„Poprvé po třiceti letech spouštíme digitální předplatné. Získejte přístup ke všem našim recenzím, hodnoťte a recenzujte alba sami – to vše za pět dolarů měsíčně.“ Tato slova jsme se mohli před pár dny dočíst na hudebním webu Pitchfork.

Mediální prostředí je dnes neúprosnější než kdy dřív. Nejenže klesá prodej tištěných médií, zároveň se propadá i návštěvnost webů s originálním obsahem – proč na nějakou stránku vůbec chodit, když vám umělá inteligence na Googlu rovnou nabídne krátký souhrn toho „nejzásadnějšího“? Nač ztrácet čas s dlouhými texty? Zatímco kdykoli dřív v historii sloužil technologický pokrok nakonec k prospěchu všech, dnes se zdá, že spousta profesí už nebude potřeba. Třeba takový recenzent! Autorem totiž může být každý, demokratizace internetu v tomto směru dosáhla své finální fáze. Má ale cenu nad tím plakat? Budeme zrovna my někomu chybět?

Když Ryan Schreiber začátkem roku 1996 založil web Pitchfork, bylo mu čerstvě dvacet a bydlel v domě svých rodičů na předměstí Minneapolisu. Znuděně četl hudební časopisy typu Rolling Stone, které už tehdy měly vrchol své slávy za sebou – poslední zbytky energie a nadšení se z nich vytrácely ruku v ruce s počínající senilitou redaktorů. Okouzlila ho ale kultura zinů, především jejich jízlivý, drzý a neuctivý tón. Měl pocit, že by mohl dělat něco podobného, jen bez nekonečných cest do kopírky a bez nákladů, kvůli nimž tyto alternativní magazíny většinou nepřežily víc než několik vydání. Zároveň si velmi dobře uvědomoval i takřka neomezený dosah on-line publikování.

„Cílem bylo vytvořit něco, co by bylo velmi otevřené, ale zároveň kriticky nekompromisní. Kdo dělá hudbu, která je skutečně inovativní a progresivní? Chtěli jsme nabídnout lidem orientační bod pro to, co se na hudební scéně skutečně děje,“ popisoval později své záměry. Tento plán zahrnoval rozhovory i zpravodajství, hnací silou Pitchforku se však velmi rychle stala rubrika recenzí. Byla to doba, kdy hudba nebyla snadno dostupná ke streamování a kdy recenze ještě mohly rozhodnout o tom, zda člověk utratí peníze za cédéčko, nebo ne. Denně aktualizovaný web navíc dokázal kritické texty šířit mnohem rychleji než tištěná periodika vycházející jednou za měsíc.

Autoři Pitchforku – poměrně dlouho psali zadarmo, tak silné bylo jejich nadšení z možnosti publikovat recenze – se soustředili na interprety, kteří nebyli nijak zvlášť známí, a vyjadřovali silné, často nekompromisní názory na ně. Ty se promítaly do hodnocení na desetibodové škále s přesností na desetinná místa – tedy tragická nula a pak klidně 3,1, 5,2 či 8,6 až po magickou desítku. Čísla, výrazně umístěná v horní části každé recenze, se stala klíčovým zdrojem síly a vlivu webu: živila nekonečné hádky, ale zároveň fungovala jako jakýsi kompas pro čtenáře, kteří začali verdikty Pitchforku brát téměř jako evangelium.

Hudební weby na začátku nultých let fungovaly i jako první MP3 blogy, na nichž si čtenáři mohli stahovat výběr nových skladeb vybraných přímo autorem. Ne všechna tato hudba byla legálně dostupná; blogeři dychtivě zveřejňovali takzvané leaky – alba, která unikla na internet i několik týdnů či měsíců před oficiálním vydáním. Ačkoli snaha MP3 blogerů objevovat novou hudbu v lecčems připomínala reportérský hon za novinkami, šlo spíš o kurátorství než o žurnalistiku – podobně jako když DJ posluchačům představuje nové umělce nebo pouští obskurní skladby svých oblíbenců, na které se už dávno zapomnělo. Diskusní fóra typu Hipinion či I Love Music tehdy v podstatě fungovala jako rozšířená komentářová sekce Pitchforku – tolik k dnešní originalitě myšlenky proměnit web v čtenářské fórum.

Pitchfork, o němž dnes mluvíme, už dávno není projektem Ryana Schreibera – svůj web prodal v roce 2015 nadnárodnímu vydavatelství Condé Nast a o čtyři roky později z něj definitivně odešel. Následovala vlna propouštění redaktorů a zákonitě i větší chuť po bohatší inzerci – psát o kapelách, které „nikdo nezná“, přestalo dávat smysl. Proč místo toho fundovaně nenapsat třeba o tom, jak skvělá je nová deska některé z popových hvězd? Web, který vznikl jako protipól ke světu komerčního popu, tak nakonec začal psát o deskách Taylor Swift. Místo aby se snažil podporovat alternativní kapely, jež to dnes paradoxně potřebují víc než kdy jindy.

Před pětadvaceti lety by kapela bez jediného hitu v rádiích ani nesnila o tom, že by se dokázala zaplatit na mezinárodním turné v klubech s kapacitou pěti set lidí, ale ani dnešní nekonečná možnost streamingu není odpovědí na vše. Ano, umožnila alternativním kapelám vybudovat si publikum a zůstat s ním v kontaktu, ale zároveň k tomu stále potřebují externí financování – ve formě podpory turné od labelů (které dnes do kapel zdaleka neinvestují tolik jako dřív), grantů od ministerstva kultury a podobně. Kapely, které už nejsou natolik mladé, aby toto martyrium bez řečí absolvovaly, a zároveň nejsou dostatečně komerčně životaschopné na to, aby měly hity licencované do televizních pořadů či masivní úspěch na TikToku, si dnes už ani nemohou dovolit vyjíždět na mezinárodní turné při vydání každého nového alba.

Časy, kdy Pitchfork udělil nějaké mladé kapele z Velké Británie v recenzi hodnocení 9,1 a ona si díky tomu mohla dovolit vyrazit na šňůru po Spojených státech – aniž měla jediný rádiový hit –, jsou nenávratně pryč. „Být v kapele je dnes vlastně můj hlavní výdaj hned po nájmu. Je to jen díra, do které mizí peníze,“ říkají lidé, které ještě napadne takový „nesmysl“ jako založit si kapelu. Není pak divu, že většina mladých skupin, kterým se podaří prorazit, pochází z velmi bohatých rodin – často navíc s rodiči pracujícími v PR branži, kteří dobře vědí, jak je takzvaně dostat nahoru (jakkoli skvělou novou rockovou kapelou jsou třeba takoví Geese, spadají i oni do této protekční kategorie). To ale zdaleka není ten největší problém alternativní scény.

Říká se, že v mainstreamu probublávají všechny společenské dynamiky. Alternativa se tradičně soustředila spíš na zvuk a chápala hudbu formálněji. U popové desky je poměrně snadné skrze ni vyprávět další příběh – klidně i o systémovém útlaku. Pro řadu současných kritiků je to dar z nebes. „Pop přestal být pro valnou většinu publika sprostým slovem, a tak se zde začalo poučeně psát o Taylor Swift, Miley Cyrus či Dua Lipě. Pitchfork se nově pustil i do mapování rapu, R&B a hudby vznikající v Latinské Americe. Překonal tak rovněž rasové dělítko,“ psal ještě před dvěma lety v Respektu publicista Pavel Turek. Opíral se přitom o progresivní narativ, podle něhož Pitchfork v době své největší slávy psal primárně o bílých umělcích a pro bílé publikum. S tímto typem historického revizionismu přišel už před lety americký novinář Kelefa Sanneh, který tvrdí, že takzvaný „rockismus“ – z něhož obviňuje i Pitchfork v období jeho vrcholu – brojil proti hlasu žen (!) a LGBT komunity (!!).

Tento boj ale, proboha, nikdy nebyl rasový ani sexuální. V roce 2007 jsme neposlouchali kapely typu Deerhunter proto, abychom se vůči něčemu vymezovali; poslouchali jsme je jednoduše proto, že jsme takhle fascinující kapely dosud neslyšeli. Najednou tu byly – a „jen naše“. Nebyla to už jen hudba našich rodičů, ke které jsme se v tehdejším popovém a rapovém teroru mohli útěšně obracet. Právě něco takového v současném mediálním prostoru zoufale chybí – a odpovědí určitě nebudou recenze čtenářů na nová alba interpretů, kteří se objevují v žebříčcích největší poslechovosti na Spotify. Obloukem se tak dostáváme o dobrých třicet let zpátky, do doby, kdy výroční ankety také každoročně opanovaly ty samé kapely a o kurátorské hledání něčeho třeba i trochu divného, tím pádem hůře zařaditelného, nikdo příliš nestál.

Minulý týden se na sociálních sítích objevil nečekaný virální trend: lidé začali hromadně sdílet krátký úryvek z téměř dvacet let starého dokumentu režiséra Wernera Herzoga. Ve videu vidíme tučňáka, který se oddělí od své smečky a místo návratu k moři se vydává opačným směrem – hluboko do antarktického vnitrozemí, k horám a nekonečné ledové pustině, kde ho s jistotou čeká smrt. Nezabloudil, není zmatený; prostě jde dál, pryč od všech ostatních. Herzog tyto záběry z dokumentu Setkání na konci světa doprovází svým charakteristicky fatálním hlasem a konstatuje, že u některých tučňáků se objevuje „nevysvětlitelné nutkání“, které je žene pryč od společenství i od jakékoli šance na přežití. Odborník na chování tučňáků pak Herzogovi vysvětluje, že takového jedince už nelze zachránit – jakmile se jednou vydá tímto směrem, není cesty zpět.

Pocit, který každý čtenář „původního Pitchforku“ dobře zná. Pitchfork by se neměl kompromitovat ani dnes; naopak, jít proti proudu je, bez ohledu na výsledek, něco, co prostě dělat musíme.