Jsou za námi první květnové dny, neúprosně se blíží osmdesáté výročí konce druhé světové války a atmosféra je zjančená. Může za to několik faktorů: jednak jsou to kulatiny, ale to je nejméně podstatné. Jednak je to výročí doslova živé, jelikož ještě pořád jsou mezi námi pamětníci tehdejšího jara – dokonce i takoví, kteří si ho dobře pamatují, protože jim bylo třeba deset; devadesátka dneska není výjimečný věk. A jednak, a to je hlavní důvod, proč se jančí, je výročí využíváno a zneužíváno v aktuálních politických bojích, protože druhá světová válka je pořád vztažný bod dějin pro západní Evropu, pro Rusko, vlastně i Ameriku. (Nejsem si jist, jestli totéž postavení má po devadesátých letech třeba na Balkáně.) Konkrétně se čeká na to, jak devátého května proběhne oslava a vojenská přehlídka v Moskvě a zda ji případně naruší nějaká ukrajinská válečná akce.

Aby nebylo mýlky, píšu o nadcházejícím výročí jen kvůli srovnání, protože mi jde o výročí jiné, dnešní, zapomenuté, přestože rovněž podstatné. Jenže v sousedství nadcházející osmdesátky je bohužel zapomenuto vlastně všecko. A tak si připomeňme, že právě dnes před pětatřiceti roky – tedy 4. května 1990 – vyhlásili v Lotyšsku nezávislost na Sovětském svazu. Zatímco ve střední Evropě už jsme se půl roku opájeli svobodou a konkrétně my v Československu jsme usilovali zbavit se přítomnosti sovětské armády (první jednotky se začínaly stahovat), pobaltské národy byly stále „za mříží“ a přirozeně za ní po našem, myšleno středoevropském, vzoru být už nechtěly.

Zpátky k Pobaltí: na Západě o drolení Sovětského svazu vlastně nikdo moc nestál, protože šlo o nesrozumitelné území. Sovětský svaz byl vnímán jako synonymum slova Rusko – a tak jen málokdo byl připraven na snahy jakýchsi evropských, natož asijských národů osamostatnit se. Vzniklo příliš mnoho nových států, o nichž nikdo netušil, co budou zač. Právě proto, že studia a věda o SSSR znamenaly najmě rusistiku, tedy vzdělávání v ruském pohledu na svět a absenci porozumění jiným národním příběhům. Výsledky samozřejmě vidíme i dnes: co jiného je přetahovaná o výklad ruské války na Ukrajině než licitace o pochopení ukrajinského vyprávění? Totéž se pochopitelně týká Gruzie, ale znovu i pobaltských obav z ruské agrese.

Sovětskou reakcí na pobaltská vyhlašování nezávislostí (jež počítala s přechodným obdobím mezi deklarací nezávislostí a faktickým vznikem státu) byl vojenský zásah. Když si zajedete do Vilniusu nebo do Rigy, nádherných a patřičně hrdých měst, ten časový rozměr vám hned dojde: my jsme tu v průběhu roku 1990 měli po prvních svobodných volbách a jediná válka, která u nás zuřila, byla ta pomlčková o správný název demokratického československého státu. Vášně planuly, byl to počátek rozpadu země a rozchodu dvou národů, ale přeli jsme se o interpunkční znaménko. (Je v tom jistý étos českého národního obrození, který stojí nikoli na puškách, nýbrž právě na literách.) A mezitím v Rize lidé bojovali na barikádách proti tankům. A to jen proto, že my byli vně Sovětského svazu, zatímco oni uvnitř něj. Tyhle ironické paradoxy dějin nikdy nepřestanou být zajímavé. Právě proto si je připomínejme. Vždyť se letos při tom výročí, na nějž dojde příští týden, hraje i o ně.