Lukáš Novosad - Publicista

/

Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.

Články autora

Kdy bude mít Česko zase kardinála?

„Myslím si, že to byl velký středoevropský kardinál,“ pronesl novinář a právník Tomáš Němeček na adresu zesnulého Dominika Duky v Českém rozhlase. Má pravdu: coby předseda Společnosti přátel Lužice jsem Duku poznal jako člověka s nesmírným zájmem o Lužické Srby. Zažil jsem ho sloužit mši na mariánské pouti v Róžantu a viděl jsem, jak si místní váží toho, že za nimi přijel někdo tak vysoce postavený (navíc ze slovanské země). Byl jsem svědkem, když vyrazil na týdenní jízdu po Lužici, aby ji ukázal pražským bohoslovcům a vysvětlil jim, jak moc je provázána s Čechami.

Nikola Šuhaj z metra D

Ústav pro studium totalitních režimů v pátek prostřednictvím svého ředitele historika Ladislava Kudrny vyzval k veřejné diskusi o tom, zda se stanice metra D – první z nové linky, jejíž ražbu pražský dopravní podnik dokončil – má jmenovat ausgerechnet Olbrachtova. Tedy zda má nést jméno po „spisovateli, který podporoval komunismus a sám byl komunista“. Výzva k diskusi byla korunována tím, že ústav při jejím sdílení na svém facebookovém profilu, kde má patnáct tisíc sledujících, vypnul diskusi.

Příliš mnoho laskání

Odvysíláním osmé epizody skončilo v pátek v České televizi tuzemské uvedení „federálního“ seriálu Příliš mnoho lásky (federálního proto, že se odehrává jak v Česku, tak na Slovensku a že obě prostředí jazykově tematizuje – o tom jsme psali před několika týdny). Závěr to byl vpravdě pozoruhodný, proto se k seriálu vraťme. Ačkoli nejen proto: vlna televizních seriálových premiér je letos na podzim výrazně bohatší, než byla na jaře, nabídka je pestrá a nyní postupně bude přicházet na finále sérií, takže se snad sluší u některých z nich zastavit. Třeba když mají, tak jako jmenované dílko, ambici vyslovit se k současnosti a jejím potížím či náladám – například k polyamorii.

Zajímá nás ještě trans?

Česká televize vysílá seriál Ratolesti, de facto volné pokračování svého nepředpokládaného hitu Ochránce, což byla série příběhů školního ombudsmana, která před čtyřmi lety vzbudila ohlas. Patrně i proto, že hlavní roli hrál Lukáš Vaculík, snad také proto, že šlo o seriál s osvětovou ambicí, který usiloval ukazovat, jaké vztahové a osobní potíže řeší současné české školství. Ratolesti v tomto úsilí pokračují (ostatně tvoří je stejný scenáristický tým dua Tomáš Feřtek a Matěj Podzimek), i když rámec vyprávění si utvořily složitější: příběhy nynějších mládežníků na malém městě jsou podány očima jedné rodiny.

Česká vláda s přívlastkem

Dosluhující premiér Petr Fiala označil potenciální spojení ANO, SDP a Motoristů za „vládu národní zrady“. Na to kontroval místopředseda hnutí ANO Karel Havlíček, že daleko spíše půjde v případě právě takovéhoto stranického spojení o „vládu národní oběti“. Obojí jsou to silné, emocionální obraty.. Právě dnes, 12. října, před devětadevadesáti lety vznikla třetí vláda premiéra Antonína Švehly. Jeho poslední, zároveň ale první československá, v níž kromě českých (potažmo slovenských) stran byly zastoupeny rovněž strany českých Němců: jednak němečtí lidovci, jednak němečtí agrárníci.

České potíže zo slovenčinou

Soudě dle vysílané dramatické tvorby, stala se Česká televize v měsíci září vlastně televizí slovenskou: v neděli, v úterý, ve středu a v pátek se v hlavním večerním čase uvádějí nebo uváděly pořady, v nichž se mluví buď jenom slovensky, nebo tam slovenština hraje či má hrát jednu z podstatných rolí. Taková kumulace slovenského jazyka pohromadě ve zdejším vysílání nebyla vidět (respektive slyšet) dlouho. A to zůstáváme jen u veřejnoprávního vysílání. Pravda, starší generace, dojatě vzpomínající na bájné federální slovenské televizní pondělky, si sice nadále mohou stěžovat, že tahle doba už je pryč, všichni ostatní ale se můžou tetelit.

Podpovídkou k povídce?

Literárně bylo v poslední době o rodině Bendových slyšet najmě letos na jaře v souvislosti s biografií Alice Horáčkové Václav a Kamila Bendovi. Příběh lásky a odvahy. O ní šla řeč skutečně všude, zatímco o loňském počinu Patrika Bendy, jednoho ze synů v titulu zmíněných manželů, se mlčí. Snad je to dáno výlučností jeho knížky. Ta si cestu ke čtenářům komplikuje už složitým, vlastně neproniknutelným názvem Faob, Vinpike a Palčík, dubnová žeň, který kombinuje tři autorovy pseudonymy a časové období, kdy jeho texty v průběhu roku vznikaly.

Tajemství úspěchu Dana Browna

Nového románu amerického spisovatele Dana Browna, který se česky jmenuje Tajemství všech tajemství a odehrává se v Praze, se za první týden od vydání prodalo přes sto tisíc kusů. A to přesto, že kniha stojí sedm set padesát korun (v e-shopech je samozřejmě levnější: to už tak u nás bývá). Vzhledem k tomu, že Češi obvykle odmítají vydat za knihu velké peníze – už dvakrát jsme o tom měli v týdeníku salon, jeden jsem vedl já, druhý kolega Jakub Peřina –, lze skutečně konstatovat, že nebývalý úspěch Brownovy novinky odpovídá jejímu názvu.

88 let od pohřbu, jaký Praha nezažila

Na den přesně osmdesát osm let uplývá dnes od pohřbu prezidenta Osvoboditele Tomáše Garrigua Masaryka. Asi by mě nenapadlo o něm psát, kdyby nebylo pozoruhodné páteční dopisové slavnosti, k níž se tu již včera vyjadřoval kolega Ondřej Štindl. Nicméně v tomto kontextu si onen slavný pohřeb připomenout dovolím. V pátek se totiž znovu ukázalo, že Masaryk je stále, pro všechny generace, živým národním i státním symbolem – patrně jedním z mála – a že jeho odkaz je po oněch desítkách let bezproblémový, a především vděčně mytický.

Jak Slováci vyhráli fotbalové EURO

Na konci minulého týdne evropská fotbalová federace UEFA provedla na svém webu drobnou úpravu: v historické sekci připočetla k dosavadním vítězům svého turnaje, tedy mistrovství Evropy, také Slovensko. To okamžitě vzbudilo rozruch v médiích právě u našich východních sousedů, kteří toto gesto berou jako velkou satisfakci a své zasloužené dodatečné vítězství. Především proto, že dle jejich výkladu je to vlastně především slovenské vítězství, neboť v památném bělehradském finále nastoupila za československé mužstvo většina Slováků, kteří také vsítili většinu gólů.

Velký vlastenecký pokus o diskusi

V kinech běží Velký vlastenecký výlet a kdekdo o něm hovoří. Rozhodl jsem se přidat a pro natáčení podcastu Hej, Slované! na něj zajít s dvěma přáteli: překladatelem Viktorem Janišem a podnikatelem Pavlem Kopřivou, kteří mají na válku v Ukrajině odlišné názory. Janiš od jejího začátku intenzivně překládá publicistiku a denní analýzy, jež se konfliktu věnují, aby česká společnost měla dostatek informací o tom, co se děje. Kopřiva, který žije v Německu, po ruské invazi ubytoval ukrajinské uprchlíky, na Ukrajině plánoval podnikat a tvrdí, že má tytéž názory jako hrdinové snímku Petra, Ivo a Nikola. Film jsme viděli všichni poprvé. Známe se a tykáme si.

Pravda o původu Slovanů

Vždycky je legrace, když se objeví zpráva, která staví na hlavu zprávy předešlé. Tak třeba před čtyřmi dny se v tuzemských médiích vděčně psalo o tom, že podle nového výzkumu nyní již skoro bezpečně víme, odkud se v Evropě vzali Slované a kdy do ní přišli. Ten závěr je samozřejmě nevyvratitelný, jednak proto, že s ním přišli našinci (vědci z Masarykovy univerzity), jednak proto, že je opřen o výzkum DNA. A tak je konečně jasné, že Slované „skoro jistě“ přišli z pomezí Běloruska a Ukrajiny. Nikoli z Polska, nikoli z Balkánu, konkrétně z jeho charvátských držav, jak se také někdy udává, nýbrž z pravoslavného východu.

Zřejmě naprosto nezajímavé slovenské výročí

Ta dvě výročí od sebe dělí týden: 21. srpna si připomínáme okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, 29. srpna začátek Slovenského národního povstání. A jako každý rok je to stejné. Češi si připomínají okupaci, hodně o ní mluví, je to stále datum formující identitu jednotlivců i státu. Stále živá je ta událost díky tomu, že žijí její pamětníci a vzpomínky starých na ten den se předávají v rodinách z generace na generaci (opakujme si: s německou březnovou okupací z roku 1939 to tak nemáme; to už je dávno zasutá historie...).

V zajetí pravdy filmových dokumentů

V Česku už několik dní rezonuje snímek Velký vlastenecký výlet, který popisuje výpravu filmového štábu a tří nevěřících tomášů z lidu na Ukrajinu za zjištěním, jestli skutečně v Evropě zuří válka. Anebo jestli žádná není, protože obrázky, které nám servírují média, jsou důmyslný a jistě drahý filmový špektákl, jenž má za úkol ověsit nosy celého důvěřivého světa bulíky. Svár o tento film už několik dní sytí sociální sítě, podcasty, intelektuální i veřejnou debatu. Nechci se k této vlně připojovat posouzením filmu – především proto, že jsem ho ještě neviděl.

Začala světová válka na moravském Slovácku?

V úterý a ve středu 15. a 16. září 1908 se na malém moravském zámku sešli ruský a rakousko-uherský ministr zahraničí a tajně spolu jednali o dělení území, na které měly obě jejich země zálusk: o Bosně a Hercegovině. Výsledek tajného setkání, dnes bychom asi řekli summitu, možná vedl k první světové válce. Rozhodně pro ni připravil půdu. Jinými slovy, politika tohoto typu samozřejmě nezačala o třicet let později v Mnichově. Akorát na rozdíl od něj se o buchlovické schůzce běžně neučíme.

Výročí lekce norského sebevědomí

Ve středu 13. srpna dojde zase na jedno pěkné kulaté výročí, které stojí za to si připomenout – uplyne přesně sto dvacet let ode dne, kdy si Norové v referendu odhlasovali souhlas s odchodem své země ze švédsko-norské unie, kterou spolu oba národy měly od roku 1814. Výsledek hlasování byl tehdy více než jednoznačný: pro odchod bylo přes tři sta padesát tisíc hlasů, proti odchodu pouhých 184! To znamená, že pro bylo více než 99,9 % hlasů. Dodnes je to stěží uvěřitelný výsledek. A je nasnadě, proč by nás měl zajímat.

Proč musí Maďarsko zůstat stranou války

Před týdnem, v sobotu 26. července, přednesl maďarský premiér Viktor Orbán na letní univerzitě v karpatské obci Bálványos svůj tradiční dlouhý prázdninový projev. Je to akce, která má ideologicky i personálně blízko k vládnoucí straně Fidesz, a tak šlo letos o projev uzavírající stávající volební cyklus, protože napřesrok na jaře proběhnou v Maďarsku parlamentní volby. Na to konto Orbán žoviálně podotkl, že doufá, že za rok na tomtéž místě přednese projev otevírající nový vládní cyklus. Ostatně ten letošní lze sotva označit za bilanční.

Výročí země, která stále prohrává

Dnes, v den uveřejnění tohoto komentáře, tedy v neděli 27. července, přichází další (půl)kulaté výročí, které ale zůstane spíše stranou tuzemské pozornosti, třebaže bychom si ho připomínat měli naopak intenzivně a se vší vážností a zájmem. V tento den před pětatřiceti lety totiž Bělorusko vyhlásilo svrchovanost na Sovětském svazu, byl to počáteční akt jeho odtržení. Po pobaltských zemích, které s tímtéž přišly už na jaře 1990, se tak stalo další evropskou zemí drolící východní říši a usilující o obnovu své krátké meziválečné svébytnosti.

Mají děti z babyboxů vyzvedávat politici?

Před měsícem umístila senátorka a místostarostka Prahy 8 za ODS Vladimíra Ludková na své sociální sítě fotografii, kterak vyzvedává z babyboxu u Libeňského zámku miminko. Jako by to nestačilo, fotografie je cvaknuta tak, že u toho paní senátorka vypadá málem jako svatá, jak se jí sluneční světlo šíří kolem hlavy. Vlivem nevypočitatelných algoritmů Facebooku dostala se ke mně tato zpráva až tento týden, ale pořád myslím stojí za to o ní psát, a to ze zjevného důvodu: jak je možné, že odložené dítě přebírá z babyboxu politik a honí si na tom u veřejnosti body?

O Věstonické venuši a Janečkových

Právě dnes uplynulo sto let od dne, kdy byla na jižní Moravě objevena Věstonická venuše. Existuje vůbec slavnější česká socha? Stará skoro třicet tisíc let, před časem ohodnocená na čtyřicet milionů dolarů, což je přitom pořád málo, vzhledem k tomu, že soška změnila lidský pohled na vlastní minulost a zároveň nás obohatila o tolik dalších uměleckých děl. Psal o ní Eduard Štorch, maloval ji Zdeněk Burian, to každý zná. Pro jistotu připomeňme, že v Knize apokryfů o ní psal v povídce O úpadku doby také Karel Čapek, jenž na ní ukazoval s humorem sobě vlastním přesvědčení starých o tom, že mládež je zkažená a nemravná.

Naposled s Bartoškou, poprvé bez Bartošky

V pátek začal devětapadesátý ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, přičemž již od květnového úmrtí prezidenta této přehlídky Jiřího Bartošky se čekalo na to, v jakém duchu se zahájení a první hodiny slavnosti ponesou. Bylo to zjevné téma, nešlo se mu vyhnout. Na Bartošku vzpomínaly v rozhovorech všechny tuzemské hvězdy, které se na zahájení festivalu vypravily. Od některých, jako třeba od Bartoškova spolužáka Miroslava Donutila, vyzněly úvahy o oslavě kamarádovy práce směrem k pořadatelům vlastně jako závazek.

Hra na oliheň potřetí – a snad naposledy

Po půlroce čekání vypustil stream Netflix v pátek do světa třetí – a zatím prý skutečně poslední – řadu svého historicky největšího seriálového šlágru Hra na oliheň. O první sérii jihokorejského seriálu psal před čtyřmi lety kolega Ondřej Štindl v Týdeníku Echo, že je vlastně infantilní, o druhé řadě jsem psal já tamtéž letos v lednu naopak pochvalně, že se z románu stává esej. Co konstatovat o sérii třetí? (Pro zájemce o zhlédnutí novinky na tomto místě podotýkám, že se v textu nevyhýbám částečnému prozrazování jejích dějových zákrut.)

Proč Tom Jones poráží Karla Gotta

Před čtrnácti dny oslavil pětaosmdesáté narozeniny velšský nezmar Tom Jones. Bylo by škoda se k nim nevrátit, když už se opožďujeme vinou mé nepozorné poznámky v kalendáři. Tom Jones si ovšem oslavu zaslouží kdykoli, protože je to skoro poslední velký zpěvák klasické éry – chlap, který umí osobitě zazpívat naprosto cokoli a který taky zpíval snad se všemi hvězdami, jež populární západní hudba dala po druhé světové válce světu. Přitom je to hvězda u nás známá málo, jelikož v dobách její největší slávy tu Zápaďáci měli utrum. Ostatně sám jsem ho pořádněji zaznamenal až v prvé půli devadesátých let, když hostoval v černošském sitcomu Fresh Prince.

Slované jsme z nostalgie a ze vzdoru

Úkolem tohoto Salonu Echa je přiblížit čtenářům kout Evropy, který má hodně co dělat s českými dějinami, ale který přitom neprávem přehlížíme. Vyznění debaty je ovlivněno složením: mít mezi sebou rusistu či bulharistu, akcentovali bychom jiné tóny, ale podstatné by zůstalo stejné. Vzhledem k tomu, že se všichni dobře známe, zůstali jsme u tykání i v psané verzi rozhovoru. Ten vedli diplomat a politolog Maciej Ruczaj, polonista a serbista Pavel Trojan a autoři podcastu Echa Hej, Slované! bratři Jakub a Lukáš (ten v roli moderátora) Novosadové – jeden serbista a druhý sorabista.

Barvitý příběh Lidic

Ve středu 10. června uplynulo třiaosmdesát let od vypálení Lidic. No a včera – tedy v sobotu 14. června – došlo na místě tragédie k tradičnímu pietnímu aktu (logicky se čekalo na víkend). Zachytil jsem ho náhodou v České televizi, když jsem chtěl původně sledovat jiný program, a musím říct, že při všech sporech, které se o veřejnoprávní vysílání v současnosti vedou, toto je služba, kterou si představuji. Totiž že se do éteru pustí relace, která má zřejmý úkol udržovat v národním a společenském povědomí jeden z jeho zjevných pojivých punktů.

Když smrt na život nestačí

K dílům přeloženým do češtiny, která zásadním způsobem zprostředkovávají válku v devadesátých letech v Bosně (jsou jimi například komiksy Joea Sacca Bezpečná zóna Goražde nebo Joea Kuberta Fax ze Sarajeva), přibylo po čase nové: autobiografický román Bosňana – jelikož je muslim, tak přesněji Bosňáka – Fedji Štukana nazvaný Blank: příběh střelce. Na rozdíl od zmíněných amerických tvůrců, kteří konflikt v bývalé Jugoslávii popisují v prvním případě jako reportér, v druhém jako přítel jednoho z postižených, Štukan je postižený sám:.

Dvacet let s nekonečnou Ulicí

Nemá smysl tajit karty: tento text nechce být ničím jiným než uznalým holdem schopným lidem. Vždyť považte – ve čtvrtek uplynulo dvacet let od první klapky nejdéle vysílaného českého televizního seriálu. Pochopitelně jím je Ulice. Otevřeně přiznávám, že ačkoliv jsem patrně nikdy neviděl ani jediný díl tohoto dílka celý, chovám k dosavadnímu tvůrčímu výkonu, jenž je se seriálem spojen, úctu. Není totiž samozřejmý.

Největší frajer Clint Eastwood

Včera oslavil pětadevadesáté narozeniny Clint Eastwood – muž, jehož není třeba představovat. Kdyby však někdo nevěděl: herec, režisér, producent, hudebník, ale také politik. Ve všech těchto polohách přitom vystupoval vždy suverénně, nepředvídatelně, promyšleně. Jako na režiséra na něho s úctou a láskou vzpomínají nejslavnější herci. Například Tom Hanks v jedné z britských talkshow vyprávěl, že okamžik před klapkou je na place samozřejmě chaos: „Každý někam chodí, něco přenáší, montuje, připravuje. Načež asistent režiséra začne všechny uklidňovat, režisér pak zařve ‚Akce!‘… a jde se na to.

Padesát let Gustáva Husáka

V následujícím týdnu – konkrétně ve čtvrtek 29. května – uplyne rovných padesát let od chvíle, kdy byl osmým československým prezidentem zvolen tehdejší generální tajemník ÚV KSČ a jeden z tvůrců normalizace Gustáv Husák. Poprvé a naposledy (zahrňme v to i dvoje následující prezidentské volby, v nichž Husák post „obhájil“) v dějinách Československa se tak nejvyšším ústavním představitelem země stal Slovák. Možná i proto se v kdysi populární anketě „Největší Slovák“, jednu dobu jí bylo všude plno, prodral Husák v roce 2019 na sedmé místo.

Starší články