České amatérské divadlo – v češtině je ovšem vhodnější držet se zavedeného slovníku a psát divadlo ochotnické – je od středy zapsáno na seznamu nehmotného světového kulturního dědictví UNESCO. Jako již desátá česká položka. V období intenzivně rozpohybované světové politiky a v denní záplavě podivuhodných zpráv, jež vzbuzují neklid a nejistotu stran výhledů do budoucna, je toto najednou zpráva skoro až dojemně uklidňující. Jestliže se totiž ve světě objevují starosti o osud Evropy a o to, jestli se ještě drží své tradiční kultury, je nesmírně živé české ochotnické divadlo dokladem, že nic není tak horké, jak se to uvaří.

Z českého divadla pochází česká hymna – píseň, která se v 19. století stala tou možná českou vůbec nejpřekládanější. Už tehdy byla vnímána mnoha dalšími slovanskými národy jako hymna, ostatně všechny si variovaly verš o tom, která země je jejich domovem. České ochotnické divadlo sytilo touhu po samostatném státě, umožňovalo o něm snít. Znovu drželo sebevědomí národa nahoře za německé okupace za druhé světové války. A vice versa: vždyť divadlo hráli vězni v koncentračních táborech, kde jim pomáhalo aspoň na chvíli cítit se zase plnohodnotnými lidmi – plnohodnotnými bytostmi. A třeba se i okamžik smát a dojímat.

O síle amatérského divadla v českých zemích svědčí i to, že nejeden z nejslavnějších tuzemských herců či umělců vzpomínal na to, že jeho rodiče ochotničili (namátkou oba filmoví majorové Kalašové: tedy jak Rudolf Hrušínský, tak Jiří Sovák). Amatérské divadlo tu stálo u zrodu divadel malých forem na konci padesátých a hlavně v šedesátých letech. Z této žíly povstal Semafor nebo Cimrmani, kteří se sice profesionalizovali, ale mnohé ochotnické soubory hrají (nebo aspoň usilují hrát) jejich hry. Čili ochotníci slouží ochotníkům.

České amatérské divadlo přežilo všechny režimy a odolává zatím i současné rychlé mediální proměně světa. Svede lidi zpomalit, umí je přimět se soustředit. Pomáhalo a pomáhá zahnat strach ze smrti, pomáhalo a pomáhá přečkat společenský cynismus, pomáhalo a pomáhá jej léčit – protože jeho principem je překonávat všednost a usilovat o něco mimořádného, co pojí lidi různých zkušeností i přesvědčení. Jeho smyslem je vytvořit spolu něco krásného pro jiné. Nemusí se to podařit, ale musí být zjevné to nadšení. Vždyť cílem ochotnického divadla je ušlechtilost. Jsou to na dnešní dobu možná příliš vznešená slova, leč není důvod se jich bát.

České ochotnické divadlo zachránilo českou řeč, protože ji vyneslo na veřejnost. Díky tomu pomohlo zachránit ještě přinejmenším dvě další řeči: slovenskou a lužickosrbskou. Ostatně není náhoda, že jak na Slovensku (tehdy tedy v Horních Uhrách), tak v Lužici se ochotnické divadlo stalo společenským pilířem rovněž a že tam i tam dodnes funguje jako úplně stejný kulturní a společenský pilíř jako v Česku (byť tam i tam to přirozeně má svá specifika). Bylo by proto logické, kdyby dalším pokusem v UNESCO byla snaha rozšířit zápis českého amatérského divadla o další dvě jmenované kultury, protože k sobě patří.

Prozatím se ovšem patří poděkovat týmu, který intenzivně pracoval na této významné připomínce toho, co je české divadlo zač a co je jeho základ a co jsou jeho cíle a poslání. Jak stojí na začátku tohoto textu, je až dojemně uklidňující, že v těchto punktech je svět ještě v pořádku.