Nemilosrdný k sobě i druhým

Český rozhlas se letos v létě skutečně činí – skoro jako by chtěl Andreji Babišovi názorně ukázat, že si sloučení s Českou televizí rozhodně nezaslouží. Po audioverzi vynikající knihy Krystyny Wanatowiczové Nezval. Básník a jeho syn přichází na řadu deníkové dílo Pavla Juráčka, jednoho z klíčových tvůrců nové vlny československého filmu. Juráček (1935–1989) si deníky začal psát už ve třinácti letech. Snaha nějak zachytit vnější realitu i vlastní vnitřní pochybnosti byla tehdy vlastní i Janu Zábranovi, Ivanu Divišovi či Ludvíku Vaculíkovi. Juráčkovy zápisky se ale jeví jako asi nejintimnější – a zároveň nejbolestnější. Umělce v průběhu let postupně lámou jak politické okolnosti, tak vnitřní boje. Převládá v něm nejistota, pochybnosti o sobě, závislosti a bolestné stesky nad vlastní neschopností psát. Ano, Juráček umí být i poměrně nesnesitelný – své bolestínství si dokáže vychutnat plnými doušky, jeho egoismus překračuje všechny meze (a to byla disidentská laťka nastavena poměrně vysoko). Jeho pohled na události lze srovnávat se vzpomínkami Dani Horákové na jejich toxický vztah, zachycenými v knize O Pavlovi (2020). Byl Juráček nakonec jen líný alkoholik, který se utápěl i v banalitách? Možná. Ale jeho neustálá honba za přeludem něčeho skutečně pravdivého je dodnes fascinující. Ví, co chce napsat – ale nedokáže to. Někteří se domnívají, že kdyby si nechal pomoci, mohl vytvořit pozoruhodné dílo. Nejsem si tím však jistý. Síla jeho myšlenek spočívá právě v jejich neuchopitelnosti. Kdyby o své zoufalství přišel, možná by ztratil i samotnou vůli psát. V Deníku se Juráček potácí mezi genialitou a bezvýznamností, velikášstvím a zakomplexovaností. Tak brutálně upřímný k sobě dokáže být jen málokdo, o současných autorech ani nemluvě (deník Jů a Hele Davida Zábranského budiž toho příkladem). Autorka projektu Marie Nováková připravila pro Český rozhlas Vltava výběr ze tří svazků Juráčkových rozsáhlých deníků – konkrétně z dílů II. (1956–1959), III. (1959–1974) a IV. (1974–1989). Každý díl má zhruba půl hodiny. Poslední, dvacátý, se na webových stránkách rozhlasu objeví ve čtvrtek 21. srpna.

Pavel Juráček: Deník, připravila Marie Nováková, režie Jakub Doubrava, čte Petr Šmíd, Český rozhlas 2025

Ševci ze Zlína

Galerie Václava Chada ve Zlíně představila největší výstavu ze svého letošního plánu. Pod názvem Jiří John – Cestou spojeni nabízí téměř devět desítek děl tohoto významného českého malíře a grafika. „Unikátní je zařazení raných děl Jiřího Johna, která dosud nebyla představena v takovém rozsahu, navíc zasazená do širšího kontextu jeho celoživotní tvorby. Výstava tak nabízí hlubší pochopení jeho uměleckého vývoje,“ říká Pavel Brunclík, jeden z kurátorů. Pospěšte si, výstava potrvá už jen do 24. srpna. Nechci vám samozřejmě radit, co je ideální partnerský výlet, ale 23. srpna hraje Zlín doma s Libercem.

Jiří John: Cestou spojeni, Galerie Václava Chada, Zlín, do 24. 8. 2025

A všechno se promění

Kamila Ženatá (1953) absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Ladislava Čepeláka. Zpočátku se věnovala grafice a hlubotisku, později přešla k malbě a multimediálním instalacím. Nová výstava se oproti předchozím liší vizuálním jazykem – je barevnější, expresivnější. Její tvorba je inspirována taoismem, kvantovou fyzikou a prý i psychedelickými prožitky. „Když ráno vyjde slunce, všechno se promění,“ filozofuje umělkyně. Světlo, jistě. A co teprve ten hrůzný řev ptactva. Vernisáž výstavy proběhne tento čtvrtek. Světlo se vynoří z temnoty, jako v té krásné písni od Falca.

Kamila Ženatá: Someone I Used to Know, Ethera Gallery, Praha, do 12. 10. 2025

Terapie v Chebu

Chebská retrospektiva představuje nejvýznamnější díla malíře Františka Tichého (1895–1961), například obrazy Kouzelník s kartami, jedno z nejzásadnějších děl českého umění 20. století, Břichomluvec, Paganini či Milosrdný Samaritán. Existuje celá generace dnes už dospělých, které Tichého temné obrazy v dětství tak vyděsily, že se pak dlouhá léta báli nejen samotných obrazů, ale i těch příběhů, které k nim patřily – a které už raději nikdy nedočetli. Výstava Muž na napjatém laně tak může fungovat nejen jako pozdní smíření Čechů s Tichým (po tom, co mu provedli v 50. letech), ale i Tichého s těmi, kterým kdysi ničil dětství.

František Tichý: Muž na napjatém laně, GAVU – Velká galerie, Cheb, do 21. 9. 2025