Lukáš Novosad - publicista

/

Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.

Články autora

Jana Brejchová měla nejkrásnější oči českého filmu

Zemřela Jana Brejchová. Ta tři slova stačí, aby bylo jasné, že kdekomu v této zemi se právě znovu připomnělo jeho mládí, jeho zamilovanost, jeho touha, jeho láska, jeho chtíč. Odešel někdo, kdo pomáhal generacím porozumět, jak vnímat svět stříbrného plátna a proč jsou v životě tolik důležité herecké hvězdy. A to pro muže i pro ženy, jako vzor lásky a krásy. Vyhasly jedny z nejkrásnějších očí českého filmu – zároveň díky němu nebudou zapomenuty. Jana Brejchová posledních dvacet let nepatřila mezi aktivní tvůrce, nevyhledávala veřejnost, držela se v ústraní.

Zase přechylování. Skončí to někdy?

Začíná olympiáda a je to tady zase: souboj o přechylování ženských příjmení. Nic nového pod sluncem, pouze staré vášně v novém čase. Spor, který jednou vyřeší buď to, že vymřou generace uživatelů jazyka, navyklé svou většinou na přechylování, což bude trvat ještě více než půlstoletí, anebo to, že se opět dramaticky promění politicko-kulturní situace, v níž se český jazyk nachází. Například že se dostane zas na nějaký čas do područí ruštiny či němčiny místo angličtiny. Do té doby budou vášně planout, ačkoli intenzity, s jakou se téma řešilo před nějakými sedmi osmi lety, už současné morální plískanice nedosahují.

Dějeprava Anticharty

Možná to někoho překvapí a možná je to doklad, že událost, jež byla ještě docela nedávno živá, se už stala dějepravnou. Každopádně tři a půl roku žádný z redaktorů Echa nepoužil ve svém textu slovo Anticharta – k mému druhému překvapení jsem to naposledy byl já v srpnu 2022, když zemřela Hana Zagorová. Dnes se ovšem pokusím navázat. Ne snad proto, že by Anticharta slavila kulatiny, nýbrž proto, že zrovna na 30. ledna, kdy text píšu, a na 31. ledna, kdy vyjde, připadá počátek uveřejňování seznamů signatářů Anticharty v Rudém právu.

Grónsko jako doklad českého kolonialismu

Na začátku ledna napsala slavná zpěvačka Björk s ohledem na vývoj dění okolo Grónska na svoje profily na sociálních sítích: „Přeji všem Gróňanům požehnání v jejich boji za nezávislost. Islanďané si totiž nesmírně oddechli, když se jim v roce 1944 podařilo odtrhnout od Dánska – nepřišli jsme o svůj jazyk. Kdyby se to nestalo, moje děti by mluvily dánsky.“ Zpěvačka připomněla i články z deníku The Guardian před dvěma lety, že dánští lékaři mezi roky 1966 a 1970 suverénně zavedli nitroděložní tělíska celkem čtyřem a půl tisíci Gróňankám (...).

Modrá krev: ušlechtilostí proti hrubosti

Česká televize začala hned na začátku roku vysílat čtvrtou řadu populárního dokumentárního, nekonfliktního, vlastně chlácholivého seriálu Modrá krev. Novinka má všechno, co měly série předešlé, ale změnil se kontext, do něhož seriál vstupuje. Přestože v televizi toužíme po noblese a ušlechtilosti, jsme jimi omámeni, obecně české mezilidské vztahy od uvedení první série výrazně zhrubly. Prožili jsme si covid, duše nám požírá blízká válka, takže společnost je cyničtější, nevděčnější, možná proto vnímá návrat populární série jako antibiotikum.

Čtvrtstoletí Wikipedie

V letech, která nás zanedlouho čekají, si budeme připomínat nejedno dospělé „kulaté výročí“ – čtvrtstoletí od vzniku mnoha internetových vymožeností, které jsou s námi dosud a které rádi, aktivně a dávno již zcela automaticky využíváme. Za tři roky se toho výročí dočká Facebook, za pět let Twitter. To jsou samozřejmě úspěšné aktivní sítě, které přečkaly a mají dostatek uživatelů, ale jistěže byly i projekty, jež jsou dávno mrtvé nebo polomrtvé. Třeba MySpace oslaví dvacet pět let života napřesrok, ale kdo ho kloudně ještě užívá, že. Ovšem tento týden se téhož výročí dožívá jiný produkt: takzvaně svobodná encyklopedie Wikipedie.

Krásné umění Davida Pastrňáka

Druhého ledna, kdy píšu tento komentář, je vůbec nejhorší den v roce na rozumování jakéhokoli druhu. Jako obvykle neděje se totiž nic, co by stálo za řeč. Toto, tento jediný den, je totiž ta opravdová okurková sezona, třebaže se o ní trestuhodně mlčí. Alespoň že je spolehnutí na dny předešlé a na některé konstanty českého veřejného života, jako jsou sportovní výkony hokejisty Davida Pastrňáka. Ten na Silvestra pomohl ukončit smolnou sérii svého týmu Boston Bruins (jenž předtím prohrál šest zápasů za sebou), protože dvěma góly a asistencí znovu rázně připomněl, co je zač a proč je nutné s ním neustále počítat.

Češi, přestaňme už trapně nadávat na pohádky

Je na to spolehnutí každé Vánoce už dvě desetiletí: veřejnoprávní televize vyrobí na svátky narození Páně několik nových filmů, které jsou v programu označeny jako pohádky. Tím si zajistí svůj obvykle nejúspěšnější program za celý rok, na jehož průměrnou sledovanost dva a půl milionu diváků nedosáhne ani finále StarDance a kterou překoná pouze sportovní přenos, když hraje česká hokejová reprezentace finále mistrovství světa. No a pak je jasné, že přijde dav a rozčílí se, že je nová produkce pitomá a nedá se se starými pohádkami srovnat.

Pod tím naším stromem

V témže čase, kdy Petr Macinka coby nový ministr životního prostředí vyjádřil po nástupu do funkce k úžasu nemnohých „konec klimatické změny v Česku“, přišel nám domů poutavý dopis z Odboru životního prostředí Úřadu městské části města Brno-sever, který nám oznamoval, jak smíme zacházet se stromem na své vlastní zahradě, respektive jak s námi hodlá zacházet město a co všechno musíme na základě jeho přání na své vlastní zahradě a v přilehlém parku vykonat.

Sláva českého ochotnického divadla

České amatérské divadlo – v češtině je ovšem vhodnější držet se zavedeného slovníku a psát divadlo ochotnické – je od středy zapsáno na seznamu nehmotného světového kulturního dědictví UNESCO. Jako již desátá česká položka. V období intenzivně rozpohybované světové politiky a v denní záplavě podivuhodných zpráv, jež vzbuzují neklid a nejistotu stran výhledů do budoucna, je toto zpráva skoro až dojemně uklidňující. Jestliže se ve světě objevují starosti o osud Evropy a o to, jestli se ještě drží své tradiční kultury, je nesmírně živé české ochotnické divadlo dokladem, že nic není tak horké, jak se to uvaří.

Zavaleni slovenštinou

Nápad zavést v Česku slovenské školy nebo aspoň třídy naráží na nezájem – nikdo to nepotřebuje. Když se slovenština veřejně ozve, je to roztomilé, ale zbytečné. Když slovenština nebude, tak nebude, nic se neděje. Čechům slovenština ve veřejném prostoru nevadí. Mají pro ni slabost, protože ji vnímají jako řeč měkčí, lahodnější, plnou lásky, něhy, vzrušení a sexu. Slovensky může hovořit moderátor v rozhlase i televizi: ostatně v ČT působí Anetta Kubalová, která bývala zpravodajkou televize na Slovensku, následně moderovala třeba slavný Objektiv.

Rosencrantz, Guildenstern a Tom Stoppard jsou mrtvi

V požehnaném věku 88 let zemřel včera Tomáš Straussler neboli Tom Stoppard. Ta zpráva přišla později večer a vehnala krev do spánků a smutek do duše. Stoppardova smrt totiž není jen skon slavného britského dramatika – pro českou kotlinku je to další připomenutí, že ti, kteří v nedávných desetiletích rovnali naši páteř a kteří svým životem připomínali paradoxy a hnus 20. století a svou prací podtrhovali jeho ironii, jsou pryč a dál je to na nás.

Bubák: konečně parádní dětský film

Už půl druhého týdne se v kinech promítá nový český dětský film Bubák. Prozatím ale straší nenápadně. Návštěvnost je nízká, ostatně na dopolední projekci v pražském multikině jsem byl včera sám se třemi dětmi. Dosavadní přehlížení jmenovaného dílka je ovšem ke škodě milovníků filmu, protože natrefit na tak pěkné, promyšlené a povedené dětské vyprávění je vzácnost. Předloni se sice stejně pěkně vyvedly Děti Nagana, ale jinak je inteligentní tuzemský dětský film, postavený nikoli na tricích a atrakcích, nýbrž na duchaplném vyprávění, výjimečné zboží.

Pryč se sochou, se svědomím, s kýčem?

Ve čtvrtek nechala radnice Prahy 1 odstranit od Stavovského divadla plastiku sochařky Anny Chromy nesoucí název Plášť svědomí. Ve skutečnosti se socha jmenovala Il Commendatore, protože byla inspirována postavou komtura z Mozartovy opery Don Giovanni, jejíž světová premiéra se uskutečnila právě ve Stavovském (tehdy Nosticově) divadle 29. října 1787. Čili pouhé čtyři roky po otevření divadla. Národní divadlo, a jeho prostřednictvím Stavovské divadlo, z někdejšího skladatelova rozhodnutí dodnes těží a láká na jeho dílo turisty z celého světa – aktuální nastudování opery je z roku 2021.

Kdy bude mít Česko zase kardinála?

„Myslím si, že to byl velký středoevropský kardinál,“ pronesl novinář a právník Tomáš Němeček na adresu zesnulého Dominika Duky v Českém rozhlase. Má pravdu: coby předseda Společnosti přátel Lužice jsem Duku poznal jako člověka s nesmírným zájmem o Lužické Srby. Zažil jsem ho sloužit mši na mariánské pouti v Róžantu a viděl jsem, jak si místní váží toho, že za nimi přijel někdo tak vysoce postavený (navíc ze slovanské země). Byl jsem svědkem, když vyrazil na týdenní jízdu po Lužici, aby ji ukázal pražským bohoslovcům a vysvětlil jim, jak moc je provázána s Čechami.

Nikola Šuhaj z metra D

Ústav pro studium totalitních režimů v pátek prostřednictvím svého ředitele historika Ladislava Kudrny vyzval k veřejné diskusi o tom, zda se stanice metra D – první z nové linky, jejíž ražbu pražský dopravní podnik dokončil – má jmenovat ausgerechnet Olbrachtova. Tedy zda má nést jméno po „spisovateli, který podporoval komunismus a sám byl komunista“. Výzva k diskusi byla korunována tím, že ústav při jejím sdílení na svém facebookovém profilu, kde má patnáct tisíc sledujících, vypnul diskusi.

Příliš mnoho laskání

Odvysíláním osmé epizody skončilo v pátek v České televizi tuzemské uvedení „federálního“ seriálu Příliš mnoho lásky (federálního proto, že se odehrává jak v Česku, tak na Slovensku a že obě prostředí jazykově tematizuje – o tom jsme psali před několika týdny). Závěr to byl vpravdě pozoruhodný, proto se k seriálu vraťme. Ačkoli nejen proto: vlna televizních seriálových premiér je letos na podzim výrazně bohatší, než byla na jaře, nabídka je pestrá a nyní postupně bude přicházet na finále sérií, takže se snad sluší u některých z nich zastavit. Třeba když mají, tak jako jmenované dílko, ambici vyslovit se k současnosti a jejím potížím či náladám – například k polyamorii.

Zajímá nás ještě trans?

Česká televize vysílá seriál Ratolesti, de facto volné pokračování svého nepředpokládaného hitu Ochránce, což byla série příběhů školního ombudsmana, která před čtyřmi lety vzbudila ohlas. Patrně i proto, že hlavní roli hrál Lukáš Vaculík, snad také proto, že šlo o seriál s osvětovou ambicí, který usiloval ukazovat, jaké vztahové a osobní potíže řeší současné české školství. Ratolesti v tomto úsilí pokračují (ostatně tvoří je stejný scenáristický tým dua Tomáš Feřtek a Matěj Podzimek), i když rámec vyprávění si utvořily složitější: příběhy nynějších mládežníků na malém městě jsou podány očima jedné rodiny.

Česká vláda s přívlastkem

Dosluhující premiér Petr Fiala označil potenciální spojení ANO, SDP a Motoristů za „vládu národní zrady“. Na to kontroval místopředseda hnutí ANO Karel Havlíček, že daleko spíše půjde v případě právě takovéhoto stranického spojení o „vládu národní oběti“. Obojí jsou to silné, emocionální obraty.. Právě dnes, 12. října, před devětadevadesáti lety vznikla třetí vláda premiéra Antonína Švehly. Jeho poslední, zároveň ale první československá, v níž kromě českých (potažmo slovenských) stran byly zastoupeny rovněž strany českých Němců: jednak němečtí lidovci, jednak němečtí agrárníci.

České potíže zo slovenčinou

Soudě dle vysílané dramatické tvorby, stala se Česká televize v měsíci září vlastně televizí slovenskou: v neděli, v úterý, ve středu a v pátek se v hlavním večerním čase uvádějí nebo uváděly pořady, v nichž se mluví buď jenom slovensky, nebo tam slovenština hraje či má hrát jednu z podstatných rolí. Taková kumulace slovenského jazyka pohromadě ve zdejším vysílání nebyla vidět (respektive slyšet) dlouho. A to zůstáváme jen u veřejnoprávního vysílání. Pravda, starší generace, dojatě vzpomínající na bájné federální slovenské televizní pondělky, si sice nadále mohou stěžovat, že tahle doba už je pryč, všichni ostatní ale se můžou tetelit.

Podpovídkou k povídce?

Literárně bylo v poslední době o rodině Bendových slyšet najmě letos na jaře v souvislosti s biografií Alice Horáčkové Václav a Kamila Bendovi. Příběh lásky a odvahy. O ní šla řeč skutečně všude, zatímco o loňském počinu Patrika Bendy, jednoho ze synů v titulu zmíněných manželů, se mlčí. Snad je to dáno výlučností jeho knížky. Ta si cestu ke čtenářům komplikuje už složitým, vlastně neproniknutelným názvem Faob, Vinpike a Palčík, dubnová žeň, který kombinuje tři autorovy pseudonymy a časové období, kdy jeho texty v průběhu roku vznikaly.

Tajemství úspěchu Dana Browna

Nového románu amerického spisovatele Dana Browna, který se česky jmenuje Tajemství všech tajemství a odehrává se v Praze, se za první týden od vydání prodalo přes sto tisíc kusů. A to přesto, že kniha stojí sedm set padesát korun (v e-shopech je samozřejmě levnější: to už tak u nás bývá). Vzhledem k tomu, že Češi obvykle odmítají vydat za knihu velké peníze – už dvakrát jsme o tom měli v týdeníku salon, jeden jsem vedl já, druhý kolega Jakub Peřina –, lze skutečně konstatovat, že nebývalý úspěch Brownovy novinky odpovídá jejímu názvu.

88 let od pohřbu, jaký Praha nezažila

Na den přesně osmdesát osm let uplývá dnes od pohřbu prezidenta Osvoboditele Tomáše Garrigua Masaryka. Asi by mě nenapadlo o něm psát, kdyby nebylo pozoruhodné páteční dopisové slavnosti, k níž se tu již včera vyjadřoval kolega Ondřej Štindl. Nicméně v tomto kontextu si onen slavný pohřeb připomenout dovolím. V pátek se totiž znovu ukázalo, že Masaryk je stále, pro všechny generace, živým národním i státním symbolem – patrně jedním z mála – a že jeho odkaz je po oněch desítkách let bezproblémový, a především vděčně mytický.

Jak Slováci vyhráli fotbalové EURO

Na konci minulého týdne evropská fotbalová federace UEFA provedla na svém webu drobnou úpravu: v historické sekci připočetla k dosavadním vítězům svého turnaje, tedy mistrovství Evropy, také Slovensko. To okamžitě vzbudilo rozruch v médiích právě u našich východních sousedů, kteří toto gesto berou jako velkou satisfakci a své zasloužené dodatečné vítězství. Především proto, že dle jejich výkladu je to vlastně především slovenské vítězství, neboť v památném bělehradském finále nastoupila za československé mužstvo většina Slováků, kteří také vsítili většinu gólů.

Velký vlastenecký pokus o diskusi

V kinech běží Velký vlastenecký výlet a kdekdo o něm hovoří. Rozhodl jsem se přidat a pro natáčení podcastu Hej, Slované! na něj zajít s dvěma přáteli: překladatelem Viktorem Janišem a podnikatelem Pavlem Kopřivou, kteří mají na válku v Ukrajině odlišné názory. Janiš od jejího začátku intenzivně překládá publicistiku a denní analýzy, jež se konfliktu věnují, aby česká společnost měla dostatek informací o tom, co se děje.

Pravda o původu Slovanů

Vždycky je legrace, když se objeví zpráva, která staví na hlavu zprávy předešlé. Tak třeba před čtyřmi dny se v tuzemských médiích vděčně psalo o tom, že podle nového výzkumu nyní již skoro bezpečně víme, odkud se v Evropě vzali Slované a kdy do ní přišli. Ten závěr je samozřejmě nevyvratitelný, jednak proto, že s ním přišli našinci (vědci z Masarykovy univerzity), jednak proto, že je opřen o výzkum DNA. A tak je konečně jasné, že Slované „skoro jistě“ přišli z pomezí Běloruska a Ukrajiny. Nikoli z Polska, nikoli z Balkánu, konkrétně z jeho charvátských držav, jak se také někdy udává, nýbrž z pravoslavného východu.

Zřejmě naprosto nezajímavé slovenské výročí

Ta dvě výročí od sebe dělí týden: 21. srpna si připomínáme okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, 29. srpna začátek Slovenského národního povstání. A jako každý rok je to stejné. Češi si připomínají okupaci, hodně o ní mluví, je to stále datum formující identitu jednotlivců i státu. Stále živá je ta událost díky tomu, že žijí její pamětníci a vzpomínky starých na ten den se předávají v rodinách z generace na generaci (opakujme si: s německou březnovou okupací z roku 1939 to tak nemáme; to už je dávno zasutá historie...).

V zajetí pravdy filmových dokumentů

V Česku už několik dní rezonuje snímek Velký vlastenecký výlet, který popisuje výpravu filmového štábu a tří nevěřících tomášů z lidu na Ukrajinu za zjištěním, jestli skutečně v Evropě zuří válka. Anebo jestli žádná není, protože obrázky, které nám servírují média, jsou důmyslný a jistě drahý filmový špektákl, jenž má za úkol ověsit nosy celého důvěřivého světa bulíky. Svár o tento film už několik dní sytí sociální sítě, podcasty, intelektuální i veřejnou debatu. Nechci se k této vlně připojovat posouzením filmu – především proto, že jsem ho ještě neviděl.

Začala světová válka na moravském Slovácku?

V úterý a ve středu 15. a 16. září 1908 se na malém moravském zámku sešli ruský a rakousko-uherský ministr zahraničí a tajně spolu jednali o dělení území, na které měly obě jejich země zálusk: o Bosně a Hercegovině. Výsledek tajného setkání, dnes bychom asi řekli summitu, možná vedl k první světové válce. Rozhodně pro ni připravil půdu. Jinými slovy, politika tohoto typu samozřejmě nezačala o třicet let později v Mnichově. Akorát na rozdíl od něj se o buchlovické schůzce běžně neučíme.

Starší články