Lukáš Novosad - Publicista

/

Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.

Články autora

Zapomenuté povídky

Český čtenář knih Terryho Pratchetta (1948–2015) zpozorní nad jeho knižní novinkou, sbírkou dvaceti povídek Jedním tahem pera, sotva si všimne jména nakladatele. Je to za třicet let totiž autorův kloudně první prozaický titul, který u nás nevyšel pod hlavičkou nakladatelství Talpress. O tuzemské vydání nově nalezených dávných Pratchettových miniatur, jež uveřejňoval v sedmdesátých letech pod pseudonymy na pokračování v novinách, byl mezi nakladateli velký zájem, vítězná Kniha Zlín zaplatila za práva údajně desítky tisíc liber (sumu prodejem spíš nevratnou).

Mé nevydařené rande se Zuzanou Navarovou

Včera uplynulo dvacet let od úmrtí hudebnice Zuzany Navarové. Sedím na Malé Straně v Lužickém semináři, všude kolem adventní atmosféra, ostatně za okny zrovna procházejí na štaflích vysocí bílí andělé, usmívají se na kolemjdoucí turisty, ti jim úsměvy opětují, prostorem se šíří dobrá, klidná, sváteční nálada – a je v tom okamžiku cosi klidného a neuchopitelného, přesně jako v písních Zuzany Navarové. Jako by si tu chvíli objednala, jako by čekala, až zasednu k počítači, abych se vypsal ze vzpomínky, kterou na ni mám… Jednou jsem se s ní totiž viděl, třebaže chviličku.

Peklo české základky: prastaré seznamy povinné četby

Dostanou-li se člověku, nadto odborníkovi v oboru, nedejbože do rukou seznamy povinné či doporučené četby pro žáky základních škol, je to nezřídka prostředek, jak si vyzkoušet míru vlastního údivu, jak začít pochybovat o příčetnosti tuzemského vzdělávacího systému či jak otestovat, kde leží hranice, za níž už nelze tolerovat učitelské manýry a je naopak potřeba se s nimi veřejně začít přít. Pro zachování svého duševního zdraví by tedy zjevně bylo vhodnější, kdyby bylo možné se takovým seznamům vyhnout.

Když se remake (ne)podaří

V kinech se hraje animovaná Pyšná princezna, dokonce v 3D provedení. Úspěch filmu těžko predikovat, sází na nostalgii rodičů, kteří snad znají hranou verzi z padesátých let (ostatně trailer novinky byl pečlivě poskládán snad jen ze záběrů kopírujících původní film). A sází možná na předpoklad, že černobílý film malého diváka nezaujme, jelikož jako médium ho už nezná. Zároveň mu film starý skoro tři čtvrtě století může připadat pomalý a znalejším zatížený dobovými reáliemi. Stará filmová pohádka se zkrátka může jevit málo srozumitelná.

StarDance z darů naší vlasti

Běží šestý taneční večer letošní řady StarDance, tanečnice a pětinásobná mistryně světa v kickboxu Martina Ptáčková spolu se svým tanečním partnerem Dominikem Vodičkou sedí na gauči ve zkušebně České televize na Kavčích horách a oba nadšeně líčí, jaké už bojovnice udělala v soutěži pokroky: prý už docela svede hrát v obličeji, ještě k tomu přidat nohy, což by v relaci mohlo přijít vhod.

Listopad: jak to bylo mimo Prahu

Uplynulo třicet pět let od sametové revoluce a dnes stejně jako v mnoha předešlých letech se ukazuje, že je to jediný státotvorný a občanský svátek v průběhu českého roku, který společnost přijala plně za svůj. O jehož konsekvencích a významu nepřemýšlí, nýbrž který radostně a účastně prožívá. To samozřejmě znamená, že k oslavám patří také nějaká dávka kýče, jemuž se oslavenci neváhají oddat. I to je v pořádku. Ale jako by se celé oslavování zužovalo jenom na Prahu a Národní třídu – jako by to byl svátek enormně pragocentrický. Asi logicky, protože v Praze všecko začalo. A jako by to byl svátek především jedné generace, té nyní prostřední, tehdy studentské.

Nový předseda Pirátů Hřib: bude to satan, nebo pravák?

Včera na celostátním fóru Pirátské strany skončil předsednický mandát Ivanu Bartošovi, který stranu s malou přestávkou vedl skoro patnáct let, tedy skoro po celý čas její existence. Novým předsedou byl zvolen někdejší pražský primátor a současný náměstek pražského primátora Zdeněk Hřib. Ten v souboji porazil Lukáše Wagenknechta, pro něhož to po prohraných senátních volbách je druhá velká porážka v tomto roce. Ostatně je otázka, nakolik bude v politice ještě pokračovat. Volba Zdeňka Hřiba asi není překvapení.

Chceme ještě vůbec mít děti?

Český statistický úřad zveřejnil čísla o porodnosti a počtu obyvatel této země. Dělá to pravidelně, nejnovější zpráva přináší čísla za první pololetí letošního roku – a není příznivá: počet obyvatel povadl o jednadvacet tisíc, počet narozených dětí poklesl meziročně o deset procent, přičemž je to trend, který se opakuje po stejných předchozích dvou letech. Je to zpráva na první pohled tragická čili mediálně vděčná, a tak se již vyrojilo množství komentářů, které ji komentují.

Jak se kolíkuje hřiště – ještě k setkání v Kazani

Na setkání zemí BRICS, které se odehrálo tento týden v ruské Kazani, bylo nejzajímavější a nejzábavnější sledovat, jak se v současnosti peče velká politika. Ve výsledku to vypadalo jako sraz kluků na písku a boj o některou ze zachovalejších forem na bábovičky. Zaprvé celý summit byl hodnocen jako diplomatické vítězství prezidenta Vladimira Putina, protože se za ním sjeli státníci velkých zemí světa, a on tak mohl veřejně tvrdit, že jeho politika nestojí na planetě osamocena, není v izolaci a ukrajinská otázka trápí jenom minimum světových státníků.

Chorvati nezapomněli, že je Češi zachránili

Blanka Čechová vystudovala práva, tvůrčí psaní v Oxfordu, s Ladislavem Smoljakem napsala knižní rozhovor, poté se provdala za rybáře z Dalmácie a zůstala žít v Chorvatsku. Oblíbenou letní destinaci Čechů zná jako své boty – a to doslova, jelikož spolu se svými dětmi zemi projela dodávkou a prošla, k několika svým románům o Jadranu loni přidala netradičního průvodce. Jak se na dalmatském venkově cítí pražská intelektuálka?

Co stojí nový český román?

Dnes končí letošní ročník největšího světového knižního veletrhu, jenž se tak jako každý podzim koná v německém Frankfurtu nad Mohanem. Za dva roky bude čestným, tedy hlavním hostem tohoto veletrhu ČR, což je veliká čest a veliký úspěch zdejší diplomacie a literárních kolegů, kteří se o to svým úsilím zasloužili. Zároveň to není první takový úspěch: už v roce 2019 bylo Česko hlavním hostem druhého největšího německého knižního veletrhu v Lipsku. Pokud jde o nadcházející Frankfurt, už vloni potvrzené české hostování samozřejmě znamená, že přípravy na něj dávno běží.

Mělo být Německo znovusjednoceno, nebo ne?

Minulý týden uplynulo sedmdesát pět let od vzniku Německé demokratické republiky. Je to výročí, které u nás nebylo příliš připomínané, samozřejmě z pochopitelných důvodů – vždyť kdo by se namáhal s dějepisem sousední totalitní země, když máme dost problémů se svou vlastní minulostí. Nehledě na to však jde o důležité výročí, jelikož tři čtvrtě století je doba, jíž se dnes lidé běžně dožívají, takže mezi námi chodí mnoho těch, kteří si vznik NDR pamatují a prožili v ní značnou část života. Bývají ještě v plné mentální kondici.

Jak dlouho se ještě budeme moci chlubit značkou ČSA?

Dnes je to přesně sto jedna let, co vznikly aerolinky ČSA: jedna z pěti nejstarších aktivních leteckých společností světa. Vloni, při stém výročí, se k firmě kdekdo hlásil, o rok později – jak to tak bývá při výročích, jež nejsou kulatá ani jinak vděčná – je však situace úplně jiná. Dlouho se už totiž prohlášením o české společnosti, která existuje de facto od zrodu jednoho celého světového průmyslového odvětví, chlubit nepůjde, poněvadž letos aerolinky požádají o ukončení svého osvědčení leteckého provozovatele (AOC).

Absolutně smírčí volby

Po politickém dění minulého týdne, které někdo nazývá turbulentním, jiný jej vnímá jako vládní krizi, třebaže jde o normální politiku, na jakou jsme si akorát odvykli, proběhlo druhé kolo voleb do třetiny Senátu. Výsledky myslím můžeme označit za unikátní, jelikož málokdy se podaří, aby se víceméně každý zúčastněný mohl cítit jako vítěz a taky se za něj mohl prohlásit. Ergo byly to volby nebývale smírčí. V některých obvodech možná napjaté, ale celkově svým vyzněním vlastně nudné, až pohádkově idylické, klidné, vyrovnané, pospolné, vpravdě celospolečenské.

Patří ještě Hašek na Hrad?

Jedny z prvních politických vzpomínek, které mám, se váží ke slavnému plakátu Havel na Hrad, který před koncem roku 1989 visel dokonce i u nás v pražských Modřanech, tedy na tehdy pořád ještě čerstvě dostavěném sídlišti určeném primárně pro zaměstnance policie a jejich rodiny, protože přes hlavní cestu sídlila Vysoká škola SNB. Paradox propojení oné školy se zmíněným plakátem mi jako klukovi nedocházel, ale pamatuji si, jak silně na mě působil vizuál plakátu.

Buďme na sebe hrdí, máme na co

Před dvěma dny tu kolega Daniel Kaiser psal o tom, že současná povodňová situace prodlužuje období, které začalo za covidu a trvá dosud, totiž období, kdy žijeme ve zvláštním, neobyčejném, vlastně výjimečném nebo polovýjimečném stavu, což má za následek, že se – vystresovaní z přemíry špatných zpráv  méně, nebo dokonce málo ptáme na to, jak politici spravují věci, které mají spravovat, jako jsou třeba výše inflace nebo daní.

Bělorusko musí zůstat samostatné, i kdyby nebylo demokratické

Na konci srpna oslavil běloruský prezident Alexandr Lukašenko sedmdesáté narozeniny. Jsou to jeho druhé letošní významné kulatiny, protože už 20. července jsme si připomněli třicet let od oslavencova nástupu „na trůn“. Ten se v českých médiích o prázdninách jakžtakž připomínal, ale ony narozeniny zůstaly začátkem školního roku spíše přehlédnuty. Ne že by sedmdesátiny v současnosti byly kdovíjaký funerální věk, ostatně Lukašenkův ruský soudruh Vladimir Putin je o dva roky starší. Ale přece jen: završený sedmý křížek v kombinaci s probíhající válkou na Ukrajině a utažením běloruského opasku.

Báječná to žena Jaroslava Janáčková

Je to jen několik týdnů, co jsem tu psal o úmrtí dvou významných literárních historiků, Markéty Kořené a Jiřího Opelíka, a už se k tématu musím vrátit, protože předevčírem zemřela další dáma, bez jejíhož působení by česká literatura, a především české myšlení nebyly tam, kde jsou. V požehnaném věku třiadevadesáti let zemřela paní profesorka Jaroslava Janáčková, s níž si své studium na pražské vysoké škole pojí nejedna generace studentů a absolventů. Považte, k jejím posluchačům patřil například Zdeněk Svěrák, o pouhých šest let mladší než ona.

Není kunda jako kunda

Patrně málokdo nezaznamenal, že vtipná věc se podařila a že v anketě, kterou vyhlásila letecká společnost airBaltic s cílem najít jména pro čtyřicet osm letadel své flotily, skutečně s absolutním předstihem zvítězil mezi jinými toponymy název estonského městečka (a řeky) Kunda. Opravdu se tak bude jmenovat letoun, který bude od příštího roku přistávat patrně také v Praze a Bratislavě. Lidé, tedy našinci, se smějí a jsou s výsledkem spokojeni, jelikož dobrý prank je holt dobrý prank a protože představa vulgarismu svobodně vrženého do prostoru osvobozuje.

Tchaj-wan stojí mimo svět

Hostem letošního ročníku největšího středoevropského literárního festivalu Měsíc autorského čtení byl Tchaj-wan. Mezi hosty patřila také novinářka, právnička, kriminoložka a předsedkyně Tchajwanské aliance za zrušení trestu smrti Čang Ťüan-fen. Autorka non-fiction na festivalu představila knihu Hooligan Wang Xin-Fu, za niž obdržela Tchajwanskou literární cenu. Pojednává o nejstarším muži v cele smrti na Tchaj-wanu, jenž může být kdykoli popraven za zločin, který však nespáchal.

Je MMA případ pro psychology?

V pátek poslal soud do vazby zápasníka MMA Tadeáše Růžičku, známého také pod zápasnickou přezdívkou Mawar. Byl obviněn, že na začátku srpna se spolu se svými kumpány dopustil loupeže, výtržnictví a nebezpečného vyhrožování. Růžička tímto jednáním porušil čtyřicetiměsíční podmínku, která mu byla udělena na začátku roku za to, že vloni knokautoval na ulici mladíka a na zemi do něj – bezvládného – dále bušil a nepomohl mu z bezvědomí. Vše natočila kamera. Byl mu vyměřen jedenáctiměsíční trest s oním podmíněným odkladem. Teď tedy loupež, mezitím v červenci ještě bitka na koupališti.

Vstoupíš čtyřikrát do stejné řeky?

V éře sázející v hollywoodské kinematografii na nostalgii nynějších výdělečných generací, které chtějí ještě jednou zažít nové dobrodružství s hrdiny svého dětství, patrně muselo po Smrtonosné pasti, Hvězdných válkách, Indianovi Jonesovi, Krotitelích duchů nebo Rockym dojít také na Policajta v Beverly Hills. Třicet let odkládaný čtvrtý díl nakonec vznikl letos pro streamovacího obra Netflix, kde se premiéry dočkal na začátku prázdnin. V názvu nese snímek dodatek Axel F.

Proč to bude nezapomenutelná olympiáda

Jisté je, že české účty s olympiádou budou zřejmě smutné, protože je málo medailí. Dnes končí akce řádně nazývaná Hry XXXIII. olympiády. V momentě, kdy píšu tyto řádky, zbývá do jejího uzavření jeden celý den, takže pochopitelně nevím, co všecko se ještě semele ani jak bude vypadat olympijské slavnostní zakončení a jaký ohlas po světě vyvolá. Ale zájem o tento program by mohl být velký, posílen zvědavostí a možná škodolibostí diváků, kteří touží zjistit, zda závěr strhne podobný skandál jako právě zahájení. To bylo kritizováno, že znesvětilo křesťanství.

Co je a co není drama

Grafička Barbara Šalamounová vydala objemný komiks o životě výtvarníka, spisovatele a novináře Ondřeje Sekory. Jmenuje se návodně Trampoty člověka Sekory a je to dílo celkově povedené, úctyhodné, ale nikoli bez problémů. Dostaneme se k nim, nejprve však hlavní text kulturní rubriky výjimečně pojměme jako polemiku. V recenzi tohoto titulu Pavel Mandys na serveru iLiteratura rozporuje žánrové vytyčení, jež autorka dílu určila: odmítá, že by šlo o román, prý je to spíš životopis.

Smutný den české literatury

Včera, tedy v sobotu 3. srpna, se stáhla mračna nad českou literaturou, respektive literární historií, kritikou a editořinou: zemřel jeden z největších editorů moderní literatury, jakou tato země a jazyk kdy poznali, Jiří Opelík. Současně bylo oznámeno, že už prvního srpna skonala v pouhých třiapadesáti letech Markéta Kořená – jako někdejší redaktorka Lidových novin a Orientace symbolicky na začátku měsíce, v kterém Lidové noviny přestanou vycházet. Oba si zaslouží vzpomínku, začnu ovšem od dámy. Snad mi prominete osobní ladění textu.

Zemřel Oldřich Janota, mohykán našich časů

V sobotu ráno zemřel Oldřich Janota, patrně nejpodmanivější český básník a písničkář současnosti. Přitom muž, který se nikdy netlačil do centra pozornosti, který naopak strhával k pozornost k sobě něčím vzácným: pouhou vynalézavostí a zároveň tajemností a nesnadnou přístupností svého díla, tedy svých písní, básní, próz, úvah. Takových umělců, již se zarytě soustřeďují na svou tvorbu, svou cestu a nijak nehledí na nároky nebo trendy doby, nenechávají se jimi strhnout, nýbrž fungují a tvoří jim navzdory, je nehledě na vládnoucí režimy vždycky mnohem méně než těch, kteří naopak o okatou slávu vezdejší usilují.

Proč nesnášíme mládež aneb Olympijské dresy

Týden před začátkem Her XXXIII. olympiády v Paříži se podruhé dočkaly pozornosti sportovní úbory naší reprezentace, když byly – jako jediný východoevropský zástupce – vybrány do sedmice nejzajímavějších kolekcí nadcházejícího klání. To je krásné uznání, Češi jsou zase jednou světoví (a to když se stane, mají Češi rádi). Proto je tolik zábavné, že napoprvé se zájem o probírané oděvy zvedl po jejich představení, kdy se k nim vyjádřila tuzemská veřejnost – často také negativně a škodolibě nebo záštiplně na adresu jejich tvůrce, návrháře Jana Černého.

Wimbledon: česká vítězná šňůra se táhne přes šedesát let

Barbora Krejčíková vyhrála včera tenisový Wimbledon. V té větě je všechno, víc by k ní vlastně nebylo třeba dodávat, jenže to by na sloupek přece jen nestačilo. Navíc silné sportovní příběhy milujeme všichni – vždyť jsou to heroické příběhy, u nichž se jako diváci fyzicky nenadřeme jinak, než že je sledujeme u obrazovky a nanejvýš si v nervech rveme vlasy. Holt sledovat námahu cizího lidského těla působí nám potěšení větší, než dřít se sami. Nehodlám ovšem zastírat: mé oči po včerejším zápase slzely. Byl to silný obraz.

Cena války v obrázcích

Komiksové nakladatelství Crew letos vydalo titul Komiks pro Ukrajinu s podtitulem Věnováno statečnému lidu Ukrajiny. Je to patnáct krátkých povídek plus plakáty, obálky a politické kresby zámořských kreslířů, které vyšly ve Spojených státech jako reakce na ruskou invazi na Ukrajinu. České vydání je převod amerického, jež vyšlo ovšem před dvěma lety, tedy v době nejvíc zjitřené světové reakce na ruské barbarství, kdy kreslíři zastoupení v této knize měli pochopitelnou zvýšenou potřebu na převratné události reagovat a případně nějak pomoci jejich obětem.

Euro versus Europeada: dvě souběžná fotbalová mistrovství Evropy

Od včerejšího večera emoce vrcholí, tedy přinejmenším ve čtyřech zemích dosahují takřka vrcholu. Přitom čtvrtfinálová klání fotbalového Eura – alespoň ta první tři, jež jsem měl možnost zhlédnout do odevzdání tohoto svého textu – nepřinesla kdovíjak strhující ofenzivní bitvy, spíše opatrné; výjimkou byl snad závěr duelu mezi Německem a Španělskem, kdy reprezentace naší sousední země pochopila, že jí teče do bot a že skutečně musí útočit, chce-li si udržet naději na postup do dalších kol. Ale budiž, čtvrtfinálové peripetie jsou odbyty, viděli jsme v nich minimálně tři prodloužení a přinejmenším dva penaltové rozstřely.

Novější články Starší články