Jakub Peřina - kulturní redaktor

/

V roce 2005 debutoval v hudebním časopise Rock & Pop, v následujících letech publikoval rovněž v Živlu, Full Moonu či Forbesu. Od roku 2024 působí jako redaktor Týdeníku Echo. Ve svých kritických textech a rozhovorech se věnuje především kulturním a sociálním fenoménům.

Články autora

Nemilují tě tak jako já

Říct o nějaké rockové kapele, že je tzv. sell out, tedy že se zaprodala kvůli komerčnímu úspěchu, bylo pro starší generace hudebníků urážkou nejhrubšího zrna. Tenhle přístup se změnil s nástupem poptimismu, který začal zpochybňovat zažitou představu, že popová hudba je svou podstatou méně hodnotná než rock nebo alternativní scéna. Jenže nejhlasitější zastánci poptimismu z řad progresivistických novinářů tuto myšlenku obrátili v opačný extrém. V nekritickou obhajobu té největší popové šmíry.

Odkouzlená jihoamerická literatura, já jsem Švejk

Pod pojmem jihoamerická literatura se tuzemským čtenářům vybaví především plejáda spisovatelů z šedesátých let v čele s Argentincem Juliem Cortázarem nebo jeho krajanem Jorgem Luisem Borgesem, kteří inovativně fabulovali a experimentovali s časovou strukturou románu. Hlavním synonymem tzv. boomu hispánsko-amerických romanopisců je ale samozřejmě dílo Kolumbijce Gabriela Garcíi Márqueze, jenž stvořil jeden z nejznámějších literárních směrů 20. století, tzv. magický realismus.

A co bylo za zrcadlem

Existují umělci, u kterých předem víte, co od nich dostanete. Zatímco někteří přeskakují z jednoho žánru do druhého (čímž často maskují tvůrčí krizi), jiní zůstávají důvěrně známí a i jejich novou píseň spolehlivě poznáte už po pár vteřinách. Newyorští Interpol patří právě mezi takové konzervativce.

Zvukový portál, hold divadlu, umění meziválečné

Pustit si Julii Holter je jako projít portálem do jiného světa. Ambientní, snová zvuková krajina, již tu prozkoumává, připomíná některé z nejzajímavějších sonických experimentů, s nimiž v osmdesátých letech přicházely právě kapely z 4AD. „Působivé, i když se o to vlastně ani příliš nesnaží,“ končí svou recenzi desky britský hudební časopis Mojo.

Jsou klasická média v krizi?

Médiím se rozpadají tradiční způsoby, jakými se dostávala ke čtenářům. Tištěným periodikům prudce klesá stánkový prodej i předplatné a ani přechod na internet zjevně není tak spásným řešením, jak se ještě před pár lety zdálo. Zpravodajské weby ztrácejí návštěvnost prakticky stejným tempem jako televize sledovanost. Vyhledávače už v podstatě odpovídají na dotazy pomocí AI samy a odkazy na jiná média a zdroje upozaďují, podobně není v zájmu sociálních sítí, aby z nich uživatelé odcházeli někam jinam. Jinými slovy, médiím slábne kontrola nad cestou mezi jejich obsahem a publikem. Co s tím?

Dekonstrukce rockového mýtu

Is This It, debutové album americké kapely The Strokes, oslaví letos v září pětadvacet let od svého vydání. Je to bez přehánění přelomová deska. Pokud bychom měli ve 21. století mluvit o jediné rockové skupině, byli by to právě The Strokes – i když jejich přístup byl paradoxně vždy spíš antirockový, ale o tom později. Jisté je, že před nimi dokázala celý žánr takhle změnit snad jen Nirvana. Is This It tedy s trochou nadsázky bylo pro mileniály něčím jako album Nevermind pro generaci před nimi, jen místo flanelových košil začali mladí kluci zase nosit kožené bundy.

Romantika v síti kulturních válek

Generace Z je posedlá chozením do kina. Chodí tam častěji než mileniálové a hlavně díky ní je letošní rok pro kina už teď nejúspěšnější od roku 2019. Stýskání, že se kina už nikdy nevrátí do předcovidových časů, tak možná bere zasvé. Zachraňují je přitom ti, od nichž bychom to možná čekali nejméně – generace, která strávila velkou část dospívání před obrazovkou mobilu. Nový Spider-Man měl být samozřejmě hit. Takový úspěch ale nečekal prakticky nikdo.

Ztracený víkend s Phoebe Bridgers

Ještě před deseti lety by se indie pop, tedy hudba vznikající převážně v malých vydavatelstvích a objevující se mimo hlavní žebříčky prodejnosti, pravděpodobně mohl líbit i postarším posluchačům, kteří vyrůstali třeba s deskami Marianne Faithfull. Nejspíš by jim zároveň připadal trochu divný, což je ovšem u popu vždy ku prospěchu. Co se s touhle hudbou stalo? Rozplizla se do všech stran. Krok za krokem se proměnila v čistý mainstreamový pop.

Knihy a geopolitika

„Finský prezident Stubb napsal knihu o geopolitice – doufám, že ji brzo někdo přeloží do češtiny. Se Stubbem nemusíte souhlasit, ale je dobré ho číst a poslouchat. Při představě, že by snad něčeho podobného mohl být schopen současný obyvatel Hradu, se musím jen smutně pousmát,“ napsal před pár měsíci na sociální sítě Jan Zahradil. Nyní se konečně dočkal. Kniha Alexandera Stubba vychází v českém překladu.

Byl jsem velmi neúspěšný normalizační zpěvák

Michal Prokop slaví osmdesátiny ve velkém: o víkendu na festivalu Krásný ztráty ve středočeských Všeticích pokřtí nové album Live 80, na podzim vyrazí na stejnojmenné turné, které zakončí 21. prosince ve Foru Karlín. Dobrá chvíle ohlédnout se za téměř šedesáti lety na pódiu – za normalizačními kompromisy, angažmá v politice i dvěma úspěšnými návraty k hudbě, které skutečně věřil.

Ohrožené druhy myšlení

Spisovatel Michal Ajvaz kdysi Františka Skálu trefně označil za stvořitele světů. Právě v tom možná spočívá jedna z nejpřesnějších definic umělce: vytváří něco, co by bez něj vůbec neexistovalo. Do kin právě vstoupil dokument Veřejný prostor Františka Skály. Na malebné zahradě výtvarníka náš rozhovor bedlivě poslouchal i režisér filmu Petr Slavík. Mluvili jsme o cestách, kráse, současném umění i šumu moderní doby. Ale hlavně o „ohrožených druzích myšlení“ – výrazu, který Skála použil už u své Rajské zahrady na Sluňákově, již pojal jako loď či archu chránící vzácné způsoby vnímání světa. Stejně jako totiž mizí některé druhy rostlin a zvířat, mizí možná i některé způsoby myšlení.

Nezavděčit se nikomu

Newyorská kapela The Strokes měla vždy problém s naplňováním očekávání. Někdy jí to však bylo ku prospěchu, třeba když v roce 2001 vydala svou první desku, na níž nakonec zněla úplně jinak, než by od rockové skupiny v té době kdokoli čekal. Samozřejmě se našli škarohlídi, kteří její debut Is This It označovali za amatérskou fušeřinu. Na tehdejší dobu extrémně minimalistický zvuk je překvapil natolik, že debut pejorativně označovali za pouhý demosnímek.

Stříhat ovce až do krve

Pokud byste v letních měsících snad čekali nějaké odlehčenější téma, zklamu vás. Diskutovat budeme o ekonomickém růstu, nespravedlnostech v daňovém systému, regionálních nerovnostech i reformě zdravotnictví. Mé pozvání do debaty přijali sociolog a ředitel agentury PAQ Research Daniel Prokop, někdejší premiér a též guvernér České národní banky Jiří Rusnok, hlavní ekonom skupiny DRFG Martin Slaný a ekonom think-tanku IDEA při CERGE-EI Michal Šoltés.

Právo žít offline

Ani dnes vlastně pořád přesně nevíme, jaká data technologické firmy sbírají ani jak fungují algoritmy, které rozhodují o tom, co se nám na internetu zobrazuje. Rakouský právník a aktivista Max Schrems před patnácti lety jako první zažaloval Facebook a donutil společnost vydat data, jež o něm shromažďovala. Jeho organizace se později pokusila zjistit také to, jaká data sbírá Microsoft prostřednictvím školních aplikací. Ani tým špičkových právníků a IT odborníků však přes soudní spory nedokázal celý systém úplně rozkrýt. Od školního roku 2027/2028 nebudou moci žáci ve škole používat mobilní telefon, a to ani o přestávkách.

Cizí ruce

Každý autor, který kdy psal o stejném tématu víckrát, ví, o jak obtížnou disciplínu jde. A je úplně jedno, jestli zrovna píšete posedmé o Rolling Stones, nebo třeba o Chat Control. Neopakovat to, co už jste řekli, nevykrádat sám sebe, nebo naopak klidně i zopakovat to, co už bylo řečeno, ale z jiného úhlu a s nějakou přidanou hodnotou. Mistrem téhle disciplíny býval šéfredaktor časopisu Rock & Pop Vojtěch Lindaur, jenž dokázal psát o tom samém, přitom pokaždé trochu jinak. Jsou ale i mnohem děsivější věci než stý článek vašeho oblíbeného publicisty nebo pětadvacátá deska vaší oblíbené kapely.

Nakladatelská Apokalypsa

Cesty kulturního referenta jsou nevyzpytatelné. Začátkem letošního roku jsem otevřel e-mail, v němž stálo: „Zdravím Vás v novém roce, přeji do něj vše dobré a posílám jednu pozitivní zprávu. Harstad v češtině vyjde. Srdečně Kateřina Krištůfková.“ Nejdřív jsem byl trochu udivený, ale záhy jsem si vzpomněl! Před dvěma lety mě totiž čtení sobotní Orientace Lidových novin rozvášnilo natolik, že jsem paní překladatelce ihned napsal.

Tanec s ďáblem

Minulý pátek vyšla nová deska Rolling Stones a už to, že jsem se na ni v roce 2026 dokonce docela těšil, se skoro rovná zázraku. O jejím „novém“ zvuku se dočtete o pár stránek dál v recenzi. Abychom ale pochopili, proč je vydání desky Foreign Tongues pořád tak velkou kulturní událostí, musíme se vrátit o víc než půlstoletí zpátky. Aktuální trojici Rolling Stones je ostatně dohromady dvě stě čtyřicet tři let, což zní spíš jako začátek Drákuly než příběh největší rockové kapely světa.

Borgiové ve Výmaru

Náš současný svět se nápadně podobá tomu, jak vypadala Evropa v roce 1930, tvrdí ve své nové knize Robert D. Kaplan, předseda katedry geopolitiky Institutu pro výzkum zahraniční politiky a bývalý poradce Pentagonu. A není sám. Srovnání s Výmarem se ve veřejném prostoru objevují čím dál častěji. Kaplanova nová kniha Pustá země nedávno vyšla v českém překladu v nakladatelství Bourdon (jehož zakladatelem je exministr Ivan Pilip). Právě zde v poslední době vycházejí jedny z nejzajímavějších současných knih o geopolitice. Vyšla tu i novinka Giuliana da Empoliho Hodina predátorů.

Zen v čase kulturních válek

Umělec typu Kurta Vilea, který chce „jen“ dělat hudbu, není pro dnešní progresivistické kulturní rubriky ničím zajímavý. Na jeho životě a tvorbě nelze odvyprávět příběh o systémovém útlaku, traumatech, hledání sebe sama v roli otce, přijetí vlastního těla a podobných současných závažnostech.

Ilias a Odyssea

Fry skutečně dokázal sošným látkám starověku vtisknout moderní výraz; antické předlohy přitom nijak nepřepisuje, spíš je převypravuje jazykem, jemuž bez problémů rozumí i dnešní čtenář. Je přitom zřejmé, že předlohy miluje a snaží se je podat co nejvěrněji. Uvidíme, jestli stejný přístup zvolí i režisér Christopher Nolan, ale moc bych na to nesázel.

Normalizační pop 2.0

Česká pop music, ta budí respekt! Už jen tohle spojení člověk slyší a má nutkání vzývat všechny svaté. Není to ani tak problém samotného žánru jako spíš vkusu a nedostatečné erudice lidí, kteří ji tu tvoří. Očekávat, že se na scéně znenadání objeví nová Marie Rottrová či alespoň Věra Špinarová, by asi bylo bláhové, ale to nevysvětluje, proč český mainstream posledních dvacet let jen recykloval zahraniční vzory. Ani proč současný český pop už roky vypadá tak, že nějaký producent s několikaletým zpožděním konečně zjistí, co letí na Západě, a přetvoří to do místní humpolácké kopie.

O jedné žvýkačce

Když Nicka Cavea sledujete dostatečně dlouho, začnou vám na něm nakonec připadat nejzajímavější lidé kolem něj. Ať už to byl Rowland S. Howard, nebo Blixa Bargeld, s nimiž se Cave během jejich působení v kapele nejednou rozhádal, případně o něco méně výbušné osobnosti, jako jsou Mick Harvey či Warren Ellis, který je členem The Bad Seeds od roku 1994. Právě Ellis dostal před několika lety od nakladatelství pobídku, aby napsal své memoáry.

Láska nebolí, sledování seriálu Monyová ano

Když byla česká spisovatelka Simona Monyová v létě roku 2011 zavražděna svým manželem, vlastně mě to ani moc nepřekvapilo. Působilo to bohužel jako poměrně logické vyústění jejího života, o němž jsme tehdy měli detailní informace i my, kdo jsme nikdy nevzali do ruky jedinou její knihu. O jejích vztahových peripetiích si bulvár ani nemusel nic vymýšlet, všechny detailní informace mu naservírovala sama. Monyovou bychom vlastně mohli označit za průkopnici autofikce, literárního žánru, který se před pár lety stal trendem v zahraniční literatuře a s klasickým zpožděním nedávno s plnou parádou dorazil i k nám.

Proč mě nemiluješ?!

Hlavní postavou filmu Posedlost je mladík, jehož láska ke kolegyni je stejně intenzivní jako jeho plachost a neschopnost ji pozvat na rande. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci, a tak si chlapec v pochybném vetešnictví koupí podivný předmět, který mu údajně splní jedno přání. O něm nemusí dlouho přemýšlet: chce, aby ho dívka milovala. Výsledek se dostaví okamžitě. Slečna je do něj zničehonic zamilovaná, vášnivě a šíleně. Ale něco tu nehraje. V současném světě nekonečných možností se hledání partnera paradoxně stalo těžším, nikoli snazším.

Průvodce festivalem Metronome

Před lety jsem se vypravil na hudební festival Metronome. Zážitky z něj mám pořád ještě poměrně živé, přiznám se, že občas si na ten víkend dokonce i vzpomenu. Myslím si dokonce, že můj tehdejší report z onoho ročníku zestárl méně, než by se dalo očekávat, a že o tom festivalu a jeho postupném vývoji snad něco řekne i dnes. Takže hned na začátku klausovsky odcituji sám sebe. V tom roce 2018 jsem začínal zostra: „Technické problémy u vstupu, skoro hodina čekání. Humor ‚to by se v Barceloně na festivalu Primavera nestalo‘ nefunguje donekonečna.

Horor generace Z

Hlavním antihrdinou filmu Backrooms je sebelítostivý Clark (hraje ho Chiwetel Ejiofor), jenž po rozvodu přespává v práci, nevzhledném obchodě plném levného a nevkusného nábytku. Když se jednoho dne pokouší opravit porouchané osvětlení, začne mu na jedné stěně připadat cosi podivného. A co nezjistí! Na té druhé straně tekuté stěny, kterou lze projít skrz, je obrovská prázdná žlutá místnost a pár židlí. Na ni navazuje místnost další, pak další a další…

Když redakci vyhodí esemeskou

V roce 2006, kdy šel film Ďábel nosí Pradu do kin, hrál londýnský Arsenal krásný fotbal. Tak krásný, že s ním nikdy nic nevyhrál. Možná někdy tehdy mu začala fandit i herečka Anne Hathaway, která teď na premiéru druhého dílu filmu dorazila namísto slušivých šatů v jejich červenobílém dresu. Arsenal letos ten titul po dvaadvaceti letech konečně vyhrál, hra to tedy na pohled často byla odporná. Ale taky účelná. Doba idealismu skončila, nastupuje tvrdý pragmatismus. Týká se to i způsobu, jak dnes vytvořit úspěšný film, tedy pomocí bohapusté nostalgie po známých tvářích, a stejně tak toho, jak nezavřít krám, pokud vydáváte tištěné médium: nezbývá než osekat náklady. Je potřeba nad tím brečet? A nemohou si za to novináři vlastně tak trochu sami?

Starší články