Tag: seriál

Články k tagu

Okouzlující Cassandra Jenkins, Tarantino a Altman, mlč aspoň chvíli

Newyorská hudebnice Cassandra Jenkins se proslavila kritikou oceňovanými alby An Overview on Phenomenal Nature (2021) a My Light, My Destroyer (2024). Ve své tvorbě vytváří vrstevnaté zvukové krajiny, nejde však o pouhý experiment pro experiment – naopak, její poslední dvě desky patří k tomu nejlepšímu, co v posledních letech vzniklo na současné scéně. Album My Light, My Massage Parlor volně navazuje na desku My Light, My Destroyer.

A kde jsou medvědi?

Minisérii Živel (Untamed) na Netflixu lze doporučit ne snad jako dílo, které by mohlo diváka strhnout, nebo aspoň bavit, ale coby studijní materiál. Málokdy se tvůrcům podaří do scénáře vměstnat tolik klišé, aby tak mohlo vzniknout dílo stoprocentně čisté, do poslední mrtě a nijak inspirovaně naplňující jakousi konvenční představu, z níž zároveň nikdy nevybočí, ani o milimetr. V případě Živlu jde o představu žánrové podívané pro tzv. náročného diváka, který vyžaduje nejenom vzruchy, ale i „hloubku“ a „poselství“.

Jako když trávíte čas s přáteli

Citová hodnota, komediální drama o hojivé síle umění, přicestovala na závěr festivalu ve Varech v jediné projekci jako jeden z největších hitů z Cannes, kde získala Velkou cenu. I ve Varech snímek rezonoval: citlivé i vtipné drama slavného dánsko-norského režiséra a scenáristy Joachima Triera přijela spolu se Stellanem Skarsgårdem představit do Varů vycházející herecká hvězda, norská herečka Inga Ibsdotter Lilleaasová. Hraje postavu mladší sestry Agnes. I na hloubavější otázky, které obvykle v malých novinářských junketech nepadají, mimo jiné třeba o podstatě síly skandinávského herectví, odpovídala Inga ve Varech soustředěně, vtipně a s nadhledem.

Hra na oliheň potřetí – a snad naposledy

Po půlroce čekání vypustil stream Netflix v pátek do světa třetí – a zatím prý skutečně poslední – řadu svého historicky největšího seriálového šlágru Hra na oliheň. O první sérii jihokorejského seriálu psal před čtyřmi lety kolega Ondřej Štindl v Týdeníku Echo, že je vlastně infantilní, o druhé řadě jsem psal já tamtéž letos v lednu naopak pochvalně, že se z románu stává esej. Co konstatovat o sérii třetí? (Pro zájemce o zhlédnutí novinky na tomto místě podotýkám, že se v textu nevyhýbám částečnému prozrazování jejích dějových zákrut.)

Teď je čas stát na správné straně

„Žádné ‚na Česko dobré‘. Seriál s Donutilem šlape a má světové parametry,“ hlásily první recenze. To bývá důvod k nervozitě: vždycky když nějaký novinář napíše, že hudba či film „šlape“, víte, že je načase začít se bát. Děj nového politického thrilleru Moloch se odehrává v mírně pozměněné realitě české politiky: prezident Toman (hraje ho Miroslav Donutil) silně připomíná Miloše Zemana (paní Ivana by se také našla), jen ruských agentů tu běhá asi o něco víc než ve skutečnosti. A novináři, snad i ti z Respektu, mají, doufám, o něco klidnější práci, než jak se nám snaží namluvit autoři seriálu.

Seriál Urgent: dechberoucí dílo o životě, anebo neživotná umělotina?

Muž prochází parkem, má v uších sluchátka s oblíbenou muzikou, vejde do nemocnice, prochází čekárnou urgentního příjmu, vstupuje do ordinace, vyndává si sluchátka z uší a okamžitě se zapojuje do prvního lékařského případu, který kolem něj sotva prosviští. Vedoucí jedné z pittsburských traumatologií v následujících patnácti hodinách spolu se svými kolegy zachrání více než stovku životů, ale několik jich bohužel také ztratí (včetně dětských). Mezitím stíhá řešit rovněž psychické potíže pacientů a nelady mezi svými kolegy.

Výhledy na streamu. Hollywoodské zákulisí, honba za pokladem nebo Země gangů?

Je libo vydat se na honbu za pokladem, nebo prozkoumat zákulisí hollywoodských studií? Po excelentním Adolescentovi měla premiéru na Netflixu minisérie o lovcích pokladů Zlato a zištnost: Hon za pokladem Forresta Fenna. Na konkurenční platformě Apple TV+, která prodělává miliardu dolarů ročně, měl premiéru komediální seriál The Studio, jenž zavede diváky jablečné videotéky do zkaženého nitra Hollywoodu. A neměli bychom zapomenout ani na videotéku SkyShowtime

Nejotravnější rodina v Británii

Třináctiletý kluk čelí obvinění z vraždy spolužačky. Jeho rodina, terapeutka i vyšetřující detektiv se snaží za každou cenu odhalit, co se vlastně stalo. Je celkem pravděpodobné, že jste seriál Adolescent už viděli, v posledních týdnech mu úplně uniknout nešlo (nasbíral 24 milionů diváků za první čtyři dny). Seriál je to velmi chválený. Pokusím se vysvětlit, proč mi to přijde ještě záhadnější než ona vražda. V posledních letech se u popisů audiovizuální tvorby začalo používat vágní spojení „sound design“, každý druhý umělecký film najednou nepředvídatelně pracoval se zvukem. Uvítal jsem, že zvuk tady nikoho nezajímá.

Neschopnost vyprávění a krunýř empatie, zapomenout na sebe

Literárními oceněními se to v posledních týdnech jenom hemží. V půlce března byla premiérově v pražské galerii DOX udělena Cena literární kritiky, která dle vyjádření organizátorů měla do literárního prostoru vnést nejen propagaci nominovaných knih, ale především širší uvažování o podstatě a funkci literatury. Prvními laureátkami ceny se staly Emma Kausc v kategorii próza za svůj román Narušení děje a v kategorii poezie Iryna Zahladko za svou sbírku Jak se líčit v nemoci.

Nejlepší pošťácký seriál všech dob

Od února naleznete v internetovém vysílání České televize britský seriál nazvaný Pan Bates versus Britská pošta. Tato pořád ještě novinka, která v Británii byla odvysílána teprve vloni, zpracovává reálný příběh čtvrt století dlouhého soudního souboje paličatého pošťáka z malého velšského města s jedním z největších britských úřadů, který přivedl krytím vlastního průšvihu do maléru tisíce lidí. Od února naleznete v internetovém vysílání České televize britský seriál nazvaný Pan Bates versus Britská pošta. Tato pořád ještě novinka, která v Británii byla odvysílána teprve vloni, zpracovává reálný příběh.

Thenford

Diváci šesté řady seriálu The Crown (Koruna) mohli snadno přehlédnout epizodní roli, kterou sehrál Michael Heseltine. Pamětníci jeho úlohu ve vládách Margaret Thatcherové a Johna Majora ovšem těžko. Vysloužilec vrcholné britské politiky koupil v polovině sedmdesátých let v Thenfordu venkovský dům z 18. století spolu se zahradou, farmou a pozemky a více než stošedesátihektarovou usedlost kultivoval v pozoruhodné dílo člověka. Zaslouženou pozornost budí zejména třicet hektarů někdejších porostů, které proměnil v uznávanou zahradu a živé arboretum.

Rakovina jako performance

Potěší to, když člověk náhodou a nepřipraven narazí na dílo, které ho osloví silněji, než čekal, uvázne mu v hlavě. Ne nutně jako vrcholný umělecký výkon, ale jako výsledek poctivé snahy vyprávět příběh, na kterém „něco je“, něco víc než senzační okolnosti a drama, v němž jde také o lidské životy. Podobnou zkušenost jsem udělal s šestidílnou australskou minisérií Jablečný ocet. Pustil jsem si ji na zkoušku, na základě letmo zahlédnutého doporučení a bez velkých očekávání, ve stavu otupělosti, kdy mysl zvládne nanejvýš chvíli zpracovávat pohyblivé obrázky, než odpadne.

Rocker s kapsami plnými básní, intriky a smrt v thajském ráji

Básník, spisovatel a frontman kultovní skupiny Psí vojáci Filip Topol patří k nejvýznamnějším postavám tzv. druhé generace českého undergroundu. Jeho hudební tvorba, jež v osobitém živém provedení někdy končila krví na klaviatuře, je známá dobře, trochu v jejím stínu zůstává, že Topol patřil také k nejtalentovanějším textařům své generace s mimořádným přesahem i do dalších literárních žánrů. Nová publikace vydaná nakladatelstvím Revolver Revue v editorské péči Edity Onuferové je celkovým průřezem Topolovy písňové tvorby.

Studna je vyprávění naděje, že mladí mají šanci

Tvůrci seriálu Studna neskrývali již před jeho lednovým uvedením svou víru, že půjde o šlágr. Na rozdíl od jiných uměleckých děl disponovalo toto totiž několika přísadami, které vyjadřované tvůrčí sebevědomí položily na pochopitelné podloží. Především je celý příběh známý a ve své trýznivosti i po skoro šedesáti letech přitažlivý – vlastně vzbuzuje až bulvární zvědavost, co vše se za ním skrývá. A na to samozřejmě autoři novinky vsadili.

Mysterium kanceláře

Na Apple TV+ (v Česku i na Canal+) začala druhá řada seriálu Odloučení (Severance). V amerických médiích se píše, že to je ten nejlepší seriál, jaký je aktuálně na streamovacích platformách k vidění. Jistě, podobné superlativy jsou v současné kulturní publicistice používané značně inflačním způsobem, v případě Odloučení mi ale nepřijdou nemístné, i když v sestavování žebříčků a vyhlašování těch nej nej děl nevidím velký smysl.

Norský seriál Exit je husté vyprávění o nudě

Česká televize v posledních zhruba dvou letech konečně začala vnímat své internetové vysílání jako plnohodnotný prostor, který nemá jen překlápět novinky z lineárního vysílání, ale má nabízet i řekněme prémiový obsah. Zatím jsou to především různé české a evropské seriály – a díky za to, protože takto soustavně podobný tovar jiné médium u nás nenabízí. Mohli jsme tak vloni na podzim sledovat například český seriál Vlastně se nic nestalo nebo ještě dříve osvěžující a vtipný belgicko-francouzsko-německý seriál Parlament.

Kolik literárních cen tahle země ještě snese?

Současná západní společnost je specifická tím, že mnohé se v ní poměřuje z pozice moci. Jsme doslova posedlí zkoumáním, kdo tuto moc uplatňuje (a na koho), a v této návaznosti uvažujeme o tom, zda by tato moc neměla podléhat jiné hierarchizaci. To se týká i literárněkritického a publicistického prostředí, ve kterém místo věcné a konstruktivní kritiky převládá potřeba se do autora díla „vciťovat“. O tom hovoří americký kritik Hal Foste ve své knize Zítra bude hůř: Umění, kritika, nouzový stav (2015, česky 2021).

Život, nebo peníze?

Streamovací platforma Netflix uvedla druhou řadu jihokorejského seriálu Hra na oliheň. Ten se před čtyřmi lety stal překvapivým celosvětovým šlágrem a dodnes je nejsledovanějším seriálem světa – má přes čtvrt miliardy zhlédnutí. Jelikož to byl hit nepravděpodobný a stal se jím jenom díky divácké šuškandě, vlastně natruc producentovi (Netflix do reklamy na první řadu necpal žádné peníze, šlo o lokální produkt bez velkých světových hereckých hvězd), s pokračováním se nepočítalo – v Jižní Koreji ostatně další řady seriálů nejsou běžná tvůrčí strategie.

Jediný způsob, jak se potkat, je bouračka…, věřit ve zlo, lahodná upířina

Současné tuzemské divadlo s čím dál tím větší oblibou čerpá pro své nové inspirace náměty z aktuální české prózy. Tento trend stvrzuje i nejnovější román Kateřiny Tučkové Bílá voda, který se objevil jak na brněnských (Městské divadlo), tak i pražských divadelních (Národní divadlo) scénách. Své divadelní ztvárnění si ale našel i román Elsy Aidse Přípravy na všechno (Masopust) nebo mysteriózní povídková kniha Pavla Klusáka Uvnitř banánu (Divadlo Na Zábradlí).

Mlčenlivost chrání nás?

Pravda tě osvobodí. To je taky imperativ, výzva, která je v základech naší civilizace po tisíciletí. Nemůžeš být skutečně svobodný, jestli nejsi i pravdivý, neznáš pravdu a nežiješ ji. V sekularizované verzi to znamená neskrývat pravdu, tu faktickou ani tu „svou“. Neskrývat ji, i kdyby to mělo přinést ohrožení, protože společnost, která mlčí o sobě, o tom, co prožila i prožívá, co dělala i dělá, se nemůže pohnout k něčemu lepšímu. Proti tomu ale může stát jiný imperativ. Neříkej nic. Naplnit ho může být v některých situacích projevem veliké statečnosti.

A co ty kočky?

Streamovací služby čas od času (teď už méně často než dřív) vytáhnou prestižní projekt. Dílo, které by mělo přitáhnout už jen jmény a kreditem autorů a představitelů a od nějž si producenti slibují ne tolik finanční zisk, spíš posílení reputace, případně i nějakou tu cenu. Nedávno premiérovaná minisérie Dokonalý cizinec uváděná na Apple TV+ je příkladem takového výtvoru.

Když práce potká smutky

Dělání, dělání všechny smutky zahání, zpívá se ve známém výchovném popěvku, dala by se v něm vidět varianta Písně práce určená pro terapeutickou kulturu posledních desetiletí. Popisuje práci nikoli jako „matku pokroku“, příčinu polidštění opice nebo cestu k vybudování lepší, beztřídní společnosti či naplnění snu o zaslouženém osobním blahobytu, ale jako, řekněme, terapeutický proces. Způsob, jak „zahnat smutky“ (jazyk soudobého diskurzu by asi volil odborněji znějící terminologii). Dělání je lék, třeba i účinnější než zoloft.

Pozoruji, tedy jsem. To je ženská!

Pokud se letos v české poezii knihou roku stala sbírka Červený obr od Terezy Bínové, tak debut roku v téže žánrové kategorii bude patřit jistojistě mladému básníkovi Lubomíru Tichému. Konkrétně za jeho lyrickou prvotinu nazvanou Místní. Vsadit si na to v Tipsportu tentokrát nemůžete, ale věřit byste nám mohli. Tento pomyslný vavřín ostatně stvrzuje i nakladatelství Fra, kde kniha vyšla. Nestává se moc často, aby začínající autor vydal debut u jedné z našich nejprestižnějších literárních značek. Vybíravý Petr Borkovec má čich nejen na brouky, ale i na dobré básníky.

Zpátky do roku 1994, doma je doma, draci chrlí ohně

Ne že bych osobně měl s devadesátými lety nějaké velké zkušenosti. V roce 1994 jsem šel do první třídy, ode mě „Chce se mi brečet… kytary, Bunkr, nejlepší léta, nějak nám to uteklo“ bohužel neuslyšíte. Přesto! Prouzu jsem měl vždycky rád. Kouzlem oplýval především Tomáš Hampel a texty na prvních dvou deskách kapely (1990 a 1992). Jeho lyrika hovoří podivně přitažlivým hlasem, jde o jakési nervní balancování mezi odstupem a naléhavostí.

Vyprávět střídměji

Seriál z produkce HBO nazvaný Režim sází na dvě věci: jednak to má být velké sólo pro Kate Winsletovou a jednak to má být aluze na pověsti, které se porůznu dovídáme o režimu v Rusku a o tom, co všechno se mohlo stát po covidové pandemii a jejích omezeních v mysli prezidenta Vladimira Putina. Série o šesti dílech (každý má délku asi padesát minut) se odehrává v nejmenované evropské zemi, která však má být univerzální, a proto vstřebala mnoho prvků různých evropských krajin. A tak kancléřčin palác připomíná přerostlý rakouský zámek Schönbrunn, ostatně nedaleko za ním se k nebi vypínají zasněžené vrcholky velehor – mohou to být Alpy, ale taky to mohou být Tatry

Jak se vyrovnat s postavou

Na streamové službě Apple TV+ skončila nedávno třetí řada seriálu Ted Lasso, který pozornost upoutal nejen svým dějem a tvarem, ale taky bulvárním kvantifikátorem, jelikož posbíral historicky nejvíc nominací na nejprestižnější americké televizní ocenění Emmy (a nakonec i pobral nejvíc těchto cen). Kdo je Ted Lasso? Slovy oficiální anotace „trenér amerického fotbalu. Přestože s evropským fotbalem nemá žádné zkušenosti, stěhuje se do Anglie, kde ho najali, aby trénoval fotbalový tým“. A taky je Ted Lasso prozatím seriál o třech řadách zpočátku půlhodinových, nyní již víc něž padesátiminutových epizod.

Dlouze se dívat po jiných a významně mlčet, to jsou Kukačky

V pátek Česká televize odvysílala poslední díl druhé řady svého seriálového šlágru Kukačky (první série běžela před dvěma lety). Novinka pokračovala přesně tam, kde skončilo předešlé vyprávění o osudech dvou rodin, jimž v porodnici byly zaměněny děti. Sotva jsme poznali viníka, jednoho z rodinných členů, a pochopili jeho motivaci, následovalo v nových dílech vyprávění o tom, jak pokračovalo soužití obou famílií – složitě, samozřejmě. Bylo by to vyprávění výživné samo o sobě, protože jistě si všichni svedeme představit, že kdyby nám znenadání přibylo domů dítě vychovávané někým jiným, že by to přineslo spoustu třecích ploch .

Manipulace Ivety Bartošové

Ten přestup nezůstal v tuzemských médiích přehlédnut, přesto mu nebylo věnováno tolik pozornosti, kolik by si zasloužil. Neboť letošní návrat producenta Michala Reitlera na Novu po deseti letech působnosti v České televizi je důležitý přeryv v české televizní dramatice. Reitler patří k tvůrcům, jakých je vždycky málo: mají tah, umějí postavit tým, umějí najít látku, umějí zacházet s textem a dovedou ho náležitě rozvinout.

Svoboda vedla do Discolandu

Stačil první díl seriálu ČT Devadesátky a Ivan Jonák (1956–2016), zakladatel Discolandu Sylvie, zažívá revival. Vypadá to, že se na něm chceme v Salonu přihřát, ale je to jen zčásti pravda. Úmyslem svolavatele je vnést do věci proporce a upozornit, že sice toho velkého muže s mnoha prsteny, trvalou a v mafiánském ohozu obklopeného nahými ženami, medvědy a hady škrtiči nelze pominout, ale brát ho jako univerzální symbol 90. let je trochu přehnané.