Tag: výtvarné umění

Články k tagu

Nové dílo Banksyho, soudce mlátící demonstranta kladívkem, na veřejnosti dlouho nevydrželo

Na zdi budovy Royal Courts of Justice v Londýně se v pondělí ráno objevilo nové dílo tajemného streetartového umělce Banksyho. Obraz zachycuje soudce, který soudcovským kladívkem útočí na demonstranta ležícího na zemi. Na zdi však dlouho nevydrželo, když ho pracovníci ostrahy zakryli, argumentovali ochranou historické památky. Graffiti reaguje pravděpodobně na víkendové demonstrace proti zákazu organizace Palestine Action, kterou britská vláda zařadila na seznam teroristických organizací.

Nemilosrdný k sobě i druhým, ševci ze Zlína, terapie v Chebu

Český rozhlas se letos v létě skutečně činí – skoro jako by chtěl Andreji Babišovi názorně ukázat, že si sloučení s Českou televizí rozhodně nezaslouží. Po audioverzi vynikající knihy Krystyny Wanatowiczové Nezval. Básník a jeho syn přichází na řadu deníkové dílo Pavla Juráčka, jednoho z klíčových tvůrců nové vlny československého filmu. Juráček (1935–1989) si deníky začal psát už ve třinácti letech. Snaha nějak zachytit vnější realitu i vlastní vnitřní pochybnosti byla tehdy vlastní i Janu Zábranovi, Ivanu Divišovi či Ludvíku Vaculíkovi.

Starobylý svět Olgy Tokarczukové

Podtitul knihy zní: Veškerá lidská moudrost v jediné knize. Na debutový román to tedy rozhodně není malé sousto. Ocitáme se ve Francii roku 1685. Král Slunce – Ludvík XIV. – prosazuje katolicismus jako jediné povolené náboženství. Pravověrní hugenoti proto prchají do Nizozemí v naději, že tam naleznou novou vlast. Jejich exodus sleduje z oken kočáru skupina svérázných cestovatelů: vděčná kurtizána Veronika, úzkostlivý alchymista Markýz, světácký filantrop de Berle a němý kočí Gauche se svým věrným psem.

Richmanovo srdce na dlani, přítomný okamžik, hlad, krev a revoluce

Jonathan Richman patřil ke generaci kluků, kteří obdivovali The Velvet Underground. Na rozdíl od většiny z nich ale nikdy netoužil být jako oni – nelákala ho sebedestruktivní dobrodružství. Výmluvná je historka z nahrávání debutu The Modern Lovers, kdy se píseň Someone I Care About pořád nedařilo zachytit podle představ producenta Johna Calea. „Musíš bejt nasranej jako Lou! Musíš znít, jako kdybys chtěl někoho zabít!“ křičel rozčileně. Richman se zamyslel a klidně odvětil: „No, ale já… nechci nikomu ublížit.“

Audio orgie, shakespearovské slavnosti, Blixa zpívá Bowieho

Ani ten, kdo knihu Nezval: Básník a jeho syn od Krystyny Wanatowiczové už četl, rozhodně neudělá chybu, když si teď pustí i její zeštíhlenou (na vše ze 752 stran se dostat nemohlo) audio verzi, s níž přišel Český rozhlas. Však už jenom ten překrásný přednes Jany Štvrtecké! Její vyprávění je stejně civilní jako fatální. Málokterý rétor (snad krom Lukáše Hlavici či Pavla Soukupa) dokáže takto svým hlasem textu dodat jakousi další, novou kvalitu.

Z temnoty slyšíš ten hlas, který ti říká: Do světla!

K Davidu Lynchovi se historik umění a kurátor pražské galerie DOX Otto M. Urban dostal stejně jako mnoho lidí u nás – v roce 1992, kdy tu měla premiéru jeho Zběsilost v srdci. „Prvních pět minut toho filmu mě naprosto ohromilo,“ vzpomíná. Rok 1992 byl tak trochu i rokem Lynche, krátce po revoluci byli lidé plni touhy po čemkoli novém. Do kin šel i Modrý samet a Česká televize začala vysílat Twin Peaks, Lynchova tvorba tak zasáhla celou generaci. A bylo toho hodně, co u diváků způsobovalo naprosté vytržení a okouzlení.

Souboj o Muchu v Praze u konce. Zavedené muzeum uspělo u soudu

Dvě muzea se stejným názvem, sto metrů od sebe. Souboj Nadace Mucha s Muchovým muzeem s.r.o. končí. Společnosti se přely o právo používat jméno slavného secesního malíře a grafika Alfonse Muchy. Nadace Mucha založila před rokem stejnojmenné muzeum jako společnost Muchovo muzeum, která instituci provozuje už 27 let a nabízí i slavnou sbírku plakátů, již společně budovali Jiří Mucha s Ivanem Lendlem. Soud před týdnem rozhodl, že právo na název Mucha Museum má starší zavedená firma, Muchovo muzeum s.r.o.

Jevištní báseň ve Viole, přidušená čtvrť, Lynchovská bloudění

Když se v roce 2023 v naší nejprestižnější literární soutěži Magnesia Litera stala knihou roku sbírka básní Miloše Doležala Jana bude brzy sbírat lipový květ, bylo to velké překvapení. Ne že by si ocenění zrovna tento titul nezasloužil, ale nezvyklé bylo, že porotci sáhli pro absolutního vítěze do vod poezie, která je často ve stínu prozaické či publicistické tvorby. Doležalovi se povedlo napsat poetické texty, z kterých pramenil intenzivně emocionální, ale přitom zřetelný archetypální prožitek. Ten reflektoval náhlou smrt jeho ženy Jany Frankové Doležalové.

Ženy jdou po pěšince a dívají se pod nohy

Do tohoto velmi specifického Salonu Echa se mi podařilo shromáždit crème de la crème čili smetánku zdejšího výtvarného umění. A podrobil jsem ho pohlavnímu výběru – u stolu tedy sedí samé dámy, renomované umělkyně, malířky a výtvarnice, podle abecedy: Erika Bornová, Ivana Lomová, Anna Neborová, Kateřina Štenclová a Kamila Ženatá. Skvělou záminkou pro naše setkání byla minulý týden zahájená výstava Národní galerie ve Valdštejnské jízdárně, která se jmenuje Ženy – mistryně – umělkyně.

Putinova nemanželská dcera v Paříži? Pomáhá prý s protiválečným uměním

Údajná nemanželská dcera ruského prezidenta Vladimira Putina pronikla do uměleckého světa v Paříži a pracuje pro galerie vystavující protiválečné umění. Informoval o tom server The Moscow Times. Na aktivity 22leté Jelizavety Krivonogichové upozornila na svém facebookovém účtu ruská umělkyně žijící v exilu Nasťa Rodionovová.

Nevěřte kritikům

S Wesem Andersonem to nemáme jednoduché. Z pastelově barevné estetiky jeho filmů se stal mem na sociálních sítích a každý jeho nový film je očekáván s čím dál většími obavami. Kdysi jednomu z nejoriginálnějších hollywoodských tvůrců se dnes vyčítá, že se až příliš urputně drží svého specifického rukopisu (z jeho filmů se tak někdy stávají spíše rozpohybované pohlednice) a již několikrát vytěžených témat. „Kolikrát ještě bude středobodem jeho filmu sbližování nefunkčního otce s odcizeným potomkem?“ ptá se rozlícený divák.

Strašidelný les v Berlíně, básník, který píše zvukem, intelektuál v kině

Klára Hosnedlová, původem z Uherského Hradiště, dnes žijící v Berlíně, je známá svou schopností posouvat hranice sochařství. Česká umělkyně představuje v Berlíně vskutku velkolepou instalaci, jedná se o její dosud nejambicióznější a nejrozsáhlejší dílo. Zahraniční výtvarní kritici už projevují patřičné nadšení, není se jim co divit.

Excentrici v přízemí, filozofická sci-fi, doma je doma

„Poslouchat New Puritans je jako nahlížet do tajemných cizích světů skulinou ve zdi obrostlé rostlinami“ či „zní to, jako kdyby byli Nine Inch Nails gayové“, dočtete se v komentářích na YouTube u písní Where The Trees Are On Fire a Season In Hell. Kapelu These New Puritans tvoří bratři Jack a George Barnettové (desky s nimi ale často nahrává až čtyřicet dalších muzikantů), gayové nejsou, ale hezky to ukazuje, jaké problémy mívají lidé se škatulkováním jejich hudby. Když v roce 2008 vydali svou první desku Beat Pyramid, patřili mezi to nejzajímavější, co tehdy dojíždějící vlna indie rockových kapel ještě nabízela.

Muchovo muzeum v Panské ulici přepisuje dějiny: První AI kurátor v Evropě odpovídá návštěvníkům v jejich jazyce

Pražské Muchovo muzeum v Kaunickém paláci se jako první v Evropě může pochlubit pokročilým kurátorem na bázi umělé inteligence, který obohacuje zážitek z prohlídky. Představilo nový nástroj řízený umělou inteligencí, který návštěvníkům umožňuje položit libovolnou otázku týkající se Alfonse Muchy a jeho života nebo jakéhokoli vystaveného uměleckého díla, a to na vlastním telefonu a ve vlastním jazyce. AI kurátora na bázi umělé inteligence vyvinula společnost MUSEUS.

Zkouším to dál, být stále mlád

„I v této sérii jsme svědky rituálů, které se odehrávají v pro autora typických kulisách roubenek či horských masivů. Tyto odkazy k folkloru, stejně jako vytékající oko a reference k hororovému naturalismu, jsou pro autora typické. Na obrazech se objevují téměř výhradně dívky, nebojácné (spíše melancholické) hrdinky, které otevřeně stojí proti samotnému zlu,“ píše kurátor Otto M. Urban o nové výstavě Jana Vytisky Zjevení.

Kozí pábitel u Unhoště

„Prosím vás, nevíte, kde tady bydlel malíř Václav Žák?“ zavolal jsem směrem ke střeše, na níž prováděli nějací muži cosi pracovního. Hned jsem věděl, že to je nesmysl, že si něco takového nemohou pamatovat, navíc na střechách většinou dnes pracují Ukrajinci. A i kdyby to byli Češi, nic nebudou o nějakém bláznivém malíři, který zemřel před čtyřiceti lety, vědět. Ale já už byl trochu netrpělivý, protože jsem chtěl ten „dům radosti“, jak se to fantazmagorické obydlí jmenuje ve filmu Perličky na dně, nalézt.

Neschopnost vyprávění a krunýř empatie, zapomenout na sebe

Literárními oceněními se to v posledních týdnech jenom hemží. V půlce března byla premiérově v pražské galerii DOX udělena Cena literární kritiky, která dle vyjádření organizátorů měla do literárního prostoru vnést nejen propagaci nominovaných knih, ale především širší uvažování o podstatě a funkci literatury. Prvními laureátkami ceny se staly Emma Kausc v kategorii próza za svůj román Narušení děje a v kategorii poezie Iryna Zahladko za svou sbírku Jak se líčit v nemoci.

Putin „dojal“ Trumpa. Poslal mu přes emisara jeho nový portrét

Ruský prezident Vladimir Putin nechal svému americkému protějšku Donaldu Trumpovi namalovat portrét, který mu poté poslal prostřednictvím amerického zmocněnce. S odkazem na pondělní oznámení Kremlu o tom v úterý napsala agentura AP. Zda USA obraz zkontrolovaly kvůli možným odposlechům, podle agentury není jasné. Bílý dům dar od Putina přímo nekomentoval, emisar Steve Witkoff pouze uvedl, že Trumpa obraz dojal. Rozhodně víc než ten, který donedávna visel v budově coloradského Kapitolu.

Postavy z rozpálené pece

Sotva ve Valdštejnské jízdárně skončila skvělá výstava Pařížská škola – École de Paris, nabízí se v Jízdárně Pražského hradu, tedy o pár stanic dvaadvacítky výše, její, dalo by se říci, dovětek. Malíř František Mertl se rovněž jako „Pařížané“ Jiří Kars, František Zdeněk Eberle a Otakar Kubín rozhodl pro Francii, vplynul do francouzského uměleckého světa a stal se českým Francouzem, tchèque Français.

AVU má nového šéfa. Rektorem akademie byl zvolen teoretik umění Tomáš Pospiszyl

Novým rektorem Akademie výtvarných umění v Praze (AVU) se má stát kurátor a pedagog Tomáš Pospiszyl. V prvním kole ho dnes zvolil akademický senát školy. Pospiszyl v tajné volbě porazil sochaře a pedagoga Dušana Zahoranského a kurátora a galeristu Marka Pokorného. Funkce by se měl Pospiszyl ujmout od 24. března, ještě ho musí jmenovat prezident Petr Pavel. Funkční období rektora je čtyřleté.

Sparks? Nejlepší kapela na světě

Psal se rok 2005 a já jako elév začínal v redakci hudebního časopisu Rock&Pop. Tehdy ještě redakci vedl Vojtěch Lindaur, a protože měl občas problémy s disciplínou, byl mu přidělen asistent. Moc to nevyšlo, tím „dozorem“ byl totiž Petr Potužník, někdejší člen radikální umělecké skupiny Vyžvejklá bambule. Poměrně záhy se ukázalo, že má přece jen trochu jiné kvality než disciplínu. Ještě než z redakce ze dne na den zmizel (nikomu nic neřekl, jeho odchod se poznal jen podle zanechaných bačkor pod stolem), představil mi Sparks, dle jeho slov „tu nejlepší kapelu na světě“.

Kolik literárních cen tahle země ještě snese?

Současná západní společnost je specifická tím, že mnohé se v ní poměřuje z pozice moci. Jsme doslova posedlí zkoumáním, kdo tuto moc uplatňuje (a na koho), a v této návaznosti uvažujeme o tom, zda by tato moc neměla podléhat jiné hierarchizaci. To se týká i literárněkritického a publicistického prostředí, ve kterém místo věcné a konstruktivní kritiky převládá potřeba se do autora díla „vciťovat“. O tom hovoří americký kritik Hal Foste ve své knize Zítra bude hůř: Umění, kritika, nouzový stav (2015, česky 2021).

Nesmrtelnost prostřednictvím bratrů červů. Výstava Marka Škubala v DOXu

Kdo se neztratí v labyrintických chodbách holešovické galerie DOX (Poupětova 1, Praha 7) a dostane se do druhého poschodí, a tam ještě správně odbočí vpravo a pak vlevo, vstoupí do neobyčejného světa Marka Škubala: ocitne se na výstavě Prometheus. Marek Škubal (roč. 1986) je mistr úctyhodného řemesla sochařského, které provozuje na úrovni, jíž dosáhli naposledy velcí umělci doby J. V. Myslbeka či Augusta Rodina: ne že by potom sochaři neexistovali a sochařství zaniklo, ale ta preciznost, pečlivost, pokora, úcta k zobrazovanému objektu

S ním je to těžký, on je pořád šťastnej

Když si zajdete ve Vídni do muzea Sigmunda Freuda, tak nejlepší pohledy, které si tam můžete koupit, jsou od Jiřího Slívy: třeba dr. Freud při psychoanalýze dr. Kafky, jenž leží ve vaně spolu s podivným broukem, na nějž chudák Franz vytřeštěně hledí. Toto spojení absurdity s humorem, vážnosti s nonsensem, starosvětské elegance s jistou naivitou, to je Slíva v čistém podání, jak ho člověk má rád a hned bezpečně pozná.

Na Hradčany, vévodkyně a kuchařky, venetština

Co může být malebnějšího než taková předvánoční procházka po Hradčanech. Spojte ji s návštěvou Galerie Josefa Sudka, kurátor Jan Mlčoch (záruka kvality) zde připravil výstavu dnes bohužel skoro pozapomenuté výtvarnice Heleny van der Kraan. Narodila se roku 1940 v Praze jako Helena Mázlová, v roce 1968 emigrovala do Nizozemska a kolem roku 1970 se začala cíleně věnovat fotografii.

Do Vídně za Chagallem!

Ideálním místem ke čtení tohoto víkendového doporučení je vlak na cestě do Vídně. Pokud v něm právě sedíte, uschovejte si jízdenku, neboť se vám bude hodit v Albertině, kam zajisté směřujete na výstavu Marka Chagalla. Na tu jízdenku dostanete dvacetiprocentní slevu na vstupném, o což je možné požádat při placení. Toto praktické sdělení berte jako nezištnou radu, která se vám možná bude hodit i při dalších cestách na vídeňské výstavy, neboť rakouské platy s těmi našimi jen tak srovnatelné nebudou. Ale cesta za Chagallem se nepochybně vyplatí tak jako tak. Chagall, to je samozřejmě jistota jistot, miláček všech, hojivá koupel očí.

Černá víčka ve slunci moderny

Bez ohledu na to, v jakém stavu se potácí ideové vedení Národní galerie, existuje tam jedna jistota: výstavy připravované historičkou umění Annou Pravdovou. Jejím oborem je Francie, respektive jak se v meziválečné Francii vedlo českým umělcům, kteří si ji zvolili za svou druhou vlast – a ona, tedy ona sladká Francie, tuto volbu víceméně přijala. Po vzorném splnění povinností vůči velkým jménům moderny, Františku Kupkovi, Josefu Šímovi a Toyen (výstavy v letech 2017–2022), přišla nyní řada na jména možná ne tak zvučná a známá.

„Mnoho rozdělaného, nic hotového“

Zůstává-li v našem povědomí Jiří Kolář (1914–2002), mimořádný a úctyhodný zjev české kultury dvacátého století, víc jako výtvarník než literát, má to vcelku jasnou a pochopitelnou příčinu: díky výstavám máme jeho výtvarný odkaz průběžně na očích; i v těchto týdnech, od 27. září 2024 do 26. ledna 2025, je k vidění aspoň malá kolekce koláží Voilà la femme v pražském Veletržním paláci (kde je Kolář samozřejmě zastoupen i v dlouhodobé expozici 1939–2021: Konec černobílé doby).