Lukáš Novosad - Publicista

/

Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.

Články autora

Proč holky čtou a proč kluci ne

V jedné scénce populárního komického kvartetu Tři tygři upozorňuje Albert Čuba své spoluhráče a publikum, že při pečlivém sledování olympijských her si nelze nepovšimnout překvapivé korelace mezi zdánlivě uzavřenou historií a spořádanou současností: totiž že v běžeckých disciplínách vyhrávají černoši, zatímco v těch střeleckých běloši. Je to sice vtip, ale taky přesný postřeh: jako bychom nebyli schopni překonávat v sobě zavedené společenské vzorce, jenom jsme je uplatňovali v jiných rámcích než kdysi.

Bartoška, Heřmánek… a jejich divadelní story

Zase jednou dostalo divadlo na pamětnou a nespravedlivě zůstalo stranou pozornosti, i když by jednoznačně mělo být v jejím centru. Aby mi bylo rozuměno: stejně jako vloni po úmrtí Karla Heřmánka se i po skonu Jiřího Bartošky vyrojily nekrology rozebírající výjimečnou kariéru obou herců a zdůrazňující jejich filmovou a televizní tvorbu a podnikatelské úspěchy. Když už došlo na připomenutí divadelního působení, zpravidla byla připomenuta tři až čtyři působiště obou tvůrců.

Pomněme i jiná květnová výročí

Jsou za námi první květnové dny, neúprosně se blíží osmdesáté výročí konce druhé světové války a atmosféra je zjančená. Může za to několik faktorů: jednak jsou to kulatiny, ale to je nejméně podstatné. Jednak je to výročí doslova živé, jelikož ještě pořád jsou mezi námi pamětníci tehdejšího jara – dokonce i takoví, kteří si ho dobře pamatují, protože jim bylo třeba deset. A jednak, a to je hlavní důvod, proč se jančí, je výročí využíváno a zneužíváno v aktuálních politických bojích, protože druhá světová válka je pořád vztažný bod dějin pro západní Evropu, pro Rusko, vlastně i Ameriku.

Zažili jsme další velký pohřeb

Ta fotografie hned včera obletěla, jak se tak říká, dík médiím a sociálním sítím, celý svět: americký prezident Donald Trump a ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj sedí spolu v bazilice sv. Petra pod její kupolí, sedí na obyčejných židlích, sedí sami, nikdo je neruší, a cosi si povídají. Děje se to nedaleko rakve zemřelého a vbrzku pochovávaného papeže Františka – který úředně působil v Evropě, ale pocházel z Ameriky, třebaže té Jižní. Tolik symboliky v jedné chvíli. Obraz naděje, víry v zázraky a ve schopnost lidí spolu mluvit. Po týdnech následujících minulé setkání obou politiků v Bílém domě.

Pomlázka je nástroj k vyjádření lásky

Na Dačicku býval pozoruhodný velikonoční zvyk, jinde myslím nevídaný: ráno na Velký pátek se ženy svlékly donaha, popadly doma srp a takto vyrazily na louku či k poli dotknout se země, aby v novém roce dobře nesla a dala dost jídla. Jinými slovy, žena neboli stvoření plodu a nového života požádala zemi čili dárkyni krmě, aby přijala semeno a porodila také. Stejně jako spousta jiných obyčejů vymizel dávno i tento. Muži v něm, alespoň co je mi známo, nehráli žádnou roli, hanbatého běhu a srpového dotýkání země se neúčastnili (i když nepochybuji, že čumilů, aťsi schovaných někde v houští, se našlo dosti).

Seriál Urgent: dechberoucí dílo o životě, anebo neživotná umělotina?

Muž prochází parkem, má v uších sluchátka s oblíbenou muzikou, vejde do nemocnice, prochází čekárnou urgentního příjmu, vstupuje do ordinace, vyndává si sluchátka z uší a okamžitě se zapojuje do prvního lékařského případu, který kolem něj sotva prosviští. Vedoucí jedné z pittsburských traumatologií v následujících patnácti hodinách spolu se svými kolegy zachrání více než stovku životů, ale několik jich bohužel také ztratí (včetně dětských). Mezitím stíhá řešit rovněž psychické potíže pacientů a nelady mezi svými kolegy.

Ovečkin a jeho rekord

Sport je v našem listě popelka, přesto některé události nesmíme přehlédnout ani my – třeba když se takzvaně píše historie, protože se láme zdánlivě nepřekonatelný střelecký rekord v zásadním českém, kanadském a ruském odvětví, totiž v ledním hokeji. Nuže vězte, i když o tom už beztak nejspíš víte odjinud: Alexandr Ovečkin, kapitán celku NHL Washington Capitals, našeho času v noci z pátku na sobotu vyrovnal rekord Wayna Gretzkého, který se desítky let zdál nedosažitelný. Ba co víc, nejenže ho vyrovnal, ale odmítl ho překonat, když v závěru zápasu nenastoupil do power play, jelikož nechtěl skórovat do prázdné brány.

Vzdělávání podle Ledeckých jsme jako společnost nezvládli

Minulý týden patřil rodině Ledeckých, alespoň částečně. Ester vyhrála mistrovství světa ve snowboardingu v paralelním slalomu (na čemž by zrovna v jejím případě nebylo nic zvláštního, kdyby si o nějakou dobu dřív nevyjela bronz na mistrovství světa lyžařském a kdyby celou sezonu neupřednostňovala lyže – a pak prostě nepřišla a nevyfoukla zlato kolegyním, které na prkně dřou konsekventně celý rok).

Velký slovenský herec jemného jména

V devadesáti letech zemřel Štefan Kvietik, velký slovenský herec – velký vzrůstem a velký ovšem i významem. Nejsem si jist, zda ještě pro mou generaci lidí středního věku jde o všeobecně známé jméno, bohužel. Ale pro generaci mých rodičů, která ještě s nostalgií vzpomíná na slovenské televizní pondělky, to jistě zásadní jméno bylo. Na druhou stranu, důležitý i pro mě byl Kvietikův výkon ve filmu Tisícročná včela. Ve vzpomínkách trčí mi právě jeho výkon, nezpochybnitelný, nepřehlédnutelný.

Nejlepší pošťácký seriál všech dob

Od února naleznete v internetovém vysílání České televize britský seriál nazvaný Pan Bates versus Britská pošta. Tato pořád ještě novinka, která v Británii byla odvysílána teprve vloni, zpracovává reálný příběh čtvrt století dlouhého soudního souboje paličatého pošťáka z malého velšského města s jedním z největších britských úřadů, který přivedl krytím vlastního průšvihu do maléru tisíce lidí. Od února naleznete v internetovém vysílání České televize britský seriál nazvaný Pan Bates versus Britská pošta. Tato pořád ještě novinka, která v Británii byla odvysílána teprve vloni, zpracovává reálný příběh.

Muž osudu z antické tragédie Josef Zíma

Minulý týden jsme se dozvěděli o smrti Gena Hackmana, tento týden zemřel Josef Zíma. Psát druhý týden po sobě nekrolog za zemřelého herce devadesátníka znamená naléhavě si v současné turbulentní politické době připomenout, že dvacáté století a jeho dobré i špatné dědictví definitivně a skutečně bez náhrady mizí v historii a že dál je to jen na nás. Zrovna na Zímovi a jeho osudu je dost znát, jak daleko některé dobové zákruty jsou a jak už jim je bez dějepravců a pamětníků těžko rozumět.

Génius přirozenosti Gene Hackman

V pětadevadesáti letech zemřel herec a spisovatel Gene Hackman. V jeho smrti je vlastně obsaženo jeho vypravěčské povolání, jelikož je v ní přítomen přitažlivý příběh s tajemstvím: byl nalezen doma, přičemž mrtva byla i jeho o generaci mladší manželka a jeden ze tří psů. Doposud není jasné, co bylo příčinou této trojí smrti, na to si prý veřejnost bude muset počkat týdny, než budou výsledky pitvy. Jisté je, že mrtví byli mrtví dny, možná týdny před nálezem. Zároveň se v něčem popsané neštěstí podobá skonu hercovy matky, která uhořela ve svém domě po požáru, jejž sama založila.

James Bond (1962–2025) R. I. P.

Na dobrém umění je nejkrásnější jeho neustálá schopnost stávat se aktuálním komentářem společenského dění. Nyní se to týká případu agenta 007 s povolením zabíjet, Jamese Bonda. Když před čtyřmi lety vstoupila do kin prozatím poslední bondovka, nazvaná Není čas zemřít, mnohé diváky pohoršila svým závěrem. Pochopili ho jako definitivní rozloučení s postavou. Tedy tak, že už nebude žádný další film. Přitom šlo o jinou rozlučku: loučil se prozatím poslední představitel role Daniel Craig.

Studna je vyprávění naděje, že mladí mají šanci

Tvůrci seriálu Studna neskrývali již před jeho lednovým uvedením svou víru, že půjde o šlágr. Na rozdíl od jiných uměleckých děl disponovalo toto totiž několika přísadami, které vyjadřované tvůrčí sebevědomí položily na pochopitelné podloží. Především je celý příběh známý a ve své trýznivosti i po skoro šedesáti letech přitažlivý – vlastně vzbuzuje až bulvární zvědavost, co vše se za ním skrývá. A na to samozřejmě autoři novinky vsadili.

Odsun z Gazy jako odsun ze Sudet?

O přitažlivosti Donalda Trumpa svědčí už to, že ať řekne cokoli, je kolem toho haló, seriózně se to rozebírá, a dokonce se to stává reálnou politickou agendou. Jako nyní idea na odsun neboli „dobrovolné vystěhování“ Gazanů pryč ze země, o němž se povídá, že ho americký prezident vyřkl jako okamžitý nápad. Načež ho ministři jeho vlády okamžitě vzali za svůj, stejně tak izraelský premiér a jeho ministři – ten pověřený obranou už chystá plán, jak „opatření“ provést. Přesidlování milionů lidí kvůli etnickému, náboženskému či ekonomickému řešení sporů se zdálo být taktikou, již moderní politika překonala.

Norský seriál Exit je husté vyprávění o nudě

Česká televize v posledních zhruba dvou letech konečně začala vnímat své internetové vysílání jako plnohodnotný prostor, který nemá jen překlápět novinky z lineárního vysílání, ale má nabízet i řekněme prémiový obsah. Zatím jsou to především různé české a evropské seriály – a díky za to, protože takto soustavně podobný tovar jiné médium u nás nenabízí. Mohli jsme tak vloni na podzim sledovat například český seriál Vlastně se nic nestalo nebo ještě dříve osvěžující a vtipný belgicko-francouzsko-německý seriál Parlament.

Obdivuhodné odhodlání v Srbsku

V Srbsku už tři měsíce probíhají protivládní demonstrace, které postupně sílí. Vyvolala je nehoda na zrekonstruovaném hlavním nádraží ve druhém největším městě v zemi, tedy v Novém Sadu, kde spadla střecha a zabila patnáct lidí. Od té doby demonstranti, původně zejména studenti, požadují vyšetření události, zveřejnění dokumentace k rekonstrukci a zjištění, kdo za její zpackané provedení může. Moc se k tomu ovšem nemá, a tak zároveň jsou demonstrace a chystaná generální stávka dokladem, že jedné generaci Srbů už došla trpělivost s tím, že v zemi fakticky neexistují svobodné volby

Život, nebo peníze?

Streamovací platforma Netflix uvedla druhou řadu jihokorejského seriálu Hra na oliheň. Ten se před čtyřmi lety stal překvapivým celosvětovým šlágrem a dodnes je nejsledovanějším seriálem světa – má přes čtvrt miliardy zhlédnutí. Jelikož to byl hit nepravděpodobný a stal se jím jenom díky divácké šuškandě, vlastně natruc producentovi (Netflix do reklamy na první řadu necpal žádné peníze, šlo o lokální produkt bez velkých světových hereckých hvězd), s pokračováním se nepočítalo – v Jižní Koreji ostatně další řady seriálů nejsou běžná tvůrčí strategie.

Česko je na tom nejlépe za desítky let

Ten titulek může šokovat, protože v poslední době se dokola skloňuje ve všech médiích včetně našeho, co všecko u nás nefunguje. Je tu bytová krize, energetická krize, ekonomická krize, chybějí doktoři, řemeslníci, hrozí válka. Země přešlapuje na místě, nikam se nehýbe, politici se soustředí na voličsky silnou generaci penzistů, nanejvýš těch ve středním věku, zato pro mládež se nedělá nic. A je to skutečně tak: jsme v krizi. Jenže i když to zní jednoduše, krize je naděje. Protože tato krize trvá dlouho, však si vzpomeňte, co se psalo a tvrdilo už před patnácti lety: od vstupu do Evropské unie jako bychom ztratili cíl cesty.

Nejzbytečnější dálnice v republice

Jedu ze slováckých Babic do Bzence a Hodonína, jsem na nové dálnici, otevřené teprve před Vánoci, skoro sám, a tak jedu fofrem, užívám si volné cesty. Po cestě po přetížené D1 se uvolňuji, sleduji postupný úbytek vozů: za Kroměříží, od sjezdu na Zlín, už nepotkávám skoro žádné auto. Jsem tu sám a čtyři pruhy. Ale není to zbytečně mnoho? Proč stavíme tak velké silnice do míst, kde se kloudně nevyužijí? Proč se neinspirovat třeba v Sasku?

Slovenská hymna v zajetí krojovaného kýče

Těžko říct, jestli se stalo od Silvestra 1992, kdy naposledy běžela v televizi a v rozhlase československá hymna, aby Češi projevili zvýšený zájem o slovenskou hymnu a všímali se třeba jejích slov. Až letos, když byla na Nový rok odvysílána slovenská hymna v nové instrumentaci skladatele Oskara Rózsy. Výsledku se totiž kdekdo posmívá, protože mu není rozumět (skutečně zejména druhé sloce není – takže se Češi o slovenské hymně zase dozvěděli kulové), mnohým se nelíbí a na adresu Slováků si škodolibě ulevují. Podstatnou roli v tomto hromadném odmítnutí hraje zvyk: hymna je symbol, což znamená, že přesahuje nároky prosté písně.

Nezapamatovatelné výročí Václava Havla

Dnes je to přesně třicet pět let – jenže kdo by si takové podivné půlkulaté výročí pamatoval, že. Čili si připomeňme, že právě dnes před pětatřiceti lety byl československým prezidentem zvolen Václav Havel. Byla to situace absurdní jako celý Havlův život i dílo: fofrem tři dny před koncem roku, aby nový prezident stihl novoroční projev, a mohl tak při něm vystřídat zdánlivě nesmrtelného Gustáva Husáka, byl vrchním představitelem státu zvolen komunistickým parlamentem jeho nohsledy donedávna pronásledovaný a kriminalizovaný opozičník.

Naděje Vánoc zalitých krví

Poslední týden nesl mimo jiné vědomí, že se blíží první výročí hromadné vraždy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Starost o to, aby mediálně nešlo o ždímačku tupého kýče, nýbrž aby v sobě všichni našli smysl pro pietu, a zároveň zvědavost, jak smutné výročí připomene sama škola, byly vystřídány zprávami jiného kalibru. Přišly rychle za sebou: Šestnáctého prosince ve městě Madison v americkém Wisconsinu mladík zastřelil učitele, spolužáky, další zranil. Dvacátého prosince dopoledne v chorvatském hlavním městě Záhřeb někdejší žák tamní školy pobodal učitelku a děti, jednu holčičku zabil.

Tajemství adventních trhů v cizině

Je třetí adventní neděle, atmosféra těšení skoro vrcholí, protože Vánoce už už klepou na dveře. A vrcholí taky návštěvnost adventních trhů. „V prosinci se všichni zbláznili. Přes týden autobusy kompletně stojí, ale o víkendech nemáme volný ani jeden, protože všichni spěchají někam na adventní trh,“ řekl mi jeden provozovatel autobusové dopravy v Praze.

Zapomenuté povídky

Český čtenář knih Terryho Pratchetta (1948–2015) zpozorní nad jeho knižní novinkou, sbírkou dvaceti povídek Jedním tahem pera, sotva si všimne jména nakladatele. Je to za třicet let totiž autorův kloudně první prozaický titul, který u nás nevyšel pod hlavičkou nakladatelství Talpress. O tuzemské vydání nově nalezených dávných Pratchettových miniatur, jež uveřejňoval v sedmdesátých letech pod pseudonymy na pokračování v novinách, byl mezi nakladateli velký zájem, vítězná Kniha Zlín zaplatila za práva údajně desítky tisíc liber (sumu prodejem spíš nevratnou).

Mé nevydařené rande se Zuzanou Navarovou

Včera uplynulo dvacet let od úmrtí hudebnice Zuzany Navarové. Sedím na Malé Straně v Lužickém semináři, všude kolem adventní atmosféra, ostatně za okny zrovna procházejí na štaflích vysocí bílí andělé, usmívají se na kolemjdoucí turisty, ti jim úsměvy opětují, prostorem se šíří dobrá, klidná, sváteční nálada – a je v tom okamžiku cosi klidného a neuchopitelného, přesně jako v písních Zuzany Navarové. Jako by si tu chvíli objednala, jako by čekala, až zasednu k počítači, abych se vypsal ze vzpomínky, kterou na ni mám… Jednou jsem se s ní totiž viděl, třebaže chviličku.

Peklo české základky: prastaré seznamy povinné četby

Dostanou-li se člověku, nadto odborníkovi v oboru, nedejbože do rukou seznamy povinné či doporučené četby pro žáky základních škol, je to nezřídka prostředek, jak si vyzkoušet míru vlastního údivu, jak začít pochybovat o příčetnosti tuzemského vzdělávacího systému či jak otestovat, kde leží hranice, za níž už nelze tolerovat učitelské manýry a je naopak potřeba se s nimi veřejně začít přít. Pro zachování svého duševního zdraví by tedy zjevně bylo vhodnější, kdyby bylo možné se takovým seznamům vyhnout.

Když se remake (ne)podaří

V kinech se hraje animovaná Pyšná princezna, dokonce v 3D provedení. Úspěch filmu těžko predikovat, sází na nostalgii rodičů, kteří snad znají hranou verzi z padesátých let (ostatně trailer novinky byl pečlivě poskládán snad jen ze záběrů kopírujících původní film). A sází možná na předpoklad, že černobílý film malého diváka nezaujme, jelikož jako médium ho už nezná. Zároveň mu film starý skoro tři čtvrtě století může připadat pomalý a znalejším zatížený dobovými reáliemi. Stará filmová pohádka se zkrátka může jevit málo srozumitelná.

StarDance z darů naší vlasti

Běží šestý taneční večer letošní řady StarDance, tanečnice a pětinásobná mistryně světa v kickboxu Martina Ptáčková spolu se svým tanečním partnerem Dominikem Vodičkou sedí na gauči ve zkušebně České televize na Kavčích horách a oba nadšeně líčí, jaké už bojovnice udělala v soutěži pokroky: prý už docela svede hrát v obličeji, ještě k tomu přidat nohy, což by v relaci mohlo přijít vhod.

Listopad: jak to bylo mimo Prahu

Uplynulo třicet pět let od sametové revoluce a dnes stejně jako v mnoha předešlých letech se ukazuje, že je to jediný státotvorný a občanský svátek v průběhu českého roku, který společnost přijala plně za svůj. O jehož konsekvencích a významu nepřemýšlí, nýbrž který radostně a účastně prožívá. To samozřejmě znamená, že k oslavám patří také nějaká dávka kýče, jemuž se oslavenci neváhají oddat. I to je v pořádku. Ale jako by se celé oslavování zužovalo jenom na Prahu a Národní třídu – jako by to byl svátek enormně pragocentrický. Asi logicky, protože v Praze všecko začalo. A jako by to byl svátek především jedné generace, té nyní prostřední, tehdy studentské.

Starší články