Blíží se Vánoce a s nimi i otázka, v jaké kondici je český knižní trh. Proč u nás ubývá čtenářů a co na tom mohou změnit školy, knihovny nebo nové formáty jako audioknihy? Pozvání k debatě přijali ředitel nakladatelství Albatros Václav Kadlec, vedoucí edice angloamerických autorů v nakladatelství Argo Petr Onufer, ředitel nakladatelství Host Tomáš Reichel a Martin Vopěnka, předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů a zakladatel nakladatelství Práh.

Stáhnout MP3

Začnu slovy Juraje Koudely ze slovenského nakladatelství Absynt, který nedávno řekl: „Když jsme nakladatelství zakládali, poslouchali jsme, že se nečte. Já mám ale pocit, že na Slovensku je silná komunita čtenářů. Knižní branže je velmi vyspělá. Když se podíváte na to, jak vypadají knihkupectví na Slovensku, jsou o třídu výš než v Česku, možná i v Polsku. A jde také o to, jak knihy vypadají – jak jsou řemeslně zpracované, jaká je úroveň ilustrací, překladů a že překlady světové literatury na Slovensku často vycházejí dřív než v Česku.“ Moje první otázka tedy zní: Je úroveň knižního trhu v Česku opravdu horší než na Slovensku?

Vopěnka: Je skvělé, že Slováci mají takový dobrý pocit. Já bych jim ho přál.

Z mnoha věcí ho mít nemohou, že?

Vopěnka: Právě. Obecně si ale myslím, že český trh je mnohem silnější a strukturovanější. Vím, že řada našich titulů na Slovensku nevychází, a proto je tam vyvážíme. Neznám mnoho titulů, které by byly v Česku nedostatkové a dovážely se ze Slovenska.

Onufer: Já jsem napůl Slovák a v létě se u nás v Praze zastavila moje teta se sestřenicí a hodně jsme se bavili o knihách. Stále mě nepřestává překvapovat – a ony to potvrzovaly –, že Slováci opravdu masivně čtou české knihy. Opačně to tak samozřejmě není. Když jedete na Slovensko, třeba do Bratislavy, v knihkupectvích často vidíte české tituly, což je pro české nakladatele potěšitelné. Naopak to ale příliš nefunguje, byť by to bylo jistě obohacující.

A co se týče překladové literatury – je pravda, že některé angloamerické tituly vycházejí na Slovensku dřív než u nás?

Kadlec: Rozhodně se nemůžu pasovat na odborníka na slovenský trh, takže to s jistotou nevím. Obávám se ale, že jako všude rozhoduje prostá matematika – trh je výrazně menší a kupní síla nižší. Kdyby tedy opravdu platilo, že tam některé tituly vycházejí dřív, byl bych tím překvapen. Podporují to i statistiky čtenářství. Pokud na Slovensku vyjde nějaký titul dřív než v češtině, bude to spíš ojedinělý případ, kdy to vydavatel stihl rychleji. Když se člověk podívá na to, kolik Čechů přečte za rok aspoň jednu knihu, uvádí se zhruba sedmdesát procent. Na Slovensku je to kolem padesáti procent. Češi přečtou za rok kolem deseti knih, na Slovensku je to jen něco přes pět. Myslím, že český trh je v tomto ohledu rozvinutější než slovenský. Možná v tom hraje roli i historická zkušenost – za komunismu na Slovensku vycházely v překladu některé tituly, které v Česku vyjít nemohly. A to povědomí možná přetrvává. Je pravda, že malí nakladatelé jako Kalligram nebo Artforum vydávají na Slovensku velmi vytříbené a zajímavé knihy, které leckdy česky nevyšly. Ale opačně to platí také.

Reichel: Nemám k tomu žádná data ani statistiky, vycházím jen z vlastní zkušenosti. Vím například, že v Brně otevřelo knihkupectví Martinus, slovenská knihkupecká síť, a to knihkupectví je opravdu krásné – podle mě hezčí než průměr českých knihkupectví. Pokud jde o překlady na Slovensku, z rozhovorů vím, že tam některé knihy skutečně vycházejí dřív. Důvod je jednoduchý: kdyby je nepřeložili včas, lidé by si je koupili česky a slovenské vydání by se špatně prodávalo. Takže některé tituly musejí vydávat rychleji. Český trh je ale díky své velikosti určitě rozvinutější a lépe strukturovaný než slovenský.

Nicméně klesá počet lidí, kteří přečtou aspoň jednu knihu ročně, a klesá i počet aktivních čtenářů. Prodávají se tedy knihy hůř než před covidem?

Kadlec: Když se podíváme na počty prodaných kusů, skutečně klesají. Tím, že ceny knih rostou, ekonomika trhu zůstává relativně stabilní. Podle zpráv o českém knižním trhu se už několik let drží kolem osmi miliard korun. Úroveň čtenářství ale klesá – a nejde o specifikum České republiky. Stejný problém řeší i další země. V Británii nedávno vyšla statistika, která měřila četnost čtení pro radost u dětí, a výsledky byly nejhorší za pětadvacet let. Je pravda, že kniha čelí silné konkurenci jiných forem zábavy, zejména digitálního obsahu. Je stále náročnější přivést čtenáře zpět ke čtení.

Hovoříte o tom, že problém může začínat už u dětí. Je to tedy něco, na čem by se mělo ve školách pracovat – zvyšovat povědomí o čtení, případně čtenářskou gramotnost už u těch nejmladších?

Kadlec: Jednoznačně. Tam všechno začíná. A není to jen úloha škol – byť i ty v tom hrají roli –, ale také rodičů a celé společnosti. Existují renomované zahraniční průzkumy a studie, které prokazují výrazně pozitivní vliv čtení na život člověka. Platí to zejména v situacích, kdy sledujeme životní úspěšnost a spokojenost v dospělosti u lidí, kteří v dětství četli, či nečetli. A ta korelace je překvapivě silná. Děti, které čtou, bývají v dospělosti spokojenější, šťastnější, mívají vyšší příjmy, vyšší vzdělání, lepší uplatnění – obecně se jim v životě daří lépe. Přivést mladou generaci ke čtení je tedy podle mě celospolečenský úkol. Naprosto zásadní.

Vy jste, pane Vopěnko, nechali zpracovat studie, které se zabývaly právě benefity čtenářství. Jak to dopadlo?

Vopěnka: Zatím je nechceme v plném rozsahu zveřejňovat, protože je představíme čtenářům i potenciálním čtenářům v rámci kampaně, kterou chystáme na příští rok a která by měla zasáhnout opravdu každého. Tato kampaň bude zdůrazňovat, že čtení je nejlepší investice – ať už pro dítě, nebo pro člověka v jakémkoli věku –, protože zvyšuje kvalitu života. Musím říct, že ty studie byly tak přesvědčivé, že i já jsem si doma říkal: Dnes si nepustím Netflix, půjdu si večer číst. Opravdu to má vliv. Když vám řeknou, že díky čtení můžete žít třeba o dva roky déle, a čtete přitom docela rád, tak proč tu knížku nevzít do ruky?

Máte nějaká data o tom, jestli počet čtenářů klesá v konkrétních věkových kategoriích? Nedávno jsem v Právu četl úvahu spisovatelky Kateřiny Surmanové o tom, že muži nečtou a že by číst měli. Ale není to třeba také tím, že pro ženy v určitém segmentu (dejme tomu 50+) vychází nejvíc knih? Třeba muži z nově vycházející beletrie ani pořádně nemají co číst?

Kadlec: To je otázka, co bylo dřív – poptávka, nebo nabídka. Ale řekl bych, že v tomto případě je vina spíš na straně mužů než na straně nabídky. Platí to všude, u nás i ve světě: muži obecně čtou méně. A je to vidět už u těch nejmladších. Ze čtenářských křivek a statistik vyplývá, že děti do určitého věku čtou poměrně pravidelně – významnou roli v tom hrají rodiče, rodinné prostředí, škola a překvapivě silně také školní knihovna. Potom ale přichází puberta a tehdy nastává velký odliv od čtení. A ten je ještě výraznější u chlapců než u dívek. Kluci v tomto věku přestávají číst ve vysokých desítkách procent, a když pak dospějí, je mnohem obtížnější je k četbě znovu přivést. Pokud totiž nečtou celou pubertu, ztratí k tomu vztah.

Onufer: Zároveň je tu role školy – jen jsme to naťukli, ale myslím, že je naprosto nezastupitelná. Každý je samozřejmě determinovaný rodinným prostředím, a když máte doma velkou knihovnu, považujete čtení za něco přirozeného. Ale ani děti, které ji doma nemají, nejsou podle mě pro svět čtení ztracené. Jenže je pak formuje – nebo bohužel spíš deformuje – to, jakým způsobem se u nás učí literatura. Od první třídy přes střední školu až po vysoké, včetně humanitních oborů, třeba na filozofické fakultě, to často není žádné velké potěšení. Nechci na české školství jen lamentovat, ale v průměru je úroveň výuky literatury u nás podle mě bohužel špatná.

Myslíte, že se stále jede podle učebních plánů, které vypadají podobně jako v devadesátých letech, nebo možná ještě starších?

Onufer: Někdy i horších, bohužel. Samozřejmě vždy záleží na konkrétní škole a konkrétním učiteli, ale ve chvíli, kdy vám pan učitel nebo paní učitelka začne předkládat „literaturu v kostce“, nechává vás vypisovat autory a jejich díla, pak vás zkouší z absurdních detailů a mluví se o lumírovcích a ruchovcích, tak tím opravdu nikoho k literatuře nepřivedeme. A nic proti lumírovcům a ruchovcům – já jedny i druhé čtu se zálibou dodnes a je to zajímavá součást literatury. Nedávno jsem se s chutí probíral Sládkovými překlady a byla to radost. Ale to je téma na jinou debatu. Tímhle způsobem ale děti ke čtení nepřivedeme. Ten pomyslný kánon, který se ve školách vytváří, je často opravdu absurdní.

Kadlec: Přitom to vlastně není žádná věda. Zkoumalo se, jak zvýšit šanci, že děti budou číst, a ukázalo se, že existují čtyři základní podmínky. Když jsou splněné, je pravděpodobnost, že dítě začne číst, výrazně vyšší. První podmínka: dětem musí být čteno, když jsou malé. Druhá: musejí mít na čtení čas, tedy nesmíme je zahltit tolika povinnostmi, že na knihu vůbec nezbude prostor. Třetí: musejí mít široký výběr knih – možnost vybírat si z dostatečně velkého a pestrého spektra. A čtvrtá, naprosto zásadní: musejí mít volný výběr. Nesmíme jim vnucovat něco jen proto, že si myslíme, že by to děti měly číst. Musíme je nechat najít cestu ke čtení klidně přes knihu, kterou bychom my sami do ruky nevzali. Pokud chce kluk číst příběh o fotbalistovi nebo holčička knihu o růžovém jednorožci, ať si ji čtou – tím získají vztah ke knihám a ke čtení obecně. A později si najdou cestu i k jiným žánrům a typům literatury.

Ještě k tomu Netflixu. Já jsem třeba úplně přestal sledovat seriály a večer si pouštím audioknihy. Jsou audioknihy u nás tak velký fenomén jako v zahraničí, kde tvoří výrazně větší podíl na trhu než tady?

Kadlec: Ta čísla skutečně rostou a je pravda, že existují země – třeba skandinávské –, kde je velmi silná kultura audioknižních služeb a předplatného. V Česku jsou ta procenta zatím nižší, ale také rostou, a platí to v podstatě všude na světě: audioknihy jsou často jediný, nebo minimálně nejrychleji rostoucí formát v rámci celého knižního trhu. Ta logika je jednoduchá. Audiokniha je jediná kniha, kterou můžete „číst“ a zároveň dělat něco jiného. A to přesně odpovídá dnešnímu životnímu stylu, kdy lidé nemají tolik času.

Vopěnka: Otázka je, zda audioknize můžeme přisoudit i ty blahodárné vlivy, které připisujeme klasickému čtení. Myslím, že jde o úplně jiné nastavení.

Onufer: Ano, je to jiný způsob konzumace takzvaného obsahu, a pokud jde o kognitivní procesy i celkový zážitek, jde už o danou interpretaci.

Vopěnka: Takže, pane redaktore, nepolepšil jste si. Nebudete žít o dva roky déle, když večer posloucháte audioknihu.

Já u toho stejně většinou hned usnu.

Onufer: Zároveň platí, že když jedeme autem a posloucháme s dětmi audioknihu, je to určitě lepší než pouštět něco jiného. Děti soustředěně poslouchají, a pokud je kniha dobře načtená – což často bývá –, může to být skvělá pomůcka. Ale podle mě to není plnohodnotná alternativa ke knize. Pustit si audioknihu není totéž jako si ji přečíst.

Kadlec: Nejlepší je číst knihu – ať už papírovou, nebo v elektronické čtečce. Ale nemáte-li na to prostor, je pořád lepší audiokniha než cokoli jiného. A i pro děti nebo mladé lidi je to přínosné minimálně v tom, že to stimuluje mozek k soustředění na delší příběh. To je dnes problém: zvykáme si na krátké formáty a vytrácí se schopnost vnímat a udržet pozornost u delšího vyprávění, skutečně v něm setrvat a zpracovat ho.

Vopěnka: Vzhledem k tomu, kolik času trávíme zíráním do obrazovek, e-kniha vlastně nepřináší tu úlevu, kterou čtení má.

Onufer: Pamatuju si, jak se o tom dlouze diskutovalo všude, na veletrzích ve Frankfurtu, v Londýně…, kde světové kapacity tvrdily, že do dvaceti let e-knihy nahradí klasickou knihu. A po dvaceti letech můžeme podle mě konstatovat, že se to nestalo. A myslím, že už se to ani nestane. E-kniha je vlastně podobně slepý formát, jako bylo svého času CD, které si dnes už téměř nikdo nepustí. Momentálně se drží, řekněme stagnuje, rozhodně už neroste jako dřív. Je to pohodlné, jistě, ale reálné čtení – ten fyzický pocit z knihy, obracení stránek, vědomí, že kniha má nějaký začátek a konec, a ne nekonečný text, který jen posouváte dolů – to e-kniha nahradit neumí.

Když člověk tráví většinu času u obrazovky telefonu nebo notebooku, začne mít potřebu přečíst si něco tištěného. Nedávno jsem četl stesk jednoho čtenáře amerického hudebního webu, který zpoplatnili, a v následné diskusi lidé psali, že by bylo vlastně fajn, kdyby ten obsah vycházel tištěný. Že za to by si rádi zaplatili. A přitom jde často o mladé čtenáře. Možná tedy platí, že i mladší generace si raději koupí jeden časopis, než aby platila pět různých webů, u nichž se předplatné neustále zvyšuje. Tisk na tom do budoucna nemusí být vůbec špatně – byť bude určen užšímu publiku.

Onufer: Václav mluvil o tom, že knihy se zdražují a zdražovat budou. A podle mě se z nich nevyhnutelně stane exkluzivnější zboží, než je teď.

Vopěnka: Ale nezdražují tak rychle jako pivo a oběd. Vzhledem ke kupní síle by dnes lidé měli mít možnost koupit si vlastně víc knih.

Kadlec: Pořád platí, že ceny knih za inflací spíš zaostávají. Je potřeba říct, že reálně – i ve srovnání se světem – knihy spíš zlevňují. Přesto mají lidé obecný pocit, že jsou drahé a že neustále zdražují. Když se ale podíváme na kumulovanou inflaci od roku 2019, ta činí zhruba padesát procent. A knihy zdaleka nezdražily stejným tempem, v reálném vyjádření jsou vlastně levnější.

Reichel: V roce 2010 byla průměrná mzda 24 tisíc korun, letos zhruba 48 tisíc, tedy dvojnásobná. A když jsme tehdy vydávali Stiega Larssona, ta kniha měla asi 600 stran a stála 400 korun. Dnes by taková kniha stála 550, možná 600. To znamená, že cena knihy vzrostla zhruba o polovinu, zatímco průměrná mzda se zdvojnásobila. Knížka objektivně drahá není. Ten pocit ale vzniká proto, že jsme v poslední době prošli výraznou inflační vlnou a zdražování bylo velmi viditelné. Proto lidé mají dojem, že jsou knihy drahé. Ale bývaly časy, kdy byly relativně dražší – a přesto se kupovaly.

Vopěnka: Navázal bych na tu vaši predikci budoucnosti, protože tím se docela hodně zabývám i ve svých románech. Budoucnost naštěstí není lineární – jinak by vše dopadlo velmi špatně. Naštěstí se dějí revoluce, kontrarevoluce a různé protipohyby. A v kvantové fyzice je budoucnost vlastně jen vlna pravděpodobnosti. Takže si dovedu představit i protireakci: že bude nakonec velmi „in“ znovu číst z papíru.

Když jsme u cen, můžeme plynule přeskočit ke Knihobotu. To, že se na Knihobotu hned po vydání objevují nové knihy, vnímáte jako problém? Zaregistroval jsem poměrně kontroverzní komentář Ladislava Nagye, který tvrdil, že ještě větší problém představují veřejné knihovny.

Onufer: Pozor, on neříkal, že by knihovny neměly brát nové knihy, ale že by neměly brát bestsellery. V tomhle s ním naprosto souhlasím, protože knihovny… My se sice pyšníme nejhustší sítí knihoven na světě, ale ty zároveň mají sloužit k povznesení národního ducha. Nejsou tu proto, abyste si tam půjčil nejnovější bestseller – ať už z Hosta, Arga, Euromedií, nebo z Prahu. Měly by poskytovat takzvaně kvalitní literaturu. První námitka, která zazní, je: kdo určí, co je kvalitní literatura? Někdo to určit musí. Udělejme komisi – stejně jako na ministerstvu existují odborné komise, které rozhodují, které publikace nebo časopisy si zaslouží podporu a které ne. Určit se to dá. Existují i programy doporučených knih, které mají knihovny nakupovat. Stačilo by třeba vyhlásit – a byla by to obrovská podpora české literatury –, že knihovny mají nakupovat určité množství titulů od českých autorů.

Vopěnka: Na to, jak úžasný nástroj bychom v knihovnách mohli mít – máme pět tisíc veřejných knihoven –, je to vlastně promarněné. Chovají se chaoticky a v zásadě se stejně jako knihkupci snaží chytit svého čtenáře bestsellerem, což skutečně odporuje jejich poslání. Chybí centrální koncepce, která by nakladatelům dávala větší jistotu. Kdyby věděli, že když odvážně vydají něco kvalitnějšího nebo nového českého autora, bude zaručený odběr třeba čtyř set kusů do knihoven, stalo by se takové vydání mnohem méně rizikovým.

Kadlec: Můj pohled je o něco smířlivější – jak vůči knihovnám, tak vůči antikvariátům, když se vrátím ke Knihobotu. Nesmíme totiž zapomínat na pozitivní efekty obou těchto formátů při rozšiřování čtenářské kultury a přivádění lidí ke čtení. Znovu: když se člověk podívá na průzkumy, jak se děti dostávají ke čtení, ukazuje se, že vliv knihovny – ať už lokální, nebo školní – je překvapivě silný. Já sám mám osobní zkušenost: jako dítě jsem hodně četl a hodně jsem četl právě díky knihovně a skvělé paní knihovnici v naší ulici. Myslím si tedy, že systém by určitě mohl být lepší, ale nevnímal bych to tak, že knihovny – a vlastně i antikvariáty – trhu škodí. Připomeňme, že máme u nás mnohem víc knihoven i knihkupectví na obyvatele než v jiných zemích. A zároveň máme i vysokou čtenářskou kulturu a velký počet přečtených knih na osobu. Posuzoval bych to tedy v tomto širším kontextu. A pokud jde o antikvariáty: v zahraničí nejsou žádné přesvědčivé studie o tom, zda antikvariátní prodej poškozuje prodej nových knih, nebo mu naopak pomáhá.

Vopěnka: Já tam určité nebezpečí vidím, protože jsme teprve na začátku toho fenoménu. Ve chvíli, kdy by se skutečně stalo, že se tam bude ve velkém recyklovat větší množství novinek hned po vydání, přicházejí tím autoři o honoráře, což je zásadní problém. A samozřejmě pro nakladatele tím klesá i počet prodaných výtisků.

Onufer: Nemyslím si, že to nyní funguje tak, že si člověk koupí knížku, přečte ji a hned ji masově protočí v antikvariátu – aspoň podle toho, co vidím u úspěšnějších titulů z našeho nakladatelství. Ale rád bych se ještě vrátil ke knihovnám, protože ten problém mě pálí a zajímá. K čemu je vlastně máme? Myslím si, že takzvanou „gateway drug“ pro dítě opravdu není to, že mu v knihovně podstrčíte Poseroutku, kterého tam běžně najdete. Nepřivede ho to k náročnější literatuře, ačkoli právě to by měl být úkol knihoven. Zrovna teď čtu dětem Harryho Pottera – mám tu knihu velice rád –, ale myslím si, že argument „Harry Potter naučil děti číst“ je lichý. Tak to prostě není, se vší úctou a láskou k té knize. Stejně tak mám pocit, že když se člověk naučí číst určitý typ oddechové literatury, už se často nedostane k té náročnější. Otázka je, jestli je to kýžený stav. Úkolem knihoven – ať už v Praze, nebo v malém městě; a to jsem vyrostl v písecké městské knihovně a strávil jsem tam absurdní množství času – není poskytovat lidem komerční bestsellery. Jejím úkolem je nabízet kvalitní literaturu všemi směry. A jsem přesvědčen, že mezi takzvaně kvalitními tituly najdete naprosto strhující věci, od kterých se čtenář – dětský ani dospělý – neodtrhne.

Reichel: Úkolem knihovny je především snižovat práh pro čtenářství. Nemůžeme si myslet, že každý, kdo si přečte knížku v knihovně nebo si ji levně koupí na Knihobotu, je pro trh ztracený – že by si ji jinak koupil novou, kdyby neměl možnost ji získat levněji nebo si ji půjčit. Jak říkal pan Kadlec na začátku: každé čtení pro radost je cestou k pravidelnému čtenářství. A podle mě právě knihovny – a to je otázka, na kterou nemáme přesná data, a možná je ani nezískáme – tuhle roli plní. Je pravda, že jejich akviziční politika by mohla být lepší a přístup k návštěvníkům promyšlenější. Ale v zásadě je jejich smyslem snižovat překážky, aby pro děti i dospělé bylo snadnější vůbec něco číst. Protože ten, kdo nečte, si nikdy nepůjde koupit knížku. Knížku si koupí jen ten, kdo už čte.

Onufer: V ideálním případě by knihovny zároveň podporovaly kvalitní literaturu a nakupovaly ji s vědomím, že tam třeba bude ležet. Sáhnu ke svému dospívání: když jsem chodil do písecké knihovny, bylo tam v devadesátých letech pár knih Ivana Wernische. A opravdu se tam opakovala tři výpůjční razítka – jedno patřilo mému staršímu kolegovi Petru Šrámkovi, dnes redaktorovi Souvislostí, jedno bylo moje a jedno mého kamaráda. Tak to prostě je: některé knihy budou vždy číst menšinoví čtenáři. Ale knihovny jsou i pro ně. A dnes se na tyto čtenáře často nedostává, protože musíte nakoupit nový hit od Dana Browna, protože si ho chce přečíst paní knihovnice nebo její rodina atd. Záměrně to přeháním. Nemělo by to ale být „buď, anebo“. Podle mě knihovny do značné míry rezignovaly na podporu kvalitní literatury a snaží se jenom chytat trendy. A ty stejně nechytí. Kdo nečte, ten prostě nebude číst jen proto, že knihovna nabízí bestsellery.

Kadlec: Ale když tam budou mít jenom ty takzvaně hodnotné knihy, tak tam pak nepřijde vůbec nikdo. Knihovna si obvykle nakupuje – podle své velikosti – jeden kus od každé knihy, a od těch nejprodávanějších třeba tři. Ale není to tak, že by si pořídila třicet kusů bestselleru. A navíc: člověk, který je ochoten přijít do knihovny a čekat tam několik měsíců na bestseller, je podle mě typ čtenáře, který by si tu knihu nekoupil ani v případě, že by v knihovně nebyla.

Onufer: Jak jsme říkali na začátku: lidé nečtou. No – nečtou. Čtou méně, asi čím dál méně, ale zároveň nikdy nečetli nějak masově. Šaldův zápisník ani Demlovy Šlépěje neměly desetitisíce předplatitelů. Nenechme se tedy ošálit pocitem, že naši předkové před sto nebo sto padesáti lety byli kdovíjak intelektuální. Ve výsledku je to pořád stejné.

Vopěnka: Četli nejvíc ty pouťové příběhy, na které se už dávno zapomnělo.

Onufer: A místo toho teď koukají na Netflix.

A co literární recenze? Mají vůbec ještě smysl? Přesvědčí dnes někoho ke koupi knihy?

Onufer: Reálný komerční dopad recenzí je malý. Ne že by neexistoval, někde to pomůže… Čím kvalitnější literatura je, tím víc se k ní vyjadřuje větší množství dobrých recenzentů, a tam to jistě může pomoci. Podobně, nebo dokonce výrazněji, fungují literární ceny, soutěže a ankety. Ale už to zkrátka není to, co bývalo.

Vopěnka: Bohužel jde o trend: hierarchie hodnot ve společnosti se stírá. Hlas kohokoli na facebooku se dnes pomalu staví na roveň skutečnému odborníkovi, který napíše výbornou recenzi. To je velký problém. A v Česku obzvlášť, protože jsme národ, který autority všeho druhu příliš neuznává. Kdyby tu existovaly skutečné a respektované autority mezi recenzenty, velmi by to pomohlo.

Onufer: Ale je to podle mě stejné po celém světě. Před dvaceti, pětadvaceti lety jsem vzhlížel k New York Times – běžně tam psali lidé jako Helen Vendler, vznikaly tam recenze poezie, opravdu zasvěcené, dlouhé eseje o méně známých autorech. To je dnes v takovém deníku naprosto nemyslitelné. Ten žánr prostě zmizel. Literární kritika zmizela z masových médií úplně a z časopisů víceméně také.

Pak jsou tu knižní influenceři, ale ti podle mě fungují trochu jinak. Když jsem se podíval na pár takových účtů, přišlo mi, že je těžké najít někoho, komu bych opravdu věřil. Zdá se, že těm lidem se líbí prakticky všechno, co vyjde.

Vopěnka: Všechno, za co dostanou zaplaceno (smích).

Zkuste tedy nalákat posluchače a čtenáře do knihkupectví. Klidně zmiňte tituly ze svého nakladatelství, které by lidé měli dát někomu k Vánocům. Já začnu, abyste měli čas na přemýšlení. Z Hosta bych doporučil Olgu Tokarczukovou a její Cestu lidí Knihy, z Arga povídky Lucie Berlinové Večer v ráji a z Albatrosu knihu Čau debile od Virginie Despentes.

Vopěnka: My jsme teď v Prahu vydali knížku Davida Ondráčky Kauza Česko: Jak mizí miliardy a proč náš stát nefunguje. Měl jsem s ní trochu problém – v té knize už totiž nejsou žádní kladní hrdinové. A nejhorší je, že čím dál víc si myslím, že Ondráčka má pravdu. A výjimečně jsem si vydal i vlastní knihu – Pražský golem, rabi Löw a moje židovská duše. Vrací se k mým židovským kořenům, tentokrát autorsky. Je krásně ilustrovaná, tak proč bych ji nepropagoval.

Onufer: Teď jsem právě dostal z tiskárny knížku, na kterou jsem se nesmírně těšil. Pochází ze stejné edice jako zmiňovaná Lucia Berlinová. Je to také skvělá autorka a pro mě zjevení, jaké jsem v ruce neměl dobrých deset patnáct let – americká spisovatelka Rita Bullwinkelová a její román Úder na hlavu ve skvělém překladu Olgy Bártové. Byl jsem z toho úplně nadšený. Člověk po letech v nakladatelství ztěžkne a hned tak něco ho nedojme, ale tohle bylo opravdu zjevení.

Kadlec: Já bych nalákal na nejnovější knížku Joa Nesbøho. Teď jsme vydali titul mimo hlavní sérii s Harrym Holem – je to trochu jiný styl. Jmenuje se Osamělý vlk a jsou to novely.

Reichel: Pro mě osobně byl letos velkým objevem román švédské autorky Lisy Ridzénové Jeřábi táhnou na jih. Je to meditativní próza o posledních věcech, o vztazích, o lidech, kteří mají spory a snaží se je ještě před koncem života vyřešit – třeba proto, aby člověk mohl odejít v míru se všemi. Je to velmi silná knížka. A ještě zmíním úplnou novinku: antologii české povídky posledních třiceti let Na solar, kterou sestavil Jan Němec. Myslím, že pro vaše čtenáře by to mohl být zajímavý tip.