Odvysíláním osmé epizody skončilo v pátek v České televizi tuzemské uvedení „federálního“ seriálu Příliš mnoho lásky (federálního proto, že se odehrává jak v Česku, tak na Slovensku a že obě prostředí jazykově tematizuje – o tom jsme psali před několika týdny). Závěr to byl vpravdě pozoruhodný, proto se k seriálu vraťme. Ačkoli nejen proto: vlna televizních seriálových premiér je letos na podzim výrazně bohatší, než byla na jaře, nabídka je pestrá a nyní postupně bude přicházet na finále sérií, takže se snad sluší u některých z nich zastavit. Třeba když mají, tak jako jmenované dílko, ambici vyslovit se k současnosti a jejím potížím či náladám – například k polyamorii. Seriál takto předvedl, jak náročné pro chlapa může být žít ve více svazcích zároveň. Obzvlášť když všechny bere vážně a seriózně a snaží se v nich všem maximálně vyjít vstříc, ženám i dětem, až na jedno drobné ale: že těm druhým zapírá existenci prvních. Kvůli čemuž je samozřejmě neustále ve stresu a ve střehu.

Mučivá trýzeň hlavního hrdiny je tedy dostatečný základ pro dramatické vyprávění. Ustavičně hrozící kolizní situace taktéž. Autoři tuzemské verze původně kanadského seriálu (kromě dalších také dcera slavných rodičů, scenáristka Hana Lasicová) se však vydali jinudy. Silný dramatický základ jim nestačil, a tak na něj nabalili mnoho další linek. Zmiňme jen některé z nich: nevlastní syn se svého otčíma pokusí zabít, aby si tak vymohl návrat vlastního otce domů (zůstane to ovšem mezi nimi, neboť synek otčímovi slíbí, že se napraví). Vlastní syn se vrací ke své záletné manželce, což záletný otec vnímá jako slabost.

Vlastní otec nevlastního syna je alkoholik se závislostí na automatech, přichází do příběhu jako katalyzátor zla, příležitost k předvedení něčeho jiného než zoufalosti však nedostane. Totéž mafián, který záletníka vydírá a chce po něm splatit vysoké úroky za zapůjčené peníze. Do toho třetí žena nevěrníkova (!) je žena s psychózou, protože aspoň jedna z postižených žen nesmí být silná a vyrovnaná, ale musí být na hlavu. A všechno toto komentuje voiceover hrdinova kamaráda, který jeho zálety kryje před manželkou a píše o jeho vztazích román, přitom po sebevraždě své manželky umírá na rakovinu a čeká (spolu s ním nervózní redaktorka nakladatelství) na to, zda mu nevěrník udělí svolení k tomu, aby román směl vydat… Chaos? A to jsem několik vedlejších linek raději vynechal.

Podstatný bod zlomu, kdy se všechny ženy setkávají, je hrdinova dopravní nehoda, při níž málem zemře. Jak vidno, všechno je velmi modelové, podporované patřičně romantizující hudbou. A chce se říct: vykašleme se už na předsudky o tom, co český nebo slovenský divák unese, a zkusme postavy nikoli omlouvat nebo chlácholit, nýbrž začněme je skutečně týrat, nechme je zodpovídat za své činy, ale nikoli působením externalit, jako je pubertou smýkaný syn. Bude potom uvěřitelněji působit rovněž finále celého tohoto spektáklu. Prozradit se sice nesluší, ale napovězme, že tvorba, jako je seriál Příliš mnoho lásky, dokládá, že nebudeme-li se vzdělávat v minulosti, zapomeneme nejen stavět pyramidy a katedrály, ale taky přirozeně a samozřejmě prezentovat kruté příběhy, jako to zdejší vypravěčství zvládalo v 19. století v tvorbě Boženy Němcové, Karoliny Světlé, Terezy Novákové… Není potřeba diváka neustále konejšit permanentním uhlazováním vztahů, aby dílo přijal za své. Přijme ho, když mu bude moci věřit.