Lukáš Novosad - publicista

/

Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.

Články autora

Jako v kašpárkově: Havlová oceňuje Havla

Devadesátiny Václava Havla jsou skloňovány v posledních dnech horem dolem a ještě několik dní budou, jelikož na ně dojde až v pondělí pátého října. Možná se někomu takové adorování může už zajídat, může ho považovat za neblahý kult osobnosti, ale já si naopak myslím, že když je koho za co velebit, dělat se to má, nejen dokud si toho člověka osobně pamatujeme. Pořád platí, že Václav Havel se neváhal postavit režimu, který se zdál nezlomný, a dělal to něčím tak zdánlivě nepatrným a nemožným, jako je psané a vyřčené slovo.

J. H. Krchovský: básník, nebo imitátor?

Když bylo před několika dny oznámeno, že letošním držitelem literární Ceny Jaroslava Seiferta – což je v současnosti vedle Státní ceny za literaturu jistě nejvýznamnější ocenění za umělecké psaní, jaké u nás máme – se stal básník J. H. Krchovský, stalo se na zdejší tvůrčí scéně cosi nevídaného: sevřel ji pospolitý souhlas, všeobjímající spokojenost, dokonce nadšení, doprovázené jednak podivením v podobě „Copak on ji ještě neměl?“, jednak úlevným vydechnutím ve stylu „No konečně, vždyť kdo jiný si tuhle cenu zaslouží víc než největší český básník současnosti?“.

Jára Cimrman šedesátiletý, ale nad hrobem

V uplynulém týdnu byly připomínány jedny nevšední kulatiny: šedesát let od narození smyšleného národního hrdiny Járy Cimrmana. Je to letos už poněkolikáté, co si toto jméno připomínáme – doposud to ale bylo pokaždé kvůli někomu z jeho apoštolů. Připomněli jsme si devadesátiny Zdeňka Svěráka, zemřel Jan Hraběta a nedávno oznámil jeden z posledních dávných pamětníků divadelního ansámblu, Petr Brukner, že po aktuální sezoně skončí s hraním. Příští týden nás ještě čekají druhé letošní devadesátiny, tentokrát je oslaví další ze zakladatelů Cimrmanova divadla, Miloň Čepelka.

První knihovna, která je první

Několik měsíců jsme si museli počkat a bylo to napínavé a smutné zároveň – ostatně historik Petr Blažek dokonce posledního srpna vyvěsil na svém facebookovém profilu fotografii Knihovny Václava Havla s fotografií Václava Havla, leč již bez letitého názvu: cedule na zdi byla odmontována, vývěska nad vchodem rovněž. Jako bychom se na tom obraze vrátili do rozbitých osmdesátých let, pro něž byla typická právě bezústěšnost fasád a veřejných prostor. Holt čekat jsme museli dál. Ale nakonec je jasno a víme, že namísto dosavadního názvu se bude podnik nazývat 1. prezidentská knihovna.

Proč je dobře, že se vrátil Ted Lasso

Už v půli premiéry je nová, celkově čtvrtá řada seriálu z produkce Apple TV Ted Lasso – z deseti natočených epizod je odvysíláno pět, takže už lze o novince uceleněji přemýšlet. Před třemi roky, kdy se zdálo, že se seriál v nejlepším rozloučil, jsem tu o něm psal, že je to jenom dobře, protože kouzlo tohoto dílka stojí na ústřední postavě, která kolem sebe cíleně šíří dobro. Byl jsem přesvědčen, že každé další pokračování tento zázrak rozmělňuje, protože ho zevšeobecňuje. Z osvěžení vytváří klišé. Jenže peníze nikdy nespí, jak se říká, a tak vznikla nová sada.

Pohřeb zrůdy jako politická přestřelka

Dvakrát v posledních dnech vstoupilo Srbsko minimálně na evropskou mediální scénu: ve čtvrtek, když v Haagu ve věku čtyřiaosmdesát let zemřel někdejší generál Ratko Mladić, který má na svědomí genocidu ve Srebrenici v červenci 1995 v průběhu války v Bosně a Hercegovině (zemřelo tehdy přes osm tisíc muslimských mužů a chlapců, dodnes nejsou ztotožněna všechna těla). Podruhé v pátek, když srbský minisr spravedlnosti Nenad Vujić uvedl, že jeho země vypraví Mladićovi, tedy mezinárodně uznanému válečnému zločinci, státní pohřeb.

Okupační historky z pomezí

Pokud jde o samotné vzpomínky na okupaci, myslím, že jsem tu ještě nikdy nevyprávěl své tři oblíbené, které jsou spojeny – jak v mém případě jinak – s Lužicí coby hraničním regionem. Už je to tak patnáct let, kdy mi vyprávěl majitel hotelu v městečku Niesky (což je skutečně slovanský název, jenž v němčině zůstal, protože česky je to Nízké a bývalo to kdysi jedno z center emigrantů z Moravy a Slovenska, kteří do Lužice utíkali jako do nejbližší země, kde šlo svobodně vyznávat protestantismus), že o prázdninách roku 1968 věděli naši enderáčtí soudruzi za hranicemi o týdny dřív než my, že to přijde.

Odvaha ostře řezat

Stále ještě neutichá humbuk kolem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a její nové strategie slučovat katedry a ústavy do větších celků, redukovat počty zaměstnanců, a takto šetřit náklady. Prázdninový čas nejprve přinesl pozdvižení kolem záměru rozpustit samostatný ústav translatologie a rozdělit jeho výuku mezi velké filologické obory fakulty, nyní je tu druhá runda kolem nápadu spojit samostatné uměnovědné katedry divadla, filmu, hudby a estetiky do jedné velké. Zatímco nad plány kolem translatologie ještě panovalo mediální zděšení, uměnovědná idea už přináší konstruktivnější postoj ve smyslu: budiž, ale komunikoval někdo s kantory tento nápad?

Proč magie vítězí nad bohy

Filmová Odyssea dál válcuje kina, vyjádřili se k ní snad už všichni, takže už se ohlasy lze probírat a komentovat je. U některých to skutečně má smysl, protože jsou důvtipné a nabízejí provokativní čtení snímku. Například Ivan Adamovič ve své recenzi napsal, že režisér Christopher Nolan nabídl „ponor spíše do mytologie filmu než mytologie člověka“, což je velice svůdné a provokující stanovisko. A religionista a spisovatel Jan Kozák, jako by na Adamoviče navazoval, se zeptal obráceně, a sice jak je možné, že „film naturalizuje jednu ze zásadních struktur Homérova světa (víru), zatímco jiné nadpřirozené prvky (magické) nechává doslovné“?

Co nás učí tragické odchody českých vědců

V týdnu nezvykle bohatém na úmrtí významných lidí u nás i ve světě šokovala leckoho smrt fyzikálního chemika Pavla Jungwirtha. Obrovské (možná překvapivě obrovské) množství spontánních a dobrosrdečných ohlasů doložilo, že i vědec se v této zemi může stát všeobecněji známou osobností, což je dobrá zpráva zejména pro českou vědu, která náležitou reklamu potřebuje jako sůl.

Nejlepší trenéři alou k nároďákům!

Vlastně ten fotbal letos nikdy neskončí, neoddychneme si od něj. Protože sotva se dohrálo mistrovství světa, už začala liga, ale také poutavé přestupové tahanice a námluvy. Včerejšek patřil dvěma trenérským – jedné úspěšné, jedné nakonec neúspěšné. Německá fotbalová federace se dohodla se svou největší aktuální hvězdou Jürgenem Kloppem, v Itálii to nedopadlo s námluvou španělské superstar Pepem Guardiolou. Což je škoda, je nádherné sledovat velkorysost myšlení jinde, zatímco u nás pořád hrajeme onen tradičně skloňovaný okresní přebor, a pokud jde o trenéra nároďáku, tápeme.

Stejně jsme my Češky šikovnej národ

Tento komentář je psán v nadšení a užijí si ho více ti, kteří si ho přečtou před dnešní (tedy sobotní) sedmnáctou hodinou, kdy začíná ženské finále letošního Wimbledonu a ještě netuším, jak dopadne. Protože copak lze psát o něčem jiném? Dva týdny po fotbalovém marasmu, kdy se zdálo, že český sport je před celou planetou odsouzen do arestu nemohoucnosti, lze na mistrovství světa snadno zapomenout a kochat se úspěchy českých tenistek. Protože považte, Wimbledon zažije ryze české ženské finále!

Je řešení mlátit zlobivé žáky?

Novým streamovacím hitem Netflixu je desetidílný korejský seriál ze školního prostředí, česky nazvaný My vás naučíme. Je to v podstatě obdoba tuzemského Ochránce nebo Ratolestí – tedy vyprávění o tom, že školní prostředí může být také nezdravé, zkažené, zdecimované a že je potřeba s tím něco dělat zřízením instituce, která zjedná nápravu. Akorát že na rozdíl od tuzemských, v podstatě poklidných vztahových čajů jsou Korejci ve zvoleném způsobu vyprávění řekněme záměrně značně spektakulární. Zásadní reflexí, kterou si ze zhlédnutého našinec může odnést, je nevěrohodnost. To patrně u náročnějšího publika. T

Češi mistrovství světa historicky neumějí

„Tak nám zabili Ferdinanda,“ sděluje na začátku Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války paní Müllerová Josefu Švejkovi a v její větě je věcná suverenita i zadostučinění – vždyť Češi trpěli pod Habsburkem už dost dlouho, že. „Tak jsme to zase podělali,“ pronesl nejeden našinec po prohře českého fotbalového týmu s Mexikem, která stvrdila, že se z fotbalového mistrovství světa odjíždí po mizerných výsledcích s jediným bodem. Citovaná věta je samozřejmě smyšlená, i když možná ji někdo skutečně pronesl. Ale zaznívaly její variety.

Konečně dobrý Jan Svěrák

Se jménem Jana Svěráka se v tuzemských médiích často a desítky let pojil dodatek zhruba ve znění, že jde o „nejúspěšnějšího českého porevolučního filmového režiséra“. To zjevně bylo dáno úspěchy jeho snímků z první poloviny devadesátých let – chceme-li být vstřícní, roztáhneme úspěšné období až do roku 2007, kdy uvedl svůj poslední hit Vratné lahve. Cokoliv potom byl postupný pád do tuctovosti. Ostatně sám Svěrák říká, že další filmy byly de facto vedlejší, pořízené v trénikovém tempu, aby nevypadl ze cviku a nezapomněl točit.

Když je kapitán nas....

Jistě, hlavní žně vyjádření k prvnímu vystoupení českého týmu na MS proběhly logicky včera. Bezpočet podcastů, článků, statusů se vynořilo, zápas už rozebral kdekdo, takže nemá smysl vracet se přímo k němu. Spíše k okolnostem kolem něj, na ty se totiž včera trošku zapomínalo. Tedy patrně, protože všechny ohlasy usledovat nešlo. Vlastně se projevilo, jak se za čtyři roky od minulého turnaje, ba co dím, za dva roky od posledního Eura, proměnil mediální svět. Kolik jen u nás přibylo podcastů a kolik ubylo psaných tribun. Média se za tu dobu definitivně proměnila ve vizuální.

Tak jsme na tom mistrovství, nebo nejsme?

Za týden už poběží fotbalové mistrovství světa neboli mundial, jak se turnaji říká jednoslovně oblíbenou přejímkou i ze španělštiny. Po dvaceti letech se klání účastní i česká reprezentace. Měl by to být – při vší úctě k únorové zimní olympiádě a při vší radosti, kterou přinesla – letošní největší sportovní svátek. Koneckonců dobrou reklamu na něj udělaly dva infarktové ubojované zápasy v baráži, ve kterých se vítězství urvalo oblíbenou zdejší loterií na penalty. Následovaly už dokonce i dva přáteláky: první ještě doma v Praze s Kosovem a druhý včera už v Americe s Guatemalou.

Dobrý herec Hraběta

V neděli ještě stál před diváky a bavil je jako popletený Děd Vševěd ve hře Dlouhý, Široký a Krátkozraký, o čtyři dny později už nebyl. To je smrt, jakou by si patrně přál každý herec: hrát do posledního dechu, odejít bez pauzy a po posledním aplausu zmizet znenadání, jen tak, jako by člověk ani nebyl, jako by se nám o něm zdálo prostřednictvím postav, které ztvárnil. Ve čtvrtek zemřel Jan Hraběta – tudíž je jasné, že napříště si za jakéhokoli lijavce jelita budou muset dávat sraz už bez něj.

Kdyby Posselt vypadal jako Beckenbauer

Začal festival Meeting Brno, přijeli sudetští Němci a... nestalo se zatím nic. Zdálo by se, že to po všech textech, které vznikly – v případě našeho Echa například v podání kolegů Peňáse a Weisse či mém –, je slabá pointa. Ale není, na startu to dopadlo dobře. Třebaže jsem jako zvědavý člověk chtěl do Brna jet, ze zdravotních důvodů jsem se tam nakonec vydat nemohl, a dění na místě tak musel vnímat z popisů jiných, z jejich fotek a videí. Ale zdálo se, že to je jako každý počátek víkendu v centru našeho druhého největšího města.

Už třicet let s Koljou

Včera uplynulo třicet let ode dne, kdy měl v kinech premiéru film Kolja – poslední český hraný film, který získal amerického Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Z hlediska měření kvality uměleckého díla je udělení jakýchkoli cen, dokonce i sošek nahatých zlatých mužů bez určeného pohlaví, kritérium sice pochybné, ale ze záhadných důvodů se na něj dá. Patrně proto, že našinec rád uspěje ve velkém světě. Vlastně je letošek výroční rok mnohých českých oscarových ambicí. Před šedesáti lety totiž získal snímek Obchod na korze vůbec prvního Oscara pro náš film a v kinech v témže roce běžely Lásky jedné plavovlásky, nominované na tutéž cenu o rok později.

Český a německý vzkaz Karla IV.

Dneska je to na den přesně 680 let, co papež Klement VI. povolil tehdejšímu moravskému markraběti Karlovi, aby v Praze vybudoval klášter slovanské liturgie. Dnes je znám jako klášter Na Slovanech nebo jako Emauzy. Zároveň se blíží Sudetoněmecký sjezd v Brně, takže se výročí konce války hodí do krámu i zjitřelé diskusi rozdmýchávající jaksi uměle něco, co už spalo: otázku, kdo s koho, kdo za co může a kdo je větší viník a má se víc omlouvat. Ale zpět do 14. století a k tomu, proč je tehdejší krok důležitý pro dnešek.

Je to tak, i Němci se bojí Čechů

Zásadním a de facto primárním úkolem naší doby, pokud jde o českou otázku, je vymezit se vůči Rusku. Ať se to někomu líbí, nebo nelíbí, tato hra se hraje intenzivně už léta a má svoje zjevné vrcholy. K paradoxům tohoto sporu česko-ruského ovšem patří, že se pomalu rozbíhá také zdánlivě navždy vyřešený spor česko-německý. Důkaz je zjevný: za tři týdny v Brně proběhne Sudetoněmecký sjezd a v českém prostoru to rozdmýchává protiněmecké vášně, jaké celá jedna generace nepamatuje.

Pornoskandál ve škole jako neudálost

Je to dokonalý příklad neudálosti, která jako ideální bulvár zaujala půl Evropy. Před více než měsícem se stalo na základní škole v lužické obci Slepo (německy Schleife), že tam v hodině bez přítomnosti kantora ukazovaly žákům druhého stupně dvě divadelnice v rámci svého projektu pornografické fotografie. Plus rozdávaly letáky zpochybňující stranu AfD. Alespoň takto byla věc traktována, když se příběhu po víc než měsíci zmíněná strana ujala na základě článku v lokálních novinách a začala jej rozmazávat jako skandální příklad fungování saského školství a německých nevládních organizací.

Zemřel hodný a statečný člověk

Smrt herce Jana Potměšila není překvapení, nemocný byl dlouhou dobu. Zemřel ovšem dobře: ve spánku, obklopen rodinou – kdo by si takový odchod nepřál. Zároveň je jeho odchod symbolický. Měli jsme v posledních desetiletích jenom dvě výrazné herecké tváře na vozíku, jeho a Jana Kašpara. Nemá smysl srovnávat projev obou, Potměšil byl zajisté vynikající herec, zatímco Kašpar byl výborný amatér. Má ale smysl připomínat sílu obou mužů a jejich schopnost jasně se vymezit normalizačnímu režimu. A má také smysl připomenout gesta jejich divadelních přátel (...).

Bájná hokejová stovka

O víkendu může dojít k milníku v dějinách tuzemského zámořského hokeje – dva čeští hráči, konkrétně David Pastrňák a Martin Nečas, mohou dosáhnout stovky kanadských bodů v jedné sezoně. To se ještě nikdy nestalo. Aby tuto metu překonal jeden hráč, bylo zvykem jenom za Jaromíra Jágra (pětkrát) a právě Davida Pastrňáka (doposud třikrát), o bod nebo o dva to bohužel „nezvládli“ Petr Nedvěd a Milan Hejduk (mimochodem, přesně o totéž bodové rozpětí zaostávají za stovkou zatím oba zmínění borci letošních tabulek). Pokud by se to tedy povedlo,

Nechali jsme si ukrást Velikonoce?

Velikonoce by měly být nejdůležitější svátek v roce – podstatnější než Vánoce. Přesto se v tuzemsku nelze zbavit dojmu, že jejich význam rychle mizí. Drží se snad na venkově, zejména moravském, ve velkých městech ale jako by sublimovaly do éteru. Přitom už jen v Polsku takový pocit nemáte šanci získat, jelikož tamní města jsou nazdobená, drží se tradice, lidé jsou rozněžnělí a usebraní. Zato u nás si v obchodech (pohříchu otevřených) ani dejme tomu na pumpách – na rozdíl od adventu – lidé k svátku ani nepopřejí. Ten má přitom oslavovat naději řádného života, ale jako by se u nás na mnoha místech stal beznadějným.

Co (staro)nového nás učí Zdeněk Svěrák

Devadesáté narozeniny dnes slaví Zdeněk Svěrák – jeden z těch našinců, k jejichž jménu není potřeba dodávat vůbec nic. Ostatně veškeré bilanční články byly napsány již před deseti lety a dnes už se lze jen opakovat, jelikož od oslavencových minulých kulatin nepřibylo v jeho díle mnoho nových položek. Nenapsal žádný nový scénář a účinkoval v pouhých dvou filmech svého syna, které vznikly na motivy jeho povídek – těm se vlastně Svěrák věnuje v poslední době době nejvíc. Samozřejmě vedle účinkování ve svém divadle. Úbytek tvůrčích sil mu vyčítat nelze, odhodlání žít zvesela a užitečně mu lze jenom závidět.

Předběhl svůj stín, dělil nulou, teď přešel do režimu nekonečno

Zemřel Chuck Norris a je to jeden z nejvýjimečnějších skonů na planetě. Ne snad pro důvod nebožítkova úmrtí, ale pro reakci, která jej následovala. Totiž kvůli záplavě vtipů na sociálních sítích, reflektujících hercovu nesmrtelnost, nezničitelnost, jeho supermanství. Vlastní osud sportovce, bojovníka a filmaře za tímto nánosem mizí, protože se v posledních dvaceti letech stal jenom maskou vtipů na svůj účet. Prvním žertem je vlastně už to, že celá série krátkých, absurdních a zpravidla velmi suchých hlášek nesla titulek „fakta o Chucku Norrisovi“, tudíž evokovala, že je to všechno pravda.

Dvacet let od smrti Slobodana Miloševiće

Ve středu 11. března uplynulo přesně dvacet let od úmrtí někdejšího jugoslávského a srbského prezidenta Slobodana Miloševiće, který skonal v cele v Haagu v průběhu soudního procesu, který s ním vedl mezinárodní soudní tribunál. Zemřel na infarkt myokardu. Jeho uvěznění a proces s ním se tehdy leckomu jistě jevily jako nejvyšší spravedlnost, jako potvrzení cesty, kterou mezinárodní právo a světový řád nastoupily: padni, komu padni – včetně šéfů států a národních lídrů. Ostatně šéf bosenskosrbských Srbů Radovan Karadžić nakonec odsouzen skutečně byl.

Adieu, Levné knihy

Tak nám zřejmě krachují Levné knihy. Šuškalo se o tom nějakou dobu, přesto tomu vlastně málokdo věřil, takže šlo včera přinejmenším v literárních kruzích o překvapivou a hojně komentovanou zprávu. On to taky bezesporu je konec jedné éry. Začala v polovině devadesátých let a kulminovala patrně v letech nultých, kdy byla razantní a nešlo se jí vyhnout. A tak dnešní čtyřicátníci vzpomínají třeba na to, jak šlo v těchto obchodech za pár kaček pořídit knížky, které dnes stojí v antikvariátech tisíce. Jiní zase vzpomenou na knihy Václava Klause polepené slavnou cenovkou 0 Kč. To všechno v tomto kšeftě bylo možné.

Starší články