Na konci minulého týdne evropská fotbalová federace UEFA provedla na svém webu drobnou úpravu: v historické sekci připočetla k dosavadním vítězům svého turnaje, tedy mistrovství Evropy, také Slovensko. To okamžitě vzbudilo rozruch v médiích právě u našich východních sousedů, kteří toto gesto berou jako velkou satisfakci a své zasloužené dodatečné vítězství. Především proto, že dle jejich výkladu je to vlastně především slovenské vítězství, neboť v památném bělehradském finále nastoupila za československé mužstvo většina Slováků, kteří také vsítili většinu gólů. Akorát je všechny ve vzpomínkách přebila vítězná drzá česká penalta Antonína Panenky.

Přiznám se, že jsem příliš mlád a že už nepatřím mezi pamětníky tohoto turnaje. Je to pro mě historie, kterou jsem poslouchal od táty. Se zatajeným dechem, s nímž dítě poslouchá všechny důležité velké příběhy, když jsou mu náležitě podány. Čili k onomu turnaji necítím vůbec nic, což mi snad umožňuje mít od něj adekvátní odstup. Zároveň mám naprosté pochopení pro rozhořčení Slováků, že po rozdělení Československa se nástupnickou zemí, která pobrala trofeje a místa v žebříčku, stalo v těch důležitých sportech, jako jsou fotbal či hokej, Česko. Slováci sice byli nástupnickou zemí dejme tomu ve vodním pólu, kde sice patrně vždycky byli lepší než česká strana, ale koho takový sport zajímá, že. Vždyť hokej je hokej a zelená je tráva, však to známe.

Vždycky jsem měl za nespravedlivé, že Slováci v hokeji sestoupili do skupiny C a museli se pracně drápat nahoru. Proto jsem měl jako vynikající a náležitě ironickou satisfakci dějin, která sama od sebe nahlíží, jak je tento systém rozdělování pitomý, když se v roce 2000 v Petrohradě hrálo česko-slovenské finále mistrovství světa. Slováci ho tenkrát sice prohráli, protože co si pamatuju, byli v těch letech kterýmkoli zápasem proti Česku nesmírně sešněrováni, stresováni a hráli mizerně. Ale to finále bylo něco krásného (vidíte, tady už emoce onen výše deklarovaný odstup přebíjejí).

Je samozřejmě legrace, že i třiatřicet let po rozdělení řešíme věci, jako je podíl na vítězství staré skoro půl století. I když je otázka, nakolik je řešíme my a nakolik Slováci, kteří – mám dojem – se stále cítí být těmi odstrkovanějšími, což je pocit, který měli už za společného státu (ale to může být z mé strany klišé). Ale gesto to symbolické a důležité je, protože pokud ve sportu stanovujeme nástupnické státy za vícečetné federace, způsobuje to asi méně nespravedlnosti nebo zahořklosti v očích těch odsunutých, než když se to týká federace dvoučlenné. Ty historicky na celé planetě tvoří spíše unikát a spíše potvrzují, že dvoučlenná federace je neudržitelná a že k tomu, aby federativní uspořádání státu mohlo fungovat, jsou zapotřebí aspoň tři, aby dva vždy účelně uzavírali koalice proti třetímu, a docházelo tak k neustálému vyvažování moci a správy polis.

Leč to už jsem se patrně velmi vzdálil původnímu záměru, a sice poblahopřát dodatečně Slovensku k vítězství na evropských fotbalových mistrovstvích. Pravda, mám za legrační argumentovat tím, kdy ve kterém zápase hrálo kolik hráčů jaké národnosti (vzato do důsledků bychom mohli tvrdit, že prezidentem byl tehdy Slovák, takže vlastně celý stát byl primárně slovenský). Bez takových součtů bych se obešel, respektive až se bez nich obejdeme, pak teprve budeme s to na svou historii a na sebe samé nahlížet bez předsudků a falše. Přijde mi, že by mělo být automatické, aby Slovákům toto vítězství bylo přiřknuto. A stejně automaticky by ho měli mít za společné hokejové tituly. Tak prosté a jednoduché to uhlazování nesrovnalostí a pocitů křivdy někdy může být.