Česká televize vysílá seriál Ratolesti, de facto volné pokračování svého nepředpokládaného hitu Ochránce, což byla série příběhů školního ombudsmana, která před čtyřmi lety vzbudila ohlas. Patrně i proto, že hlavní roli hrál Lukáš Vaculík, snad také proto, že šlo o seriál s osvětovou ambicí, který usiloval ukazovat, jaké vztahové a osobní potíže řeší současné české školství. Ratolesti v tomto úsilí pokračují (ostatně tvoří je stejný scenáristický tým dua Tomáš Feřtek a Matěj Podzimek), i když rámec vyprávění si utvořily složitější: příběhy nynějších mládežníků na malém městě jsou podány očima jedné rodiny, jejíž jeden člen je místním kriminalistou, jeho starší sestra psycholožkou v krizovém centru a její manžel ředitelem gymnázia a městským radním.

Je to zjevně modelové schéma, v němž se vybraný problém má nahlédnout tu očima ruky zákona, tu očima pedagoga, tu očima odbornýma, tu mužskýma, tu ženskýma. Jako by život i dramatické dílo byly dány rytmem kolovrátku.

Z dosud dvou uvedených dílů Ratolestí hned druhý usiloval „tnout do živého“: vybral si téma trans na příběhu dvanáctileté/ho, i když víc než dotyčné dítě zobrazoval reakci rodičů (otec dělá, že problém neexistuje, matka problém potlačuje, protože neví, jak mluvit se svým mužem) a školy (snaha dítě vyhnat na speciální školu, protože není jasné, co s tím – a tak je nejjednodušší šoupnout ho mezi postižené). Už z tohoto nastínění je zřetelné, že cílem nebylo přiblížit, jak se cítí člověk, kterému se taková věc stane, nýbrž to, jak ji nazírá jeho okolí. To může znamenat, že: 1. autoři jsou přesvědčeni, že o tom, jak se cítí translidé, víme už dost, protože je o tom dostatek podcastů, článků, rozhovorů atd.; 2. autoři jsou přesvědčeni, že je nedostatečně zpracováno, jak se s daným problémem vyrovnává okolí dotyčných, a proto se soustřeďují na něj (v tom patrně mají pravdu); 3. autoři nevědí, jak nahlédnout, nebo nepřišli na to, jak nahlédnout, jak se cítí transdítě, a proto se řešení vyhnuli jeho pouhou ilustrací.

Anebo, to je začtvrté, si autoři uvědomují, kdo je cílovka jejich seriálu: že jsou to starší lidé, nikoli jejich děti nebo vnoučata, a jsou proto přesvědčeni, že uspějí spíš s tím, když si za hrdiny vezmou své vrstevníky, lidi ve věku dětí potenciálně největší divácké skupiny. Možná platí jen některý z uvedených bodů, možná všechny, možná to je úplně jinak, ale v každém případě je překvapivé, že transdíl nevzbudil nijaký velký vzruch ani v médiích, ani na sociálních sítích (anebo ano, ale v tom případě v kruzích, do nichž nedohlédnu). I to může něco znamenat: třeba že je seriál málo sledovaný, že téma bylo zpracováno skutečně srozumitelně, citlivě, málo skandálně, dokonce věcně, nebo že jsme si na transtéma už tak zvykli, že nás divácky vlastně nevzrušuje a není automaticky příznakové. Ostatně první díl seriálu byl naivní detektivkou, v níž se řešil problém distribuce skanku mezi mládeží. Když jsem před třiceti lety chodil do školy já, bylo by to téma výbušné, propírané, zatímco dnes už je vlastně banální, protože na trávu jsme si zvykli. Společenské posuny ostatně odrážejí také oba seriály dua Feřtek–Podzimek: Ochránce totiž po několika epizodách zkoumajících šikanu a násilí ve školách a školských zařízeních (jeden díl se odehrával v pasťáku) vrcholil dílem věnujícím se tomu, zda je přípustné, aby dívky v českých školách nosily muslimský šátek. Před čtyřmi lety poprask, leč zaujalo by totéž téma dneska?

Na začátku devadesátých let psal Jáchym Topol do týdeníku Respekt reportáže popisující český rasismus vůči Vietnamcům. Ony příběhy měly mnohé – z dnešního pohledu vlastně nesmírně zábavné – zákruty: například zjištění, že čeští Vietnamci bez ohledu na své povolání absolvovali cestu do práce v obleku, nosili kufřík a do vietnamštiny občas přimotali název nějaké japonské značky, aby si našinci mysleli, že jde o Japonce, protože ti nevadili. Toto je pryč. V éře reality show a talentových soutěží de facto od začátku vyhrávali příslušníci menšin: gayové, lesby, Romové. Tím se všechny tyto skupiny normalizovaly. Největším hitem posledních let, který v době své premiéry vylidňoval ulice, byl seriál MOST!, jehož hlavní hrdinové jsou Romové a transžena. Nyní je v podstatě ticho po uvedení transdílu v dalším veřejnoprávním seriálu. Ne že bych zapomínal, jaký skandál před pár měsíci vyvolala talkshow Chi Chi na gauči, v níž si Ondřej Brzobohatý obul lodičky. Ale přece jen: čílíme se, čílíme, necháme se snadno vytočit, ale nakonec si, jak vidno, zvykáme postupně na všechno. Co není nové, co je obnošené, už je bezpečné. Zjevně stačí vydržet. Vždycky mám radost, když se ukáže, se česká společnost je lepší, než si sama o sobě myslí.