Lukáš Novosad - Publicista

/

Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.

Články autora

České století na srbský způsob

Ten nepoměr je zřejmý: když se na televizní obrazovce objeví podstatná dramatická tvorba, v médiích se k tomu mlčí, zatímco zjevným blbinám se věnuje nadměrně pozornosti. Buďme konkrétní, sotva byl v září odvysílán první díl série Pozadí událostí, strhla se kolem ní recenzní a ohlasová mela, aniž většina komentujících viděla celekNu a minulý týden se začal vysílat seriál Rodina pojednávající o posledních třech dnech někdejšího srbského prezidenta Slobodana Miloševiče před jeho zatčením – a je ticho.

Oči, které hrály

Pestře krojovaná chasa se vydává napříč vesnicí, doprovází svého stárka za jeho stárkou – a tradiční slovácké hody ve Vracově s právem spějí ke svému vrcholu. Divadelnímu, filmovému, televiznímu a rozhlasovému herci Josefu Somrovi bylo 88 let – a Vracovští, sotva se zpráva o úmrtí věhlasného rodáka roznesla po médiích, na něj nezapomněli a i v průběhu slavností jej jaksepatří uctili. Zemřít v den, kdy je až na výjimky celá obec pohromadě a kdy lze zavzpomínat pospolně, je privilegium.

Pět let, prý průlomový seriál České televize

Česká televize v posledních měsících konečně začala reflektovat skutečnost, že existuje také internetové televizní vysílání a že jde o tak dynamické prostředí, že se vyplatí do něj investovat a pořizovat pro něj původní program. Veřejnoprávní iVysílání sice zatím nemůže konkurovat ani digitálnímu obsahu Novy s Primou (natož nadnárodním streamovacícm platformám), ale aspoň už přišlo s několika seriály zahraničními, povětšinou patřičně dobově vyhrocených témat, ale kvalitního ztvárnění, které u nás jinde nebyly a nejsou k vidění, a v posledku dokonce přihazuje také původní českou tvorbu.

Titul erbenovského ražení

Spojení „devět křížů“ je známé snad každému, kdo někdy projížděl naši nejrušnější dálnici D1 a za Velkou Bíteší (nebo před ní, pokud jel ve směru od Brna) na jejím 166. kilometru míjel největší tamní motorest, pojmenovaný právě podle počtu krucifixů stojících nedaleko. O dva kilometry dál (či blíž) je dálniční sjezd, jenž byl otevřen zkraje listopadu 1973 a jenž mimo jiné vede k nedaleké obci Lesní Hluboké (kam se údajně po porážce stavovského povstání v roce 1621 uchýlil v počátcích své pouti Evropou Jan Amos Komenský).

Práce očí aneb Řešení diverzity v českém filmu

Vstupuje-li do kin takřka vzápětí po utichnutí debaty o (ne)zakazování dalšího knižního vydávání a televizního uvádění Vinnetoua – která kromě jiného přinesla ujištění známých firem, že původním obyvatelům Ameriky je nadále neudržitelné říkat tak, jak jsme v tuzemsku po desítky let zvyklí – český snímek nazvaný Indián, působí to, třebaže jde o rozvernou časovou shodu, jako přímá provokace, vydařený vtip, ale i jako výzva účastníkům dosavadní rozpravy dát si druhé kolo, v němž buď vystoupí s něčím novým, nebo se ještě víc utvrdí v přesvědčeních, jež zastávali dosud.

Požírat sám sebe aneb proč ANO neumí Senát

„Ono to vypadá, že jediným kandidátem ve druhém kole do Senátu byl Andrej Babiš. Oni vlastně bez Babiše nejsou schopni vůbec nic komentovat. Takže já jsem nekandidoval,“ pronesl dvakrát sám sebou jmenovaný předseda hnutí ANO ve svém komentáři k výsledkům uvedených voleb a na konto projevů představitelů vítězné vládní koalice. Byl to jeho typický projev – tedy jeden z takových, nad nimiž kdekterý jazykář, učitel, redaktor či člověk byť s minimálním citem pro češtinu a její zákruty září štěstím.

Psali bychom i na pustém ostrově

V uplynulém týdnu Asociace spisovatelů organizovala druhý porevoluční spisovatelský – a mediálně jej opět bylo vidět. Tentokrát setkání řešilo témata literatury v době války, návratu domněle skončených dějin, literatury a feminismu a samozřejmě postavení spisovatele v současné společnosti. Proč vlastně psát, proč překládat? Může setkání spisovatelů konkrétně přispět k reflexi překotného dění uplynulých měsíců? Na takové otázky jsme hledali odpovědi s básnířkou Alžbětou Stančákovou, básníkem a překladatelem Pavlem Novotným a překladatelem a prozaikem Alexejem Sevrukem.

O jednom až třech loučeních

Někdy je potřeba sebekriticky a veřejně si připustit, že něco neděláme dobře. Je namístě konstatovat to třeba dnes, v první den po volbách, ale také v měsíci loučení tří velikánů světového sportu, o nichž jsme v Echu dosud nereferovali – a rezignace na sport zcela ve prospěch politiky, ekonomiky, kultury a umění a další přidružené výroby není nikdy dobře. Nuže řekněme si to zřetelně: zkraje měsíce ukončila aktivní sportovní kariéru tenistka Serena Williamsová, před čtrnácti dny se k ní přidala oštěpařka Barbora Špotáková, no a v pátek se posledním zápasem na turnaji Laver Cup v Londýně rozloučil s diváky tenista Roger Federer.

Proč být vstřícný k remakům

V záplavě nepřetržitých krátkodechých zpráv z ukrajinské bojové linie, z britské královské rodiny, z dění za zdmi moskevského Kremlu, z nitra protivládních demonstrací či z informací o setrvale vzrůstajících cenách energetických a plynových účtů je snad akorát tak čas věnovat se konečně taky něčemu jinému, něčemu skutečně důležitému, co zůstane po nás pro mnoho příštích generací: „remaku“ slavného snímku Jestli se rozzlobíme, budeme zlí – tedy nové verzi jedné z nejpovedenějších a zároveň nejoblíbenějších komedií italského hereckého dua amerických pseudonymů Bud Spencer a Terence Hill.

Sláva příběhu

Kdykoli producent, scenárista a režisér snímku Jan Žižka Petr Jákl v propagačních rozhovorech vypráví, že mu herec Michael Caine, největší hvězda jmenovaného filmu, kdysi volal, aby potvrdil, že nabídku hrát v českém špektáklu ze středověku bere, protože má před sebou dobrý scénář, lze si samozřejmě pomyslet, že jde jen o nutnou reklamu nebo hodnocení sice upřímné, ale nijak relevantní.

Potíže se jmény (se netýkají pouze panovníků a češtiny)

Ptají-li se v rozhovorech novináři takzvaných hitmakerů, zda předem o některé své písni věděli, že půjde o šlágr, či zda to aspoň tušili, dostane se jim od dotazovaného zpravidla udiveného výrazu a odpovědi, že zajisté nikdo předem netuší, co se chytne a co ne. Stejně se to má s tématy hovorů – kdo by ještě před dvěma třemi dny hádal, jaký zájem a rozruch vzbudí jméno nového britského krále, jenž se doposud coby princ více než sedm desítek let vyskytoval v češtině po anglicku jako Charles, zatímco jako král je najednou Karel?

Bonsaj mi připadala krásná

Přebal knížky Zimní recepty, kolektiv autorů je opásán přezkou „Nobelova cena za literaturu 2020“, aby čtenář nepochyboval o předložené jakosti. Ostatně české vydání prozatím poslední, celkově dosud třinácté sbírky americké básnířky a esejistky Louise Glückové (1943) přišlo záhy po jejím uvedení – v New Yorku vyšla loni. Tak rychlý servis je dán tím, že na autorku, ač držitelku snad všech podstatných zaoceánských literárních medailí, začali být tuzemští čtenáři dostatečněji zvědaví teprve po zisku té nejcennější evropské.

Jak to bylo a je s Broučky

Ve čtvrtek v první den nového školního roku navštívili, jak už to bývá, tuzemští političtí představitelé žáky prvních tříd, popřáli jim mnoho dobrého do následujících let, která prožijí ve školních lavicích, a zpravidla je něčím podarovali. Kdyby se vědělo, že například před radnicí Prahy 8 se u Základní školy Bohumila Hrabala rozdávaly dětem volební balónky (jistě se něco podobného dělo v republice i jinde), patrně by se terčem všeobecného veselí či rozhořčení stalo toto a poukazovalo by se, že využívat prvňáčky ke kampani jaksi není vhodné.

Skutečná kněžna zpívaného českého slova

Slova v titulku jsou vypůjčena od velmože zdejší kritiky Jiřího Černého, který takto už roku 1975 charakterizoval postavení Hany Zagorové v české populární hudbě v recenzi na její album Cesta ke štěstí. V pátek kněžna zemřela, a veřejný prostor byl vzápětí pln vyjádření, vzpomínek, dojetí, díků nejen z obvyklého ranku celebrit, ale též z okruhu intelektuálů, kteří se ve spojení s popem nechávají vidět zřídka. To vše dohromady tvoří zřejmé uznání, že Hana Zagorová nežila nadarmo, protože energii svého života si nenechala pro sebe, nýbrž se o ni dokázala podělit s dalšími.

Podmínky absolutní vlády

Výslovně to novinář a reportér Serhij Rudenko ve své knize Volodymyr Zelenskyj / Muž, který píše dějiny neříká, přesto jako by se neustále odhodlával přiznat čtenářům i sobě, že současná podoba války mezi Ruskem a Ukrajinou byla nevyhnutelná nikoli jen kvůli mezinárodní konstelaci (překotné stažení amerických vojsk z Afghánistánu, odchod kancléřky Merkelové z funkce atp.), nýbrž najmě proto, že podhoubím konfliktu se stalo neporozumění mezi dvěma pokoleními.

Vztahy – slova – činy

Třebaže tuzemský hraný film jistěže nabízí i podarky, je ve svém úhrnu v posledku vnímán jako produkt automaticky podezřelé či mizerné jakosti. Nekonstatují to pouze ohlasy jeho profesionálních komentátorů a vykladačů, nýbrž i jeho herecké hvězdy. Ty sice se svou účastí na dalších a dalších zaměnitelných projektech zásadně podílejí na tvaru českého filmu a vytvářejí mu štít, ale zároveň si od něj udržují zřetelný a nijak nezakrývaný pragmatický odstup.

Nekonečný příběh aneb Gigantické melodrama kýče, plyše, plastů

Před více než týdnem zemřel v jednaosmdesáti letech německý režisér Wolfgang Petersen – na veřejnost se zpráva dostala až v úterý 16. srpna, byť skonal o čtyři dny dříve, v týž den jako herečka Anne Hecheová. Petersen byl tvůrce, který jako málokterý jiný zasáhl jediným svým snímkem jistě nejméně dvě generace diváků na Západě, ale i ve značné části východního bloku. Na Nekonečný příběh hleděli všichni v úžasu – a co bylo pozoruhodné, hleděli na něj jako na snímek hollywoodský, třebaže šlo tehdy o historicky nejdražší německou produkci.

Harry je výjimečný tím, že ho čtou kluci i holky

U příležitosti dvacátého výročí uvedení první filmové adaptace románu o malém čaroději Harrym Potterovi a jeho přátelích byla na tomto místě v č. 2/2022 publikována debata, v níž se hostitel Ondřej Šmigol kromě jiného zeptal: „Čtou to ještě dnešní děti?“ Jenže se ptal dospělých. Jelikož 26. června uplynulo čtvrt století od knižního uvedení prvního dílu ságy (Harry Potter a Kámen mudrců), zeptali jsem se právě dětí, co říkají celosvětově nejznámějšímu příběhu jednadvacátého století, jehož zjevení nezažily a k němuž se dostávají s odstupem jedné generace.

Důvody, které vedou lidi k tomu, bodat jiné lidi. Napůl dumka, napůl soudnička

Kde byl v pátek pobodán Salman Rushdie? Na venkově: Chautauqua je dvě stě sedmnáct let staré městečko zhruba o velikosti východočeské Police nad Metují či Králíků z téhož kraje, vysočinské Jaroměřice nad Rokytnou nebo středočeských Zdic. Má čtyři tisíce obyvatel a rozkládá se na západním břehu stejnojmenného jezera nedaleko západní hranice státu New York. Zkrátka díra v lesích kdesi v Americe, kde se nic neděje, řeklo by se. Jenže chyba lávky: je to domov velkého vzdělávacího festivalu, který se tu začal pořádat už v roce 1874.

Kouzlo moderního vyprávění míchaného postaru

V komiksu knižním je přitom oproti marvelovkám situace diferencovanější, jak pokud jde o vydavatele, tak pokud jde o zacházení s hrdiny. Leč jejich známost je pohříchu nižší než známost filmových či televizních adaptací. Konkrétně: nakladatelství Argo vydalo nedávno objemný, jedenadvacet let starý komiks Alias scenáristy Briana Michaela Bendise a výtvarníka Michaela Gaydose, jejž do češtiny přeložil Richard Klíčník.

Nekonečné prázdniny, v Německu jsou poloviční

Máme za sebou pátý týden prázdnin z celkových devíti – aneb už nastala ta chvíle, kdy se letní vakace mění z radostných v nesnesitelně nekonečné. Kdy si naléhavě uvědomujeme platnost Einsteinových fyzikálních závěrů, protože konec, místo aby se blížil, neustále se vzdaluje. Na rozdíl od Sisyfa, jenž zná opojný okamžik oddechu, jelikož svou únavu může vstřebávat s každou cestou z kopce, čeká nás, obyčejné smrtelníky, v následujících týdnech jenom tíha bez odpočinku. Respektive období, kdy se odpočinek mění v muka neforemného břemene. Co s ním?

Erbenka

Týden před koncem školního roku odvysílalo Rádio Junior Českého rozhlasu coby novou četbu na pokračování první část seriálu Erben Cup. Zbylé díly následovaly v dalších dnech, aktuálně je celá série zájemcům k dispozici na příslušném webu. Celkem jde o šest pohádek Karla Jaromíra Erbena, které pro jejich nynější uvedení vtipně upravila spisovatelka, dramaturgyně a dramatička Tereza Verecká, jež s ČRo spolupracuje pravidelně.

Nepříliš vzdálený Pelješský most

Tento týden, konkrétně v úterý 26. července, byl zprovozněn léta vyhlížený Pelješský most. Kolem jeho otevření byla veliká sláva, v projevech se hovořilo o jedné z nejnáročnějších a nejvelkolepějších evropských staveb současnosti, o technicky mimořádném provedení mostu, o dosud nejdražší dopravní stavbě Evropské unie – stála v přepočtu třináct miliard korun a osmdesát pět procent rozpočtu poskytla právě EU. Chorvatský premiér Andrej Plenković pozval na party k uvítání mostu kdekoho, proletěly se stíhačky, byl ohňostroj, ráno byla dva a půl kilometrů dlouhá lávka otevřena pro pěší, aby si ji výjimečně prošli klidně tam a zpět-

Když je počasí nad psa

Nastalá horka znovu připomněla pořekadlo, že nic není staršího než včerejší noviny. Sice je míněno k událostem a sděluje, že ty se dějí pořád a že číst si o něčem, jak se to dělo včera, znamená, že nevíme, jak se to děje dnes. Protože jsme za událostmi neustále pozadu a protože jenom nejnovější zprávy nám dávají naději, že za časem kulháme pomaleji, než jsme ochotni si připustit. Jenže ono dávné tvrzení o zastarání novin lze vnímat taky interně, dovnitř médií: to jest tak, že v zavalení informacemi jejich příjemce snadno zapomene, co četl, slyšel nebo viděl v médiích včera, dík čemuž ta mohou produkovat bez jakékoli odpovědnosti cokoli.

Osmé kulatiny Indiany Jonese

Minulý týden oslavil osmdesátiny Harrison Ford – americký herec, který přinejmenším pro jednu tuzemskou generaci představuje zřejmě klíčového tvůrce, jehož vlivu se stěží dalo vyhnout. Jak jinak si vysvětlit, že oproti jiným kulatinám jiných oblíbenců se tento dočká prázdninové filmové přehlídky v kinech v Praze i v Brně? Je přitom paradoxní, zábavné, poutavé i typické pro zdejší filmové dějiny, dychtivě objevující v letech krátce po sametové revoluci, co všechno místnímu diváctvu v komunistické éře ušlo, že k onomu zásadnímu ovlivnění došlo až dekádu poté, co Fordovy filmy skutečně zásadně přispěly filmovému médiu.

Nejlepší dánské vyprávění o Češích

Společnost Netflix letos uvedla čtvrtou řadu diváky i kritikou dobře přijatého dánského seriálu Vláda, pojednávajícího o osudech smyšlené historicky první dánské premiérky Birgitte Nyborgové a lidí kolem ní. Našinec, který k Dánsku obvykle vzhlíží s obdivem, najednou vidí zemi s týmiž problémy, jaké máme u nás. My se považujeme za prcky, které každý chce sníst, Dánové taky. My se snažíme hrát na to, že je dobře nevyčnívat, protože pak si nás nemůže nikdo všimnout a přežijeme v klidu – no a ze seriálu plyne, že Dánové mají stejný reflex.

Hubené roky pro televizní trh, již nyní na HBO

Minulý týden oznámila tuzemská pobočka společnosti HBO, že po sloučení své mateřské firmy WarnerMedia se společností Discovery již nadále nebude produkovat původní český obsah. Z nabídky videotéky HBO Max rovněž zmizely některé odvysílané tuzemské pořady – například seriál Bez vědomí a nový gastrocestopis Spolu & hladoví. Slovensko-český seriál Víťaz, jenž je nyní v postprodukci a jenž má pojednávat o tom, jak se vede slovenskému premiérovi, když skončí ve funkci a chce se vrátit do běžného života, už videotéka ani neuvede a rovnou bude usilovat prodat ho zájemcům z jiných stanic.

Kdyby radši… co?

Letos bude v tuzemských kinech premiérováno na padesát nových českých fikcí a dokumentů. Loni jich bylo plánováno ke třicítce, ovšem z té se nejen kvůli pandemii některá čísla přesunula na letošek (například životopisný snímek Il Boemo či pokračování komedie Copak je to za vojáka…, návodně nazvané Copak je to za mazáka…).

Europeada: fotbalové mistrovství malých národů a skutečně jednotné Evropy

Ledva v pátek začalo české předsednictví Evropské unie, skončila v sobotu jiná významná událost celoevropského významu. Byla dohrána Europeada neboli fotbalové mistrovství Evropy malých národů a národnostních menšin. Je to akce, která dobře odráží zakladatelský étos celé EU. sbližuje lidi, kteří by se jinak patrně nepoznali a mnohé o sobě nevěděli, utužuje jejich přesvědčení, že mají hodně společného, podtrhuje, že v jednotné Evropě na každém záleží, nehledě na jeho jazyk a národnost.

Nejlepší je Ferda! Jenomže který?

Nebyl to záměr, pouhou náhodou se stalo, že víkendový sloupek se mi doposud většinou stal „výročníkem“. Tedy prostorem k připomenutí významné události, která se ten který týden udála, či osobnosti, jež se dožila podstatných kulatin nebo od jejíhož úmrtí uplynulo dostatek desetiletí, aby to stálo za řeč.

Novější články Starší články