Literárně bylo v poslední době o rodině Bendových slyšet najmě letos na jaře v souvislosti s biografií Alice Horáčkové Václav a Kamila Bendovi. Příběh lásky a odvahy. O ní šla řeč skutečně všude, zatímco o loňském počinu Patrika Bendy, jednoho ze synů v titulu zmíněných manželů, se mlčí. Snad je to dáno výlučností jeho knížky. Ta si cestu ke čtenářům komplikuje už složitým, vlastně neproniknutelným názvem Faob, Vinpike a Palčík, dubnová žeň, který kombinuje tři autorovy pseudonymy a časové období, kdy jeho texty v průběhu roku vznikaly. Všechno to totiž mají být výsledky Bendovy účasti v podniku Společnosti pro osvětu spisovatelů nazvaném „Duben Měsíc Drabble“. Čili fandomová záležitost. A kterýkoli fandom obecně bývá přehlížen.

Ostatně že je drabble útvar o sto slovech (případně dvou stech nebo třech stech) vznikající během čtyřiadvaceti hodin jako odpověď na předem určené motto, taky není běžná znalost. Zvolený žánr ovšem představuje past – zdá se být lehoučký, ale napsat ho dobře je zjevně stejně těžké jako dostát dejme tomu sonetu.

Je předem svázán mnoha normami, mimo jiné předpokládá výraznou pointu. Knížka obsahuje přes dvě stě drabblat (přičemž nejde o sběr, ale pouhý výběr autorových příspěvků k žánru) čili přes dvě stovky point. Jejich úroveň je samozřejmě nevyrovnaná, stejně jako je zřejmé, že aby byla vždy dodržena stovka slov na příspěvek – za slovo se počítá i jednopísmenná spojka či předložka, ale i zkratka instituce nebo číslo –, musí se někdy věta ohnout. Třeba se jí vynechá sloveso nebo předmět nebo se naopak vloží slovesné příčestí fungující jako přídavné jméno. Příklady nabízí hned první drabble nazvaný Komorní hostina Páně, jenž vznikl na zadání „všechno je jinak!“: „Kaplanoval v okresním městě, kde v den Páně k padesáti věřícím na každé z obou mší. Jako čerstvě vysvěcený pln elánu a energie; upozornil na sebe. V zemi zapomenuvší na Boha poslali do Bohem zapomenutého kraje.“ Sází se na to, že takové výchylky budou vnímány jako osvěžení, nedejbože lyrismus.

Na ten, ale ani na delší popisy však není prostor, protože drabble potřebuje být dynamický. Proto se může celý odehrát v dialogu nebo vsadí na již zmíněné institucionální zkratky, takže místy vypadá jako technicistní psaní třeba Vladimíra Párala: cílem je prostě neustálé vytrhování, šokování, osvěžování, kejkle. Občas se proto objeví i básně (ty jsou nejslabší) nebo komiksový strip. Show, zábava, hra, unikání místo soustředění. Je to škoda, protože Patrik Benda je zjevně chytřejší autor, než co mu zvolená forma dovoluje ukázat. Příkladem oné chytrosti budiž řekněme „bendovské“ řazení textů: začíná se odvážně příběhem vlastně duchovním (a vzhledem k celkovému tónu knihy jistěže náležitě paradoxním) o faráři, který – aby naplnil svou službu pastýře – zastává ve své farnosti ještě funkci řidiče linkového autobusu. Díky svému chování za volantem nakonec přesvědčí ostatní, aby začali chodit také do kostela. Následuje vyprávění o normalizaci, o StB, o disidentech… Neboli hned na úvod dvě témata, jež jsme si s rodinou Bendových navykli pojit: víra a disent. Ale i samotný závěr, úplně poslední příspěvek knížky, je evidentně promyšlený – je to zase hříčka, tentokrát osobní a rozdováděná mezi slovesy snít a sníst. Je o tom, že autor sní stát se velkým, slavným a uznávaným spisovatelem, což se mu nedaří, a tak raději sežere, co mu přijde pod ruku.

Se čtenářem se tedy Benda loučí ujištěním, že sám sebe nebere vážně. Lze-li mu to věřit, těžko soudit, čtenáře si spíš drží od těla. A těžko soudit ještě něco jiného: jak knihu číst. Texty, vlastně je lze zvát mikropovídkami či po čapkovsku podpovídkami, na sebe běžně navazují, takže jich několik desítek pospolu tvoří celou povídku. Proto lze knížku přečíst od začátku do konce, stejně jako je možné otvírat ji náhodně a vybírat si jednotlivosti. V prvním případě čtete povídkovou sbírku, v druhém gamebook. Vida, nakonec dvě knihy v jedné.

Patrik Benda: Faob, Vinpike a Palčík, dubnová žeň. 152 s., nakl. Nová vlna, 2024