Ondřej Fous - zahradník, perenář a publicista

/

Články autora

Vidět rudě

Německý krajinářský architekt Tobias Rehberger vytvořil na holandském panství Vijversburg pozoruhodnou zahradní kreaci z širokého sortimentu červenolistých dřevin. Zaujala ho myšlenka z dětství, kdy se sám dokázal ztratit v jejich domácí zahradě. Z toho vyšel a výsledek nepostrádá trnkovské kouzlo. Jen je holt celé v červených bucích, javorech, tavolách, lískách či myrobalánech. Svého času museli vyrabovat některou z proslulých místních školek a vyvézt sem všechny červenolisté variety, které našli.

Kytko, vyskoč!

O zahradním umění se píše od nepaměti a za posledních dvě stě let se z toho stala i docela uznávaná profese. Celé dekády se psalo prakticky výhradně o tom, jak a proč jsou rostliny úžasné, krásné a nedostižné. Donekonečna se rozebíralo, odkud pochází, v čem a s kým tam rostou, kam až dojdou a kam už ne a proč. Za největší umění se pak považovala chvíle, kdy se nám podmínky pro jejich pěstování podařilo připodobnit jejich domovině natolik, že utvořily semena.

Parčík

Veřejnou debatou, dají-li se tak ještě výlevy na sítích vůbec nazývat, cloumá téma dlažby vs. trávník. Dokonce se občas zdá, že jsme již překonali obvyklé zbytečné handrkování stromy vs. auta, protože se dostatek lidí dovzdělalo a přijalo, že technologicky je toto téma již vyřešeno a není třeba se halasně vlamovat do otevřených dveří. Bohužel s existencí malých kosených ploch, dosud poněkud eufemisticky nazývaných „trávníky“, nám technologie až tak nepomohou. Staly se neudržitelnými z mnoha důvodů. Tím prvním je voda. Na trávníky opravdu nemáme vodu.

Rudý ninja

Bohyšky jsou oblíbené již od poloviny šedesátých let, kdy Christopher Brickell uspořádal retrospektivní průřezovou kolekci odrůd a poprvé ji vystavil na Chelsea Flower Show v Londýně. Nikdo si do té doby neuvědomil, jak jsou tyto rostliny okrasné listem vlastně rozmanité a zajímavé. Od té doby se staly stálicí zahrad, a to nejen popelkami pro výplně a obruby. Dočkaly se několika desítek tisíc odrůd, z nichž mnohé se jiným podobají a jejich proud je jakoby nekonečný. Nahlédl jsem do jejich světa v létě 1997 při výletu do hrabství Devon a už mi to nějak zůstalo.

Velkokvětost

Touha po velikosti se táhne lidstvem, co svět světem stojí. Proč ale zasáhla tolik právě svět květin? Opravdu? Po staletí květiny plnily spíše úlohu symbolickou a byly ponechávány v původní podobě, tak, jak je Pán stvořil. To mělo svou nepostradatelnou logiku a jejich prvotní zušlechťování tedy nebylo hnáno touhou zvětšit důkazy své víry, ale především naplnit svou torbu či přímo teřich. Zní to možná hamižně, ale příběh šlechtění prakticky všech dnešních ovocných druhů začíná daleko spíše velikostí plodů a pak teprve jejich dalšími vlastnostmi.

Ronďák

Pokud se jediné slovo stane jazykolamem, pak to musí být rododendron. Řada lidí tohle jméno vysloví, jako když startují motocykl. Budiž. Přitom máme takový krásný, velice národovecky znějící český pěnišník, ale my říkáme prostě „ronďák“. Trochu chaos v tom dělá botanika, která pod stejný rod řadí i poloopadavé a opadavé azalky, ale ono to má svou nepopiratelnou logiku a tyto skupiny jsou natolik rozdílné, že má smysl jejich svět zažít a naučit se, o čem jsou. Rohlík není croissant.

Kosatce v šalvějích

Proměna zahrady v květnu je už jaksi sama obsažena v názvu toho měsíce. Všechno se nám oblékne fešácky do zeleného a mnohé se ozdobí květy. Proměna je to veliká a děje se často v krátkých časech. Pro rostliny je tohle nesmírně náročné období, kdy loňské zásoby po zimním období ve velmi krátkém čase proměňují v nový růst. Představte si to tak, že máte ve skladu složenou komplet solární elektrárnu, kterou máte ve dvou týdnech instalovat na všechny střechy v okolí. Navíc závodíte se všemi ostatními kolem, kteří mají také svoje panely.

Nigel

Krajinářský architekt, odborný publicista a univerzitní profesor, jenž změnil tvář veřejného prostoru v mnoha městech severní polokoule, a to především tím, že inspiroval mnoho lidí kolem sebe. Co víc, ovlivnil i ty, které vůbec neznal, a v důsledku i ty, kteří neznali jeho. Co má společného pedagog britské univerzity s každodenností našich ulic a plácků? Překvapivě mnoho. Valná většina kreativních tvůrců dnes vychází tak nějak nutně z toho, že vše již bylo řečeno, a pohybuje se na tenkém ledu „re-kreace“.

Cibulový zázrak

S jarními cibulovinami má většina z nás, řekl bych, celoživotní zkušenosti. Chvíle, kdy se droboť předjaří překulí do velkokvětých narcisů a tulipánů, patří do té kouzelné fáze, kdy se příroda nejvíce promění. Většinou to vnímáme tak trochu kdesi na pozadí mnoha jiných událostí, ale vizuální změna se odehraje velmi rychle, protože všechny stromy se oblečou a mnohé z nich i rozkvetou, ne nutně v tomto pořadí. Je to velmi silné období, a kdo z nějakého důvodu musí sedět pár dní doma, může být velmi překvapen, jak svět vypadá, když vyjde ven. Inu, není to nic divného v našem století plném změn v přímém přenosu.

Klimastromy

Ke všeobecné vzdělanosti patří spousta věcí, ale všichni tak nějak zapomínáme. Povědomí o stromech ostatně pro někoho končí někde mezi hruškami a jablky, u jiného zase rozlišováním dubů letních a zimních podle vycházkových pumpek či šponovek na lyže. Tak například vysvětlení, proč je naše evropská dendroflóra ochuzená po ledových dobách, leckomu chybí, a přitom jde jen o orientaci našich pohoří. Byla o tom již řeč a bude jistě i mnohokráte později, protože mnoha dřevinám se prostě přes pohoří natažená od západu k východu nepodařilo vrátit zpět na sever, a naše příroda tak poněkud postrádá svou diverzitu.

Příběh

Ovocné aleje lemovaly cesty do polí po staletí a najdeme je už na středověkých vyobrazeních. Obvykle bývaly štěpy dílem příslušného hospodáře a každý věděl, čí je který strom, kdo se o něj stará, a kdo z něj tedy sklízí. Byly zde povinnosti a pravomoci. To se v naší krajině poněkud vytratilo a mnozí mají pocit, že ovocný strom nepatří nikomu, a tudíž všem. Tato forma „sdílení“ má jisté povážlivé trhliny, protože jakkoli jsou v naší krajině tisíce stromů dokonale zapomenutých a o jejich úrodu nikdo zjevně desítky let nestojí, stále mají svého majitele.

Tisk v modrém

Josef Kumpán je zosobněním slovního spojení „zahradní architekt“ pro meziválečné období. Jeho tvorba představuje několik tisíc projektů a patřil svého času mezi špičku oboru, jak kvalitativně, tak kvantitativně. Pro představu, výkonu této profese se věnovala v různě dlouhém období zhruba padesátka profesionálů na různé úrovni. On byl jedním z těch, kteří započali svou praxi po první světové válce a vytrvali až do únorového převratu. Obecnou doménou jejich práce byly především vilové zahrady a byli zacíleni většinově na shodnou klientelu.

Odkladiště stromů

Jednou z oblíbených činností autora krajinářských řešení je čas od času vyrazit ven a „sebrat terén“. Je to jedna z těch zajímavých kratochvílí, jež se nezřídka blíží fenoménu „urbex“. Často dostáváme povolení pronikat na kdysi zaplocené soukromé pozemky, které někdo takříkajíc nadechl a cosi bohulibého zde chystá. Předcházela tomu zpravidla doba planoucí činnostmi zcela nebohulibými až ničivými. Nevím, proč musíme nechat všechno tak brutálně zchátrat, než se najde někdo, kdo to draze opraví, případně levně shodí a začne znovu.

Ořež si růži

O víkendu jsem se pustil do své oblíbené anglické růže a nakonec jsem ji řezal pěkně natřikrát. Mohly za to různé návštěvy a sílící pocit „zase jsi nic neudělal“, ale celé úvaze o řezu to velmi prospělo. Uvědomil jsem si, že ji řežu rok od roku stále nepatrně víc a víc. To by mohlo skončit katastrofou, ale zatím je zjevné, nakolik jí tenhle razantní průklest prospívá. Keřové růže se řežou docela jinak než růže záhonové, které docela snadno hluboce sesadíte na tři očka či v případě tvrdé zimy oberete vše zmrzlé, až se dostříháte k živé tkáni. U volně rostoucího keře to není tak snadné, ale o to je to krásnější.

Čemeřicový pokrok

Jarní květena byla v našich zahradách velice oblíbená, zvláště v mírném klimatu se lidé na první posly prostě těší. Celá ta barevná krása dává zimě takový jakýsi hodnotový smysl. Dokonce i vyhraněné postoje vůči různým barvám se tak nějak mělní a běžně slýchávám prohlášení typu „tuhle barvu nemám sice rád, ale na jaře to snesu“. Jaká velkorysost. No ano, tak to je, jako by snad zimní nouze nás naučila větší lásce a toleranci. Což je asi jen dobře. Únorový úmor nás trochu vychová, uskromní a pak si prostě chceme dopřát hodokvas a odměnit se. Takovým typickým omastkem tekoucím po bradě jsou čemeřice. Proč vlastně?

Staroušci

V naší krajině máme stále poměrně velký počet ovocných dřevin vysázených v třicátých letech v důsledku velké ovocnářské obnovy po zimě 1929. Ty najdeme především ve starých sadech vysokokmenů, tedy velkých stromů. Podél silnic jsou zejména stromy z let padesátých, kterých byly ve vybraných odrůdách vysazovány velké počty. Výjimky samozřejmě potvrzují pravidla. Jisté ovšem je, že všechny tyto stromy jsou již opravdu dospělé, a pokud rostly většinu života bez péče sadaře, ocitají se na konci životnosti skrz různé nevratné defekty.

Rouge Vigné

Stojíme u vzrostlé hrušně dosahující korunové úrovně okolních dubů. Je to zážitek. Podobných jednotlivců se v oblasti Domfront najde jen pár, ale přece tu jsou. Tato část francouzské Normandie patřila kdysi „hruškovým lesům“, z kterých se sklízela nepřeberná množství drobných plodů, lisovaly se tisíce litrů a mířily do celé Francie i okolních zemí. Z těchto tradic zbyl zlomek a miliony stromů se změnily v proslulé italské parkety. Ano, miliony, bez přehánění. Bohužel i dnes je zde půda se sadem levnější než půda bez něj.

Atlantique

V roce 2004 jsem krátký čas v Paříži bydlel a chovám k té době patetickou přízeň. Titěrný byteček v podkroví nedaleko nádraží Austerlitz ve mně vzbuzuje podnes vzpomínkový optimismus, přestože jsme se tam opravdu nemohli ve třech dlouho vejít a museli se snažit míjet. Ovšem výhled na Eifellovku svítící občas po večerech tak nějak dokázal vyzmizíkovat všechny ty trable se zlomyslnou sprchou. Každé ráno jsem přes Jardin des Plantes vyrážel do světa s vědomím, že dnes a denně najdu a naučím se jednu z tisíců rostlin, které zde rostou a mnohé z nich právě zde spatřily světlo evropského světa.

Ověřená

Svého času bylo mezi zahradníky takové obecné úsloví: „Tu mám ověřenou, tu si vezmi.“ Dokonce když kolega ověřil méně známou a méně dostupnou kytku, rozdal ji spřáteleným zahradníkům, kteří se znali mezi sebou. I tato praxe byla velmi dobře „ověřená“, protože tu a tam někdo o kytku přišel z důvodů nesouvisejících s její kvalitou a bylo třeba ji přemnožit. Také rostlina, která fungovala v jedné zahradě, mohla se ukázat jinačí v zahradě jiné, na jiné půdě či vodě. Kolegium tak dokázalo vychytat mouchy lecjaké kytce a dotáhnout metodiku jejího úspěšného pěstování. Fungovalo to jako s vejslužkou.

Vystřihovánka

Čas od času vás někdo argumentačně odzbrojí. Proč ne, taková rétorická prohra je k nezaplacení a obvykle na ni dlouho nezapomínáme. Nebo alespoň tříbíme svou fantazii haldou odpovědí, které bychom dotyčnému řekli, kdybychom si ovšem v tu chvíli vzpomněli. Tato cvičení jsou velice užitečná a i já jsem si tuhle musel vzpomnět na pána, který mi dal při komentované prohlídce okolí Národního muzea náležitou lekci.

Po nás les

Borovice se rozešly s cedry někdy v jurských časech a šly si svou vývojovou cestou. Neměly zdaleka takové štěstí ve své dlouhé minulosti, a i přesto (či právě proto) představují mimořádný rod konifer na naší planetě. Jeho historii formovalo pleistocénní zalednění, které jej vytlačilo do jižních útočišť, kdy vlivem bariér horských masivů došlo k rozdělení areálů jeho výskytu od Maroka po Himálaj. Po ústupu ledového příkrovu přišlo zpětné osídlení a cesta na sever započatá před zhruba dvanácti tisíci lety. Led ovšem neměl být tou zdaleka jedinou překážkou, jež kdy stála cedrům v cestě.

Lublaňská cesta

Zavítat do města plného stop architekta Josipa Plečnika je pro našince mimořádné a pozvání na místní konferenci jsem si velice považoval. Slovinsko je přece jen nevelká země a profesní komunita tomu odpovídá, nicméně žije velmi středoevropsky, s pohledem k jihu a sebejistá atmosféra komunikovaná v angličtině byla milým standardem. Podstatná pro mne byla samozřejmě nejen forma, ale i obsah. Slovinští kolegové nejsou žádná ořezávátka, a přestože v tyto končiny čas od času zavítám, znal jsem spíš pěstitele rostlin než sektor projektantů a zhotovitelů.

Třešňovka

Zimní krajina rozpadlého sadu v posledním tažení vypadá velmi neutěšeně a úplně vidím hejno havranů posedávajících na umrlých větvích. To by se jeden zakopal a označil křížem. Mám k třešním velice blízko, anžto u nás tak trochu lemují rodinný osud. Kdysi je s protierozně hospodářským úmyslem vysadil schwarzenberský šafář na pozemek, který jsme nadechli pozemkovou reformou, dědeček dosázel další dvě generace a z tržeb za ně financoval studia své dcery. To se pak na ně díváte drobínek jinak.

O svetr navíc

Hodně žaludů znamená tuhou zimu a leckterá babička to od pana hajného zaslechla cestou z posledního sbírání hub. Občas se to potvrdí, občas ne, ale pranostiky jsou v tomhle trochu záhadné, protože „když to vyjde“, utvrzujeme se v nich, a když ne, zlehčujeme je. Na letošní zimu to, zdá se, vyšlo, protože teploty padají opakovaně pod deset stupňů mrazu a žaludů bylo jak naseto. Pche, to je houby zima, vykřikne mnohý dříve narozený.

Kácíme parky

Máme šestatřicet let po sametové revoluci a před ní i po ní přece fungovaly správy zeleně, které úpěnlivě pečovaly o naše parkové dědictví. Proč tedy dospíváme často k takto drakonickým řešením? Jak to, že se o parky nestaráme průběžně s náležitou péčí? Naše nejstarší zelené pásy byly kdysi sázeny okrašlovacími spolky na zavezených šancích. Od té doby uplynulo 150 let, a logicky by se tedy dalo říci, že je čas na to, vysázet je znovu.

Krize stmeluje

Notných pár let se probírám archiváliemi a mapuji historii pěstování vytrvalých zahradních květin v českých zemích. Základem jsou zahradnické časopisy, které jsou dochovány a tvoří souvislou časovou osu. Druhým zdrojem jsou pak zahradnické ceníky a katalogy, jež jsou z povahy věci poměrně vzácné, protože pozbytím platnosti je lidi holt většinou zahodili. Pozoruhodné jsou pak pozůstalosti některých osobností chráněné vesměs úzkostlivě a důvodně rodinami, kterým se tu a tam podaří najít pro ně budoucnost – anebo je také nenávratně ztratit. Obé se stále děje. Drobnosti se objevují neustále.

Semenáče přežijí

S oblibou se na studijních cestách Evropou zastavím v Heidelbergu. Jak by ne. Člověk odchovaný údolnicí Prahy a výhledem z Mělníka musí zde spočinout se zalíbením. Večerní posezení v baru Hemingway a ranní procházka na terasy hradní zahrady jsou tedy jakousi stálicí, kolem které se točí svět. V posledních letech jsme s kolegy se zájmem sledovali, jak si vede dendrologická sbírka těchto zahrad, protože stromy na vyzděné terase vysoko nad řekou jsou zde vystaveny skutečně extrémní expozici.

Pravost a náhražky

Na začátku devadesátek jsme slavnostně donesli z obchodu fungl nové máslo až z Německa coby výdobytek ze Západu s nápisem Goldkern. Tatík k tomu čuchl a zhnuseně prohlásil: „Kunerol, fuj, to jsme museli jíst za Hitlera, to do mě nedostanete…“ A taky jo. Celé roky jí prachsprosté máslo a my jsme se k němu ostatně také časem vrátili. Svět náhražek v otci zanechal trpkou vzpomínku, kterou nevymazal po celý život. Vůči mnoha nešvarům a kazítkům zahradnického světa jsem, řekl bych, imunní a tak nějak jsem přijal „každému, co jeho jest“.

Garden Centre

Zatímco ve Spojených státech má myšlenka centra pro zahradní potřeby či kulturu tradici i ve víc než stoletých rodinných podnicích, v Evropě je podstatně mladší. Mnohá z takových míst vznikla postupně ze školek, zahradnictví, ale také z farmových krámků, ba dokonce i z řeznictví. Jak šel čas, proměňovaly se krámky se zeleninou a vejci zvolna v nabídku všeho souvisejícího se zahradou, po čem byla zrovna poptávka. V Británii mají samozřejmě jasno a jejich nejstarší zahradní centrum slaví letos sedmdesátku.

Hospodařím

Je to už několik let, co byla kolegyně kdesi na americkém venkově a před řadou místních krámků vyfotila docela obyčejné áčko, které říkalo asi tohle: „Každá stovka, kterou utratíte u nás, půjde na kroužky našich dětí, jídlo od farmářů z okolí a zůstane v místní komunitě. Stovka, kterou utratíte v řetězcích, zmizí nadobro.“ Ihned se strhla diskuse, kroužící vesměs kolem toho, o jak více či méně zjednodušující obraz souboje lokalizace s globalizací jde. Nicméně vrtalo mi to hlavou, protože odpůrci i příznivci byli neméně skalní a nachytávali se navzájem ve stylu „A k tomu sedlákovi pojedeš na kole, co sis sám vyrobil, jo?

Starší články