, čtete správně, hudební festival v únoru).

Svět, kde byl ještě čas poslouchat

Cameron Crowe se ocitl ve správný čas na správném místě. V roce 1964, když mu bylo sedm let, ho matka vzala na koncert „nějakého kluka jménem Bob Dylan“, který hrál v tělocvičně místní školy. Ve čtrnácti letech začal pro magazíny Creem a Rolling Stone dělat rozhovory s kapelami, které tehdy projížděly Kalifornií – trávil čas s Eagles, Yes, Fleetwood Mac, The Allman Brothers Band, The Who nebo Led Zeppelin. Právě to, že s nimi skutečně čas trávil, je v tomhle příběhu nejdůležitější.

Filharmonie na YouTube a reedice alb Alana Vegy

„Kerouac sedí na pobřeží a vidí svou milenku, jak se vrhá do moře. Připadalo mi to jako krásný, dramatický obraz. Skladba tak trochu prochází stejnými intenzivními změnami nálad a navazuje na opilecké halucinace, které v knize najdeme,“ zve Dessner, jinak také člen indierockové kapely The National. Koncert pod taktovkou dirigenta Jakuba Hrůši můžete už tento čtvrtek od 19.30 sledovat živě na YouTube kanálu České filharmonie.

Tučňák, který se vydal špatným směrem

„Poprvé po třiceti letech spouštíme digitální předplatné. Získejte přístup ke všem našim recenzím, hodnoťte a recenzujte alba sami – to vše za pět dolarů měsíčně.“ Tato slova jsme se mohli před pár dny dočíst na hudebním webu Pitchfork. Mediální prostředí je dnes neúprosnější než kdy dřív. Nejenže klesá prodej tištěných médií, zároveň se propadá i návštěvnost webů s originálním obsahem – proč na nějakou stránku vůbec chodit, když vám umělá inteligence na Googlu rovnou nabídne krátký souhrn toho „nejzásadnějšího“? Nač ztrácet čas s dlouhými texty?

Překrásný nový hit, znicotnět a zírat

Zkraje ledna se v USA konal největší veletrh spotřební a výpočetní techniky na světě, CES 2026. Premiéru si zde odbyla například už druhá generace skládací kytary LiberLive, která se zcela obejde bez strun. Nástroj je postavený na vlastním ovládacím systému kombinujícím dotykové senzory, rytmické patterny (opakující se sekvence zvuků) a doprovodné zvukové režimy. K čemu je to dobré? Jeho tvůrci jej prezentují jako nástroj, na který si může sáhnout prakticky kdokoli, i bez předchozích zkušeností s hraním.

Zasloužilí umělci, vzpomínky kriminalisty, jde se na frontu

„Jsem dvojnásobným držitelem Zlatého glóbu, Jim Carrey. Když večer uléhám ke spánku, nejsem jen obyčejný muž – jsem dvojnásobný držitel Zlatého glóbu Jim Carrey, který si konečně jde dopřát zasloužený odpočinek. A když sním, nesním jen tak ledajaký sen. Sním o tom, že se stanu trojnásobným držitelem Zlatého glóbu Jimem Carreym, protože pak bych konečně byl dost. A mohl bych přestat s tímto vyčerpávajícím hledáním něčeho, co ve výsledku stejně nikdy nenaplní naše očekávání,“ prohlásil před lety Jim Carrey během slavnostního ceremoniálu v Los Angeles.

Minulost, která straší budoucnost

Začátkem ledna zemřel Béla Tarr. Nezůstaly po něm jen fascinující snímky jako Turínský kůň nebo Werckmeisterovy harmonie (více než sedmihodinové Satanské tango si vám doporučovat netroufám), ale také pár dobrých rad začínajícím filmařům. Jedna z nich zní takto: „Film není příběh. Je to především obraz, zvuk a spousta emocí. Příběhy jsou jen jakousi zástěrkou.“ Zdánlivě banální tvrzení, ale právě současné divácké reakce na díla, která se klasickému „vyprávění“ vymykají, ukazují, jak relevantní ve skutečnosti je.

Dejte mu všechny Oscary

Velký Marty je ale film o ping-pongu asi tak stejně, jako je Taxikář filmem o taxikaření. Je to snímek o zoufale sebestředném hledání sebe sama, o absurdní touze něco si dokázat a o strachu z dospělosti, o vzdorovité potřebě zůstat dítětem, kterému se všechno promíjí. A také o pocitu, že nám něco může utéct – že když si nesplníme své sny teď, už na ně později nebude čas.

Rok Davida Bowieho

Dává smysl, proč titul s názvem Lazarus: The Second Coming of David Bowie nevyšel už v prosinci, kdy je knižní trh nejsilnější. Lednové vydání totiž připomíná smutné výročí, o němž se v následujících dnech jistě dočtete prakticky všude: když David Bowie 10. ledna 2016 ve věku 69 let zemřel, jeho odchod rozesmutnil celou Británii snad nejvíce od smrti princezny Diany.

Spatřit jaguářího žraloka

Kapelu Babyshambles v roce 2004 tvořili zpěvák a textař Pete Doherty, kytarista Patrick Walden, baskytarista Drew McConnell a bubenice Gemma Clark. S výjimkou útlocitné (nebo prozíravé, jak se to vezme) Gemmy, která už se nemohla dívat na Dohertyho drogovou sebedestrukci a skupinu opustila, šlo o tutéž sestavu, jež následně nahrála debutové album Down In Albion. To vyšlo v listopadu 2005, nedávno tedy oslavilo dvacet let od vydání a dočkalo se reedice.

Lekce z džungle, pojď si pinknout a falešný farář

Ekvádorská fotografka Isadora Romero se pohybuje na pomezí dokumentární a umělecké tvorby. Ve svém novém projektu, který máte až do konce ledna možnost vidět v galerii C/O Berlin, vypráví mnohovrstevnatý vizuální příběh o dvou mlžných lesích ve své vlasti: biosférické rezervaci Chocó Andino de Pichincha v komunitě Yunguilla nedaleko hlavního města Quita a rezervaci Mache-Chindul u Tichého oceánu. Snímky vznikaly víc než rok v úzké spolupráci s místními komunitami, vědci a výzkumnými organizacemi.

Jak si Češi přivlastnili Patti Smith

Jen málokterá rock’n’rollová postava byla v tuzemském mediálním prostředí opředená tolika mýty a vysloužila si tolik divokých interpretací jako Patti Smith, básnířka a punková kněžka newyorského undergroundu první poloviny sedmdesátých let. „Ježíš položil život za hříchy, ale ne za ty mé.“ Těmito slovy, recitovanými do jednoduchého klavírního doprovodu, začíná deska Horses. Neobyčejně silné album, spojující syrový a přímočarý rock s dlouhými, extatickými skladbami, často pojatými spíš jako podklad pro sugestivní recitaci.

Co poslouchat ke konci roku

Vánoční hudbě v těchto dnech nelze uniknout. Ale co to vlastně je – a musí být její poslech takřka očistcem? Když jsem nedávno nastoupil do světélkující tramvaje, překvapilo mě, že mě během cesty doprovázely písně linoucí se odkudsi z útrob vozu. Během dvaceti minut jsem tak byl nucen vyslechnout jímavé skladby od Leony Machálkové či snad Lucie Bílé – rozdíl jsem bohužel nedokázal určit. Nedivím se lidem, že jsou na žánr „vánoční písně“ alergičtí; většina těch novějších by totiž udělala zarytého nepřítele Vánoc i z katolického kněze. Co s tím?

¡Viva la revolución!

Přestávka skončila je žánrově i ideologicky nevyhraněný román – jaká radost se do něj začíst. Škoda že současná česká literatura už dávno rezignovala na minimální snahu napsat „velký evropský román“ a často se utápí v progresivistických klišé nebo autofikčních příbězích o tom, jaké hrozné střevní potíže autora postihly. Za skutečnou literaturou se tak musíme vydat na dovolenou: ještěže ty Bulhary (Gospodinov), Francouze (Binet) a Italy (Ferrari) máme.

Dnes žádný Netflix, raději si budu číst

Blíží se Vánoce a s nimi i otázka, v jaké kondici je český knižní trh. Proč u nás ubývá čtenářů a co na tom mohou změnit školy, knihovny nebo nové formáty jako audioknihy? Pozvání k debatě přijali ředitel nakladatelství Albatros Václav Kadlec, vedoucí edice angloamerických autorů v nakladatelství Argo Petr Onufer, ředitel nakladatelství Host Tomáš Reichel a Martin Vopěnka, předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů a zakladatel nakladatelství Práh.

Hra na umění

Recenze jsou ze své podstaty subjektivní disciplína, k nějaké objektivitě se lze dobrat jen stěží. Rád si představuji, že by se jí mohl blížit třeba můj názor na zpěvačku Rosalíu (nebo na Queen – absolutní ošklivost zkoncentrovaná do jedné skupiny, s kníratou operní zpěvačkou, kytaristou v galoších, imbecilními skladbami a výpůjčkami z klasické hudby…). Jak je vidět na mém příkladu, i recenzent – nebo možná právě on – podléhá silným subjektivním svodům; většinou je to však způsobené láskou k hudbě, nikoli opakem.

Kostlivci ve skříni, galaktický Dekameron, vyložit taroty

Ve vídeňské Albertině se setkalo moderní a gotické umění. Velkolepá výstava staví do centra pozornosti mistrovská díla od symbolismu po expresionismus, která čerpají inspiraci z emocionální síly středověké tvorby. Gothic Modern ukazuje, jak obracení moderních umělců k tvorbě vzniklé před nástupem akademické tradice otevíralo nové cesty jejich vlastní kreativitě. Významná díla moderny vytvořená mezi lety 1875 a 1925 jsou zde přímo konfrontována sikonickými malbami, grafikami a sochami starých mistrů.

Starší články