Já, mé druhé já a Kristýna

Kurátorka Kristýna Jirátová (občas označovaná jako Otto M. Urban v sukni – milá lichotka!) připravila monumentální výstavu věnovanou motivům dvojnictví. Rozčlenila ji do několika tematických okruhů: víra v dvojníka, rozdvojenost a mnohočetnost osobnosti, alter ego, zrcadlo, stín a digitální dvojník. Na rozdíl od kurátorských vizí právě Otta M. Urbana není tato výstava tak temná a – bohužel – ani tak dramaturgicky sevřená. Přesto patří k nejzajímavějším počinům, s nimiž se letos GHMP představila.

Z psychologického hlediska bývá dvojnictví spojováno s řadou duševních onemocnění a dvojník se může zjevovat i pod vlivem omamných látek. Ve výtvarném umění se tematika rozdvojené či mnohočetné osobnosti objevuje zejména u autorů symbolismu a dekadence a silně rezonuje také v prvních desetiletích 20. století v dílech představitelů avantgardy. Právě starší díla patří na výstavě k tomu nejzajímavějšímu – jak už to v podobných případech bývá. Kombinovat Kubištu či Zrzavého (nebo Pinkavu a Černického) s autorem narozeným v roce 1991 (nevěřte nikomu pod čtyřicet) je, řekněme, ošidné. Přesto se i mezi mladší generací najde výjimka: sochař Ondřej Filípek. Ze střední generace vyniká sochař Marek Škubal či malíř Adam Štěch a jeho portrét Michela Houellebecqa – řádně rozpolceného v úvahách, zda si dolít sklenku, nebo si zapálit další cigaretu.

V literatuře, ve filmu i výtvarném umění se setkáváme jak s harmonickým souzněním s vlastním alter egem, tak se zápasem obou přirozeností na život a na smrt. Modelovým příkladem druhé varianty je Stevensonův doktor Jekyll, který se na konci příběhu nedokáže vymanit z vlivu svého temného alter ega pana Hyda. Vzpomenout můžeme i na Klub rváčů. První české vydání románu Chucka Palahniuka vyšlo v roce 2000 v nakladatelství Volvox Globator. Tehdy jsem Palahniukovi propadl a několik let jsem okamžitě kupoval každou jeho nově vydanou knihu. Dovedete si tedy představit, s jakou radostí jsem po letech sledoval, když mi můj mladší bratr oznámil, že tahle výstava je naprosto skvělá – protože z ní může použít spoustu informací do své školní eseje o Klubu rváčů. Palahniuk je ve školách. A existují výstavy, které baví i teenagery. Co víc si vlastně přát?

„Jsem Jackova definitivní pomsta. Jsem Jackův nedostatek překvapení. Jsem Jackův zničený život. Jsem Jackovo zlomené srdce. Jsem Jackova prodloužená mícha. Jsem Tyler Durden.“

Dvojník, GHMP Zvon, Praha, do 5. 4. 2026

Pivo pod Hradem

Hostinec U Černého vola slouží jako šenkovní místnost od roku 1726. Tři staletí sem přicházejí lidé nejrůznějších profesí – řemeslníci, studenti, vojáci z nedalekých kasáren, politici (Alois Rašín, Karel Kramář), spisovatelé (Bohumil Hrabal, Josef Škvorecký), filozofové (Karel Kosík), fotografové (Josef Koudelka, Jan Reich), herci, filmaři a zejména nekonečně dlouhá řada výtvarníků. Natáčely se tu legendární filmy, například Adéla ještě nevečeřela. Především se tu však odehrává svébytný a dosud autentický život hradčanských a malostranských obyvatel. Zde je svět ještě v pořádku.

Petr Šabach, Dan Hrubý, Karel Pecka & další: Hostinec U Černého vola, Pražské příběhy, 248 str.

Praha 1988

V pátek 11. března 1988 se v pražské Sportovní hale odehrál malý zázrak. První československý koncert kapely Depeche Mode je dodnes považován za jednu z nejzásadnějších tuzemských hudebních událostí osmdesátých let. Unikátní kniha mapuje nejen samotné vystoupení, ale také atmosféru doby, zákulisní příběhy a politické pozadí události, která pro mnohé představovala symbol svobody a odporu proti systému. Díky rozsáhlému archivu dosud nepublikovaných fotografií, dobovým recenzím a vzpomínkám návštěvníků koncertu kniha oživuje jeden výjimečný večer – dvacet jedna hodin za železnou oponou.

Filip Macháček: Depeche Mode Praha 1988, Slovart, 304 str.

Šíma v Plzni

Josef Šíma (1891–1971) se do výstavních síní Západočeské galerie vrací po téměř šedesáti letech. Odkazem na jeho první výstavu jsou v té současné návrhy k vitrážím ze šedesátých let, které zároveň vytvářejí jakousi časovou spojnici s malířovými začátky ve Francii. Kromě zásadních Šímových obrazů a kreseb výstava výběrově připomíná ve vzájemném dialogu také další osobnosti tehdejší české i zahraniční výtvarné scény, například Jindřicha Štyrského, Jana Zrzavého či Františka Kupku. Samí staří mistři! Vystavená díla jsou zapůjčena ze zhruba dvou desítek významných českých veřejných i soukromých sbírek.

Josef Šíma: Mezisvěty, Výstavní síň Masné krámy, Plzeň, do 1. 3. 2026