Ondřej Fous - zahradník, perenář a publicista

/

Články autora

Odkladiště stromů

Jednou z oblíbených činností autora krajinářských řešení je čas od času vyrazit ven a „sebrat terén“. Je to jedna z těch zajímavých kratochvílí, jež se nezřídka blíží fenoménu „urbex“. Často dostáváme povolení pronikat na kdysi zaplocené soukromé pozemky, které někdo takříkajíc nadechl a cosi bohulibého zde chystá. Předcházela tomu zpravidla doba planoucí činnostmi zcela nebohulibými až ničivými. Nevím, proč musíme nechat všechno tak brutálně zchátrat, než se najde někdo, kdo to draze opraví, případně levně shodí a začne znovu.

Ořež si růži

O víkendu jsem se pustil do své oblíbené anglické růže a nakonec jsem ji řezal pěkně natřikrát. Mohly za to různé návštěvy a sílící pocit „zase jsi nic neudělal“, ale celé úvaze o řezu to velmi prospělo. Uvědomil jsem si, že ji řežu rok od roku stále nepatrně víc a víc. To by mohlo skončit katastrofou, ale zatím je zjevné, nakolik jí tenhle razantní průklest prospívá. Keřové růže se řežou docela jinak než růže záhonové, které docela snadno hluboce sesadíte na tři očka či v případě tvrdé zimy oberete vše zmrzlé, až se dostříháte k živé tkáni. U volně rostoucího keře to není tak snadné, ale o to je to krásnější.

Čemeřicový pokrok

Jarní květena byla v našich zahradách velice oblíbená, zvláště v mírném klimatu se lidé na první posly prostě těší. Celá ta barevná krása dává zimě takový jakýsi hodnotový smysl. Dokonce i vyhraněné postoje vůči různým barvám se tak nějak mělní a běžně slýchávám prohlášení typu „tuhle barvu nemám sice rád, ale na jaře to snesu“. Jaká velkorysost. No ano, tak to je, jako by snad zimní nouze nás naučila větší lásce a toleranci. Což je asi jen dobře. Únorový úmor nás trochu vychová, uskromní a pak si prostě chceme dopřát hodokvas a odměnit se. Takovým typickým omastkem tekoucím po bradě jsou čemeřice. Proč vlastně?

Staroušci

V naší krajině máme stále poměrně velký počet ovocných dřevin vysázených v třicátých letech v důsledku velké ovocnářské obnovy po zimě 1929. Ty najdeme především ve starých sadech vysokokmenů, tedy velkých stromů. Podél silnic jsou zejména stromy z let padesátých, kterých byly ve vybraných odrůdách vysazovány velké počty. Výjimky samozřejmě potvrzují pravidla. Jisté ovšem je, že všechny tyto stromy jsou již opravdu dospělé, a pokud rostly většinu života bez péče sadaře, ocitají se na konci životnosti skrz různé nevratné defekty.

Rouge Vigné

Stojíme u vzrostlé hrušně dosahující korunové úrovně okolních dubů. Je to zážitek. Podobných jednotlivců se v oblasti Domfront najde jen pár, ale přece tu jsou. Tato část francouzské Normandie patřila kdysi „hruškovým lesům“, z kterých se sklízela nepřeberná množství drobných plodů, lisovaly se tisíce litrů a mířily do celé Francie i okolních zemí. Z těchto tradic zbyl zlomek a miliony stromů se změnily v proslulé italské parkety. Ano, miliony, bez přehánění. Bohužel i dnes je zde půda se sadem levnější než půda bez něj.

Atlantique

V roce 2004 jsem krátký čas v Paříži bydlel a chovám k té době patetickou přízeň. Titěrný byteček v podkroví nedaleko nádraží Austerlitz ve mně vzbuzuje podnes vzpomínkový optimismus, přestože jsme se tam opravdu nemohli ve třech dlouho vejít a museli se snažit míjet. Ovšem výhled na Eifellovku svítící občas po večerech tak nějak dokázal vyzmizíkovat všechny ty trable se zlomyslnou sprchou. Každé ráno jsem přes Jardin des Plantes vyrážel do světa s vědomím, že dnes a denně najdu a naučím se jednu z tisíců rostlin, které zde rostou a mnohé z nich právě zde spatřily světlo evropského světa.

Ověřená

Svého času bylo mezi zahradníky takové obecné úsloví: „Tu mám ověřenou, tu si vezmi.“ Dokonce když kolega ověřil méně známou a méně dostupnou kytku, rozdal ji spřáteleným zahradníkům, kteří se znali mezi sebou. I tato praxe byla velmi dobře „ověřená“, protože tu a tam někdo o kytku přišel z důvodů nesouvisejících s její kvalitou a bylo třeba ji přemnožit. Také rostlina, která fungovala v jedné zahradě, mohla se ukázat jinačí v zahradě jiné, na jiné půdě či vodě. Kolegium tak dokázalo vychytat mouchy lecjaké kytce a dotáhnout metodiku jejího úspěšného pěstování. Fungovalo to jako s vejslužkou.

Vystřihovánka

Čas od času vás někdo argumentačně odzbrojí. Proč ne, taková rétorická prohra je k nezaplacení a obvykle na ni dlouho nezapomínáme. Nebo alespoň tříbíme svou fantazii haldou odpovědí, které bychom dotyčnému řekli, kdybychom si ovšem v tu chvíli vzpomněli. Tato cvičení jsou velice užitečná a i já jsem si tuhle musel vzpomnět na pána, který mi dal při komentované prohlídce okolí Národního muzea náležitou lekci.

Po nás les

Borovice se rozešly s cedry někdy v jurských časech a šly si svou vývojovou cestou. Neměly zdaleka takové štěstí ve své dlouhé minulosti, a i přesto (či právě proto) představují mimořádný rod konifer na naší planetě. Jeho historii formovalo pleistocénní zalednění, které jej vytlačilo do jižních útočišť, kdy vlivem bariér horských masivů došlo k rozdělení areálů jeho výskytu od Maroka po Himálaj. Po ústupu ledového příkrovu přišlo zpětné osídlení a cesta na sever započatá před zhruba dvanácti tisíci lety. Led ovšem neměl být tou zdaleka jedinou překážkou, jež kdy stála cedrům v cestě.

Lublaňská cesta

Zavítat do města plného stop architekta Josipa Plečnika je pro našince mimořádné a pozvání na místní konferenci jsem si velice považoval. Slovinsko je přece jen nevelká země a profesní komunita tomu odpovídá, nicméně žije velmi středoevropsky, s pohledem k jihu a sebejistá atmosféra komunikovaná v angličtině byla milým standardem. Podstatná pro mne byla samozřejmě nejen forma, ale i obsah. Slovinští kolegové nejsou žádná ořezávátka, a přestože v tyto končiny čas od času zavítám, znal jsem spíš pěstitele rostlin než sektor projektantů a zhotovitelů.

Třešňovka

Zimní krajina rozpadlého sadu v posledním tažení vypadá velmi neutěšeně a úplně vidím hejno havranů posedávajících na umrlých větvích. To by se jeden zakopal a označil křížem. Mám k třešním velice blízko, anžto u nás tak trochu lemují rodinný osud. Kdysi je s protierozně hospodářským úmyslem vysadil schwarzenberský šafář na pozemek, který jsme nadechli pozemkovou reformou, dědeček dosázel další dvě generace a z tržeb za ně financoval studia své dcery. To se pak na ně díváte drobínek jinak.

O svetr navíc

Hodně žaludů znamená tuhou zimu a leckterá babička to od pana hajného zaslechla cestou z posledního sbírání hub. Občas se to potvrdí, občas ne, ale pranostiky jsou v tomhle trochu záhadné, protože „když to vyjde“, utvrzujeme se v nich, a když ne, zlehčujeme je. Na letošní zimu to, zdá se, vyšlo, protože teploty padají opakovaně pod deset stupňů mrazu a žaludů bylo jak naseto. Pche, to je houby zima, vykřikne mnohý dříve narozený.

Kácíme parky

Máme šestatřicet let po sametové revoluci a před ní i po ní přece fungovaly správy zeleně, které úpěnlivě pečovaly o naše parkové dědictví. Proč tedy dospíváme často k takto drakonickým řešením? Jak to, že se o parky nestaráme průběžně s náležitou péčí? Naše nejstarší zelené pásy byly kdysi sázeny okrašlovacími spolky na zavezených šancích. Od té doby uplynulo 150 let, a logicky by se tedy dalo říci, že je čas na to, vysázet je znovu.

Krize stmeluje

Notných pár let se probírám archiváliemi a mapuji historii pěstování vytrvalých zahradních květin v českých zemích. Základem jsou zahradnické časopisy, které jsou dochovány a tvoří souvislou časovou osu. Druhým zdrojem jsou pak zahradnické ceníky a katalogy, jež jsou z povahy věci poměrně vzácné, protože pozbytím platnosti je lidi holt většinou zahodili. Pozoruhodné jsou pak pozůstalosti některých osobností chráněné vesměs úzkostlivě a důvodně rodinami, kterým se tu a tam podaří najít pro ně budoucnost – anebo je také nenávratně ztratit. Obé se stále děje. Drobnosti se objevují neustále.

Semenáče přežijí

S oblibou se na studijních cestách Evropou zastavím v Heidelbergu. Jak by ne. Člověk odchovaný údolnicí Prahy a výhledem z Mělníka musí zde spočinout se zalíbením. Večerní posezení v baru Hemingway a ranní procházka na terasy hradní zahrady jsou tedy jakousi stálicí, kolem které se točí svět. V posledních letech jsme s kolegy se zájmem sledovali, jak si vede dendrologická sbírka těchto zahrad, protože stromy na vyzděné terase vysoko nad řekou jsou zde vystaveny skutečně extrémní expozici.

Pravost a náhražky

Na začátku devadesátek jsme slavnostně donesli z obchodu fungl nové máslo až z Německa coby výdobytek ze Západu s nápisem Goldkern. Tatík k tomu čuchl a zhnuseně prohlásil: „Kunerol, fuj, to jsme museli jíst za Hitlera, to do mě nedostanete…“ A taky jo. Celé roky jí prachsprosté máslo a my jsme se k němu ostatně také časem vrátili. Svět náhražek v otci zanechal trpkou vzpomínku, kterou nevymazal po celý život. Vůči mnoha nešvarům a kazítkům zahradnického světa jsem, řekl bych, imunní a tak nějak jsem přijal „každému, co jeho jest“.

Garden Centre

Zatímco ve Spojených státech má myšlenka centra pro zahradní potřeby či kulturu tradici i ve víc než stoletých rodinných podnicích, v Evropě je podstatně mladší. Mnohá z takových míst vznikla postupně ze školek, zahradnictví, ale také z farmových krámků, ba dokonce i z řeznictví. Jak šel čas, proměňovaly se krámky se zeleninou a vejci zvolna v nabídku všeho souvisejícího se zahradou, po čem byla zrovna poptávka. V Británii mají samozřejmě jasno a jejich nejstarší zahradní centrum slaví letos sedmdesátku.

Hospodařím

Je to už několik let, co byla kolegyně kdesi na americkém venkově a před řadou místních krámků vyfotila docela obyčejné áčko, které říkalo asi tohle: „Každá stovka, kterou utratíte u nás, půjde na kroužky našich dětí, jídlo od farmářů z okolí a zůstane v místní komunitě. Stovka, kterou utratíte v řetězcích, zmizí nadobro.“ Ihned se strhla diskuse, kroužící vesměs kolem toho, o jak více či méně zjednodušující obraz souboje lokalizace s globalizací jde. Nicméně vrtalo mi to hlavou, protože odpůrci i příznivci byli neméně skalní a nachytávali se navzájem ve stylu „A k tomu sedlákovi pojedeš na kole, co sis sám vyrobil, jo?

Etnobotanika

Před dvaceti lety jsem díky svému spolužáku Štěpánu Špoulovi měl šanci nahlédnout do Etnobotanické zahrady v mexickém městě Oaxaca de Juárez. A co víc, nahlíželi jsme rovnou s jedním z autorů. Alejandro de Ávila mi utkvěl v paměti jako rozvážný lysohlavý chlapík, který nám zvolna upředl před zraky příběh celého díla, které spojilo úsilí botanika a umělce. Francisco Toledo a Luis Zárate vnímali prostor a rostliny především z pohledu výtvarného.

Jsem, co pěstuji

V rámci tradice zahradnictví jsem dlouho udržoval tzv. Alfonsův záhon, kde bylo několik brukvovitých zelenin. Ty pravidelně s nástupem podzimu zplenil kolemjdoucí zajíc a bylo takříkajíc po sklizni. Když se na podzim ozvala povědomá střelba, známý hopkal před honci, hodil floka u nás pod vraty a byl v bezpečí. Bohužel, jak už to tak v nepohádkových příbězích bývá, jednou přišel den, kdy to nestihl a skončil na pekáči. Tehdy se na záhoně urodilo a uspořádal jsem první beznákupový týden, kdy jsem téměř vyžil z toho, co zahrada dala, sůl, pepř a podobně v to nepočítaje.

Eroze

Díváme se z necelých tří tisíc metrů dolů do údolí a vidíme vesnici s jejími políčky kukuřice, brambor či buráků obklopenou desítkami hektarů naprosto zerodovaných svahů. Můžeme se podívat do všech světových stran a nabídnou nám stejný obraz, kam oko dohlédne. Liší se jen tím, zdali eroze dosáhla svého dna až na skalní podklad, anebo pracuje se zvětralinou, kterou voda a vítr sunou postupně kamsi do údolí. Záhyby tzv. badlandů tu a tam spoře obývá ta nejotrlejší vegetace, která vcelku libovolně mizí stejně, jako se objevuje.

Oliverovo

Docela nenápadnou odbočku z hlavní silnice lemovanou platany docela snadno přejdete a vůbec nebudete tušit, že jste právě minuli místo, kde se rodí jedny z nejproslulejších britských perry a ciderů. Tom Oliver se léta staral o různé kapely a prý, jak říká, dělá „promo“ dál, akorát hruškám a jablkům v hrabství Herefordshire. Zatímco v českých zemích je ciderová scéna znovuzrozeným nováčkem se zapomenutými kořeny i tradicemi, na ostrovech za kanálem se pije z jablek a hrušek kdeco.

Árbol del Tule

Putovat po nejstarších stromech světa vyžaduje značnou trpělivost a bezpochyby půjde o cestu kolem světa. Sekvoje a obecně konifery v Kalifornii, duby v Británii, lípy v Německu, jinany v Číně a Koreji, kryptomerie v Japonsku či blahočety a pabuky na jižní polokouli. A to není samozřejmě vše. Výčet déle než tisíc let žijících dřevin by byl daleko delší, včetně například známého lesa Pando, který není ničím jiným než tisíce let starou osikou rozrůstající se kořenovými odnožemi.

Pochod dubů

Konferenci International Oak Society navštěvuji rád již po léta zejména pro velmi ojedinělou celosvětovou komunitu, která se kolem dubů točí. Koná se obvykle jednou za tři roky a letos se po mnoha létech vrátila do Mexika, kam jsem kdysi mezi dubaře zavítal poprvé. Měl jsem poměrně závažný úkol. Totiž seznámit se během několika dní s co nejvíce lidmi a vytipovat ty nejzajímavější pro budoucí spolupráci. Tehdy jsem již čtyři roky pracoval na projektu privátní sbírky dubů, známé coby „quercetum“. Coby člověk s extrémně nízkou seznamovací schopností jsem trnul v obavách, jak tenhle sociální experiment dopadne.

Veřejná pěšina

Docela obyčejná pěšina nám někdy může zkrátit náhle a vítaně trasu, jindy může být součástí naší každodenní cesty kamkoli. Anebo je vzpomínkou, kterou rádi po letech najdeme vyšlapanou přesně tam, kde ji čekáme. Inu, pěšina není jen tak, tu musí lidi soustavně vyšlapávat, jinak se zapomene, zaroste a zmizí. Bez lidí není pěšin. To je jejich zajímavým vzestupem a pádem. Na adresu tuzemských turistických značek bylo napsáno mnoho dobrého, a jak je naším dobrým zvykem, vychvalujeme je pokud možno jako světový unikát.

Jablečné portfolio

Ukusuji opatrně jablko odrůdy Opat Bruno, to je slavný vyšebrodský semenáč neméně slavné odrůdy Grávštýnské. Přemýšlím, jak může být toto jablko tak jemné chuti. Přezrálé není, dokonce bych řekl, že je vcelku ideálně zralé. Ach tak, ono má jen pramálo kyselin. Proto tak opatrná, a přece přítomná jablečná chuť, velmi světlá a mezi rty až nepatrně mazlavá dužina. To je zajímavé. Včera jsme si několik jablek z výstavky jen seřízli a nyní se k nim vracím. Malinové hornokrajské na zavadlém řezu voní po jahodách.

Psychologie prodeje

Téměř půl století byly Zahradnické listy časopisem, který zpravoval celé generace zahradníků o dění v branži. Dne 8. ledna 1929 na titulce vyšel článek, který se dosti vymykal běžným odborným pojednáním už svým nadpisem „Psychologie prodeje v zahradnictví“. Jako autor je uveden A. Mikoláš ze Zahnašovic u Holešova. Tím spíš nás dnes může překvapit přehled, s jakým dokázal tehdejším perem popsat kolega svůj pohled na věc. Celý článek uvádí vzpomínkou na česko-americké pojednání.

Příroda to neumí

Větička, se kterou se setkáváme stále častěji, anžto člověk se stal planetě dočasným svrběním – a to je nám pocitem viny. Jsme obtížným parazitem mocné přírody. Každá mince má dvě strany a dokážeme toho o přírodě i dění v ní hodně vědět, chceme-li. Neznalost vydávaná naopak za argument je spíše smutnou známkou ztráty schopnosti kritického myšlení a touhy po prohlubování poznání. Pro příklad si nemusíme chodit vůbec daleko.

Fotosyntéza

Život kolem nás se mění poměrně nezvyklým tempem a my to nestíháme vstřebat. Dědečkovo úsloví „znal každý kámen“ vycházelo zejména z toho, že kromě výpravy do Molitorova pro šeříky a do Lán pro moudra z jeho rodných Dolíků celkem nevytáhl paty dál než do Strašecí. Znal ovšem veškeré rostlinstvo i živočišstvo kolem, věděl velice přesně, co kdo v které chalupě umí a čím může pomoci v případě potřeby. Stejně jako věděli o něm, že umí štěpovat, ochotničit, sokolovat a půjčovat knihy ze své rozsáhlé knihovny. Skutečnost, že trávil většinu dne v dole nebo v lese, byla v tomto významu nepodstatná.

Peachy

Pod okny se nám před lety objevila linka semenáčků se sivými listy. Protože se vysely přímo mezi dlaždici a mlat na plné slunce, zprvu jsem je považoval za pryšce, které mají takový výpek rády. Později jsem musel uznat svůj omyl, anžto se z nich vyklubaly lnice. Nikoli naše domácí, ale apeninské, purpurové. Ty naše žlutavé se rády pečou na stráních a podél cest, vždycky tvoří takový houfek tu či onde a určitě je podvědomě znáte. Ty purpurové si můžete pamatovat z cest po Itálii, kde lehce valérují ve svých fialově purpurových barvách a málokdy je vidíte narostlé stejně, jako to umí v zahradách.

Starší články