Jakub Peřina - Kulturní redaktor Týdeníku Echo

/

Články autora

Sparks? Nejlepší kapela na světě

Psal se rok 2005 a já jako elév začínal v redakci hudebního časopisu Rock&Pop. Tehdy ještě redakci vedl Vojtěch Lindaur, a protože měl občas problémy s disciplínou, byl mu přidělen asistent. Moc to nevyšlo, tím „dozorem“ byl totiž Petr Potužník, někdejší člen radikální umělecké skupiny Vyžvejklá bambule. Poměrně záhy se ukázalo, že má přece jen trochu jiné kvality než disciplínu. Ještě než z redakce ze dne na den zmizel (nikomu nic neřekl, jeho odchod se poznal jen podle zanechaných bačkor pod stolem), představil mi Sparks, dle jeho slov „tu nejlepší kapelu na světě“.

Nadšená turistka FKA twigs

Devadesátkový fenomén rave parties, který už několik let zažívá renesanci, je něco, co novou desku britské hudebnice FKA twigs prý výrazně ovlivnilo. Jde o akce, které se často konají v opuštěných průmyslových objektech, informace o souřadnicích takového místa dostanete jen pár hodin před začátkem, u vstupu se vás pro jistotu ještě zeptají, na co přesně že dnes jdete, pokud nevíte, máte smůlu. Telefony odevzdáte do plastových obalů, na sociálních sítích se svou protančenou nocí tedy chlubit nebudete.

Co je to proboha indie sleaze?

„Psal se rok 2007, když se Kate Moss s cigaretou v puse za dozoru svého tehdejšího partnera Peta Dohertyho hrajícího na kytaru vyklonila z okna. Tak vznikla asi nejikoničtější party fotka prvního desetiletí nového milénia,“ můžeme si dnes přečíst i na takovém webu, jako je Ženy.cz. Titulek zní: Indie Sleaze je zpět! Jak ale může být zpět něco, co nikdy neexistovalo? Jde o klasický případ historického revizionismu.

Filmový kritik Quentin Tarantino

Kino Aero zatím ohlásilo pouze dvě dvojité projekce, ale snad se bude pokračovat dál. Bylo by krásné vidět na velkém plátně nějaký polozapomenutý špinavý western od Sergia Corbucciho (spojený s Nespoutaným Djangem) či něco z fascinujícího žánru blaxploitation (soul, disko a spravedlivá pomsta černochů!) v hlavní roli s Pam Grier (pouštěný před Jackie Brown).

Na politickém marketingu není nic špatného

Martin Charvát je zasloužilý reklamkář a také „spin doctor“ politického marketingu. Tenhle rozšafný titul označuje člověka, který má za úkol zkusit vyhrát předem prohranou bitvu, zvrátit nějaký průšvih či špatný obraz politika u veřejnosti. Pro nadcházející parlamentní volby má volno, žádná strana jeho služeb využívat nebude, tudíž mohl poměrně bez okolků promluvit o tom, jak tahle branže vlastně funguje.

Emilia Pérez? Nejotravnější chlap na světě

Právnička Rita dostane neobvyklou nabídku. Má pomoci šéfovi drogového kartelu skoncovat s jeho krvavým byznysem a stát se tím, kým celý život chtěl být – ženou. Umím si představit, že taková premisa leckoho spolehlivě odradí hned zpočátku. I když si ale jako já řeknete – budu na sebe trošku tvrdý, tohle přece zvládnu –, přijde další překážka, tentokrát už téměř nepřekonatelná. Nový film Jacquese Audiarda Emilia Pérez je totiž i muzikál. Ano, trans-krimi-kartel muzikál!

Hromy divo bijú

Pokud jste stejně jako já nemístně dlouho váhali, jestli si pustit nejúspěšnější slovenský film loňského roku Miki, teď je nejlepší doba, kdy tuhle zbytečnou chybu můžete napravit. Už na konci ledna totiž do kina zamíří Černák, jeho pokračování. Příběh ve zkratce: Miki, původním povoláním řidič autobusu, v sobě postupně objevuje schopnosti k tomu, aby vybudoval jednu z nejobávanějších mafiánských skupin v zemi a posléze pronikl i do politiky. O čemž bude druhý díl, jde tedy spíše o jeden film rozdělený do dvou částí. Reflexe 90. let je v československé kinematografii poměrně smutnou podívanou, o nějaké alespoň trochu upřímné snaze zachytit ducha té doby nemůže být řeč. Miki se o to pokouší.

Průměr k ničemu není

„Diskuse o překladatelství a problémech v oblasti literárních překladů. Hovoří se o kvalitě překladů, problémech s honoráři, podmínkách pro překladatele a také o roli nakladatelství v procesu překladu a problémech s kvalitou překladů. Diskuse se také dotkla tématu umělé inteligence a strojového překladu, přičemž jeden z účastníků uvedl, že se nebojí nahrazení překladatelské práce umělou inteligencí. Na závěr se účastníci shodli na tom, že je důležité, aby se čtenáři zajímali o kvalitu překladů a podporovali dobré překladatele. Pozvání do diskuse přijali Viktor Janiš, Ladislav Nagy, Alice Flemrová, Radka Smejkalová a Ondřej Bojar.

Na Hradčany, vévodkyně a kuchařky, venetština

Co může být malebnějšího než taková předvánoční procházka po Hradčanech. Spojte ji s návštěvou Galerie Josefa Sudka, kurátor Jan Mlčoch (záruka kvality) zde připravil výstavu dnes bohužel skoro pozapomenuté výtvarnice Heleny van der Kraan. Narodila se roku 1940 v Praze jako Helena Mázlová, v roce 1968 emigrovala do Nizozemska a kolem roku 1970 se začala cíleně věnovat fotografii.

Jaký byl hudební rok 2024?

Na Spotify byl zveřejněn přehled poslechovosti za uplynulý rok, tzv. Wrapped. Tuto oslavu průměrnosti opanovala Taylor Swiftová, počet přehrání překročil 26,6 miliardy. Na hudebním webu MusicRadar nedávno vyšel článek s šokující statistikou. Dnes vychází víc hudby za jediný den, než vyšlo za celý rok 1989.

Utrpení Lindy Bartošové

Radio Wave začalo 29. října vysílat nový podcast Slast, posluchači zatím mohli vyslechnout čtyři díly (dohromady mají 175 minut), pátý je ohlášen na tento čtvrtek. Podtitul pořadu by klidně mohl být Všechno, co jste kdy nechtěli vědět o sexu (ale Linda Bartošová se nebála zeptat).

Božský Blixa v Arše, nejkrásnější záchodky, sám a bez peněz

Jestli je už jen jeden koncert, na kterém byste do konce roku neměli chybět, je to právě tenhle. Pokusím se vysvětlit proč, ale hudba téhle dvojice je tak jedinečná a podivná, že se vzpíná snad veškerým příměrům. Jejich třetí deska vyšla letos na konci října, jmenuje se Christian & Mauro a pražský koncert se bude týkat především jí, což je dobře, je totiž jejich nejlepší. Na pódiu budou oni dva, německý dekadent a italský skladatel, doprovází je violoncellistka, klarinetistka a smyčcové kvarteto.

Spasit svět, nebo sebe?

Tasmánie, zatím poslední kniha italského spisovatele Paola Giordana, je plná jednoduchých, přesných, přitom jazykově bohatých vyjádření. Autor dokáže v pár větách často postihnout něco vcelku zásadního. O to se samozřejmě pokouší téměř každý spisovatel. Podstatné jsou ale cesty, které k tomu vedou. „Ve své nové knize, kterou právě píšu, se budu ještě radikálněji než v Tasmánii snažit nevycházet od tématu. Vymazat témata. Mám spoustu střípků nápadů. Hledám odvahu je zkusit poslepovat, abych viděl, co z toho vyleze,“ říká Paolo Giordano.

Nic netrvá věčně… Nebo přece?

V pátek 1. listopadu, na svátek Všech svatých, vyšla nová deska kultovní britské kapely The Cure Songs of a Lost World. Je to deska v něčem trochu přeceněná a v jiném možná zas podceňovaná. Při nejlepší vůli nepatří mezi její vůbec nejlepší nahrávky, tam mají své místo první čtyři desky kapely (vyšly v manickém tvůrčím období 1979–1982) a pak dvě desky z konce 80. let, Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me a Disintegration. Nová deska, na kterou fanoušci The Cure čekali šestnáct let, si ovšem nezaslouží, aby se o ní psaly pouze prázdné a zaměnitelné lichotky typu „kapela zraje jako víno“ či „výborný soundtrack k našemu pohřbu“.

Socialismus prý vstává z popela

Téma této debaty je naprosto nekonfliktní, budeme se bavit o budoucnosti levice. „Krizi levice sledujeme vlastně všude, nejen v Česku. A řekla bych, že je to dáno tím, že sociálnědemokratické strany se od začátku hodně koncentrovaly na socioekonomická témata, zatímco ta kulturní, o kterých se dnes hodně mluví, zůstávala v pozadí,“ myslí si politoložka Kateřina Smejkalová. Budeme tedy debatovat!

Poslouchat hudbu srdcem

„Ale já nechci proplakat celý svůj život. Chci se taky trochu smát,“ zpíval Owens před šestnácti lety na Hellhole Ratrace. Obloukem se ke své nejslavnější písni kariéry vrací na poslední písni nové desky, Do You Need A Friend. Nejdřív na posluchače pomrkává větou a melodií z písně Roxette It Must Have Been Love, i to však zní v jeho podání jako něco mnohem fatálnějšího, zbaveno jakékoli podbízivosti.

Podzim kvalitních žen

Bere si to nejlepší ze současné taneční klubové scény, zároveň se díkybohu vyhýbá únavnému tematizovaní jejích aktuálních „hitů“: přehnaně urputnému intelektualizování obyčejné pudovosti, falešně moralistických obžalob hédonismu, jakési podivné dnešní mantry o tom, že svůj smutek si máme vytančit na parketu. Vrací elektronickou hudbu do jednodušších časů, kdy o „pouhé zábavě“ ještě nebylo nutné psát akademické eseje, jen aby se naše provinilé potěšení něčím ospravedlnilo.

Všechno na tobě je intuitivní

Lauru Marlingovou sleduji od jejích začátků. Když vydala svůj debut Alas, I Cannot Swim (2008), bylo jí 18 let. Člověk si připadá trochu zvláštně, být u tohoto typu umělkyň tak dlouho nablízku. Jejich texty totiž jsou tak extrémně osobní, že sledovat bedlivě jejich kariéru by se snad dalo nazvat jistým druhem voyeurství. Tři singly z novinky Patterns in Repeat (vychází 25. října) jsou v tom nejlepším slova smyslu naprosto obyčejné, a přitom povznášející, kombinace, ve které Marlingová už léta exceluje. Dnes je jí čtyřiatřicet, písně jako Child of Mine, Patterns a No One’s Gonna Love You Like I Can nepřipouštějí pochyby, že to bude deska o mateřské lásce.

Všichni krásní koně

Nedávno jsem si našel novou zábavu, a to chodit na dostihy, sázet na koně a pokoušet se tomu všemu přijít na kloub. A protože jsem pořád laik, pozval jsem si do debaty samé odborníky. Ostatně, po úchvatném závodu na letošní Velké pardubické nastává ideální čas pro to, abyste tomuto krásnému sportu bezmezně propadli jako já. Kdoví, třeba se uvidíme v Chuchli na jednom ze zbývajících dostihů sezony, 103. Ceně prezidenta republiky (27. října) nebo na 8. Pražském zimním favoritovi (9. listopadu). Určitě tam budou moji hosté, kteří přijali pozvání do tohoto Salonu Echa.

Různé druhy smutku

Alan Sparhawk (55) tvoří jednu polovinu kapely Low, v devadesátých letech uměl málokdo být tak nenuceně tragický jako oni. Smutek v hudbě je samozřejmě vážná věc, některému budete věřit, jiný nám bude připadat neautentický, na sílu, na povel se nikomu nic dělat nechce, ani být melancholický. Low tuhle disciplínu zvládali, necítili jsme z nich, že si ze smutnění udělali živnost (jako se to časem stalo třeba Tindersticks), naopak, neustále se snažili posouvat ve svém výrazu dopředu. Najdeme opravdu jen málo kapel, které své možná vůbec nejlepší desky nahrají až na sklonku kariéry.

Porovnejme si mytologie

Když Leonard Cohen v roce 2016 při propagaci desky You Want It Darker (zemřel dva týdny po jejím vydání) prohlásil, že jeho zdravotní stav není nic moc a že je „připraven zemřít“, hned se kolem toho vzedmula vlna fanouškovské hysterie. Neumírej, prosím, ty ne! Naštěstí umělec tehdy přispěchal s uklidňujícím vysvětlením: „Trochu jsem přeháněl. Vždycky jsem měl tendence dramatizovat záležitosti kolem své osoby. Nebojte, rozhodl jsem se, že budu žít navždy.“

Anarchofeministický manifest, krásy i běsy, smrt jako blahodárný efekt

Posledně jsme si tu listovali edičními plány Arga a Hostu, nyní se podíváme, co nejzajímavějšího do konce roku chystají v nakladatelství Albatros, Paseka, Odeon a Torst. A začneme zostra. Nová kniha Virginie Despentesové se jmenuje Teorie King Konga a jistě mile překvapí české huráfeministky typu Lindy Bartošové. O nezdolné síle žen lze totiž psát i bez patosu, sebelítosti a nicneříkajících výkřiků o smrti patriarchátu. Despentesové letos v českém překladu vyšel poslední díl její trilogie Život Vernona Subutexe, teď přichází s anarchofeministickým manifestem.

Jsem poměrně šťastný nihilista

„Nesměji se, protože v mém životě není nic k smíchu,“ odpovídá se značnou ironií v hlase hudebník a spisovatel Lias Saoudi fotografce na prosbu, jestli by se nemohl tvářit trochu veseleji. Saoudi není, jak ostatně naznačuje příjmení, původem z Británie. Narodil se alžírskému otci a matce z Yorkshiru, nějakou dobu žil ve Skotsku a v Severním Irsku, nakonec zakotvil v Londýně.

Je Michel Houellebecq proruský šváb?

Angličané si na nejnovější román nejznámějšího současného francouzského spisovatele museli počkat, kniha Annihilation tam vyšla 19. září, o celé dva roky později, než se pod názvem Zničit objevila v českých knihkupectvích. To s sebou nese i mediální kolečko, jehož se autor musí zhostit. Co asi enfant terrible provede tentokrát? Bude se mít český Twitter nad čím pohoršovat?

Všude samé knihy

Je to smělý plán. Ještě než bude první nebožák poslán do skladu v Bille pro výzdobu, budeme na Vánoce lákat my. Na nadcházející měsíce se v nakladatelstvích totiž těší snad ještě o něco víc než v těch supermarketech, brzy přijde říjnový Knižní čtvrtek, knihkupectví se postupně zavalí desítkami novinek, znenadání se vynoří i všemožné ankety o knihu roku, do toho ten pověstný shon, co si budeme povídat, potřebujete průvodce.

Rozlámaná realita

Mám pro vás dobrou a špatnou zprávu. Chcete jako první třeba tu špatnou? Tak tedy v neděli 8. září skončila ve vídeňské Albertině úchvatná retrospektiva Gregoryho Crewdsona. A teď ty dobré zprávy. V německém Kunstmuseum Bonn bude tatáž výstava k vidění příští rok (od 9. 10. 2025) a do té doby si lze kvalitně ukrátit čas s touto knihou. Ta totiž nabízí mnohem víc než pouhý sborník zmenšených fotografií, dokonce si troufám tvrdit, že lepší publikaci o fotografii si letos asi nepořídíte.

Protože už nechci žít

V návaznosti na nedávnou sebevraždu herce Karla Heřmánka a vlastně i na smrt Alaina Delona budeme mluvit o stále nevyřešeném tématu, našem právu na eutanazii. Ta je povolená jen v hrstce států světa, kromě Nizozemska například v Belgii, Lucembursku, Kolumbii či Kanadě. Více zemí včetně Rakouska, Švýcarska či Švédska dovoluje asistovanou sebevraždu. V Česku eutanazie ani asistovaná sebevražda legální nejsou. Téma pro Salon Echa.

Starší články