V úterý a ve středu 15. a 16. září 1908 se na malém moravském zámku sešli ruský a rakousko-uherský ministr zahraničí a tajně spolu jednali o dělení území, na které měly obě jejich země zálusk: o Bosně a Hercegovině. Výsledek tajného setkání, dnes bychom asi řekli summitu, možná vedl k první světové válce. Rozhodně pro ni připravil půdu. Jinými slovy, politika tohoto typu samozřejmě nezačala o třicet let později v Mnichově. Akorát na rozdíl od něj se o buchlovické schůzce běžně neučíme.

Dění posledních dní a setkání amerického a ruského prezidenta a jejich delegací opět připomíná, že žijeme v době neustálého kvaltu, jaký předešlé éry neznaly. Respektive znaly ho rovněž, ale jejich tempo se v tuto chvíli s naším měřit nemůže, protože zásadní událost je v současnosti sledována, komentována a rozebírána ihned všemi, každý má na ni patent a každý má možnost o svém závěru a o svých přesvědčeních v několika okamžicích informovat celý svět (přičemž o tom, nakolik bude se svou interpretací úspěšný, rozhoduje mimo jiné to, jak schopný je psavec; je to vlastně literární rehabilitace). Z takových propozic vyvěrají také nepřesná přesvědčení: například že vše, co vidíme, je gros událostí, jelikož nic nezůstává skryto a vše se děje teď. Pozoruhodné je, že si takoví nedočkavci ani nevzpomenou, co se dělo včera – třeba že ukrajinské dronové útoky na Dálném východě byly plánovány měsíce –, aby si uvědomili, že o spoustě věcí nevíme a dovědí se o nich možná až naši potomci.

A tak si připomeňme příběh, který – o tom jsem přesvědčen – spousta našinců nezná, protože, pokud je mi známo, není předmětem školní výuky (jímž bohužel kvůli soustředění na český národní příběh nejsou ani dějiny českých států: ano, skutečně se neučíme státotvorný dějepis, nýbrž národotvorný). Stalo se to v půli září roku 1908 v Buchlovicích, kdy na toto slovácké panství hraběte Leopolda II. Berchtolda, tehdejšího rakousko-uherského velvyslance v carském Rusku, zavítali dva ministři zahraničí: ruský Alexandr Petrovič Izvolskij a rakousko-uherský Alois Lexa von Aehrenthal. Na zámku strávili dva dny a jejich tajné jednání se odehrávalo v docela malé místnosti, sousedící se zámeckým Kuřáckým salonem. Dnes se jí říká „pracovna hraběte“ a je to nejmenší reprezentativní místnost v celém domě: vejdou se do ní všehovšudy dvě židle, stolek na šálky s kávou, krb a dvě komody. V těchto prostorách strávili oba ministři za zavřenými dveřmi mnoho hodin ve velmi intenzivním, vážném a vzrušeném rozhovoru. Von Aehrenthal byl prý na vzájemné utkání mnohem lépe připraven než Izvolskij.

Dalo by se říct, že v oné malé místnosti „nejčistší italské barokní vily ve středoevropském prostoru“ (formulace kunsthistorika Michala Konečného) začala první světová válka. Tedy pokud přistoupíme na osudový výklad světa, v němž události nutně spějí k nevyhnutelným konsekvencím (i když je to jistě teatrální přesvědčení, protože budoucí dějiny lze v kterékoli chvíli změnit, neboť v kterékoli chvíli se lze rozhodnout a zachovat všelijak). Ale vraťme se na Moravu v podzimním čase před sto sedmnácti lety. Ministři dvou tehdejších evropských supervelmocí jednali o vzájemně akceptovatelném dělení vlivu na Balkáně, zejména v Bosně a Hercegovině. Rakousko zemi toužilo anektovat a připojit ke korunním zemím. Rusko výměnou za souhlas s okupací chtělo volný průjezd pro své lodi úžinami Bospor a Dardanely.

Z jednání se ministři rozešli každý s jiným přesvědčením o tom, co dojednali. Proto bylo Rusko, vlídně řečeno, nemile překvapeno, když Rakousko hned v říjnu vletělo do Bosny a obsadilo ji (aby předešlo vzmáhající se Srbsko, které po úspěších v tehdejší vlně balkánských válek a zvětšení svého území bylo při chuti). Rakousko nečekalo na odsouhlasení akce svým parlamentem, natož na posvěcení Ruskem – které naopak předpokládalo, že napřed se musí Rakousko vyslovit k Bosporu. Izvolskij byl odvolán z funkce, protože vývoj dění byl vnímán jako jeho fiasko. Bulharsko si naopak na základě rakouské akce začalo nárokovat Východní Rumélii a Řecko Krétu. Napětí mezi Ruskem a Rakouskem-Uherskem zesílilo, v Srbsku se kvůli Bosně radikalizovaly některé vrstvy, což nakonec dospělo k sarajevskému atentátu. Smutným hrdinou celého příběhu se nakonec stal hrabě Leopold II. Berchtold, který se po smrti von Aehrenthala stal dalším rakousko-uherským ministrem zahraničí a nakonec tím, kdo musel Srbsku vyhlásit – z pohledu habsburské říše vlastně ponižující – ultimátum.

Čili: vývoj po tajné ministerské moravské schůzce byl přesně takový, jaký můžeme kdekoli na světě sledovat i dnes, jistěže i na Ukrajině, a jakého se samozřejmě většina z nás obvykle bojí – dal vyniknout jestřábům a stvrdil nacionalistické choutky a dávná národní klišé. Pokud tedy někdo očekával či očekává, že se dozví zřetelné závěry z uzavřeného jednání na Aljašce, aby se mohl radovat nebo durdit, nedozví se nic. Takhle – jak nás učí také buchlovická ministerská schůzka – to totiž nechodí. Ostatně bůhví o kolika takových dnešních zámeckých ministerských a diplomatických schůzkách vůbec netušíme a nikdy se nedozvíme.