Básník, který píše zvukem

To, že se nakladatelství Argo věnuje i poezii, není úplně neznámá věc. Úspěšná je zejména jeho edice angloamerických básníků, kde v překladu najdeme takové osobnosti, jako jsou Allen Ginsberg, Sylvia Plathová nebo T. S. Eliot. V edici vyšly také sbírky držitelky Nobelovy ceny za literaturu Louise Glückové. Petr Onufer, jeden z hlavních redaktorů Arga, v minulém roce oživil rovněž edici české poezie, když připravil k vydání opožděnou básnickou prvotinu Aleše Berného K Helmovskému jezu. Česká literární obec se nestačila divit, jelikož tento autor byl pro její velkou část naprosto neznámým jménem. Berný se ale etabloval velmi svěží, přímočarou a odkouzlenou poetikou, která mu nakonec nečekaně vynesla účast v širší nominaci Magnesie Litery za poezii v roce 2025. Nejspíš posilněno i tímto úspěchem se Argo rozhodlo, že zkraje letošního roku vydá v edici české poezie další dvě sbírky. Konkrétně Pouzdří od Jaromíra Typlta a Veni, veni od Kláry Krásenské. Typlt vydává novou knihu básní takřka po devíti letech. To ale neznamená, že by na poezii do té doby zanevřel. Jeho lyrika ale už od nového tisíciletí místo tištěného, a tím pádem i uzavřeného artefaktu vždy koketovala i s jinými uměleckými disciplínami. Tuto intermedialitu Typlt nejvíce rozvinul na žánrově otevřeném poli tzv. sound poetry, kde už dlouhá létá spolupracuje s našimi předními instrumentalisty v čele se skladatelem Michalem Ratajem nebo kytaristou Ivanem Borešem. I některé básně z Pouzdří tak v sobě mají tento formálně experimentální podtext, jelikož je autor už dříve prezentoval právě i v proměnlivých kompozicích na pomezí zvuku a slova. Typltova poetika je obecně inspirovaná avantgardistickým hnutím – pomocí slova se snaží změnit či prolomit samu skutečnost, respektive se dostat do nějaké prvotní fáze mimosmyslového vnímání. I proto jsou Typltovy texty plné neologismů, šifer a jakýchsi metaforických zaklínadel. Básník se nechce domluvit, nechce být srozumitelný (proč by také měl být?), ale spíše s básnickým slovem svádí romantický souboj, byť je v něm předem odsouzen k nevyhnutelné prohře. Typlt se tím v kontextu současné poezie staví trochu mimo hlavní proud – před soudobým tuzemským básněním byl ale vždy trochu napřed, takže mu to vadit nemusí.

Jaromír Typlt: Pouzdří, Argo, 64 str.

Intelektuál v kině

Jonas Mekas, klíčová postava experimentální kinematografie a nezávislé umělecké scény druhé poloviny 20. století, nabízí v Zápisníku z šedesátých let čtivou sondu do doby vzniku avantgardní kultury, nových uměleckých forem a provokativních společenských myšlenek. Soubor recenzí kritických reflexí, teoretických úvah a rozhovorů zachycuje zásadní dobové osobnosti i kolektivy a jejich tvorbu, například Piera Paola Pasoliniho, Susan Sontagovou, Nico, Johna Lennona, Andyho Warhola, Living Theatre či Allena Ginsberga. S hravostí, erudicí i svébytnou poetikou Mekas pojednává o fenoménech rozšířeného filmu, intermediální tvorby či nových podobách happeningu a performance.

Jonas Mekas: Zápisník z šedesátých let, ArtMap, 576 str.

Vojenská historie Ruska

Britský historik Mark Galeotti se Rusku věnuje obšírně, jeho asi nejznámější kniha Putinovy války vyšla i v českém překladu. Na nedávno proběhlém veletrhu Svět knihy propagoval svou novou knihu Zrozeni z války, stihl k ní poskytnout i několik rozhovorů. Patří k tomu nejzajímavějšímu, co lze o Rusku v českých médiích během poslední doby číst. Galeotti nerozporuje potřebu Ukrajině pomáhat, ale nestraší vpádem ruských vojsk do Evropy, ruská armáda se podle něj bude z konfliktu vzpamatovávat minimálně osm let, poměrně pozitivně vidí i vývoj, který v zemi přijde s nástupcem Putina. Jak skutečný i domnělý pocit ohrožení formoval osud Ruska od jeho vzniku až po invazi na Ukrajinu? Galeotti přináší zasvěcený a komplexní pohled na ruskou historii i současnost zbavený nánosu mýtů.

Mark Galeotti: Zrozeni z války, Bourdon, 416 str.

Strašidelný les v Berlíně

Klára Hosnedlová, původem z Uherského Hradiště, dnes žijící v Berlíně, je známá svou schopností posouvat hranice sochařství. Česká umělkyně představuje v Berlíně vskutku velkolepou instalaci, jedná se o její dosud nejambicióznější a nejrozsáhlejší dílo. Zahraniční výtvarní kritici už projevují patřičné nadšení, není se jim co divit. Ze stropu galerie (nachází se v hale bývalého nádraží) visí monumentální devítimetrové tapiserie ze lnu a konopí připomínající obří chuchvalce, stěny zdobí objekty podobné fosiliím bájných oblud se skleněnými drápy, podlaha je pokrytá betonovými dílci a lesklými loužemi. „Chtěla jsem vytvořit něco křehkého, co by s charakterem prostoru kontrastovalo. Tapiserie vytváří takový les, ve kterém se můžete schovat a být sám sebou,“ řekla Hosnedlová magazínu Wallpaper.

Klára Hosnedlová: Embrace, Hamburger Bahnhof, Berlín, do 26. 10. 2025