Ondřej Fous

/

Články autora

Pochod dubů

Konferenci International Oak Society navštěvuji rád již po léta zejména pro velmi ojedinělou celosvětovou komunitu, která se kolem dubů točí. Koná se obvykle jednou za tři roky a letos se po mnoha létech vrátila do Mexika, kam jsem kdysi mezi dubaře zavítal poprvé. Měl jsem poměrně závažný úkol. Totiž seznámit se během několika dní s co nejvíce lidmi a vytipovat ty nejzajímavější pro budoucí spolupráci. Tehdy jsem již čtyři roky pracoval na projektu privátní sbírky dubů, známé coby „quercetum“. Coby člověk s extrémně nízkou seznamovací schopností jsem trnul v obavách, jak tenhle sociální experiment dopadne.

Veřejná pěšina

Docela obyčejná pěšina nám někdy může zkrátit náhle a vítaně trasu, jindy může být součástí naší každodenní cesty kamkoli. Anebo je vzpomínkou, kterou rádi po letech najdeme vyšlapanou přesně tam, kde ji čekáme. Inu, pěšina není jen tak, tu musí lidi soustavně vyšlapávat, jinak se zapomene, zaroste a zmizí. Bez lidí není pěšin. To je jejich zajímavým vzestupem a pádem. Na adresu tuzemských turistických značek bylo napsáno mnoho dobrého, a jak je naším dobrým zvykem, vychvalujeme je pokud možno jako světový unikát.

Jablečné portfolio

Ukusuji opatrně jablko odrůdy Opat Bruno, to je slavný vyšebrodský semenáč neméně slavné odrůdy Grávštýnské. Přemýšlím, jak může být toto jablko tak jemné chuti. Přezrálé není, dokonce bych řekl, že je vcelku ideálně zralé. Ach tak, ono má jen pramálo kyselin. Proto tak opatrná, a přece přítomná jablečná chuť, velmi světlá a mezi rty až nepatrně mazlavá dužina. To je zajímavé. Včera jsme si několik jablek z výstavky jen seřízli a nyní se k nim vracím. Malinové hornokrajské na zavadlém řezu voní po jahodách.

Psychologie prodeje

Téměř půl století byly Zahradnické listy časopisem, který zpravoval celé generace zahradníků o dění v branži. Dne 8. ledna 1929 na titulce vyšel článek, který se dosti vymykal běžným odborným pojednáním už svým nadpisem „Psychologie prodeje v zahradnictví“. Jako autor je uveden A. Mikoláš ze Zahnašovic u Holešova. Tím spíš nás dnes může překvapit přehled, s jakým dokázal tehdejším perem popsat kolega svůj pohled na věc. Celý článek uvádí vzpomínkou na česko-americké pojednání.

Příroda to neumí

Větička, se kterou se setkáváme stále častěji, anžto člověk se stal planetě dočasným svrběním – a to je nám pocitem viny. Jsme obtížným parazitem mocné přírody. Každá mince má dvě strany a dokážeme toho o přírodě i dění v ní hodně vědět, chceme-li. Neznalost vydávaná naopak za argument je spíše smutnou známkou ztráty schopnosti kritického myšlení a touhy po prohlubování poznání. Pro příklad si nemusíme chodit vůbec daleko.

Fotosyntéza

Život kolem nás se mění poměrně nezvyklým tempem a my to nestíháme vstřebat. Dědečkovo úsloví „znal každý kámen“ vycházelo zejména z toho, že kromě výpravy do Molitorova pro šeříky a do Lán pro moudra z jeho rodných Dolíků celkem nevytáhl paty dál než do Strašecí. Znal ovšem veškeré rostlinstvo i živočišstvo kolem, věděl velice přesně, co kdo v které chalupě umí a čím může pomoci v případě potřeby. Stejně jako věděli o něm, že umí štěpovat, ochotničit, sokolovat a půjčovat knihy ze své rozsáhlé knihovny. Skutečnost, že trávil většinu dne v dole nebo v lese, byla v tomto významu nepodstatná.

Peachy

Pod okny se nám před lety objevila linka semenáčků se sivými listy. Protože se vysely přímo mezi dlaždici a mlat na plné slunce, zprvu jsem je považoval za pryšce, které mají takový výpek rády. Později jsem musel uznat svůj omyl, anžto se z nich vyklubaly lnice. Nikoli naše domácí, ale apeninské, purpurové. Ty naše žlutavé se rády pečou na stráních a podél cest, vždycky tvoří takový houfek tu či onde a určitě je podvědomě znáte. Ty purpurové si můžete pamatovat z cest po Itálii, kde lehce valérují ve svých fialově purpurových barvách a málokdy je vidíte narostlé stejně, jako to umí v zahradách.

Voňavky

Svého času jsem se odvážil dotázat paní Miládky Opatrné, nestorky mezi pěstiteli vytrvalých rostlin, zdali se za její profesní kariéry používal spíš termín „trvalky“, nebo „pereny“. Prakticky bez rozmyšlení mi dala jednoduché rozuzlení: To máte asi tak, jako když si holka jde pro voňavku, ale dáma pro parfém. Od té doby si dávám pozor, komu nabídnu trvalky a komu pereny. Zvlášť ty s vonným květem.

Stauden

Středoevropský prostor ve své historii sdílí neuvěřitelně mnoho z různých důvodů geografických a kulturních, ale z pohledu zahradnického hrají hlavní roli nové kytky a jazyk. I přes úspěšné snahy vzdělávat zahradníky v jazyce českém ve školách a vydáváním knih a časopisů, novinky k nám přicházely především z německy mluvících zemí. Podívejme se nyní na spojené nádoby zahradnického umu německy mluvících zemí, do jejichž okruhu jsme přece jen dlouho patřili. Zhruba před sto lety vznikl fenomén „Staudengärtnerei“, zahradnictví specializovaného na pěstování vytrvalých zahradních květin.

Semeníky

Svého času jsme úpěli v předmětu Prostorová kompozice, kde se za našimi zády neustále procházel architekt Drápal, lomil rukama a naléhavě deklamoval: „Narušte stereotyp.“ Ta slova mi stále zvoní v hlavě, protože je opakoval donekonečna – a proto věřím, že otázka „Kde je blizna?“ mohla mezi botaniky zrodit i narušené jedince. Protože my jsme z narušování stereotypu opravdu šíleli. Koupal nás v tom dokonale. Když se za někým architekt se zájmem zastavil se slovy „Tady se něco rýsuje“, všichni jsme se seběhli, abychom se přiblížili i my.

Mám se to vůbec učit?

Krajinářská architektura je velmi dynamicky se vyvíjející obor, kterému fouká do plachet silný vítr společenské poptávky. Kdeže loňské sněhy jsou! Prvorepublikový pojem „zahradní architekt“, oživený v devadesátých letech, je passé. Malování zahrádek se nám proměnilo v pestrý obor uplatňující se od krajinného plánování přes sídelní systémy až po design rostlinných společenstev. Ne že by rodinné zahrady a městské parky vymizely z portfolia krajinářského architekta, ale umí toho víc a chceme, aby šel ještě dál.

Valdštejnský lis

Kdo by neznal Můj rodný dům, song, který u nás proslavil Pavel Bobek a který se může zdát táhlým a patetickým až do dne, kdy vám krajinu dětství vezmou bagry. Pak se smísí prach a slzy do té neobyčejné směsi, kdy čas trhne oponou. Vývoj jde dál a nepochybně přinese něco krásnějšího. Aspoň tak velí zásada dobrého mravu v obecné architektuře. Totiž pokud boříme, máme světu přinést něco lepšího. Kvalitoměr se obvykle velmi blbě shání v soudobém provedení a mnohé prověří čas, ale vyslovené plichty se naopak dají poznat ze dne na den.

Zalít, či nezalít?

Téma přísušků se nás drží v poslední dekádě pečlivě, a jakkoli nám ho vždycky změkčí nějaký ten deštivý týden, zůstává s námi. Vančurovsky se můžeme koupat za deště a zcela novodobě přitom sledovat na hladině oschlé listy lip spolu s pylem jejich květů. Rozebírá se to pořád dokola a zdá se mi, že ty kruhy na vodě jsou jen stále menší. Zvyšováním hlasu v diskusi se ale ještě žádný problém řešení nepřiblížil. I když: v prázdné studni větší ozvěna.

Pražské jaro

Zhruba od začátku dvacátého století se mezi perenami, tedy vytrvalými zahradními květinami, začínají hojněji objevovat kulturní variety, zkráceně kultivary. To je totéž co „odrůda“ a původně byly takto opisovány latinsky vlastnosti rostliny. Proto se všechny nejstarší pestrolisté odrůdy jmenují „variegata“, žlutolisté „aurea“ a červenolisté „atropurpurea“. Jakmile jsou původu kulturního, tedy vznikly přičiněním člověka, musí dostat rozlišitelné jméno. Bylo nutno vymyslet způsob, jak narůstající počty nově příchozích do světového sortimentu označovat.

Hampton Court

Britská Královská zahradnická společnost pořádá v paláci Hampton Court show s přídomkem „garden festival“ v poněkud prestižním hávu. Přece jen, koná se tzv. na královském majetku, v jedné z nejnavštěvovanějších zahrad v zemi, a to rovnou na prahu prázdnin. Jde sice o poměrně novodobou akci, protože na Anglii jsou tři dekády pořád docela novota, ale i díky dvouletému cyklu si drží dobrou pověst. Ta je založená především na jakémsi rodišti nových myšlenek. Akce se koná krátce po Chelsea Flower Show a říká se, že co se uchytí v Hamptonu, to má šanci příští rok v Chelsea.

Všechnomamové

Občas se k večeru v zahradě tak nějak zasekne čas, přilepíme se k nějakému místu jako vosa na bonbon a musíme si povědět „všechno“. Obvykle to začne nějakou tou faunou, protože ta nám není každodenním chlebem a vždycky takříkajíc něco značí. Hojnost slunících se ještěrek pozdraví léto a ve stejné době se vydá na lov obří ropucha Ráchel, matečná užovka přezdívaná familiárně „hadice“ a tu a tam napojíme pochrupujícího ježka. Každopádně jinak se obdivujeme už jen výhradně flóře, co nám kde vykvetlo, jak co roste, kdy se co vyselo a případně i co nám zašlo. To by se od zahradníků dalo čekat.

Ponaučení ze sadu

Zděděný sad neuděláte výstavním za rok, ba dokonce možná nikdy. Třeba se prostě smíříte s tím, že je to svérázný obraz krajiny, a vaše vůle věci „zglajchšaltovat“ do jediného obrazu světa se poněkud obrousí. Tu šrámem na noze, tam převrženým traktorem, onde újmou na duši. Každopádně jakkoli si téma nastudujete sebelépe a pohovoříte se zkušenými, jimž je denním chlebem, překvapení vás potká větší halda, než by se kdo nadál, a to všeho druhu.

Koupím si poupě

Nejsou moc daleko časy, kdy bylo vcelku běžné vidět maminku či babičku, kterak vysvětluje dceři, jak vybírat afrikán, rajče nebo růži. Děda ukázal vnukovi, jak má vybrat na podzim ze zakládky stromek. Maluju si to? Ale jo, mockrát jsem to viděl a vídám poměrně často i dnes, kdy to vysvětlují přátelé jeden druhému. Zkontrolovat prokořenění, prohlídnout si počet výhonů, očka na bázi a celkové založení kytky. Troufám si říct, že lidí, kteří si umí koupit pěknou kytku, výrazně ubylo. Ke škodě jejich i ke škodě zahradníků.

Itoh

Mezi šlechtitelskými záměry je řada nápadů, které jsou poměrně fantaskní. Pšenice se sekvojí zůstává naštěstí utopií. Často jde ale podnes především o nápad a o vůli dojít v hledání cesty až na meze jeho proveditelnosti. Myšlenka křížit bylinné druhy s dřevitými je jistě velmi stará, ale obvykle těžko proveditelná. Jedním z mála rodů, kde to vůbec lze, jsou pivoňky. K největším šlechtitelským fantaziím patří mezirodové křížení, které se dařilo například Mičurinovi v rámci čeledi růžovitých. U pivoněk se podařilo šlechtění zvané intersekční, to znamená mezi sekcí dřevitou a bylinnou.

Všichni jsme René

Tklivý příběh mlčocha ztvárněného Oldřichem Kaiserem (film Zahradníkův rok) mezi nás přinesl dvě dekády pozapomenutý příběh o zvůli peněz a moci, bezmocných zákonech, zoufalé nekompetenci úřadů a zlomeninách bezpráví v každém z nás. Také o selsky pařezovité povaze, z které zahradníci prostě vyrůstají a nesou si ji celý život. Každý po svém. Příběh je uložený vlastně v bezčasí a dost dobře by se hodil i k setkání Karla Čapka se starým „Fulinusem“, který na jeho vyslovené přání k vysněné kytce zabručel prostě jen to své „nedám“.

Umění pletí

Po betonové pěšince si to šine můj otec, doživotní zahradník, v doprovodu asistentky. Po devadesátce a operované zlomenině krčku se svět zmenšil na okruh dvou zahradních chodníčků. Zrovna pronásleduju pampelišky, a protože některé již kvetou, nacvičeným pohybem jejich čmejřivé bakule skryji nejdříve do dlaní a teprve pak je svobodně podryji. Zabrán v tuto bohulibou činnost, slyším jen úryvek jejich rozhovoru. Patrně začal důsledky nedávných dešťů. „To byste pořád jenom pleli,“ povídá konverzačně paní. Otec na to vědoucně odvětí: „O tom je celé zahradnické umění…“

Škornice

Z našeho denního slovníku výraz „škorně“ vymizel již dávno, ale kdysi jsem hrál středověké divadlo a naše botky s ostrou špičkou zanechávaly stopu docela přesně ve tvaru listu jedné hájové květinky. Ta mne ovšem zaujala nejen pro svůj tvar listů, ale pro poměrně všestranné použití a nebývalou odolnost i vytrvalost. V Lednici na Moravě jsme je obdivovali pod vzrostlým habrem v části parku zvané Arizona. Výheň a sucho, které zde zvládaly, byly těžkou zkouškou. Přesto byly schopny vytvářet díky svým výběžkům jakés takés koberce a vytrvávat na stanovišti celé dlouhé roky bez jakékoli péče.

Květinové slavnosti

Za posledních třicet let jsme mnohé dohnali, možná i předehnali, ale jedna kratochvíle mi u nás tuze chybí, a to květinové slavnosti či trhy. Měly u nás před mnoha lety velkou tradici a nechyběly v žádném větším městě. Dnes to zemím západní Evropy velice závidím a každoročně na nějakou takovou akci zavítám. Vím, i u nás nějaké ty trhy přece jsou, různá výstaviště to alespoň tvrdí. Bohužel až na výjimky mají tyto akce na můj vkus extrémně komerční charakter a jsou určeny spíše pro masové spotřebitele. Prostě to není můj šálek kávy.

Jilmy

Jeden z britských doyenů péče o stromy, Ted Green, si k devadesátinám nadělil knihu. Když jsem ji otevřel pro první prolistování, bezohledně mne pohltila na několik hodin. Mimo jiné se zde vyznává z velké ztráty obrazu krajiny, kterou niterně sám prožil – a tou byla ztráta jilmů. Na několika mizerných snímcích mimořádné hodnoty ukazuje, nakolik bývaly volně rostoucí jilmy mezi živými ploty nepostradatelným krajinotvorným stromem spolu s duby. Aha. Krajina, která nám může připadat poetická, až téměř parková, může jemu přijít jako vylámané zuby. Mezi duby chybějí jilmy.

Lecha

Lehce předjarní les umí být velkou krásou. Stromy ještě neraší a spousta kytek jako by se naráz rozhodla, že veškerou svou krásu rozbalí předtím, než se zatáhne zelená opona listoví dubů, buků, osik či habrů. Proč to dělají? Inu, je to jejich velice dobře promyšlená strategie a stojí za povšimnutí, kde najdeme tyto podrosty nejbohatší. Luhy jsou doslova přeplněné dymnivkami a orsejemi, vzácněji pak křivatci, ladoňkami či sněženkami. V sušších dubohabřinách a bučinách se pak flóra dost vydatně liší, na žule chudší a na vápenci bohatší.

Ambrózyho dub

Vyprávění v oboru dendrologickém, tedy mezi znalci stromů, se předávají z generace na generaci a obvykle je člověk nakonec někde najde i zapsaná v některé z významných knih. Přesto, nebo snad právě proto je občas zajímavé setkat se s informací velice původní. Obě války nás totiž připravily o mnohé a kolektivní paměť hodně utrpěla. Při historických rešerších, které jdou až k původním zdrojům, zjišťujeme, jak je ta naše paměť zrádná. Vzpomínky nemusí být fakta, a za dekády se tak lecjaká historka putující z úst do úst může docela proměnit.

Taky kradete?

Po zahradnictví se prochází pár a vybírá si tu ovocné stromky, tam nějaký ten stříhaný zimostráz. No a zem? Nehodila by se? Není moc těžká? Kamera se na ně dívá svrchu a zákazníci jsou podivně teple oděni, dokonce bych řekl nabaleni. Aha, oni to jsou neplatící zákazníci. Troufale bych si dovolil říci: zloději za bílého dne.

Dálnice

Kolem stolu se sejde pár lidí a mají něco projednat, dohodnout. Čeština nám krásně nabídla nastolování problému: můžeme ho hodit na stůl a vyřešit. Málokdo, když už na jednání přijde, z něho odchází s tím, s čím přišel. Obvykle máme vůli se vzájemně vyslechnout a při troše soustředění hledat východiska. Protože právě udržet pozornost všech u stolu je čím dál větší problém, rozšířil se nám pojem „zavnímat“. V éře vzdálených připojení a chytrých telefonů či hodinek se tak trochu „melioruje“ reálná přítomnost dotyčných.

Podléška

Drobné modravé kvítky jaterníků potkáváme v našich lesích zejména v bučinách, habřinách a doubravách. Jestliže se o některých rostlinách říká, že jsou běžci na dlouhou trať, pak tady je toto přirovnání zcela namístě. Setkání s nimi je vždy mimořádné a tak trochu sváteční, řekl bych až oslavné. Drží se totiž toliko na místech dostatečně nedotčených a ničím nerušených po dlouhá desetiletí, ba staletí. Mezi nánosy listí dokážou žít i vlastně docela samotné, občas s nějakou tou sasankou, plicníkem či mařinkou.

Jmelí

V zimních měsících jmelí často prozrazuje jeho vlastní stálezelenost a pro rozdílný odstín i texturu ho můžeme vypozorovat i v jedlích nebo borovicích. Tento poloparazit nás těžko kdy přestane fascinovat svou přičinlivostí i neúnavným šířením. Před pár týdny jsem narazil na staré krásné jabloňové sady, které jmelí dokázalo naprosto zdecimovat. Některé staré stromy se začaly dokonce pod vahou jeho obřích kotrčů lámat, čímž se ho tak trochu samy zbavovaly.

Starší články