Lukáš Novosad - publicista

/

Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.

Články autora

Je řešení mlátit zlobivé žáky?

Novým streamovacím hitem Netflixu je desetidílný korejský seriál ze školního prostředí, česky nazvaný My vás naučíme. Je to v podstatě obdoba tuzemského Ochránce nebo Ratolestí – tedy vyprávění o tom, že školní prostředí může být také nezdravé, zkažené, zdecimované a že je potřeba s tím něco dělat zřízením instituce, která zjedná nápravu. Akorát že na rozdíl od tuzemských, v podstatě poklidných vztahových čajů jsou Korejci ve zvoleném způsobu vyprávění řekněme záměrně značně spektakulární. Zásadní reflexí, kterou si ze zhlédnutého našinec může odnést, je nevěrohodnost. To patrně u náročnějšího publika. T

Češi mistrovství světa historicky neumějí

„Tak nám zabili Ferdinanda,“ sděluje na začátku Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války paní Müllerová Josefu Švejkovi a v její větě je věcná suverenita i zadostučinění – vždyť Češi trpěli pod Habsburkem už dost dlouho, že. „Tak jsme to zase podělali,“ pronesl nejeden našinec po prohře českého fotbalového týmu s Mexikem, která stvrdila, že se z fotbalového mistrovství světa odjíždí po mizerných výsledcích s jediným bodem. Citovaná věta je samozřejmě smyšlená, i když možná ji někdo skutečně pronesl. Ale zaznívaly její variety.

Když je kapitán nas....

Jistě, hlavní žně vyjádření k prvnímu vystoupení českého týmu na MS proběhly logicky včera. Bezpočet podcastů, článků, statusů se vynořilo, zápas už rozebral kdekdo, takže nemá smysl vracet se přímo k němu. Spíše k okolnostem kolem něj, na ty se totiž včera trošku zapomínalo. Tedy patrně, protože všechny ohlasy usledovat nešlo. Vlastně se projevilo, jak se za čtyři roky od minulého turnaje, ba co dím, za dva roky od posledního Eura, proměnil mediální svět. Kolik jen u nás přibylo podcastů a kolik ubylo psaných tribun. Média se za tu dobu definitivně proměnila ve vizuální.

Tak jsme na tom mistrovství, nebo nejsme?

Za týden už poběží fotbalové mistrovství světa neboli mundial, jak se turnaji říká jednoslovně oblíbenou přejímkou i ze španělštiny. Po dvaceti letech se klání účastní i česká reprezentace. Měl by to být – při vší úctě k únorové zimní olympiádě a při vší radosti, kterou přinesla – letošní největší sportovní svátek. Koneckonců dobrou reklamu na něj udělaly dva infarktové ubojované zápasy v baráži, ve kterých se vítězství urvalo oblíbenou zdejší loterií na penalty. Následovaly už dokonce i dva přáteláky: první ještě doma v Praze s Kosovem a druhý včera už v Americe s Guatemalou.

Dobrý herec Hraběta

V neděli ještě stál před diváky a bavil je jako popletený Děd Vševěd ve hře Dlouhý, Široký a Krátkozraký, o čtyři dny později už nebyl. To je smrt, jakou by si patrně přál každý herec: hrát do posledního dechu, odejít bez pauzy a po posledním aplausu zmizet znenadání, jen tak, jako by člověk ani nebyl, jako by se nám o něm zdálo prostřednictvím postav, které ztvárnil. Ve čtvrtek zemřel Jan Hraběta – tudíž je jasné, že napříště si za jakéhokoli lijavce jelita budou muset dávat sraz už bez něj.

Kdyby Posselt vypadal jako Beckenbauer

Začal festival Meeting Brno, přijeli sudetští Němci a... nestalo se zatím nic. Zdálo by se, že to po všech textech, které vznikly – v případě našeho Echa například v podání kolegů Peňáse a Weisse či mém –, je slabá pointa. Ale není, na startu to dopadlo dobře. Třebaže jsem jako zvědavý člověk chtěl do Brna jet, ze zdravotních důvodů jsem se tam nakonec vydat nemohl, a dění na místě tak musel vnímat z popisů jiných, z jejich fotek a videí. Ale zdálo se, že to je jako každý počátek víkendu v centru našeho druhého největšího města.

Už třicet let s Koljou

Včera uplynulo třicet let ode dne, kdy měl v kinech premiéru film Kolja – poslední český hraný film, který získal amerického Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Z hlediska měření kvality uměleckého díla je udělení jakýchkoli cen, dokonce i sošek nahatých zlatých mužů bez určeného pohlaví, kritérium sice pochybné, ale ze záhadných důvodů se na něj dá. Patrně proto, že našinec rád uspěje ve velkém světě. Vlastně je letošek výroční rok mnohých českých oscarových ambicí. Před šedesáti lety totiž získal snímek Obchod na korze vůbec prvního Oscara pro náš film a v kinech v témže roce běžely Lásky jedné plavovlásky, nominované na tutéž cenu o rok později.

Český a německý vzkaz Karla IV.

Dneska je to na den přesně 680 let, co papež Klement VI. povolil tehdejšímu moravskému markraběti Karlovi, aby v Praze vybudoval klášter slovanské liturgie. Dnes je znám jako klášter Na Slovanech nebo jako Emauzy. Zároveň se blíží Sudetoněmecký sjezd v Brně, takže se výročí konce války hodí do krámu i zjitřelé diskusi rozdmýchávající jaksi uměle něco, co už spalo: otázku, kdo s koho, kdo za co může a kdo je větší viník a má se víc omlouvat. Ale zpět do 14. století a k tomu, proč je tehdejší krok důležitý pro dnešek.

Je to tak, i Němci se bojí Čechů

Zásadním a de facto primárním úkolem naší doby, pokud jde o českou otázku, je vymezit se vůči Rusku. Ať se to někomu líbí, nebo nelíbí, tato hra se hraje intenzivně už léta a má svoje zjevné vrcholy. K paradoxům tohoto sporu česko-ruského ovšem patří, že se pomalu rozbíhá také zdánlivě navždy vyřešený spor česko-německý. Důkaz je zjevný: za tři týdny v Brně proběhne Sudetoněmecký sjezd a v českém prostoru to rozdmýchává protiněmecké vášně, jaké celá jedna generace nepamatuje.

Pornoskandál ve škole jako neudálost

Je to dokonalý příklad neudálosti, která jako ideální bulvár zaujala půl Evropy. Před více než měsícem se stalo na základní škole v lužické obci Slepo (německy Schleife), že tam v hodině bez přítomnosti kantora ukazovaly žákům druhého stupně dvě divadelnice v rámci svého projektu pornografické fotografie. Plus rozdávaly letáky zpochybňující stranu AfD. Alespoň takto byla věc traktována, když se příběhu po víc než měsíci zmíněná strana ujala na základě článku v lokálních novinách a začala jej rozmazávat jako skandální příklad fungování saského školství a německých nevládních organizací.

Zemřel hodný a statečný člověk

Smrt herce Jana Potměšila není překvapení, nemocný byl dlouhou dobu. Zemřel ovšem dobře: ve spánku, obklopen rodinou – kdo by si takový odchod nepřál. Zároveň je jeho odchod symbolický. Měli jsme v posledních desetiletích jenom dvě výrazné herecké tváře na vozíku, jeho a Jana Kašpara. Nemá smysl srovnávat projev obou, Potměšil byl zajisté vynikající herec, zatímco Kašpar byl výborný amatér. Má ale smysl připomínat sílu obou mužů a jejich schopnost jasně se vymezit normalizačnímu režimu. A má také smysl připomenout gesta jejich divadelních přátel (...).

Bájná hokejová stovka

O víkendu může dojít k milníku v dějinách tuzemského zámořského hokeje – dva čeští hráči, konkrétně David Pastrňák a Martin Nečas, mohou dosáhnout stovky kanadských bodů v jedné sezoně. To se ještě nikdy nestalo. Aby tuto metu překonal jeden hráč, bylo zvykem jenom za Jaromíra Jágra (pětkrát) a právě Davida Pastrňáka (doposud třikrát), o bod nebo o dva to bohužel „nezvládli“ Petr Nedvěd a Milan Hejduk (mimochodem, přesně o totéž bodové rozpětí zaostávají za stovkou zatím oba zmínění borci letošních tabulek). Pokud by se to tedy povedlo,

Nechali jsme si ukrást Velikonoce?

Velikonoce by měly být nejdůležitější svátek v roce – podstatnější než Vánoce. Přesto se v tuzemsku nelze zbavit dojmu, že jejich význam rychle mizí. Drží se snad na venkově, zejména moravském, ve velkých městech ale jako by sublimovaly do éteru. Přitom už jen v Polsku takový pocit nemáte šanci získat, jelikož tamní města jsou nazdobená, drží se tradice, lidé jsou rozněžnělí a usebraní. Zato u nás si v obchodech (pohříchu otevřených) ani dejme tomu na pumpách – na rozdíl od adventu – lidé k svátku ani nepopřejí. Ten má přitom oslavovat naději řádného života, ale jako by se u nás na mnoha místech stal beznadějným.

Co (staro)nového nás učí Zdeněk Svěrák

Devadesáté narozeniny dnes slaví Zdeněk Svěrák – jeden z těch našinců, k jejichž jménu není potřeba dodávat vůbec nic. Ostatně veškeré bilanční články byly napsány již před deseti lety a dnes už se lze jen opakovat, jelikož od oslavencových minulých kulatin nepřibylo v jeho díle mnoho nových položek. Nenapsal žádný nový scénář a účinkoval v pouhých dvou filmech svého syna, které vznikly na motivy jeho povídek – těm se vlastně Svěrák věnuje v poslední době době nejvíc. Samozřejmě vedle účinkování ve svém divadle. Úbytek tvůrčích sil mu vyčítat nelze, odhodlání žít zvesela a užitečně mu lze jenom závidět.

Předběhl svůj stín, dělil nulou, teď přešel do režimu nekonečno

Zemřel Chuck Norris a je to jeden z nejvýjimečnějších skonů na planetě. Ne snad pro důvod nebožítkova úmrtí, ale pro reakci, která jej následovala. Totiž kvůli záplavě vtipů na sociálních sítích, reflektujících hercovu nesmrtelnost, nezničitelnost, jeho supermanství. Vlastní osud sportovce, bojovníka a filmaře za tímto nánosem mizí, protože se v posledních dvaceti letech stal jenom maskou vtipů na svůj účet. Prvním žertem je vlastně už to, že celá série krátkých, absurdních a zpravidla velmi suchých hlášek nesla titulek „fakta o Chucku Norrisovi“, tudíž evokovala, že je to všechno pravda.

Dvacet let od smrti Slobodana Miloševiće

Ve středu 11. března uplynulo přesně dvacet let od úmrtí někdejšího jugoslávského a srbského prezidenta Slobodana Miloševiće, který skonal v cele v Haagu v průběhu soudního procesu, který s ním vedl mezinárodní soudní tribunál. Zemřel na infarkt myokardu. Jeho uvěznění a proces s ním se tehdy leckomu jistě jevily jako nejvyšší spravedlnost, jako potvrzení cesty, kterou mezinárodní právo a světový řád nastoupily: padni, komu padni – včetně šéfů států a národních lídrů. Ostatně šéf bosenskosrbských Srbů Radovan Karadžić nakonec odsouzen skutečně byl.

Adieu, Levné knihy

Tak nám zřejmě krachují Levné knihy. Šuškalo se o tom nějakou dobu, přesto tomu vlastně málokdo věřil, takže šlo včera přinejmenším v literárních kruzích o překvapivou a hojně komentovanou zprávu. On to taky bezesporu je konec jedné éry. Začala v polovině devadesátých let a kulminovala patrně v letech nultých, kdy byla razantní a nešlo se jí vyhnout. A tak dnešní čtyřicátníci vzpomínají třeba na to, jak šlo v těchto obchodech za pár kaček pořídit knížky, které dnes stojí v antikvariátech tisíce. Jiní zase vzpomenou na knihy Václava Klause polepené slavnou cenovkou 0 Kč. To všechno v tomto kšeftě bylo možné.

Třetí Anděl Páně jako lekce PR

Tak už je oficiálně venku, že se točí druhé pokračování neboli třetí díl pohádkového vyprávění Anděl Páně. Běžně se tvrdí, že se o něm léta spekulovalo, ale to je zabalování reality do zbytných zástěr. Ve skutečnosti bylo dlouho jasné, že ten film se uskuteční. Zaprvé jako o dobrou a suverénně výdělečnou značku o něj všichni stojí (ostatně naposled ji úspěšně ždímalo ústřední herecké duo Ivana Trojana a Jiřího Dvořáka, když osobně vezlo pomoc na válkou sužovanou Ukrajinu a chtělo motivovat spoluobčany k další pomoci). Ale především zadruhé: dlouho je jasný klíč k filmu, totiž to, jaké období bude vyprávění rámovat.

Krása pomalého vyprávění

Přelom loňského a letošního roku přinesl na Amazonu pokračování jejich předloňského seriálového hitu Fallout. Premiéra závěrečné epizody druhé sady sice proběhla už před dvěma týdny, ale z toho se snad nestřílí. Podtrhněme spíše to, že když byla uvedena sada první a psal o ní kolega Ondřej Štindl, zastavil se u problému ideového: „Postapokalyptický svět Falloutu se dá vnímat i jako alegorie kapitalismu. (...) Že takový nekompromisní odsudek kapitalismu jako krvelačné mašinerie, která se nezastaví před ničím, vznikl v produkci právě Amazonu, globální velefirmy, jež současný kapitalismus symbolizuje, nepostrádá značnou ironii.“

Zakázaná helma a co s tím

Na konci prvního týdne letošních XXV. zimních olympijských her se strhl skandál, který přitom má svůj nepochybný morální rozměr: ze soutěží byl rozhodnutím Mezinárodního olympijského výboru vyloučen ukrajinský skeletonista Vladyslav Heraskevyč, jelikož odmítl odložit svou přilbu, na níž měl vyobrazeny ukrajinské sportovce, kteří zemřeli v průběhu uplynulých čtyř let během války po ruské invazi na Ukrajinu. MOV sportovcovu přilbu vyhodnotil jako neadekvátní politické gesto, které prý je v rozporu s Olympijskou chartou.

Jana Brejchová měla nejkrásnější oči českého filmu

Zemřela Jana Brejchová. Ta tři slova stačí, aby bylo jasné, že kdekomu v této zemi se právě znovu připomnělo jeho mládí, jeho zamilovanost, jeho touha, jeho láska, jeho chtíč. Odešel někdo, kdo pomáhal generacím porozumět, jak vnímat svět stříbrného plátna a proč jsou v životě tolik důležité herecké hvězdy. A to pro muže i pro ženy, jako vzor lásky a krásy. Vyhasly jedny z nejkrásnějších očí českého filmu – zároveň díky němu nebudou zapomenuty. Jana Brejchová posledních dvacet let nepatřila mezi aktivní tvůrce, nevyhledávala veřejnost, držela se v ústraní.

Zase přechylování. Skončí to někdy?

Začíná olympiáda a je to tady zase: souboj o přechylování ženských příjmení. Nic nového pod sluncem, pouze staré vášně v novém čase. Spor, který jednou vyřeší buď to, že vymřou generace uživatelů jazyka, navyklé svou většinou na přechylování, což bude trvat ještě více než půlstoletí, anebo to, že se opět dramaticky promění politicko-kulturní situace, v níž se český jazyk nachází. Například že se dostane zas na nějaký čas do područí ruštiny či němčiny místo angličtiny. Do té doby budou vášně planout, ačkoli intenzity, s jakou se téma řešilo před nějakými sedmi osmi lety, už současné morální plískanice nedosahují.

Dějeprava Anticharty

Možná to někoho překvapí a možná je to doklad, že událost, jež byla ještě docela nedávno živá, se už stala dějepravnou. Každopádně tři a půl roku žádný z redaktorů Echa nepoužil ve svém textu slovo Anticharta – k mému druhému překvapení jsem to naposledy byl já v srpnu 2022, když zemřela Hana Zagorová. Dnes se ovšem pokusím navázat. Ne snad proto, že by Anticharta slavila kulatiny, nýbrž proto, že zrovna na 30. ledna, kdy text píšu, a na 31. ledna, kdy vyjde, připadá počátek uveřejňování seznamů signatářů Anticharty v Rudém právu.

Grónsko jako doklad českého kolonialismu

Na začátku ledna napsala slavná zpěvačka Björk s ohledem na vývoj dění okolo Grónska na svoje profily na sociálních sítích: „Přeji všem Gróňanům požehnání v jejich boji za nezávislost. Islanďané si totiž nesmírně oddechli, když se jim v roce 1944 podařilo odtrhnout od Dánska – nepřišli jsme o svůj jazyk. Kdyby se to nestalo, moje děti by mluvily dánsky.“ Zpěvačka připomněla i články z deníku The Guardian před dvěma lety, že dánští lékaři mezi roky 1966 a 1970 suverénně zavedli nitroděložní tělíska celkem čtyřem a půl tisíci Gróňankám (...).

Modrá krev: ušlechtilostí proti hrubosti

Česká televize začala hned na začátku roku vysílat čtvrtou řadu populárního dokumentárního, nekonfliktního, vlastně chlácholivého seriálu Modrá krev. Novinka má všechno, co měly série předešlé, ale změnil se kontext, do něhož seriál vstupuje. Přestože v televizi toužíme po noblese a ušlechtilosti, jsme jimi omámeni, obecně české mezilidské vztahy od uvedení první série výrazně zhrubly. Prožili jsme si covid, duše nám požírá blízká válka, takže společnost je cyničtější, nevděčnější, možná proto vnímá návrat populární série jako antibiotikum.

Čtvrtstoletí Wikipedie

V letech, která nás zanedlouho čekají, si budeme připomínat nejedno dospělé „kulaté výročí“ – čtvrtstoletí od vzniku mnoha internetových vymožeností, které jsou s námi dosud a které rádi, aktivně a dávno již zcela automaticky využíváme. Za tři roky se toho výročí dočká Facebook, za pět let Twitter. To jsou samozřejmě úspěšné aktivní sítě, které přečkaly a mají dostatek uživatelů, ale jistěže byly i projekty, jež jsou dávno mrtvé nebo polomrtvé. Třeba MySpace oslaví dvacet pět let života napřesrok, ale kdo ho kloudně ještě užívá, že. Ovšem tento týden se téhož výročí dožívá jiný produkt: takzvaně svobodná encyklopedie Wikipedie.

Krásné umění Davida Pastrňáka

Druhého ledna, kdy píšu tento komentář, je vůbec nejhorší den v roce na rozumování jakéhokoli druhu. Jako obvykle neděje se totiž nic, co by stálo za řeč. Toto, tento jediný den, je totiž ta opravdová okurková sezona, třebaže se o ní trestuhodně mlčí. Alespoň že je spolehnutí na dny předešlé a na některé konstanty českého veřejného života, jako jsou sportovní výkony hokejisty Davida Pastrňáka. Ten na Silvestra pomohl ukončit smolnou sérii svého týmu Boston Bruins (jenž předtím prohrál šest zápasů za sebou), protože dvěma góly a asistencí znovu rázně připomněl, co je zač a proč je nutné s ním neustále počítat.

Češi, přestaňme už trapně nadávat na pohádky

Je na to spolehnutí každé Vánoce už dvě desetiletí: veřejnoprávní televize vyrobí na svátky narození Páně několik nových filmů, které jsou v programu označeny jako pohádky. Tím si zajistí svůj obvykle nejúspěšnější program za celý rok, na jehož průměrnou sledovanost dva a půl milionu diváků nedosáhne ani finále StarDance a kterou překoná pouze sportovní přenos, když hraje česká hokejová reprezentace finále mistrovství světa. No a pak je jasné, že přijde dav a rozčílí se, že je nová produkce pitomá a nedá se se starými pohádkami srovnat.

Pod tím naším stromem

V témže čase, kdy Petr Macinka coby nový ministr životního prostředí vyjádřil po nástupu do funkce k úžasu nemnohých „konec klimatické změny v Česku“, přišel nám domů poutavý dopis z Odboru životního prostředí Úřadu městské části města Brno-sever, který nám oznamoval, jak smíme zacházet se stromem na své vlastní zahradě, respektive jak s námi hodlá zacházet město a co všechno musíme na základě jeho přání na své vlastní zahradě a v přilehlém parku vykonat.

Starší články