K Davidu Lynchovi se historik umění a kurátor pražské galerie DOX Otto M. Urban dostal stejně jako mnoho lidí u nás – v roce 1992, kdy tu měla premiéru jeho Zběsilost v srdci. „Prvních pět minut toho filmu mě naprosto ohromilo,“ vzpomíná. Rok 1992 byl tak trochu i rokem Lynche, krátce po revoluci byli lidé plni touhy po čemkoli novém. Do kin šel i Modrý samet a Česká televize začala vysílat Twin Peaks, Lynchova tvorba tak zasáhla celou generaci. A bylo toho hodně, co u diváků způsobovalo naprosté vytržení a okouzlení. Už jen třeba způsob, jakým Lynch pracuje se zvukem a hudbou, je naprosto jedinečný.

„V těch prvních pěti minutách se střídá Richard Strauss, metal i jazz z třicátých let – výběr, který by se na papíře zdál zcela nelogický, ale v tom filmu funguje. Bylo jasné, že nejde o nahodilé šokování. Lynch nikdy vědomě neprovokuje jen kvůli efektu – spíš si potřebuje pro svůj příběh zvolit tak radikální prostředky, že to pak může působit šokujícím dojmem. Ale vždy je to velmi promyšlené,“ líčí Urban své první seznámení s Lynchem.

Právě tímhle osobitým propojováním „vysokého“ a „nízkého“ – toho, co běžně nespojujeme – fascinoval Lynch nejvíc. Pracoval s kontrasty, ale nikdy prvoplánově. Využíval zvuk i obraz tak, aby posouvaly význam, ne aby jen zapůsobily. Lynch vždy rád pracoval s mnoha médii, otázka, jestli byl více filmař, nebo malíř, je tedy položená špatně. Výtvarná tvorba byla v jeho životě stejně důležitá jako jeho filmové dílo. Lynch není jen režisér, který si občas něco namaluje – naopak, je to spíš malíř, který režíruje. Klišé o „malujících režisérech“ se na něj však nehodí, jeho výtvarná tvorba je stále hodně neznámá. První velká výstava Lynchových děl se uskutečnila v roce 2007 v pařížském muzeu Fondation Cartier a pro mnohé to byl šok – zjistili, že Lynch studoval výtvarné umění a že se jím zabývá i tvoří kontinuálně už od mládí. Urban na jeho kresby a akvarely narazil poprvé v roce 1995 v německé monografii od Roberta Fischera (u nás vyšla pod názvem Temné stránky duše). „Tam se popisovalo, jak studoval v Pensylvánii, kde měl jako zadání vytvořit mobilní sochu. On to pojal tak, že na reliéfní desku umístil sádrové masky a na ně promítal filmovou smyčku. Právě tehdy objevil, jak film dokáže rozhýbat obraz, což ho zásadně ovlivnilo,“ říká Urban. Lynch nikdy nepřestal malovat – spíš se mu díky filmu otevřel nový prostor, kde mohl své výtvarné vize rozvíjet jiným způsobem. A právě proto dává smysl pořádat výstavu, jako je Up In Flames, výstavu, která není jen nějakou okrajovou záležitostí pro „lynchofily“. V DOXu nechtějí ukazovat plakáty a ukázky z filmů. Ani Lynch by o to nestál. Otto M. Urban se místo toho pokouší přiblížit tu komplexní propojenost, že spolu dohromady může fungovat výtvarné umění, film i hudba: „Nejde o to, rehabilitovat ho jako výtvarného umělce, nemá to zapotřebí, ale spíš říct, že je tady ještě jiná dimenze, a pokud jste Lynchův fanoušek, tak tahle dimenze vám umožní daleko širší, hlubší vhled do něčeho, co už vás zajímá,“ vysvětluje svůj kurátorský záměr.

Je pátek jedenáct hodin dopoledne, galerie DOX právě otvírá. Včera večer měla výstava Up in Flames svou vernisáž. S Urbanem se scházím až za dvě hodiny, dost času si výstavu pořádně prohlédnout. Čekal jsem, že nás tam bude v tuhle hodinu jen pár, omyl, hned po otevření je tu nával. Místnostmi se ozývá zvuk sirény, cvakání strojů, slyším snad i jakési hemžení brouků. Zvukem byla doprovázena i předchozí výstava KAFKAesque, tehdy ale bylo to vrzání a praskání přece jen o něco hlasitější. Teď tu namísto sonického teroru vyhrává příjemný industriální ambient (představte si třeba, jak by asi zněly ukolébavky Blixy Bargelda z Einstürzende Neubauten). Celkem je na výstavě pět televizorů a tři malé projekční místnosti. Zvuková hladina by měla působit přirozeně, ale být zároveň výzvou – divák se má ptát, odkud zvuk přichází, co znamená. Rozhlížím se po ostatních návštěvnících a všímám si, že je tu hned několik rodičů s dětmi. Dcera má na nohou martensky, obarvené vlasy načerno a v obličeji deset piercingů, matka si vystačí s konformnější vizáží. Jejich konverzace je na galerijní zvyklosti nezvykle hlasitá a vášnivá, zaslechnu, jak se dohadují, na co že se to právě dívají. Stojí před kresbou Fish Kit (Stavebnice ryby) z roku 1980. „Prohlíželi jste si někdy nějaké tlející zvíře? Stejně tak rád zírám na kůru stromu, malého broučka, hrnek kávy nebo kus koláče. Struktury zblízka jsou nádherné,“ mohl by jim Lynch třeba zopakovat vysvětlení své záliby v detailech. Ale spíš by se jen mlčky usmíval.

Jedním z vrcholů výstavy je cyklus Distorted Nudes (Deformované akty) z roku 1999. Tady Lynchův přístup připomíná filmy Davida Cronenberga, otce tzv. body horroru. Těla jsou tu podivně zkroucená, nepřitažlivá, zbavená jakékoli sexuality. Fascinující je také kresba z roku 1973 nazvaná Ukřižování. Vznikla v době, kdy Lynch neměl dostatek peněz na dokončení filmu Mazací hlava (1977), tak ji nechal kvalitně zreprodukovat a prodával ji podepsanou za pár dolarů, aby si přivydělal. Je to detailní surrealistická abstraktní kresba, kde se tělo ukřižovaného mění v cosi podivuhodného – v co přesně, to už záleží na oku pozorovatele, každý vidí něco jiného, někdo figuru, jiný krajinu. Lynch se snaží narušovat obraz světa, ve kterém žijeme, dělá to ale jiným, v něčem snad ještě pokoutnějším způsobem než staří surrealisté. Co to znamená, jak to mám chápat? Otázky, kterých se v souvislosti s Lynchem nezbavíte. Právě proto potěší, že výstava divákům nic vysvětlovat nechce, nechává to na nich, na jejich imaginaci, nevnucuje jim teorie o tom, co přesně chtěl autor říct. Textu je tu velmi poskrovnu, jen název díla a rok vzniku. „Komentáře jsme záměrně nedělali. Lynch zásadně nevysvětloval své filmy, byl kritický i k různým pokusům o jejich filozofickou interpretaci. Podle něj je důležité, aby divák měl prostor pro vlastní pochopení. Nevědět je důležitý aspekt – hledání, otázky, cesta. My jsme dali jen několik krátkých citací, které mohou být vodítkem, ale výklad ponecháváme otevřený,“ říká Urban.

David Lynch zemřel letos 16. ledna. „Jeho asistent Michael s ním mluvil den předtím. V té době byl evakuovaný kvůli požárům v Los Angeles, ale byl v bezpečí, dívali se spolu na filmy a mluvili i o výstavě v DOXu. Lynch měl rád architekturu i vzducholodě, které sám často ve své tvorbě používá. Michael pak odjel domů a druhý den ráno přišla zpráva, že zemřel,“ říká mi Urban. Sám Lynche navštívil začátkem loňského září. Prý šlo o jednu z posledních návštěv, které přijal. V posledních letech života už neopouštěl svou usedlost. V jednom domě měl malířský ateliér, truhlárnu, dílny, v druhém filmové zázemí: malé kino, filmové a hudební studio. V knize Chytání velkých ryb Lynch píše, že umělec musí být připraven okamžitě realizovat jakýkoli svůj nápad. Neustálá tvorba pro něj byla životní potřebou, když nedělal něco většího, tak aspoň maloval akvarely či si něco kutil. Taková je i poslední Urbanova vzpomínka na Lynche. „Když jsme přišli, měl na stole rozdělané věci a bylo vidět, že pracuje. Když jsme odcházeli a šli si prohlédnout ateliéry, viděl jsem ho z okna, jak už něco šroubuje na stole.“ Když si člověk čte Chytání velkých ryb (s podtitulem Meditace, vědomí a kreativita) a pak na výstavě vidí ty obrazy, nechce se mu věřit, že by je vytvořil tentýž člověk. Jak je možné, že někdo, kdo napíše „V nitru každého z nás se nachází pole jednoty. Ponořte se do svého nitra, nechte zářit toto blažené vědomí. Budete činit lidi kolem sebe šťastnými, každý bude chtít sedět vedle vás“, dělá umění, které je tak temné a surové? Obdobní ezoterici si většinou jako svá témata nevybírají mravence, brouky, zbraně a apokalypsu. Snažil se Lynch svým temným myšlenkám uniknout meditací? Ale jak to udělat, aby zároveň nijak nenarušil svou kreativitu? Umělce, který by se celý den jen spokojeně usmíval ve své lenošce, nikdo vidět nechce. „Říkal, že myšlenky jsou jako ryby – v mělké vodě plavou malé, ale v hloubce, kde už nic nevidíš, jsou ty velké. Umělec má jít až do té tmy, kde najde to podstatné. Znám mnoho umělců, kteří zpracovávali temná témata, ale sami byli pozitivní. Umění je možná ten nejbezpečnější způsob, jak s tím pracovat,“ nabízí svůj pohled Urban.

Tvorba Davida Lynche ukazuje právě tohle: že i v temnotě se může skrývat radost. I když jeho dílo často působí ponuře, nikdy není depresivní. To se výstavě Up In Flames podařilo ukázat – i přes tíži témat je hravá, plná radosti z tvoření. Pořád ale zbývá ta nejdůležitější otázka: Co by na to všechno říkal sám Lynch? Zeptal jsem se na to Michaela T. Barilea, který s Lynchem v Los Angeles jako jeho asistent strávil posledních dvacet let skoro každý den. Michael si potáhl z cigarety American Spirit (značky, kterou kouřil i Lynch, jak jinak) a řekl: „Byl by fakt tichý, neřekl by ani slovo, když by galerií procházel. Nasával by to. A nakonec by možná jen utrousil: Bitchin’ good! Byl by z toho úplně nadšený.“

David Lynch: Up in Flames, galerie DOX, Praha, do 8. 2. 2026