„Žijeme ve světě plném značek a franšíz – nejbezpečnější je dnes oživit něco, co už má své publikum,“ řekl při propagaci svého nového seriálu Vince Gilligan, jeden z nejoceňovanějších scenáristů posledních dvaceti let (Perníkový táta, Volejte Saulovi). „Dostat do výroby něco, co nevychází z předchozího filmu, komiksu nebo videohry, je těžší než kdy dřív. Každá generace si zaslouží vlastní příběhy, ne jen ty, které vyprávěli její prarodiče.“
Příběh, vyprávěný například dohořívající cigaretou nebo starou budovou, hýří barvami a svěžím způsobem nakládá s tradicí magického realismu a s hinduistickou mytologií (scenárista Ram V má indické kořeny). Byť autor místy trochu vykrádá tvorbu Neila Gaimana (Sandman), pořád jde o jeden z nejzajímavějších autorských komiksů posledních let – a důkaz, že komiks klidně můžete mít na nočním stolku vedle rozečteného Nabokova a Vargase Llosy.
Na britské zpěvačce Lily Allen nikdy nebyla hudba to nejzajímavější. V roce 2005, ve svých dvaceti letech, podepsala svou první profesionální smlouvu. Tou dobou se zároveň začal rodit fenomén MySpace, Allen se o něm dověděla od své kamarádky, britské raperky Lady Sovereign, a začala tam zveřejňovat své popové demoverze s prvky rapu a ska – a už v roce 2006 sledovala, jak se její písně stávají virálními: třeba hit Smile, ve kterém zpívá nevěrnému ex: „When I see you cry / Yeah, it makes me smile.“
Bruce Springsteen patří mezi největší jména světové hudby, ale jeho celosvětová popularita se do návštěvnosti kin příliš nepromítla. Hudební životopisný film Springsteen: Deliver Me From Nowhere, který vypráví o vzniku jeho ceněného akustického sólového alba Nebraska z roku 1982, v kinech propadá – v USA utržil jen slabých sedm milionů dolarů. Není těžké dopátrat se důvodů. Na rozdíl od filmů jako Bohemian Rhapsody nebo Rocketman se Deliver Me From Nowhere soustředí pouze na jednu, méně komerční kapitolu ze Springsteenovy kariéry.
Smrt blízkého člověka často přijde nečekaně. Vím to i z vlastní zkušenosti – právě proto jsem chtěl mluvit s někým, kdo se s ní setkává každý den a dokáže o ní mluvit beze strachu. O tom, jak o smrti přemýšlet, jak se na ni připravit a proč by měla zůstat součástí našeho života, mluví Petra Černá, vedoucí Poradny domácího hospice Cesta domů.
„Pamatuj na smrt,“ připomněli svým posledním albem Memento Mori (2023) Depeche Mode. Patnáctou studiovou desku, poznamenanou náhlým úmrtím dlouholetého člena kapely Andyho Fletchera, následně představili i živě – samozřejmě v doprovodu všech svých velkých hitů. Nyní míří do kin film Depeche Mode: M, který koncertní záběry propojuje s hlubokou meditací o smrtelnosti. A kde jinde mluvit o smrti než v Mexiku, že? Día de los Muertos! Film zkoumá propojení mexické kultury se smrtí, vyprávění rámují záběry z posledního turné Depeche Mode.
Má humor nějaké hranice? A mohli bychom je, prosím, vidět? Kauza příspěvků Filipa Turka ukazuje, že najít je nebude žádná legrace. Pokusí se o to tři stand-up komici, marketérka a právník. To není začátek vtipu.
Videoklip k písni Bitter Sweet Symphony britské skupiny The Verve udělal z jejího zpěváka Richarda Ashcrofta hvězdu. Stal se memem ještě dřív, než vůbec existovaly memy. Přitom se v něm neděje nic víc, než že Ashcroft prostě kráčí vpřed. Prochází londýnskou čtvrtí Hoxton, po ulici chodí i jiní lidé, míjejí ho na chodníku. On ale pořád jde dál. Kupředu, ať se děje cokoli: strčí do dívky tak silně, že spadne na zem, přejde po kapotě auta, které mu stojí v cestě, a nevšímá si řidiče, který na něj křičí. Smyčce se mohutně zvedají, Ashcroft zpívá o tom, že je milionem různých lidí a že se nedokáže změnit, i když tvrdí, že by chtěl.
Nakladatelství Paseka vydá „nového“ Nabokova. Novela Pozvání na popravu v češtině sice již jednou vyšla (v roce 1990), ovšem jen jako součást společného vydání s Lužinovou obranou. Nyní se tak dočká své samostatné, opožděné premiéry a navíc – a to je možná vůbec největší lákadlo – ji tentokrát překládal Pavel Dominik, tuzemský dvorní překladatel Nabokova. Román pochází z Nabokovova „ruského“ období, z doby, kdy autor již nežil ve své vlasti, ale byl součástí široké ruské diaspory v Evropě.
„Proč vedl nástup neoliberálního, postfordistického kapitalismu ke kultuře retrospekce a pastiše?“ ptá se kulturní teoretik Mark Fisher v knize Duchové mého života, která nedávno poprvé vyšla i v českém překladu. Během posledních patnácti let se Fisher stal ikonou české levice – přesněji té málo početné, ale poměrně hlasité části, která se vyjadřuje o kultuře v médiích. Dalo by se říct, že právě jeho četba přivedla tyto lidi k nápadu psát každou recenzi tak, aby z ní vyplývalo, že nějaká kapela bojuje proti nespravedlivému uspořádání světa, prekarizaci práce, kolonialismu a všemožným dalším formám útlaku.
Mohou být první velkou americkou rockovou kapelou generace Z – tou, která obrací naši pozornost k budoucnosti rocku, nikoli k jeho minulosti. Přesně tak vyznívají nadšené články zahraničních médií, které teď o mladé americké kapele Geese vycházejí. V něčem ta až přehnaná mediální pozornost připomíná příběh kapely Jonathan Fire*Eater z konce devadesátých let či The Strokes ze začátku nultých let – období, kdy stejně jako dnes už málokdo věřil v sílu rock’n’rollu. Dnešní doba je k mládeži s kytarami opět nastavena spíše pohrdavě.
Americká hudebnice Fiona Apple v rozhovoru pro magazín The New Yorker popsala, jak probíhal jeden večírek ve společnosti filmových režisérů Quentina Tarantina a Paula Thomase Andersona. Během něj oba filmaři hojně konzumovali kokain a několik hodin v kuse se bavili o filmech. „Každý závislý by měl být zavřený v soukromém kinosále s Quentinem Tarantinem a Paulem Thomasem Andersonem na kokainu – a už by nikdy nechtěl kokain,“ postěžovala si zkroušená umělkyně.
A co mladí? Mají koho volit? Klasická otázka, která se před každými volbami pravidelně vrací. Tentokrát na ni hledali odpověď Jan Špaček, Marek Prchal, Jan Komínek, Tereza Povolná a Dominik Stein – v debatě o tom, jak oslovit mladé voliče, zda jim dát volební právo už od šestnácti let, ale také o roli influencerů a dezinformací.
Své o tom ví americký hudebník Ariel Pink. Vydal teď novou desku With You Every Night – a je skvělá, dost možná jeho nejlepší nahrávka od Before Today (2010). Pokud byste si však o ní chtěli něco přečíst, narazíte na podivné prázdno. Z velkých mainstreamových hudebních médií – jako Pitchfork, Stereogum, Rolling Stone, The Guardian či Spin – o něm dnes nepíše nikdo. Proč se Pinkovi všichni vyhýbají, přestože právě vydal jednu z nejlepších desek roku?
Jeho nové album Allbarone (2025) je nabité zlobou, ztracenými iluzemi i poťouchlou škodolibostí. V postironických textech odkazuje na postavu Kubla Khana z básně Samuela Taylora Coleridge, legendární berlínský klub Berghain nebo třeba na tzv. habsburský ret – aristokratický znak degenerace. Právě skladba Hapsburg patří k vrcholům desky. „Celé je to o toxické maskulinitě a o tom, jak nedospět. O ztroskotaných, ale stále ambiciózních chlapech. Jako jsem já,“ směje se Baxter Dury.
Třetina voličů v letošních sněmovních volbách váhá až do poslední chvíle – postarají se o překvapení? Jak do preferencí Spolu promluví ostrý závěr kampaně a televizní debaty? Pomůže Pirátům kauza Dozimetr? Dokáže se hnutí ANO přiblížit rekordnímu výsledku ODS z roku 2006 (35,38 procenta hlasů)? A kdo bude černým koněm voleb?
Sezona britpopu pokračuje: Suede s novinkou Antidepressants obsadili druhé místo v oficiálním britském albovém žebříčku. Ustoupili pouze Sabrině Carpenter, přesto jde o výrazný úspěch skutečné hudby oproti prefabrikovanému popu. V devadesátých letech byl britský hudební tisk posedlý vytvářením nových scén. Mezi lety 1988 a 1991 se objevily proudy, které změnily celou kulturu – acid house, rave či Madchester – a přicházely tak rychle, že působily, jako by se valily jeden přes druhý.
Hudební novináři od nepaměti proměňovali své oblíbené kapely v živé karikatury, dělali z nich cosi jako své mazlíčky. Někdy je učinili přitažlivějšími, než ve skutečnosti byly, často i zajímavějšími. Vzali určitý prvek (drzý postoj, dělnický původ, bujaré večírky, punkové kytary) a přetavili ho v něco, co hudbu přesahovalo. Proč se to dnes už neděje? Ještě v devadesátých letech psaly do hudebních magazínů výrazné individuality, novináři propagovali sami sebe jako osobnosti. Jaký rozdíl ve srovnání s dneškem.
Newyorská hudebnice Cassandra Jenkins se proslavila kritikou oceňovanými alby An Overview on Phenomenal Nature (2021) a My Light, My Destroyer (2024). Ve své tvorbě vytváří vrstevnaté zvukové krajiny, nejde však o pouhý experiment pro experiment – naopak, její poslední dvě desky patří k tomu nejlepšímu, co v posledních letech vzniklo na současné scéně. Album My Light, My Massage Parlor volně navazuje na desku My Light, My Destroyer.
„Projížděli jsme novou Anglií, nížinatou a šedivou, kde mezi oblohou a betonem nelze rozeznat, co se odráží od čeho. Krajina byla plochá a ospalá – vyčerpaná. Díval jsem se na své ruce na volantu, protože v okolí nebylo nic, co by stálo za pohled. Jel jsem pomalu vlevo, jako bych tím chtěl naznačit, že čím pomaleji pojedu, tím méně se mě to celé bude týkat. A přesto se mi to vlastně líbilo – nevědět, kam jedeme, nevědět, co mě čeká,“ píše Scott Preston ve svém debutovém románu Půjčené kopce, který právě vyšel v českém překladu u nakladatelství Host.
Americký písničkář Christopher Owens se narodil do rodiny náboženských fanatiků – vyrůstal v komunitě, kde byla zakázána televize i rádio, a s populární hudbou se během dospívání prakticky nesetkal. Možná právě proto na něj později zapůsobila tak drtivě. Klišé, že hudba někomu zachránila život, je v jeho případě skutečně pravdivé. Po deseti letech tvůrčího mlčení (ach ty drogy!) se loni vrátil ke skládání a jeho comebacková deska I Wanna Run Barefoot Through Your Hair patřila k nejlepším nahrávkám roku.
Loňská pátá série Farga patří k nejlepším věcem, které scenárista Noah Hawley kdy napsal. Hlavní hrdinkou je subtilní, zdánlivě křehká žena, která by podle všech předpokladů neměla mít v reálném světě kriminálních živlů velké šance na přežití. Každá z výborně napsaných postav vychází z archetypu, na který jsme ve filmech desítky let zvyklí. Všechny jej však naplňují zcela jinak, než bychom očekávali. Fargo v Hawleyho podání místy působí až parodicky, nejde ale o laciné zesměšnění. Seriál je tvořený s vědomím, že i když máme určitý žánr rádi, dnes může v lecčems působit zastarale a nelze jej donekonečna jen kopírovat.
Podle nejnovějších dat České národní banky jsou nemovitosti aktuálně nejdražší v historii – a to jak se započtením inflace, tak i vzhledem k příjmům českých domácností. Tempo výstavby nových bytů zdaleka nestačí uspokojit obrovskou poptávku, a kupující proto přistupují i na rekordně vysoké ceny. Jak z toho začarovaného kruhu ven? O tom debatují publicistky Julie Hrstková a Táňa Zabloudilová, developer Tomáš Vavřík, ekonom Jaromír Šindel a Mikoláš Opletal z Platformy pro sociální bydlení.
Americký hudebník Cass McCombs (nar. 1977) vydal nové album. Interior Live Oak je nahrávka spojená se severní Kalifornií (už sám název odkazuje k odolnému stálezelenému dubu, kterému se daří v podhůří pohoří Sierra Nevada) a nese dvě hlavní zprávy: jednu dobrou a jednu špatnou. Začněme tou dobrou: jde o nejlepší desku jeho kariéry. Pokud ho neznáte (a skoro nikdo ho nezná), není třeba dohánět poslech deseti předchozích. Špatná zpráva je, že je téměř nemožné popsat, co tenhle chlap vlastně dělá.
Mapu a území nyní ve třetím dotisku (a se zatím nejkrásnější obálkou) vydává Odeon. Doslov k tomuto vrcholnému dílu Houellebecqa napsala literární kritička Jovanka Šotolová, končí ho silným názorem: jde prý o román, který nás přežije. Mapu a území jsem četl nedávno znovu a souhlasím. Nejniternější a nejcitlivější Houellebecq. A povinná četba pro všechny, kteří ho kdy falešně označovali za mizantropa.
V roce 2003, kdy Peter Doherty, zpěvák britské indierockové skupiny The Libertines, bojoval se silnou závislostí na heroinu a cracku (odhadem za ně utrácel kolem 200 liber denně), došlo k dramatickému vyhrocení situace. Doherty byl bez varování vyhozen z turné a kapela odletěla do Japonska bez něho. Rozzuřený se vloupal do bytu svého spoluhráče Carla Barâta a odcizil starožitnou kytaru, notebook, sošku ceny NME Award, harmoniku, několik knih a… šunku z lednice. V srpnu 2003 se k činu přiznal a v září byl odsouzen k pár měsícům vězení. Po propuštění na něj Barât čekal u bran věznice.
Český rozhlas se letos v létě skutečně činí – skoro jako by chtěl Andreji Babišovi názorně ukázat, že si sloučení s Českou televizí rozhodně nezaslouží. Po audioverzi vynikající knihy Krystyny Wanatowiczové Nezval. Básník a jeho syn přichází na řadu deníkové dílo Pavla Juráčka, jednoho z klíčových tvůrců nové vlny československého filmu. Juráček (1935–1989) si deníky začal psát už ve třinácti letech. Snaha nějak zachytit vnější realitu i vlastní vnitřní pochybnosti byla tehdy vlastní i Janu Zábranovi, Ivanu Divišovi či Ludvíku Vaculíkovi.
Na nový film Letní škola, 2001 už přišlo přes dvacet tisíc diváků. V českých podmínkách jde o výjimečný výsledek, který potvrzuje, že nejen laciná komedie, ale i autentický příběh má sílu oslovit široké publikum. Letní škola, 2001 je první český film z vietnamského prostředí, který natočil režisér vietnamského původu. Mluví se v něm vietnamsky a vypráví příběh komunity, s níž se denně potkáváme, ale o níž stále víme překvapivě málo. Zároveň nabízí první filmový pohled na tuto komunitu očima generace Vietnamců, která v Česku vyrostla. O Češích se říká, že Vietnamcům automaticky tykají, sotva vejdou do večerky.
Osmdesát tisíc lidí zpívajících z plných plic každé slovo každé písně, skákajících jako šílení, plačících, objímajících se – všichni ve stavu naprosté euforie. Tak popisují letošní koncerty Oasis ti, kteří měli štěstí sehnat lístky. Jak se kapele podařilo vzbudit takové kolektivní šílenství? A jak je možné, že se to stalo právě jim, když je někteří dodnes považují za skupinu, která z hlediska hudební kvality vlastně nijak nevyčnívala?
Hudebně nemusí být Black Sabbath po chuti každému, ale jedno je nepopiratelné: šlo o kapelu, která vznikla takzvaně „odspodu“. Na počátku 70. let byl rock spíš intelektuální záležitostí – Ozzy Osbourne a Tony Iommi však pocházeli ze skutečných dělnických poměrů. Existují dnes vůbec nějaké dělnické kapely? Bohužel ne – a stav současné rockové hudby tomu odpovídá. Všechno je vyčištěné, uhlazené, bez sebemenší známky nebezpečí. V době, která tak ráda adoruje průměrnost, by Black Sabbath působili jako zjevení stejně jako před pětapadesáti lety.
