Včera oslavil pětadevadesáté narozeniny Clint Eastwood – muž, jehož není třeba představovat. Kdyby však někdo nevěděl: herec, režisér, producent, hudebník, ale také politik. Ve všech těchto polohách přitom vystupoval vždy suverénně, nepředvídatelně, promyšleně. Jako na režiséra na něho s úctou a láskou vzpomínají nejslavnější herci. Například Tom Hanks v jedné z britských talkshow vyprávěl, že okamžik před klapkou je na place samozřejmě chaos: „Každý někam chodí, něco přenáší, montuje, připravuje. Načež asistent režiséra začne všechny uklidňovat, režisér pak zařve ‚Akce!‘… a jde se na to. Ne tak u Clinta Eastwooda. On totiž režíruje lidi stejně, jako by hovořil ke koním. Podívá se na vás a docela konejšivě prohlásí: ‚O.K., jdeme na to.‘ A když je natočeno a vy se ptáte, jestli by se to pro jistotu nemělo sjet znovu, řekne úplně stejně něžně: ‚Myslím, že pro naše potřeby postačí, jak to je.‘“

Nechce se mi jít pohodlnou cestou jiných vzpomínkových článků a vyjmenovávat Eastwoodovy slavné role: začít povinně v Itálii u Sergia Leoneho a „dolarové trilogie“, pokračovat v Americe přes kriminálky a pak se nedejbože zamýšlet, jak v devadesátých letech a na počátku tohoto století údajně začal účtovat s tím, co ho proslavilo, a jak tedy dejme tomu ve svých Nesmiřitelných „demytizoval“ Divoký západ. Je to tak často opakované tvrzení, že dávno ztratilo význam a není jasné, co znamená. To už z devadesátek vzpomeňme spíše na Madisonské mosty, kde Eastwood spolu s Meryl Streepovou dokázali, že silnou lásku a výsostné romantické vyprávění lze pořídit nejen s mladými krásnými lidmi, ale taky s lidmi středního a důchodového věku, tedy s lidmi plnými vrásek, které už život nějak obouchal.

Výjimečnost Eastwoody kariéry se tehdy projevila o rok dřív, kdy natočil dva skvostné filmy – a ke každému z nich přistoupil jinak: jedním z nich je „vězeňské drama“ Dokonalý svět, v němž nabídl jednu z posledních silných rolí tehdy rozjetému, ale už dohasínajícímu Kevinu Costnerovi. Druhým je politický thriller S nasazením života, jenž pojednává o členovi ochranky amerického prezidenta hrajícímu duel s neznámým nepřítelem vyhrožujícím atentátem na prvního představitele země. Výjimečné na tomto spojení je, že ačkoliv Eastwood režíroval film za filmem a měl rok po oscarové žni s Nesmiřitelnými, neznamenalo to, že nutně musí stát vepředu. Když poznal dobrý scénář a chtěl pracovat s jiným režisérem než se sebou, neváhal do toho jít – S nasazením života režíroval Němec Wolfgang Petersen a Eastwood účinkováním v tomto snímku počítá jednu z nejlepších položek své herecké kariéry.

Zároveň platí, že i když je pro Eastwoodův režijní styl příznačná nenápadnost, věcnost, logika, intimnost a důvěra v herce (podívejte se, s jakou střídmostí je zpracován snímek Sully: zázrak na řece Hudson pojednávající o přistání dopravního letadla na řece v New Yorku – tedy o události, která vrátila Spojeným státům sebevědomí po tragédii ze září 2001), neznamená to, že o tomto stylu nelze diskutovat. Kupříkladu v pozapomenutém snímku Vražda na Eigeru z poloviny sedmdesátých let hraje Eastwood kunsthistorika, který krade a prodává starožitnosti, aby měl na svůj život na vysoké noze, a současně působí jako profesor na univerzitě, aby měl krytí v podobě řádného civilního povolání. Studentky ho svádějí v přesvědčení, že se s nimi vyspí, dá jim lepší známku a ony nepřijdou o stipendium. Hrdina na to reaguje takto: „Víš co? Běž domů, tam si sedni na zadek a uč se, tak o své stipendium určitě nepřijdeš.“ Při posledních slovech jde střih na detail mužské ruky, která pleskne dívku v minisukni po zadku. Studentka překvapeně a popuzeně odchází, když za ní profesor ještě houkne: „Máš ho pěknej.“ – „Co?“ – „Ten zadek přece.“ Takových sekvencí je ve filmu víc.

Ani frajer jako Clint Eastwood by ale dnes podbízení a odmítnutí studentky nemohl řešit jako před půl stoletím. Jak by asi tytéž scény natočil dnes? Natočil by je vůbec? Patrně ne, protože podle všeho je to velmi slušný, skromný a empatický člověk. (To máme u megahvězd rádi – obzvlášť když se k tomu přidá, že tak jako včerejší oslavenec vzešly z chudých dělnických poměrů a cestu nahoru si musely odpracovat.) Když v polovině osmdesátých let Eastwood vykonával funkci starosty v kalifornském městečku Carmel-by-the-sea, dělal ji zdarma. Když předával Oscara svému příteli, skladateli Enniu Morriconemu, respektoval, že ten nemluví anglicky a ocenění mu předal v italštině. Neváhá se ani shodit: herec Jeff Daniels rád vzpomíná na to, že poprvé se se svým hereckým idolem setkal při snídani na golfovém turnaji celebrit. Eastwood Danielse spatřil, zamířil k němu a suverénně mu oznámil: „Viděl jsem váš film Blbý a blbější.“ Protože je to vlastně vulgární komedie o pitomcích – výtečná, ale žádné umění –, začal se Daniels za film omlouvat. „Ale nechte toho,“ kontroval Eastwood. „Ta scéna v koupelně, jak máte na návštěvě u cizích lidí průjem a nevíte, že nejde spláchnout záchod, natož jak tu nešťastnou situaci vyřešit… přesně to se mi stalo taky.“

Clint Eastwood je dávno institucí. Stvořil figury, které se staly předobrazem laciných, ale funkčních a vtipných nápodob. Přiznávám, že jako dítě jsem si zamiloval hongkongský snímek Bláznivé poslání – lidi se tam perou mezi sebou a s roboty, jsou tam honičky, šílené tempo, nečekané zvraty, unikátní hudba, asijské vzezření, ergo ve zdejších osmdesátých letech to bylo něco naprosto jiného, než co běhalo v televizích. (Však jsem k tomu taky přišel paradoxně: coby policejnímu děcku mi nosíval otec podobné snímky k přehrání na videu z videotéky Vysoké školy SNB – byl to závan Západu a svobody přicházející z Východu. Dnes už je to bohužel mrtvá éra, Hongkong jako místo umělecké inspirace pro masy směnou britského režimu za čínský dávno padl.) Nu a v tomto filmu je figura záporáka – skutečně, nikoli klaďase – inspirována vzezřením Clinta Eastwooda, jaké měl v leoneovkách a Drsném Harrym. Zde se figura dokonce jmenuje Odporný Harry – a pro mě to bylo vlastně první setkání s americkým velikánem, třebaže jsem to ještě vůbec nevěděl. Tak všechno nejlepší, Mistře!