Hodně žaludů znamená tuhou zimu a leckterá babička to od pana hajného zaslechla cestou z posledního sbírání hub. Občas se to potvrdí, občas ne, ale pranostiky jsou v tomhle trochu záhadné, protože „když to vyjde“, utvrzujeme se v nich, a když ne, zlehčujeme je. Na letošní zimu to, zdá se, vyšlo, protože teploty padají opakovaně pod deset stupňů mrazu a žaludů bylo jak naseto. Pche, to je houby zima, vykřikne mnohý dříve narozený.
Máme šestatřicet let po sametové revoluci a před ní i po ní přece fungovaly správy zeleně, které úpěnlivě pečovaly o naše parkové dědictví. Proč tedy dospíváme často k takto drakonickým řešením? Jak to, že se o parky nestaráme průběžně s náležitou péčí? Naše nejstarší zelené pásy byly kdysi sázeny okrašlovacími spolky na zavezených šancích. Od té doby uplynulo 150 let, a logicky by se tedy dalo říci, že je čas na to, vysázet je znovu.
Notných pár let se probírám archiváliemi a mapuji historii pěstování vytrvalých zahradních květin v českých zemích. Základem jsou zahradnické časopisy, které jsou dochovány a tvoří souvislou časovou osu. Druhým zdrojem jsou pak zahradnické ceníky a katalogy, jež jsou z povahy věci poměrně vzácné, protože pozbytím platnosti je lidi holt většinou zahodili. Pozoruhodné jsou pak pozůstalosti některých osobností chráněné vesměs úzkostlivě a důvodně rodinami, kterým se tu a tam podaří najít pro ně budoucnost – anebo je také nenávratně ztratit. Obé se stále děje. Drobnosti se objevují neustále.
S oblibou se na studijních cestách Evropou zastavím v Heidelbergu. Jak by ne. Člověk odchovaný údolnicí Prahy a výhledem z Mělníka musí zde spočinout se zalíbením. Večerní posezení v baru Hemingway a ranní procházka na terasy hradní zahrady jsou tedy jakousi stálicí, kolem které se točí svět. V posledních letech jsme s kolegy se zájmem sledovali, jak si vede dendrologická sbírka těchto zahrad, protože stromy na vyzděné terase vysoko nad řekou jsou zde vystaveny skutečně extrémní expozici.
Na začátku devadesátek jsme slavnostně donesli z obchodu fungl nové máslo až z Německa coby výdobytek ze Západu s nápisem Goldkern. Tatík k tomu čuchl a zhnuseně prohlásil: „Kunerol, fuj, to jsme museli jíst za Hitlera, to do mě nedostanete…“ A taky jo. Celé roky jí prachsprosté máslo a my jsme se k němu ostatně také časem vrátili. Svět náhražek v otci zanechal trpkou vzpomínku, kterou nevymazal po celý život. Vůči mnoha nešvarům a kazítkům zahradnického světa jsem, řekl bych, imunní a tak nějak jsem přijal „každému, co jeho jest“.
Zatímco ve Spojených státech má myšlenka centra pro zahradní potřeby či kulturu tradici i ve víc než stoletých rodinných podnicích, v Evropě je podstatně mladší. Mnohá z takových míst vznikla postupně ze školek, zahradnictví, ale také z farmových krámků, ba dokonce i z řeznictví. Jak šel čas, proměňovaly se krámky se zeleninou a vejci zvolna v nabídku všeho souvisejícího se zahradou, po čem byla zrovna poptávka. V Británii mají samozřejmě jasno a jejich nejstarší zahradní centrum slaví letos sedmdesátku.
Je to už několik let, co byla kolegyně kdesi na americkém venkově a před řadou místních krámků vyfotila docela obyčejné áčko, které říkalo asi tohle: „Každá stovka, kterou utratíte u nás, půjde na kroužky našich dětí, jídlo od farmářů z okolí a zůstane v místní komunitě. Stovka, kterou utratíte v řetězcích, zmizí nadobro.“ Ihned se strhla diskuse, kroužící vesměs kolem toho, o jak více či méně zjednodušující obraz souboje lokalizace s globalizací jde. Nicméně vrtalo mi to hlavou, protože odpůrci i příznivci byli neméně skalní a nachytávali se navzájem ve stylu „A k tomu sedlákovi pojedeš na kole, co sis sám vyrobil, jo?
Před dvaceti lety jsem díky svému spolužáku Štěpánu Špoulovi měl šanci nahlédnout do Etnobotanické zahrady v mexickém městě Oaxaca de Juárez. A co víc, nahlíželi jsme rovnou s jedním z autorů. Alejandro de Ávila mi utkvěl v paměti jako rozvážný lysohlavý chlapík, který nám zvolna upředl před zraky příběh celého díla, které spojilo úsilí botanika a umělce. Francisco Toledo a Luis Zárate vnímali prostor a rostliny především z pohledu výtvarného.
V rámci tradice zahradnictví jsem dlouho udržoval tzv. Alfonsův záhon, kde bylo několik brukvovitých zelenin. Ty pravidelně s nástupem podzimu zplenil kolemjdoucí zajíc a bylo takříkajíc po sklizni. Když se na podzim ozvala povědomá střelba, známý hopkal před honci, hodil floka u nás pod vraty a byl v bezpečí. Bohužel, jak už to tak v nepohádkových příbězích bývá, jednou přišel den, kdy to nestihl a skončil na pekáči. Tehdy se na záhoně urodilo a uspořádal jsem první beznákupový týden, kdy jsem téměř vyžil z toho, co zahrada dala, sůl, pepř a podobně v to nepočítaje.
Díváme se z necelých tří tisíc metrů dolů do údolí a vidíme vesnici s jejími políčky kukuřice, brambor či buráků obklopenou desítkami hektarů naprosto zerodovaných svahů. Můžeme se podívat do všech světových stran a nabídnou nám stejný obraz, kam oko dohlédne. Liší se jen tím, zdali eroze dosáhla svého dna až na skalní podklad, anebo pracuje se zvětralinou, kterou voda a vítr sunou postupně kamsi do údolí. Záhyby tzv. badlandů tu a tam spoře obývá ta nejotrlejší vegetace, která vcelku libovolně mizí stejně, jako se objevuje.
Docela nenápadnou odbočku z hlavní silnice lemovanou platany docela snadno přejdete a vůbec nebudete tušit, že jste právě minuli místo, kde se rodí jedny z nejproslulejších britských perry a ciderů. Tom Oliver se léta staral o různé kapely a prý, jak říká, dělá „promo“ dál, akorát hruškám a jablkům v hrabství Herefordshire. Zatímco v českých zemích je ciderová scéna znovuzrozeným nováčkem se zapomenutými kořeny i tradicemi, na ostrovech za kanálem se pije z jablek a hrušek kdeco.
Putovat po nejstarších stromech světa vyžaduje značnou trpělivost a bezpochyby půjde o cestu kolem světa. Sekvoje a obecně konifery v Kalifornii, duby v Británii, lípy v Německu, jinany v Číně a Koreji, kryptomerie v Japonsku či blahočety a pabuky na jižní polokouli. A to není samozřejmě vše. Výčet déle než tisíc let žijících dřevin by byl daleko delší, včetně například známého lesa Pando, který není ničím jiným než tisíce let starou osikou rozrůstající se kořenovými odnožemi.
Konferenci International Oak Society navštěvuji rád již po léta zejména pro velmi ojedinělou celosvětovou komunitu, která se kolem dubů točí. Koná se obvykle jednou za tři roky a letos se po mnoha létech vrátila do Mexika, kam jsem kdysi mezi dubaře zavítal poprvé. Měl jsem poměrně závažný úkol. Totiž seznámit se během několika dní s co nejvíce lidmi a vytipovat ty nejzajímavější pro budoucí spolupráci. Tehdy jsem již čtyři roky pracoval na projektu privátní sbírky dubů, známé coby „quercetum“. Coby člověk s extrémně nízkou seznamovací schopností jsem trnul v obavách, jak tenhle sociální experiment dopadne.
Docela obyčejná pěšina nám někdy může zkrátit náhle a vítaně trasu, jindy může být součástí naší každodenní cesty kamkoli. Anebo je vzpomínkou, kterou rádi po letech najdeme vyšlapanou přesně tam, kde ji čekáme. Inu, pěšina není jen tak, tu musí lidi soustavně vyšlapávat, jinak se zapomene, zaroste a zmizí. Bez lidí není pěšin. To je jejich zajímavým vzestupem a pádem. Na adresu tuzemských turistických značek bylo napsáno mnoho dobrého, a jak je naším dobrým zvykem, vychvalujeme je pokud možno jako světový unikát.
Ukusuji opatrně jablko odrůdy Opat Bruno, to je slavný vyšebrodský semenáč neméně slavné odrůdy Grávštýnské. Přemýšlím, jak může být toto jablko tak jemné chuti. Přezrálé není, dokonce bych řekl, že je vcelku ideálně zralé. Ach tak, ono má jen pramálo kyselin. Proto tak opatrná, a přece přítomná jablečná chuť, velmi světlá a mezi rty až nepatrně mazlavá dužina. To je zajímavé. Včera jsme si několik jablek z výstavky jen seřízli a nyní se k nim vracím. Malinové hornokrajské na zavadlém řezu voní po jahodách.
Téměř půl století byly Zahradnické listy časopisem, který zpravoval celé generace zahradníků o dění v branži. Dne 8. ledna 1929 na titulce vyšel článek, který se dosti vymykal běžným odborným pojednáním už svým nadpisem „Psychologie prodeje v zahradnictví“. Jako autor je uveden A. Mikoláš ze Zahnašovic u Holešova. Tím spíš nás dnes může překvapit přehled, s jakým dokázal tehdejším perem popsat kolega svůj pohled na věc. Celý článek uvádí vzpomínkou na česko-americké pojednání.
Větička, se kterou se setkáváme stále častěji, anžto člověk se stal planetě dočasným svrběním – a to je nám pocitem viny. Jsme obtížným parazitem mocné přírody. Každá mince má dvě strany a dokážeme toho o přírodě i dění v ní hodně vědět, chceme-li. Neznalost vydávaná naopak za argument je spíše smutnou známkou ztráty schopnosti kritického myšlení a touhy po prohlubování poznání. Pro příklad si nemusíme chodit vůbec daleko.
Život kolem nás se mění poměrně nezvyklým tempem a my to nestíháme vstřebat. Dědečkovo úsloví „znal každý kámen“ vycházelo zejména z toho, že kromě výpravy do Molitorova pro šeříky a do Lán pro moudra z jeho rodných Dolíků celkem nevytáhl paty dál než do Strašecí. Znal ovšem veškeré rostlinstvo i živočišstvo kolem, věděl velice přesně, co kdo v které chalupě umí a čím může pomoci v případě potřeby. Stejně jako věděli o něm, že umí štěpovat, ochotničit, sokolovat a půjčovat knihy ze své rozsáhlé knihovny. Skutečnost, že trávil většinu dne v dole nebo v lese, byla v tomto významu nepodstatná.
Pod okny se nám před lety objevila linka semenáčků se sivými listy. Protože se vysely přímo mezi dlaždici a mlat na plné slunce, zprvu jsem je považoval za pryšce, které mají takový výpek rády. Později jsem musel uznat svůj omyl, anžto se z nich vyklubaly lnice. Nikoli naše domácí, ale apeninské, purpurové. Ty naše žlutavé se rády pečou na stráních a podél cest, vždycky tvoří takový houfek tu či onde a určitě je podvědomě znáte. Ty purpurové si můžete pamatovat z cest po Itálii, kde lehce valérují ve svých fialově purpurových barvách a málokdy je vidíte narostlé stejně, jako to umí v zahradách.
Svého času jsem se odvážil dotázat paní Miládky Opatrné, nestorky mezi pěstiteli vytrvalých rostlin, zdali se za její profesní kariéry používal spíš termín „trvalky“, nebo „pereny“. Prakticky bez rozmyšlení mi dala jednoduché rozuzlení: To máte asi tak, jako když si holka jde pro voňavku, ale dáma pro parfém. Od té doby si dávám pozor, komu nabídnu trvalky a komu pereny. Zvlášť ty s vonným květem.
Středoevropský prostor ve své historii sdílí neuvěřitelně mnoho z různých důvodů geografických a kulturních, ale z pohledu zahradnického hrají hlavní roli nové kytky a jazyk. I přes úspěšné snahy vzdělávat zahradníky v jazyce českém ve školách a vydáváním knih a časopisů, novinky k nám přicházely především z německy mluvících zemí. Podívejme se nyní na spojené nádoby zahradnického umu německy mluvících zemí, do jejichž okruhu jsme přece jen dlouho patřili. Zhruba před sto lety vznikl fenomén „Staudengärtnerei“, zahradnictví specializovaného na pěstování vytrvalých zahradních květin.
Svého času jsme úpěli v předmětu Prostorová kompozice, kde se za našimi zády neustále procházel architekt Drápal, lomil rukama a naléhavě deklamoval: „Narušte stereotyp.“ Ta slova mi stále zvoní v hlavě, protože je opakoval donekonečna – a proto věřím, že otázka „Kde je blizna?“ mohla mezi botaniky zrodit i narušené jedince. Protože my jsme z narušování stereotypu opravdu šíleli. Koupal nás v tom dokonale. Když se za někým architekt se zájmem zastavil se slovy „Tady se něco rýsuje“, všichni jsme se seběhli, abychom se přiblížili i my.
Krajinářská architektura je velmi dynamicky se vyvíjející obor, kterému fouká do plachet silný vítr společenské poptávky. Kdeže loňské sněhy jsou! Prvorepublikový pojem „zahradní architekt“, oživený v devadesátých letech, je passé. Malování zahrádek se nám proměnilo v pestrý obor uplatňující se od krajinného plánování přes sídelní systémy až po design rostlinných společenstev. Ne že by rodinné zahrady a městské parky vymizely z portfolia krajinářského architekta, ale umí toho víc a chceme, aby šel ještě dál.
Kdo by neznal Můj rodný dům, song, který u nás proslavil Pavel Bobek a který se může zdát táhlým a patetickým až do dne, kdy vám krajinu dětství vezmou bagry. Pak se smísí prach a slzy do té neobyčejné směsi, kdy čas trhne oponou. Vývoj jde dál a nepochybně přinese něco krásnějšího. Aspoň tak velí zásada dobrého mravu v obecné architektuře. Totiž pokud boříme, máme světu přinést něco lepšího. Kvalitoměr se obvykle velmi blbě shání v soudobém provedení a mnohé prověří čas, ale vyslovené plichty se naopak dají poznat ze dne na den.
Téma přísušků se nás drží v poslední dekádě pečlivě, a jakkoli nám ho vždycky změkčí nějaký ten deštivý týden, zůstává s námi. Vančurovsky se můžeme koupat za deště a zcela novodobě přitom sledovat na hladině oschlé listy lip spolu s pylem jejich květů. Rozebírá se to pořád dokola a zdá se mi, že ty kruhy na vodě jsou jen stále menší. Zvyšováním hlasu v diskusi se ale ještě žádný problém řešení nepřiblížil. I když: v prázdné studni větší ozvěna.
Zhruba od začátku dvacátého století se mezi perenami, tedy vytrvalými zahradními květinami, začínají hojněji objevovat kulturní variety, zkráceně kultivary. To je totéž co „odrůda“ a původně byly takto opisovány latinsky vlastnosti rostliny. Proto se všechny nejstarší pestrolisté odrůdy jmenují „variegata“, žlutolisté „aurea“ a červenolisté „atropurpurea“. Jakmile jsou původu kulturního, tedy vznikly přičiněním člověka, musí dostat rozlišitelné jméno. Bylo nutno vymyslet způsob, jak narůstající počty nově příchozích do světového sortimentu označovat.
Britská Královská zahradnická společnost pořádá v paláci Hampton Court show s přídomkem „garden festival“ v poněkud prestižním hávu. Přece jen, koná se tzv. na královském majetku, v jedné z nejnavštěvovanějších zahrad v zemi, a to rovnou na prahu prázdnin. Jde sice o poměrně novodobou akci, protože na Anglii jsou tři dekády pořád docela novota, ale i díky dvouletému cyklu si drží dobrou pověst. Ta je založená především na jakémsi rodišti nových myšlenek. Akce se koná krátce po Chelsea Flower Show a říká se, že co se uchytí v Hamptonu, to má šanci příští rok v Chelsea.
Občas se k večeru v zahradě tak nějak zasekne čas, přilepíme se k nějakému místu jako vosa na bonbon a musíme si povědět „všechno“. Obvykle to začne nějakou tou faunou, protože ta nám není každodenním chlebem a vždycky takříkajíc něco značí. Hojnost slunících se ještěrek pozdraví léto a ve stejné době se vydá na lov obří ropucha Ráchel, matečná užovka přezdívaná familiárně „hadice“ a tu a tam napojíme pochrupujícího ježka. Každopádně jinak se obdivujeme už jen výhradně flóře, co nám kde vykvetlo, jak co roste, kdy se co vyselo a případně i co nám zašlo. To by se od zahradníků dalo čekat.
Zděděný sad neuděláte výstavním za rok, ba dokonce možná nikdy. Třeba se prostě smíříte s tím, že je to svérázný obraz krajiny, a vaše vůle věci „zglajchšaltovat“ do jediného obrazu světa se poněkud obrousí. Tu šrámem na noze, tam převrženým traktorem, onde újmou na duši. Každopádně jakkoli si téma nastudujete sebelépe a pohovoříte se zkušenými, jimž je denním chlebem, překvapení vás potká větší halda, než by se kdo nadál, a to všeho druhu.
Nejsou moc daleko časy, kdy bylo vcelku běžné vidět maminku či babičku, kterak vysvětluje dceři, jak vybírat afrikán, rajče nebo růži. Děda ukázal vnukovi, jak má vybrat na podzim ze zakládky stromek. Maluju si to? Ale jo, mockrát jsem to viděl a vídám poměrně často i dnes, kdy to vysvětlují přátelé jeden druhému. Zkontrolovat prokořenění, prohlídnout si počet výhonů, očka na bázi a celkové založení kytky. Troufám si říct, že lidí, kteří si umí koupit pěknou kytku, výrazně ubylo. Ke škodě jejich i ke škodě zahradníků.
