V jedné scénce populárního komického kvartetu Tři tygři upozorňuje Albert Čuba své spoluhráče a publikum, že při pečlivém sledování olympijských her si nelze nepovšimnout překvapivé korelace mezi zdánlivě uzavřenou historií a spořádanou současností: totiž že v běžeckých disciplínách vyhrávají černoši, zatímco v těch střeleckých běloši. Je to sice vtip, ale taky přesný postřeh: jako bychom nebyli schopni překonávat v sobě zavedené společenské vzorce, jenom jsme je uplatňovali v jiných rámcích než kdysi. Potvrzením Čubova pozorování byl například obrázek na letošním knižním veletrhu dětské literatury v italské Boloni.

To je tak: jste-li nakladatelský redaktor nebo agent, sjednáváte si na knižních veletrzích schůzky – většinou osobně někde v kavárně. Ale u velkých a prestižních značek, jako je třeba patrně největší světový distributor dětských knih, nakladatelství Scholastic, si musíte domluvit sraz na přesný čas pouze na stánku, kam kromě domluvených srazů jinak nesmí nikdo, žádný návštěvník veletrhu. Skutečně. A když už máte domluvenou schůzku, vypadá to tak, že nejprve urostlý bílý muž prověří, že jste na seznamu ohlášených, načež vás krásná blondýnka uvede za plentu… kde sedí hromada jejích černošských kolegyň a domlouvá s příchozími klienty detaily nových byznysů. Bavlníkovou plantáž s otroky už dneska nikdo neuvidíme, ale pohled na ni se na první dobrou zřejmě mnoho nelišil od toho u Scholasticů.

Píšu o tom proto, že úvahy o stereotypech, o mužích a ženách, o postavení jedněch či druhých, o vzájemném ovlivňování oněch tamtěmi, patřily přirozeně také k letošnímu třicátému ročníku pražského knižního veletrhu Svět knihy. Například irská autorka Claire Kilroy na besedě nazvané „Mýtus šťastného mateřství v literatuře“ prohlásila, že čtení beletrie nám pomáhá porozumět jeden druhému a k vzájemné empatii, což doložila přiznáním, že její manžel pochopil její mateřskou zkušenost, až když si přečetl její knihu Soldier Sailor. No a německý autor Ewald Arenz, v jehož prózách hrají prim ženské postavy, zase zdůraznil, že beletrii čtou výraznou většinou ženy, a to až ze sedmdesáti nebo osmdesáti procent.

Nejsou to objevné postřehy, ale je důležité si je opakovat. Obzvlášť když se zajímavě propojují s tvrzeními jiných autorů odjinud. Jedna z autorských besed na zmíněném boloňském veletrhu se letos příznačně jmenovala „Kam zmizeli kluci: správné knihy z nich mohou udělat hrdiny“. Italská spisovatelka Francesca Cavallo na ní uvažovala o tom, proč má současná světová produkce dětské literatury problém zaujmout chlapce a proč čtou hlavně dívky. Prý je to dáno převažujícím charakterem produkce. Tím, že v nakladatelstvích pracují najmě ženy – jako redaktorky, nakladatelky, jako ilustrátorky i jako autorky. Tím pádem profil příběhů je logicky ženský, protože mužský pohled na svět chybí. Škarohlídi by mohli namítnout, že se nic neděje, protože jde o vyvažování staleté nerovnováhy: dřív přece psali jenom muži, hrdiny byli především chlapci – a civilizace to taky přežila (možná dokonce bez úhony).

To je sice pravda, leč zrovna tak platí nakladatelským byznysem opakovaně prověřené, že dívky jsou ochotnější číst vyprávění o klucích než obráceně – tomu jsme muže zatím nenaučili. Závěry paní Kilroy a pana Arenze jsou zřejmé: už bychom konečně měli. To ovšem bylo druhé boloňské podotknutí paní Cavallo: literatura pro kluky přešlapuje na místě a tápe, protože nevíme, jaké hrdiny chlapcům nabídnout. Nepanuje na tom žádná shoda. Padlo například podotknutí, že když už muž nějaký příběh napíše a nakladatelstvím dodá, může být snadno odmítnut, protože ženám na rozhodujících pozicích se takové vyprávění zdá drsné, tvrdé, machistické, ergo nevhodné. (Podtrhuji: tvrdila to o ženách jiná žena.)

Chceme-li tedy vychovat novou generaci mužů, musíme jim začít předkládat již od dětství příběhy, které je zaujmou a které budou vystavěny příkladně, řeklo by se rychlošípácky. Víme vůbec, co je ideální hrdina naší doby? Jaké muže bychom si chtěli vychovávat? Napadá mě třeba sir Nicholas Winton. Zdánlivě nudný úředníček, přitom bystrý mozek, který dřív než ostatní pochopil pohyb dějin a suverénně na něj reagoval. A co je podstatné: udělal to samozřejmě, neočekával pocty a vyhýbal se jim, o svém hrdinství mlčel a žil jinými věcmi, obyčejnými. Tedy hrdinství bez okázalosti jako mužský ideál? Muže to fungovat? Na tom se vlastně na dvou veletrzích shodli tři zmiňovaní autoři, aniž o tom navzájem věděli. Tak to zkusme, třeba to za dvacet let přinese dobré plody.