Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.
Polský reportér Zbigniew Rokita letos vydává česky dvě knihy. V jedné – jmenuje se Odřanie – se zabývá identitou nových polských území, v druhé – Králové střelců / Míč ve stínu impéria – zkoumá vztah politické moci a sportu ve střední a východní Evropě. Tomu jsme věnovali i rozhovor.
Ta dvě výročí od sebe dělí týden: 21. srpna si připomínáme okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, 29. srpna začátek Slovenského národního povstání. A jako každý rok je to stejné. Češi si připomínají okupaci, hodně o ní mluví, je to stále datum formující identitu jednotlivců i státu. Stále živá je ta událost díky tomu, že žijí její pamětníci a vzpomínky starých na ten den se předávají v rodinách z generace na generaci (opakujme si: s německou březnovou okupací z roku 1939 to tak nemáme; to už je dávno zasutá historie...).
V Česku už několik dní rezonuje snímek Velký vlastenecký výlet, který popisuje výpravu filmového štábu a tří nevěřících tomášů z lidu na Ukrajinu za zjištěním, jestli skutečně v Evropě zuří válka. Anebo jestli žádná není, protože obrázky, které nám servírují média, jsou důmyslný a jistě drahý filmový špektákl, jenž má za úkol ověsit nosy celého důvěřivého světa bulíky. Svár o tento film už několik dní sytí sociální sítě, podcasty, intelektuální i veřejnou debatu. Nechci se k této vlně připojovat posouzením filmu – především proto, že jsem ho ještě neviděl.
V úterý a ve středu 15. a 16. září 1908 se na malém moravském zámku sešli ruský a rakousko-uherský ministr zahraničí a tajně spolu jednali o dělení území, na které měly obě jejich země zálusk: o Bosně a Hercegovině. Výsledek tajného setkání, dnes bychom asi řekli summitu, možná vedl k první světové válce. Rozhodně pro ni připravil půdu. Jinými slovy, politika tohoto typu samozřejmě nezačala o třicet let později v Mnichově. Akorát na rozdíl od něj se o buchlovické schůzce běžně neučíme.
Ve středu 13. srpna dojde zase na jedno pěkné kulaté výročí, které stojí za to si připomenout – uplyne přesně sto dvacet let ode dne, kdy si Norové v referendu odhlasovali souhlas s odchodem své země ze švédsko-norské unie, kterou spolu oba národy měly od roku 1814. Výsledek hlasování byl tehdy více než jednoznačný: pro odchod bylo přes tři sta padesát tisíc hlasů, proti odchodu pouhých 184! To znamená, že pro bylo více než 99,9 % hlasů. Dodnes je to stěží uvěřitelný výsledek. A je nasnadě, proč by nás měl zajímat.
Před týdnem, v sobotu 26. července, přednesl maďarský premiér Viktor Orbán na letní univerzitě v karpatské obci Bálványos svůj tradiční dlouhý prázdninový projev. Je to akce, která má ideologicky i personálně blízko k vládnoucí straně Fidesz, a tak šlo letos o projev uzavírající stávající volební cyklus, protože napřesrok na jaře proběhnou v Maďarsku parlamentní volby. Na to konto Orbán žoviálně podotkl, že doufá, že za rok na tomtéž místě přednese projev otevírající nový vládní cyklus. Ostatně ten letošní lze sotva označit za bilanční.
Dnes, v den uveřejnění tohoto komentáře, tedy v neděli 27. července, přichází další (půl)kulaté výročí, které ale zůstane spíše stranou tuzemské pozornosti, třebaže bychom si ho připomínat měli naopak intenzivně a se vší vážností a zájmem. V tento den před pětatřiceti lety totiž Bělorusko vyhlásilo svrchovanost na Sovětském svazu, byl to počáteční akt jeho odtržení. Po pobaltských zemích, které s tímtéž přišly už na jaře 1990, se tak stalo další evropskou zemí drolící východní říši a usilující o obnovu své krátké meziválečné svébytnosti.
Před měsícem umístila senátorka a místostarostka Prahy 8 za ODS Vladimíra Ludková na své sociální sítě fotografii, kterak vyzvedává z babyboxu u Libeňského zámku miminko. Jako by to nestačilo, fotografie je cvaknuta tak, že u toho paní senátorka vypadá málem jako svatá, jak se jí sluneční světlo šíří kolem hlavy. Vlivem nevypočitatelných algoritmů Facebooku dostala se ke mně tato zpráva až tento týden, ale pořád myslím stojí za to o ní psát, a to ze zjevného důvodu: jak je možné, že odložené dítě přebírá z babyboxu politik a honí si na tom u veřejnosti body?
Právě dnes uplynulo sto let od dne, kdy byla na jižní Moravě objevena Věstonická venuše. Existuje vůbec slavnější česká socha? Stará skoro třicet tisíc let, před časem ohodnocená na čtyřicet milionů dolarů, což je přitom pořád málo, vzhledem k tomu, že soška změnila lidský pohled na vlastní minulost a zároveň nás obohatila o tolik dalších uměleckých děl. Psal o ní Eduard Štorch, maloval ji Zdeněk Burian, to každý zná. Pro jistotu připomeňme, že v Knize apokryfů o ní psal v povídce O úpadku doby také Karel Čapek, jenž na ní ukazoval s humorem sobě vlastním přesvědčení starých o tom, že mládež je zkažená a nemravná.
V pátek začal devětapadesátý ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, přičemž již od květnového úmrtí prezidenta této přehlídky Jiřího Bartošky se čekalo na to, v jakém duchu se zahájení a první hodiny slavnosti ponesou. Bylo to zjevné téma, nešlo se mu vyhnout. Na Bartošku vzpomínaly v rozhovorech všechny tuzemské hvězdy, které se na zahájení festivalu vypravily. Od některých, jako třeba od Bartoškova spolužáka Miroslava Donutila, vyzněly úvahy o oslavě kamarádovy práce směrem k pořadatelům vlastně jako závazek.
Po půlroce čekání vypustil stream Netflix v pátek do světa třetí – a zatím prý skutečně poslední – řadu svého historicky největšího seriálového šlágru Hra na oliheň. O první sérii jihokorejského seriálu psal před čtyřmi lety kolega Ondřej Štindl v Týdeníku Echo, že je vlastně infantilní, o druhé řadě jsem psal já tamtéž letos v lednu naopak pochvalně, že se z románu stává esej. Co konstatovat o sérii třetí? (Pro zájemce o zhlédnutí novinky na tomto místě podotýkám, že se v textu nevyhýbám částečnému prozrazování jejích dějových zákrut.)
Před čtrnácti dny oslavil pětaosmdesáté narozeniny velšský nezmar Tom Jones. Bylo by škoda se k nim nevrátit, když už se opožďujeme vinou mé nepozorné poznámky v kalendáři. Tom Jones si ovšem oslavu zaslouží kdykoli, protože je to skoro poslední velký zpěvák klasické éry – chlap, který umí osobitě zazpívat naprosto cokoli a který taky zpíval snad se všemi hvězdami, jež populární západní hudba dala po druhé světové válce světu. Přitom je to hvězda u nás známá málo, jelikož v dobách její největší slávy tu Zápaďáci měli utrum. Ostatně sám jsem ho pořádněji zaznamenal až v prvé půli devadesátých let, když hostoval v černošském sitcomu Fresh Prince.
Úkolem tohoto Salonu Echa je přiblížit čtenářům kout Evropy, který má hodně co dělat s českými dějinami, ale který přitom neprávem přehlížíme. Vyznění debaty je ovlivněno složením: mít mezi sebou rusistu či bulharistu, akcentovali bychom jiné tóny, ale podstatné by zůstalo stejné. Vzhledem k tomu, že se všichni dobře známe, zůstali jsme u tykání i v psané verzi rozhovoru. Ten vedli diplomat a politolog Maciej Ruczaj, polonista a serbista Pavel Trojan a autoři podcastu Echa Hej, Slované! bratři Jakub a Lukáš (ten v roli moderátora) Novosadové – jeden serbista a druhý sorabista.
Ve středu 10. června uplynulo třiaosmdesát let od vypálení Lidic. No a včera – tedy v sobotu 14. června – došlo na místě tragédie k tradičnímu pietnímu aktu (logicky se čekalo na víkend). Zachytil jsem ho náhodou v České televizi, když jsem chtěl původně sledovat jiný program, a musím říct, že při všech sporech, které se o veřejnoprávní vysílání v současnosti vedou, toto je služba, kterou si představuji. Totiž že se do éteru pustí relace, která má zřejmý úkol udržovat v národním a společenském povědomí jeden z jeho zjevných pojivých punktů.
K dílům přeloženým do češtiny, která zásadním způsobem zprostředkovávají válku v devadesátých letech v Bosně (jsou jimi například komiksy Joea Sacca Bezpečná zóna Goražde nebo Joea Kuberta Fax ze Sarajeva), přibylo po čase nové: autobiografický román Bosňana – jelikož je muslim, tak přesněji Bosňáka – Fedji Štukana nazvaný Blank: příběh střelce. Na rozdíl od zmíněných amerických tvůrců, kteří konflikt v bývalé Jugoslávii popisují v prvním případě jako reportér, v druhém jako přítel jednoho z postižených, Štukan je postižený sám:.
Nemá smysl tajit karty: tento text nechce být ničím jiným než uznalým holdem schopným lidem. Vždyť považte – ve čtvrtek uplynulo dvacet let od první klapky nejdéle vysílaného českého televizního seriálu. Pochopitelně jím je Ulice. Otevřeně přiznávám, že ačkoliv jsem patrně nikdy neviděl ani jediný díl tohoto dílka celý, chovám k dosavadnímu tvůrčímu výkonu, jenž je se seriálem spojen, úctu. Není totiž samozřejmý.
Včera oslavil pětadevadesáté narozeniny Clint Eastwood – muž, jehož není třeba představovat. Kdyby však někdo nevěděl: herec, režisér, producent, hudebník, ale také politik. Ve všech těchto polohách přitom vystupoval vždy suverénně, nepředvídatelně, promyšleně. Jako na režiséra na něho s úctou a láskou vzpomínají nejslavnější herci. Například Tom Hanks v jedné z britských talkshow vyprávěl, že okamžik před klapkou je na place samozřejmě chaos: „Každý někam chodí, něco přenáší, montuje, připravuje. Načež asistent režiséra začne všechny uklidňovat, režisér pak zařve ‚Akce!‘… a jde se na to.
V následujícím týdnu – konkrétně ve čtvrtek 29. května – uplyne rovných padesát let od chvíle, kdy byl osmým československým prezidentem zvolen tehdejší generální tajemník ÚV KSČ a jeden z tvůrců normalizace Gustáv Husák. Poprvé a naposledy (zahrňme v to i dvoje následující prezidentské volby, v nichž Husák post „obhájil“) v dějinách Československa se tak nejvyšším ústavním představitelem země stal Slovák. Možná i proto se v kdysi populární anketě „Největší Slovák“, jednu dobu jí bylo všude plno, prodral Husák v roce 2019 na sedmé místo.
V jedné scénce populárního komického kvartetu Tři tygři upozorňuje Albert Čuba své spoluhráče a publikum, že při pečlivém sledování olympijských her si nelze nepovšimnout překvapivé korelace mezi zdánlivě uzavřenou historií a spořádanou současností: totiž že v běžeckých disciplínách vyhrávají černoši, zatímco v těch střeleckých běloši. Je to sice vtip, ale taky přesný postřeh: jako bychom nebyli schopni překonávat v sobě zavedené společenské vzorce, jenom jsme je uplatňovali v jiných rámcích než kdysi.
Zase jednou dostalo divadlo na pamětnou a nespravedlivě zůstalo stranou pozornosti, i když by jednoznačně mělo být v jejím centru. Aby mi bylo rozuměno: stejně jako vloni po úmrtí Karla Heřmánka se i po skonu Jiřího Bartošky vyrojily nekrology rozebírající výjimečnou kariéru obou herců a zdůrazňující jejich filmovou a televizní tvorbu a podnikatelské úspěchy. Když už došlo na připomenutí divadelního působení, zpravidla byla připomenuta tři až čtyři působiště obou tvůrců.
Jsou za námi první květnové dny, neúprosně se blíží osmdesáté výročí konce druhé světové války a atmosféra je zjančená. Může za to několik faktorů: jednak jsou to kulatiny, ale to je nejméně podstatné. Jednak je to výročí doslova živé, jelikož ještě pořád jsou mezi námi pamětníci tehdejšího jara – dokonce i takoví, kteří si ho dobře pamatují, protože jim bylo třeba deset. A jednak, a to je hlavní důvod, proč se jančí, je výročí využíváno a zneužíváno v aktuálních politických bojích, protože druhá světová válka je pořád vztažný bod dějin pro západní Evropu, pro Rusko, vlastně i Ameriku.
Ta fotografie hned včera obletěla, jak se tak říká, dík médiím a sociálním sítím, celý svět: americký prezident Donald Trump a ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj sedí spolu v bazilice sv. Petra pod její kupolí, sedí na obyčejných židlích, sedí sami, nikdo je neruší, a cosi si povídají. Děje se to nedaleko rakve zemřelého a vbrzku pochovávaného papeže Františka – který úředně působil v Evropě, ale pocházel z Ameriky, třebaže té Jižní. Tolik symboliky v jedné chvíli. Obraz naděje, víry v zázraky a ve schopnost lidí spolu mluvit. Po týdnech následujících minulé setkání obou politiků v Bílém domě.
Na Dačicku býval pozoruhodný velikonoční zvyk, jinde myslím nevídaný: ráno na Velký pátek se ženy svlékly donaha, popadly doma srp a takto vyrazily na louku či k poli dotknout se země, aby v novém roce dobře nesla a dala dost jídla. Jinými slovy, žena neboli stvoření plodu a nového života požádala zemi čili dárkyni krmě, aby přijala semeno a porodila také. Stejně jako spousta jiných obyčejů vymizel dávno i tento. Muži v něm, alespoň co je mi známo, nehráli žádnou roli, hanbatého běhu a srpového dotýkání země se neúčastnili (i když nepochybuji, že čumilů, aťsi schovaných někde v houští, se našlo dosti).
Muž prochází parkem, má v uších sluchátka s oblíbenou muzikou, vejde do nemocnice, prochází čekárnou urgentního příjmu, vstupuje do ordinace, vyndává si sluchátka z uší a okamžitě se zapojuje do prvního lékařského případu, který kolem něj sotva prosviští. Vedoucí jedné z pittsburských traumatologií v následujících patnácti hodinách spolu se svými kolegy zachrání více než stovku životů, ale několik jich bohužel také ztratí (včetně dětských). Mezitím stíhá řešit rovněž psychické potíže pacientů a nelady mezi svými kolegy.
Sport je v našem listě popelka, přesto některé události nesmíme přehlédnout ani my – třeba když se takzvaně píše historie, protože se láme zdánlivě nepřekonatelný střelecký rekord v zásadním českém, kanadském a ruském odvětví, totiž v ledním hokeji. Nuže vězte, i když o tom už beztak nejspíš víte odjinud: Alexandr Ovečkin, kapitán celku NHL Washington Capitals, našeho času v noci z pátku na sobotu vyrovnal rekord Wayna Gretzkého, který se desítky let zdál nedosažitelný. Ba co víc, nejenže ho vyrovnal, ale odmítl ho překonat, když v závěru zápasu nenastoupil do power play, jelikož nechtěl skórovat do prázdné brány.
Minulý týden patřil rodině Ledeckých, alespoň částečně. Ester vyhrála mistrovství světa ve snowboardingu v paralelním slalomu (na čemž by zrovna v jejím případě nebylo nic zvláštního, kdyby si o nějakou dobu dřív nevyjela bronz na mistrovství světa lyžařském a kdyby celou sezonu neupřednostňovala lyže – a pak prostě nepřišla a nevyfoukla zlato kolegyním, které na prkně dřou konsekventně celý rok).
V devadesáti letech zemřel Štefan Kvietik, velký slovenský herec – velký vzrůstem a velký ovšem i významem. Nejsem si jist, zda ještě pro mou generaci lidí středního věku jde o všeobecně známé jméno, bohužel. Ale pro generaci mých rodičů, která ještě s nostalgií vzpomíná na slovenské televizní pondělky, to jistě zásadní jméno bylo. Na druhou stranu, důležitý i pro mě byl Kvietikův výkon ve filmu Tisícročná včela. Ve vzpomínkách trčí mi právě jeho výkon, nezpochybnitelný, nepřehlédnutelný.
Od února naleznete v internetovém vysílání České televize britský seriál nazvaný Pan Bates versus Britská pošta. Tato pořád ještě novinka, která v Británii byla odvysílána teprve vloni, zpracovává reálný příběh čtvrt století dlouhého soudního souboje paličatého pošťáka z malého velšského města s jedním z největších britských úřadů, který přivedl krytím vlastního průšvihu do maléru tisíce lidí. Od února naleznete v internetovém vysílání České televize britský seriál nazvaný Pan Bates versus Britská pošta. Tato pořád ještě novinka, která v Británii byla odvysílána teprve vloni, zpracovává reálný příběh.
Minulý týden jsme se dozvěděli o smrti Gena Hackmana, tento týden zemřel Josef Zíma. Psát druhý týden po sobě nekrolog za zemřelého herce devadesátníka znamená naléhavě si v současné turbulentní politické době připomenout, že dvacáté století a jeho dobré i špatné dědictví definitivně a skutečně bez náhrady mizí v historii a že dál je to jen na nás. Zrovna na Zímovi a jeho osudu je dost znát, jak daleko některé dobové zákruty jsou a jak už jim je bez dějepravců a pamětníků těžko rozumět.
V pětadevadesáti letech zemřel herec a spisovatel Gene Hackman. V jeho smrti je vlastně obsaženo jeho vypravěčské povolání, jelikož je v ní přítomen přitažlivý příběh s tajemstvím: byl nalezen doma, přičemž mrtva byla i jeho o generaci mladší manželka a jeden ze tří psů. Doposud není jasné, co bylo příčinou této trojí smrti, na to si prý veřejnost bude muset počkat týdny, než budou výsledky pitvy. Jisté je, že mrtví byli mrtví dny, možná týdny před nálezem. Zároveň se v něčem popsané neštěstí podobá skonu hercovy matky, která uhořela ve svém domě po požáru, jejž sama založila.
